81 článků z ÚTERÝ 1.10.2019

Google Scholar pod klíčovým slovem „Alzheimer’s Disease“ vyhledá 1 440 000 odkazů. Není vyloučené, že skutečná podstata Alzheimerovy choroby je v literatuře již popsána, ale je „ztracena“ v záplavě nesprávných teorií. Odborná literatura věnovaná Alzheimerově chorobě a fakta dostupná ve veřejných databázích svým rozsahem již možná přesáhly mozkové kapacity jednotlivých vědců.

První říjen je podle Mezinárodní organizace pro kávu (International Coffee Organization) Mezinárodním dnem kávy. Tradičně slouží mimo jiné k tomu, aby se pozornost milovníků kávy obrátila také k pracovním a životním podmínkám těch, kdo kávu pěstují. Ti v současné době musejí čelit rekordně nízkým cenám kávy na světovém trhu. Nezisková organizace Fairtrade... ...

Nově podporujeme i projekty tzv. občanské vědy jako např. zapojování dobrovolníků do monitoringu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů...Díky aktuálně vyhlášené výzvě z národních zdrojů mohou nestátní neziskové organizace získat až 250 000 Kč na každý předložený neinvestiční projekt realizovaný v roce 2020, a to z palety 11 témat zaměřených na... ...

Kolik je v Galaxii obyvatelných planet? Diskuse o obyvatelnosti exoplanet je velmi složitá, obsahuje spoustu bílých míst a složitostí. Navíc ani nevíme, kolik je v Galaxii přesně hvězd… Diskusi si proto musíme zjednodušit. Jaká je míra výskytu planet podobných Zemi v obyvatelných zónách hvězd, které jsou podobné Slunci? Druhým kritériem myslí astronomové hvězdy spektrálních tříd […]

The post Kolik je ve vesmíru obyvatelných planet? Záleží, koho se zeptáte… appeared first on Exoplanety.cz.

Fenomén národního loutkářství připomene Česká televize v novém cyklu Česká loutka. Příběhy slavných neživých herců a jejich tvůrců natočil režisér a scenárista Pavel Jirásek. Sedmidílnou sérii odstartuje první epizoda ve čtvrtek 3. října na ČT art od 21:10. Diváky pořadem provedou bratři Petr a Matěj Formanovi.

První ze sedmi dílů začíná v době, kdy marionetáři kočovali po českém venkově. Připomene, co hráli i jakou roli sehrálo loutkové divadlo v českém obrození. „Od začátku jsme chtěli vyvážit podíl faktů, který přinášejí hlavně historici loutkového divadla, sběratelé, tvůrci, výtvarníci a další odborníci, a složky obrazové, o které jsme věděli, že bude bohatá díky archivům i jiným zdrojům. Chtěli jsme, aby se divák něco dozvěděl, uvědomil si kontexty české loutkařské tvorby, ale zároveň se na náš pořad s chutí a potěšením díval,“ říká dramaturgyně cyklu Nora Obrtelová.

Průvodci pořadu, bratři Petr a Matěj Formanovi, přiblíží divákům svět loutek ze svého pohledu. Petr jako loutkoherec a Matěj spíše jako výtvarník. Oba v pořadu vystupují jako novodobí čeští loutkáři, kteří tento svět milují a žijí ho zevnitř. Diváci jejich očima nahlédnou do života dnešních loutkářů a setkají se také se starými řezbovanými marionetami z depozitářů Národního muzea, Moravského zemského muzea, Muzea loutek v Plzni i z několika významných soukromých sbírek.

Hned druhý díl si všímá období první republiky, které je právem nazýváno zlatým věkem českého loutkářství a takzvané rodinné divadlo zažívalo pod heslem „Loutkové divadlo do každé řádné české rodiny“ neuvěřitelný rozkvět. „Loutkové divadlo se hrálo v každé sokolovně, orlovně, tělocvičně dělnických jednot, dokonce i na farách, což se neobešlo bez mohutné sériové produkce loutek a kulis,“ doplňuje režisér Pavel Jirásek, který je sám předním sběratelem a znalcem loutek. Připomíná, že v té době se loutkářství stalo prostorem pro avantgardní experimenty, a především vznikly dvě modernistické loutky, dadaističtí klauni Spejbl a Hurvínek, které díky mistrovství svého stvořitele Josefa Skupy zlidověly.

Cyklus mapuje i období po druhé světové válce, kdy byl v roce 1948 vydán Divadelní zákon, který postavil loutkové divadlo na úroveň ostatních divadelních žánrů a vedl ke vzniku profesionálních souborů. V roce 1952 pak byla založena loutková katedra DAMU a na scénu vstoupili první absolventi loutkářské katedry. Tato generace tvůrců dovedla české divadelní loutkářství v 70. a 80. letech k světovému věhlasu. Zároveň však v druhé polovině 20. století rozkvetl film s animovanou loutkou. 

„Všímáme si důkladně i vzniku loutky filmové, která se zrodila v rukách takových tvůrců, jako byli Jiří Trnka, Hermína Týrlová nebo Karel Zeman,“ říká Pavel Jirásek a zároveň zdůrazňuje význam loutkoherecké skupiny tehdejší Československé televize. Kdo by tehdy neznal Štěpánku Haničincovou a její kamarády medvídka Emánka, Kačenku nebo čertíka Bertíka, ale i Večerníčky s animovanými loutkami. Loutce v televizi je věnován také jeden z dílů cyklu, který pokračuje až do současnosti.

Poslední díl pak představuje proměny loutky po roce 2000, například v tvorbě souboru Buchty a loutky, který se také zhostil historických divadelních rekonstrukcí, stejně jako filmovou tvorbu s loutkami včetně Svěrákova Kukyho.

Cyklus je poctou významnému českému kulturnímu fenoménu, který byl v roce 2016 zapsán do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V olomouckém Divadle hudby byla 28. září udělena již čtvrtá mezinárodní Cena Václava Buriana Olomouc 2019. Ze čtveřice nominovaných (Max Czollek z Berlína, Julia Fiedorczuk z Varšavy, Peter Prokopec z Bratislavy a Lukáš Sedláček z Olomouce) vybrala porota jako vítěze Maxe Czollka (* 1987).

Porotkyně Sabine Eschgfällerová ocenila Czollkovy deníkové záznamy pro jejich „političnost, odvahu vyjádřit se k tomu, co se děje, provokujícím, polemickým způsobem; Czollkovy věty jsou velice poetické a něžné, přestože message je velice tvrdá a ,hranatá‘“.

Ján Gavura vyzdvihl, že básník si „uvědomuje virtualitu slova; ví, že jiný nástroj než slova nemá, ale zároveň ví, že slova jsou v jistých chvílích málo.“

Podle Petra Borkovce jsou Czollkovy záznamy „jakoby puštěné z řetězu, zároveň je v nich disciplína, je to improvizace i konstrukce, vypracovanost i spontaneita. Max stvořil síť protkanou tématem mluvení, řeči, možnosti a nemožnosti mluvit.“

Cenu diváků získala Julia Fiedorczuk (* 1975). Cenu Václava Buriana v kategorii za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu přebral ukrajinský básník, prozaik a hudebník Jurij Andruchovyč (* 1960).

Cena Václava Buriana Olomouc navazuje na působení olomouckého novináře, polonisty a básníka Václava Buriana (1959–2014). Porota nominuje čtyři básníky z Polska, Slovenska, Česka a německojazyčné Evropy.

Prvním laureátem v kategorii Za poezii se roku 2016 stal český básník Milan Děžinský, cenu v kategorii Za kulturní přínos ke středoevropskému dialogu převzal polský bohemista, překladatel a publicista Aleksander Kaczorowski.

V roce 2017 si ceny odnesli polský básník a překladatel Tomasz Różycki a slovensko-maďarský vydavatel a publicista László Szigeti.

Loni pak byly uděleny Za poezii dvě první místa Jarosławu Mikołajewskému a Michalu Habajovi, v kategorii Za kulturní přínos uspěl polský bohemista, překladatel, disident a novinář Andrzej Jagodziński.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Od posledního startu rakety Electron už uplynul více než měsíc a je tedy čas připravit se na další misi. Na to, že firma Electron dává jednotlivým misím velmi neobvyklé názvy, jsme si už všichni určitě zvykli. Tento trend potvrzuje i devátá mise, která by měla odstartovat mezi 14. a 28. říjnem. Dostala totiž jméno As The Crow Flies - přeložit tento název do češtiny však není jen tak. Otrockým překladem slovo od slovo by to bylo „Letí jako vrána“, ale v angličtině se tento výraz používá i pro označení nejkratší dráhy, která spojuje dvě místa. V takovém případě je vhodným českým ekvivalentem „Vzdušnou čarou“. Ale ta výše uvedená vrána není zvolena náhodně - odkazuje totiž na vynášenou družici.

Pořad České televize Newsroom, který se v neděli 30. října zaobíral rozhovorem moderátora Českého rozhlasu Luboše Xavera Veselého s premiérem Andrejem Babišem, vzbudil velký ohlas. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku.

Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém „Ahoj, lidi“ na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového.

Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je „posluchač na prvním místě“. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal vzápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně.

Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu.

Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce.

ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně než prostých hovorů.

Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydávaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, devět jiné texty a devět inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DTV, Info.cz, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě.

Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane.

Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.

 

Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.