69 článků ze STŘEDY 14.8.2019

Města, obce a firmy dostanou 600 milionů korun, aby usnadnily občanům třídění, zvýšily energetickou soběstačnost a snížily množství odpadů na skládkách...O dotaci z Operačního programu Životní prostředí v dnešní tiskové zprávě informovaly ministerstvo životního prostředí a Státní fond životního prostředí. Fond bude žádosti přijímat od 2. září. ... ...

Astronomové objevili systém, který tvoří tři malé planety. Na povrchu jedné z nich by mohly být podmínky k životu. Na hvězdu GJ 1061 (Gliese 1061) se zaměřil projekt Red Dots, který se věnuje lovu exoplanet u menších hvězd v okruhu asi 16 světelných let od nás. Projekt už dokázal objevit exoplanetu u Barnardovy hvězdy a […]

The post GJ 1061: Astronomové objevili malou sluneční soustavu, na jedné z planet může být život appeared first on Exoplanety.cz.

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, sídlící v centru města v bývalém zámku, je z povšechného vzhledu i jednotlivými interiéry rozhodně nejpůsobivějším státním galerijním zařízením v kraji Vysočina. Zkraje letošní sezóny otevřela další rekonstruovaný prostor – malé atrium.

Galerie pečuje o cenné stálé expozice obrazů, soch a uměleckého skla. V programu proměnných výstav se dlouhodobě vyznačuje vyhledávací praxí, jejímiž výsledky jsou časté výstavy z tvorby současných vysočinských umělců. Přispívají k poznání vydatnosti uměleckého prostředí a úrovně z něho vystupujících projevů. To při vědomí, že výtvarná činnost na Vysočině je dlouhodobě, vlastně tradičně konána z hmotné příčiny povětšinou mimo tzv. volnou nohu, tedy jako přičleněná práce.

Největší letošní výstava v Horácké galerii představuje pod titulem Chronos výběry z tvorby šesti autorů. Až na jednoho jsou členy profesní Unie výtvarných umělců České republiky, jejího regionálního Klubu výtvarných umělců Vysočiny ve Žďáře nad Sázavou. Nejspíše proto je výstavní pozvánka taková, jaká je. Pět jmen je na ní seřazeno abecedně, šesté - Jiří Vašica – stojí bez objasnění až na konci výčtu. Rámcovým tématem uváděných děl je Čas. Posunutí termínu trvání výstavy do 29. září poskytuje autorům podstatně delší setrvání ve světle přítomnosti. Jsou to: autor grafických listů Petr Benda, kreslíř a kolážista Antonína Kanty, malíři Bořivoj Pejchal a Jaroslav Vyskočil, šperkař a sochař Miroslav Štěpánek a autor kamenných skulptur Jiří Vašica. Čím se představují, je zavěšeno, uloženo a postaveno v Malé galerii, sousedních interiérech, novém malém atriu, na velkém nádvoří a ve sklepení.

Jednotícím tématem (nepříliš explicitním) je vnímání času. Připojme otázku, nakolik jsou si vystavující blízcí uplatněnou formou? Je mezi nimi „přímý příbuzenský vztah“? Ale to je nejspíše jen hra na hledání odpovědi. V rozličných materiálech a v jejich užití nelze dospět k blízkému vyznění. Tedy odstupme od nepatřičného verbálního hraní si a akcentujme důležité. Autorů je šest a jsou šťastně nezaměnitelně odlišní.  

Grafické listy (tisky z hloubky) Petra Bendy mají v lineárních sítích geometrických kompozic „slušivou“ sevřenost a ryteckou propracovanost. Platí, že právě tyto atributy konvenují milovníkům grafiky. Benda je, myslím si, na nejlepší cestě k postavení na přídi grafického umění v regionu Vysočiny.

Petr Benda: Vrhcáby osudu, Hvězdné nebe nade mnou, z cyklu Kairos, suchá jehla, 2017. Foto: Jan DočekalAntonín Kanta byl ještě před několika roky autorem osobitých barevných fotografií, které dokázal přivést do přitažlivé pomyslné sféry abstrakce. Pak ho zaujala lineární perokresba. S dokonalostí vzbuzující údiv řeší složité konstrukce, v nichž ani oko striktního kritika není s to objevit chybný detail, jenž by potvrdil práci živé ruky. Tuto chladně racionální anomálii Kanta vyvažuje spřízněnými vtipnými kolážemi.

Bořivoj Pejchal bytostně tíhne k malbě s dominujícím pravoúhlým či kruhovým geometrickým řádem, jehož vizualitu vyzvedává do vyššího patra kultivovanou barevností. Témata tradičně nalézá v krajinných strukturách a v městské architektuře. Vždy je ale subjektivně osvobozuje od reality a ve stejně svobodné poloze je převádí v nepřímých zobrazeních na plátno.

Bořivoj Pejchal: Chodníček, olej a kombinovaná technika, 2018.Foto: Jan DočekalKovové šperky a od konce druhého tisíciletí i ocelové sochy (v kombinaci se sklem a barevnými kovy) Miroslava Štěpánka jsou markantními příklady ryzí krásy zdrobnělých architektonických forem konstruktivismu a funkcionalismu. Tam se Štěpánek zachytil v 80. letech obdivem. Záhy jej změnil ve schopnost přenosu základních principů jednoduchosti do svého oboru. Ve finálním výrazu ocelových šperků i věžovitých objektů je vše „zabaleno“ originální osvobozenou racionalitou.

Miroslav Štěpánek: Z kolekce ocelových šperků. Foto: Jan DočekalNejvíce exponátů (jsou také nejhmotnější) je od sochaře Jiřího Vašici. Vidíme je ve vnitřní instalaci, na velkém nádvoří, v malém atriu a v sklepení. Podobné skulptury z krkonošského mramoru a z hadce (některé mají vyvážené hrotové kotvení umožňující rotaci) daly před lety podnět k zapsání autora na nejsvětlejší stránky moravské výtvarné kritiky. Diváka přitahují ze dvou příčin. Jsou produktem ateliérové práce, ale zůstaly velkou měrou naturální, a řečeno v obráceném pořadí, jsou přírodní, ale vepsání sochařovy ruky v sekaných grafických záznamech na jejich površích jsou zrcadly umělcovým tvořivým schopností, jež jdou spojitě s velkou úctou k autenticitě dotýkaného materiálu.

Jiří Vašica: Snění osmého měsíce osmého roku, krkonošský mramor, 2008. Foto: Jan DočekalDruhý (jen dle abecedního pořádku) zúčastněný malíř, Jaroslav Vyskočil, býval kdysi přívržencem plošně zobecněné krajinomalby a rovnovážných skladeb symbolizujících fragmenty lidského údělu. V posledních letech tíhne v repeticích tvarů a v barevných podáních k detailu. V náznakovém vyjádření květů a detailů vegetace lze snad vnímat vzdálený aktualizovaný odkaz baroka. Na jiných plátnech komorních formátů jej potlačuje ve svůj prospěch obrazotvornost.   

Jaroslav Vyskočil: V prostoru a čase, olej, epoxid, 2013. Foto: Jan DočekalPůvodním záměrem výstavy Chronos patrně bylo běžné představení děl kolegiálně blízkých autorů v zastřešení solidní galerijní institucí. Souběžně se zprovozněním nových prostor se ale rozrostla, stala se hlavní výstavou letošní sezony. Ukazuje účelně volený fragment současné tvorby na Vysočině. Není převratná, není popuzující, proti ničemu se nevymezuje. Je shrnutím rozličných přístupů k ateliérové práci. V podnětových východiscích z krajiny, městského prostředí, architektury a lidského konání se profilují autoři, kteří nás nevedou do enigmatických hlubin nových poznání, ale do prostoru svých myšlenek a emocí, jež se nám jeví příjemné, protože jsou poznatelné a nám nově známé.            

       
Chronos – Petr Benda, Antonín Kanta, Bořivoj Pejchal, Miroslav Štěpánek, Jiří Vašica, Jaroslav Vyskočil, kresba, grafika, malba, sochy, šperky. Horácká galerie, Vratislavovo náměstí 1, Nové Město na Moravě. Výstava je přístupná do neděle 29. září, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Indická lunární sonda Chandrayaan-2 provedla v minulých týdnech několik manévrů, které její dráhu čím dál tím víc protahovaly. Včera ve 22:51 přišel šestý manévr, který však byl výjimečný. V odborné terminologii se tento zážeh označuje jako TLI (Trans-lunar injection) - to znamená, že po dokončení tohoto manévru, který trval 1203 sekund, míří sonda skutečně k Měsíci. Ale ke vstupu na jeho oběžnou dráhu potřebuje ještě jeden zážeh. V tomto článku se podíváme na další plány, které sondu čekají v nejbližších týdnech.

Podle výzkumné lodi z devatenáctého století známé jako Terror se jmenuje již román Dana Simmonse, který si lze u nás pořídit i jako velmi zdařilou audioknihu za účasti řady herců. Terror měla ovšem i stejně populární souputnici jménem Erebus a ji zas můžeme poznat díky překladu stejnojmenné non-fiction knihy Michaela Palina s podtitulem Příběh ztracené lodi. Její britský originál vyšel teprve nedávno, roku 2018.

Erebus byla spuštěna na moře roku 1826 a o více než dvacet let později se ztratila v Arktidě, a to právě spolu s Terrorem. Ještě před nešťastnou Franklinovou expedicí do Arktidy podnikla ovšem i další plavby do minimálně tehdy prozkoumaných končin a dotkla se i Antarktidy. Roku 1848 nicméně skutečně zmizela – i se svou sesterskou lodí HMS Terror při hledání Severozápadní cesty, tedy spojnice mezi Atlantikem a Pacifikem. Vrak se sice našel, ale teprve roku 2014; u zádi je zlověstně rozlomený a pokrývá jej značná vrstva vegetace. Jen příď lodi zůstala – díky mrazům a ledu – nedotčena, přičemž zbytky Terroru byly objeveny teprve o dva roky později, roku 2016.

Palin uvádí svou práci citací z Conradovy nejznámější knihy Srdce temnoty a stránku za stránkou poté zkoumá v celkem osmnácti kapitolách nejen trasy plaveb, nýbrž také životní dráhy mužů, kteří se výprav na palubě Erebu zúčastnili. Takže také jejich kapitánů Johna Franklina a Jamese Clarka Rosse, který zmapoval většinu Velké jižní bariéry.

Pověstná katastrofa Franklinovy výpravy poněkud zastřela předchozí úspěchy Erebu na jihu planety a není koneckonců ani divu – vždyť se jednalo o vůbec nejpočetnější jednorázovou ztrátu životů v dějinách britských polárních expedic. Po zmizení následovala série výprav na Franklinovu záchranu iniciovaná částečně jeho ženou, což Verne napodobil v zajímavém románu Paní Branicanová, a není bez zajímavosti, že tyto výpravy byly zahájeny už roku 1847, a tedy skutečně v čase, kdy zoufalí nešťastníci z palub Erebu a Terroru stále ještě žili...

V Londýně žijící známý herec Michael Palin (*1943) se podílel na vytvoření dlouhé řady televizních pořadů i filmů dnes už legendárních Monty Pythonů, a to včetně zdařilého parodického seriálu Neskutečné historky či snímků Ryba jménem Wanda a Ztratili jsme Stalina. Má však na kontě i více oceňovaných dokumentů cestovatelských, které ho zavedly až na póly, Saharu, do Himálaje či Brazílie. Napsal v souvislosti s tím několik cestopisů a je rovněž autorem románů a specifických deníků.

Knihu o Erebu nebral na nijak lehkou váhu a jejímu zveřejnění předcházelo podrobné bádání. Palin navíc v letech 2009-2012 předsedal Královské geografické společnosti a od roku 2015 je členem Britské akademie filmového a televizního umění. „Ne, nejsem námořní historik, ale mám cit pro dějiny,“ píše přímo. „Nejsem námořník, ale moře mě přitahuje.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Ukázka z knihy:

Siru Johnu Franklinovi velmi záleželo na vzdělávání a volném čase jeho posádek. Na palubě byly nejmodernější přístroje pro magnetický, geologický, botanický a zoologický výzkum. Fotograf pan Beard jim věnoval daguerrotypickou kameru. Na zimní měsíce byly naplánovány hodiny večerní školy, nakoupily se knihy „obecné aritmetiky“, papíry, pera, inkoust, tabulky a křídy. Obě lodě měly rozsáhlou knihovnu. „Knihovnou pro námořníky“ disponovala většina plavidel, ale v případě Franklinovy expedice se počet svazků zvýšil na 1200 na loď; byly tu technické publikace o parním pohonu, záznamy o minulých arktických expedicích, zeměpisné a námořní časopisy, nejnovější bestsellery, například Kronika Pickwickova klubu nebo Mikuláš Nickleby, a také oblíbené klasiky jako Ingoldsbyho legendy či Goldsmithův Farář wakefieldský. K dispozici byla i čísla humoristického týdeníku Punch, který se poprvé objevil před čtyřmi lety a vycházel až do roku 2002. A protože byl Franklin zanícený evangelík, knihovna obsahovala také celou řadu náboženských prací. K zábavě měly přispět i flašinety, každý s repertoárem padesáti různých melodií. Stejně jako při expedici do Antarktidy, i zde museli důstojníci přispět na osobní zásoby jídla a pití a drobné luxusní věci jako kostýmy na divadelní představení, hudební nástroje a v případě Franklina i čínský porcelán s monogramem a speciálně vyrobený stojan na víno. Od všech důstojníků se vyžadovala koupě sady stříbrných lžiček a vidliček. V Illustrated London News z 24. května roku 1845 se objevily dřevořezby některých ubikací. Fitzjamesova kajuta působí navzdory stísněnému prostoru pohodlně. Má asi 180 cm na šířku, je tu postel a nástěnná polička na knihy, petrolejová lampa, psací stůl, umyvadlo a kulaté okénko, které poskytovalo dodatečné světlo pomocí optického hranolu (známého jako Prestonův osvětlovač) vsazeného do stropu. Kajuta sira Johna s dvojitými okny v záďové stěně se rozkládá po celé šířce lodi; na jedné straně je postel, na druhé uzamykatelné skříňky a kredenc pro námořní mapy. Na jednom z bočních stolků je vyložená sada truhlic. Vše se zdá být komfortně vybavené a pečlivě promyšlené.

Michael Palin: Erebus. Příběh ztracené lodi. Z angličtiny přeložila Martina Šímová. Ilustroval Chris Wormell, mapy Darren Bennett. V edici Pangea vydalo česky nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2019. 392 stran