91,734 článků

28. září provedli inženýři a technici sestavující a zkoušející nové americké vozítko Mars rover 2020 důležitou zkoušku. Zaměřili se na správné fungování mechanismu, který se postará o spuštění roveru na povrch s pomocí raketového nebeského jeřábu. Právě u něj je potřeba ověřit fázi oddělení od samotného vozítka, které se řeší pomocí pyrošroubů. Skycrane není v kosmonautice nic nového - stejná technologie se použila v roce 2012 během přistání amerického vozítka Curiosity, ze kterého nový rover technologicky vychází. Zkoušky prováděné v kalifornské JPL nakonec dopadly dobře.

Válka v severní Sýrii není vzdálená. Nejen proto, že Sýrie je relativně blízko Evropy. Ale i proto, že „Operace Fontána míru“, kterou podpořil i náš premiér Andrej Babiš na summitu OSN, vyhnala k dnešnímu dni, to jest neděli 13. října, z domovů více než 100 tisíc lidí.

Co by ubohá Evropa, jejíž vlády se děsí přílivu uprchlíků natolik, že podpoří i genocidu, mohla udělat jiného než pasivně přihlížet? Nemá armádu, nemá samostatnou zahraniční politiku. Zahraniční politiku jí určují USA a NATO.

Jalová vyjádření znepokojení různých evropských politiků či představitelů EU neznamenají vůbec nic. Rezoluci přijmout nechtěli. Rezoluce v Radě bezpečnosti OSN vetovaly Rusko i USA. Žádost o „uměřenost“ z úst generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, zdvořilá prosba, kterou přednesl při své návštěvě Ankary, to už je vysloveně výsměch. Výsměch kurdským bojovníkům, kteří v pozemním boji porazili IS v severovýchodní Sýrii. Ale hlavně výsměch těm více než 100 tisícům lidem, kteří jsou na útěku z domova.

Město Kámišlí má, či spíše mělo, 200 tisíc obyvatel. Bylo bombardováno a byly civilní oběti. Turecko se systematickým bombardováním snaží vyhnat lidi z měst a vesnic, aby jednotky Svobodných demokratických sil (SDF) neměly podporu. Uprchlíkům nikdo koordinovaně nepomáhá, spí venku nebo ve stanech. Nestačili si ani vzít dostatek zásob.

K tomu hlásí různé agentury značný počet uprchlých vězňů, bojovníků Islámského státu, z bombardovaných zajateckých táborů a dokonce z bombardovaného vězení pro ty nejnebezpečnější ISISmany v Kámišlí. V kurdských věznicích a zajateckých táborech je 12 tisíc bojovníků IS, které Kurdové pořád ještě hlídají! Tito vězni představují časovanou bombu.

Nelze si dělat iluze o tom, že jakmile uprchnou či budou osvobozeni tureckou armádou, odeberou se někam domů. Okamžitě nastoupí k boji pod tureckou vlajkou či znovu pod vlajkou IS a budou postupovat společně proti Kurdům – zatím. IS a Turecko, jak skandují Kurdové na demonstracích, jedno jsou. Jsou v naprosté symbióze. Bombardování vězení a táborů jistě nejsou náhodná. Z tábora Ain Issa poté, co byl bombardován, uprchlo podle agentury ANF nejméně 100 islamistů.

Kdo si tedy ještě myslí, že válka v Sýrii se týká Sýrie, možná tak ještě Turecka a Ruska, měl by se urychleně probrat. A ptát se, kam zamíří uprchlí džihádisté. Někteří budou bojovat v oblasti, páchat stejná zvěrstva jako v době rozkvětu IS – ovšem tentokrát pod ochranou armády členského státu NATO. Mnozí ale jistě zamíří do Evropy.

Jak ostatně řekl Donald Trump, když poněkolikáté obhajoval své rozhodnutí odvolat americké vojáky ze severní Sýrie (13. října americký ministr obrany Mark Esper oznámil, že američtí vojáci se kompletně stahují): „Uprchlí bojovníci IS nepředstavují pro USA žádné bezpečnostní riziko, protože tak jako tak zamíří do Evropy.“ Tento výrok, spolu s další perlou, že totiž Kurdové hájili jen svou zem, ale USA jim pomohly, na rozdíl od Kurdů, kteří nepomohli Američanům v Normandii, oběhl svět a ukázal v plné nahotě, jaký že ignorant je americký prezident, „nejmocnější muž světa“. Další „nejmocnější muž světa“, Vladimír Putin, ignorant není, podobná „upřímná“ vyjádření bychom u něj marně čekali. Je ovšem jedním z architektů plánu „Fontána míru“. Turecko je pro něj nepostradatelný partner, takže etnické čistky vadit nebudou. Zdá se, že prezident Putin navazuje na nejtemnější stránky ruské, potažmo sovětské historie.

Chybí mi vyjádření prezidenta, který nominálně Sýrii vládne, Bašára Asada. A to sleduji zprávy denně. Cosi mi říká, že do dění nemá moc co zasahovat. Prostě mu velmoci společně nadiktovaly místo Kurdů za souseda džihádisty v tureckém žoldu, tak se s tím musí smířit. A to nemluvím o znovuzrození IS. Ministr zahraničí Sýrie Fajsal Makdad dal průchod své nechuti vůči Kurdům a ve čtvrtek v Damašku řekl: „Nebudeme akceptovat dialog ani žádné rozhovory s těmi, kteří se stali rukojmími zahraničních sil. Na syrské půdě nebudou agenti Washingtonu podporováni.“

Turecká armáda míří na syrská ropná pole. Jak napsal server Strategické myšlení: „Turecko může v případě, že ofenzíva v severní Sýrii půjde dobře, zvážit postup a ovládnutí této nejbohatší oblasti Sýrie. Je možné, že se zde hraje mnohem vyšší hra. Náhlé zkrotnutí Asadova režimu, který v podstatě již celou oblast severní Sýrie odepsal, znamená, že došlo zřejmě k rozhodnutí na vyšší úrovni. Je zcela možné, že karty byly rozdány na úrovni Putin – Erdogan. Pro Rusko je klíčové zabezpečit syrskou provincii Latakia (klíčová námořní a letecká základna ve středomoří) tím, že dostane pod kontrolu provincii Idlíb a s konečnou platností zbaví Sýrii džihádistické opozice tamtéž. To se nyní možná uskuteční, Turecko přesouvá své džihádisty právě na sever proti Kurdům.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Když jsem před pár dny psala, že ze Sýrie zbyde Damašek a poušť, ani jsem netušila, že to tak rychle potvrdí i někdo jiný. Jsou tací, kteří sveřepě věří tomu, že Rusko podporuje Asada. Nu, Rusko, jako všechny velmoci, podporuje především samo sebe. A Asad bez ropy mu určitě tak moc nevadí, tím bude povolnější. Stačí vojenská základna.

V případě sázky na Erdogana coby partnera je to ovšem jízda na tygru, kterou vybalancovat nebude jednoduché ani pro Putina.

Ať už věříme legendám, že Kurdové si za svůj osud můžou sami, protože si vybrali špatné spojence či ne, ani ten nejzpozdilejší občan Evropy by se neměl škodolibě radovat z toho, že „dostávají za vyučenou“. Protože s nimi dostaneme za vyučenou my všichni.

Nejen kvůli tomu, že hájili naše „západní hodnoty“, které my sami hájit neumíme. Nejen kvůli tomu, že na uprchlických trasách přibyde džihádistů, kteří se jistě nejedou do Evropy rekreovat. Ale také proto, že Erdogan s množstvím dobytých území sílí. Kdo se chce podívat, jak vypadala Evropa před pár sty lety, jeďtě na Slovensko do Komárna a podívejte se na zbytky mešity na druhém břehu Dunaje. Taky tam brzy může stát nová.

Nejdále se k odsouzení tureckého vpádu, který měl za cíl vytvořit „bezpečnou zónu pro uprchlíky“, vyjádřil jasný vítěz podzimních parlamentních voleb v Rakousku Sebastian Kurz (ÖVP): „Invaze Turecka do severní Sýrie musí být odsouzena co nejsilněji. Jako Evropská unie nemůžeme jen čekat, protože lidé, kteří trpí nejvíc, jsou lidé tam na místě, a my v Evropě pak také pocítíme důsledky nového přílivu uprchlíků.“ Jenže na konkrétní činy musí být vůle zbytku světa – a ta zjevně není. Vypadá to, že svět se sjednotil na tom, že chce vzkříšení Islámského státu a Erdoganovy Novoosmanské říše. Minimálně to tak vypadá.

Na mnoha fórech se neustále hovoří o kvalitě potravin. Zejména média pojem masivně používají.,Ale otázka je, co si pod tímto pojmem vlastně představují. Pojem "kvalita potravin" je mimořádně komplexní, dialektický pojem. Navíc se často ztotožňuje s pojmem "dvojí kvalita potravin", což v ČR stále rezonuje. Ale legislativa dosud není na stole. Zatím nejsou známé... ...

Pro snížení emisí škodlivých plynů a prachových částic ze silniční dopravy je nezbytné, aby se zvýšil podíl vozidel na alternativní paliva. Elektromobily jako ideální bezemisní vozidla se prosazují jen velmi pomalu a jejich podíl v dopravě do roku 2030 dosáhne maximálně 15 procent. Pro snižování emisí v krátkodobém a střednědobém horizontu však již existuje... ...

Může jedna z nejchudších zemí Evropy dosáhnout stavu environmentální udržitelnosti?Pro někoho utopie, pro Moldavany z eko-vesnice Riscova sen, kterého by chtěli dosáhnout. Postsovětské Moldavsko se zmítá v politicky nestabilní situaci, korupce je na denním pořádku, a proto se životnímu prostředí v realitě na vládní úrovni nevěnuje dostatečná pozornost. Nicméně... ...

Hned několik velkých překvapení přinesl hydrobiologům z Biologického centra Akademie věd ČR mimořádný potápěčský průzkum Prášilského jezera na Šumavě. Původním záměrem bylo ověření výskytu vzácné šídlatky, která se podle současného výzkumu mohla v jezeře ještě donedávna vyskytovat. Přestože tuto vzácnou vodní rostlinu nenašli, bujný život v tomto... ...

Magistrát města Brna měřil ve druhé polovině srpna kvalitu ovzduší na hlavním brněnském náměstí s cílem zjistit stav znečištění ovzduší v samotném centru města. ČHMÚ Brno, oddělení kvality ovzduší, bylo pověřeno vyhodnocením dat, která dostalo na začátku září k dispozici. Výsledkem je odborná zpráva, jejíž souhrn je přílohou tiskové zprávy. Jáchym... ...

Týden se sešel s dalším týdnem a pro vás je již připraven přehled událostí kosmonautiky, které přineslo posledních sedm dní. Kosmotýdeník vás nyní vezme hned ke třem větším tématům. Podíváme se na přípravu druhé mise konstelace Starlink, následně vyrazíme za společností Stratolaunch, kterou koupil nový investor a letadlo Stratolaunch by se ještě někdy mohlo podívat do výšin. Podíváme se také na Mars, kde se sondě InSight zatím daří překonat problémy s krtkem. Nepřijdete samozřejmě ani o tradiční rubriky. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Tleskač není pouze pověstný Jan z příběhů o Rychlých šípech, nýbrž i nejeden z leteckých cestujících po zdařilém přistání na letištní dráze.

Když jsem před lety jako mladík zažil při svém prvním letu zmíněné tleskačství premiérově, přidal jsem se u vědomí, že to tak má být. 

Od té doby jsem po přistání tleskal víckrát, ale přiznám se, že po čase mě v té domnělé samozřejmosti jednou při reportážní cestě naleptal zkušenější spoluletící kolega fotograf. Řekl mi, že to tleskání piloti stejně neslyší. A navíc, že je to zvyk pouze u turistů, nikoliv u zcestovalých praktiků. 

Tak se stalo, že ohledně onoho rituálu jsem do budoucna znejistěl. Tleskat, nebo netleskat?

Mám se zachovat jinak při cestách služebních a jinak při cestě na dovolenou? Ve druhém případě tedy jako takzvaný koupák, jak vzdušní přepravci někdy přezdívají letním dovolenkovým pasažérům. 

Kdybych měl na tohle kritérium přistoupit, nijak bych si nepomohl. Tak či tak budu konfrontován s cestujícími, kteří sedí poblíž mě, a buď tleskají, nebo ne. Budou mě mít za extrabuřta, když se zachovám jinak než oni. 

Proto oportunisticky volím systém kopírka. Podle nich. Někdy tak, jindy tak: pod obojí. Omlouvám si to obezličkou, že obě varianty mohou mít své opodstatnění.

Zkušený dopravní pilot Tomáš Lainka se mediálně svěřil, že potlesk v kokpitu prakticky neslyší. Dochází k němu totiž ve chvílích, kdy letadlo dosedlo na dráhu a pro piloty je zapotřebí se plně soustředit na zpomalení a následné pojíždění k terminálu nebo na stojánku.

Mohlo by se tedy zdát, že jde o potlesk pánubohu do oken, takže je zbytečný a bez oprávnění.

Je však možno použít i argument opačný, neboť zmíněný pilot uvedl i dovětek: „O potlesku se dozvídáme až od letušek po vystoupení cestujících. Ale i to pilota potěší.“

Jako svého času poměrně častý poletucha jsem se setkal několikrát i s názorem, že pasažérské tleskání v letadle je údajně českým nešvarem (případně švarem). Není to tak docela pravda. Ještě většími tleskači jsou prý Portoričané, ale občas si tlesknou i jiní národové.

Včetně Němců, jak to vyplývá z vyjádření jednoho berlínského pilota:

„O tleskání vím, ale jenom zprostředkovaně, protože dveře kokpitu jsou silné, neprůstřelné a tlumí zvuky. Navíc při přistání, kdy používáme hlučný plný zpětný chod, není moc slyšet. Potlesku si vážím, ale zasloužila by si ho i pokladní v supermarketu – taky to nemá lehké.“

Vedle stoupenců onoho tleskání coby vyjádření vděku existují i jeho zavilí odpůrci. Ti mu vyčítají banálnost a jistou dětinskost. Právě oni letos kvitovali na tuzemském webu s názvem PlanetaCestování.cz sdělení, které informovalo o chystaném celoevropském zákazu tleskání na palubách letadel. 

Pod pokutou 10 000 korun.

Redakce zmíněného webu připojila i zdůvodnění:

„Na Řízení letového provozu jsme zjistili, že největším rizikem je vnitřní ozvěna. Právě ta může způsobit technické komplikace, které mohou vést až k havárii. Odborníci v letecké dopravě se shodují, že rizika potlesku jsou obrovská a není radno si s nimi zahrávat.“

Pod tou zprávou jsem v připojených ohlasech četl řadu souhlasných i odmítavých vyjádření.

Kromě těchto polarizovaných postojů tam však bylo i několik jiných, které neskočily na špek a prozíravě si všimly, že ona letošní zpráva byla na webu publikována 1. dubna. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Psychologové usilovně řeší Problém Mickeyho Mouse, podle něhož je velmi obtížné předpovědět, zda se nějaká postava s nadpřirozenými schopnosti stane terčem náboženské víry a najde si duchovní stoupence, anebo zda zůstane fiktivní postavou, která sice může těšit generace fanoušků, ale náboženskou sektu kolem sebe nevytvoří. Nedávný skon Zlatého slavíka v tomto směru nabídl zajímavý modelový případ.


Sobota 12. října 2019


Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus.

Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce.

Ukázka z knihy:

Kapitola sedmá

BOHYNĚ

Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.

            „Miloval jsem svou ženu vůbec?“

            Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.

            Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.

            V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.

            Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“

            Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.

            „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“

            Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.

            Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.

            A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.

            Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.

            Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.

            Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“

            „A proč?“

            „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“

            „Jaký asi má být takový ideální otec?“

            „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“

            Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.

            „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“

            Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“

            Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.

            Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.

            Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.

            Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…

 

Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.

 

Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Před pár dny se objevily spekulace o tom, že by loď Starliner od firmy Boeing mohla na nepilotovanou zkušební misi OFT vyrazit 17. prosince letošního roku. Nyní můžeme tyto informace považovat za oficiální, jelikož NASA zveřejnila aktualizaci harmonogramu zkoušek této lodi. V něm jsme se dozvěděli, že 4. listopadu by mělo dojít ke zkoušce záchranného systému, když loď čeká na rampě. Zkouška reakce na havárii na rampě se bude provádět v Novém Mexiku na základně White Sands. Nepilotovaná testovací mise OFT by měla následovat v již zmíněném termínu, tedy 17. prosince. O start z vypouštěcího komplexu 41 Mysu Canaveral se postará raketa Atlas V.

Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof vyhlásila OSN již v roce 1989 a připomínáme si ho od roku 1990. Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof od svého vyhlášení až do roku 2010 připadal na každou druhou říjnovou středu. Od roku 2010 je Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof stanoven na 12. října. Co nám má tento den Mezinárodní... ...

V obchodech už najdeme dýně v průběhu celého roku a nemusíme na ně čekat až na podzim...Nicméně právě na podzim jsou dýně obvykle od lokálních pěstitelů, jsou nejčerstvější a nabídka druhů nekončí u hokkaido a máslové dýně. V obchodech Tesco si na podzim můžete vybrat z mnoha druhů, aby vám přinesly co nejvíce radosti v kuchyni, i při výzdobě domu a... ...