feed info

1,056 článků z Věda

Osmnáct ročníků Mezinárodního festivalu animovaného filmu Anifilm proběhlo v jihočeské Třeboni, ten příští se ale uskuteční v severočeském Liberci. Podle organizátorů totiž už nestačila úroveň a kapacita festivalových prostor, limity byly překročeny i u ubytovacích a gastronomických služeb.

Snaha o rozšíření kapacit a zázemí podle organizátorů ztroskotala kvůli zrušení projektu Dům animace třeboňským zastupitelstvem letos v dubnu. Na jeho vybavení město získalo dotaci 66 milionů korun a samo mělo investovat dalších 21 milionů. Nakonec ale dalo přednost rekonstrukci Bertiných lázní. Bálo se mimo jiné toho, že bude muset financovat provoz Domu animace nejméně pět let, aniž by dopředu mohlo odhadnout výši případného prodělku. „Podstatně menší expozice v Dome Štěpánka Netolického městu ročně prodělá 1,6 milionu korun,“ řekl k tomu třeboňský starosta Jan Váňa.

A organizátoři městu take vyčítali, že festival dost nepodporuje ani jinak. „Rozpočet festivalu činí 13,5 milionu korun a radnice dává jen 400 tisíc, z nichž většinu zaplatíme zpět za nájmy městských prostor,“ stěžoval si na jaře ředitel Anifilmu Tomáš Rychecký.

Příští ročník Anifilmu se proto uskuteční 5. až 10. května 2020 v Liberci. „Jsem rád, že náš kraj může hostit tak významnou událost, jakou přehlídka Anifilm je. Navíc by díky spolupráci s pořadateli festivalu mohla v libereckém zámku vyrůst stálá expozice, která by kromě animovaného filmu a světoznámých jmen, jakými jsou Hermína Týrlová či Jiří Trnka, přiblížila i herní průmysl. To je odvětví, které se nyní velmi dynamicky rozvíjí a já vnímám do budoucna potenciál například ve spolupráci s Technickou univerzitou,“ řekl hejtman Libereckého kraje Martin Půta.

Programy festivalu budou v Liberci probíhat na mnoha místech: v kulturním centru Lidové sady, v kině Varšava, v prostorách Krajské vědecké knihovny a důležitým centrem festivalu se stane také Liberecký zámek. Festival jedná i s dalšími kulturními centry, připravuje se i dočasné letní kino v centru města.

Anifilm v letošním roce přivítala přes devět tisíc návštěvníků, kteří mohli shlédnout přes 500 soutěžních i doprovodných filmů, přes 1500 filmových a herních profesionálů se zúčastnilo speciálních přednášek a prezentací.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách.

Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi univerzum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ze sbírek Národní galerie Praha chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně, než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naši současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Divadelní představení Zeď nám spadla / Fall Mauer Fall s nemilosrdným humorem zkoumá́, co se nám stalo před třiceti lety a jak to ovlivňuje naše životy dnes, i když občas nerozumíme ani sami sobě.

Vznik představení inicioval 1. Česko-německý kabaret To téma / Das Thema, realizace probíhala ve spolupráci s improvizačním divadlem Ernst von Leben z bavorského Bambergu a multižánrovou česko-německou umělkyní Hedou Bayer ze saského Chemnitz. Společně vytvořili osobní mozaiku událostí z doby před třiceti lety a současnosti, v níž nechybí prvky improvizačního, vizuálního a pohybového divadla. Mezinárodní ansámbl umělců vyšetřuje: Kde jsme byli tenkrát? Kde jsme teď? Kam spadla opona? Propásli jsme něco?

Východní blok je minulostí, komunismus v muzeu, NDR a ČSSR v dokumentacích a v nostalgii zahalené. Ale 30 let po roce 1989 téma hranic není historií. Je to stále přítomný element naší současnosti, podnět pro nespočet biografií, synonymum pro rozdělený svět. My sami jsme živoucí historií, která vypadá jinak, než jsme čekali. Příběhy a zkoumání vlastních dějin pobaví sebeironií a absurdností osudu a zároveň zamrazí ve snaze tomu všemu lépe porozumět. V hledáčku je vždy člověk se svou osobní zkušeností a určitě nejde o politiku. Anebo ano?

Představení Zeď nám spadla / Fall Mauer Fall se divákům poprvé představí 11. prosince v 19:00 v pražském Divadle Na zábradlí. Po tuzemské premiéře následuje 17. a 18. prosince uvedení v Bambergu (Haas-Säle) a 19. a 20. prosince v Chemnitz (Theater Komplex). Hra je dvojjazyčná – česko-německá – pro porozumění obsahu postačí znalost jednoho z těchto jazyků.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli, firmě KonekTel. Cena chystaného obchodu byla nejméně trojnásobně předražena. Cílem Kverulanta bylo zrušení fingované soutěže, a to se mu podařilo, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil. Následně celníci vypsali novou, skutečně férovou soutěž, a tu vyhrála firma GES-ELECTRONICS s cenou 15 milionů korun. 

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček. To bylo zrušeno a pak znovu vyhlášeno s termínem pro podání nabídek do 16. ledna 2018. V obou případech byly zadávací podmínky ušity na míru jen jedinému dodavateli vysílaček firmě KonekTel. A nikdo jiný se také do soutěže nepřihlásil. K úspěšné účasti v soutěži bylo třeba potvrzení výrobce, že uchazeč vůbec může vysílačky zadavateli dodat. Už tato podmínka, dle Kverulantových informací, vyloučila všechny ostatní partnery Motorola, protože nikdo jiný než KonekTel by býval potvrzení výrobce stejně nedostal. Podmínka obsahující předložení prohlášení o shodě dodávaných zařízení na trh EU vylučuje všechny další výrobce, protože technologii P25 do EU dodává pouze Motorola. Další těžko splnitelnou podmínkou pro dodavatele z ostatních zemí EU je existence servisního střediska na území ČR. Za diskriminační lze považovat i požadavek na dodání vzorků, které by pro potenciální dodavatele znamenalo nutnost velké a nejisté investice do technologie s velmi omezeným uplatněním. 

Jde o milióny 

Ve specifikaci zakázky je dodávka 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček za předpokládanou cenu 56 milionů korun. To vše ve vskutku speciálním standardu P25, který používají bezpečnostní složky v USA a který v ČR prodává jen firma KonekTel. V Evropě se pro tento účel používají jiné systémy, zejména technologie DMR a TETRA. Tyto technologie jsou zcela srovnatelné, schopné P25 plně nahradit a díky konkurenci mohou být i výrazně levnější. Celníci kdysi patrně dostali několik vysílaček systému Motorola P25 darem od ambasády USA, ale již dávno nastal čas se ze závislosti na jediném dodavateli vymanit. Závislost na jediném dodavateli se nejen v české kotlině stala takovým fenoménem, že pro ni existuje speciální termín, „vendor lock-in“.

Na celém výběrovém řízení byla také velmi podezřelá skutečnost, že podle specifikace radiostanic uvedené v zadávací dokumentaci není k vysílačkám poptávána funkce šifrování, GPS ani ManDown (funkce „ležící muž“ aktivuje nouzový stav v případě, že se vysílačka dostane do vodorovné nebo převrácené polohy a setrvá v ní po určitou dobu). Celníci pouze požadují, aby vysílačky měly možnost tyto funkce v budoucnu doplnit. Patrně i velký fanoušek otevřenosti státní správy bude souhlasit, že funkcionalita šifrování je pro celníky naprosto klíčová. Radiostanice pro systém P25 lze velmi pohodlně odposlouchávat skenerem v ceně cca 12 tisíc korun. Pokud si tedy celníci skutečně koupili vysílačky od KonekTelu, nejspíš by následovalo výběrové řízení na zabezpečení nových vysílaček proti odposlechu. A jediným možným dodavatelem by byl naprosto nepřekvapivě nejspíš opět pouze KonekTel. Mimochodem, radiostanice již zmíněného systému DMR, které jsou rovněž používány bezpečnostními složkami, mají digitální šifrování jako základní funkci, kterou není třeba zvlášť připlácet.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Půjdeme před soud? 

V únoru 2018 Kverulantovi přišel dopis, ve kterém mu advokátní kancelář KonekTelu vyhrožuje soudní žalobou, pokud tuto kauzu ze svých stránek do osmy dnů nestáhne a neuveřejní KonekTelem předepsanou omluvu. Ani jedno z toho Kverulant samozřejmě neudělal, a pokud by ho KonekTel skutečně žaloval, nebyla by to patrně první podobná soudní pře, kterou by Kverulant vyhrál. Kverulant se v lednu 2018 obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel Milana Poulíčka a v dopise ho požádal, aby výběrové řízení zrušil. Ten Kverulanta požádal o schůzku a společně se svými podřízenými tendr na vysílačky obhajoval. Kverulanta však brigádní generál Poulíček a ani jeho podřízení naprosto nepřesvědčili, a proto podal podnět k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, přestože ho poplatek za podnět k antimonopolnímu úřadu přišel na 10 tisíc korun. Kverulant doufal, že ÚOHS nařídí celníkům fingovanou soutěž zrušit, a to se také stalo. To ale nebylo to jediné, na co Kverulant antimonopolní úřad upozornil. Zákon o zadávání veřejných zakázek od října 2016 zakázal zadávat veřejné zakázky společnosti s nezaknihovanými akciemi. Požadavek na zaknihování akcií uchazečů, které jsou akciovými společnostmi, byl přijat s cílem zvýšení transparentnosti veřejných zakázek a posílení boje proti korupci. To zejména z důvodu, že u zaknihovaných akcií je eliminován prostor pro zakrytí jejich skutečných vlastníků, neboť pro zaknihování akcií je nezbytné, aby akcionáři měli zřízeny speciální majetkové účty evidující zaknihované akcie. A firma KonekTel tuto zákonnou podmínku začala splňovat až dne 15. 11. 2017, kdy došlo k zápisu změn v obchodním rejstříku. Přesto firma KonekTel vyhrála nejméně 17 zadávacích řízení za více než 30 milionů korun, i když z nich měla být okamžitě vyloučena.

Nezničitelný KonekTel

Zanedlouho po tom, co Kverulant podal podnět na ÚHOS, vyšlo najevo, že firma KonekTel má za 130 milionů dodat i vysílačky pro Hradní stráž. I v tomto případě byl nejspíš porušen zákon. Jak už bylo řečeno, firma KonekTel zákonnou podmínku o transparentním vlastníkovi začala splňovat až 15. listopadu roku 2017. Tedy téměř dva měsíce po původním termínu na odevzdání přihlášek. Kverulant v této věci podal v březnu 2018 další podnět k antimonopolnímu úřadu. Krátce po tomto podání reportoval o problematickém hradním nákupu Ekonomický deník a přinesl i stanovisko Ministerstva obrany, které výběr organizovalo. Termín uzávěrky soutěže údajně nebyl posunut, aby se mohla zúčastnit problematická firma KonekTel, ale důvodem pro posunutí termínu pro podání nabídek prý byly dvě žádosti od firmy pd com o vysvětlení zadávací dokumentace. Jenže podle zjištění Ekonomického deníku firma pd com nejspíš ani nesplňovala technickou kvalifikaci veřejné zakázky, kterou ministerstvo obrany podmiňovalo prokázáním seznamu významných zakázek od září 2014 do září 2017, jejichž hodnota byla alespoň 60 milionů korun. Z výpisu z obchodního rejstříku firmy pd com vyplývá, že byla založena 31. října 2014, má základní kapitál pouhých 1 000 korun a v roce 2015 vykázala tržby 139 tisíc korun. Jak firma pd com hospodařila v roce 2016, není zřejmé, jelikož ve sbírce listin na internetu není uvedena účetní uzávěrka za rok 2016. Nepřímým důkazem je také to, že právě protěžovaný KonekTel byl jedinou firmou, která se do tendru nakonec přihlásila.

Kverulantova snaha zastavit expanzi rozežraného státu byla úspěšná. Z důvodu porušení zákona o zadávání veřejných zakázek v září 2018 zrušil ÚOHS výběrové řízení na dodávku 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček. Také celníkům uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 korun. Úřad dal za pravdu Kverulantovi, který od začátku tvrdil, že o žádnou soutěž nešlo, protože zadávací podmínky byly ušity na míru jen jedinému dodavateli. ÚOHS v rozhodnutí uvádí: „Úřad konstatuje, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 2 zákona, když omezil v rámci požadavku podle § 79 citovaného zákona v článku VI. Podmínky kvalifikace zadávací dokumentace dispozici sídlem servisního střediska pouze na území České republiky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem.“

Ještě před Vánocemi v roce 2018 celníci vypsali nové výběrové řízení. Opět bylo možno nabízet jen technologii P25. Do soutěže se přihlásil KonekTel s cenou 19 220 953 korun a GES-ELECTRONICS s cenou 14 989 480 korun. Celníci na konci léta 2019 vybrali levnější GES-ELECTRONICS a uzavřeli s ním smlouvu. Celníci s vydáním rozhodnutí o vítězi soutěže dlouho váhali, což svědčí pro teorii, že oželet tunel pracně budovaný s KonekTelem bylo těžké. Jisté je však to, že Kverulant tento tunel zastavil a donutil erár ušetřit 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků.

{/mprestriction} 


Úterý 19. listopadu 2019


Jmenuji se Budongxia (Pu-dung-sia) a jsem z národnostní menšiny Ewenki. Můj domov se nachází ve starobylé vesnici národnostní menšiny Ewenki v Aolu (Ao-lu) ve městě Genhe (Ken-che) ve Vnitřním Mongolsku. Jsem zástupcem dědiců sobích zvyků národního nehmotného kulturního dědictví.

Ewenki v čínštině znamená člověk žijící ve velkém lese. Ewenkové jsou jediná národnostní menšina v Číně, která chová soby.

V minulosti se sob nazýval „lesní loď“, což je stejné jako když velblouda nazývjí „lodí pouště“. Během 300 let chovu sobů si Ewenkové vytvořili jedinečnou kulturu.

Prezentace sobů je v současné době hlavní součástí našeho příjmu.

Vláda nám je pomohla propagovat, takže nyní stále více turistů hledá právě soby. V létě je mohou pozorovat, ochutnat jejich mléko, v zimě sobi táhnou sáně s hosty.

V pořadí 36. ročník festivalu mezinárodní rozhlasové tvorby spustil speciální web, který je do 31. prosince 2019 určen primárně autorům původní rozhlasové tvorby. Autoři zde mohou začít přihlašovat svá díla do kategorií Drama, Dokument, do mezinárodní soutěžní sekce Reportáž a do prvního oficiálního ročníku kategorie Multimédia.

Nadcházející 36. ročník Prix Bohemia Radio se uskuteční od 30. března do 2. dubna 2020 v Olomouci. „Prix Bohemia Radio – mezinárodní festival rozhlasové tvorby Českého rozhlasu je mostem, který spojuje české a zahraniční tvůrce, osobnosti kulturní scény a posluchače. Pro posluchače je to možnost setkat se s tím nejlepším z rozhlasové tvorby, pro tvůrce pak příležitost ke srovnání a načerpání inspirace či seznámení se s aktuálními trendy,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Tři dlouholeté soutěžní kategorie Dokument, Drama a Reportáž doplní první oficiální ročník sekce Multimédia. Tato kategorie bude zaměřena na multimediální a on-line projekty. Autoři mohou svá díla přihlašovat do jednotlivých soutěžních sekcí prostřednictvím on-line formuláře na webu Prix Bohemia Radio. V každé soutěžní kategorii budou uděleny tři hlavní ceny.

Blížící se 36. ročník Prix Bohemia Radio opět představí i nezávislé studentské poroty, které rozhodují o držitelích Cen studentů ze všech soutěžních děl a multimediálních projektů. Tváří festivalu a čestnou prezidentkou bude i v nadcházejícím ročníku herečka Hana Maciuchová.

V rámci festivalu budou uděleny další dvě ceny. Tou první je Cena Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře, kterou uděluje Herecká asociace ve spolupráci s Českým rozhlasem, a dále rozhlasová Síň slávy, kterou uděluje generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral výrazným osobnostem za jejich přínos pro rozhlasovou tvorbu a její rozvoj.

 Jaká je podoba partnerského soužití v 21. století, proč se v dnešní době lidé berou a co je v prvních letech manželství čeká? Do soukromí vybraných manželských párů nahlédne nová série dokumentů Manželské etudy: Nová generace. Tentokrát v režii dcery Heleny Třeštíkové, Hany. První díl uvede program ČT2 ve středu 27. listopadu od 20 hodin.

Autentický pohled na sny a překážky, se nimiž se potýká současná mladá generace, je zachycen známou časosběrnou metodou, kterou proslavila režisérka Helena Třeštíková. „Časosběrná metoda, kterou jsem převzala z původní série, poodkryje při dnešním zrychleném stylu života mnohem víc, než by se mohlo zdát. Zdánlivě banální situace a zachycení všednodenního života se ve střižně proměňují v cennou výpověď doby o jedné generaci,“ vysvětluje režisérka Hana Třeštíková. Rozhovor s režisérkou si můžete přečít ZDE.

Zásadní rozdíly mezi začátkem původních etud a dneškem potvrzuje i dokumentaristka Helena Třeštíková: „V osmdesátých letech se mladí brali kvůli ekonomickému tlaku, byla to šance na byt. Dnes to zkoušejí nanečisto, jsou váhavější a volí soužití na hromádce. A potkávají se nyní s dost odlišnými, avšak často fatálními problémy.“

Úvodní epizodu s názvem Mirka a Kuba vystihuje popis „láska z technopárty aneb sedm let mladého páru“. Režisérka zachytila příběh vztahu od svatby, narození syna a stěhování za město až po krize a konflikty, které lze překonat jen stěží.

Druhou epizodou je Irena a Petr, „klasický pražský pár“. Oba pocházejí z centra a chodí spolu již devět let. Jako důvod ke svatbě shodně uvádí, že chtějí vztah posunout, a také udělat velký mejdan pro sebe a své přátele. Svatbu berou jako zábavu.

Třetí pár – Alena a Bernard – patří mezi ty nejklasičtější. Zkusili si spolu několik let chodit a pak i bydlet, mají se rádi, oba pracují, a tak nic nebránilo, aby se vzali. Během natáčení se jim narodily dvě děti.

Režisérka také sledovala i učitelku Petru a zaměstnance Památkového úřadu Viktora. Pocházejí z Brna, brali se na Staroměstské radnici a společně bydlí na Vysočině. Oba touží po druhém dítěti a přiznávají, že pro bezproblémové početí se asi poznali příliš pozdě.

Posledním párem je majitel firmy Lukáš a marketingová manažerka Zuzana. V době, kdy s nimi štáb začal točit, se jednalo o pár, který představoval generaci zlaté a úspěšné „mládeže". Život jim ale přinesl různá překvapení a úskalí…

Původní Manželské etudy natáčela Helena Třeštíková od roku 1980. Tehdy si náhodně vybrala několik manželských párů, které sledovala od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Cyklus byl poprvé odvysílán v televizi v roce 1987. Z této série, stejně jako z časosběrné metody se stalo celoživotní zaměření Heleny Třeštíkové, a tak na přelomu století vznikly ještě Manželské etudy po 20 letech a nejnověji také Manželské etudy po 35 letech, mapující původní manželské páry.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí.

„Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

 

Ukázka z knihy

SOBOTA 26. ZÁŘÍ 2015

Lepší, zajímavější by byl mozkový nádor. Cože? Ty budeš eště vybíravej? — Tohle jsem teď našel na jednom zatoulaném papírku. Nějak příliš mnoho věcí se zatoulává.

 

Celý včerejší den ve znamení bezcílného, znaveného ploužení, zatímco odpoledne jako bych měl ordinační hodiny: Návštěvy přicházely jedna za druhou. Spal jsem sladce (mně z toho bylo sladko). Ráno mě chytla záda, opravdické leknutí, že tohle mi tak ještě chybělo. Za chvíli zase čas k jídlu. I když dnešní snídaně byla tak „civilní“, jako by se právě nic nedělo. Ano, nacházím se v dění. V téhle vteřině mě přepadlo nepříjemné tušení, že tyto řádky píšu jako alibi, řečeno s mírnou nadsázkou se k nim utíkám, místo abych psal to, co musím. No jo, ale tohle taky musím. Tak si jako přechod mezi obojím otevřeme Kosztolányiho.

     Řeč je o textu jako nositeli pravdy. Že určitý text byl zhuštěn, přeskupen, ba dokonce zkreslen, tudíž ztratil schopnost stát se nositelem zmíněné. Text v sobě ale nikdy nenese Pravdu s velkým P. Je nositelem všeho možného, dílčích pravd, té či oné stránky pravdy, různých pravd. Věta měla správně začít takto: Pravda je, že text nikdy není nositelem Pravdy s velkým P. (Po důchodcovském šlofíku z televize: Je třeba trpět. Je třeba žít. Je třeba hořet. — To určitě, celej nakřivo.) Rakovina sliznice, to zní ještě víc nóbl než název té mojí. Kosztolányi je nepochybně elegantnější než já. Elegantní spisovatel, to dneska zní pejorativně. Co znamená elegance, to teď rozebírat nebudeme. Ačkoli — ale to je fuk. Existuje i prázdná elegance, slitina módy, způsobů, zvyků, předpisů. Že by to bylo totéž jako prázdná forma? Může však být forma prázdná? Prázdnota, dostane-li formu, už je něčím. Stůj, rozume neposedný.

     V květnu 1936 podstoupí operaci, v jejímž důsledku se mu zkřiví tvář. Na základě všech dřívějších let si to vůbec nelze představit. Kosztolányi s pokřivenou tváří není. Trochu ješitnosti: A může existovat plešatý — raději ani nenapíšu kdo? Ke konci na něm řádí skalpel, ozařují ho, řez hrtanem, transfuze — nečte se to příjemně. Srůsty a otok hrtanu, pěkná slova, říká ten idiotský… co je to zač?, jo ták, spisovatel, ano, spisovatel to říká. Když pěkná, tak pěkná. Kdo byl nejhezčí zločinec? Hitler není můj typ, ani pro Rákosiho mé srdce nebije, Stalin možná je trochu sexy, nemluvě už o — ale toto jméno z malicherné politické zaujatosti schválně neprozradím. Nemuší bejt k zahození, jak by to formulovali moji bratři.

 

NEDĚLE 27. ZÁŘÍ 2015

Ráno rychlejší než obvykle. Žádný ranní zážitek před zrcadlem. Jako bych nedovedl věnovat pozornost několika věcem najednou. Co psát?, na to se soustředím a mezitím zapomínám na úkoly, sliby a akce. Trochu capkání po internetu. Dippoldův (ten umí být daleko lepší, přesnější, talentovanější i poctivější) článek, kterým na mě doráží v deníku Magyar Hírlap. Hezky se zbodnul, když napsal, že jsem určitě sežral křídu, abych se mohl vymluvit na horečku, a proto jsem nejel do Göteborgu. Teď mu to nechají vyžrat. Mám z toho prdel, co bych to tajil, řehtám se jak blázen. A taky napsal, že si při tom všem ještě stoupám na špičky na prahu světové slávy. Ledaže tak — slyším zase jednou hlas svého otce. No, jeden výlev duše pro dnešek stačí.

 

Měl jsem takový pocit, že sl. Inivka je smutná. Vy jste tragický typ, kde se tohle říkalo? Inivka je tragický typ. A přitom včera dostala spoustu dobrot, i víno, ba i polotajně ulomené konce moučníků. Strašně se mi líbí můj brácha, jak mě úplně vážně zprdává, když mě přistihne. Včera zase zaznělo — no zase všecko dokola, jako vždycky. Klekni si a měj mě rád — například tohle. A pak zase uprchlická otázka, úplně stejně jako minule. Zase jsem po určitém čase neměl čím argumentovat. Nejzajímavější byly ty potlačené emoce. Emoce mávají celou naší zemí. Celou Evropou. Jako by (a zase kolik jako by; a kolik zase!) byla dnes racionálnost podezřelá. Myslel jsem, že právě na tohle jsme my, lidstvo, vždycky měli Evropu a staré dobré řecké tradice. Ale o tom mám nanejvýš mlhavou představu. Pracuji z mlhava, I am afraid, přestože vůbec neumím anglicky.

 

Čtu tady, že Kosztolányi literárně ztvárnil svoje „radiové zážitky“. To si najdu. V sebraných spisech sestavených péčí Pála Réze si nalistuji báseň, která po zmíněném ztvárnění následuje. Kdo jiný by si mohl dovolit takový úvodní rým? Takovou drzost. Vyzáblého kloučka u kabiny okna / překvapím, zevnitř sklem do tváře mu jukna. Nádhera. Referát se ani slovem nezmiňuje, ani narážkou nenaznačuje, co a proč tam Kosztolányi dělá. Jako by jen náhodou zabloudil na zajímavé místo, s kterým teď seznámí i velectěné čtenářstvo. A jakou větou to zakončí! Žít, žít, vzhlížet ke slunci, nebo zmizet, zemřít, zemřít, což švédsky zní tak měkce jako chůvina píseň, sladce jako dětské žvatlání, je to totiž pouhé kraťoučké dö.

 

Zatímco jsem tohle psal, zmocnil se mě pocit, jehož bych se měl vyvarovat, leč přetrvává. Že bych měl dělat (psát) něco jiného, ale co? Jinde to nazývám tísní. Stísněností. Kde bych mohl najít trochu klidu? Copak dosud jsem ho měl? Měl. Pracovní klid, přičemž podotýkám, že samotná práce klidná být nemůže. Vždycky je v ní něco nevypočitatelného, výhrůžného, nervózního, a vůbec, celý ten výčet by byl dlouhý. Ale nade vším tím se neochvějně vznáší pocit, že dělám to, co dělat mám. Že u psacího stolu jsem na svém pravém místě. To je teď trochu rozhašené. Ale myslím si, že se to zase spraví. Budu mít své místo. Místo v univerzu. A v rámci toho na Zemi. Do dalších podrobností zabíhat nebudu. Udejte jména a adresy atomů, mezi kterými se cítíte být na správném místě. To je málo, že je vám fajn.

 

Už zase několik dlouhých minut zděšeně hledám papír, který si mám vzít na zítřejší CT. Ještě v poledne jsem ho měl v ruce. To se mi snad jenom zdá, říkává se v takových případech. Hrome, to musí být sen, fujtajbl! — Papír jsem našel. Byl v patře. Neboť potomci moji nakládali se mnou jako s pitomcem, řkouce, že onen kus oděvu podobný košili, který jsem měl na sobě, je až příliš otrhaný, a tak jsem s papírem v ruce vyšel nahoru, převléci se do košile jiné, méně kritizovatelné. (Moje záda měla radost, ale do toho teď nešťourejme. Šťourání by si žádalo ohnout se v pase — a co, vem to nešť. Vypijme kalich hořkosti až do dna: Ohnout se v pase, to je kříž. Neznám text, s výjimkou tohoto, ze kterého by výše uvedená pasáž nemusela být vyškrtnuta. Snad jen učebnice by ji snesla, v kapitole „Co nikdy nedopusťme“.)

 

List Budapesti Hírlap oznámil, že Kosztolányi zemřel 3. listopadu 1936, v 11 hodin 06 minut. Nevím proč, ale nerad bych to zapomněl. Zapíšu si to do notesu. I to mi jednou pomůže, říkám napůl vážně. Teď bych si bez dlouhého rozmýšlení vlastně ani nedovedl vzpomenout na něco, co by mi nepomohlo. Pomocí je i ta nenávist, pohrdání a přehlížení, o nichž se mohu dozvědět z krátkého, opravdu kraťoučkého surfování po internetu. Nemám na to žádnou teorii, mám jenom jakýsi uspokojivý pocit klidu, že to tak je. I když si zrovna tak dobře mohu myslet, že mi nepomůže nic, k tomu si ovšem hned přimyslím, že ani žádnou pomoc nepotřebuji, všechno klapne samo od sebe. Už zase jsem spokojený se stvořením. Následující větu hned odvolávám (jako obyčejně: Napadla mě, ale prosím, prosím, paní učitelko, já jsem v tom nevinně): Jen aby to Pán s tou svojí sebedůvěrou nepřehnal. Zapsal jsem si to. V notesu stojí, že ten den mají svátek Győző a Hubert.

 

PONDĚLÍ 28. ZÁŘÍ 2015

Zase je odpoledne. Ráno jsem svoji průsvitnou vlasovou jakonosetomu, vlasovou korunu, hřívajznu, ohodnotil jako zoufalou, ale nezoufal jsem si. Horší byl ten detailní sen, který jsem měl o lécích, o tom, že s nimi mám ráno něco dělat, ale později už jsem si nedokázal pořádně vzpomenout, co se to po mně chtělo. A proto dlouhé vysedávání na pelesti, což je opravdu zoufalé. Na CT mě strašili, že mi dříve či později bude špatně, ale zatím nebylo. Dvakrát za sebou do mě špatně zabodli jehlu, ale ono to opravdu není snadné. Když mnou protékala kontrastní látka — hotová ohnivá řeka. Připomínalo to lávu řinoucí se ze sopky po výbuchu, jenže láva teče ven, a tohle dovnitř. Do mého vnitř.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Péter Esterházy (1950–2016) byl potomkem slavného šlechtického rodu a jedním z nejvýraznějších současných maďarských spisovatelů posledních let. Vystudoval matematiku, do roku 1978 byl profesionálním spisovatelem. Z jeho díla jmenujme například Malá maďarská pornografie (1984), Hrabalova kniha (1990) nebo Harmonia caelestis (2000). Byl nositelem mnoha prestižních literárních ocenění.

Nakladatelství Dybbuk, z maďarského originálu Hasnyálmirigynapló přeložil Robert Svoboda, 2019, vázaná, 200 stran, 1. vydání.


Pondělí 18. listopadu 2019


Německé spolkové ministerstvo vnitra připravilo návrh reformy azylového práva v EU. Hádejte, co se tam zase objevilo. Můžete třikrát.

Nedělní Die Welt má pro nás zajímavou novinku: detaily dosud nezveřejněného plánu ministra Horsta Seehofera na nové uspořádání azylového systému v Evropě, který by nahradil dosavadní dublinské smlouvy. Jeho těžištěm jsou tři body, označené jako „neoddělitelně vzájemně propojené“.

1. Předběžně azylové řízení s žadateli se bude konat už na samotné vnější hranici EU, i za cenu „omezení žadatelů na svobodě“, aby se procesu nevyhýbali. Dokud neproběhne, nebude dotyčný považován za právoplatně přicestovalého – jako by na území EU vůbec nebyl. Odmítnutí zjevně nepodložených žádostí by mělo trvat nanejvýš pár týdnů a neúspěšný žadatel by měl být za pomoci Frontexu ihned poté deportován.

2. Lidé, u kterých předběžné azylové řízení dopadne kladně, budou novou celoevropskou agenturou EUAA přiděleni na základě kvót (označených ve Weltu jako gerechter Anteil, tj. spravedlivý či přiměřený podíl, ach ta vzletná řeč politiky) do jednotlivých států EU. Kvóty budou nejspíše nastaveny podle počtu obyvatel a hospodářské síly zemí, detaily zatím nejsou určeny.

3. Aby to žadatele nelákalo utíkat z Bulharska do Švédska, budou mít nárok na veškerou sociální podporu a péči jen ve státě, kam budou přiděleni. Případné podání žádosti o azyl v jiném státě by mělo být okamžitě odmítnuto jako nepodložené a dotyčný bez dalších průtahů vrácen do země, kam byl přidělen.

Podle Weltu prý v „informovaných kruzích“ panuje sebevědomí, že v druhé půlce roku 2020, kdy Německo předsedá Evropské unii, by mohlo celý návrh protlačit europarlamentem i radou až do stavu platného evropského práva.

No jo, kvóty znovu na scéně. Němci se své myšlenky přerozdělovat lidi jako brambory jen tak nevzdají. U nich doma funguje podobný mechanismus, tzv. Königsteiner Schlüssel, podle kterého dostanou svůj příděl všichni, od zelenorudého Hamburku až po východní Länder, kde má AfD kolem pětadvaceti procent hlasů.

Je vůbec zajímavé, že takový plán vznikl čistě interně v jednom ministerstvu jedné země EU, aniž by se na něm při jeho vzniku směly podílet země ostatní.

Na Seehoferově plánu je spousta slabin. Není nijak jisté, že by státy jako Řecko a Itálie byly ochotny zřizovat masové detenční tábory za účelem předběžné kontroly azylantů na svém území. A deportace odmítnutých žadatelů nefunguje moc dobře ani teď, mimo jiné proto, že jejich mateřské země nemají extra důvod si je brát zpátky a nikdo je zatím dostatečně neuplatil, aby tak činily (Pákistán či Nigérie opravdu nedostatkem lidí netrpí.) Proč by měla začít fungovat potom?

A přerozdělovací pravidlo má mít výjimky, dané například tím, že v nějaké zemi už žijí příbuzní žadatele; vsaďte se, že najednou bude mít každý bratra v Berlíně, a dokazování opaku může být dost složité. Na toto riziko upozorňuje v tomtéž článku i Thorstein Frei, člen frakce CDU pověřený vnitřní politikou.

Ale mohl by se tenhle plán stát tvrdou realitou? Kdo ví, na evropské úrovni už se upeklo dost šeredností. Zatím jsme kvóty několikrát odrazili, i když soudní řízení ještě běží. Ale tentokrát je šéfkou komise (nepříliš schopná) Němka a její šedou eminencí se stal Frans Timmermans, chlapík, který střední Evropě nikterak nakloněn není.

Máme zase s čím bojovat. A bude dost záležet na tom, kdo nám v danou chvíli bude vládnout, protože tenhle proces nějakou dobu zabere. Aby v Černínském paláci neseděl někdo, kdo rád kývne, aby vypadal dostatečně konstruktivně, antipopulisticky a proevropsky – a na ministerstvu vnitra zase někdo jiný, kdo nařídí vyšetřování odpůrců, zda se náhodou neprovinili předsudečnou nenávistí.

Hergot, nepopsal jsem náhodou současný stav?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Nebude řeč o Krušných horách. Zásobování lithiem je potenciální problém pro celou moderní světovou ekonomiku.

Tak už i Budapešť nám vyhlásila klimatickou nouzi; bylo to jedno z prvních opatření nového primátora Karácsonyho, který je členem zelené strany Dialog. Součástí takových opatření je obvykle podpora pro elektromobilitu, skútry počínaje, městskými autobusy konče. Diesel a benzín jsou fuj.

Je pravda, že na rozdíl od spalovacích motorů neprodukují vozidla na baterie žádný smog bezprostředně před vaším nosem. I prachu a hluku za sebou zanechávají daleko míň. Až potud fajn, když tedy nebudeme řešit problém, zda ony vytoužené soláry a větrníky tu dodatečnou poptávku po energii utáhnou.

Jenže pak je tu otázka, o které se zelené hnutí téměř kompletně odmítá bavit, nebo, když už se jí vůbec ujme, vzletnými slovy hovoří o nadějných technologiích, které už-už mají vyskočit z laboratoří a přinést další efektivitu. (Takové zprávy o očekávaném průlomu jsem četl za posledních deset let mockrát.)

Je to velmi základní otázka: z čeho dělat ty baterie? Ony se nedají uplácat jen tak z písku a kamení, potřebují určité suroviny. A těch surovin je málo. Tou nejzákladnější je lithium. Situace v zásobování lithiem vůbec není tak zeleno-růžová, jak byste soudili podle naivních názorů aktivistů okupujících veřejná prostranství, a ani sv. Marx s tím nic nenadělá.

Začněme u baterií jako takových. Je to překvapivě stará technologie. První chemickou baterii dal dohromady Ital Alessandro Volta. Kdy? Roku 1799 nebo 1800, podle toho, který z těch jeho vynálezů považujete za první skutečnou baterii. To byl ještě Napoleon mlád, „železnice“ neznámým pojmem, do narození Františka Josefa I. scházelo třicet let a nově vzniklé Spojené státy americké řešily vážné bezpečnostní otázky v podobě bojovných sousedů – Seminolů, Kríků a Šavanů. Za řekou Mississippi se rozkládala málo známá indiánská země.

Tedy: stará technologie, o několik generací starší než třeba žárovka. Něco se o tom můžete dočíst v Zapomenutých příbězích 2, v kapitole „Malé noční slunce“. Staré technologie mají ovšem jednu nevýhodu: nad jejich zlepšováním už si lámaly hlavu celé generace chytrých lidí. „Nízko visící ovoce“ bylo už vesměs otrháno jejich rukama a zbývají drobné kvalitativní posuny o jedno-dvě procenta. Občas se stane, že nějaký nový vynález dá věci zásadní impulz. Většinou se to ale nestává.

Takových věcí máme kolem sebe plno. Střelné zbraně roku 2019 se moc neliší od střelných zbraní roku 1919, výrobu oceli by také starý huťař bez problémů poznal, vodárenské systémy zásobující města fungují plus-mínus stejně jako za císaře pána, mosty z betonu se začaly také stavět někdy na přelomu 19. a 20. století (nejstarší, který je dosud v provozu, najdete u Palmovky). A podobně je to i s bateriovou technologií. Olověný akumulátor, dodnes používaný v automobilech, pochází z roku 1859.

Poslední skutečně zásadní posun, který se podařilo uvést i do průmyslové a komerční praxe, byly Li-Ion baterie vynalezené roku 1980. Do prodeje je poprvé dala společnost Sony roku 1991. Od té chvíle se jejich princip zásadně nezměnil, i když pokroky v nanotechnologii umožnily postupné zvýšení jejich kapacity.

Jak je ovšem patrné, lithiové baterie potřebují ke svému fungování právě lithium.

Lithium je velice lehký kov, dvakrát méně hustý než voda, nedoporučuje se ovšem jej ve vodě koupat – reakce by byla explozivní. Alkalické kovy jsou ve styku s vodou obecně „prevít“.

Ostatně dnes v éře YouTube není problém se pokochat tím, jak taková reakce vlastně vypadá. Kvůli takovým pokusům jsem se občas těšil na hodiny chemie.

V zemské kůře není lithia úplně málo (nějaké ty desítky miligramů na kilogram čili dohromady neskutečné tuny), ale koncentrace, která by stála za řeč, to už je podstatně vzácnější jev. Polovina těžitelných světových zásob se nachází v jedné oblasti Jižní Ameriky na rozhraní Bolívie, Peru, Argentiny a Chile. Vůbec nejbohatší je na lithium solná pláň Salar de Uyuni, „placka“ velikosti půlky Moravy, která za bezvětří a po dešti vypadá jako největší zrcadlo světa.

K těžbě lithia ze solných plání je potřeba voda a té je zrovna v tomto koutě světa málo – nedaleko ležící poušť Atacama je vůbec jedno z nejsušších míst na celé zeměkouli. Pro místní zásobování vodou je už současná těžba devastující. V Chile se stala (nadměrná) spotřeba vody těžebními společnostmi závažnou politickou otázkou a je otázka, do jaké míry souvisí současný chaos v Bolívii s tím, že chudá země sedí na mimořádně velkých zásobách strategické suroviny. O cenné zdroje se v minulosti běžně vedly války. Celá zainteresovanost Západu v arabském světě se dá vystopovat až k jom-kipurské válce a následnému ropnému šoku; lithium by mohlo být dalším předmětem světového soupeření. Očekávaný vývoj poptávky je dost jednoznačný: zatímco letos činila necelých 272 tisíc tun, za šest let by měla dosahovat téměř 423 tisíc tun.

V současné chvíli není lithium příliš drahé, protože se nacházíme bezprostředně za cenovou bublinou, která letos splaskla – v očekávání růstu se do těžby lithia nalilo příliš mnoho kapitálu, takže těžba dočasně předehnala poptávku a ceny úměrně tomu spadly.

Nicméně to je krátkodobý jev. Očekávaný nárůst spotřeby lithia trvá dál, takže vzniká otázka, zda jej během několika let budou stávající zdroje vůbec schopny pokrýt. Zdaleka největším tahounem má být poptávka po bateriích do osobních elektrických vozidel.

Analytici z Bloombergu si myslí, že do roku 2025 je lithium „v suchu“, zejména kvůli australským a čínským zdrojům. (Ovšem ten článek vznikl pouhých pár týdnů předtím, než propukl chaos v Bolívii, a přesně v tu samou chvíli, co nepokoje v sousedním Chile. Tak to s těmi předpověďmi bývá.) Ale jejich analýza vůbec neřeší třeba otázku toho, zda se zásoby lithia nestanou zbraní v americko-čínském soupeření o dominanci; to se odhaduje těžko.

Právě politické následky jsou to, co považuji za potenciálně nejhorší problém celé věci. Čistě technicky je lithia v zemské kůře dost na to, aby se elektromobilita dala pokrýt, když tedy akceptujeme myšlenku, že těžební regiony přitom pěkně zdevastujeme (indiáni z And, už před staletími nahnaní do španělských dolů na stříbro a rtuť, musejí mít z celé situace pocit déja vu).

Ale koncentrace jeho těžby v několika málo místech na světě, to je recept na velké problémy. Máme se těšit na nový OPEC složený ze států jako Argentina, Bolívie a Chile, který bude chytat bohatší země „pod krkem“, jak se mu zachce? (Mohli bychom mu říkat třeba ABC.) Nebo na velkou čínsko-americkou válku o doly v západní Austrálii někdy v roce 2040?

Z dnešní perspektivy to vypadá přitažené za vlasy, ale generálům a admirálům roku 1900 by přišlo stejně absurdní, že by se jednoho dne mohly světové mocnosti přetahovat o nějakou zaprášenou pouštní díru jménem Kuvajt.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Neděle 17. listopadu 2019


Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo.

Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne.

Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel knihu lístky od zmíněného divadelního představení, která se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici.

Byl jsem tu první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba.

Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic.

Nikdy nevstoupit do SSM

První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy.

Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky.

Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu.

A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy.

Jak mne nezmlátili na Národní třídě

Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus pane do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil).

Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým).

Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky.

Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo.

Svět bez policejního násilí

Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}