feed info

825 článků z Věda

Nakladatelství dětské literatury Meander je často oslovováno různými institucemi (jedná se především o dětská oddělení v nemocnicích, školní nemocnice, dětské domovy, ale také věznice či domovy pro seniory či školky v chudších regionech) s prosbou o zaslání knih k doplnění knihovniček.

Většinu těchto žadatelů bohužel musím odmítnout s odůvodněním, že jako malé nakladatelství si nemůžeme dovolit rozdávat knihy zdarma. Je smutné, že tyto instituce nemají dostatek prostředků k nákupu kvalitního knižního fondu, i když studie jasně potvrzují, že čtení je nezastupitelným a velmi důležitým činitelem ve vývoji lidské osobnosti.

Nejlépe to vidíme především u dětí – dítě knihu potřebuje pro správný rozvoj osobnosti i všech jazykových schopností. Pohádky a příběhy navíc rozvíjí vnímání, fantazii, empatii, obohacují slovní zásobu a sociální dovednosti. V posledních letech se také již zřetelně projevují neblahé důsledky všudypřítomné digitalizace, která přímo působí na vývoj dětí:

● Počet dětí závislých na internetu a on-line prostředí nepřetržitě roste, dle nových studií má až 50 tisíc českých dětí (školáků ve věku 11 až 15 let) závislost na internetu a zhruba každý druhý je nepřetržitě online.

● Děti se nemíní vzdát internetu ani sociálních sítí, pokud by si mohly vybrat pouze jedinou věc, možnost „kniha“ by zvolil každý desátý.

● Moderní technologie jsou často (bohužel) dostupnější než kvalitní literatura.

Touto cestou proto hledáme partnera pro náš projekt Knihovničky. Hlavním posláním Knihovniček je zásobit dětská odděleních nemocnic, ale i jiná místa, kde je to potřeba, kvalitní dětskou literaturou. Po konzultaci s Alenou Přecechtělovou, zástupkyní MŠ a ZŠ při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, jsme se rozhodli, že se v první vlně projektu zaměříme na tzv. školní nemocnice – oddělení, kde jsou děti dlouhodobě hospitalizovány a čtení je pro ně často jedinou možností, jak se přenést do jiné reality za zdmi nemocnice.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Podobně jako je tomu u běžných dětských oddělení, bohužel ani zde se dětem nedostává kvalitní literatury a knihovničky se často skládají z toho, co kdo donese. Jak jsem již zmínila výše, finanční možnosti našeho nakladatelství jsou značně limitované a knihy můžeme darovat pouze za částečného finančního přispění třetích stran. Přispěním ke koupi pečlivě vybraných knih za speciální cenu podpoříte dobrou věc a přispějete nemalým dílem k našemu společnému cíli; k tomu, aby se kvalitní literatura dostala do rukou co největšímu počtu znevýhodněných dětí.

Instituce, se kterými spolupracujeme v pilotní fázi projektu:

● Základní škola a Mateřská škola při Všeobecné fakultní nemocnici

● Mateřská škola a Základní škola při Fakultní nemocnici Královské Vinohrady

● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní nemocnici Bulovka

● Základní škola a Mateřská škola při FN Motol

● Základní škola při Psychiatrické nemocnici Bohnice

● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní Thomayerově nemocnici

V případě zájmu o podporu projektu Knihovničky se neváhejte obrátit na mě nebo na mou kolegyni Markétu Hrnčířovou, která celý projekt zastřešuje (marketa@meander.cz, 724312300).

 

Autorka je šéfredaktorka nakladatelství Meander.

Nejsou a nemohou být lepší zákony, než nám dává příroda a myslím, že jestliže je ignorujeme, vymstí se to. A jeden z jejích zákonů či hlavních projevů, chcete – li, je rozmanitost. Nepřeberná a hýřivá jinakost, různost květů, listů, dřeva, lidí.

Ale lidé jako by šli opačnou cestou. K čemu jsou třeba v kouzelném starém městě jménem Praha nějaké starbucksy, kfc? Pro koho je to dobré? Proč nemáme vlastní kavárny, každou jinou? K čemu slouží ty franšízy? Cui bono, probůh?

Snad je to tím, že mlčky tolerujeme tzv. glajchšaltování, že nám nejen nevadí stejnost, ale že se jí někdy někteří přímo dožadujeme. Proč by byl jinak u takřka legendární zastávky na D1 u Devíti křížů mcdonald? A i ten kačer je importovaný, proč? Mívali jsme taky třeba nejkrásnější dětské knížky na světě! Kolik ve světě dostaly ocenění… A dnes?

Marcus Aurelius (římský císař 161–180) píše (viz obrázek):

Napadá mě, že i ty časopisy, nakladatelství, co jen zahlcují čtenáře importem, jdou jaksi proti vlastnímu smyslu své práce. A tou přece není, nemůže být v první řadě zisk! (Hle, ještě o tom sním…)

Málo se hledá, co máme svého, vlastního, možná lepšího, než ti světoví bestselleristé říkají. Nic doma nehledat a jen přejímat, znamená ochuzovat svět o rozmanitost, jít přímo proti duchu přírody.

Ale všechno, co jsem tu teď napsal, by asi nebyl problém zpochybnit. Kolik různých otázek mě napadá, otvírá se. Jen ten základní pocit z toho, že na krásných místech mého města jsou stále jako vejce vejci si podobné, stejné podniky, ten blbý pocit je nepochybný.

Naše dvě otázky:

  1. Jsem sám, komu to vadí?
  2. Proč tam lidi chodí?

Proč si, jak by řekla teta Kateřina z knihy o Saturninovi, nehledí svého? Jenže - jak si hledět svého, zavalený tím vším agresivním cizím?

Jeden z opravdu dobrých a celosvětově i hodně známých scénáristů, pan Jean-Claude Carriere píše:

Chléb a hry. Někam to svoje, to vlastní, jen tak předáváme a nevíme kloudně komu ani kam.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce.

Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné.

Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva.

V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje.

K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu.

Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání.

Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci.

I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě.

Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí.

Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.


Sobota 14. září 2019


Začal podzim. Přesně na první školní den odešly tropy a začalo pršet a ochladilo se. Loni to taky takhle na den vyšlo. Říkám si, že to tedy třeba s přírodou a rozhozeným klimatem tak špatné nebude.

Za kterýžto názor by mne tzv. alarmisté určitě hnali. Já bych zase hnal lidi, co vymýšlí takové podivné patvary, navíc s jediným záměrem: shodit, poškodit, zesměšnit, urazit názorového oponenta. Pravdoláskař, pražská kavárna, eurohujer, alarmista – za tohle by se mělo posílat do vězení.

Za prznění žen a lidí obecně se to dělá. A náš jazyk se snad prznit může? Vždyť je to klenot, jedna z mála skutečně osobitých věcí, které nám tu v globalizovaném prostoru zůstávají. A víte co? Nesnáším Česko. Ano, je to tak. Pořád, když toto slovo někde slyším nebo čtu tak mi vnitřní smysl pro jazyk nadskočí. A nevím jakým jednoslovným jednoduchým názvem to nahradit. Nemyslím ale, že vše musí být jednoduché a rychlé.  

Z lesů se paří, po deštích rostou houby. Bylo jich tolik, že babky jsme ani nesbírali. A prý nejsou ani k sběru vhodné, protože v nich při sušení vznikají škodlivé látky a člověk by je neměl jíst. Osobně si ale myslím, že se člověk přiotráví víc po běžném jídle z běžného obchodu.  

Cestou od rodiny z Moravy na D1 zase popojíždíme v zácpách. Onehdy proběhl po sociálních sítích obrázek: výstava pracovních strojů – pochopitelně kde jinde než na naší nejvytíženější dopravní tepně. Tepna se ale ucpává a je to asi i symbolický obraz stavu českého a moravského národa. Mentální zácpa.

A prý za to můžou kočky! Tvrdil to jistý vědec, že více než třetina národa trpí toxoplasmózou, která mimo jiné snižuje inteligenci. Jak jinak vysvětlit nevysvětlitelné. Že krajinu intenzivním hospodařením a jedy ničíme a vysoušíme. Že za kalamitu lesů nemůže kůrovec, ale monokultury smrků, kácení a oteplování, které právě odlesňováním a množstvím emisí vzniká. Všechno se ví. Ale i tak se to mrví dál. Rozum mi to nebere. Asi je ucpán. Stavebními stroji.

Teď přišel podzim. A s ním přichází i čas sázet stromy. Udělejme to. Pomůže to. Pokud tedy ta zatemněná třetina zas nezvolí vládu lidí, kteří… Však víte co. Prostě zas dovolí stromy vykácet a zas to všechno pořádně pohnojí. Obrazně i doslova. A nesvádějme to na kočky. Kočky mám rád.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Teoreticky, podle platných českých zákonů nemůže být dodavatelem státu žádná firma patřící členovi vlády. Firma člena vlády ani nesmí pobírat dotace. Je naprosto evidentní, že tento zákon je masivně porušován Babišovým holdingem Agrofert. Právně je však vše v pořádku, protože stávající legislativa je na Babiše krátká. Proto je třeba ji změnit.

Správa státních hmotných rezerv platí ročně Agrofertu za uskladnění sušeného mléka, obilí a mraženého masa 160 milionů korun. Stamilionové příjmy má Agrofert i od Lesů ČR. Od února 2017, kdy vstoupil v platnost zákon o střetu zájmů, zde realizoval Agrofert zakázky v objemu 2,2 miliardy korun. Největším dodavatelem je však dceřiná firma Agrofertu společnost Preol, která do státního Čepra dodává biopaliva, jejichž masivní povinné přimíchávání si Andrej Babiš před lety proloboval a které nechce opustit, i když to již pravidla EU umožňují a i když je zřejmé, že biopaliva životnímu prostředí škodí. Preol tak od roku 2017 do června 2019 dodal Čepru biopaliva za více než pět miliard korun. Zakázky za další desítky milionů pak získala ještě jedna firma z Agrofertu, a to Primagra.

Přitom zákon o střetu zájmu č. 159/2006 Sb. v § 4b uvádí: „Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) ( člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlád) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.“

Obdobné je to s dotacemi: „Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“ I toto ustanovení zákona je masivně porušováno, a tak Agrofert získal v roce 2018 na dotacích téměř 1,8 miliardy korun, tedy jen o 165 milionů méně než v roce 2017.

Státní podnik Čepro si nechal v létě 2019 zpracovat právní analýzu z obavy, že výše uvedený zákon o střetu zájmů porušuje. „Z dokumentů, které má společnost Čepro k dispozici, v současné době nelze dovodit oprávnění ani povinnost vylučovat společnosti z koncernu Agrofert ze zadávacího řízení na veřejné zakázky z důvodů dle ustanovení zákona o střetu zájmů,“ stojí v ní. Klíčový argument, o který se právníci opírají, vyplývá ze samé podstaty svěřenského fondu. Ten totiž nemá právní osobnost (není fyzickou ani právnickou osobou), a tudíž nenaplňuje primární právní definici ovládané osoby. Dle zákona o obchodních korporacích takovou ovládanou osobou může být jen obchodní korporace, typicky třeba akciová společnost či společnost s ručením omezeným.

Vznikem svěřenského fondu vzniká dle českého práva oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, jehož správy se ujme svěřenský správce. Jedná se tak o autonomní majetek, který není předmětem vlastnictví konkrétní právnické nebo fyzické osoby. Svěřenské fondy nemají právní subjektivitu, nejsou osobou ve smyslu práva, a nejsou proto způsobilé k tomu být ovládány. „Vložením akcií společnosti Agrofert do svěřenských fondů došlo k převodu jejich vlastnictví z dispozice jediného akcionáře, Ing. Andreje Babiše, do dispozice dvou samostatných svěřenských fondů. S ohledem na to lze konstatovat, že žádný veřejný funkcionář nevlastní jakýkoliv podíl ve společnosti Agrofert ani ve společnostech do něj náležejících,“ uvádí analýza zpracovaná na základě požadavku společnosti Čepro.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Pouhým právnickým trikem, přilepením cedule „svěřenecké fondy“, se tak stalo, že Agrofert tedy legislativně nikomu nepatří. A když nikomu nepatří, nemůže tedy patřit ani někomu, kdo je členem vlády a konfliktu zájmů. To je podobné jako přijmout zákon, který říká, že nosnost silničních mostů lze překročit libovolně těžkým vozidlem, pokud na něm bude alespoň 75 cm dlouhý nápis „Agrofert“.

Z právní analýzy také vyplývá, že jakékoliv závěry o evidentním konfliktu zájmů Andreje Babiše, které učiní Evropská komise, budou závazné jen pro ČR jakožto členský stát EU, nikoliv přímo pro jednotlivé subjekty, jako je Čepro. Jsou jen dvě cesty, jak zabránit tomu, aby si opravdu bohatý bezskrupulózní politik dále ochočoval velkou část státu. Tou první je možnost vylučovat politiky vlastněné firmy ze zadávacích řízení na základě precedentního rozsudku některého z obecných soudů České republiky. Rozsudek takového soudu by musel rozhodnout o tom, že ovládající osobou společnosti Agrofert je veřejný funkcionář. Vydání takového rozsudku je však krajně nepravděpodobné, protože žalobcem by patrně musel být někdo spojený se státem. Ten však ovládá právě Andrej Babiš. Druhou cestou je změna legislativy.

Autor je zakladatel a ředitel Kverulant.org, o.p.s.


Pátek 13. září 2019


Publicista a kritik Josefa Chuchma (*1959) vybral pro výstavu v Leica Gallery Prague ze svého archivu snímky ze stovek filmů exponovaných od roku 1975 do první poloviny 80. let., které až na výjimky dosud nebyly zveřejněny. Výstava, která potrvá do 3. listopadu, je ohlédnutím do období okupace Československa sovětskou armádou, do let politické nehybnosti.

Žánrovým určením Chuchmova díla je takřečený humanistický dokument spjatý s klasickou fotografickou technikou a s černobílou škálou. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení.

Z cyklu Letmá setkání. Praha, Park kultury a oddechu Julia Fučíka, 18. září 1983. Foto: Josef ChuchmaAutor se na výstavě prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům.

Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu.

Z cyklu Vojenská přísaha v centru hlavního města, Praha, říjen 1981. Foto: Josef ChuchmaDlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Josef Chuchma se začal intenzivně fotografovat zhruba ve svých třinácti letech. Záhy začal získávat ceny v soutěžích mladých fotografů. Od počátku osmdesátých let se věnoval fotografii i jako publicista a kritik – zprvu psal především do časopisu Československá fotografie. Fotografii se rovněž věnoval v rámci vysokoškolských studií včetně diplomové práce. Podílel se na fotografickém ilustrování několika knih, kupříkladu výboru z veršů Johna Updikea Domácí biograf (1998) nebo vzpomínkového svazku Luďka Svobody Antikvariát a já (1999). Editorsky se podílel na monografii fotografa Václava Chocholy (2003), je autorem textů v monografiích Hany Jakrlové (2006), Tomkiho Němce (2007), Jaroslava Brabce (2013), Jaroslava Beneše (2016), Josefa Koudelky (2018). Napsal rovněž statě například do knih Deset let – Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES (1999) či Anna Fárová & fotografie / Photography (2006). Je spoluautorem svazku Torst: Dvacet let nakladatelství (2011). Dvakrát (1991 a 1996) samostatně vystavoval v Praze fotografické portréty spisovatelů. 

 

Autor je kurátor výstavy.

Tiskový mluvčí čínská ambasády v ČR se vyjádřil „k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky“. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění.

Vzájemné respektování národní suverenity a územní celistvosti je základní normou mezinárodních vztahů, což platí nejen pro vztahy na úrovni států, ale také pro výměnu na úrovni regionů.

Princip jedné Číny zahrnuje suverenitu Číny a její územní celistvost a je důležitým základem a předpokladem pro veškerou zahraniční výměnu a spolupráci, kterou čínská strana se zahraničím rozvíjí.

V nedávné době došlo k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky. Odpovědné osoby českých kulturních orgánů bohužel nezohlednily fakta a bez vyslechnutí druhé strany vznesly neopodstatněná obvinění vůči Číně, se kterými nesouhlasíme a vyhrazujeme se proti takovému chování.

Magistrát hlavního města Prahy a jeho primátor již nějakou dobu velmi negativně působí v otázkách týkajících se národní suverenity Číny a jejích klíčových zájmů, jako jsou otázka týkající se Taiwanu či Tibetu. Tím bohužel vážně poškozují cítění čínského lidu a podkopávají dobrou atmosféru dvoustranných vztahů, zejména pak regionální výměnu a spolupráci.

Apelujeme na Magistrát hlavního města Prahy a jednotlivé české politiky, aby úmyslně nepoškozovali čínsko-české vztahy, neboť jejich jednání v dlouhodobém horizontu poškozuje i jejich vlastní zájmy.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 V debatě o přechování se objevuje argument, že je každého osobní věc a právo mít jméno, jaké chce. To ale dovedeno do důsledků neplatí, i když se tím hodně lidí nesmyslně ohání.

Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat “Hrmtzvfffgggjkmdndll” nebo “)€”.  

Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic.

Pokud tedy nepřistoupíme na absolutní svobodu stanovení jména, bavíme se už jen o míře pravidel. V Česku mluvíme česky, a proto je nám celkem jedno, jaká jména fungují v Americe a v Číně, protože my pro užívání potřebujeme, aby fungovala v češtině.

Když učím, zažívám několikrát ročně situaci, kdy se v českém jazykovém prostředí setkávám s asijským jménem. A většina těch lidí, většinou vietnamských studentů, má nějakou českou (jinou) verzi svého skutečného jména, protože prostě v tisíci situacích zažili, že jejich asijské jméno se v české komunikaci používá blbě.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Poskládáno z autorovy facebookové debaty.

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš.

Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů.

Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad

Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená.

Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný.

Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání.

Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců.

Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní

Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství.

Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců.

Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce.

Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku.

Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak

I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít.

Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje.

Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit.

Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Potřebujeme "českou cestu"

Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství.

Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií. 

Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra.

Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.


Čtvrtek 12. září 2019


Moravská galerie spolu se Společností Jindřicha Chalupeckého a letošními finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého přichází s projektem využívajícím obnovitelné zdroje energie k provozu finálové výstavy v Pražákově paláci. Výstava bude napojena na dočasnou fotovoltaickou elektrárnu umístěnou na základech rozestavěného Janáčkova kulturního centra v sousedství galerie. Organizátoři tento projekt chápou jako důležitý příspěvek k aktuální diskusi o klimatických změnách. 

Moravská galerie i Společnost Jindřicha Chalupeckého patří mezi signatáře výzvy k vyhlášení stavu klimatické nouze, s níž se v letošním roce obrátily kulturní organizace na magistrát města Brna a Prahy. Zároveň obě instituce nechtěly zůstat pouze v roli vyzyvatelů, ale samy aktivně konat. Dohromady si začaly klást otázky: má naše činnost negativní dopad na životní prostředí? Jakou za sebou výstavy zanechávají uhlíkovou stopu? Kolik energie spotřebuje provoz výstavy a kolik vyprodukuje CO2? Mohou být obnovitelné zdroje energie, získané třeba ze solárních panelů, pro provoz galerie funkční alternativou? Stačí pouze přejít na „zelenou“ energii, nebo bude rovněž třeba změnit zavedené standardy, třebaže budou umělci a kurátoři nuceni slevit ze svých nároků na prezentaci umění a uskromnit se?

„Nápad se, se kterým přišli vystavující umělci, zněl na počátku docela bláznivě,“ říká Jan Press, ředitel Moravské galerie, „ale současné umění považuji za laboratoř, v níž se testuje budoucnost.“ Celá finálová výstava jubilejního 30. ročníku prestižní ceny pro mladé umělkyně a umělce, který se koná od 27. září do 19. leden příštího roku, bude napojena na šedesát solárních panelů, které svým výkonem budou zajišťovat plynulý chod výstavy. Ve výstavních prostorách byl naistalován nezávislý elektrický rozvod, z něhož poběží nejen osvětlení sálů, ale také například všechny projekce a další zařízení k prezentaci umění.

To bylo možné díky spolupráci se společností FitCraft Energy z Valašského Meziříčí, která zapůjčila a zprovoznila fotovoltaickou technologii. Podle jednatele společnosti Martina Dorazila bude navržená velikost provizorní solární elektrárny postačovat k provozu výstavy i během méně slunných dnů, které lze s příchodem podzimu očekávat. „Systém je kapacitně navržen tak, aby plně nabité akumulátory dokázaly výstavu pohánět po dobu pěti dnů. Provedené simulace výroby a spotřeby energie ukazují, že systém nebude potřebovat žádnou další energii,“ tvrdí Dorazil.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Letošní finále Ceny Jindřicha Chalupeckého bude první takto koncipovanou výstavou s CO2 neutrálním provozem. „Uvědomuji si, že nás bude spoustu lidí považovat za naivní a celkem oprávněně mohou poukazovat na to, že negativní ekologickou stopu nezanechává pouze provoz výstavy, ale také celá její příprava, se všemi transporty a použitými materiály. Jediné zcela neutrální řešení by bylo nedělat nic. Ale možná bude stačit, když toho budeme dělat méně a jinak. Doufám, že se takováto diskuze i díky letošnímu Chalupeckému otevře,“ doplňuje Ondřej Chrobák, hlavní kurátor Moravské galerie.   

Cena Jindřicha Chalupeckého je udělována za mimořádně výraznou uměleckou tvorbu v oboru výtvarného umění a je určena nastupující generaci umělců, jejichž dílo má potenciál získat uznání v kontextu české i mezinárodní umělecké scény a ztělesňuje po obsahové a formální stránce výjimečný postoj. Letošními finalisty jsou Comunite Fresca (Dana Balážová, Markéta Filipová, Marie Štindlová), Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová a Pavla Malinová.

Vzpomínky na doby, kdy bylo ještě Německo rozdělené na dvě části, pocta ikonickému švýcarskému herci Bruno Ganzovi, kultovní Karl May nebo rebelové bouřící se proti konzumu a konformitě… Festival DAS FILMFEST chystá zatím nejbohatší program ve své historii: více než pět desítek snímků aktuální německé, rakouské a švýcarské produkce uvidí letos návštěvníci hned ve čtyřech městech kromě Prahy a Brna nově také v Plzni a Jihlavě.

Již 14. ročník festivalu německy mluvených filmů DAS FILMFEST, nabídne mezi 16. a 25. říjnem nabídne osm programových sekcí. Tradiční DAS FILMFEST SPEZIAL představí ty nejzajímavější, cenami ověnčené i divácky úspěšné snímky – například komedii Love Machine následující nejlepší tradici rakouského kabaretu; film o tom, jaké to je, když se vám pomalu hroutí život Půda pod nohama (Der Boden unter den Füßen), oceněný debut Melancholická dívka (Das melancholische Mädchen) nebo roadmovie 25km/h. Za pozornost stojí také mrazivé drama Běžec (Der Läufer). Chybět nebude ani nejnovější snímek Fatiha Akina U Zlaté rukavice (Der Goldene Handschuh).

Sekce REBELLION & REVOLTE se zaměřuje na rebelující – a často výstřední – hrdiny, kteří se bouří proti společnosti. Letos bude k vidění například citlivé drama L’Animale či pestrý a vášnivý debut Rozbi moje srdce (Zerschlag mein Herz) Alexandry Makarové. Program představí i německého oscarového kandidáta Narušitel systému (Systemsprenger) či drsný film o šikaně a o síle sociálních médií Plavání (Schwimmen). Komedie Zač nás trestáš? (Womit haben wir das verdient?) vypráví příběh ateistické feministky, lékařky Wandy, která spadne z oblak, když jí její pubertální dcera Nina sdělí, že se rozhodla přestoupit k islámu.

Letošní program vzdá také hold dvěma kulturním ikonám. Švýcarský filmový a divadelní herec Bruno Ganz patřil k nejvýznamnějším německy mluvícím hercům současnosti. Nejvíce se proslavil rolí Adolfa Hitlera ve filmu Pád třetí říše, a právě tento snímek stejně jako kultovní film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem budou k vidění v rámci sekce RETROSPEKTIVE: BRUNO GANZ. Druhou osobností, které letošní program skládá poctu, je německý spisovatel, na jehož dobrodružných románech z divokého západu vyrostlo několik generací. Sekce KULT KARL MAY uvede čtyři snímky včetně u nás zcela neznámé loutkové adaptace Stopa vede ke Stříbrnému jezeru.

Do dob minulého režimu zavede diváky v sekci TENKRÁT NA VÝCHODĚ (ES WAR EINMAL IM OSTEN) například animovaný snímek Fany a pes (Fritzi: Eine Wendewundergeschichte), který bude na festivalu uveden v předpremiéře, příběh o nenápadném osobním hrdinství Tichá revoluce (Das schweigende Klassenzimmer) či napínavý film Balón (Ballon) o odvážném pokusu o útěk na Západ s pomocí horkovzdušného balónu.

Milovníky dokumentů se v sekci DIE DOKU čeká mimo jiné tabu prolamující dokument Vagína (#Female pleasure), snímek o vztahu mezi lidmi a zvířaty Zvířata a jiní lidé (Tiere und andere Menschen) nebo hudební dokumenty Protože žiješ jen jednou – Die Toten Hosen (Weil du nur einmal lebst – Die Toten Hosen auf Tour) a Berlin Bouncer. Ukázku toho, jak funguje populismus a politika emocí v praxi, nabídne snímek Tuzemsko (Inland) o voličích extrémní pravice.

Přehlídka německých, rakouských a švýcarských filmů proběhne od 16. do 25. října v pražských kinech Lucerna, Atlas a Kino 35, v brněnském kině Art, plzeňském DEPO 2015 a jihlavském kině Dukla. Přesný program bude zveřejněn do konce září ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Už podesáté pořádá Skandinávský dům festival severské kultury Dny Severu. Letošní ročník se zaměří na různé podoby cesty v literatuře či filmu. Konat se bude na přelomu října a listopadu 2019 v Praze a Brně.

Festival v Praze zahájí debata s norským velvyslancem Robertem Kvilem a bývalým českým velvyslancem v Dánsku Zdeňkem Lyčkou o dobrodružstvích kulturní diplomacie a českých stopách na Severu. Následovat bude beseda s islandskou spisovatelkou a držitelkou Ceny Severské rady za literaturu Audur Avou Ólafsdóttir a dánskou autorkou Andreou Hejlskov.

Na různé podoby cesty dojde i na filmovém plátně: ať už se jedná o finskou komediálně laděnou roadmovie režiséra Miky Kaurismäkiho Cesta na sever, atmosférický švédský film Iluze – film o vlaku, či norsko-sámský dobrodružný snímek Stopař. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky.

„Téma cesta nám také vnuklo nápad na jednu speciální akci,“ říká organizátorka Jitka Jindřišková ze Skandinávského domu: „Společně s překladateli finského bohéma Penttiho Saarikoskiho se vydáme Prahou na komentovanou procházku ve stopách jeho novely Čas v Praze.“

I v Brně bude hlavním hostem Auður Ava Ólafsdóttir, která promluví o svých v češtině vydaných románech Nad propastí byla tma, Listopadoví motýli a Výhonek osmilisté růže. Součástí programu bude stejně jako v Praze debata o severské a české diplomacii. Dále se bude promítat kultovní dánská roadmovie Spi, děťátko, spi o čtyřech dívkách z pasťáku, které se vydávají napříč Dánskem, aby našly svou budoucnost. Festival zakončí komentovaná procházka podzimním Brnem po stopách severských zemí a osobností.

 

Program festivalu v Praze

- 29. 10., 19.00, debata: Cesty severské a české diplomacie, České centrum Praha, Rytířská 31 | vstup volný

- 30. 10., 19.00, film Cesta na sever, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

- 31. 10., 19.00, debata: Na útěku před světem s Audur Avou Ólafsdóttir a Andreou Hejlskov

- 1. 11., 18.00, komentovaná procházka: Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho, sraz na náměstí Kinských, vstup volný

- 5. 11., 19.00, promítání: Iluze – film o vlaku, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

- 6. 11., 19.00, promítání: Stopař, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

 

Program festivalu v Brně

- 30. 10., 18:00, Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir (Moravská zemská knihovna)

- 1. 11., 18:00, promítání: Spi, děťátko, spi (Moravská zemská knihovna)

- 4. 11., 18:00, Cesty severské a české diplomacie: Robert Kvile a Zdeněk Lyčka (Otevřená zahrada)

- 6. 11. , 16:00, Severská prohlídka Brna (sraz v Björnsonově sadu u Piknik boxu)

Podrobnější informace najdete ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Tvorbu nejznámějšího českého grafického studia představuje aktuální výstava v Západočeské galerii ve výstavní síni „13“ netradičně – všechny grafické návrhy visí na bílých tričkách.

Více než padesát návrhů prezentovaných na výstavě sleduje tvorbu studia od Najbrtových počátků v 80. letech, přes artdirekci časopisů Reflex a Raut až po zmnožení jeho autorské identity po roce 1994. „Některé z prací zlidověly nebo nabraly společenský rozměr nad rámec zadání. Instalace proto vystoupila ze stěn do prostoru a základem výstavy se stal standardizovaný formát bílého trička. Výstava tak nestaví diváka jen před problém grafického řešení, důvtipné vizuální zkratky, kompozice nebo stylu, ale taky před otázku rostoucí důležitosti designu pro jedince i společnost a otázku, zda by tohle chtěl nosit na hrudi, na ulici nebo třeba jen coby noční košili,“ uvádí autor koncepce výstavy Michal Nanoru.

„Pod vedením Aleše Najbrta, který ho před pětadvaceti lety založil, a dnes i jeho partnerky Zuzany Lednické Studio Najbrt pravidelně zpracovává úkoly národního významu, milované festivaly i přeplněné hospody a jako nikomu jinému se mu daří budit vášně daleko za hranicemi oboru. Značka Najbrt je pop, ať už to v téhle zemi v posledních dekádách znamená cokoli,“ dodává Michal Nanoru.

Studio Najbrt je autorem identit pro Českou televizi, Českou filharmonii, České dráhy, Národní galerii, Národní divadlo, Ministerstvo zahraničí, Masarykovu univerzitu, Pražské jaro, centrum současného umění Dox i města Praha či Ostrava. Jeho realizace zahrnují práce pro film (Pelíšky, Kouř, Šeptej) a divadlo (Sklep, Kašpar), grafické úpravy knih, výstav (Tvrdohlaví, Josef Koudelka, Gerhard Richter, Karel Malich) i hudebních nosičů (The Velvet Undergound, Vltava, Animal Music).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Od roku 1999 studio výhradně připravuje vizuál Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Vedle dřívějšího působení v divadle Sklep je Aleš Najbrt dnes také členem mnohohlavého cover bandu MTO Universal, dvojice Thomas a Ruhller (s Janem Slovákem) a spolu s výtvarníky Jaroslavem Rónou a Františkem Skálou známého tria Tros Sketos.

K výstavě vychází katalog, v němž vystavená trička obléklo šestapadesát osobností spřízněných se studiem. Jsou mezi nimi režiséři Ivan Zachariáš, Martin Krejčí, Tomáš Luňák či David Ondříček, hudebníci Petr Marek a Robert Nebřenský, herci Jiří Bartoška a Jenovéfa Boková, umělci Michal Cihlář a Jakub Matuška aka Masker, nebo nakladatel Viktor Stoilov.

Výstava potrvá do 3. listopadu.


Středa 11. září 2019


Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas…

Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb.

Pláž za deště (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováRestaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole.

Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím.

V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří.

Rybí trh. (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováMá novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe.

A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Malířka, grafička a ilustrátorka Dana Puchnarová vystavuje o tomto víkendu svá díla v Galerii Jedlová v Jedlové (okres Svitavy). Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 14. září ve 14 hodin.

Témata, která jsou pro její tvorbu charakteristická, hledala (a stále ještě hledá) ve filozofii a literatuře; v první etapě tvorby to byla díla Jacquese Maritaina, Alberta Camuse, Františka Halase a zvláště povídky a romány Franze Kafky.

Již od roku 1966 pracovala s křivkami a čistými barvami a dosáhla tak souladu a jednoduchosti, výrazně odlišné od předchozí etapy, v níž pracovala s těžkou malířskou hmotou a strukturami. Cyklus Vize zničené civilizace z roku 1978 zahrnuje několik osobitých parafrází totalitárního Pomníku, to vše jako součást projektu stejně tak konceptuálního jako vizionářského.

Duchovní předěl v díle Dany Puchnarové iniciovala návštěva Indie, ašramy duchovního učitele a zkušenost s jógovými praktikami pomohly umělkyni na cestě k nové transcendenci. Výrazem této orientace byl v roce 1996 cyklus Sítě, tak jako některé další cykly je i tento neukončený i neukončitelný, neboť tyto sítě jsou ve své nadčasovosti, slovy umělkyně – symbolem duchovní jednoty a společné cesty k míru a harmonii.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ve čtvrtek 26. září vstupuje do českých kin britsko-německý dokument Aquarela, který vezme diváky na pouť za proměnlivou krásou a syrovou silou vody. Snímek o vodním živlu a měnícím se klimatu natočil ruský režisér Viktor Kossakovsky. Dokument doprovází metalový soundtrack zakládajícího člena kapely Apocalyptica Eiccy Toppinena.

V dokumentu Viktora Kossakovského se voda stává protagonistou, zatímco člověku připadá epizodní role v odvěkém koloběhu vzniku a zániku. Voda je moc, která v křehkých lidských bytostech vyvolává úctu, euforii i zoufalství. Kamera v Aquarele cestuje kolem světa: ze zamrzlé hladiny Bajkalu, přes ledové hradby Antarktidy, do útrob hurikánu Irma či mocných venezuelských Andělských vodopádů. Vykresluje portrét tvořivé i ničivé síly ve všech jejích formách a zachycuje důsledky dramatických proměn klimatu.

“Při natáčení Aqurely jsem chtěl zachytit všechny možné emoce, které lze zažít při interakci s vodou, příjemné i zneklidňující — extázi, inspiraci, destrukci a lidskou devastaci,” řekl Kossakovsky. „V roce 2000 jsem při přípravě filmu I Loved You bydlel na ostrově Bornholm v domě s výhledem na Baltské moře. Všiml jsem si, že moře se mění každý den, každou hodinu, dokonce každou minutu. Nikdy jsem se nenudil, protože voda se pořád měnila. Říkal jsem si, že kdybych mohl jen snímat vlny a jak se voda mění z okna po celý rok, snadno bych udělal skvělý film beze slov i bez pohybu kamery. Různé barvy, různé pohyby, různé energie, skrze přírodu a vodu bychom mohli prožívat a cítit pohyby a toky všech nám známých lidských emocí a pocitů — vztek, agrese, klid, ušlechtilost, samota, žárlivost.“

“Filmová báseň o kráse a síle vody ve všech jejích podobách je frustrující a okouzlující zároveň. V době změny klimatu přináší Kossakovsky čirý smyslový zážitek oproštěný od jakéhokoli vysvětlujícího voice overu či mluvících hlav. Aquarela využívá jen evokativní síly filmové řeči. Není to apelativní ekologický dokument, nestojí za ním slavný herec, je to tvrdý útok na divákovy smysly a představivost,” říká ředitel filmové distribuce Artcam Films Vít Schmarc.

Režisér, kameraman, scenárista a střihač Viktor Kossakovsky začal filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském ateliéru dokumentárních filmů. V roce 1989 režíroval svůj první celovečerní film Losev a poté v roce 1992 svůj nejslavnější dokument Bělovy. V roce 2011 byl Kossakovského snímek Ať žijí protinožci vybrán jako zahajovací film filmového festivalu v Benátkách. V mnoha svých filmech (včetně Aquarely) působil současně jako režisér, kameraman i scénárista.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vladivojna La Chia, její kvarteto 4Trio (ve složení Terezie Kovalová, Sylvie Bee, Petr Uvira, Luboš Pavlík) a herečka Gabriela Míčová, držitelka Ceny Thálie a Českého lva, uvedou recitál 8 hlav šílenství věnovaný ruské „lágrové“ básnířce Anně Barkovové: 2. října v Opavě, 17. října v Brně, 19. října v Ostravě, 27. listopadu v Lounech, 28. listopadu v Praze a 29. listopadu v Kutné Hoře.

Komponovaný hudebně-literární večer, jehož autorkou je Vladivojna La Chia, spoluautorkou a režisérkou Marta Nováková, střídá básně zhudebněné Vladivojnou do lyrických i expresivních skladeb citacemi z dopisů a deníkových zápisků v podání Gabriely Míčové coby Anny Barkovové. Vše je podbarveno videoprojekcemi.

S tvorbou a osobností Anny Barkovové se Vladivojna seznámila prostřednictvím filmu 8 hlav šílenství, ke kterému složila hudbu (a byla za ni nominována na Českého lva). Na tuto práci navázala filmovým soundtrackem – vlastní filmovou hudbu přearanžovala do písní na básně Anny Barkovové, které nazpívaly osobnosti od alternativy po mainstreem.

Poté se rozhodla dát písním z alba koncertní akustickou podobu. Na jaře 2017 v pražském Klementinu proběhl první koncert složený výhradně ze zhudebněných básní Anny Barkovové. Následovalo vystoupení v Anežském klášteře a v polovině dubna 2019 Vladivojna představila polodefinitivní podobu recitálu, připravenou společně s režisérkou Martou Novákovou a s kapelou (pětičlenné 4Trio).

„Má cesta k Anně byla docela dobrodružná. Když jsem si poprvé pročítala její poezii, překvapilo mě, jak byla nadčasová, i když se z velké části dotýkala lágrového života. Postava Anny, kterou ve filmu ztvárnila Aneta Langerová, v sobě měla obrovskou vnitřní sílu, zdánlivě krutý smysl pro humor a jakýsi nadhled a břitkou inteligenci. Její deníkové zápisky a dopisy byly tak syrové, upřímné a zvláštním způsobem půvabné, že jsem se rozhodla Anně věnovat i ve své další práci,“ vysvětluje Vladivojna La Chia

A dodává: „Začala jsem dávat dohromady repertoár složený výhradně ze zhudebněných básní. A právě prostřednictvím hudby ke mně začala její poezie promlouvat s ještě větší intenzitou než ze stránek knih. Dalším impulzem k pokračování zhudebňování básní Anny Barkovové byly reakce publika na koncertech. Pochopila jsem, že slova kdysi málem zapomenuté básnířky promlouvají k lidem i dnes, možná daleko naléhavěji než ve své době.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo. 

 

Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace?

Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější.

A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.

 

Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací...

Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči.

Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.

 

Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval.

Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku?

S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného.

Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.

 

Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze... 

Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak.

Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!

 

U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost. 

Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.

 

A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek?

Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.

 

Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill...

Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí.

Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem.

Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.

 

Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění? 

Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních.

Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.

 

A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii?

Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace.

Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život.

{/mprestriction} 

Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.


Úterý 10. září 2019


Alfred Döblin popisuje malého člověka v soukolí dějin, Dora Kaprálová se někdy spokojí se stylistickou piruetou a u knihy Gertrudy Steinové si uvědomíme, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.

 

Alfred Döblin: Berlín, Alexandrovo náměstí (Rybka Publishers 2014/ překlad Kamila Jiroudková)

Legendární příběh o Franci Biberkopfovi z roku 1929 patřil k mým životním čtenářským dluhům, takže když se o něm v našem rozhovoru pro Literární noviny zmínil překladatel Hanuš Karlach, pochopil jsem to jako bezpodmínečný příkaz: Teď, nebo nikdy! Více než padesát let starému překladu by se dalo leccos vytknout, význam moravismů se například posunul, navíc některé slangové polohy ztratily dnes svou přesnou významovou lokalizaci. Románová evokace Berlína dvacátých let minulého století má ostrost Groszových kreseb a svou ježatostí a apokalyptickým podmračnem v předstihu ukazuje prstem, kam to všechno spěje. Malý člověk v soukolí dějin. A dávejme pozor, dějiny ani zdaleka neskončily.

 

Dora Kaprálová: Ostrovy (Druhé město – Martin Reiner 2019)

Jednadvacet situačních záznamů většinou z Berlína působí po Döblinovi jako staroplzenecký sekt po lahvi Moëtu. Autorka (1975) stylizuje do „předpovídkových“, beletristicko-reportážních útvarů své zážitky a prokazuje při tom značnou řemeslnou zručnost. Těží látku především ze svého multikulturního osvětí a myšlenkově rezonuje se současnou intelektuální naladěností evropského intelektuála. Je normální, že některé texty jsou výraznější, v jiných, jako například v Ostrově ohraničeného vidění, šlapou věty spořádaně a vrství plástev ukázněně, jenže pod voňavým voskem slov chybí med významu. Výjevy spějí k pointě organicky, někdy se však autorka spokojí se stylistickou piruetou (Ostrov ohraničené plnosti).  

 

Gertruda Steinová: Vlastní životopis Alice B. Toklasové (Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968/ překlad Jiřina Hauková)

Kdyby legenda americké literatury (1874–1946) tušila, jak ji proslaví Hemingway svým Pohyblivým svátkem, myslím, že by k němu byla shovívavější. V této knize, ve které si za své alter ego zvolila svou životní družku, píše, že Hemingway, jehož dobře poznala v Paříži, je zbabělec a že by měl napsat svůj skutečný příběh a ne to, co píše. Svůj umělecký potenciál vyměnil prostě za úspěch. Svérázně stylisticky pojaté vzpomínání je místy žensky drbavé (popisy kravat pánů a klobouků dam), ale má velkou dokumentární hodnotu ve vztahu k pařížskému uměleckému dění v prvních desetiletích 20. století. A především si člověk uvědomí, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nicota pohlcující veškerenstvo v Nekonečném příběhu i Děvčátko Momo a ukradený čas vzešly z imaginace německého a současně světového autora Michaela Ende (1929–1995), avšak vedle dalších děl napsal také pohádku O Snožroutkovi, v níž není pohlcován svět ani čas, ale potká to zlé sny.

Dílko nyní vyšlo poprvé česky, a to i s převzatými a text ostatně prokládajícími ilustracemi Annegert Fuchshuberové (1940–1998), která jinak sama psala knížky pro děti (asi jako Michael Ende měl blízko k malování).

Kniha klasika nás přenáší do Ospálkova, který, jak posléze odhalíme, zaručeně neleží v Americe a ani ne v Africe, ale na této zeměkouli s póly ano. Jde o monarchii. Králem se ze zásady a vždy stává ten muž, který nejlépe spí. To ale neznamená spát nejdéle, to by byl králem „Český Honza“! Obnáší to spát nejhlouběji a nejzdravěji.

Nu, a v oné zemi doceňující odpočinek kdysi žila princeznička Dřímalka, která měla z usnutí ještě větší hrůzu než z uštknutí či uřknutí. Bála se totiž strašidelných snů, které se vracely, a nočních můr. Hubla, bledla, chřadla, snad i plakala; a když se nikdo jiný ani za dlouhý čas nenašel, zkusil lék ve světě (a po svolení své choti) objevit sám princeznin tatínek.

Šel, šel, ale kde nic, tu nic. Když – sklíčen a bez jídla – doputoval až na samotný druhý a úplně odvrácený konec světa, obklopil jej nikoli strašidelný sen plný dejme tomu hrůzyplných jilmů, ale strašidelný kraj. Byla to začarovaná planina, z níž už nebylo úniku. Nebo pouze jedním způsobem. A na této planině…, ale to už byste věděli právě tolik, kolik všichni ti, kteří Endeovu knihu přečetli svým dětem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Tato kniha sice není obsáhlá, ale jde o předem neodhadnutelné a kouzelně pointované vypravování o magickém zaříkadle. Je to i obdoba příběhu, v němž vrnící kočka ulehne na lidská prsa a vsaje či rozpustí nemoc. Zlé snění lze totiž chápat jako chorobu a pomůže od ní až podivně ostnaté, mlsné monstrum, i když je mrňavé.

Rovně po výtvarné stránce působí publikace dost magicky a jediné, co jí snad lze vytknout, je nesprávné datum v tom místě na konci, kde zmiňuje první vydání Endeova Nekonečného příběhu. Nepozornost je totiž přesunula až do roku 2015.

Všechny knihy Michaela Ende tudíž nejsou, jak tu opět zjistíme, nekonečné příběhy, nýbrž mohou být i krátké. Už dosáhly celosvětově nákladu přes 20 milionů výtisků v překladech do takřka 40 jazyků.

Michael Ende: O Snožroutkovi. Ilustrovala Annegert Fuchshuberová. Z německého originálu Das Traumfresserchen přeložila Radana Studenovská. Vydal Jakub Hlaváček – Malvern. Praha 2019. 32 stran