74 článků z PONDĚLÍ 23.9.2019

Rok 2019 je zatím třetím nejteplejším rokem v histori měření. Období od ledna do srpna 2019 bylo v globálním průměru o 0,94 stupně Celsia teplejší, než byl průměr ve 20. století. V červnu a červenci byla teplotní odchylka rekordně vysoká – v obou měsících 0,95 stupně, srpen byl v globále druhý nejteplejší s odchylkou 0,92 stupně Celsia. Informoval o tom americký Národní […]

Zdravý český les má různorodou věkovou strukturu stromů a neroste v něm jenom jeden druh dřeviny - tím se liší od monokultury. Ve zdravém lese také probíhají přirozené vývojové cykly a nevyhýbají se mu ani klimatické změny. Významným aktérem je tu kůrovec u lesů či lesních kultur se smrkem, jiné choroby a škůdci v případě jiných dřevin a oslabení lesa. Rozlišme konkrétní případy a připomeňme úskalí špatného lesnického hospodaření v lesích.

Červená aerovka, Píseň pro Kristinku nebo Ten umí to a ten zas tohle – to je jen malý výčet hitů, které vzešly z pera hudebního skladatele, režiséra a rozhlasového redaktora Zdeňka Petra (21. 9. 1919 – 5. 12. 1994), který by letos oslavil sto let.

Zdeněk Petr se narodil jako jediný syn v rodině truhlářského dělníka závodů Tatra v Kopřivnici. K hudbě ho přivedl otec, nadšený amatérský muzikant a jeden ze zakladatelů Pěveckého sdružení v Kopřivnici. Díky přátelství s Václavem Pokorným se Zdeněk Petr dostal na začátku 2. světové války do Prahy, kde našel zaměstnání v nakladatelství R. A. Dvorského.

Zde se setkal s řadou známých osobností té doby, mj. i s Karlem Vlachem, díky kterému se později dostal i ke spolupráci se slavnými V+W. První jejich společnou prací byla hudba k muzikálu Divotvorný hrnec, který V+W přivezli z USA. Poté, co se změnou režimu Dvorského nakladatelství zaniklo, našel Zdeněk Petr práci v Československém rozhlase jako redaktor.

Strávil tu 12 let, než odešel do Státního hudebního vydavatelství Supraphon, odkud se po šesti letech vrátil znovu do rozhlasu, tentokrát už jako hudební režisér a zůstal zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1980. Během svého života složil hudbu k desítkám písní a řadě divadelních představení, zejména muzikálů. Jejich výčet najdou zájemci v knize a na www.hudba-pritelkyne.cz.

Spolupracoval například s Jiřím Voskovcem a Janem Werichem, textaři Ivo Fischerem či Vladimírem Dvořákem a jehož písničky zpívaly všechny hvězdy naší populární hudby jako například Waldemar Matuška, Václav Neckář či Marta Kubišová.

O svém životě, prvních hudebních krůčcích i o lidech, s nimiž měl tu čest spolupracovat, vypráví Zdeněk Petr ve své autobiografické knize s názvem Hudba přítelkyně, jejíž druhé rozšířené vydání vydal minulý měsíc Radioservis, a. s. Kniha je k dostání v distribuční síti Radioservisu a na internetu.

Rozsáhlé dílo, které Zdeněk Petr během svého života napsal, přiblíží zájemcům výstava s názvem Zdeněk Petr: Ten umí to a ten zas tohle, která je až do 27. října 2019 k vidění v Muzeu Fojtství v Kopřivnici, kde se Zdeněk Petr narodil. Od 2. listopadu se pak výstava přesune do Prahy, kde ji budou moci zájemci shlédnout až do 31. prosince v podkroví Werichovy vily na Kampě.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V roce 2017 Rusko určilo, že projekt Sunkar se stane základem nové generace raket, čímž se zrodil plán na raketu Fenix, později pojmenovanou Sojuz 5, která je dnes známá jako Irtyš. Vývoj však pokračuje i nadále a konstrukční kancelář Progress pracuje na kosmickém nosiči, který by spaloval kapalný metan. Tato raketa byla často označována jako Sojuz 7, přičemž nejčastěji se mluvilo o používání motorů RD-0164. V letošním roce však bylo označení Sojuz 7 použito pro nově navrženou raketu, která má na prvním stupni používat motor RD-180. Podle všeho se zdá, že i přes menší zmatky v pojmenování stále „metanová verze“ žije - aktuálně se ukrývá pod zkratkou RN SPG.

Cena Jaroslava Seiferta, prestižní literární ocenění udělované od roku 1986, má nového laureáta. Je jím Miroslav Petříček, autor knihy Filosofie en noir (Karolinum, 2018).

Porota ocenila, že profesor Miroslav Petříček (1951) trvale pracuje na tom, aby filozofie vybočila z čistě vědeckých rámců a otevřela se jiným oborům, zejména literatuře a umění. Petříčkovo dílo je nejen aktuální, ale překračuje aktualitu důrazným apelem na hodnotové ukotvení společnosti. Navíc je mimořádně čtivé.

Cena Jaroslava Seiferta, založená roku 1986 ve Stockholmu jaderným fyzikem Františkem Janouchem, je udělována za vynikající slovesné dílo vydané nebo jinak zveřejněné v České republice nebo v zahraničí v posledních třech letech, výjimečně i za dílo celoživotní. Laureáta vyhlašuje Nadace Charty 77 každé dva roky 22. září, v předvečer Seifertových narozenin.

Cenu Jaroslava Seiferta financuje Nadace Charty 77. Laureát ji převezme v prosinci 2019 v primátorské rezidenci v Praze. Finanční odměna činí 100 000 korun.

O udělení Ceny Jaroslava Seiferta rozhodla nezávislá porota ve složení: Tomáš Kubíček (předseda poroty), Pavel Dominik, Libuše Heczková, Hana Klínková, Marie Langerová, Milena M. Marešová, Hana Soukupová a Jiří Zizler.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Turisté na velbloudech se vydávají k Jüe-ja-čchüan (Jezeru měsíčního srpku), sladkovodnímu jezeru ležícího v poušti nedaleko města Tun-chuang v čínské provincii Kan-su, na trase Hedvábné stezky.

Fotografie pocházejí z letošního 30. července, od cesty turisty ani tento den neodradily vysoké teploty. Uvádí se, že každý den absolvuje cestu na velbloudech na 1300 lidí.

Cesta netrvá dlouho, průvod velbloudů však vypadá velkolepě. Za dunami lze slyšet hučení sesouvajícího se písku. Stejný zvuk linoucí se ze zdejších Hor zpívajícího písku (Mingsha Shan) zaslechl i Marco Polo, když tu před sedmi staletími projížděl.

Jezero leží v poušti Taklamakan, která se rozkládá na ploše 327 kilometrů tisíc čtverečních. Až 85 procent jejího povrchu tvoří pohyblivé písečné duny, nejvyšší na světě (dosahují až 300 metrů).

Jezero napájí podzemní pramen, vlhkost zpevňuje jeho břehy, takže ho chrání tak před pohlcením pískem. Na jeho břehu se nachází okrasná zahrada s pagodou.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.

V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme třeba rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme i do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.

Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině, která se dočkala šesti vydání a prodalo se jí čtyřiceti tisíc výtisků, pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová.

 

Ukázka z knihy

(z rozhovoru Kdo kopne rychleji s Bajzou)

 

Jak dlouho tu jsi?

Na tohle místo jezdím asi patnáct let, nepravidelně. Taky jsem tu třeba tři roky nebyl, měl jsem kšeft jinde.

 

Říkáš kšeft? Co to je?

Honit dobytek, vypásat s koněma pozemky nebo spravovat traktory, které už dneska nikdo nemá, staré zetory. Však vidíš, mám tu hafo vercajku, klidně tady na louce udělám spojku, kdybys potřeboval, nebo rozpůlím traktor, kterej ale asi nemáš. Do čeho se mi moc nechtělo, byly brzdy u zetorů, protože to se musí sundávat i portály. Pořád něco mám… Ráno tu byl porybnej, píchnul a nemoh povolit kolo, ve finále se protočil i závit, tak jsem musel celou matici rozseknout rozbrušovačkou napůl.

 

Takže ti dva kapři, co tu máš v kbelíku…

Jasně, to je honorář.

 

Pár lidí tu o tobě tedy ví.

Ale neprásknou mě. Sem trefí jen ten, kdo trefit má.

                                             

I tady jsi s koněma vypásl pastvinu.

Už si mě na pastvu skoro nikdo nezjednává, všechno sežrali dotacáři. Stačí posekat dvakrát za rok a berou na to šílený dotace. Pro mě je pak bída něco sehnat. Já tu znám kdejaký bývalý smetiště, kam za ves vyváželi bordel. Na Štiptoni spadnul kravín, bylo to ještě za komančů, a celá vesnice tam padesát let vyváží klumprt. Tak jsem jim to tam vypásal. Byly tam ještě nájezdový jámy, všelijaký jímky a na betonových podlahách už vrstva hlíny.

Rostla na ní tráva. Přírodu nezastavíš. Moje koně jsou už na takové podmínky zvyklí. Na Fišerkách jsem vypásal na místě, kam vyváželi svinstvo vojáci, bejvaly tam péesácký kasárna. Do země to zahrnuli buldozerem, tak po sobě uklidili. Co bys řek, že tam bylo nejčastějším artiklem?

 

Náboje?

Pytlíky od mlíka! Ty staré umělohmotné, co tekly, pamatuješ? Miliony pytlíků od mlíka. Přírodu ale fakt nezastavíš, ona si i tohle vezme zpátky. Dneska se už pomalu ani nehospodaří, vlastníci si napakujou dotace – a seno? To nepotřebujou, tak ho klidně nahážou do lesa. I když, jak přibývá sucho, možná se to změní.

 

Seno nad zlato?

Už v létě se začíná přikrmovat. Rakušáci dávají sto euro za balík.

 

A ty máš šest koní.

Pasu, dokud to jde. A pak sháním, co se dá, nechám se někam najmout, že mi zaplatí senem. Ale letos nevím, jak to bude, nevím. Kdyby přišla katastrofa, tak musím zabít, nedá se nic dělat.

 

Už jsi někdy musel svého koně zabít?

Ještě ne, zatím mi to vychází. Ale nechat koně chcípnout hlady bych nemoh. Byly lepší časy, to když se ještě spravovaly traktory, to jsem si na zimu něco nasušil a něco vydělal. Ale poslední roky, pět sedm let, jdu do zimy a nemám ani padesátikorunu. Tak to musím vždycky nějak vyšašit. Chodil jsem třeba krást řepu, co vozí myslivci prasatům. Ona je dobrá, vyzkoušej to někdy, ale posereš se z toho jak Alík. To je pak horší než lepší.

 

Když je nejhůř, přijdou na řadu tvoje pověstné sibiřské řízky.

Dá se to žrát, ale věř mi, není to žádná sláva. Na hrázích na dubech tu roste lišejník, orvu ho rukama, nakrájím kudlou, když je trocha mouky, přidám ji do toho, omastek je taky důležitej, pokud nějakej mám. Uplácám z toho placky a osmahnu na táhlu na ohni. Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno.

 

Míváš v zimě hlad?

Ale jo, abych neměl.

 

Takže skutečná reklama na bídu.

V zimě mám běžně měsíc hladovku, než se mi povede něco sehnat. Ten měsíc se to dá vydržet. Týden máš hlad, to ti nic není, je ti vcelku dobře, ale když to trvá přes měsíc, už se ztrácíš, těžko se hýbeš, ztrácíš na výkonu. Měsíc je moje norma.

 

Za tu dobu nejíš vůbec nic?

Prostě nemám, už nemám ani hovno. Nejdřív sežeru cukr, kterej zbyl, pak vylízám koření, co jsem kde měl. To člověka nijak nezasytí, ale psychika takhle funguje, když není nic, tak aspoň něco, aspoň nějakej ten zapomenutej kmín. A pak už nemám ani ten kmín a začíná to bejt vážný.

 

Ty ostatně nemáš, jak tě pozoruju, ani žádnou zásobu tuku.

Loni na jaře jsem měl ještě jednu hladovku navíc. Kráva mi zlámala žebro, a to víš, se zlámaným žebrem si nikde moc nevyděláš.

 

Jak se to přihodilo?

Byla jankovitá a zbušila mě, odneslo to tadyhle spodní žebro. Oni tyhle současní „zemědělci“ jsou totální hovada. On se bojí krávy, tak vezme traktor a jde se s ní trkat. Zjančí ji do ultimáta, najíždí na ni, ona mu omele blatníky, což je „zemědělci“ jedno, protože si za dotace koupí nový, a vystrká ji, kam chce. A když k ní pak vlezu já, nabere mě, jak je tím traktorem vytrénovaná. Dneska nedělá zemědělství ten, jehož táta a děda byli sedláci, dneska dělá zemědělství ten, kdo umí udělat papíry. Protože papírování znamená dotace. Tohle je pro krajinu nejhorší svinstvo, co může bejt.

 

Šel jsi se zlomeným žebrem k doktorovi?

K doktorovi, zbláznil ses? Ještě tam něco chytnu! Vždyť je to tam samej lazar.
K doktorovi nepůjdu, ani kdybych umíral. Fakt ne, věř mi.

 

Věřím.

Taky tam nechoď.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině.

Johana Pošová (1985) pochází z Prahy, kde v roce 2012 vystudovala ateliér fotografie na VŠUP. Absolvovala stáž ve španělské Valencii na škole Bellas Artes, dále pak na Islandu v Creative Centre HERE a také v lisabonské galerii Syntax. Fotografuje a současně pracuje s videem, objekty a instalací. Pravidelně vystavuje v galeriích v Česku a v zahraničí, například v Portugalsku, Belgii a ve Slovinsku.

Nakladatelství PROSTOR, 2019, 400 stran, první vydání