77 článků z ÚTERÝ 8.10.2019

Povinná maturita z matematiky nebude. Zdůvodnění pirátského poslance Bartoně, který u zrodu novely stál, je tak trochu k pláči: „očekává se vysoká neúspěšnost, čemuž bychom chtěli předejít“. Ó jeje, tak to ji nezavedeme nikdy! Leda by se něco zázračně změnilo – a na zázraky v oblasti školství moc nevěřím, natož v ČR.

Ona totiž ta diskuse byla před deseti lety „nakopnuta“ mj. skutečností, že se výsledky českých žáků v mezinárodním srovnání významně zhoršily (2010). A zpráva z roku 2016 pro změnu říká, že se čeští žáci proti minulému období … v něčem zhoršili, v něčem stagnují, ale ke zlepšení nedošlo. Abych ocitoval inspektora Tomáše Zatloukala, který situaci komentoval v tom novějším článku: „V Česku je trend kontinuálně se zhoršujících výsledků.“

Nevezmeme si příklad z Poláků?

Podívám-li se na databázi mezinárodních PISA testů, skutečně není důvod k optimismu. Červená čára je vývoj pozice České republiky. Šedé čáry jsou ostatní země OECD.

Povšimněte si, kolik zemí nás od roku 2003 předběhlo. (Stačí si přepnout na stránkách PISA na záložku Table a řadit podle hodnot.) V roce 2003 jsme ještě byli desátí, tedy docela přijatelné skóre. V roce 2015 – když vynechám ty země, které v roce 2003 ještě v seznamu nebyly – už devatenáctí. A propadli jsme nejen relativně, ale i absolutně, z 516 na 492 bodů.

Tento osud postihl i jiné evropské země, například Nizozemsko (z 538 na 512), ale jiné se za stejnou dobu razantně zlepšily, třeba Polsko (ze 490 na 504 bodů). Polsko není bohatší země než Česká republika, o síle ekonomiky to tedy primárně nebude. Něco tam dělají lépe než my.

Mimochodem, v Polsku funguje povinná maturita z matematiky od roku 2010. Netvrdím, že je to jejich zlepšení nutně způsobeno právě tím (to by byla záměna korelace s kauzalitou), ale očividně mladým Polákům aspoň neuškodila. Kdežto my jsme posledních deset let … jalově prokecali.

Možná by bylo nejjednodušší přejmout polský model, výsledky koneckonců viditelně má a je to příbuzná kultura, na rozdíl od převážně čínského Singapuru či zcela čínského Hongkongu, kde lidé přeci jen „fungují jinak“. Proč pořád musíme něco dělat po svém, nebo aspoň debatovat o národně specifických řešeních, existují-li osvědčené postupy jinde?

(To si nedávno uvědomili třeba na SŽDC, kde koupili francouzské normy a předpisy na stavbu vysokorychlostních tratí. Považuji to za velmi rozumné rozhodnutí, které ušetří dost času i peněz.)

Mohli bychom zkusit dvě úrovně maturity

Ptají se mě lidé často, co si o státní maturitě z matematiky myslím. Naposledy jsem se o ní hodinu před napsáním tohoto textu v autobusu do Řeže.

Nuže, já vůči ní mám v podstatě jen jednu námitku: považoval bych za lepší, aby nebyla zcela jednotná, ale aby existovaly dvě úrovně „A“ a „B“ podle toho, kam příslušný student míří.

Áčko“ by bylo pro budoucí uchazeče o studium technických, přírodovědných a ekonomických oborů, snad s výjimkou lékařů. Tam bych to tzv. osolil, myšleno kvalitativně i kvantitativně.

Zkoušelo by se z kompletního rozsahu látky, tedy až po základy diferenciálního a integrálního počtu. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“, konkrétně v prvním ročníku následné VŠ, kde bývají zkoušky z matematiky obvykle tím nejdrsnějším sítem. Cílem „áčkové“ maturity by bylo, aby ten, kdo ji úspěšně složí, byl na tohle síto přiměřeně připraven.

No a „béčko“ by se týkalo všech ostatních a některá témata by z něj byla milosrdně vypuštěna – například zrovna infinetezimální počet, analytická geometrie či některé konstrukční úlohy. Ale kompenzoval bych to přidáním logiky, a to v docela podstatném rozsahu. Od té formální booleovské až po nějaké humanitní přesahy, třeba téma kognitivních biasů, které jako první zkoumali izraelští psychologové Tversky a Kahneman.

Mediální úzus: vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví

Logika je pro mě „řidičák na mozek“, měl by ji ovládat každý, kdo na to aspoň trochu duševně má. Čím více o ní víte, tím hůře vás nějaký podvodník nebo manipulátor odvleče tam, kam potřebuje. A proto by měla být nezbytnou součástí maturity i u těch studentů, kteří se chystají studovat japonštinu nebo žurnalistiku.

Související téma, nepříjemné, ale nakousnout jej musím. Zdá se mi, že to dlouhé lelkování kolem maturity z matematiky není úplně osamělý jev, ale součást širšího problému. Mám za to, že si u nás moc nevážíme vlastní vědeckotechnické tradice.

Ne, že bychom jí pohrdali či ji nenáviděli, to ne. Ani sem (zatím) nedorazily v plné síle různé apokalyptické vize ze Západu, které modernitu odmítají ve prospěch různých zvláštních utopií. Ale jako bychom kolektivně moc nevnímali to, co máme a co třeba jiní nemají. Naše vlastní věda a technika nevzbuzuje kdovíjakou pozornost a emoce. Prostě je, ve stejném smyslu, jako elektřina v zásuvce je, a jen málokdo se zajímá o další detaily, nebo o lidi, kteří svojí prací garantují její další existenci.

Malý protipříklad toho, jak to může být jinak: špičkoví lékaři u nás mají opravdu velkou úctu, a to nejenom u jednotlivých lidí, ale i kulturně. Knihy o jejich práci a životních zkušenostech se dobře prodávají, jejich tváře a jména jsou známá. Novináři se vcelku aktivně snaží je dostat do svých médií a vyzpovídat.

To je, prosím vás, samozřejmě dobře; aby si snad někdo nemyslel, že z pozice jiného oboru žárlím. (Já moc nežárlím, tohle trápení jsem do kolébky nedostal.) Jsem rád, že vím, kdo jsou ti lidé, kteří se pokusí vás zachránit, když se na vás začne smrtka zubit moc zblízka. Zrovna za pár týdnů se chystám na křest knihy jednoho z nich a těším se na to víc než na Vánoce.

(No, po pravdě – čtyřicáté druhé Vánoce už nemají ten správný šmrnc. Jó ve dvanácti, to byla jiná nedočkavost. Ale na tu knihu se opravdu těším.)

Co ale není dobře: to, že spoustu dalších špičkových lidí z jiných oborů neznáme a mnohdy neznáme ani ty jejich obory. Pokud nemají oni sami literární talent, jako ho má geolog Václav Cílek nebo egyptolog Miroslav Bárta, málokdo vůbec ví, že existují a čím se zabývají. Mediální úzus je ten, že vědátoři a inženýři nejsou zas tak moc zajímaví a pozornost jim věnovaná je adekvátně malá. Ne nulová, ale malá; hodně mimořádných osobností projde životem, aniž by je někdo třeba jen pozval do rádia.

Lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem

Abych si zavzpomínal na svá mladší léta a na zcela konkrétního člověka. Řekne-li se Jaroslav Ježek, každý si vybaví onoho slavného skladatele. To je v pořádku, však jeho písně ještě žijí. Ale já jsem znal ještě jednoho Jaroslava Ježka, profesora z katedry algebry MFF UK. Neuvěřitelně milý a laskavý člověk, což nemyslím jako klišé; ten byl tak hodný, že ani nevím, jestli někdy někoho vůbec vyhodil od zkoušky. (Naštěstí neučil ty základní kurzy, které prosívají zrno od plev. To by se ty „plevy“ radovaly.)

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nuže, prof. RNDr. Jaroslav Ježek, DrSc., byl v oboru jménem univerzální algebra světová kapacita. Opravdu světová. Přesné žebříčky v takových záležitostech samozřejmě neexistují, ale v dobách, kdy jsem na KA MFF UK docházel skoro každý den, se tamní personál shodoval, že Ježek je buď druhý nebo třetí nejlepší na světě. Také ho neustále zvali do ciziny přednášet, některé roky jsme ho skoro neviděli. Hodně času strávil v USA.

Slyšeli jste o něm někdy někdo? Věděli jste, že takový unikátní mozek jezdíval tramvají na zastávku Křižíkova a občas byl k vidění, jak velmi nenápadně pokuřuje u vrat jedné budovy na Sokolovské třídě? (To se mu taky stalo osudným; zahoďte, lidičky, ty svoje krabičky cigaret – ty konce bývají hrozné.) Není škoda, že se o něm nevědělo a neví? Dneska už jej nikdo nevyzpovídá, i kdyby chtěl.

A přitom šlo o osobnost, která mohla inspirovat další, mladší následovníky – kdyby o ní věděli včas. To, že Jardu Ježka pamatují už jen jeho kolegové a studenti, nás do budoucna nejspíš něco bude stát.

Ne zase všechno; matfyz nejspíš jen tak nezanikne, určité vyhraněné typy se tam budou hlásit i nadále. Ale vždycky jsou i hraniční případy, studenti, kteří by to možná zkusili … jenže včas nepotkali ten správný vzor. O ty přijdeme. Třeba je získá jiný vědecký obor, třeba také ne.

Tahle lhostejnost vůči nenápadným a velkým lidem – ta by se dala změnit. Chce to jen chtít. Opravdu není všechno jen otázkou peněz. Na společenské atmosféře záleží, a jak.

Pak by třeba představa maturity z matematiky nebyla pro mladé lidi děsem, ale něčím, na co můžou být hrdí. A naší zemi, tomu věřte, té by se to jednoho dne zatraceně vyplatilo.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

 

Loni se v románu Dědina vrátila do kraje svého dětství, v novém románu Chirurg těží ze svých zkušeností bývalé zdravotní sestry. Pro spisovatelku Petru Dvořákovou je podstatná důkladná znalost prostředí, o kterém píše – a na jejích prózách je to znát. 

 

V posledních letech vydáváte rok co rok novou knihu, kde pořád berete inspiraci a jak vypadá váš obvyklý pracovní den?

Víte, on to není záměr, spíš se mi to nějak sešlo. U mě to funguje tak, že vždycky nejdřív přijde nápad a ten mě přinutí psát knihu. Nikdy nezačínám tím, že bych si řekla: chci napsat knihu, a začnu pátrat, o čem by to mohlo být. A jakmile mám nápad, tak pracovní náplň je jasná – vstanu velmi brzy a v podstatě píšu až do večera, každý den, dokud není text nahrubo hotový. Samozřejmě je to taky díky tomu, že synové jsou dospělí, nemám žádné velké starosti a můžu se věnovat tomu, co mě baví. Na druhou stranu, byly roky – a vím, že zase můžou přijít –, kdy nápad nebyl, a tudíž nebyla ani kniha.

 

Na svém kontě máte nejen prózy určené dospělým čtenářům, ale i několik knih pro mládež. Pro kterou z těchto cílových skupin píšete raději a z jakých důvodů?

Tohle se asi nedá jednoznačně zodpovědět. Rozhodně je psaní pro děti jiné než pro dospělé. Ostatně i pro děti v různém věku člověk píše různě a klade to na něho jiné nároky. Na obojí musí být člověk nějak naladěný, nastavený. Pro děti mám možná větší sklon psát ve chvílích, kdy se s nimi potkávám, kdy s nimi mluvím. Vidím, co je skutečně zajímá, vnímám jejich vidění světa, prožívání, inspirují mě. 

 

S loňským románem Dědina jste sklidila nemalý úspěch u kritiky, ovlivnilo to nějak vaši práci na aktuální novince?

Vůbec ne. Psaní knih si nechávám jako svůj absolutně svobodný prostor, kde si dělám, co chci a jak chci. Bez ohledu na kritiku, úspěch či neúspěch konkrétní knihy. Snažím se respektovat pouze jediné – literatura má být komunikace mezi autorem a čtenářem. Usiluju o to, aby to tak bylo. Protože jinak nemá smysl knihu vydávat, pokud bych psala pro své ego, tak si můžu text strčit do šuplíku a pak se jím sama donekonečna opájet.

 

Jak už napovídá název románu Chirurg, jeho děj jste zasadila do lékařského prostředí, které coby bývalá zdravotní sestra velmi dobře znáte. Nakolik vám to ulehčilo psaní?

Samozřejmě to, že jsem kdysi pracovala na operačním sále, mi umožnilo postihnout detaily a atmosféru, které bych sebelepším sbíráním informaci nezískala. A popravdě – kdybych to prostředí neznala, vůbec bych si netroufala psát něco takového. Považuji za hodně důležité, aby prostředí, o kterém člověk píše, bylo dobře napsané. Sama jako čtenář vždycky trpím, když vidím, že autor si o něčem něco přečetl na Wikipedii a získal z toho dojem, že o tom může psát. To je vždycky poznat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Po nářečí z Vysočiny, jehož výrazné použití v Dědině ocenila řada čtenářů i kritiků, se tak ke slovu dostaly medicínská terminologie a lékařský slang. Musela jste si potřebnou slovní zásobu nějak osvěžit?

Víte, já jsem ze zdravotnictví víc než šestnáct let pryč, takže jsem především musela ověřovat informace – medicína se za tu dobu nesmírně posunula, a když tam mám popsané nějaké medicínské postupy, kontrolovala jsem jejich aktuálnost a správnost. Ten slang a terminologie se zas až tolik nemění a v člověku to zůstává.

 

Příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí, nutí čtenáře hledat si cestu k člověku, který opakovaně lže svým blízkým, podvádí manželku a kvůli alkoholickým excesům ohrožuje i životy druhých lidí, ovšem přitom se snaží dbát na etiku a zachovat si jakousi profesní čest. Jaký je váš pohled na doktora Hynka Grábla? 

Když jsem ten rukopis během korektur s trochou odstupu četla, tak jsem si říkala, že on opravdu dělá věci, ke kterým jsem hodně kritická a těžko bych pro ně měla třeba v partnerském životě pochopení. Ale i přesto jsem si uvědomovala, že ho z nějakého důvodu mám ráda. Možná proto, že jsem si dovolila ten luxus vžít se do něj a koukat na život a svět jeho očima. A taky myslím, že je to postava, která sice spoustu věcí opravdu hodně pokazí, ale na druhou stranu – má v sobě pořád to dobrý. A dokáže se k tomu vrátit. Taky už jsem dost stará na to, abych věděla, že v životě každý člověk naseká tolik chyb a selhání, že ani svého chirurga nedokážu soudit. Myslím, že není ani černý ani bílý, tak jako nikdo z nás.

 

A měly některé z postav nebo samotná nemocnice svůj reálný předobraz? 

To vůbec ne. Já vlastně hned od začátku věděla, jak má ten příběh běžet a k tomu jsem si domodelovávala postavy a charaktery jednotlivých doktorů. Ale asi je pravda, že v každé nemocnici najdete obdobnou typologii, pokud jde třeba o lékaře. Jak vždycky říkám: každá nemocnice má svého primáře Sovu, ale i doktora Cvacha.

 

Téma alkoholismu je v české společnosti i beletrii trvale přítomno, kde všude jste hledala inspiraci pro jeho literární ztvárnění? 

Bohužel naše společnost má tak intenzivní vztah k alkoholu, že v tomto ohledu se můžete inspirovat prakticky kdekoliv. Já sama pár alkoholiků kolem sebe zažila a mám k alkoholu dost odtažitý postoj. Ale myslím, že ty psychologické mechanismy u lidí, v nichž se rodí závislost, jsou velmi podobné – člověk si to pořád omlouvá, myslí si, jak to má pod kontrolou, pořád si nedá říct, pak se ocitne na dně a je ochotný si to přiznat. A pak je velkou otázkou, zda a co s tím zvládne udělat.

 

Operační sál se pro vašeho antihrdinu stává jakýmsi útočištěm před problémy vnějšího světa – nekonečnými dluhy, manželčinými výčitkami, synovou revoltou. Druhou takovou oázu pak nachází v náruči své milenky (nepříliš překvapivě mladé sestřičky). Může dnes ještě podobnou funkci plnit i literatura? 

Tak úplně obecně se dá utéct do čehokoliv a literatura k tomu určitě prostor nabízí. A může do ní utéct jak autor, který ji tvoří, tak čtenář, který skrze četbu žije životy knižních postav a nachází v tom náhradní svět. A pokud bych měla mluvit konkrétně o sobě – strašně ráda utíkám do života svých postav, které tvořím. Ale taky se nesmírně ráda vracím do toho svého obyčejného života, kde se cítím šťastná a spokojená.

 

V knize poukazujete na důležitost fungujícího vztahu doktor-sestra. Je to v něčem podobné vztahu autora a jeho redaktora? 

Jednoznačně, tyhle týmy musí vždycky fungovat, musí tam být nějaká souhra. U doktora a sestřičky, zvlášť na sále, se to hodně pozná – když je to sehraný tým, vždycky jsou nižší rizika, že se něco pokazí. U autora a redaktora je to totéž. Stejně tak to platí i pro scenáristu a dramaturga. V tvůrčích profesích je nesmírně důležité, aby ti lidi byli schopni nějak zahlédnout ten samý obraz, příběh s jeho atmosférami, rytmem, dojmy. Pokud se autor a redaktor míjejí, výsledek nikdy nebude dobrý. 

 

V jednom rozhovoru jste prozradila, že román Dědina, tvořený jednotlivými obrazy z venkovského života, jste ve skutečnosti vystavěla podle důmyslného klíče, který však málokdo postřehl. Oplývá něčím podobným i na první pohled přímočarý a lineární příběh Chirurga

Máte pravdu, Chirurg je takový lineárnější, stavba podobného příběhu neumožňovala nějaké složitější „kódování“. Tím ale nechci říct, že kniha nemá ambici dotknout se nějakého důležitého tématu. Pro mě to tady je – krom problémů v lékařském prostředí – krize středního věku, vztah ke stárnoucím rodičům i vyhoření z letitého manželství. A ta věčná otázka, jestli a jak se dá ze všech těch problémů dostat alespoň trochu se ctí.

 

Na čem pracujete nyní? Zaslechl jsem něco o dalších rozpracovaných knihách?

Aktuálně dokončuji korektury na knize Vrány, která vyjde v listopadu. Je to taková novela, příběh dvanáctileté, velmi talentové holčičky a její rodiny. Psala jsem ho poměrně dlouho a zkusila si v něm zase jiný způsob psaní. A vidíte – když o tom mluvíte – Vrány jsou stavěné podle určitého klíče, ale ten opravdu prozrazovat nebudu, na to musí čtenář přijít sám.

{/mprestriction} 

Petra Dvořáková (*1977) vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra, poté dálkově vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Literárně debutovala knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera v publicistické kategorii. Od té doby se etablovala jako úspěšná prozaička (Já jsem hlad, 2009; Sítě – příběhy (ne)sebevědomí, 2016; Dědina, 2018) i oceňovaná autorka knih pro děti a mládež (Julie mezi slovy, 2013; Flouk a Líla, 2015; Každý má svou lajnu, 2017). Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Chirurg.

Instagram aktuálně, kromě tmavého režimu, zavádí i drobnou vychytávku, kterou chce bojovat proti phishingu. V rámci samotné aplikace umožní zobrazit všechny e-maily, které vám služba zaslala. Phishingové e-maily, tedy takové, které se vydávají za konkrétní službu/osobu a snaží se vymámit osobní ...

Publicistu Františka Cingera pojí s Arnoštem Lustigem takřka dvě desítky roků. Za ten čas se permanentně prohlubovalo jedno přátelství, kdy spolu byli téměř každý den! Cinger napsal kamarádem autorizovanou biografii Arnošt Lustig zadním vchodem (2009) a spolu s Lustigem prodali obsáhlou a nelehce dotvářenou knihu 3x18 (portréty a postřehy), jejíž doplněné druhé vydání je z roku 2003.

František Cinger však se stal i odpovědným redaktorem (a autorem doslovu) svazku Okamžiky. Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla (2003), a když poté Lustig 26. února 2011 zemřel, zatelefonovali mu (v tu samou sobotu) z nakladatelství: „Musíš napsat knihu To byl Arnošt Lustig!“ A proč právě on? Bylo to zřejmé. Nikdo totiž lépe neznal tohoto spisovatele žijícího ve Washingtonu a po něžné revoluci stále navštěvujícího Prahu.

Přesto nosil Cinger nápad v hlavě ještě takřka desetiletí, a když se přece dal do práce, bylo to za spolupráce s Centrem studií genocid Terezín a s pomocí stálé expozice věnované Lustigovu odkazu v prostorách Dělostřeleckých kasáren hlavní pevnosti Terezín.

Na někdejší objemné knize 3x18 pracovali pět let, takže není divu, že také na ni se vzpomíná (a jak Cinger zuřil, když mu Lustig stále a pořád posílal další vpisky). Ale tato práce náleží teprve závěrečným kapitolám. Úvodní sledují podstatu muže, jenž referuje o šoa, a často také společná putování obou autorů, setkávání s jinými osobnostmi, besedy.

Kniha se opětovně vrací do Lustigových vzpomínek a nemůže jinak, a tak po řádce „mauthausenských příběhů“, které zahrnuly i osudy Karla Hašlera a setkání s jeho synem, následuje portrét Jiřího Justice neboli toho člověka, jenž Lustiga doslova živil a udržoval při životě v koncentračním táboře. A toho muže, s nímž před koncem války šťastně (a už v civilu) uprchl z vlaku směřujícího do Dachau.

Další reminiscence se týkají Lustigovy matky, jak na ni vzpomíná během návštěvy Nového židovského hřbitova, přičemž na její pohřeb se nemohl za socialistické éry dostat.

Dotýkáme se poté „stínu Osvětimi prostupujícímu Evropu i svět“ a ve zcela speciální kapitole poznáme „Velitele Waffen-SS Gheta Terezín“. Vězňům říkali: „Ať už tahle válka skončí jakkoli, válku proti vám jsme vyhráli my. Z vás nezůstane nikdo, aby podal svědectví, a i kdyby odtud někdo vyvázl se zdravou kůží, svět mu neuvěří. Určitě vznikne podezření, dohady, historikové budou bádat, ale nebudou mít v ruce nic jistého, protože všechny důkazy zničíme spolu s vámi. A i když třeba nějaký důkaz zůstane a některý z vás přežije, lidé řeknou, že to, co vyprávíte, je příliš obludné, aby vám uvěřili. Řeknou, že je to přehnaná spojenecká propaganda, věřit budou nám, kteří všechno popřeme, ne vám. Dějiny koncentračních táborů budeme diktovat my.“

A Cigerův příběh se poté pozastavuje dokonce i nad protokoly děsuplné konference ve Wannsee. Ale detailně a s Lustigem v pohotovosti rozebírá i atentát na Heydricha. Nechybí tu ani reakce některých zbabělých Čechů a... „Až do morku kostí se Arnoštu Lustigovi zadřelo poválečné rozhodnutí: už nikdy jako ovce, a v případě nechat se zabít, nebo zabít volí druhou možnost.“

Lustigův vztah k Izraeli je pak již jen další z fazet a mnohé zvíme o psaní a literatuře, vždyť Lustig byl i profesor na American University Washington, D. C., a přednášel na Univerzitě Karlově. Stal se také čestným předsedou pražské Společnosti Franze Kafky.

„Nebyl však to všeobjímající člověk,“ vzpomíná Cinger. „Trvale měl v sobě schopnost podle prvního pocitu odhadnout, kdo je bezpečný a kdo nebezpečný člověk. Od něho pryč. I proto přežil. Zásadně přehlížel podvodníky všeho kalibru, i když měli na sobě sponzorský, ředitelský nebo ministerský šat.“

Cinger vzdal Lustigovi svou novou knihou hold a skromně vylíčil i momenty, v nichž ho provázel mezi německým Klingenthalem a Kraslicemi, kde v dubnu 1945 spisovatel unikl z onoho vlaku. Kniha přináší taktéž řadu úplně neznámých příhod z Lustigova života, které zahrnují třeba také jeho setkání s lidmi jako Che Guevera a Gilda Maierová.

Závěrem Cinger míní, že Lustigovo sociální cítění nemělo pranic společného s osudovými milosrdenstvími. Kdepak! Ale chápal velmi přesně, že civilizaci nespasí trvalá konjunktura výroby a že je nutné pátrat po jakékoli třetí cestě. „Budoucnost totiž nepatří sobcům,“ říkal a František Cinger se domnívá, že by jej nenechal ledovým ani nedávný názor Karla Lagerfelda: „Nemůžete zabít miliony Židů a pak do země na jejich místo přivést miliony jejich nejhorších nepřátel – jakkoli tyto události od sebe dělí desítky let.“

 

To byl Arnošt Lustig. Co s ním prožil a zapsal František Cinger. Eminent. Praha 2019. 208 stran

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Společnost Orbital ATK začala před několika lety pracovat na projektu Mission Extension Vehicle, zkráceně MEV. Cílem tohoto projektu bylo vyzkoušet technologie pro servisování družic na oběžné dráze, čímž by jim byla prodloužena životnost. Projekt nezanikl ani poté, co se firma stala součástí obřího koncernu Northtrop Grumman a dnes již první exemplář stojí na startovní rampě. Družice MEV-1 poletí na oběžnou dráhu společně s družicí EUTELSAT 5 West B na raketě Proton-M z kosmodromu Bajkonur. Start je zatím plánován na zítřek ve 12:17 našeho času.

Jak funguje chytrý dům, co jsou genové manipulace rostlin, jak nás vidí druzí lidé, ale také Šumava. To jsou některá z témat, která přináší nový, v pořadí již třináctý přednáškový cyklus Akademické půlhodinky. Ten společně již sedmým rokem připravují Biologické centrum Akademie věd ČR a Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. V celkem osmi... ...

Český plynárenský svaz (ČPS) a Slovenský plynárenský a naftový zväz (SPNZ) spojily síly a představily společné stanovisko k pozici zemního plynu v energetickém mixu na workshopu pro české a slovenské europoslance v Bruselu. ,,Je to jedinečná akce, kterou společně s našimi slovenskými kolegy organizujeme poprvé. Chceme europoslancům obou zemí prezentovat, jaká je... ...

Česká republika obsadila 16. místo ze 128 národních energetik hodnocených Světovou energetickou radou (The World Energy Council - WEC). Do první dvacítky se posunula z loňského 21. místa. Žebříček World Energy Trilemma měří tři základní parametry, jimiž jsou energetická bezpečnost, udržitelnost a cenová dostupnost energií. Světová energetická rada je akreditovaná... ...

Ministerstvo průmyslu a obchodu dlouhodobě podporuje technické vzdělávání a propojování teorie s praxí. V současné době je jedním z prioritních témat mimo jiné digitalizace a s ní související inovace. Na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně se tak vydraží 3D návrh tištěné sochy z recyklovaného PET materiálu. Jde o vítězný návrh, který vzešel ze... ...

Ministerstvo životního prostředí vydalo na svých webových stránkách další číslo Věstníku MŽP. Zářijové číslo obsahuje: Sdělení odboru ochrany ovzduší, kterým se stanoví seznam reprezentativních měřících lokalit pro vyhlašování smogových situací Sdělení odboru druhové ochrany a implementace mezinárodních závazků o zajištění zpracování... ...

V některých oblastech se však přesto dál sází hlavně smrky. Prostor musí dostat přirozená obnova lesa...Ministerstvo zemědělství v každoroční Zprávě o stavu lesů shrnuje výsledky loňského hospodaření v lesích [1]. Desítky let ignorované varování vědců o nevhodné druhové a věkové skladbě našich lesů mají v posledních letech za následek masivní těžbu... ...

V úterý 8. 10. byly vyhlášeni vítězové Nobelovy ceny za fyziku. Ocenění obdrželi tři vědci za svůj přínos k pochopení vzniku a vývoje vesmíru a za zkoumání, zda je naše Země skutečně unikátní. Oceněni byli kanadsko-americký fyzik a teoretický kosmolog Philip James Edwin Peebles (1935), švýcarský astrofyzik Michael Mayor (1942) a švýcarský astronom Didier Queloz (1963)....

Učebnice místopisu Sluneční soustavy se budou přepisovat. Dosud byl rekordmanem v počtu lidstvu známých měsíců Jupiter. Astronomové jich do nynějška napočítali 79. Avšak ze sousedního Saturnu přišly zprávy, které celou situaci zásadně mění. Badatelé u žlutého krasavce s výrazným prstencem objevili hned dvacet dosud neznámých přirozených satelitů. To znamená, že současné měsíční skóre mezi největšími...