35 článků ze SOBOTY 7.9.2019

Na programu 16. ročníku Biodožínek, který se uskuteční v neděli 8. září v nenačovickém areálu firmy COUNTRY LIFE, bude mimo jiné i představení nového systému bezobalového prodeje MIWA. ,,Bezobalový prodej pro nás není novinkou, protože tuto možnost mají naši zákazníci již přes 20 let," řekl Otakar Jiránek, zakladatel společnosti COUNTRY LIFE. ,,Systém MIWA mu... ...

Česká sopranistka Viktorie Dugranpere v doprovodu hráče na barokní housle Jiřího Sychy a cembalisty a varhaníka Ondřeje Bernovského zazpívá 12. září v pražské Maiselově synagoze. Premiéra koncertního programu s názvem G. F. Händel starozákonní (Oratoria s náměty s Hebrejské bible) začne v 19 hodin.

V nestandardním komorním obsazení soprán, housle a cembalo zazní árie z vybraných oratorií velikána barokní hudby G. F. Händela, vyprávějící příběhy starozákonních postav, jako je Šalamoun, Atalja, Josef, Samson, Zuzana ad. První repríza následuje 7. listopadu v Mladé Boleslavi.

„Händela jsem si zamilovala již v mých hudebních a pěveckých počátcích. Jeho hudba, nesmírně líbezná a vznešená, je zároveň velmi příznivá pro pěveckou techniku a také atraktivní pro publikum. Jsem velmi ráda, že při tomto projektu mohu spolupracovat s tak skvělými muzikanty a sólisty. V tomto komorním obsazení vytvoříme jakési malé drama obsahující skrytou linii velikých příběhů,“ říká Viktorie Kaplanová Dugranpere.

Viktorie Dugranpere v roce 2009 založila profesionální vokálně instrumentální soubor Victoria Ensemble, v němž působí coby umělecká vedoucí a vystupuje jako sólistka, ansámblová zpěvačka a dirigentka. Intenzivně se věnuje koncertní činnosti a úspěšně se realizuje také jako sbormistryně a hlasová pedagožka.

Soubor Victoria Ensemble poutá pozornost originálními programy, včetně novodobých premiér, a dramaturgií představení z období renesance, baroka a klasicismu. „V průběhu minulých staletí se měnil hudební vkus velice rychle a obrovské množství invenčních autorů a krásné hudby zapadlo v dějinách. Jedním z našich cílů je tyto zajímavosti znovu objevovat, oživovat, připomínat. Zakládáme si na citlivém přístupu k těmto dílům a na poučené interpretaci, zároveň však také na jejich přínosu moderní době,“ podotýká Viktorie Dugranpere.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V dubnu letošního roku jsme vám přinesli článek, ve kterém jsme Vám ukázali hrubou topografickou mapu planetky Bennu, kterou vytvořil přístroj OLA (OSIRIS-REx Laser Altimeter) na sondě OSIRIS-REx. Tehdejší hrubý model vznikl z více než 11 milionů měření provedených mezi 12. a 17. únorem. Některé oblasti planetky nebyly nasnímány, ale už tehdy jsme Vám slibovali, že bychom se měli již brzy dočkat podrobnějšího zmapování terénu Bennu. A dnes svůj slib plníme. Mezi 2. červencem a 5.srpnem totiž sonda provedla dodatečná měření přístrojem OLA. Po spojení s první várkou údajů tak bylo k dispozici zhruba 20 milionů měření.

Výtvarnice musely v průběhu 19. věku čelit nejen svojí tradičně slabší sociální pozici, ale i nemožnosti studovat na akademiích. První významnější umělkyně začátku století jsou tak diletantky aristokratického původu. Později se na poli výtvarné tvorby výrazně uplatňují ženy, které pocházejí z uměleckého prostředí – dcery svých otců.

Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky novým možnostem edukace v této oblasti, jakými jsou výuka kreslení na soukromých ústavech pro dívky. Avšak odepření akademického vzdělání dívkám vedlo po celé 19. století k odlivu umělkyň do zahraničí, kde mohly svobodně studovat a později i nalézt uplatnění.

Ženy se v 19. století také tradičně setkávaly s požadavkem na tvorbu „specifického ženského umění“, které by se nějakým způsobem odlišovalo od toho „mužského“. Později postupně docházelo k pozvolnému „povýšení“ tradičních rukodělných ženských prací (tzv. výšivka či malba na porcelán) k zařazení do sektoru výtvarného umění – tzv. užitého umění. Dnes se například textilní výtvarnictví běžně vyučuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a jeho význam není zpochybňován.

Až roku 1904 proběhla anketa týkající se ženského uměleckého studia na pražské akademii, která se setkala s rozporuplnými reakcemi. K tehdejším velkým odpůrcům studia žen patřily přední umělecké osobnosti, jako byli Vojtěch Hynais či Hanuš Schwaiger. Josef Václav Myslbek připouštěl osoby „něžného pohlaví“ pouze jako hospitantky, ne tedy v řádném studiu.

Skicák Zdenky Braunerové a paleta v expozici na výstavě Vlastním hlasem. Foto: Národní muzeumJedním z argumentů bylo tvrzení, že ženy možnosti studia na akademii „zneužijí“ a místo toho, aby se věnovaly malbě květin či ornamentů, „tedy tématům jim vlastním“, budou zkoušet kresbu historických námětů či dokonce aktů, což podle dobových norem nepříslušelo jejich naturelu. Dvojí morální standard byl tedy i na počátku 20. století stále v kurzu a ženy se otevření pražské akademie výtvarných umění dočkaly až s příchodem první republiky, kdy nastala skutečná rovnost pohlaví a získaly i volební právo.

Možnosti uměleckého vzdělávání dívek v průběhu 19. století nebyly velké. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky výuce kreslení na soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky. Jedním z příkladů je výuka kreslení v Budči, škole založené Karlem Slavojem Amerlingem, kde ji ve 40. letech vedl tehdy v Praze pobývající slovenský malíř Josef Božetěch Klemens.

Kreslení bylo později vyučováno i na Průmyslové dívčí škole, o jejíž založení se přičinila Marie Riegrová Palacká, dále na Městské dívčí škole či roku 1871 založené Obchodní a průmyslové škole dívčí, jež byla součástí Ženského výrobního spolku s čelními představitelkami – Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou.

Svoji vlastní školu kreslení pro dívky měla i Amálie Mánesová, sestra Quida a Josefa Mánesa a dcera Antonína Mánesa, který ji přesvědčil, aby se nevěnovala figurální tvorbě tak, jak ona sama si přála, ale aby svůj štětec zasvětila malbě krajinných scenérií. Amálie Mánesová se svými bratry nejen tvořila, ale také se o ně starala a rezignovala na svůj osobní život. Odmítla nabídku k sňatku se sochařem Václavem Levým, u kterého se domnívala, že chce beztak jen těžit z jejího rodového jména a raději zůstala svobodná a bezdětná.

První česká lékařka Anna Bayerová při pletení na kresbě od Heleny Emingerové, ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumVelké osobnosti malířské tvorby lze mezi ženami hledat v generaci narozené po druhé polovině 19. století. Jsou jimi nepochybně Zdenka Braunerová, malířka a designérka Marie Luisa Kirschner, v Itálii žijící Antonie Brandejsová, jejíž díla se dnes na aukcích běžně prodávají za šesticiferné částky, či Helena Emingerová nebo Hermína Laukotová.

Mnohé výtvarnice se nikdy neprovdaly, což byl i případ předčasně zemřelé Pepy Mařákové, dcery vynikajícího krajináře Julia Mařáka. Josefína Mařáková rozvíjela svůj talent především na poli figurální tvorby. Známý je její dvojportrét, na kterém zobrazuje sebe s paletou v ruce, obracející se pohledem na svého otce u malířského stojanu. I přesto, že mezi její mecenáše patřil například Josef Hlávka, stojí její dílo ve stínu jejího slavného a váženého otce, profesora pražské akademie, který ji v její tvorbě podporoval a byl jejím prvním učitelem. Avšak krátký život, který jí byl dán, a doba, v níž se narodila, neumožnila vetší rozvinutí jejího talentu a nenalezla tak širší ocenění u laické i odborné veřejnosti.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V osobním životě byla snad šťastnější Anna Boudová Suchardová, česká malířka květin, keramička a textilní výtvarnice, jež byla dcerou sochaře Antonína Suchardy a sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardy. Vdala se za výtvarníka a profesora kreslení na kladenském gymnasiu Aloise Boudu a byla matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy. Podobně na tom byla Berta Libscherová Havlíčková, provdaná za právníka Františka Liebschera, která se věnovala zejména pedagogické činnosti.

Stojaté vody pražského rybníčku rozvířila ke konci 19. století výstava berlínské dekadentní malířky Anny Costenoblové s názvem Tragédie ženy, jež představovala osobitým způsobem touhy i erotické představy něžného pohlaví a značně tak zamávala s tradičním vnímáním „ženského světa“. Exhibice zaznamenala rozporuplné reakce, a to i u žen kritiček. Zatímco spisovatelka Teréza Nováková na stránkách Ženského listu projevila značné pochopení pro tvorbu této autorky, Renáta Tyršová spatřovala ve výstavě úpadek kultury.

Skutečně první výstava českých žen výtvarnic se poté konala až roku 1911 v Turnově, kde byly zastoupeny jak žijící, tak zesnulé tvůrkyně, mezi nimi nechyběla ani výše zmíněná Amálie Mánesová či Zdenka Braunerová.

Uměnímilovní čtenáři se mohou o tematice žen v umění dozvědět více na přednášce Výtvarné umělkyně 19. století v českých zemích v Náprstkově muzeu 26. září v 18 hod. Přednáška se koná jako doprovodný program k výstavě Vlastním hlasem, která se zaměřuje na představení emancipace žen ve společnosti.