Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech.

V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce.

Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let.

Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic.

První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje.

Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“

Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista.

Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře.

Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře.

Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné.

Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky.

V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981.

Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran