1,407 článků mezi dny 1.8.2019 a 31.8.2019

Nejhorší obavy ornitologů a ochránců přírody se potvrdily. Dva čápi bílí na Opavsku zahynuli po otravě fosfidem zinku, který je účinnou látkou jedu na hraboše Stutox II. Informoval o tom Český svaz ochránců přírody poté, co otravu potvrdil Státní veterinární ústav v Olomouci. ,,Prokázaná otrava čápů na Opavsku potvrzuje, že fosfid zinku není žádný... ...

Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný.

Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989.

Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo.

Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka.

Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů.

Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa.

Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté.

Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů.

Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají.

A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety.

Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel.

Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.

Dnes v 7:31 SELČ se měla k Mezinárodní kosmické stanici připojit ruská loď Sojuz MS-14. Ta startovala před dvěma dny bez posádky, aby se ověřilo správné fungování rozhraní mezi nosnou raketou Sojuz 2-1a a kosmickou lodí Sojuz. Na jaře příštího roku by totiž tato nová raketa měla vynášet pilotované lodě Sojuz a je tedy potřeba ověřit její spolehlivost. Na palubě se kromě zhruba 600 kilogramů nákladu pro ruskou sekci ISS nachází jen humanoidní robot Fedor (Skybot F-850). Když se však Sojuz začal chystat na připojení k modulu Poisk, objevil se problém.

Ochota Čechů třídit elektroodpad se zvyšuje. ..Oproti předchozím letům urazí do sběrného místa podstatně delší vzdálenost. S vysloužilým světelným zdrojem, například úspornou žárovkou, jsou ochotni dojít až do vzdálenosti 1078 metrů, což je skoro o půl kilometru dále než v předešlých letech. Vyplývá to z průzkumu společnosti EKOLAMP, který proběhl mezi... ...

Někdy se vám v hlavě najednou objeví kus písničky, všichni to tak asi máme a známe. Třeba na té Teorii memů paní Blackmore nebo mnoha jiných teoriích o tom, co bude potom, něco je.

Takhle se mi v hlavě objevil G. Brassens, jak ho přebásnil a zpíval J. Dědeček:

Stačilo možná malinko

a říkal jsi jí maminko

tý děvce co kunčofta shání,

Jo páni!

Od Brassense pro mě vede cesta zpátky (a ne ta od Remarquea). Cesta zpátky časem – do Francie, Paříže, k básníku Villonovi. Jenom zalistuju a už na mě dolehne jeho nádherné fanfaronství, jeho holedbání i výsměch:

Když notáři, co sedí v suchu,/ „Pověsit!“ vyřkli, splaskla pýcha,/ a když jsem se už houpal v duchu,/ tak co? Že měl jsem zůstat zticha­?...

Jeho radost ze života, smích:

…a když už nadcházel mu skon,/ co myslíte, že udělal?/ Máz burgundského vyzunk on,/ než se světem se rozžehnal

Jeho vzpurnost i pýcha:

Špína je nám vhod./ Nás život vypliv. Plijem na život/ zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan.

Zmatek člověčí:

Já u pramene jsem a žízní hynu…

Ale i obyčejný náš lidský strach:

Však Boha proste, ať k nám tvrdý není!

Martin Patřičný: Trosky IIIV několika básních popsal všechno, co máme, když žijeme a můžeme milovat život – tohle co píšu, není žádná minulost, já to cítím tady a teď a mám chuť vám rychle některé verše říct…

Nevíme, nikdo prý neví, kdy, jak a kde Villon umřel. Možná, že ještě žije! Pod mostem? Na zámku? Krmí labutě? Půjčuje u řeky lodě?

John Erskine o něm napsal knihu Nezbedný mistr balad. U nás paní Loukotková napsala knihu Navzdory básník zpívá a i když si Francoise trochu idealizuje, stojí ta kniha za přečtení.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Sám jsem z jeho veršů chtěl několikrát udělat pásmo, měl jsem domluvenou i hudební spolupráci, ale nějak k tomu zatím nedošlo.

Villonovo bouřliváctví, instinkt, mladé vidění světa a života!

Včera jsem zase listoval v přebásněních Františka Hrubína a napadlo mě, že možná ještě musím trochu počkat, než budu tohohle Francouze vyprávět a říkat nebo zpívat. Že na něj zkrátka ještě nejsem dost starý, napadlo mě.

Fortunou už mě nazývali staří /a ty mi laješ, že jsem vražednice?/ Ty, jehož světýlko tak kalně září?...

(Francois Villon, 1429 nebo 31 – 1463? Citáty kurzívou jsou z přebásnění O. Fischera. Autor fejetonu se narodil v roce 1955)

Stavba evropského vozítka, které má příští rok vyrazit k Marsu v rámci evropsko-ruské mise ExoMars 2020 je po stránce vědeckých přístrojů kompletní. Do roveru již byly instalovány jak kamery, které budou poskytovat zajímavé snímky, tak vrtačka, která má odebírat vzorky z hloubky pod povrchem i palubní laboratoř. Stavba vozítka, které vzniká ve městě Stevenage ve Velké Británii, kde sídlí firma Airbus Defence and Space se již pomalu chýlí ke konci. Rover nyní dostal kamerový systém PanCam, která je umístěna na stožáru a má zajišťovat fotky z výšky dva metry nad terénem. Tato kamera bude denně využívána k vědeckému výzkumu - pozemní operátoři budou na základě jejích snímků rozhodovat, kam se vydat, nebo kde vrtat.


Pátek 23. srpna 2019


Publikací „Exilový orloj. Nezapomínky“ (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala především na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Tři tyhle knihy nenahrazují snad úplně jeho autobiografii, ale jde o jakýsi „životopis skromného“ proložený mimo jiné aktuálními zamyšleními.

V přítomném svazku píše Karel Hvížďala především o těch, s nimiž jej propojila zkušenost exilu. Tam žil (právě) tucet let, nicméně zachycených osobností je víc. Celkových 28 kapitol předkládá dosti ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých. Nelze přitom říct, že by se Hvížďala oněm kamarádům zpětně podbízel a současně od něj leda stěží můžeme očekávat, že vytáhne vědro špíny. Výsledek je až noblesně korektní, nic však nelakující. Karel Hvížďala – i navzdory některým zklamáním – má prostě ony osobnosti rád.

Výtečně to lze ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala jej znal od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. „Lanďák“ byl opakem pozéra. A navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl ani tak křupan jako bijec všeho uměle falešného. Jeho revolta přitom plynula z určité niterné úzkosti, kterou ostatní sotva kdy zahlédli. Hvížďala v tomto smyslu cituje Pavla Landovského: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“

Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v „Činoheráku“ jako ve filmech. Dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“

Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“ Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ostatně Václav Havel mu k tomu napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“

Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tím přecházíme k dalším a dalším aktérům práce letošní a bilanční. Jistěže autor těží i z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale dojde přečasto i na momenty, které se tam nevešly či byly z nějakého důvodu původně „vystřiženy“. Čtivě, stručně a pravdivě k nám tak z Exilového orloje „promlouvají“ Milan Kundera i Josef Škvorecký, Arnošt Lustig i Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský a rovněž Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon. Autor přitom své kamarády ani vzdáleně „nenasekal“ do uzavřených kapitol. Naopak! Roli při jeho psaní hrály asociace, a to někdy jen zpola vědomé. Psaní ostatně pro Karla Hvížďalu, jak sám přiznává, zůstává formou magie, skrz níž dává moc „svým hrůzám i touhám“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Nakladatel knihy Zdenko Pavelka v závěrečné poznámce upřesňuje: „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“ A nápad na tuto knihu třetí? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta mu totiž nabídla besedy v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích“.

Po právu má Pavelka Exilový orloj – i předchozí dvě autobiografické knížky – za „výjimečné memoáry“. Výjimečné i tím, že autor jen zřídka vypráví o sobě, a když to přece dělá (hlavně v závěrečné povídce Soňa), změní si cudně jméno. „Píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“

 

Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran.

Na čínském blogu china-aerospace.blog se objevil článek od Jeana Devilla, který převzal a komentoval poslední zprávu FutureAerospace - Commercial Space Investment Race, ze které také pocházejí dále uváděné číselné údaje. Originál zprávy v mandarínské čínštině je dostupný na webu - [1] nebo [2]. Čínský NewSpace roste, ale kdo jej subvencuje? Pozorovatelé kosmického průmyslu obecně uvědomují, že do čínského New Space, který v současné době čítá něco mezi 50 až 100 společností (v závislosti na definici “NewSpace”), se nalévá velký proud investic. Jen v samotném roce 2018 bylo do čínských start-upů investováno 2,1 miliardy čínských jüanů - RMB (cca 300 mil. USD). Ale odkud se tento kapitál bere? Kteří investoři jsou oporou čínského NewSpace? FutureAerospace, v Pekingu sídlící investorská a konsultační společnost, právě publikovala zprávu Commercial Space Investment Race, která nabízí některé odpovědi na zmíněné otázky. Níže jsou uvedeny přeložené hlavní body této zprávy.

Elon Musk se vyjádřil k tématice potenciálně nebezpečných asteroidů. V neděli na Twitteru uvedl, že „Zemi nakonec zasáhne velká skála a v současné době nemáme žádnou obranu.“ Toto zlověstné varování přišlo jako reakce na příspěvek Joe Rogana, který sdílel článek britského bulvárního deníku The ...