38 článků z NEDĚLE 1.9.2019

Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan.

Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit.

„Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“

A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano?

Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 

Kdy odnášet zvířata do záchranných stanic? Existuje život hluboko uvnitř Země?Co znamená stav klimatické nouze? Je příběh dálnice D8 ukončený? Jak plundrujeme a zachráníme půdu? Co nám říká ekolingvistika? Jaké ekohnutí máme chtít? Touží spokojené dítě dospět? Jak funguje politický crowdfunding? Co se podaří Gretě Thunbergové a hnutí Fridays for Future? Co... ...

Musíte uznat, že oproti minulým dvěma týdnům, byl tento, co se týká kosmonautiky opravdu napěchovaný událostmi. Krom letu Starhopperu a pobytu robota Skybota na ISS, se však stala spousta dalších zajímavých událostí. Kosmotýdeník, tedy tradiční týdenní přehled těch nejzajímavějších událostí, vám je nyní nabídne. Podíváme se například na nový web ESA, který vám umožní sledovat komunikaci s aktivními evropskými misemi, anebo prozkoumáme podrobnosti ohledně hurikánu Dorian. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Jak víte, obecně používáme tzv. arabské číslice v jejich ustáleném tvaru. Tyto číslice v naší desítkové soustavě poměrně vyhovují. Jsme na ně od malička zvyklí a většina z nás je umí i napsat. Někdy s nimi vyřeší i jednodušší početní příklad. Problém nastane teprve tehdy, podíváte-li se na ně ze sochařského hlediska. Pak je najednou leccos jinak! Některé číslovky prostě neobstojí! Nestojí.

Jistě, dnešní sochař si poradí s takovým viklanem, jako je pětka, osmička, či – ještě – hůř – trojka. To již umíme. Většina architektů oblibuje dvojku, ta stojí pevně a jistě. Ale vizualizujte si ty ostatní! No, jen si to zkuste! Tak zkuste si to…

Kde zjistíte problém hned, na první pohled? Ne, paradoxně to není sedmička, vesele stojící na jedné noze. Dobře vyvážená, podobá se kose, lidovému nástroji ze dřeva a kovu, sloužícímu k sečení trávy. Ne, sedmička ne.

Mnozí z vás vědí, že problémem je devítka, která se už teď tak trapně plete se šestkou, takže k chudince šestce se musí přidávat tečka. Devítka to byla, kdo umělcům i přizvaným architektům vzdorovala, ale nakonec ji přece pokořili a místo břicha na tyči, místo toho sloupu s pupkem nahoře, co trčí na jednu stranu, navrhli nové, elegantní řešení! Nožičkou proškrtnutý kruh.

Krása, uznejte sami. Dokonce i pro ty, kteří píší i číslice jedním tahem, se poměrně brzy našlo řešení.

Asi chápete, že teď už se blížím k závěru, k problému největšímu. Je to hned naše první číslice, jednička. Ta prostě nevyhovuje. Všimněte si. Začíná někde ve vzduchoprázdnu, pak pokračuje k vrcholu a padá dolů. Když si ji sochař vezme na modelovací stůl, zavrhne ten tvar ihned.

Jediná možnost by byla postavit ji na šikmo, o něco víc, než je šikmá věž v Pise, kvůli vyvážení. Socha jedničky. Sám jsem na tom pracoval několik týdnů takřka ustavičně, než přišla do atelieru Julie a upozornila mě, že takto nakloněná jednička se bude plést se sedmičkou. To mě přivedlo na to, proč někteří naši bližní nožičku sedmičky přeškrtávají! Zřejmě už kdysi dávno některým sochařům vadil tvar jedničky, nakláněli si ji a zjistili, že se plete a že se i oni pletli. Pletl jsem se po nich a nebýt Julie, bůhví jak bych se ještě pletl dlouho.

A potom, najednou, to přišlo, bylo to jako políbení můzy, jako vánek v letních záclonách, jako radost beze jména. Vzpomněl jsem si na jednu paní učitelku v mé druhé třídě, která psala jedničku nejen směle protáhlou, ale s oběma čárkami stejně dlouhými. Jakýsi nakloněný ostroúhlý trojúhelník. Tady je návrh.

Jak vidíte, jednička stojí pevně oběma nohama na zemi.

To co se zdálo tak obtížné, je hotovo.

Na prestižním světovém mezinárodním sochařském kongresu v Dolánkách u Turnova, poblíž Dlaskova statku, byl můj návrh nové jedničky přijat s nadšením a oceněn zvláštní cenou poroty. Byl jsem jmenován jakýmsi apoštolem nového psaní číslic a mohu vám sdělit, že tuto funkci přijímám s velkou odpovědností. Jsou totiž před námi další výzvy, digitální číslice…

Těm, kteří přijdou, zpívám do pochodu! Vzhůru sochaři! Do výše zdvihněte… Co vlastně?

Inu – teď je na čase, pustit se do práce mnohem těžší – ano, mnozí již potěžkávají a tuší. Na řadě jsou písmena.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}