Františka Hodonského doteky krajiny na zámku Dobrohoř

V privátním zámku Dobrohoř na okraji jihočeského Starého Města pod Landštejnem, dva kilometry od hranice s Rakouskem, vystavuje do 13. října obrazy a matrice k dřevořezům František Hodonský (* 1945), někdejší žák profesora Františka Jiroudka na Akademii výtvarných umění v Praze, pozdější mnoholetý umělecký pedagog, svébytný krajinář jihomoravských lužních lesů.

„Malovat jak příroda sama“ – to je heslo z přední strany výstavního katalogu i nadpis úvodního textu Jaroslava Vanči. Přijměme je jako verbální figuru, již nemusíme brát doslova. Obsahuje, co je objektivně neuskutečnitelné. Jiné to ale bude, když je, to heslo, ze zájmu uchopíme jako příležitost k mluvě „zvenčí“.

František Hodonský: Protější břeh, olej na plátně, 180 x 130 cm, 2017. Foto: Jan Dočekal Malování způsobem, jakým to dělá příroda, je iluzorní výkon. Pohled do krajiny je vymezen třemi rozměry, kdežto obraz, realistický, stylizovaný i nadreálný, je plošnou zmenšeninou ohraničenou výškou a šířkou. Třetí rozměr je konstrukcí z umělcovy volby, optickým klamem z malířova důvtipu a hlavně z jeho znalosti řemesla. Chtít malbou dosáhnout optických a duchovních kvalit poskytovaných přírodou, je marnost. Průpověď „Malovat jak příroda sama“ však může být obratnou verbální ilustraci. Ano, František Hodonský to může myslet právě tak. Je třeba podřídit umělecké konání trvalému intenzívnímu úsilí, aby obrazy nesly co možná nejvíce z optické a duchovní krásy, jakou umělcův zrak a cit zasahuje příroda.

Kdysi bývalo cílem krajinářů, přenést na obraz rozmanitost podob krajinné skutečnosti. Zhruba od třetí čtvrtiny 19. století malíři krajinu vnímali jako otevřený prostor, do něhož mohli hojně promítat své dojmy. Teď, vlastně už řadu desetiletí, je pro ně krajina převážně vnitřním modelem. Pověděno jinak: Malíř krajinu vnímá se soustředěným spojením rozumu i citu. Nemá však ambice povědět cokoli spolehlivého na téma věcnosti jejího vzhledu. Co vnímá smysly, je základní látkou pro zrod původního díla, tedy krajiny umělcova nitra, jejíž vazby s předlohou jsou skryty v hlubinných duchovních vrstvách. Malířský věcný popis, třeba i se všemi možnými stylizacemi v duchu lyriky nebo exprese, pozbyl smyslu.

František Hodonský: Protější břeh, olej na plátně, 180 x 130 cm, 2017. Foto: Jan Dočekal A je tu ještě jedno důležité hledisko. Kreace. Tedy akt, díky němuž věc (bytost) začíná existovat. Étienne Souriau ve své Encyklopedii estetiky o kreaci říká: …jednou z podstatných podmínek je, že vytvořené dílo musí být opravdu dostatečně nové. Pokud nové není, nejde o kreaci, ale o napodobeninu. V tomto smyslu se tu ovšem strmě tyčí jiné faktum, neexistence absolutní novosti. Každé umělecké dílo se více či méně podobá dílům předchozím. Takže tu může jít jen o jakýsi práh dostatečné novosti. Ta se etabluje i v rozvojových fázích tvorby soudržných skrze tvůrcovu osobnost. Tak je tomu, dle mého mínění, v celku dosavadního malířského a grafického díla Hodonského.

Okruh Hodonského témat je úzký, stejně jako není rozsáhlý krajinný prostor lužních lesů jeho rodné jižní Moravy, kde pramení a v měkkém emočním zábalu je uchováno umělcovo porozumění přírodě, krajině, světu. Aktuální zámecká výstava s vhodným označením „výběr z ateliéru“ dobře informuje o proměnách autorovy tvorby v posledních letech. Od osobitého tvarování krajiny k plošně reliéfnímu podání velkých ploch, jež nabízejí možnost pomyslného vnímání krajiny v její proměňující se barevné signatuře, s pomyslným přesahem rámu, pro otevřenou mysl s radostným prožitkem krásy barev, v jejichž poli je život.

František Hodonský: Vzpomínka na červenou, olej na plátně, 110 x 140 cm, 2019. Foto: Jan Dočekal Součástí Hodonského tvorby jsou vícebarevné dřevořezy. V grafice je definitivním dílem otisk matrice, u dřevořezu zpracované pro tisk z výšky. Hodonský však matrici šťastně povýšil na svébytné solitérní dílo. Po ukončení tisku v počtu originálů dle záměru matrici barevně interpretuje, vzniká závěsná polychromovaná reliéfní skulptura. Matrice je samozřejmě vůči „svému“ grafickému listy zrcadlově obrácená, navíc s ním nemusí být barevně totožná. Ve svém původním smyslu dosloužila, leč zrodila se do nové krásy.

Bylo by chybou zmínit zámek Dobrohoř, místo konání výstavy Františka Hodonského, jen jednou větou. Pestrost tamního sezonního kulturního programu v režii soukromých majitelů vyžaduje zvýraznění. Zámek byl postaven v druhé čtvrtině 19. století. Původně patřil tyrolskému rodu Wenzel von Sternbach. Od roku 2013 je soukromým majetkem. Vlastníci pořádají umělecké výstavy koncerty, uvádějí divadelní hry. Příjemně překvapuje, co zmohou lidé s nadšením pro harmonii v dimenzích architektury a soudobého umění. Přesto, že zámek je stále ve stavební obnově (nyní především zvenčí), většina přístupných interiérů má vlídný vzhled s rámcem v pestrosti ukázek z různých výtvarných projevů.

František Hodonský: Z lužních zahrad, olej na plátně, 60 x 80 cm, 2011. Foto Jan Dočekal V propagační brožuře dostupné návštěvníkům (rozsahem a polygrafickou kvalitou není u soukromých galerií běžná) jsou barevné reprodukce a bohaté informace k letošním výstavám: Insitní umění, obrazy Ondřeje Kohouta, Evy Vones, Zuzany Veselé, Otto Plachta, Františka Doubravy a Jaroslava Doubravy, ilustrace Evy Sýkorové Pekárkové, práce designera Adama Sýkory, vizuální umělkyně Veroniky Drahotové, performerky Veroniky Šrek Bromové, plastiky Veroniky Oleríny, Kurta Gebaura, fotografie Petra Velkoborského a k výstavě hlavní, výběru z ateliéru díla Františka Hodonského.

František Hodonský, Malovat jak příroda sama, Výběr z ateliéru, Obrazy a matrice k dřevořezům, Staré Město pod Landštejnem 160, zámek Dobrohoř. Výstava je přístupná do 13. října, otevřena je v září denně mimo pondělí od 10.00 do 18.00, v říjnu v sobotu a neděli od 10.00 do 18.00

{loadmodule mod_tags_similar,Související}