49 článků z ÚTERÝ 6.8.2019

Cestování do oblíbených prázdninových destinací za vidinou zaslouženého odpočinku může mít neblahý dopad na mužskou plodnost. V kolonách, kterým se kvůli letním opravám českých silnic lze jen stěží vyhnout, jsou řidiči i pasažéři vystaveni nejen vysoké koncentraci zplodin výfukových plynů, ale i vysokým teplotám, jež mají negativní vliv na kvalitu spermií. „Civilizační zátěž, která nepříznivě působí...

Slavnostní podpis memoranda mezi oběma institucemi proběhne ve středu 7. srpna v 15:30 v hlavní výstavní budově muzea v Praze na Letné za účasti generálního ředitele Národního zemědělského muzea Milana Jana Půčka a generálního ředitele Státního zemědělského intervenčního fondu Martina Šebestyána. Cílem spolupráce je propagace zemědělství, jež se obě instituce shodně dlouhodobě snaží veřejnosti představovat jako širší sociokulturní fenomén....

Ve věku 88 let zemřela Toni Morrisonová, nositelka Nobelovy ceny za literaturu za rok 1993, kterou získala jako první Afroameričanka (a osmá žena celkově).  Švédská akademie oceňovala především její vizionářský přístup a práci s jazykem.

Toni Morrisonová, vlastním jménem Chloe Anthony Woffordová, se narodila 18. února 1931 v oblasti Velkých jezer v průmyslovém středozápadním městě Lorainu ve státě Ohio. Její matka byla hospodyně, otec svářeč – ten prý velmi ovlivnil její literární styl, protože ji často vyprávěl různé historky.

V roce 1949 začala studovat angličtinu na černošské Howardově univerzitě ve Washingtonu, po ukončení bakalářského studia pokračovala na Cornellově univerzitě. Po absolutoriu začala učit na Texas Southern University a pak na své alma mater, na Howardu. V polovině šedesátých let se po nevydařeném manželství s jamajským architektem přestěhovala i se dvěma syny do New Yorku, kde učila na univerzitě Yale a Bard Colledge a pracovala v nakladatelství Random House. Později se stala redaktorkou týdeníku The Nation. Oxfordská univerzita jí v červnu 2005 udělila čestný titul doktor literatury.

Debutovala románem Velmi modré oči (1970), který pojednává o černošce, která chce mít modré oči jako běloška, protože v tom vidí způsob, jak se stát "krásnou" nejen pro sebe ale pro své okolí. U nás vyšel tento román poprvé v roce 1983 pod názvem Nejmodřejší oči v překladu Michaela Žantovského. Další její román Sula byl nominován na ocenění National Book Awards, česky dosud nevyšel. Třetí román Šalamounova píseň z roku 1977, který čtenáře uvádí do „podivné“ rodiny bohatého černošského obchodníka, jenž se pokouší své blízké chránit před nebezpečím a nástrahami okolního světa, se stal bestsellerem a získal National Book Critics Circle Award (česky vyšel v roce 2002 v překladu Hany Žantovské).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nezanedbatelnou roli v popularizaci jejího díla sehrála afroamerická moderátorka svého času populární televizní talkshow Oprah Winfreyová. Ve svém knižním klubu představila romány Nejmodřejší oči, Šalamounova píseň, Ráj a Sula. Také si zahrála ve filmu Milovaná spolu s Danem Gloverem (režie se ujal Jonathan Demme), jejíž předlohou byla stejnojmenná próza, za kterou Morrisonová dostala Pulitzerovu cenu. Inspirací k tomuto dílu byla novinová zpráva z roku 1855 o otrokyni, která uprchla i s dětmi ke své svobodné tchyni. Při tom však byla chycena a tak se rozhodla děti zabít, podařilo se jí to však pouze u jednoho (u nás vyšla tato kniha v překladu Hany Žantovské v roce 1996).

V českém jazyce máme k dispozici kromě zmíněného Ráje (všechny další překlady jsou dílem Zuzany Mayerové), který u nás vyšel v roce 2001, také knihy Jazz (1995), Láska ( 2005), Milosrdenství (2010) a Domov (2013). O poslední zmíněné knize šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek napsal: "Text čpí cejchem, který vypálila doba do životů černých Američanů. Za přízračnou dřinou na nedohledných bavlníkových polích v Georgii se vynořuje důstojnost chudoby a věrohodná pravdivost primitivního živobytí. Jak si poradit s rozkladnou silou výčitek svědomí? Tuto otázku si neklade jen hlavní hrdina této prózy, ale musejí si ji klást všichni váleční veteráni. A že jich přibývá. Kluzká dialektika pachatele a oběti, dusivost křivdy, pod kterou nezadržitelně kypí touha po pomstě. Smrt je blízko, ale život se nemá vzdávat."

 

 Ukázka z knihy Domov

"Tebe zajímaj psí zápasy?" zeptal se Sumec. Zdálo se, že vyrušení uvítal. "Spíš zápasy lidí, který proti sobě štvali jako psy."

Ozval se jiný z mužů. "Tys neviděl toho kluka, co tu tehdá běžel s brekem? Jak se jmenoval? Andrewe, vzpomeneš si na jeho jméno?"

"Jerome," odpověděl Andrew. "Jako můj brácha. Proto si to pamatuju."

"Jasně, to byl von. Jerome," odpověděl Andrew. "Jako můj brácha. Proto si to pamatuju."

"Jasně, to byl von. Jerome." Sumec se plácl do kolena. "Říkal, že ho s tátou přivezli z Alabamy. Oba svázaný. A donutili je, aby spolu zápasili. S nožema."

"S vyskakovacíma nožema." Salem si odplivl přes zábradlí. "Prej je nutili bojovat, dokud bude jeden z nich naživu."

"Cože?" Frank ucítil, jak se mu stahuje hrdlo.

"Jo jo. Jeden z nich musel umřít, jinak by umřeli voba. A ty vokolo uzavírali sázky, kterej z nich to bude." Salem se zamračil a poposedl si na židli.

"Ten kluk povídal, že se navzájem trochu pořezali - jen tak, aby trochu tekla krev. Jenže voni jim řekli, že nechaj odejít jedině toho, kterej boj přežije. Prostě jeden musel toho druhýho zabít." Andrew potřásl hlavou.

Muži se jeden přes druhého rozhovořili o tom, co o té záležitosti věděli, a přidávali pocity a postřehy.

"Psí zápasy už jim nestačily. Udělali si psy z lidí."

"Dovedeš si to představit? Kluk proti vlastnímu tátovi?"

"Prej mu řek: "Nemůžu to udělat, tati.""

"A jeho táta řek: "Musíš.""

"Ďábelský rozhodování. Ať uděláš, co chceš, vobě cesty vedou do pekla."

"Nakonec, když kluk pořád nechtěl, mu táta povídá: "Poslechni mě, synku, naposledy v životě. Udělej to." A on prej řek svýmu tátovi: "Nemůžu tě zabít." Jenže mezitím ty chlapi kolem byli čím dál opilejší a vzteklejší, jako by je úplně posed ámok, a řvali na ně: "Dost štěkání a do sebe, kruci! Chceme vidět boj!""

"No a?" Frank ztěžka oddechoval.

"Co myslíš? Udělal to."

Astronomové běžně používají termíny, které zná laická veřejnost většinou v jiném významu. Na terminátora se nechodí do kina ale spíše k dalekohledu. Je to rozhraní osvětlené a neosvětlené části povrchu (většinou u Měsíce). Podobným termínem je poušť. V astronomii může být horká ale vždy je bez písku. Jedná se o oblast, ve které se některá […]

The post Astronomové objevili unikátního hnědého trpaslíka. Obíhá v poušti appeared first on Exoplanety.cz.

Družice Amos 17, kterou má Falcon 9 vynést už zítra po půlnoci, má nahradit družici Amos 6, která byla zničena při explozi Falconu 9 v září 2016 - SpaceX proto aktuální misi poskytne zákazníkovi zdarma. Startovní okno se otevírá v 0:52 a trvá 88 minut, leč meteorologové slibují jen čtyřicetiprocentní pravděpodobnost dobrého počasí. První stupeň nosné rakety čeká již třetí mise, která bude i jeho poslední - s přistáním se totiž nepočítá. Ale mohli bychom se dočkat pokusu o záchranu aerodynamického krytu. Přijměte tedy naše pozvání ke komentovanému přenosu.

"Z legislativního hlediska došlo k porušení památkového zákona, jehož ustanovení vyžaduje, aby restaurátorské práce na kulturních památkách (včetně čištění) prováděl zhotovitel s licencí od Ministerstva kultury," napsaly v otevřeném dopise pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi ohledně odstranění graffiti Miroslavem Černým stavební historička Alena Rákosníková a historička umění Julie Motyčka.  Dopis přinášíme v plném znění.

Vážený pane primátore,

se znepokojením sledujeme vývoj dění v kauze graffiti na Karlové mostě a peripetie kolem jeho odstraňování. Vnímáme zmatení části laické veřejnosti ohledně toho, co je tedy při čištění graffiti vlastně správně, včetně některých názorů, že práce restaurátorů měla snad dotčenou památku i město Prahu jakožto vlastníka poškodit. Dovolte nám, abychom veřejné také přispěly svým názorem. Předesíláme, že si zdaleka nedovolujeme mluvit za celou odbornou veřejnost, naše poznatky a náměty plynou ze zkušeností, které jsme nabyly během osobní účasti na obnově některých kulturních památek.

Umisťování graffiti na objekty kulturního dědictví našeho státu zásadně odmítáme. Za nešťastné však považujeme okolnosti, za jakých bylo z podstatné části odstraněno, byť lze původní záměr pana Černého hodnotit jako chvályhodnou snahu o rychlou nápravu nezodpovědného vandalství. Na následujících řádcích vysvětlíme proč. Celou situaci však vnímáme i jako příležitost k zahájení celospolečenské diskuse, jak se s dopady sprejerských aktivit vypořádat.

Pískovec není jednoduchý materiál

Pískovec je co do stálosti a pevnosti velmi problematický materiál, který je citlivý na zásahy zvenčí. Čerstvě vyjmutý kámen z lomu si časem přirozeně vytváří pevnou stabilizovanou povrchovou vrstvu, která chrání jeho jádro před erozí. Syntetické sprejové barvy se však s touto stabilní povrchovou vrstvou provážou, proto je při odstraňování graffiti z pískovce na místě obezřetnost. K prověření vhodného postupu čištění slouží zkoušky, během nichž se ověří, zda řešení funguje bez vedlejších škod, a to i v dlouhodobém horizontu. Pokud během čištění dojde k narušení stabilizovaného povrchu kamene, je bez této ochrany vystaven působení povětrnosti a ta jej přirozeně eroduje. Kámen tak ubývá a v současném chemicky agresivním městském prostředí nezřídka vystává potřeba jej ochránit k tomu určenými prostředky. Což stojí další finance, avšak praxe ukazuje, že chemická ochrana často nesplňuje očekávání, a naopak způsobuje další odlupování a postupnou zkázu kamene. V tomto ohledu přírodní procesy dosud nikdo spolehlivě neobešel, a proto je poškození lépe předejít.

Vhodná metoda vzniká ověřováním

Překotný vývoj technologií a materiálů přináší stále nové možnosti, které je však před použitím na památkách nutné prověřit z hlediska šetrnosti, funkčnosti a trvanlivosti. Není nic horšího než si v dobré víře naběhnout na vlastní vidle, jak se v minulosti stalo například v neslavně proslulé éře masivního betonování památek.

Z prohlášení pana Černého v médiích nám není úplně jasné, jaký konkrétní postup byl použit. Mimo jiné uvedl, že používá „silnou vysokotlakou wapku, která dosahuje tlaku 250 barů nebo až 500 barů a teplotu (vody — pozn. aut.) na hraně bodu varu, tedy páru." Pára o nižších tlacích se při restaurování s úspěchem používá při čištění méně soudržných nečistot, například silně ulehlého prachu, bývá však přehřátá a podle potřeby suchá nebo vlhká. Oplach technologií WAP, ať už studenou nebo velmi horkou vodou, se v případě pískovce musí používat velmi opatrné, neboť existuje mnoho odrůd kamene s různou pevností a tlak osvědčený na jednom typu kamene může na jiném způsobit rozsáhlá poškození.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nejasnost postupu vnímáme jako rizikovou zejména v tom případě, kdy veřejnost na základě současné mediální prezentace může uvěřit v jeho všespásnost. V důsledku překotné veřejné diskuze někdy zanikají podstatné technologické detaily, např. použití páry, z čehož někteří diskutující mohou nabýt mylného dojmu, že k odstranění graffiti stačí použít pouze obyčejnou vodu pod vysokým tlakem. Konkrétní vlastníci pak v případě neprofesionálního použití se špatným výsledkem mohou zažít značné rozčarování. Z našich praktických zkušeností plyne, že neočekávaná reakce čištěného materiálu se může přihodit i zkušenému a zodpovědnému profesionálovi. Historické stavby jsou charakteristické použitím velmi různých hmot s často zásadně odlišnými vlastnostmi, postup osvědčený jinde tudíž nemusí v právě řešené situaci dostatečně fungovat, nebo způsobí nechtěné škody. Poškození se v případě pískovce může projevit i za delší čas, což pokládáme za zvláště záludné.

Myslíme si také, že zástupci státní památkové péče, tj. magistrátní odbor památkové péče jako výkonná složka a Národní památkový ústav jako odborná organizace měli situaci veřejnosti více vysvětlit, včetně toho, jak se k původně zvolenému restaurátorskému postupu dospělo. Transparentnost a soustavná osvěta jsou jedinými prostředky, kterými památková péče může podle našeho názoru zvýšit svůj společenský kredit.

Bohužel z legislativního hlediska došlo k porušení památkového zákona, jehož ustanovení vyžaduje, aby restaurátorské práce na kulturních památkách (včetně čištění) prováděl zhotovitel s licencí od Ministerstva kultury. Nedostatečná komunikace přispěla k tomu, že část veřejnosti nyní považuje spontánní akci bez vědomí a souhlasu vlastníka památky za příklad hodný následování a že je znevažována práce odborníků, což považujeme za nebezpečný precedens.

Kolize, krize, katarze?

Zároveň si uvědomujeme, že graffiti jsou pro historické i ostatní stavby velkým ohrožením a tímto vyzýváme všechny dotčené k větší aktivitě a konstruktivní debatě, která by pomohla nejen řešit důsledky poškození, ale vedla především k prevenci těchto útoků. Připomínáme, že soud s pachateli stále není u konce a důsledky akce pana Černého by v žádném případě neměly být brány jako polehčující okolnost ve prospěch obviněných.

V této situaci vítáme Váš návrh uspořádat pracovní setkání k odstraňování graffiti, včetně přizvání pana Černého. Velmi bychom ocenily detailní ověření jím použitého postupu, včetně konkrétní teploty, tlaku a reakce povrchu pískovce. Ke zkoušce by měl být přizván technolog. Když se postup opakovaně osvědčí jako dostatečně šetrný a bez vedlejších následků pro povrchovou vrstvu kamene, lze jej doporučit k dalšímu užívání. Výsledky by bylo žádoucí srozumitelné a přehledně prezentovat odborné i laické veřejnosti. Pokud se ukáže, že v případě graffiti je vhodnější s čištěním reagovat bez prodlení, je na místě zvažovat, jak zrychlený postup legislativně ošetřit.

V Praze dne 3. 8. 2019

Ing. arch. Alena Rákosníková, stavební historička

Mgr. Julie Motyčka, historička umění

 

Pozn. red.: Dopis časově předchází workshopu, který se uskutečnil v neděli 5. srpna a na kterém Miroslav Černý a specializované firmy ukazovali, jak je možné odstraňovat graffiti pomocí páry či laseru. Při této příležitosti primátor Hřib ohledně graffiti na Karlově mostě zkritizoval délku schvalovacího procesu i plánovanou dobu jeho odstraňování restaurátory.

V brněnském Králově Poli je místní povstání. Brněnská radnice se ve spolupráci s radnicí MČ Královo Pole snaží bez větších konzultací s občany prosadit vybudování velkokapacitního P + R parkoviště v místě v těsné blízkosti obytné zóny, úspěšné a občanů otevřené zahradkářské kolonie a dosavadních sportiviśť při ulici Vodova. Původní plán na... ...

Rozpočet Ministerstva zemědělství (MZe) z národních zdrojů bude v příštím roce 24 miliard korun. Dohodl se na tom dnes ministr zemědělství Miroslav Toman s místopředsedkyní vlády a ministryní financí Alenou Schillerovou. Oproti původnímu návrhu rozpočtu získá resort zemědělství navíc 1 miliardu korun. Peníze použije na obnovu lesů po kůrovcové kalamitě a... ...

Vláda minulý týden schválila vznik uhelné komise. A to na základě společného materiálu Ministerstva průmyslu a obchodu a Ministerstva životního prostředí. Komise bude mít devatenáct členů, zástupců klíčových skupin, které mají s uhlím a budoucím energetickým mixem České republiky něco společného. Hlavním cílem práce nového poradního orgánu vlády bude... ...

Kolekce sklářských výrobků uchovávaná v největší muzejní instituci u nás byla postupně budována již v 19. století. Ukrývá předměty, jejichž pojistná hodnota se šplhá do sedmiciferných čísel či artefakty vyprávějící svůj vlastní příběh. V depozitáři Národního muzea v Terezíně jsou tak uchované jak středověké vitráže, barokní dvojstěnné sklo či předměty užitého umění, jež patřily nejedné významné osobnosti českých zemí.

Pohár pro Josefa Jungmanna ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumMezi vůbec nejcennější exponáty se řadí Pohár pro Josefa Jungmanna, vyrobený v harrachovské sklárně Nový Svět v roce 1836. Povšimnout si lze zejména náročně provedeného brusu na víku, které má tvar panovnické koruny s odnímatelným křížkem. Tento historický artefakt zároveň obsahuje nápisy „Vlasti miláčku, Mladoni drahý, ctí Tebe vroucně Čechie vděčná“.

Mladoň je počeštělý výraz pro jméno našeho národního buditele a celý text tedy oslavuje J. Jungmanna především jako autora velkého česko-německého slovníku. Tento unikátní pohár bylo možné spatřit na výstavě 2 x 100 a jeho znovu vystavení se chystá v nové expozici Národního muzea, jejíž slavnostní otevření proběhne příští rok v létě.

Ze sklárny hrabat Harrachů pochází více podobných předmětů, jež jsou cenné nejen pro své umělecké kvality, ale i svojí historií, kterou nepochybně mají. Dalším neopominutelným artefaktem je luxusní pohár na vysoké noze z křišťálového skla, zhotovený roku 1890 jako osobní dar od Otty hraběte Harracha třeboňskému archiváři a historikovi Františku Marešovi. Ten pracoval pro rod Harrachů při genealogických průzkumech a je i známý svou publikací České sklo, jež vyšla roku 1893. Celý pohár s víkem se vyznačuje náročným brusem, jenž je navíc doplněn rytým harrachovským znakem s trojicí pštrosích per ve štítu.

Pohár pro Františka Mareše ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumVe sbírce skla lze také dohledat dva předměty spojené s naší největší spisovatelkou – Boženou Němcovou. Prvním z nich je její kalamář, který byl vystaven ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice a nyní je zapůjčen pro výstavní projekt Vlastním hlasem, představující emancipované ženy včera a dnes, konající se v Náprstkově muzeu.

Psací souprava Boženy Němcové demonstruje to, co bylo pro naši osobnost 19. století tak klíčové. Spisování pro ni nepředstavovalo jen vyplnění volného času, ale především způsob obživy. Životní situace ji nutila zvládnout finanční starosti, jelikož peníze zasílané manželem, který s rodinou nežil, nepokryly ani základní výdaje. Rozmělňování striktně daných společenských konvencí mělo za následek, že byla někdy svými vrstevníky a nejen současníky hodnocena jako „velká česká spisovatelka, ale špatná ženská“.

Kalamář byl do sbírek Národního muzea zakoupen spolu s dalšími několika desítkami předmětů od Antonína Kneysla, účetního záložny v Novém Bydžově, jenž ho patrně získal z pozůstalosti Dory Němcové (1841–1920), dcery Boženy Němcové. Právě s ní je spojen druhý artefakt, a to sice její holba.

Holba Dory Němcové ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumSilnostěnný korbel patřil Doře Němcové, která byla svobodná a žila téměř celý svůj dospělý život v Jičíně a živila se jako učitelka. V dobovém tisku její tehdejší soused Jaroslav Hlaváček, jenž v dětství bydlel ve stejné ulici, vzpomínal, jak ji občas chodil pro pivo za tři krejcary. Právě občasná konzumace opojného nápoje činila patrně její život snesitelnějším. V dětství si dcera slavné spisovatelky hodně vytrpěla. Nejenom že onemocněla a v důsledku toho měla na tváři i těle po celý život viditelné jizvy, ale také musela neustále čelit bídě a ústrkům. Se svou matkou byla vždy srovnávána.

V Jičíně obdržela nabídku k sňatku od kupce Antonína Soumara, jenž by jí jistě zajistil pohodlný život bez útrap. Toho však odmítla a nadále vykonávala povolání učitelky a začala si s ženatým tesařským mistrem Václavem Fejfarem. Učitelky byly nuceny až do první republiky žít v celibátu, pokud se svého povolání vzdaly, mohly se vdát a žít „normální“ rodinný život.

Ze vztahu s V. Fejfarem vzešel syn, kterého odjela tajně porodit do Prahy a jemuž osud nadělil velmi krátký život. Dožil se pouhých 12 let. Bolest ze ztráty dítěte, i nemožnost se o něj starat (syna dala na výchovu do Slaného) se na ní jistě podepsala. Zatrpkla a i její žačky ji považovaly za nesnesitelnou.

Pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše. Foto: Národní muzeumNa stáří si nechala postavit vilu od věhlasného architekta Dušana Jurkoviče, na níž velice lpěla – jako by všem chtěla dokázat, že i ona stejně jako její matka něco vytvořila. Kvůli stavbě domu se však velmi zadlužila a po její smrti ho dědicové prodali.

Předmětů, které pomáhají vyprávět životní příběh té či oné významné osobnosti, se v depozitářích Národního muzea nachází mnoho. Za pozornost stojí například i konvice s miskou na mléko z pozůstalosti hudebního skladatele Václava Jana Tomáška, který pracoval pro Jiřího Františka hraběte Buquoye na jeho jihočeském panství, kde také zmíněný artefakt vznikl.

Nelze opominout ani pohár s fotografickým portrétem Bohuslava Jiruše – šlechtice, botanika, lékaře a především jednatele společnosti Musea království českého, jenž se do sbírek dostal z jeho pozůstalosti. Příběhy jiných exponátů, a to nejen z oblasti sklářských výrobků, se aktuálně mohou „historie milovní“ návštěvníci dozvědět na výstavě Tajný život sbírek ve zrekonstruované budově Národního muzea na Václavském náměstí v Praze. Výstavní projekt představuje „osud“ toho či onoho exponátu, jeho cestu do Národního muzea a následnou péči o něj.

Energetické zbraně a zvláště pak laserová děla – to je momentálně hlavní cíl americké armády, která chce značně rozšířit svůj arzenál, a tak za tímto účelem zadala další kontrakt společnostem Northrop Grumman a Raytheon. Podle dostupných informací by mělo jít o 50kW lasery pro obrněná vozidla Strykerk, které by v případě potřeby vyřadily z provozu...

Generální zkouška setkání amerického raketoplánu s ruskou stanicí Mir dopadla úspěšně a až příště Shuttle ke stanici přiletí, nebude se vznášet několik metrů od stykovacího uzlu, ale připojí se ke stanici se vším všudy. Do té doby ale měl proběhnout další důležitý milník programu Shuttle-Mir. Pro zamýšlenou orbitální stanici Američanům chybělo jedno důležité know-how: dlouhodobý pobyt ve vesmíru. Nejdelší americký let zaznamenala na přelomu let 1973-74 na orbitální stanici Skylab trojice Carr-Pogue-Gibson, přičemž počítadlo dní strávených v beztíži se zastavilo na hodnotě 84. Od té doby se američtí astronauti vydávali za brány atmosféry pouze na několik dní, maximálně pak přibližně na dva týdny. Zatímco lety raketoplánů, respektive činnost posádek, by se dala přirovnat ke sprintu, kdy každá minuta byla přesně naplánována a nacvičena, orbitální stanice byla zcela jiným oříškem. Lety trvající až půl roku nebylo možné předem přesně „nalinkovat“, bylo třeba uvolnit striktní pravidla a přizpůsobit náplň a tempo práce zcela jiným podmínkám. Velmi jasně si to všichni zainteresovaní uvědomili právě u zmíněné rekordní poslední mise na Skylab, jenže to bylo dávno. Za dvě desetiletí, která od této mise uplynuly, nastoupila na své posty v Houstonu a dalších střediscích nová generace plánovačů a členů podpůrných týmů, která byla zvyklá na frenetické tempo práce na palubách raketoplánů. Vymizela kolektivní dovednost přemýšlet v dlouhodobém horizontu, improvizovat ohledně letového plánu, zadat posádce jakýsi „nákupní seznam“ úkolů, podle něhož si astronauti sami sestaví denní program tak, aby si po po několika měsících stále ještě zachovali příčetnou mysl. Navíc tady byly změny v lidském organismu, jež nastávaly po dlouhodobém pobytu ve stavu mikrogravitace. Američané doufali, že potřebné znalosti a zkušenosti jim pomohou získat pobyty astronautů na stanici Mir. Cesta to však byla nelehká, trnitá a někdy dokonce nebezpečná. Její první etapa měla začít v březnu 1995 a jejím hlavním protagonistou měl být zkušený astronaut Norman Thagard.