34 článků z NEDĚLE 27.10.2019

Výstava nazvaná Sobě ke cti, umění ke slávě (Sbírky a sběratelé 1800–1960) propojuje čtyři staletí umělecké tvorby, díla starých mistrů českého i zahraničního původu (Petr Brandl, Sebastiano Ricci, Tilman Riemenschneider) jsou na ní konfrontována s uměním 19. století a české moderny (Arnold Böcklin, Antonín Mánes, Antonín Slavíček, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka). Ve výstavní síni Masné krámy Západočeské galerie v Plzni budou až do 23. února k vidění renesanční skvosty ze sbírky Jana II. z Lichtenštejna stejně jako díla českého kubismu ze sbírky Vincence Kramáře.

„Výstava připomíná jména barokních šlechtických sběratelů, často vázaných k západním Čechám (Černínové), dále milovníky umění z měšťanských kruhů 19. století a rovněž slavné sběratele spojené s moderním uměním, jakými byli Vincenc Kramář, Emanuel Hloupý, František Čeřovský či Josef Sudek," říká spoluautorka výstavy Marcela Rusinko ze Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

A druhý z autorů výstavy, Vít Vlnas z Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy, doplňuje: „Postupně se proměňující role veřejných muzeí umění v dnešním virtuálním světě znovu vyvolává otázku po jejich podstatě. Nepřímo vyzývá k návratu k samotným jejich pramenům, generace budovaným fondům originálních a jedinečných uměleckých děl. Přestože kvalitativní jádro většiny veřejných kolekcí dodnes, i po vlně restitucí, tvoří zlomky původně soukromých uměleckých sbírek, u řady známých a vystavovaných prací paradoxně zůstává jejich bohatá a často velmi dramatická provenienční historie zcela neznámá."

Dynamické a zpravidla ne zcela dobrovolné převody uměleckého majetku v průběhu posledního staletí na našem území, dlouholetý systematický společensko-politický tlak usilující o „vymazávání“ vazeb na původní majitele cenností, ale i zájmy současného uměleckého obchodu poněkud odsunují do pozadí otázku, co nám fragmenty dříve zpravidla soukromých kolekcí či životního odkazu svých autorů říkají o době, v níž vznikaly.

Expozice zahrnuje více než 120 uměleckých děl – obrazů, plastik, kreseb i uměleckého řemesla od 22 zapůjčitelů z celé republiky.

K výstavě vychází ve spolupráci s nakladatelstvím B&P Publishing doprovodná publikace s příspěvky více než dvanácti autorů; jejími editory jsou Marcela Rusinko a Vít Vlnas.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Když 9. října startovala raketa Proton-M věnovala se pozornost hlavně zařízení MEV-1, které má vyzkoušet možnosti prodlužování života družic. Druhý pasažér, telekomunikační družice Eutelsat 5 West B, byla spíše v pozadí. Nyní se jí budeme věnovat, ale není to potěšující zpráva. Jak před pár dny uvedl provozovatel družice, Eutelsat 5 West B postihla anomálie na jednom ze dvou fotovoltaických panelů. Družici postavila firma Northrop Grumman a jejím úkolem je pokrýt na 15 let televizním vysíláním oblast Francie, Itálie, Alžírska a okolních oblastí.

Na stole se vám již jistě kouří z nedělního oběda a tak je ideální čas, aby vyšel pravidelný souhrn informací z kosmonautiky, které se udály za posledních sedm dní. Kosmotýdeník se tentokrát rozrostl o poněkud obsáhlejší téma prvních snímků, které pořídil evropský rentgenový teleskop eROSITA na ruském teleskopu Spektr-RG. Podíváme se však také na přípravu na testování záchranného systému lodi Crew Dragon, anebo na vozítko Curiosity, které na Marsu právě provádí opravdu zajímavý experiment, na který se vědecký tým těšil už od doby, co v roce 2012 vozítko na Marsu přistálo. Přeji vám dobré čtení a hezkou neděli.

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách – a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek (všechna vlastní jména jsou v textu korektně změněna).

Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova.

Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ležel jsem zrovna taky na ošetřovně, bylo to v lednu 1987, a octl jsem se na tomtéž pokoji jako Radek, ale s vysokými horečkami po jakémsi nočním cvičení, na kterém jsem musel dělat jakéhosi svítícího navigátora na křižovatce – v hrozných mrazech.

Navzdory té horečce jsem si v posteli zabejčeně četl. A celé dny. Hlava mi to úplně nebrala a mně to bylo stejně jedno. Obracel jsem listy a Courala pouze pozdravil, když prvně vstoupil.

To spíš desátník Fary si mě oblíbil, protože taky psal. Jako já. Navíc to byl milovník rallye, i tvořil na téma román. Roli v něm hrál sympatický pár. Dal mi rukopis posoudit, ale netušil jsem, která bije: sám jsem psal jinak. Asi hůř.

Na té velké cimře s námi žil i prostý vojín z východního Slovenska jménem Maruňjak a jeden z nás se jednou nabídl, že ho bude doučovat. Moc mu to totiž nešlo. Po večerce ten kluk tedy vlezl k Maruňjakovi na „bidlo“ a nahlas vyjadřoval uspokojení. Předstíral tehdy homosexualitu, anebo to bylo opravdové? Nevím. Ale Fary jej každopádně ostrými slovy vykázal. Maruňjak by to neudělal!

Jiný vojín se pomočoval. Jmenoval se Cvečka. Řekl mi také, že doma rád uklízí s maminkou nádobí. To prý je ve svém živlu. Proč, proboha, podobným lidem vkládali do ruky zbraně?

Až do března jsem tenkrát zůstal v Breznu, ale dalších 17 měsíců v Benešově u Prahy, před kterým nás varovali, že tam prý stojí „kasíno pro vrahy“. Ale to byly kecy a nejzábavnějším z tamních velitelů se mi stal Marian Staviarsky alias Bodie. Muž, jehož by ideálně ztělesnil herec Ivan Trojan.

Tu přezdívku získal podle hrdiny seriálu Profesionálové, ze kterého tenkrát směly jít jen vybrané díly. Ale šly; a když mazáci na baráku sledovali znělku téhle kriminálky, tak se během nástupu detektiva Bodieho zdvihl nad kasárna pokaždé řev. Nu, jen málokterý jiný důstojník byl za socialismu podobně populární.

A Marian si „na vojáčky“ vlastně do značné míry jen hrál. A hlediště měl! Sestávalo z nás. Rád nosit fešáckou uniformu a miloval posezení na vrcholku tanku, zatímco kolos uháněl – s Bodiem na očích dámám Benešova – ke cvičišti za městem.

„Vojíne Čierňavo, vy se mi líbitě!“ říkával dobře ustrojenému chlapci hezké postavy, ale i všem ideál připomínajícím vojínům, zatímco na odmluvy měl jiný recept: „Dajtě sa vyšetriť na ošetrovni. Odchod.“

Lapiduši už ho však znali, a tak se na ošetřovně pouze všichni společně zasmáli. Z civilu jsem pak Bodiemu zaslal Heinleinův román Hvězdná pěchota, ale vlastně jsme byli dělostřelci, takže jej stěží docenil.

Zpočátku jsem dokázal u armády tvořit jen četné dopisy své lásce Zuzaně a domů, ale došlo k obratu. Jak šel čas, stával jsem se postupně půlročákem i mazákem – a objevil příležitosti k psaní skutečných příběhů a také komiksů. Jeden z nich letos uveřejnil Štefan Švec v letošním letním dvojčísle magazínu Dobrá adresa.

Nakonec jsem se přestal bát dokonce i vojína Januse, který prošel Janovice, což bylo vězení, a měl to stále ještě „za milión“. Asi jen jednou si Janus všiml, že se opakovaně drbu na zadku. „Hele, Ivoši, proč se radši nemyješ?“ Ale já radši psal. Hygienu tam nikdy nikdo nekontroloval, „gumy“ zajímala jen ustrojenost. Opasek atp.

Jedním ze čtenářů mých – hůlkovým písmem plněných – školních sešitů se stal četař Dobeš, voják z povolání. Sice mě posléze nazval Piplal, ale mnou vymýšlená dobrodružství jej bavila a zabíjel jimi přinejmenším v kanceláři čas, aniž by to náš úhlavní nepřítel Ronald Reagan využil. „Kdyby nastala krize,“ řekl ostatně tento nejzábavnější prezident, „vzbuďte mě, i kdybych byl na zasedání vlády.“ Takže to bylo jedna jedna. Ani Dobeš, ani Reagan neměli dohromady do čeho píchnout. A oba si rádi schrupli. Zde možná Reaganovi křivdím, a tak mě berte s rezervou, ale Dobeš byl vážně takový. Měl jsem jej rád.

To Reagan se vždy včas probudil... a šel si, myslím, číst westerny Louise L´Amoura, jemuž pak udělil i metál. Mám dnes kamaráda, spisovatele a auditora Ivana Vičara, který jako by L´Amourovi z oka vypadl. Ale píše pro děti.

Žádného kamaráda naštěstí nezaujaly ony mé krváky natolik, aby je ztopil. To zato potkalo erotické povídky Dvacet čísel a Sexuální spojka. Ale má chyba. Neměl jsem je půjčovat už zmíněnému četaři Dobešovi. Když jsem je chtěl zpátky, stroze odsekl, že jde o protistátní provokaci. Ten sešit jsem už víckrát neviděl. Škoda! Vždyť Sexuální spojka měla za téma noční nástupy a prudké spurty k bytům vojáků z povolání a hlavně jejich žen. Povídka Dvacet čísel se zase odehrávala na návštěvní místnosti u brány. Název měl dva významy, i když ten druhý byl pochybný, protože málokdo asi má penis dlouhý dvacet centimetrů. Jak si vzpomínám, inspirovala mě jedna dáma v síťových punčocháčích, nicméně nepřijela za mnou, ale za někým jiným. Už ji nepotkám. Ale počítám, že podobně mineme za život desetitisíce svůdných žen.

Vojna jako taková se stala námětem mého literárního výtvoru Dva roky nebezpečného života, ale titul chápejte, prosím, ironicky. Ale ano, někdo vždycky zemře, obecně však nebyly „zelené roky“ 1986–1988 už nebezpečné smrtelně. Leda tak kluky odnaučily pracovat.

Pokud tedy předtím nebyli hned na několika vysokých školách (jako já).

Mezi spolutrpícími vojíny mi byl hned od začátku nejsympatičtější jistý Radek Váša z východních Čech. Spřátelili jsme se a teprve koncem druhého roku se mezi nás vloudil už zmiňovaný vojín Čierňava. Jednoduše žárlil! Ne, nic erotického v tom nebylo, kdo měl někdy kamaráda, pochopí to. Vzpomínám na závěrečný slavnostní nástup útvaru. Ostatní kluci se už viděli u milenek (nebo aspoň ve vlaku), mne a pár mých spoluvězňů „gumy“ nechaly zametat cvičiště. A přímo okolo nastoupených šťastnějších. Radek mě pozdravil: „Ahoj, Ivo,“ a to jsme se viděli naposled.

Proč jsem seděl? Skutečně nevím. Trest jsem vnímal jako tak výraznou nespravedlnost, že jsem důvod skoro hned zapomněl; ale mám pocit, že jsme včas nevyvezli smeťák. Oproti tomu riskantní koupání v rybníku u Konopiště neodhalili a chudák vojín Tokoš se tam utopil i kvůli mně. Jistý major Veselý si pak Fencla předvolal, anžto jsem v osudnou noc měl službu u stolu na chodbě: „Proč jste mazáky pustil z budovy po večerce, vy hovado?“

Vykoktal jsem: „To... To bylo... Asi falešné kamarádství.“

„Marš!“ Víc se nestalo. Chudáka Tokoše si dodnes vybavuji a říkám si nadále: „Někteří do zeleného nepatří.“ On... Byl jiný... A cítil se na baráku jako myš v pasti. Praporčík Bubák nám po jeho smrti a zcela proti předpisům přečetl výpověď jednoho jednoduššího vojína, který v ní lhal, že měl s Tokošem na korbě náklaďáku v autoparku sex. Hm. To já nikdy s nikým sex neměl, i když si možná mnozí myslili, že ano. Oblíbil jsem si jako mazák kupříkladu mladého vojína Kuchtanina z Ostrova nad Ohří – a hned si všiml, že je i objektem zájmu jiných. U mě to bylo „jednoduše“ přátelství a ani status mazáka já nezneužíval. A basa? Ortel? Bylo to nepochybně za to, že jsem vojnu vždy ignoroval, jak jen to šlo, a četl a četl. A zašíval se.

Neříká se snad i tomu pasivní rezistence? Já na vojnu přece nešel dobrovolně, takže nebylo co řešit: a zůstal jsem přes dva roky proti.

„Co máte v tý vydutý kapse, vojáku? Vy snad chystáte atentát na generální štáb, ne? Aha. Výstřižky.“ A skončilo to nasluhováním v září 1988, ale to vám byla ulejvárna kalibru dvacet. Dni a dni jsme pouze vleže prázdnili obsah lahváčů uvnitř velikých stanů za Benešovem a které že drnové povrchy jsme vlastně měli urovnávat, to jsem rád zapomněl hned první den. Práci totiž nikdo nekontroloval. Ani se nepředpokládalo, že bude odvedena. Tak to za socialismu chodilo a jediným vyrušením se mi jednou večer stal moment, kdy si mládenec ze spacáku odvedle nechal od jiného mládence vyprávět o jeho erotických zkušenostech, zatímco měli za to, že spím.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Flákali jsme se celý druhý rok? Ano. A neměl jsem číst zbytečnosti. To byla skutečná chyba. Studoval jsem i ryze informativní články vyrvané novinám a permanentně tkvěly v kapse saka na mých prsou, až to major Suk jednou zmerčil při nástupu. „Fajn! To si počtu.“ Ale mýlil se. Usnul nad tím jistě v kanceláři nudou. A proč? Prahl jsem číst cokoli, zcela cokoli – a mizet tím z „gumárny“.

Za kinosálem jsem se jednou v sobotu dopoledne místo rajónů nabifloval zeměpis Černého světadílu. Brožura s titulem Afrika totiž zrovna vyšla a připadala mi stejně zajímavá jako cokoli jiného. Se svými znalostmi jsem se poté neplánovaně předvedl kamarádům u tabule v místnosti pro politická školení a stále vidím, jak zamrzli, když jsem do mapy bez váhání umístil i Mali. Dnes už z toho nevím nic a těším se, až sem všichni Afričani přijdou.

Proč jsem nečetl raději Postřižiny jako špagy Čapek? Nechápu to. A mým kvalitativním rekordem se na vojně stal Fitzgerald (Takový pěkný pár) a Truffautovy Rozhovory s Hitchcockem. Ale ty mi pak Fary nevrátil.

Půl roku na Slovensku mi zlepšilo fyzičku, zbylý čas v Benešově to zase vyretušoval. Po dva roky jsem vše detailně zaznamenával a zprávy putovaly prostřednictvím České pošty do Starého Plzence, kam jsem se živ a skoro zdráv vrátil koncem září 1988; a když se dnes vidím na snímku v rozsoše neexistujícího již obřího stromu u našeho jezu, vypadám takřka charismaticky. Já však tohle nikdy a k vlastní škodě nevnímal. Tam u Úslavy a ve větvích mě vyfotografovala má mladší sestra. Zbytečnou vojnu jsem měl za sebou, ale zpětně ji chápu jako každý chlap. BYLA KRÁSNÁ. KÉŽ BY SE ASPOŇ KOUSEK VRÁTIL.

Páni! Jednou nás o víkendu odhalili a v pondělí při nástupu jsme museli potupně vynosit ze skladu asi milion lahváčů a lít jejich obsah do záhonů před očima okounějících zedníků na nedalekém, ale již mimo kasárna zbudovaném lešení. Bavili se královsky a nejspíš to neviděli poprvé. Toho piva byla věru škoda.