90 článků ze ČTVRTKA 3.10.2019

„... a taky trochu naše – naše Popelka!“ zvolá v závěru filmu Vladimír Menšík v nezapomenutelné pohádce a nejedno oko divákovo přestává být suché. Tušili jste ale, že nejstarší verze tohoto notoricky známého příběhu má své kořeny v Číně? „Jeho oblibě napomohl čínský historický ideál ženské krásy, který byl spojený s co nejmenším dívčím chodidlem,“ přibližuje etnolog a folklorista Petr Janeček. Čínská folkloristika podle něj patří k nejdynamičtěji se rozvíjejícím národním akademickým tradicím tohoto oboru.

 

Je pravda, že původ pohádky o Popelce zřejmě pochází z Asie?

Pohádku o Popelce známe pod různými názvy a verzemi téměř po celém světě; mezinárodní folkloristický katalog ATU jí přiřazuje číslo 510A a řadí ji do cyklu tematicky příbuzných pohádek o rodinou a osudem pronásledované ženské hrdince a jejím vítězství. V Evropě začala být populární od 17. století, kdy ji uveřejnil Giambattista Basile ve své slavné sbírce Pentameron aneb Pohádka pohádek (vyšla v Itálii v roce 1634); je dosti pravděpodobné, že jde o příběh, který do Evropy doputoval právě z Číny prostřednictvím arabského světa. Jeho obliba v Evropě začala být extrémní díky vzestupu měšťanstva a nástupu kapitalismu – jde totiž o příběh o přičinlivé hrdince, která se z nejnižší sociální pozice na společenský vrchol dostala vlastní iniciativou, pílí a nasazením. To je v podobných pohádkách vlastně novinka; hrdinou starších podobných pohádek o utlačovaných, a nakonec úspěšných hrdinkách byly totiž téměř vždycky princezny, tedy osoby z vyšších společenských vrstev – viz pohádka o Princezně myší kožíšek nebo o Sněhurce.

 

A čínská verze Popelky patří k nejstarším na světě?

Ano, vznikla někdy okolo roku 860 a nacházíme ji v 21. kapitole slavného díla Různé záznamy na jih od hory Jou od slavného autora a básníka Tuan Čcheng-´šho z období říše Tchang (618–907), tedy vrcholném období čínské literatury, především poezie. Vypráví ji tam Tuanův sluha, který tvrdí, že jde o příběh z dnešní jižní Číny, který se stal ve třetím století. Celé je to ale komplikovanější. Jedná se o sbírku pověstí, legend, pohádek, ale i anekdot a vtipů, většinou z cizích zemí a zahraničního původu, takže je klidně možné, že jde o příběh, který do Číny připutoval odjinud. Koneckonců – je to docela pravděpodobné; velká část asijských i evropských pohádek má své kořeny v Indii, a ještě starší verzi pohádky o Popelce nacházíme u starořeckého historika Strabóna z přelomu letopočtu, který ve svém díle Geographica vypráví příběh o egyptské kurtizáně Rhodopis, které uplave střevíček po Nilu a do níž se zamiluje samotný faraón – již tento příběh má všechny atributy Popelčina osudu. Nacházíme jej i u dalších řeckých a římských autorů včetně „otce dějepisu“ Heródota. To ale nic nemění na tom, že je to právě čínská verze Popelky, která ovlivnila podstatnou část světových verzí tohoto vyprávění.

 

Jak se tamní Popelka jmenovala a o čem příběh pojednával?

Čínská Popelka se nazývá Jie Sien (Ye Xian) a její příběh je dost podobný verzím, které známe dnes. Matka Jie Sien zemřela a ona byla vychovávána macechou s jejími vlastními dcerami, které ji omezovaly a týraly. Dokonce zabily její milovanou zlatou rybku. Jie Sien si ale její kosti schovala a když se vydala na jarní slavnosti, během kterých si muži vybírali své budoucí nevěsty, kouzelná mrtvá rybka jí vykouzlila nádherné šaty a zlaté střevíčky. Na této slavnosti – obdobě českého bálu – zaujala krále, který ji pak našel díky zlatému střevíčku, který tam ztratila. Takže vpravdě klasický příběh o Popelce se vším všudy! 

Oblibě příběhu o Popelce v Číně určitě napomohl tamní historický ideál ženské krásy, který byl spojený s co nejmenším dívčím chodidlem – to vedlo mimo jiné k historické a dávno zakázané praxi svazování chodidel malým hočičkám, aby chodidlo příliš nevyrostlo. Příčiny obliby této pohádky jsou ale po celém světě podobné – jde o typicky ženskou pohádku, a její obecné téma – sociálně nízko postavená hrdinka se díky vlastní iniciativě stane ženou bohatého a vlivného muže – je atraktivní napříč kulturami a staletími. Vždyť i Pygmalion, My Fair Lady, Pretty Woman či Padesát odstínů šedi jsou ve své podstatě tímto identickým, věčným příběhem.

 

Je známo, jak se pohádka šířila dál světem? 

O tom stále mnoho nevíme. Britská folkloristka Marian Roalfe Coxová již v roce 1893 prozkoumala 345 mezinárodních verzí této pohádky, a srovnávací výzkumy na toto téma stále pokračují. Mnoho pohádek dnes oblíbených v Evropě má původ v Asii, jen je problém zjistit, jak se do Evropy dostaly. Folkloristé obvykle předpokládají několik hlavních cest – přes muslimský svět prostřednictvím Byzantské říše, křížových výprav, pomocí obchodních kontaktů ve Středomoří – proto známe mnoho nejstarších verzí evropských pohádek právě z e středomořských států, jako je Itálie, přes arabské osídlení ve Španělsku, a pak pomalým pronikáním přes Eurasii do východní Evropy, urychlené občas invazemi, jako byla ta mongolská (tatarská).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Lze vůbec vyčíslit, kolik verzí příběhu existuje?

Pohádka o Popelce je známá ve více než 60 jazykových orálních tradicích a více než 50 zemích celého světa – především v Evropě a Asii, ale i obou Amerikách a severní, arabské Africe. Zjednodušeně je možné říci, že existují dvě základní evropské verze této pohádky – „francouzská“, vycházející z díla Charlese Perraulta ze 17. století, která je více fantastická a kde Popelce pomáhá kmotřička víla, myši a ještěrky se mění v lokaje a kočí a dýně v nádherný kočár, a kde má Popelka skleněný střevíček, a „německá“, vycházející z díla bratří Grimmů, která je více realistická a kde Popelce obvykle pomáhají zvířata. Ta česká patří k těm realistickým verzím – viz její nejznámější filmové zpracování v podobě v mnoha evropských zemích kultovního filmu Tři oříšky pro Popelku z roku 1973. Pro české a obecně středoevropské verze je typické, že Popelce pomáhají zvířata – holoubci, domácí psík, kohoutek; podobně jako v Číně mluvící ryba. I když je dnes velice oblíbená, Popelka nepatří k typickým a autentickým českým pohádkám – dostala se k nám prostřednictvím knížek lidového čtení až na přelomu 18. a 19. století. Největší český znalec pohádek, folklorista Václav Tille, ji tak ve svém Soupisu českých pohádek nazývá Finette nebo Cendron, aby zdůraznil její západoevropský a literární původ. Popelce se také u nás dlouho původně neříkalo Popelka, ale Fineta nebo Finetka. Pohádku u nás nejvíce zpopularizovala slavná česká spisovatelka a vedle Karla Jaromíra Erbena jedna z tvůrkyň svébytného stylu a poetiky českých pohádek Božena Němcová.

 

Napadá vás ještě jiná pohádka, nám Čechům blízká, jejíž kořeny by byly v Asii?

Vyloučit to nelze – jak bylo řečeno, mnoho dnes mezinárodně proslulých pohádek má orientální původ; často původně v budhistické literatuře. Jen taková zajímavost – slavná pohádka o Aladinovi a kouzelné lampě z Pohádek Tisíce a jedné noci se původně neodehrává v Arábii, ale právě v Číně – což byla pro muslimský svět stejně exotická země jako pro nás Evropany. 

 

Spolupracujete s čínskými kolegy etnografy?

Čínská folkloristika patří – společně s americkou, estonskou, ruskou a indickou – k nejdynamičtěji se rozvíjejícím národním akademickým tradicím tohoto oboru. Kořeny moderní čínské folkloristiky sahají tuším do 80. let 20. století, kdy jedna z největších tehdejších osobností oboru – finský profesor Lauri Honko – organizoval sérii terénních praxí a letních škol právě v Číně. Dnes je čínská folkloristika progresivním a zajímavým oborem, který čerpá inspiraci jak ze Západu – na posledních konferencích Americké folkloristické společnosti byla řada sekcí věnovaných právě čínské folkloristice, tak vlastních výzkumných tradic. Osobně jsem se s čínskými folkloristy setkal jen letmo, na letních folkloristických školách ve Finsku a během svého působení v UNESCO v rámci práce se světovým nemateriálním kulturním dědictvím, ale jejich prezentace a přednášky na mne působily dojmem, že má čínská folkloristika před sebou zajímavou budoucnost.

 

Petr Janeček (*1978) je pražský etnolog a folklorista. Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se jako zástupce ředitele Ústavu etnologie zabývá problematikou moderního a současného folkloru. V minulosti působil jako vedoucí Etnografického oddělení Národního muzea. Je autorem několika knih o městských legendách, moderních pověstech a fámách, například trilogie Černá sanitka (2006, 2007, 2008), která se dočkala divadelního, rozhlasového a televizního zpracování, či sbírky současných duchařských povídek Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (2015). Jeho nejnovější knihou je Mýtus o pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou (2017).

AirPods jsou sice populární bezdrátová sluchátka, chybí jim ale zásadní technologie v podobě aktivního potlačení okolního šumu (ANC/ANR). Právě na tuto technologii se přitom zaměřuje řada výrobců a nově i Apple. Příští AirPods měly být touto technologií rovněž vybaveny, ale musí se k tomu zásadně ...

V roce 2018 objevili internetoví lovci exoplanet čtyři planety u hvězdy K2-138. Kosmický dalekohled Kepler pozoroval hvězdu v rámci 12. kampaně. Později se podařilo v datech a s přispěním kosmického dalekohledu Spitzer najít ještě dvě planety. Do vzdálenosti pouhých 0,23 AU obíhá okolo hvězdy šest planet. Je to menší vzdálenost od hvězdy, než v jaké […]

The post K2-138: unikátní řetězový planetární systém appeared first on Exoplanety.cz.

Analýza výtrysků ze saturnova měsíce Enceladu stále překvapuje - odborníci nyní oznámili, že v nich objevili nový druh organické látky - části aminokyselin. Sonda Cassini, která výtryskem prolétla, je již dávno zničená, ale její data se budou analyzovat ještě hodně dlouho. Masivní hydrotermální průduchy vyvrhují materiál z nitra Enceladu, který se mísí s vodou z podpovrchového oceánu - poté, co se materiál dostane do volného prostoru, můžeme pozorovat výtrysk vodní páry a ledových zrníček. Nově objevené molekuly obsahující dusík a kyslík kondenzují na těchto zrnkách.

Náš nejbližší vesmírný souputník Měsíc má svou tvář výrazně zjizvenou krátery. Nějaký kráter si z kosmických karambolů odnese každé pevné těleso. A i když na naší planetě nejsou tak patrné, i zde je spousta památníků na nedobrovolné schůzky Země s jinými tělesy. Katastrofické filmy popisující, kterak se k naší planetě blíží ohromný asteroid slibující, že...

Během letošního léta se český vědecký tým pod vedením Miroslava Druckmüllera z brněnského Vysokého učení technického (VUT) vypravil do Jižní Ameriky. Zde se vědcům pomocí 129 fotografií podařilo zachytit sluneční korónu ve středu. Šlo tak v pořadí již o jedenáctou expedici za úplným zatměním Slunce, v tomto případě dokonce o tu nejzdařilejší v historii.  Úplné zatmění Slunce tentokrát...

Joseph Trevithick na webu The Drive vybral čtyři klíčové strategické zbraňové systémy, které jsme mohli před několika dny spatřit na masivní čínské vojenské přehlídce v Pekingu. Čína si přehlídkou připomněla sedmdesát let od chvíle, kdy Mao Ce-tung založil Čínskou lidovou republiku a potvrdil tak vítězství komunistické strany v zemi.

Nejstarší evropský festival zaměřený na životní prostředí EKOFILM otevře brány svým návštěvníkům již za týden. Kromě filmových lahůdek z celého světa a setkání s jejich tvůrci nabídne i bohatý doprovodný program v ulicích Brna a na řadě festivalových míst moravské metropole - to vše od 9. do 12. října. Všechny akce festivalu jsou po předchozí registraci... ...

Seznámení s jedinečným řešením domovních čistíren, které společnost Hellstein nabízí...V pátek 9.8.2019 jsme měli tu čest potkat se s panem Rostislavem Hellsteinem a seznámit se s jedinečným řešením domovních čistíren, které společnost Hellstein nabízí. Setkání to bylo natolik inspirativní, že jsme se rozhodli pár otázek a odpovědí přiblížit našim... ...

Analýza spoločnosti Sensoneo umožnila zostaviť rebríček 36 členských štátov OECD podľa objemu odpadu, ktorý produkujú a spôsobu, ako s ním nakladajú. Česko sa umiestnilo v Top 15 Južná Kórea bola vyhodnotená ako krajina s najlepším prístupom k odpadu vďaka jej prepracovanému recyklačnému systému Turecko z analýzy vyšlo najhoršie kvôli veľkému... ...

Jak by byl Homérův slavný hrdinský epos o trójské válce líčený z pohledu žen? Přesně tak jej vypráví Bríseovna, urozená dívka královské krve, nyní otrokyně a Achilleova konkubína. Inteligentní, vzdělaná a sebevědomá dcera krále Brísea podává svůj příběh poutavě a s vtipem.

Autorka, britská historička a spisovatelka Pat Barkerová, líčí dávný Homérův svět jejíma očima. Čtenář má přitom pocit, že slyší příběh z nedávné doby, a ne z období vzdáleného tři tisíce let. Touto charakteristikou je román jedinečný: přes hrůzy tehdejší skutečnosti, s výjevy z bojiště i táborového života, se pocity, pohnutky, rozhodování – a tedy i chování – jednotlivých aktérů téměř neliší od chování současníků.

Ukázka z knihy:

4

Co můžu říct? Nebyl hrubý. Očekávala jsem to – dokonce jsem to předpokládala – ale nic takového, a alespoň jsem to měla brzy za sebou. Souložil stejně rychle jako zabíjel a já v tom neviděla rozdíl. Tu noc ve mně cosi zemřelo.

            Ležela jsem tam plná nenávisti, i když samozřejmě nedělal nic, na co by neměl plné právo. Dostat jako čestný dar zbroj nějakého slavného krále, nedal by si pokoj, dokud by ji nevyzkoušel: zvedl by štít, popadl by meč, potěžkal by ho, ohodnotil by délku a párkrát by švihl vzduchem. A totéž udělal se mnou. Vyzkoušel si mě.

            Myslela jsem, že neusnu. Byla jsem sice vyčerpaná, ale tak nervózní, tak vystrašená ze všeho kolem a nejvíc z něho, že když se ze mě nakonec svezl a usnul, ležela jsem dál, nehybná jako prkno, a hleděla do tmy. Víčka mi při každém mrknutí bolestivě řezala do suchých očích. A přesto jsem asi spala; když jsem se totiž znovu podívala na lampu, už dohořívala. Achilleus ležel s tváří těsně vedle mě, lehce chrápal a horní ret se mu při každém vydechnutí nakrčil. V zoufalé snaze uniknout jeho tělu, které sálalo jako pec, jsem se přitiskla ke stěně a otočila hlavu na druhou stranu, abych se na něj nemusela dívat.

            Po pár minutách jsem cosi zaslechla. Nebyl to nový zvuk – uvědomila jsem si, že jsem ho vnímala i v polospánku. Snad jeho dech? A pak mi to došlo. Ne, to je moře. Muselo to být moře, nebyli jsme daleko od břehu. Poslouchala jsem a nechala se konejšit jeho vytrvalým příbojem, duněním lámající se vlny a pronikavým hukotem, když se vracela. Jako byste leželi na hrudi někoho, kdo vás miluje, někoho, komu můžete věřit – i když moře milovat neumí a nikdy mu nemůžete věřit. A okamžitě mi došlo, co bych teď právě chtěla: být jeho součástí, rozpustit se v něm; v moři, které nic necítí a nikdy ho nemůžete zranit.

            Potom jsem zřejmě znovu usnula. Když jsem se totiž probudila, Achilleus byl pryč.

            Ihned jsem znejistěla. Neměla bych snad vstát dřív než on a připravit mu snídani? Neměla jsem ponětí, jak na tomhle pustém pobřeží připravují jídlo a jestli jeho příprava bude vůbec patřit k mým povinnostem. Pak mě ale napadlo, že Achilleus má určitě spousty otrokyň, na různé práce: tkaní, vaření, příprava lázně, praní ložního prádla a šatstva… Včas se dozvím, co se ode mě očekává. Je docela možné, že to bude jen o něco víc, než jsem dělala dřív. Vzpomněla jsem si na otcovu mladou konkubínu, tu, kterou si vzal po matčině smrti a která převzala na svá bedra většinu jejích povinností.

            Postel studila. Posadila jsem se a všimla si, že Achilleus za sebou nezavřel dveře. Stále jsem se ještě úplně neorientovala. Byly tam troje dveře. Jedny vedly do té malé místnosti – v duchu jsem jí už říkala komora; další se otevíraly do krátké chodby k síni a třetí přímo na verandu a odtud na pláž. Těmi musel vyjít, protože byly dokořán a při každém pohybu zavrzaly.

            Přitáhla jsem si plášť k ramenům a vyšla na práh. Od moře vanul vítr, zvedal mi vlasy a chladil spánkem zpocenou kůži. Srpeček měsíce svítil do tmy tak jasně, že bylo vidět chatrče – připadalo mi, že jich jsou stovky – táhnoucí se do dálky. Mezi jejich temnými, k sobě schoulenými obrysy, se mi tu a tam otevřel letmý, mučivý pohled na moře. Otočila jsem hlavu a zahleděla se do vnitrozemí, a vtom mě upoutala bledá záře na obloze; nejdřív mě mátla, a pak mi došlo, že to musí být Trója. Trója se svými paláci, chrámy a dokonce ulicemi osvětlenými celou noc. Tady vedly od chatrče k chatrči úzké, temně červené cestičky. Dostala jsem se na strašlivé místo, pravý opak metropole, na místo, kde vládla temnota s krutostí.

            Stála jsem na prahu Achilleova dřevěného domku a dunění valících se vln mi připomínalo bitevní vřavu, meče řinčící o štíty, ačkoli má unavená mysl tehdy vnímala všechno jako bitvu, jako by na světě neexistovala jiná barva než rudá. Troufla jsem si opatrně vyjít na verandu z nehoblovaného dřeva a odtud skočila rovnou do písku. Chvilku jsem stála a bořila konečky prstů do vlhkých zrnek, uchlácholená tím, že po noční otupělosti ještě dokážu něco cítit, cokoli. A potom jsem se bosa a jenom v plášti vydala hledat moře.

            Spíš instinktem než očima jsem objevila cestu a dostala se na pěšinku, která vedla od chatrčí kamsi pryč, nejprve se vlnila při okrajích dun, a pak se prudce svažovala k pláži. Na posledním úseku se změnila v noru, jak se na hřebenech pískových dun z obou stran zvedala do výšky přímořská tráva; úžil se mi dech ze stísněného prostoru a musela jsem se na chvilku zastavit. Kdesi ve skrytu mé duše se ozval strach: co když se vrátí, co když mě bude zase chtít a já tam nebudu? Měsíční světlo klouzalo po čepelích travin, které se nakláněly a kolébaly ve větru. Na pláž jsem vyšla při ústí potoka s poloslanou vodou, který zurčel mezi balvany a oblázky, a když doběhl k moři, rozlil se do šířky.

            Teď bylo slyšet i jakýsi nový zvuk, pronikavější než vlny; ohlušující, nervy drásající rány. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to jsou zvuky lodního lanoví, které práská do stěžňů. Nalevo ode mě vystupovala temná masa lodí, většinou bezpečně vytažených za hranici přílivu a usazených na podpěrách. Byly tam i jiné lodě, zakotvené na moři, to ale byla malá, břichatá nákladní plavidla, lišící se od štíhlých válečných lodí jako kachny od orlů. Věděla jsem, že válečné lodě jsou střežené před možným útokem Trójanů, a proto jsem zacouvala zpátky mezi duny a vzala to zkratkou přes vřesoviště k otevřenému moři.

            Tady už bylo slyšet jenom rachocení vln, tolik připomínající nárazy mečů do štítů. Kráčela jsem k moři a doufala, že zahlédnu Lyrnéssos, kde podle mě ještě musely zářit požáry stravující město, ale čím blíž vodě, tím byla hustší mlha. Zničehonic se přivalila – neproniknutelná mlha, studená a vlhká jako prsty mrtvého, a proměnila černé lodě v přízračné siluety z jiného světa. Zvláštní, že se tak hustá mlha mohla vytvořit a sedět na jednom místě za takhle větrné noci, ale dala mi volnost a já byla neviditelná dokonce i pro sebe.

            Tam za těmi rozbouřenými vlnami, na tichém místě, kde se moře stýkalo s pevninou, byly duše mých mrtvých bratří. Odepřeli jim pohřební obřady, a tak nesměli vstoupit do Hádu, odsouzeni sužovat živé, ne na pár dní, ale navěky. Znovu a znovu mi za zavřenými víčky umíral můj nejmladší bratr. Truchlila jsem pro všechny, ale pro něho nejvíc. Po matčině smrti se pokaždé v noci vplížil ke mně do postele a hledal útěchu, za kterou se ve dne styděl. Tam, na té větrem bičované pláži, jsem slyšela, jak mě volá – stejně ztracený, stejně bez domova a bez pomoci, jako já sama.

            S myšlenkou dostat se co nejrychleji k němu jsem se začala brodit do moře – kotníky, lýtka, kolena, stehna, a pak ten náhlý studený šok, když mi vzdutá vlna pleskla do třísel. Stála jsem rozkročená v pohybujícím se písku, natáhla ruku dolů a spláchla ho ze sebe. A potom – čistá, nebo tak čistá, jak jsem ještě vůbec mohla být – jsem stála po pás ve vodě, cítila, jak mě mohutné vlny zvedají na špičky a znovu vracejí dolů, a nechala se mořem nadnášet. Jedna obrovská vlna mě vyzdvihla a málem mi podrazila nohy, a mě napadlo: Proč ne? Přímo hmatatelně jsem cítila, že na mě bratři čekají.

            A vtom jsem zaslechla hlas. V první chvíli jsem myslela, že to je hlas mého nejmladšího bratra. Napjatě jsem poslouchala, abych slyšela přes hukot vln, a hlas se ozval znovu – určitě mužský hlas, i když slova jsem nerozeznávala. A najednou mě přepadl strach. Celé dny jsem se bála – úplně jsem zapomněla, jaké to je, nemít strach – ale tenhle strach byl jiný. Zježily se mi vlasy na zátylku a naskočila mi husí kůže. Říkala jsem si, že je to jistě hlas z tábora, který se odrazil od hradby mlhy, takže se zdá, že přichází z moře, jenže pak jsem ho zaslechla znovu, a to už jsem věděla, že přichází odtamtud. Za hradbou vln někdo, něco čeřilo vodu. Nějaké zvíře – muselo to být zvíře, nic jiného to být nemohlo, možná delfín nebo kosatka. Někdy připlouvají až k pevnině, a dokonce se vrhají na pláže a stahují tulení mláďata z balvanů. Pak se ale cáry mlhy na chvíli rozestoupily a já zahlédla lidské paže, ramena a měsíční třpyt na mokré kůži. Další nadzvednutí, další cáknutí – a naráz ticho, když se přetočil a ležel na vodě tváří dolů, kolébaný příbojem.

            Na těchto březích muži plavat neumí. Jsou to námořníci, vědí, že plavání může nanejvýš prodloužit umírání, jinak poměrně rychlé a milosrdné. Tenhle člověk si ale pohrával s mořem jako delfín nebo sviňucha, jako by se v něm cítil doma. Teď ležel s rukama a nohama roztaženýma na hladině a v téhle poloze vydržel tak dlouho, až jsem si říkala, že snad dýchá pod vodou. Pak se ale najednou vyhoupl hlavou a rameny nad vodu, vzpřímený jako panáčkující lachtan. Při pohledu na jeho tvář mě obestřela hrůza, i když zbytečně, tušila jsem totiž, kdo to je.

            Spěšně jsem se brodila ke břehu, abych se rychle dostala zpátky a usušila se; jak bych mu to, pro všechno na světě, vysvětlila? Na mělčině jsem zvolnila krok, protože cákáním bych mohla upoutat jeho pozornost. Vkročila jsem na pevnou zemi, a vtom mě něco prudce a bolestivě píchlo do pravé nohy. Něco mi trčelo z chodidla – kámen nebo úlomek mušle – a já se sehnula, abych to vytáhla. Když jsem se znovu podívala na Achillea, už neplaval a po kolena ve vodě se brodil ke břehu. Dřepla jsem si a zadržovala dech, ale bez povšimnutí prošel kolem a rukama si přitom vytíral slanou vodu z očí. Začala jsem zase dýchat v domnění, že tím to končí, že se vrátí do ležení, ale zůstal stát těsně u vody s očima upřenýma na moře.

            Promluvil, a já myslela, že se obrací ke mně, otevřela jsem pusu a nevěděla, co říct. Pak ale promluvil znovu a přerývavě vypouštěl slova z úst, jako když tonoucí lapá po dechu. Vůbec mu nebylo rozumět. Jako by se s mořem přel, přel nebo se ho doprošoval… Jediné slovo, které jsem podle mě zachytila, bylo „mami“, a to byl nesmysl. Mami? Ne, to nemohlo být ono. Pak to ale zopakoval: „Mami, mami“, jako když se malé dítě dožaduje, aby ho vzali na ruku. Určitě to bylo něco jiného, i když „mami“ zní stejně, nebo skoro stejně, v mnoha jazycích. Ať ale říkal, co chtěl, pochopila jsem, že to nemám slyšet, a zároveň jsem se neodvažovala pohnout, a tak jsem skrčená u země čekala, až to skončí. Pokračovalo to dál a dál a citový výlev nakonec ukončilo ticho.

            Vyšlo slunce a mlha se začínala rozpouštět. Viděla jsem, jak se první zlaté paprsky dotkly jeho mokrých paží a ramenou, jak se otočil a vydal dál po pláži, až nakonec zmizel ve stínu svých černých lodí.

            Jakmile jsem měla jistotu, že je pryč, rozběhla jsem se co nejrychleji přes duny, ale v ležení jsem nakonec zabloudila. Stála jsem tam mokrá, zablácená a vyděšená, a neměla ponětí, co dělat a kam jít. Vtom se ve dveřích jedné chatrče objevila jakási dívka a kývnutím mě pozvala dovnitř. Řekla, že se jmenuje Ífis. To ráno se o mě postarala a připravila mi dokonce horkou lázeň, abych si spláchla sůl z vlasů. Odložila jsem plášť a chtěla vstoupit do vody, když vtom cosi spadlo na podlahu a já si uvědomila, že je to oblázek z pláže. V místě, kde mě řízl, chodidlo stále krvácelo. Ležel mi v dlani a já ho zevrubně zkoumala, jak to někdy lidé v leknutí dělají a celou svou bytostí se upnou na něco nicotného. Byl zelený, taková ta žlučovitě zelenavá barva rozbouřeného moře, s bílým proužkem napříč. Nic zvláštního, až na to, že byl ostrý. Velice ostrý. Zvedla jsem ho a přivoněla k němu: mořská voda a prach. Olízla jsem ho: na omak drsný, s příchutí soli. Potom jsem prstem vyzkoušela jeho zubatý okraj: žádný div, že rána byla tak hluboká. Když jsem přejela zápěstí – a vůbec netlačila – zůstal po něm šrám posázený po celé délce růžovými korálky krve. Nechala jsem krev téct z prokřehlé kůže a cítila úlevu. Chtěla jsem se říznout znovu, jen ze zvědavosti, jestli se zase dostaví ten pocit úlevy, ale cosi mi v tom zabránilo. Netušila jsem, proč mi moře ten dárek dalo, ale věděla jsem, že ne proto, abych si ublížila. Všude po táboře se válela spousta nožů, kdyby na věc došlo. A tak jsem ho položila zpátky na dlaň, dívala se na něj a vnímala jeho barvu, drsný povrch a váhu. Na pláži leželo tolik oblázků – miliony – všechny do hladka vyleštěné neúnavným mořem, jenom tenhle ne. Ten jediný zůstal ostrý.

            Toho vzpurného kamínku jsem si považovala, a považuji dodnes. Teď právě mi leží v dlani.

            Když mi Ífis přinesla čisté, suché šaty a já si je oblékla – vlastně to spíš udělala ona, protože já tam stála jako kus dřeva – vsunula jsem si ho pod opasek, aby mě při každém pohybu zatlačil na kůži. Nebylo to příjemné, ale uklidňoval mě, připomínal mi moře a pláž – a tu holku, kterou jsem kdysi bývala a už nikdy nebudu.

 

Pat Barkerová (*1943), britská historička a spisovatelka, je známou a oceňovanou autorkou, která proslula (nejen) historickými romány. Jejími stěžejními tématy jsou paměť, trauma a boj o přežití; nic ovšem neidealizuje – její knihy jsou charakteristické svou úsečností a pravdivostí. Pat Barkerová je držitelkou mnoha ocenění včetně Man Booker Prize (1995 za Ghost Road, závěrečnou část trilogie z 1. světové války).

Přeložila Kateřina Novotná, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 296 stran.