feed info

1,113 článků z Věda

Taneční soubor Lenka Vagnerová & Company připravuje další premiéru. Nová inscenace Panoptikum ze světa lidských kuriozit přináší podivná stvoření, neuvěřitelná kouzla a samozřejmě tanec. Prvního uvedení se dočká 7. prosince v divadle Komedie.

Přehlídky lidských kuriozit známé jako panoptika, obludária nebo freak show dosáhly svého vrcholu v 19. století. Existují o nich četné faktografické záznamy, reflexe v dobovém tisku, množství románů i filmů. Jak se ale tyto „lidské zvláštnosti”, často předváděné v klecích nebo na řetězu, cítili? Právě tuto otázku si položila choreografka, režisérka a zakladatelka tanečního souboru Lenka Vagnerová.

„Inscenace sice hledá inspiraci v historickém fenoménu, ale předkládá témata, k nimž snadno nalezneme paralely i v současnosti. Ptáme se, co všechno jsme ochotni prodat a za jakou cenu. Co se stane, když už účinkující není předmětem výnosného podnikání a je třeba se jej zbavit? Nesnažíme se nabídnout jednoduché, černobílé odpovědi,” uvádí Vagnerová.

Soubor je známý progresivními autorskými incenacemi s prvky fyzického, loutkového i činoherního divadla. Nejinak tomu je i v tomto případě. „Základním stavebním kamenem této inscenace je nejenom tanec, herectví a fyzická akce, ale důležitou část část divadelního celku tvoří I hudba a vizuální stránka. Pracujeme se scénografií, rekvizitami, světelným designem a spoustou kostýmů,” dodává Lenka Vagnerová.

Lenka Vagnerová & Company je od října 2018 rezidentem Městských divadel pražských, respektive divadla Komedie. Uvedení Panoptika bude druhou premiérou souboru na této scéně, první bylo v listopadu 2018 mimodrama Než vše začalo… v režii Lionela Ménarda.

Nejbližší reprízy Panoptika se uskuteční 18. prosince 2019 a 27. a 28. ledna 2020.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Sváteční Rádio Retro nabízí od 6. prosince výběr z archivních pořadů, které zachycují návštěvy v domácnostech zajímavých osobností. Snímky z let 1948 až 1998 zachycují nejenom herce, výtvarníky, spisovatele a jiné populární postavy československé kultury, ale ukazují také, jak se vyvíjely metody rozhlasové práce od předem napsaných dialogů ke spontánním a autentickým reportážním záběrům.

Speciál přináší 28 hodin zvukových dokumentů se jmény jako Max Švabinský, Dana Medřická, Zdeněk Štěpánek, Jan Pivec, Miroslav Horníček, Jan Werich, Jiří Trnka, František Hrubín nebo Miloš Forman, Jindřiška Smetanová, Dana Zátopková či František Nepil.

„Umožnit posluchačům setkání s populárním hercem nebo váženým umělcem, to byla touha mnoha autorů rozhlasových pořadů už v dobách po druhé světové válce. Je to princip, který funguje spolehlivě v rozhlasovém programu dodneška, ale jak jde čas, některé slavné už k mikrofonu prostě pozvat nemůžeme, a protože jsou mezi nimi osobnosti stále oblíbené, sváteční Rádio Retro některá setkání připomene“, uvedl ředitel Programu Českého rozhlasu Ondřej Nováček.

Nejstarší nahrávkou tohoto Rádia Retro je rozhovor Jana Weniga s malířem Maxem Švabinským z roku 1948, nejmladší pak hodinka Jana Koláře s názvem Vlastimil Brodský je sám doma z roku 1998. Výběr archivních dokumentů se nevyhýbá ani padesátým letům nebo éře normalizace charakterizované návratem metody vzniku pořadů k předem napsanému a čtenému textu. Vánoční stream navrátí do éteru pořady jako Chvilky v zákulisí, Sám doma s hudbou, Dveře dokořán, A léta běží, Dobré jitro, Host do domu nebo Přišel po večeři.

„Nepochybně nejcennější je série nahrávek z roku 1966 pořízených v bytě Jana Wericha na Kampě v Praze. Celé tři roky před tím, než byl natočen populární cyklus Táto, povídej, šel se ptát na historii Osvobozeného divadla a na Werichovy životní osudy herec a spisovatel Miroslav Horníček. Tyto dvacetiminutovky se za více než padesát let ještě nikdy nereprízovaly jako celek,“ řekl dramaturg Rádia Retro Tomáš Černý.

Při poslechu Rádia Retro můžete také pomyslně navštívit Zahradu od Jiřího Trnky v podání Karla Högera nebo jednu tajuplnou garáž, ve které si po nocích spolu povídají Tři auta – jak zní název první rozhlasové pohádky Zdeňka Svěráka. Slovesné pořady doplňuje výběr vánočních gramodesek zahraničních i českých zpěváků, například adventní LP Marty Kubišové a bratrů Ebenových z roku 1990.

Šťastné a veselé Rádio Retro bude vysílat do 6. ledna 2020 na webu rozhlas.cz nebo v síti DAB.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Před pár dny jsem si znovu pročítal deníky Jana Zábrany (Celý život, Torst 2001) a našel jsem tam i pár zajímavých vět o Milanu Kunderovi.

Když už se o něm (a o rozhovoru, který Hostu poskytla jeho žena Věra) zase jednou mluví a píše, tak dva úryvky ze Zábranova deníku ocituji; mluví samy za sebe (ostatní Zábrana napsal v podobném duchu):
1. Včera jsem u šatny v Univerzitní knihovně mluvil asi deset minut s Milanem Kunderou. Tvářil se, že jako potěšení na jeho straně; já nepřešel tu mez zdrženlivosti, odpovídající tomu, co si o tom člověku myslím. Sdělil mi, že emigrovat nehodlá; pomalu, po etapách se stěhuje do Prahy; v Brně prý to stojí „za hovno“ (to slovo mu zajiskřilo z pusy jak orchidej v Krkonoších); když jsem se formálně zeptal, jak se daří jeho ženě, bývalé televizní hlasatelce, kterou jsem poznal na podzim 67, když jsem společně s nimi byl v Domě spisovatelů v Karlových Varech, řekl: „Ta mi teď odjela…“ Ptal jsem se ho na jeho román Život je jinde, který vyšel ve Francii a dostal u Gallimarda cenu; řekl mi, že „román se mu podařil míň, než doufal“ a že tady jej nikdo nemůže znát jinak než z překladu, poněvadž prý český text nedal přečíst „jedinému člověku“. Nakonec mi řekl, že „zjistil, že je nevzdělaný“, a chodí si něco studovat „do té malé čítárny dozadu, kde není moc lidí“…
2. K ostatním literárním „výpůjčkám“ Milana Kundery jsem dnes ještě náhodou narazil na to, že partie s Jízdou králů (Hylom! Hylom!) ze Žertu, která se zdála tak sugestivní, je z jedné válečné sbírky Viktora Fischla…
- - -
V těch dvou pasážích (obě jsou z druhé poloviny roku 1974) je v už podstatě všechno, čeho se měl Kundera z Československa a později Česka později dočkat a čeho se mu stále dostává; i ta poznámka o hovně, jako by byla jen jednou z řady předzvěstí kunderovského eseje Milana Jungmanna ze Svědectví.
Je v nich posedlost Kunderou i osobní zášť k němu, kterou si Zábrana (a spolu s ním mnozí další) pečlivě pěstoval.
Na začátku jsem se nepřesně vyjádřil. Ty dva záznamy nejsou o Kunderovi, o něm nám neřeknou vůbec nic. Jsou o provincialismu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Čtvrtek 5. prosince 2019


Na konci listopadu skončilo několikaměsíční natáčení filmu Havel inspirovaného disidentskými léty Václava Havla. „Státníka Havla a prezidentský portrét nečekejte,“ vzkazuje divákům režisér Slávek Horák, který se díky svému předchozímu snímku Domácí péče dostal do výběru časopisu Variety „10 Directors to Watch“.

„Náš film je o tom, co se dělo před tím, o méně známém období a méně popsaném životě. Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se často prolíná s komedií,“ popisuje Horák.  „Čeká nás ještě denní dotáčka jedné scény, ale jinak je film kompletně natočený a máme už dokonce i první hrubý střih,“ doplňuje režisér.

Štáb začal točit v srpnu, film vznikal převážně v Praze, v Ruzyňské věznici, tvůrci využili i pivovar Tupadly nebo Dolní Kalnou v Podkrkonoší. Legendární Hrádeček zastoupila podkrkonošská chalupa v Chotěvicích.

Příběh filmu je lemován srpnem 1968 a listopadem 1989, dějiny jsou ale pouze pozadím pro vztahy hlavních postav a jejich osobní život, někdy divoký a nečekaný. Během filmu se mění postava i vzhled Viktora Dvořáka v roli Václava Havla, od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vězně a pak i vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Podobně se v průběhu mění i styl filmu, černobíle natočená 60. léta přejdou do barvy 70. let a poté do stylu let 80.

„Povedlo se nám získat skvělé herce a nejlepší bylo natáčení soukromých scén se dvěma nebo třemi herci. V pohledech, náznacích a maličkostech pak vznikalo napětí i humor a další emoce. Noční můrou byly ovšem davové scény v interiérech. Když točíte dvacet lidí na malém prostoru, všichni jsou vidět a všichni musí být zkoordinovaní a bez chybičky,“ vzpomíná na natáčení Horák

„Nechal jsme si pro roli narůst delší vlasy,“ říká představitel Havla Viktor Dvořák. „Musím ale říct, že už to pak na mě bylo moc, zvlášť když se k tomu přidalo letní počasí, začali jsme totiž točit už v srpnu. Děkuji Václavu Havlovi, že šel pro své přesvědčení do vězení a já se díky tomu musel nechat ostříhat,“ vypráví s nadsázkou Viktor Dvořák. Nepostradatelnou rekvizitou pro většinu postav se stala cigareta, což byla pro Dvořáka další veliká zkouška. „Jsem odnaučený kuřák a číslo vykouřených cigaret během natáčení bude asi děsivé. Pamatuju si na dva dny, kdy se mi sešly silně kuřácké obrazy, a troufnu si říct, že jsem si za celý den zapálil kolem padesáti cigaret, možná i víc.“

Středem filmu je silný a současně netradiční vztah Václava Havla a jeho ženy Olgy, kterou hraje Anna Geislerová: „Byla to pro mě výjimečná role, je to jiné, když hrajete skutečného člověka, navíc člověka, kterého si vážíte. Olga je žena, ke které cítím obrovskou úctu, a pak najednou stojím v županu s cigárkem v ruce. Bylo to zvláštní a měla jsem z toho trochu husí kůži.“  

Výraznou a nepřehlédnutelnou postavou filmu je Havlův kamarád, buřič a živel Pavel Landovský neboli Lanďák, kterého ztvárnil Martin Hofmann. „Temperamentní, odvážný a opravdový,“ popisuje Martin Hofmann svou roli, na níž se stejně jako ostatní herci před natáčením poctivě chystal. „Přípravy byly příjemné – nakoukával jsem Pavla Landovského, vytvářel jsem si nějaký celistvější obraz jeho osobnosti. No a on byl cokoli jen ne nudný, průměrný a zaměnitelný. Byl to fajny čas s Pavlem,“ dodává herec, jenž je svým projevem legendárnímu herci a bouřlivákovi podobný. „Bohužel jsem se s Pavlem Landovským nikdy osobně nesetkal. A dost by se mi to teď líbilo. Mně 41let, jemu 41 let – a jsme venku v noční Praze. Asi by nebyla nuda.“

S postavou „Lanďáka“ je spojena řada vtipných situací filmu a z kombinace zdrženlivého Havla a hlučného Landovského byl režisér Slávek Horák nadšený už během prací. „Jejich konflikty nás bavily už na place a chceme tuhle energii z natáčení co nejvíc přenést do filmu. Chemie mezi herci fungovala skvěle, milý a slušný Viktor Dvořák tvoří s nevypočitatelným a divokým Martinem Hofmannem perfektní pár.“

Kompliment svému hereckému parťákovi skládá i Viktor Dvořák. „Martin Hofmann dokáže využít každý moment a prostor, který mu jeho role nabízí. A když mu dáte volnou ruku, stane se z něho renesanční básník širokého gesta a planoucího srdce. Žádná náhoda, že hraje Cyrana v Divadle v Celetné. To je pro mě Martin.“

V dalších důležitých rolích hrají Bára Seidlová, Stanislav Majer nebo Jiří Bartoška.

Bára Seidlová představuje jeden z vrcholů ústředního milostného trojúhelníku a na natáčení strávila hodně času s Viktorem Dvořákem v roli Havla. „V roli Václava Havla je pro mě Viktor přesný. Laskavý, spravedlivý, okouzlující, nesnesitelně nerozhodný. Viktor stejně jako Havel jsou zosobněním lidskosti a pokory,“ říká Bára Seidlová. Sama ses Václavem Havlem setkala během práce na filmu Odcházení režírovaný právě Havlem.

„To byl zážitek naprosto neobyčejný. Když někoho vnímáte jako osobnost dramatika, spisovatele, bojovníka za svobodu a prezidenta republiky, a najednou se před vámi otevře lidská bytost, se svými lidskými vlastnostmi. To odhalení, že to není nadpřirozené monstrum, ale prostě člověk,“ vzpomíná Seidlová.

„Bára Seidlová je pro mě jedno z největších překvapení. Byla ještě lepší, než jsem doufal a tušil, že bude. Neznali jsme se před tím a nikdy spolu nepracovali a musím říct, že byla naprosto senzační,“ dodává Slávek Horák.

Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci a jde o fikci. „Havel je hraný film, dramatizace, Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře.

Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Láska, smyslnost, stárnutí těla, rozklad, nevěra, žert, slovní hříčka, paradoxy života, čistá krása, nesmrtelnost, milostný trojúhelník, milostný cit k muži i ke stárnoucí ženě… Obsah Sonetů Williama Shakespeara je natolik výbušný, že byl dlouhou dobu upravován nebo cenzurován.

„Shakespearovy Sonety jsou tak trochu deníkem jistého básníka, o kterém nic nevíme, o vztahu k mladému šlechtici, jehož jméno ani podobu neznáme, a vztahu k tajemné černé dámě, u které ani není jisté, jak moc je její postava reálnou nebo alegorickou. Každý sonet je vlastně letmým odleskem reality a stavu duše. A také odleskem našich zkušeností. Každý sonet voní a chutná. Každý sonet je dialogem mezi já a ty,“ říká Lukáš Trpišovský, jedna část tvůrčího tandemu SKUTR.

Spolurežisér Martin Kukučka k tomu dodává: „Každý sonet je minidramatem, dialogem mezi dvěma až třemi postavami a my se pokoušíme o znovuzhmotnění zásadního momentu jejich příběhu. Nechceme jenom odrecitovat verše, ale ani ukrást sonet, důležitá je tu i jeho básnická forma.“

William Shakespeare uchopil upadající sonetovou formu po svém a vtiskl jí věčné a autentické pocity, které prožíváme dodnes, pokud jsme někdy alespoň trochu někoho milovali. V Sonetech se zrcadlí člověk v jeho kráse i slabosti.

„Žádné Shakespearovo dílo, snad s výjimkou Hamleta, nevzbudilo tolik pozornosti, tolik komentářů, tolik dohadů a spekulací jako Sonety. A přece dodnes nikdo přesně neví, a nejspíš nikdy vědět nebude, kdy Shakespeare sonety psal, pro koho je psal, o kom je psal a za jakých okolností je psal. Jedinou nezpochybnitelnou jistotou je prostá, ale nadmíru významná skutečnost, že Sonety jsou,“ říká jejich překladatel Martin Hilský.

Sonety v překladu Martina Hilského, v adaptaci a režii Martiny Kukučky a Lukáše Trpišovského a v podání Evy Hacurové, Marie Poulové, Marie Turkové, Magdaleny Zimové, Jana Meduny, Pavla Neškudly, Ondřeje Rychlého, Jana Sklenáře a dalších uvádí Divadlo v Dlouhé.

Inscenace Sonety je čtvrtým počinem Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského v Divadle v Dlouhé, spolu s Čechovovým Rackem, autorským projektem Sen v červeném domě a adaptací Havlových Dopisů Olze. Oba režiséři jsou zároveň již čtvrtým rokem členy uměleckého vedení této pražské scény.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Středa 4. prosince 2019


Cenu Františka Hrubína, kterou uděluje Klub českých a slovenských spisovatelů spolu s hejtmankou Středočeského kraje, jež nad akcí převzala záštitu, získala sbírka Duše je divný pták básníka Vladimíra Křivánka.

Jde o rozsáhlý autorský výbor z čtyřverší, které vznikaly v průběhu posledních třiceti let. Jedná se o velmi rozmanitou meditativní a zpovědní lyriku. Knihu dedikovanou Janu Skácelovi vydalo nakladatelství Prstek Aleš. 

Návštěvníky slavnostního večera pátého ročníku ceny, který se konal 14. listopadu v prostorách Šímovy síně Muzea umění a designu v Benešově u Prahy, přivítal jménem hostitelského města místostarosta Zdeněk Zahradníček, pořadem provázel předseda Klubu českých a slovenských spisovatelů Lubomír Brožek.

Laudatio přednesl předseda poroty Jan Šulc a autorovy verše rovněž přiblížil přítomným herec a recitátor Jiří Klem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Český rozhlas spustil projekt mujRozhlas, který poskytne posluchačům živé vysílání všech stanic, výběr archivních pořadů i audioprodukci vyrobenou přímo pro on-line prostředí. Hlavním cílem projektu je zvýšení poslechovosti audio obsahu Českého rozhlasu na internetu, oslovení nového publika a zavedení nových technologických inovací.

„Po dvou letech intenzivní práce a úsilí spustíme projekt, který nemá v rámci České republiky obdoby. Je součástí dlouhodobé strategie digitalizace obsahu a nabídne veškeré audio služby Českého rozhlasu na jednom místě,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Audioportál mujRozhlas nabídne živé vysílání, záznamy odvysílaných pořadů, nové obsahové formáty vyrobené speciálně pro on-line distribuci a také speciality z archivu Českého rozhlasu. Bude jej možné stáhnout jako aplikaci do mobilu nebo používat na počítači v internetovém prohlížeči.

Díky aplikaci mujRozhlas bude možné od jejího startu:

- Přehrávat živé vysílání všech stanic Českého rozhlasu včetně zpětného poslechu (tzv. timeshift).

- Poslouchat pořady tříděné podle témat včetně obsahu pro děti a výběru zajímavostí z archivu Českého rozhlasu.

- Poslouchat exkluzivní obsah připravený pro mujRozhlas.

- Poslouchat pořady a podcasty online i offline pro situace, kdy nemáte připojení na internet.

- Nastavovat si aplikaci dle svých potřeb včetně struktury hlavní stránky nebo přepínat na noční či denní režim.

- Využít registraci pro web i aplikaci a uchovávat si informace o oblíbených pořadech a další informace.

Do konce ledna by měl mujRozhlas také plně nahradit současnou aplikaci iRadio a starý audio archiv, který je součástí stránky hledani.rozhlas.cz. Nasazování služby bude postupné, aby se mohli stávající uživatelé sžít s novým prostředím a navyknout na nové služby.

„Projekt mujRozhlas nám svým startem otevírá možnosti, jak budovat a rozvíjet audio služby na jednom místě. Spuštěním služby práce nekončí, naopak bude nastartována kontinuální práce, kdy budeme postupně uvolňovat připravované technologie a funkcionality pro mobilní aplikaci a webové stránky a rozšiřovat nabídku obsahu,“ uvedl ředitel Nových médií Jiří Malina.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nový spolupředseda SPD, Norbert Walter-Borjans, je s dluhy velký kamarád a vyrovnané hospodaření mu vadí.

Principu vyrovnaného rozpočtu se v Německu říká schwarze Null čili černá nula. Jeho velkým zastáncem byl zejména bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble. Postupem času se „černá nula“ stala ústřední devízou politiky CDU/CSU a akceptovali ji i někteří politici sociální demokracie, například Schäubleho nástupce Olaf Scholz.

Německý spolkový rozpočet dosáhl „černé nuly“ poprvé roku 2014, předtím si německý stát bral nové dluhy nonstop od roku 1969. Německo poslední leta svoje dluhy naopak splácí (dluhové hodiny eurozóny najdete zde) a jeho zadlužení coby procento HDP se pomalu blíží maastrichtskému kritériu šedesáti procent. Sice shora, ale blíží. V silně zadlužené západní Evropě je to jedna z významných výjimek.

To ale neznamená, že se s myšlenkou rozpočtové disciplíny ztotožňují všichni. Nově zvolený spolupředseda SPD Walter-Borjans rozhodně ne. Tento pán byl už v letech 2010–2017 ministrem financí spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (NRW) a v této funkci ukázal, jak si hospodaření představuje.

- Walter-Borjans se chlubí úspěšností svého boje proti daňovým podvodníkům – prostřednictvím ukradených CD se seznamy Němců, kteří ulili peníze před německým berňákem do Švýcarska, která nakoupil, a kvůli kterým jej Švýcaři zažalovali za krádež a přechovávání kradeného zboží. Skutečně z nich vymáčkl cca 2,4 miliardy eur, ale přitom zároveň ve svém úřadě vytvořil dluhy ve dvacetkrát (!) větší výši.

- Zadlužení země totiž vzrostlo ze 123,3 miliard eur roku 2009 (zdroj, PDF) na 174,4 miliard eur roku 2017 (zdroj), i když je nutno přiznat, že ke konci funkčního období se situace o pár procent zlepšila. Nebyla to ovšem úplně tak zásluha pana ministra. Ten ještě na rok 2016 předložil další schodkový rozpočet, ale ekonomická konjunktura dosáhla takových výšin, že se vybralo mnohem více na daních a rozpočet tudíž nakonec přes veškerou snahu skončil v přebytku.

- Die Welt mu navíc vyčítá podivné triky, které měly sloužit ke zlepšení hospodářského výsledku „naoko“, například snížení příspěvku státu do důchodových fondů státních zaměstnanců (což se časem projeví na problému zaplatit jejich důchody) nebo vytváření dalších dluhů skrze státní podniky, což se oficiálně neprojeví na celkovém rozpočtu země, ale pokud se takový podnik pak ocitne v dluhové nouzi, hádejte, kdo jej bude tahat z bryndy.

- Při tom všem se v NRW ani nějak moc neinvestovalo a v celostátním srovnání školství je na tom země stále ještě docela bídně, ve spodní čtvrtině žebříčku.

- Se svými rozpočty se Walter-Borjans svého času dostal až před zemský ústavní soud, který mu dokonce zakázal vytváření nových dluhů, dokud se určité mechanismy neupřesní.

Nuže, ve své celostátní roli se Norbert Walter-Borjans nikterak nezměnil a hned požaduje investice ve výši zhruba 45 miliard eur ročně, financované z nových dluhů. Dokonce kvůli tomu chce dodatečně pozměnit rozpočet na rok 2020, který už přitom byl schválen. „Černá nula“ a ústavně zakotvená „dluhová brzda“ jsou podle něj kontraproduktivní a poškozují ekonomiku.

Mimochodem, vtipný citát ilustrující páně Borjansovo uvažování: „Pokud má švábská hospodyňka domek, do kterého prší, který má vytlučená okna a kachlíky padají ze zdi, a nevezme si půjčku – tak je blázen.“ („Švábská hospodyňka“ je řečnická figura, s jejíž pomocí hájila Angela Merkel nutnost vyrovnaných rozpočtů, pozn. MK.)

Já bych asi řekl, že pokud to někdo skutečně dopracuje až do stavu, kdy má děravou střechu a vytlučená okna, že ho vzít si půjčku může leda tak definitivně potopit. Ale kdo ví, třeba byl pan Walter-Borjans na odborné stáži v Římě nebo v Aténách a tam ho to místní národohospodáři naučili jinak. Stačí se jen podívat na stav bývalého olympijského areálu deset let poté, aby člověk věděl, že ve věci vytlučených oken a rozbitých střech pořízených na státní dluh je právě na tom správném místě…

Do té míry, do jaké znám německou politiku, si myslím, že Walter-Borjans své dluhové záměry neprosadí. Aspoň v tomto volebním období ne; pro CDU/CSU je „černá nula“ příliš silnou politickou značkou. Velká koalice se teprve nedávno pracně dohodla na navýšení nízkých důchodů zvaném Grundrente, u které šlo o pouhých 1,5 miliardy eur. A nový spolušéf SPD by chtěl během deseti let utratit navíc rovného půl bilionu.

Navíc není ani úplně jisté, zda by se investice v takové míře realizovat vůbec daly. Zejména ty stavební počiny. Hodně záměrů totiž vázne nikoliv na tom, že by nebyly peníze, ale na právních tahanicích – nejde jen o stavbu větrníků, ale i o výstavbu dálkové rozvodné soustavy, která by měla větrnou elektřinu od Severního moře přivést do hustě osídlených částí Německa. I proti té se občané potrefených obcí bouří s poukazem na „elektrosmog“ apod. (Tak mám pocit, že právě tenhle pojem zpopularizovali Zelení, Greenpeace apod. To se jim to vrací.)

Bude-li Walter-Borjans na svém záměru trvat, zbourá už tak dost nakřápnutou velkou koalici. Ani jeho spolustraník Olaf Scholz, který aktuálně za kasu zodpovídá, by nejspíš nebyl ochoten se na něčem takovém podílet.

Jiná věc je, co by bylo po případných dalších volbách. Dojde-li na onu slavnou rot-rot-grün, mohl by dalšímu dluhovému závodu s Italy a Francouzi zabránit leda Ústavní soud v Karlsruhe.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Kulturní program ČT art nachystal na Vánoce na čtyři desítky premiér. Mimo jiné odvysílá muzikály New York, New York od Martina Scorseseho a Miss Saigon – slavné dílo Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga v koncertním provedení.

Už v pondělí 16. prosince nabídne ČT art koncert Pocta Alžbětě II. z londýnské Royal Albert Hall k narozeninám britské panovnice, na kterém vystoupily hvězdy jako Tom Jones, Kylie Minogue či Sting.

„Stejně jako každý rok, i letos chce kulturní kanál divákům České televize vyslat jasný vzkaz, že televizní Vánoce nemusí být jen o pohádkách či skvělých filmech, ale taky o prvotřídní muzice,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. „Právě hudba je pilířem naší nabídky a troufám si říct, že si vybere každý.“

V úterý 17 prosince ČT art odvysílá záznam koncertu Joe Cockera Fire It Up z roku 2013, který byl jedním ze zpěvákových posledních. Raye Charlese, který zahrál v roce 1997 na jazzovém festivalu Montreux, připomene program ČT art ve středu 18. prosince. Mezi svátky se na obrazovky dostanou hity jako Moment Of Glory nebo Wind Of Change německých Scorpions s Berlínskou filharmonií. Den před Silvestrem zazní Voda živá od Anety Langerové. Zpěvačka se pro pětasedmdesátiminutový koncert spojila s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Poslední den roku pak mohou diváci Artu trávit ve společnosti rockových skupin Kabát na megakoncertu v pražském Edenu a Queen na jejich legendárním vystoupení v Budapešti v roce 1986.

V programu jsou také premiéry dokumentárních snímků z letošní přehlídky Zlatá Praha, například portrét Martina Kubaly o pěvci s charismatickým barytonem Adamovi Plachetkovi nebo film Romana Vávry o světově uznávaném, českém dirigentovi Jiřím Bělohlávkovi: „Rána, kterou mu způsobil jeho odchod z filharmonie na začátku devadesátých let, kdy celým dosavadním životem a ambicí směřoval k vedení prvního orchestru v zemi a sám usoudil, že se s ním v té době musí rozejít, byla větší, než bych čekal. O to je obdivuhodnější právě jeho pozdější návrat a to, co s muzikanty dokázal. Prostě Jiří Bělohlávek odcházel ze života na vrcholu a jako vítěz. Komu se to podaří,“ říká režisér Vávra.

Na Štědrý den nabídne ČT art divákům Vánoční koncert z Valdštejnského paláce. Na Boží hod rozezvučí Art Ostrava, která bude zpívat gospel. Záznam koncertu z Gongu představí výsledek šesti zkoušek seskupení sto sedmdesáti členů sboru, dvaceti vynikajících muzikantů a jednoho zkušeného sbormistra. Ve vysílání pak naváže Missa Salisburgensis, slavnostní radostná barokní Biberova mše v podání Václava Lukse a jeho orchestru Collegium 1704. Druhý svátek vánoční prostoupí Jiří Suchý a jeho Recitál 1964/2019. Připomínku šedesátého výročí založení Divadla Semafor a pětapadesátého výročí uvedení televizního pořadu Recitál 64 uvidí diváci v den, kdy uplyne padesát let od úmrtí Jiřího Šlitra. Po semaforských hitech bude sváteční obrazovka patřit jedné z nejslavnějších operet Franze Lehára Země úsměvů. Ve stejném duchu naváže ČT art i těsně po Novém roce, kdy odvysílá prosincový koncert popové legendy Mekyho Žbirky ke čtyřiceti letům na hudební scéně, anebo přímý přenos slavnostního galakoncertu ke znovuotevření Státní opery.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

„Za důležité považuji navázání kontaktu s Milanem Kunderou, od doby Jaroslava Šedivého, tj. počátek 90. let, žádný kontakt s ambasádou neměli, a to že jsem dokázal dát dohromady setkání s premiérem,“ prohlašuje český velvyslanec ve Francii Petr Drulák poté, co předal 28. listopadu Kunderovým v jejich pařížském bytě dekret o znovunabytí českého občanství. Ani tato jedna skutečnost z dlouhého seznamu kulturních akcí a aktivit, o které se Drulák během své mise zasloužil, nezabrání však jejímu předčasnému ukončení v lednu 2020.

Standardní funkční období velvyslance je čtyřleté. Drulák předal pověřovací listiny v Elysejském paláci v únoru 2017, takže jeho mise měla skončit na počátku roku 2021. V polovině loňského roku ovšem vláda vyjádřila souhlas s prezidentskou nominací na post velvyslance ve Francii, kterým se měl stát Michel Fleischmann, bývalý ředitel rádií Frekvence 1 a Evropa 2. Ani po roce a půl se však Fleischmann své funkce neujal. Bránil tomu jednak odpor ministerstva zahraničí, které nerado vidí porušování diplomatických zvyklostí, jednak skutečnost, že budoucí velvyslanec má dvojí (české a francouzské) občanství, což je také nestandardní. Prezidentským favoritem se Fleischmann stal během doby, kdy poskytoval Miloši Zemanovi mediální prostor v rádiích.

Personální výměna na ambasádě v Paříži je příkladem, jaké můžeme v našem veřejném prostoru vídat i v jiných institucích. Jde o naprosto demotivující praxi, kdy se přehlíží kvalita práce člověka na daném postu a vítězí osobní sympatie k jeho konkurentovi ze strany toho, kdo rozhoduje. Nepotismus a klanovost tak prostupují politický, společenský a ekonomický život státu.

Výčet kulturních akcí, které se z iniciativy českého velvyslanectví za poslední dva roky ve Francii konaly, by zabral několik stránek. Vezmeme-li v úvahu, jak obtížné je se v tamějším prostředí prosadit a jak nepříliš zajímavou zemí pro Francouze jsme, jde o úspěšnost nebývalou. Přičemž za pozornost stojí, že ČR to nestálo nic, koncerty, výstavy a konference dokázal velvyslanec financovat ze sponzorských darů.

Tak například v roce 2018 měla v dubnu v Paříži premiéru skladba Kryštofa Mařatky věnovaná stému výročí založení Československa a o měsíc později se konala vernisáž česko-francouzského street artu na plotě velvyslanectví, které leží na Martových polích, a předtím nikoho nenapadlo využít této atraktivní polohy. Letos v březnu proběhla třídenní akce ve spolupráci se Stálou delegací při UNESCO nazvaná „Být skladatelkou“, která se věnovala genderu v oblasti hudby a připomněla světu, že nemáme jen Dvořáka a Smetanu, ale i Kaprálovou. K nejviditelnějším akcím patřila letošní listopadová konference ke změnám ve střední Evropě 1989, jež se konala v tzv. slavkovském formátu v prostorách deníku Le Figaro. Jedním z klíčových kulturních projektů byly v červnu 2019 mezioborové dny Josefa Šímy, prostředníka mezi českou a francouzskou avantgardou. Šlo o tři koncerty (Versailles, Théâtre Marigny, zastupitelský úřad) a mezioborovou konferenci. Projekt se konal u příležitosti patnáctého výročí vstupu ČR do EU.

Z mimopařížských aktivit je možné se zmínit například o přednášce Petra Druláka na univerzitě v Nancy v rámci Týdnů české a československé kultury, nebo o jeho podobných vystoupeních v Nîmes a Toulouse. Úřad se podílel i na odhalení památníku Jana Palacha v jihofrancouzském Béziers.

Pravidelnými hosty setkání pořádaných ambasádou byly samozřejmě četné osobnosti českého politického života, ale i přátelé Česka z Francie, jako například filozof Finkielkraut, politolog Rupnik nebo historik Marès.

Dlouhé výčty nejsou příliš atraktivní, unavují čtenářovu pozornost a kupící se množství položek oslabuje jejich pádnost. Jsem přesvědčen, že i tento krátký výtah z činnosti české ambasády ve Francii je silným argumentem. Argumentem, který předvádí, jak si čeští politici váží zásluh, jak je přehlížejí.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Úterý 3. prosince 2019


Ohýbání pravidel by se nám mělo tolerovat jako jistá kulturní odlišnost, protože je prostě podstatou naší národní povahy.

Na Barbadosu jsem v den jejich voleb dorazil do jedné z nejlepších palíren na světě St. Nicholas Abbey. Během voleb je na ostrově zakázáno prodávat alkohol a já stál uprostřed palírny pana Warrena obklopen jedním z nejlepších rumů na světě a nemohl si dát ani kapku a nic koupit do zásoby. Také proto byla palírna prakticky prázdná, protože na rozdíl od nás to všichni věděli.

Na kafe nás tam pozval sám pan Warren, bývalý automobilový závodník, který po havárii byl několik let v kómatu a vůbec zajímavá postava tamní společnosti. Bavili jsme se o jeho palírně a já vyjevil přání, že bych si jaksi pár lahví odnesl. Kdyby byl pan Warren Čech, Slovák nebo Polák, hrábl by po pár lahvích, nechal je jen tak ležet na stole a odešel čůrat. Až by se vrátil, ležely by na stole dolary a my bychom se na sebe usmáli s tím, že hahaha, debílci z parlamentu a co nám tak můžou a že my na ně z vysoka, a ještě bychom měli dobrý pocit, že jsme to vrchnosti nandali a možná bychom se i chlapácky poplácali po ramenou.

Místo toho pan Warren s úsměvem pravil, že dnes mám prostě smůlu, že volby jsou důležitý svátek pro jeho národ a respektovat pravidla je třeba, načež nás propojil se svou asistentkou, která nám druhý den do našeho hotelu dovezla vybrané lahve a já jí na recepci nechal ty dolary. Obchod jsme provedli komplikovaně, ale správně podle pravidel.

Koukal jsem na to jako puk. Kdyby obětoval temným bohům pět prasat, asi bych měl pocit menšího kulturního střetu než v tu chvíli. Myslím, že lidé jako pan Warren prostě nepochopí tyhle naše drobné kulturní zvláštnosti nutící nás ojebat systém za každou cenu a pro které máme Andreje tak rádi.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Profesor Michal Kosinski z univerzity Stanford vlastně mohl přispět k vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jen nepřímo, ale od roku 2016 musí s touto výčitkou žít.

Profesor Kosinski je psycholog, který pomocí analýzy dat proniká do našich srdcí a hlav. Celá historie začala v polovině roku 2010. Tehdy Kosinski ještě pracoval v renomovaném centru pro psychometrii na univerzitě v Cambridgi. Vyzkoumal, že algoritmy mohou s pomocí jen několika lajků, které dáme na Facebooku, sestavit rozsáhlý osobní profil uživatele. Tuto metodu později použila firma Cambridge Analytica v upravené podobě pro Trumpovu kampaň při zpracování neoprávněně získaných osobních dat uživatelů Facebooku. To se prozradilo na jaře loňského roku v aféře kolem této firmy. Pobouření nad lehkovážným zacházením Facebooku s daty uživatelů bylo velké. Michal Kosinski byl do této záležitosti nedobrovolně vtažen. Dnes tento rodilý Polák vyučuje a bádá na univerzitě Stanford.

 

Pane profesore, vyzýváte k tomu, abychom se vzdali soukromé sféry. Co to pro člověka vlastně znamená?

Po největší část dějin lidstva nic takového jako soukromá sféra neexistovalo. Žili jsme v malých skupinách na savaně a neexistovala žádná možnost odtud odejít. Všechno, co se v tomto společenství odehrávalo, bylo na očích všem. Podobně je tomu – a to až do dneška – na venkově. Teprve život ve městech nám umožnil mít soukromou sféru. Má to určité výhody proti životu ve skupině na savaně. Pokud bychom například zastávali názory, které tato skupina nesdílí, asi bychom z ní byli vyloučeni. Městský život naproti tomu nabízí ochranu anonymitou, a tím enormní svobody.

 

Máme se těchto svobod vzdát?

Především bychom měli přestat s tím, že posuzujeme tuto tematiku černobíle. Individuum ve venkovském společenství je asi méně svobodné, ale toto společenství drží pohromadě určitý druh sociálního tmelu: Neakceptovatelné chybné chování může být relativně rychle rozpoznáno a sankcionováno. V městském životě tento sociální tmel není tolik přítomný a lidé mají sklon k chybnému chování, například ke krádežím. Ale naproti tomu mají více svobody. Vždy je to ale kompromisem. Musíme si být vědomi toho, že neexistuje žádná cesta zpátky. 

 

Proč není žádná cesta zpět? 

Rostoucí zemědělství mělo pro společnost kromě výhod také velmi vysoké náklady. Lidé se mohli na jedné straně dostatečně živit a obyvatelstvo rostlo. Na druhé straně vedl usedlý způsob života k tomu že častěji docházelo k válkám. Rolníci nemohli před nepřáteli utéct, protože by museli opustit svoji půdu. A byli také vystaveni působení špatného počasí, kterému se také nemohli vyhnout. A tak to bylo a je i s mnoha novými technologiemi. Přinášejí nám i nevýhody. Usedlé venkovské obyvatelstvo se nemohlo znovu stát nomády, už k tomu bylo příliš velké.

 

Znamená to, že musíme napřed projít dlouhou cestou potíží, než se nové technologie jako Big Data nebo umělá inteligence vyplatí?

Ano, pocítíme stinné stránky těchto technologií. Ale není cesty zpátky, ani pro Evropu. Co se stane podle vašeho názoru v Číně, Rusku nebo USA? Tuto chybu už Evropa jednou udělala, a to je důvod, proč firmy jako Google nebo Facebook nejsou v Evropě, nýbrž v USA. A protože USA chtějí jít v oblasti regulace cestou Evropy, přejdou tyto firmy do Číny, anebo tam budou zakládány. Když nebudeme dávat pozor, budou brzy Američané a Evropané využívat čínské technologické služby, protože budou díky generovaným množstvím dat prostě lepší. Americe a Evropě hrozí v digitalizaci prohra, protože se snaží chránit něco, co se už ochránit nedá: soukromou sféru.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Co dostaneme za to, když se vzdáme svojí soukromé sféry?

Nové služby a produkty, které jsou založeny na sběru dat, enormně obohatí náš život. Přirozeně to působí strašidelně, když jsou shromažďována naše genetická data, ale na druhé straně mohou být naše nemoci snadněji rozpoznány a léčeny. Místo toho, abychom bojovali proti nevyhnutelnému, měli bychom to spoluvytvářet.

 

Jak máme spoluvytvářet společnost, ve které nám naše data už nepatří?

Problém není v tom, že naše osobní data už nejsou skryta v bankách dat, nýbrž v tom, co lze s nimi dělat. Pojišťovací koncerny by mohly například využívat DNA, aby vyloučily zákazníky s genetickými vadami z pojišťovací ochrany. Pokud by ovšem bylo toto odvětví regulováno tak, že by k pojištění všech zákazníků bylo zavázáno, bylo by i v zájmu pojišťoven bránit zájmy zákazníků a pomáhat jim co nejlépe vyřešit jejich zdravotní riziko. Kolik lidských životů by bylo možné zachránit, kolik dětí ochránit, pokud by byl možný přístup k vyhledávaným dotazům u Googlu. Když se tam někdo ptá po metodách, jak se zabít, nebo když se tam dítě vyptává, zda je normální, že ho dospělý osahává na genitáliích, bylo by možné předejít sebevraždám i zneužívání. Ale dal by se přirozeně očekávat obrovský křik ochránců dat.

 

Ale tím bychom se rychle vydali směrem k dohlížitelskému státu.

V diskusích panuje velká licoměrnost. Nesmíme tato data využívat, abychom zachránili životy. Ale Facebook a Google je používat mohou, aby nám prodávaly nejrůznější zbytečnosti.

 

Pojďme se bavit o blížících se prezidentských volbách v USA v příštím roce. Obáváte se, že voliči mohou být přes sociální sítě manipulováni kandidáty, jinými politiky, nebo dokonce temnými silami ze zahraničí?

Ne, sociální sítě jsou pro demokracii fantastické. Strach z toho, že například Facebook se může stát nástrojem masové manipulace, je dalším příkladem toho, jak se dnes rozhořčujeme nad problémy, které neexistují, a necháváme stranou ty, které jsou skutečné. Vezměme tzv. fake news. Přirozeně existují falešné zprávy. Je jich dokonce víc než dříve, protože je kdokoliv může umístit na internet a pak je přes sociální sítě stokrát i milionkrát dál šířit. Otázka ovšem je, zda občan v průměru těmto falešným zprávám věří více než v minulosti. Lidé jsou dnes tak dobře informováni jako nikdy předtím. Přirozeně jsou i dnes čas od času opačné tendence, jak například ukazují kampaně proti očkování. Ale trend je jednoznačný.

 

Vycházíte tedy z toho, že je také mýtem, že se lidé přes internet a platformy, jakými jsou Facebook a Twitter, radikalizují?

Ano, celosvětové ankety o hodnotách a názorech ukazují, že se lidé obecně pohybují směrem k podpoře lidských práv, k demokracii anebo pro práva homosexuálů. A to mimo jiné kvůli informacím, které jsou k dispozici na internetu. To je obrovský pokrok.

 

Když se ale podíváte na Ameriku a na populismus, je tam vidět určitý rozpor.

Tak se podívejte padesát let zpátky! Tehdy jsme měli v Evropě ještě železnou oponu. To bylo skutečné rozdělení. Anebo se podívejte na Ameriku. Není to tak ještě dlouho, kdy v této zemi existovala skupina občanů – Afroameričané, kterým byla odpírána plná občanská práva. Toto zásadní rozdělení bylo překonáno. Dnes Amerika diskutuje o tom, zda má zdravotní pojištění pokrývat 80 nebo 100 procent obyvatel. To jsou ty jemnosti. Pochopitelně se dnes velmi hlasitě diskutuje. Ale to souvisí s tím, že přístup ke komunikačním kanálům prostřednictvím sociálních sítí a internetu se všeobecně demokratizoval.

 

Ve vašich výzkumech jste prokázal, že je potřeba jen několik málo dat k tomu, aby byly stanoveny základní vlastnosti jednotlivé osobnosti. Jak velké odhadujete nebezpečí, že tyto poznatky budou v příštím americkém volebním boji zneužity a že kandidáti nebo zahraniční aktéři se pokusí individuálně zaměřenými falešnými informacemi provést „výplach“ mozku?

To je směšné. Dobrá věc je, že se politici mohou na každého jednotlivého voliče obrátit s individuálním poselstvím. Představte si, že by politik měl možnost ve volebním boji zaklepat na každé dveře a začít s občanem hovořit. To není v reálném životě možné, ale na Facebooku a dalších sociálních sítích to jde. Proto jsou sociální sítě dobré pro demokracii.

 

Jaká jsou skutečná rizika, která v diskuzi podle vašeho názoru přehlížíme?

Ignorujeme nebezpečí, že algoritmy naši demokracii kompletně mění. Představme si dva politiky. Ten jeden používá algoritmy, aby předal svoje volební poselství, ten druhý ne. Ten první s velkou pravděpodobností volby vyhraje. Vítěz voleb bude algoritmy používat i nadále, aby prosadil svoji politickou agendu. A tím bude úspěšnější než ten politik, který algoritmy nepoužívá. Na základě dat pak budou algoritmy stále lepší. Jednoho dne to povede k tomu, že politici přestanou být aktéry, ale stanou se jen rozhraním pro algoritmus, který bude samostatně jednat a rozhodovat. Totéž se může stát šéfům koncernů, generálům a lékařům: Ti všichni dobrovolně odevzdávají svoje rozhodovací pravomoci. To je enormní riziko.

 

Kam to povede?

Především nám hrozí nebezpečí, že společnost bude řízena algoritmy a ne lidmi. Za druhé bychom následovali algoritmy, kterým bychom už nerozuměli. Naše mozky nejsou vybaveny pro komplexitu algoritmů. Přijde čas, kdy algoritmy budou přijímat rozhodnutí, která jsou pro nás jako homo sapiens velmi špatná, a my, lidé, tato rozhodnutí budeme přesto provádět.

 

To se poslouchá jako sci-fi.

To je už částečně teď realitou. Když přijímá centrální banka rozhodnutí o úrocích, základem jsou algoritmy, které vycházejí z terabytů dat. Obchodníci na Wall Streetu zakládají svoje koupě a prodeje akcií už nyní převážně na algoritmech.

 

Vy jako psychiatr také používáte algoritmy, abyste z dat určil osobnost člověka. Důvěřujete tomu?

Je velmi jednoduché jen z několika dat vypočítat, zda někdo trpí depresemi. Jak ale algoritmy k tomu závěru došly, to pochopím často až po týdenním, někdy i měsíčním zkoumání, ačkoliv jsou to relativně jednoduché algoritmy. A teď si představte inženýra u Googlu. Ten chce prostě jen vytvářet stále lepší algoritmy. Pravděpodobně jej nezajímá, jak algoritmus dospěje k rozhodnutí. A to je velmi nebezpečné.

 

Jak můžeme snížit riziko, abychom nebyli jednoho dne řízeni algoritmy?

Nejdříve musíme toto riziko rozpoznat a přestat se do krve hádat o fake news a radikalizaci. A musíme se smířit s tím, že není žádné cesty zpět. Je stále více dat, algoritmy jsou stále lepší a my je bude stále více využívat. Pokrok se nedá zastavit. Nakonec budeme muset požadovat, aby umělá inteligence byla transparentní a srozumitelná. 

{/mprestriction} 

Přeložil Miroslav Pavel.

 

Michal Kosinski (*8. května 1982, Varšava) je polský psycholog a působí jako profesor na univerzitě Stanford. Jeho výzkum se zaměřuje na individuální rozdíly v chování, preferencích a výkonu. Konkrétně se zajímá o mechanismy propojující psychologické zvláštnosti (jako je osobnost) se širokou škálou organizačních a sociálních výsledků, včetně pracovního výkonu, zaměstnání, spotřebitelských preferencí a ideologie. To zahrnuje kromě chování také jazyk i sledování rysů obličeje. Kosinski provádí svůj výzkum pomocí řady výpočetních metod, včetně strojového učení, těžby dat a observačních studií, do nichž jsou zapojeny miliony účastníků.

Druhou premiérou aktuální sezony v Divadle Na zábradlí je inscenace Tajný agent. Jde o závěrečný díl britského triptychu: Po Shakespearovi a Doylovi se tentokrát představí dílo klasika britské moderní literatury Josepha Conrada – opět v režijním, textovém i scénickém uchopení kmenového režiséra Davida Jařaba. Premiéru bude mít hra 6.prosince.

Pan Verloc provozuje anarchistickou živnost, ale je zároveň ruským agentem. Východní mocnost už nechce jen neškodná udání na radikální soudruhy, ale požaduje za své peníze skutečné činy. Nezvykle aktuální román vypráví o jedné bombě, která měla způsobit strach a chaos a na přelomu 19. a 20. století přiblížit Británii zájmům Ruska. V příběhu inspirovaném skutečnými událostmi, nepovedeným atentátem na observatoř v londýnské čtvrti Greenwich, hrají Jiří Vyorálek, Anna Fialová, Petr Čtvrtníček, Jiří Černý, Jakub Žáček, Václav Vašák a Vojtěch Vondráček.

„Conrad má dar věci předvídat a velmi zvláštně pojmenovávat. Tajný agent je myslím velmi moderní text, který komunikuje i se současnou dobou. Bylo proto pro mne snadné se na něj napojit a přetavit ho v text nový, který nemění celkové směřování, ale pouze dává příběhu nový tvar a dotahuje některé detaily. Věděl jsem, že musím sjednotit divadelní i literární jazyk a dát věci formu, která by dokázala kondenzovaně komunikovat s divákem. Zároveň mi bylo jasné, že se nesmím zbavit, ba právě naopak, ještě posílit, zvláštní dichotomii tohoto románu, kde se mísí tragika s komikou často velmi zvláštním způsobem,“ vysvětluje David Jařab.

Děj Tajného agenta se odehrává začátkem 20. století v Londýně, v bouřlivém období rozmachu dělnických hnutí, radikálních anarchistických spolků, rozšiřování geopolitických vlivů evropských mocností. David Jařab si ale myslí, že témata jako bombové atentáty, anarchismus, zasahování cizích mocností do vnitřního dění státu, jsou blízké i současnému Středoevropanovi.

„Myslím, že ležíme na geopolitické křižovatce, takže nám zásahy cizích mocností do našich životů jsou blízké téměř od začátků naší historie. Vždycky jsme byli územím, o které byl zájem. Ostatně jsme svědky sofistikovanějšího vměšování, provokací a placených sabotáží našeho politického systému dodnes. Na jedné straně nemá smysl propadat šíleným spikleneckým teoriím o tom, že někdo z venku řídí vše, co se děje u nás (Rusko, USA, Čína apod.), ale Evropa je pilíř, o který se dozajista svádí hra. A my jsme součástí této hry,“ říká David Jařab.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Při příležitosti spisovatelova úmrtí si můžeme připomenout, co jej vlastně (a vcelku prokazatelně) inspirovalo k jedinému skutečnému bestselleru, kterého se během svého života dočkal, k Podivnému případu doktora Jekylla a pana Hyda (Ostrov pokladů se začal více prodávat až po jeho smrti).

„Dvě nejděsivější události v literatuře? Robinsonův objev stopy neznámé nohy v pobřežním písku a úžas doktora Jekylla, když po probuzení zjistí, že jeho ruka položená na pokrývce se změnila v chlupatou ruku pana Hyda,“ napsal Stevensonův přítel, spisovatel Marcel Schwob (1867–1905).

Podle legendy pěstované spisovatelovou rodinou inspiroval Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) sen. Sám autor ale přiznal, že z něj zbylo málo. Kohosi jen cpali do skříně (což textu novely neodpovídá) a honili „bledého zakrslíka“. „Působil dojmem zrůdy, zrůdy se zlem vepsaným do tváře,“ vyprávěl Stevenson manželce. „Zakrslý muž spáchal zločin a před očima pronásledovatelů spolkl prášek – a já věděl, že následkem toho změní podobu, ale ty jsi mě probudila.“

Hezká legenda, ale inspirací k příběhu bylo více a rodily se již v dětství. Soused přede dveřmi byl divný hrbáč, z něhož na hocha dýchala hrůza „i v pravé poledne“, a když malý Stevenson večer usnul, spatřil zarostlou příšeru (nepřipomínající jakoukoli lidskou bytost), která hrubě gestikulovala. Šlo o vědmu, ale vtom se stala strašlivou pradlenou.

Jindy do domu zavítal uhlazený Francouz a mladý Stevenson ho kdovíproč považoval za surového vraha, který naládoval opiem sýrové topinky a chlapci je chtěl vlídně podat: „Ochutnej!“

Ale zlověstný běs nočního Londýna (z kterého je dnes archetyp) měl především reálný vzor. A byl jím politik. Ne však takový typ, jakým je třeba Pavel Novotný. Byl to politik dvojí tváře: edinburský radní William Brodie (narozen 1741), jinak schopný umělecký truhlář, ba diákon celé korporace řemeslníků a správce tamního kostela sv. Jiljí. A také eso podsvětí, což ovšem po léta nikoho nenapadlo.

Bydlil v Brodieho ulici, pojmenované po jeho otci, v domě uprostřed zahrady (Brodie´s Close), a možná už tohle s jeho psychickým rozpoložením hned v mládí něco málo udělalo, kdo ví. V jedenačtyřiceti zdědil navíc i domy v High Street. Jaké měl záliby? Dvě. Ženy – a sázky na kohoutí zápasy. Ty kohouty k tomu účelu dokonce dočasně choval a trénoval.

V Cantově uličce měl milenku Anne Grantovou a tři děti. V Libertonské ulici měl Jean Wattovou a dva syny. Navzájem o sobě nevěděly a netušily ani, že mu nevědomky zajištují noční alibi. Za dne starosta, za nocí lupič. Není to krásné? A ty ženy k tomu! Asi vůbec nespal. Vykrádal domy.

Jako tomu bývá často, první příležitost, která z něj udělala zloděje, byla jednoduše příliš lákavá a snad i jednoduchá. Byl schopný a k první akci jej ponoukla oprava schránky v bance. Vrátil se tam prostě za tmy. Vše proběhlo s grácií. Přesnadno. Byl ohromen, fascinován, zaujat a navždy ztracen.

A řádil pak dál. Po léta. Roku 1786 s kumpány dokonce uloupil stříbrné žezlo Edinburské univerzity, které úspěšně prodali do zahraničí. V radě města se nato pan Brodie opravdově rozhořčil. „Kdo to jen mohl udělat? Kdo si dovolil?“ Když to říkal, tak byl Jekyll. Když kradl, tak byl Hyde.

Po dalším vloupání vypsala již vláda raději odměnu sto padesát liber, a to pro jakéhokoli komplice, který všechny ostatní udá. Slíbila mu svobodu. Brodieho ale nezastavili. Nedokázal to ani městský šerif, ani sto dvacet mužů edinburské stráže. A policie? Samo sebou ještě neexistovala. A démon se bavil. Zjara 1788 chtěl dokonce drze vykrást Ústřední berní úřad pro Skotsko v Chessel´s Court, kde se shromažďovaly daně.

Banda vešla dovnitř, ale nenašla bohužel tajnou zásuvku v pokladníkově stole, takže ostrouhali. A to byl problém. Komplicové mlčeli, dokud vše šlapalo. Ale teď jeden zklamaný komplic promluvil. Brodie ovšem nebyl včerejší a včas prchl do Londýna. Ale vypsali dalších dvě stě liber šterlinků na jeho hlavu. To již plul do Ostende jako jistý John Dixon.

Bohužel udělal chybu – bohorovně napsal tři dopisy přátelům a navíc je poslal po jistém obchodníku tabákem Geddesovi. Nepočítal ovšem s denním tiskem: Geddes jej poznal v novinách – a dopisy otevřel. Z textů identifikoval cíl Brodieho plavby, zpravil nejvyššího soudce a ptáčka lapili v Amsterdamu, odkud chtěl fouknout do Států. A pozor, soukromý detektiv ho načapal ve skříni. To už se podobá Stevensonově snu.

Brodieho soudil lord Braxfield zvaný Šibenice, jenž právě Stevensona později inspiroval k Weirovi z Hermistonu. Rozsudek zněl SMRT, ale v žaláři navštívil Willa jakýsi Degravers, muž z Francie, že prý ho po smrti vzkřísí. Uvěřil tomu diákon? Možná. Před popravou 1. října 1788 mu tento felčar udělal na spánek a ruku znamínka, což na vlastní oči vidělo čtyřicet tisíc diváků.

Brodie katovi ještě pomohl s oprátkou! Ničeho se opravdu nebál. Oběšen byl, ale teprve napotřetí; i tak to chodilo. Ale podle pověsti došlo brzy nato v Brodieho skladu dřeva k resuscitaci a posléze byl viděn v Paříži. To je ovšem jen další legenda. Ve skutečnosti Brodieho dopravili do šarlatánovy laboratoře se zlomeným vazem. Do krku si patrně před popravou vsunul felčarovu stříbrnou trubičku. Nepomohlo to.

Není pak moc pravděpodobné, že měl při věšení okolo těla dráty, aby zmírnil škubnutí při otevření propadla. Ale tradovalo se to a ještě za Stevensonova dětství (narodil se roku 1850) se vykládalo, že šibeničníkův duch nemá pokoj, bloudí a bloumá ulicemi (jako později Hyde) a škemrá uboze za odpuštění. Stevensonova chůva, kterou spisovatel později označil za svou „druhou matku a první manželku", pak chlapci říkávala: „Přijde na tě Brodie a bude to čert!"

O truhle ve svém dětském pokoji, kterou obdivoval, zase slýchal, že je Brodieho uměleckým dílem. A když jej chůva brávala do Muzea spolku starožitníků, vídal běsovu zlodějskou lampičku a pětadvacet jeho paklíčů.

„Ale byly Brodieho hlavním cílem peníze?“ ptal se již autor článku uveřejněného po exekuci. „Nelákalo jej spíše samo zlodějské umění?“ Vypadá to tak. A Brodie byl nožná i jakýsi skutečný Meckie Messer (Macheatch), protože život někdy skutečně napodobuje umění, jak řekl Oscar Wilde. Žebrácká opera (1728) byla tenkrát nesmírně populární a hle, také Meckie uniká popravě do kolonií. On ovšem úspěšně. Přesto lze zjednodušeně říct, že za Hydem stojí jako vzor vlastně i „Meckie Nůž“.

Brodie sice nikdy nikoho nezabil, ale dvě tváře rozhodně měl a vyměňoval je jako masky vždy se „smrknutím“. Denní maskou byl gentlemana z klubu, do něhož chodil i spisovatel Samuel Johnson a jeho životopisec Boswell. Noční maskou byl dobrodruh se šperhákem a dvěma milenkami. Legenda se v Edinburghu tradovala a Stevensonův otec sice popravu nemohl vidět (narodil se roku 1818), ale velmi rád synkovi líčil její chmurné detaily, zvlášť když prý měl dobrou náladu, což ovšem nebylo na denním pořádku.

Byl totiž rozpolcený – a čas od času explodoval radostí, z níž ovšem trčely ostny sarkasmu. Jakmile energie vyprchala, stával se Thomas Stevensonopět laxním „Jekyllem“ a také notně bigotním puritánem. A melancholikem, děsícím se ďábla v sobě. V záchvatech snad přísný, ale jinak se dopustil fatálního rozmazlení jedináčka. On a jeho žena se o syna velmi báli, a tak jej hýčkali a co nejdéle izolovali od světa.

O Brodiem sepsal Stevenson i hru – už ve čtrnácti – a přepracoval ji spolu s vlastním literárním agentem (a částečným vzorem Silvera) Williamem Ernestem Henleym (1849–1903) do rozsáhlejšího dramatu o pěti dějstvích s titulem Diákon Brodie. Edinburská premiéra se uskutečnila roku 1884 a drama bylo uvedeno také v Londýně, New Yorku, Chicagu a Montrealu. Hra všude propadla. „Nevěrojatný kus s pomíjivými výjevy i charaktery,“ napsal G. B. Shaw.

„Vnitřní mravní rozpolcenost“ jednoduše měla ve Stevensonově životě svou roli. Nejen otec, ale i syn neovládal výkyvy nálad a měnil se prý před zraky okolí. Obyčejně pak jeho oči jiskrně zářily a tvář „se čeřila ustavičnými změnami výrazu“. Až podivně životné, hubené a dlouhé tělo se ani nechtělo bránit setrvalému pohybu, který byl projevem nervozity, ale i chorobnou, psychickou křečí a „vnitřním démonem“. Trpěl disociativní poruchou, jak bychom dnes řekli. „Jeho nejtypičtější vlastností zůstala zvláštní až čarovná vitalita, pro kterou byl obdivovaným a velmi vítaným společníkem,“ shrnula to nejpůvabněji Andrea Poláčková v doslovu k jeho eseji Obrana zahalečů (1881).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Německá sociální demokracie si zvolila nové předsedy. Pro budoucnost velké koalice to znamená potíže. Paukenschlag neboli „úder do kotlů“: v celostranickém hlasování německé SPD byli kandidáti spolkového establishmentu poraženi a na jejich místo nastupují nepříliš známé tváře.

SPD na rozdíl od CDU volí svoje předsedy přímo, hlasováním všech členů. Dříve kandidovali jednotlivci, ale tentokrát se sociální demokrati zhlídli ve striktním genderovém režimu u Zelených a zavedli si takzvanou Doppelspitze, podle které mají být „spolupředsedy“ vždy žena a muž. Jak přesně má takové duální vedení fungovat v rámci německé ústavy, podle které je kancléř jenom jeden a s žádnou gender-dvojkolejností se nepočítá, to se asi ukáže až v nějakých dalších volbách.

Největší šance se dávaly dvojici Olaf Scholz – Klara Geywitz, protože Scholz je ve vládě velké koalice vicekancléřem a ministrem financí zároveň, vyšší postavení už nikdo v SPD nemá. Jenže prásk, nespokojená členská základna rozhodla jinak a zvolila do čela strany téměř neznámou dvojici, která kandidovala se silně levicovým programem a s tím, že koaliční smlouvu je nutno přejednat. Nebylo to ani těsně, nováčci zvítězili poměrem 53,06 : 45,33 procenta.

Norbert Walter-Borjans je bývalý ministr financí spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko (NRW) v letech 2010-2017. V médiích se proslavil hlavně tím, že občas od Švýcarů nakupoval seznamy Němců, kteří si do Švajcu ulili peníze před německým berňákem. (Update: Bylo to jedenáct cédéček a byla kradená.)

Vestfálská sociální demokracie byla ve volbách roku 2017 vymetena do opozice s historicky nejhorším výsledkem vůbec. Do jaké míry se na tom podílel pan Borjans a do jaké to byl důsledek všeobecného úpadku SPD na německé scéně, těžko říci. Nicméně aspoň se o něm dá říci, že má nějaké zkušenosti z vládnutí ve velkém spolkovém státě (NRW má 18 milionů obyvatel), i když na celoněmecké úrovni nikoliv.

Jeho genderová parťačka Saskia Esken je naproti tomu úplný nováček v jakýchkoliv exekutivních funkcích, řadová poslankyně SPD, jedna ze sto padesáti tří. Zato je členkou Greenpeace a klubu eurofederalistů (Europa-Union Deutschland), což napovídá tomu, že pozičně předbíhá Zelené z ještě zelenější strany.

Oba zvolené musí ještě v pátek potvrdit celostátní sjezd, ale to je spíš formalita.

Zvolení nové dvojky do čela SPD se v německých médiích široce chápe jako vzpoura vůči velké koalici a vůči tomu, jak spoluvláda s CDU/CSU zatáhla sociální demokracii do středu; levý obrat.

Oba vítězové také hlásali před volbami značně radikální myšlenky:

- okamžité zvýšení hodinové minimální mzdy z 9 na 12 eur,

- mohutné miliardové investice do ochrany klimatu (takové, které by byly neslučitelné s politikou vyrovnaných rozpočtů čili schwarze Null),

- čtyřnásobné zvýšení již dojednané uhlíkové daně (z 10 na 40 eur za tunu CO2),

- její úpravu skrze takzvanou klimaprémii, aby více dopadala na bohaté,

- zrychlení výstavby větrníků a nesouhlas s dojednanou minimální vzdálenosti od obydlených budov (viz předešlý článek 

Občanské iniciativy v Německu úspěšně blokují stavby nových větrných elektráren),

- budování státní internetové infrastruktury k pokrytí míst, která vynechali komerční poskytovatelé.

Pravděpodobnost, že by současná CDU/CSU na takové požadavky kývnula, se rovná pravděpodobnosti sněhové taškařice v pekle, takže pro další existenci velké koalice to znamená problém. Předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer už oznámila, že na koaliční smlouvě se nic měnit nebude. Totéž potvrdil šéf bavorské CSU Markus Söder.

Pár komentářů k věci.

Výše zmíněný seznam požadavků je natolik doleva, že si člověk říká, zda vůbec oba čerstvě zvolení politici počítali s tím, že vyhrají a budou tím pádem zavázáni jej nějak prosazovat vůči koaličnímu partnerovi. Nicméně teď už s tím nemůžou nic moc dělat, jinak by úplně ztratili tvář. Asi bude legrace.

Členská základna SPD dala touhle volbou jednoznačně najevo, že velká koalice jí vadí, a že by dávala přednost modelu „rot-rot-grün“. On ostatně dost podobný proces probíhá i v CDU. Na nedávném sjezdu v Lipsku sice „AKK“ svůj mandát obhájila, ale nespokojenost některých politických osobností se stávajícím středovým modelem byla dost patrná. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si i v CDU volili předsedu všichni členové strany, a ne jenom delegáti sjezdu.

Zkrátka, merkelovská rozplizlo-neurčitost už se lidem v obou stranách zřetelně přejedla. Dojde-li ale zase k nějakému oddělení levice a pravice, má pravice fatální nevýhodu v tom, že odmítá byť jen mluvit s AfD. Na levici ten problém nemají a Linke berou jako svého parťáka, i když je to strana plná bývalých soudruhů, těch, kteří kdysi provozovali minová pole na vnitroněmecké hranici. Rot-rot-grün zkrátka normálně politicky funguje.

A pokud se tahle trojice dostane po příštích volbách v Německu skutečně k moci, můžeme se těšit na pořádný ekonátlak, až z nás budou naše nešťastné české biošťávy téct proudem… Vůči těmhle jedincům je Merkelová skoro něco jako náš kamarád.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Pondělí 2. prosince 2019


Český výtvarník, grafik a ilustrátor Jiří Slíva kreslí pro světové deníky a časopisy, vystavuje po celém světě, ilustroval více než 170 titulů a publikoval 20 knih vlastního kresleného humoru v Česku, Německu, Švýcarsku, USA a Francii. Je také držitelem spousty mezinárodních ocenění. Obrazová publikace Vino fatale obsahuje téměř dvě stovky černobílých i barevných kreseb, litografií, leptů a maleb i aforismů na téma víno, vinárny, vinice, vinaři, přípitek, láhve, vývrtky, viněty, tvary hroznů i sudů, názvy odrůd i staré reklamy na vína.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Co se obrozencům nezdálo na slově kafe, co znamená „mít za lubem“, odkud pochází slovo gymnázium a proč se říká „Kvílí jako Meluzína“. To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož listopadové posty přebíráme.

 

Listopad, devátý měsíc (1. 11)

Začal nám listopad, jehož český název je odvozený od padajícího listí, jak je nasnadě. Co ale varianty slova november označující tento měsíc v mnoha jiných jazycích? Tento název je z latinského novem (devátý), protože listopad byl devátý měsíc římského kalendáře.

 

Rozšafný šafář (4. 11.)

Jaký byl pan mlynář, když o něm babička Němcové říkala, že je rozšafný? Sloveso šafovati pochází z německého schaffen a značí starat se o něco. Stejného původu je šafář, tj. osoba starající se o statek. „Rozšafný“ člověk se stará dobře, tzn. je „moudrý“ a „uvážlivý“.

 

Srbové řádili jako černá ruka (5. 11.)

Proč se říká „řádit jako černá ruka“? Původ této fráze hledejme v historii: jako Černá ruka se označovala militantní srbská nacionalistická organizace založená v roce 1901. Její členové mj. zavraždili srbského krále a podíleli se na atentátu na Františka Ferdinanda.

 

Na kávu si stěžujte obrozencům (6. 11)

Proč je spisovně káva a nespisovně kafe? Oba výrazy jsou z tureckého kahve, přičemž starší kafe do češtiny zavedli arménští obchodníci. Obrozencům se kafe s „f“ zdálo nečeské, proto se inspirovali v polštině a srbochorvatštině a prosadili do spisovné češtiny tvar káva.

 

Nemám co dělat, nevím, co dělat (7.11)

Rada obzvlášť pro marketing a copywriting: jak na čárku před infinitivem? Zastupuje-li infinitiv vedlejší větu, čárka se píše: Nevím, co dělat; Přečtěte si, jak na to; Tipy, jak vydělat. Ve spojení se slovesy mít a být ale čárka není: Nemám co dělat; Není co dělat.

 

Nazí gymnazisté (8. 11.)

Páteční jazyková specialita zejména pro studenty gymnázií: věděli jste, že ve staré řečtině slovo gymnásion označovalo školní sportoviště a že bylo odvozeno z řeckého gymnázō (doslova „cvičím nahý“), protože žáci prováděli tělesná cvičení bez oděvu?

 

Válečník Martin (11. 11.)

Svátek má Martin – vše nejlepší! A věděli jste, že Martin je z Marsu? Tedy ne doslova – Martin pochází z latinského Martinus, což je varianta jména římského boha války Marta. Po něm je pojmenovaná i planeta Mars. Volný překlad jména je válečník či bojovník.

 

Osamocená Meluzína (12. 11.)

Proč se říká „kvílet jako Meluzína“? Podle jedné z mnoha verzí pověsti byla Meluzína žena s hadím ocasem a křídly. Do této podoby se proměnila poté, co její choť porušil slib a spatřil ji při koupeli. Teď Meluzína putuje osamocená po světě a pláče (kvílí) pro své děti.

 

Kdo je za keřem? (13. 11.)

Zkoušeli jste si někdy slabikovat slovo zá-keř-ný? Pokud ano, tak jste odhalili jeho původ! Skládá se z předpony „za“, kořene „keř“ a přípony „ný“ – to znamená, že zákeřný člověk je doslova ten, kdo číhá za keřem.

 

Narozdíl píše jen MS Word (14.11.)

Píše se „narozdíl“, nebo „na rozdíl“? Pravopisně správně je psaní dvěma slovy – „na rozdíl“ se tedy píše „rozděleně“, jak význam slova napovídá. Pozor: v praxi se často objevuje chybně dohromady, navíc některé verze MS Word tuto chybu převzaly a jako chybu ji neoznačí.

 

Upečte si vír (15. 11.)

Kde se vzal „štrúdl“? Hovorový výraz pro jablkový závin pochází z rakouské němčiny, kde Strudel označuje nejen závin, ale i vír. Proč zrovna vír? Protože původně měl štrúdl tvar dlouhého zamotaného šneka – či víru. Tak si o víkendu třeba jeden takový vír upečte!

 

Řecký samet (18. 11.)

K výročí sametové revoluce si posviťme na historii slova samet. Pochází z řeckého hexámiton, doslova tkanina utkaná ze šesti nití (héx = šest, mítos = nit), a putovalo přes latinu (examitum či samitum), francouzštinu (samit) a němčinu (Sammet, dnes Samt) až do češtiny.

 

Co měl mlynář za lubem? (19. 11.)

Proč se říká „mít něco za lubem“? Lub je jednak tenká dřevěná deska používaná při výrobě hudebních nástrojů či nábytku, jednak dřevěný okraj (houslí, síta, lodi); ale dříve také dřevěný kryt mlýnských kamenů, za který si nepoctivý mlynář mohl ukrýt (ukrást) trochu mouky.

 

Řídící pracovník v řídicí místnosti (20. 11.)

Jak určit koncovku -icí/-ící v přídavných jménech typu řídicí/řídící? Slouží-li věc k nějakému účelu, ale sama akci nevykonává, je -icí: řídicí místnost. Vykonává-li věc či osoba akci sama, je -ící: řídící pracovník. Podobně: pečicí forma, holicí pěna, spořicí účet...

 

Ledová čokoláda není čokoláda (21. 11)

Proč se říká ledové čokoládě ledová, když ani není z ledu, ani se nemusí uchovávat v lednici? Ledová čokoláda není čokoláda, nýbrž směs ⅓ čokolády a ⅔ kokosového oleje. Kokosový olej v ústech taje rychleji než čokoláda a vyvolává chladivý (ledový) pocit na jazyku.

 

Babička šukala po světničce (22. 11.)

Vysvětlivky k povinné četbě pro mladší ročníky: co dělala babička, když šukala po světničce? Šukat je zde použito ve starším významu běhat sem a tam či těkat (stejného původu je slovo pošuk). Další starší význam je hledat (viz polské szukać), zřejmě z němčiny (suchen).

 

Vidí dívce pod sukni při čekání na tramvaj (25. 11)

Kdy psát ji/ni vs. jí/ní? Nahraďte si zájmeno ona zájmenem ta. Kde je tvar tu, tam je ji (krátce); kde je tvar té, tam je jí (dlouze). Př. Vidím ji (tu dívku) vs. Vidím jí (té dívce) pod sukni. Čekám na ni (tu tramvaj) vs. Čekám na ní (na té tramvaji, tj. na střeše).

 

Jak se má vrána k havranovi? (26. 11)

Mysleli jste si, že vrána je samička havrana? Zoologicky vzato se mýlíte – vrána a havran jsou různé živočišné druhy – ale etymologicky vzato máte pravdu. Vrána je totiž ženský protějšek praslovanského *vornъ (havran), což je z indoevropského *u̯orno- (černý; vraný).

 

Jak si přivlastnit ženu (27. 11.)

Kdy zvolit svůj vs. můj/tvůj/jeho? Pokud přivlastňovanou věc či osobu vlastní podmět (původce děje věty, kdo/co), říká se svůj. Pokud je věc či osoba někoho jiného, svůj se neříká. Svůj tedy znamená vlastní. Př. Políbil svou (vlastní) ženu vs. Políbil jeho (cizí) ženu.

 

Bonbon je dobrý (28. 11.)

Dneska si zapamatujme, že „bon“ značí něco dobrého: pochází z latinského bonus (dobrý). Dobré je to znát proto, abychom nepsali písmeno m, kam patří n: např. bonbon (expresivní zdvojení bon). Stejného původu je bonton (dobré chování), bonmot (slovo), bonita (hodnota) aj.

 

Mykat, vyza, cavyky, pyj (29. 11)

Dnes si připomeňme málo používaná, leč zajímavá vyjmenovaná slova, která nás ve škole nejspíš neučili! Patří sem sumýš (mořská okurka – živočich), babyka (druh javoru), mykat (napřimovat vlákna), vyza (říční běluga – ryba), cavyky (okolky) a samozřejmě pyj (pohlavní úd).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nedávno jsem v jedné anketě na otázku, zda je současná demokracie ohrožena, odpověděla, že demokracie mi dnes většinou připomínají spíš lunapark s více či méně stupidními a nebezpečnými atrakcemi, k nimž nepochybně patří experimenty s rodičovstvím, stejně jako genetické proměny. O své dojmy ze země galského kohouta se se čtenáři Literárních novin ráda podělím, neboť mám obavu, že platí, co kdysi vyslovil slavný Sigmund Freud, že věci, jež se staly, nikdy nemají konce.

Francouzské i jiné právní autority nyní čím dál častěji řeší dosud nevídané kauzy, kdo je matka a kdo otec a zda matka může být zároveň i otec. Rozhlasová stanice France Culture se ve své relaci z 28. září letošního roku zabývala britskou kauzou transgender Freddyho McConnella, novináře Guardianu, který porodil dítě a chtěl být zapsán v rodném listě jako matka i otec dohromady. Nakonec soud rozhodl, že bude zapsán jen jako matka. Obdobný příběh řeší i soud v Montpellier, nejprve ženatý otec čtyřleté Émeline se posléze stal ženou, se svou manželkou Isabellou vytvořili jednopohlavní dvojici, a společně pak požádali, aby i on (tj. už ona) byl(a) také zapsán(a) jako matka v rodném listě jejich dcery. Pokud vím, soudní řízení v této kauze se vleče, soud totiž považuje za poněkud neobvyklé, aby žena, původně muž, byla matkou a aby jedno dítě mělo dvě matky a žádného otce (Le Figaro ze 14. listopadu 2018). A nejeden právní problém už nastal i v případě, že dítě přišlo na svět na objednávku a bylo zapotřebí určit, kdo jsou jeho rodiče?! Všechny právní i jiné autority přitom upadají do nápadných rozporů.

Smluvní těhotenství 

Letos na podzim opět projednával francouzský parlament zákon gestation pour autrui, GPA, který lze přeložit jako těhotenství pro jiného, neboť tato praktika už dávno naplno běží ve Velké Británii, Řecku, Portugalsku, Ukrajině a o Asii ani nemluvě. Stačí, aby si muž pronajal dělohu a dodal sperma. Poslanci však ani letos nedospěli k jasnému rozhodnutí, podobně jako v jiných zemích, kde zákon tuto metodu sice výslovně neupravuje, ale také nezakazuje. Mlčky ji toleruje. Zmatek je velký. Na dítě má právo každý, tvrdí jedni a druzí dodávají: mám právo být rodičem a jak, do toho nikomu nic není. A kdo to nechápe, je zaostalý. Nejhlasitěji a unisono zní podobné výroky z úst mladých liberálů, kteří odmítají respektovat jakoukoliv tradici – budují Novou společnost, Nového člověka. 

Ale k věci. V případě náhradního mateřství jde zejména o matku, jejíž role spočívá pouze v těhotenství. Po porodu se novorozeně odevzdá objednateli, jinými slovy – zákazníkovi. Neboť tato záležitost je upravena smlouvou, která stanoví výši odměny, ta se skrývá pod pojmem náhrada nutných výdajů spojených s graviditou a porodem… Skutečnost ale bývá často jiná! Většinou si nasmlouvaná žena potřebuje nutně přilepšit. Jenže, jak jinak to zařídit, když smluvní strany musí splnit podmínku, která platí ve všech civilizovaných státech, zvláště ve Francii, zemi Deklarace lidských práv, že lidská bytost nemůže být předmětem obchodu, nemůže být biologickým zdrojem jinak než na základě vlastního svobodného rozhodnutí. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

O to více zneklidňuje rychle se rozvíjející marché de la maternité, trh s mateřstvím, jak píše známá francouzská filozofka Sylviane Agacinski ve své brožurce L´Homme désincarné. Du corps charnel au corps fabriqué, Bezbožný člověk. Od těla tělesného k tělu vyrobenému (Gallimard, 2019). Pro úplnost dodávám, že autorka knihy se v roce 1994 provdala za socialistického politika Lionela Jospina a dvakrát neúspěšně kandidovala na prezidentský úřad; ostře vystupuje proti GPA, metodě, kterou považuje za obchod s ženským tělem. A zdá se, že má v mnohém pravdu. Stačí si otevřít internet a na netu hned najdete nabídky na mère-porteuse, ženu-nosnici, k dispozici jsou i návrhy smluv, včetně ceny za poskytnutou službu. Adopce se prý byrokraticky vleče, a tak jako forma náhradního mateřství už nestačí. Proto se zavedly jiné metody, jako právě zmíněná GPA, praktika, která je ve Francii zvláště požadována stejnopohlavními dvojicemi, žádajícími její legalizaci. A velice hlučně si v tomto směru počíná Association des parents et futurs parents gays et lesbiens, Asociace budoucích, homosexuálních a lesbických rodičů, známá jako APGL. 

Zastánci argumentují tím, že každý má právo na štěstí, každý má právo na dítě, jedno, na čí úkor. Francouzská média už uvedla bezpočet reportáží, rozhovorů, dokumentů, které do alelujá vychvalují GPA (např. Regards croisés sur la GPA, Křížení pohledů vysílaný na France Inter 8. ledna 2017). Ale pozor, nemusí vždy všechno dopadnout jako ve filmu, tělo bývá vrtošivé. Může se stát, že těhotenství bude rizikové, že bébé nebude vyhovovat přání zákazníka, i na to smlouva pamatuje – obsahuje i údaje o interrupci či možnost předat dítě někomu jinému, než bylo původně ujednáno. Komplikace občas nastanou – byl tu už problém s dítětem, které se narodilo s vrozenou malformací… Vzpomínám si na ten případ dobře, byl hodně medializovaný, novorozeně pak nechtěla ani žena-rodička, ani objednatel, nakonec po velkých tahanicích skončilo přece jen u rodičky. Platí samozřejmě i situace, že náhradní matka si během devíti měsíců vše rozmyslí, k nenarozenému dítěti přilne a rozhodne, že si ho ponechá. Mateřství totiž není jen organická funkce, jak by si protagonisté GPA přáli. 

Vyrobená těla

I přes letošní intenzivní tlak na parlament a vládu zůstává GPA ve Francii stále v šedé zóně, toleruje se. A proč by se mělo něco měnit? Ani Evropský soudní dvůr se o ni příliš nezajímá. A tak baby business vzkvétá. Vše lze nějak ospravedlnit. A vůbec nejjednodušší je zajet si z Francie pro mimino rovnou do zahraničí, nejlépe tam, kde se pořídí nejlevněji. Turistika v tomto směru utěšeně běží, navíc pokud je turista – francouzský státní příslušník, dítě automaticky – v nejlepším zájmu – obdrží také francouzské státní občanství; nezáleží, za jakých okolností (krutých, zkorumpovaných a nelegálních) přišlo na svět; rodička se v dokladech neuvádí. Lhostejné, že muž si pronajal ženské pohlavní orgány a dítě bylo předmětem smlouvy. Zvláště ve třetím světě jsou k tomu účelu najímány mladé ženy a dívky, nejčastěji z chudého venkova; smluvní režim chladnokrevně omezuje jejich soukromí, způsob života a ohrožuje jejich zdraví. V Kalifornii, jak píše Sylviane Agacinski, existuje dokonce podnik CLARA, který se specializuje na vyhledávání vhodných náhradních matek. Někdy jsou těhotné ženy nuceny i k tomu, aby se k porodu vydaly do některé ze zemí Evropské unie, dítě tak obdrží unijní doklady, a pak už jde vše jak po másle. V nejlepším zájmu dítěte se přece nebude něco komplikovat, něco kontrolovat, ne?

Autorka Bezbožného člověka. Od těla tělesného k tělu vyrobenému v této souvislosti uvádí, že i k nám do Čech dojíždějí náhradní matky, aby přivedly na svět dítě pro jiného. Pouze konstatuji, co píše. Na jiném místě pak dodává, že na Ukrajině existuje Institut Feskov, který rodičce nabízí ty nejlepší podmínky i cenu, včetně pojištění, lékařské péče atd. Institut zaručuje nejen zdravé novorozeně, ale i volbu jeho pohlaví, a dokonce si zákazník může vybrat, zda raději evropský, asijský či africký genotyp… Cena: 28 700 eur. Indii, která byla ještě nedávno v tomto směru také velice vyhledávanou zemí, údajně přinášel tento byznys 365 milionů eur ročně. V prosinci minulého roku však stát využívání žen a metodu GPA přísně zakázal.

Může se stát, že matky hodné, zlé a macechy budeme brzy potkávat už jen v pohádkách, teď se do popředí tlačí matky gestační a sociální i jiné, jejichž názvy si už ani přesně nevybavuji. Člověk je přece svobodný a může si vybrat. Výklad svobody má však nakyslou příchuť. Znejistění otce a matky je vážná věc, je to narušení přirozených vazeb. Když pomineme zdravotní rizika i psychickou zátěž, kterým jsou náhradní matky vystaveny, rozhodně nelze pominout, že mateřství „jako věc na prodej“ je hrubý útok na rodinu i společnost. Škoda, že poslanci Macronovy strany En marche jsou podobným metodám nakloněni (metod je několik, společné mají jedno – zneužívání žen). A Comité consultatif national d´étique, CCNE, Národní poradní výbor pro otázky etiky, založený v roce 1983, aby poskytoval svůj názor v morálně problematických věcech, se vyjadřuje jen sporadicky a neurčitě. V květnu 2015 několik významných intelektuálů, jako jsou psycholog Michel Onfray, již zmíněná Sylviane Agacinski, univerzitní profesorka Marie-Jo Bonnet, známá etnoložka Martine Segalen a další zveřejnili v deníku Libération petici Stop Surogacy Now. Signatáři žádali okamžité zastavení praktik náhradního mateřství, zvláště GPA, které považují za bezostyšné zneužívání žen z nejchudších společenských vrstev, v textu zdůraznili vážné ohrožení jejich zdraví, stejně tak i dětí. Marně. Všichni, kdo vehementně metody jako GPA i jim podobné prosazují, necítí potřebu zatěžovat se čímkoliv, a hlavně ne tím, co bude, až dítě vyroste. 

{/mprestriction} 

Autorka je spisovatelka a publicistka střídavě žijící v Praze a v Paříži.


Neděle 1. prosince 2019


Jmenuji se Aniu Ajia, Jsem z národnostní menšiny Yi. Pocházím z hory Daliang, která se nachází v provincii Sichuan. Jsem zástupcem dědiců tradičních kostýmů menšiny Yi.

Naši lidé žijí hlavně v provincii Yunnan, Sichuan, Guangxi a Guizhou. Naše národností menšina je početná a kostýmy jsou proto různorodé, především jsou také důležitou součástí naše kultury,

Pro každou dívku národnosti Yi je v dětství vyšívání součástí her. Výroba kostýmů je v dospělosti jejich základní dovedností. Nezískali přitom žádné estetické vzdělání, vycházejí z tradice.

Když jsem byla na vysoké škole, lidé kolem mě chválili krásné kostýmy menšiny YI. V roce 2005 jsem se zapojila do přípravy kostýmů pro jednoho filmu v Pekingu.

Výroba kostýmů umožňuje i naším ženám, aby mohly vydělávat peníze vyšíváním.

Jsem také módní návrhářka: 26. října 2018 byla moje práce „Mezi bílými mraky“ předvedena na uměleckém festivalu China International Fashion Week. Snažila jsem se prezentovat nejtradičnější a podstatné části kostýmů menšiny Yi a kombinovat je s moderní estetikou.

Chci popularizovat kostýmy menšiny Yi a její kulturu, aby je poznalo co nejvíce lidí.

V neděli 1. prosince proběhla ve velkém sále paláce Žofín již 83. aukce Galerie Kodl. V záplavě tradičních a pro mnohé již trochu ohraných jmen české moderny jako jsou Špála, Muzika, Lhoták, Čapek, Zrzavý, zaujme i mistrovské dílo 16. století od neznámého autora či naivistický obraz Karla Gotta, jehož osobnost se možná začne na českých aukcích objevovat pravidelně.

Aukční den začal, jak je u Kodla již obvyklé, charitativní dražbou – tentokrát ve prospěch Paměti národa, která má za cíl uchovat autentické vzpomínky pamětníků, již zažili hrůzy druhé světové války i komunistické diktatury. Z povahy věci byly tedy do aukce zvoleny velmi kvalitní dokumentární fotografie různých námětů, z nichž lze vypíchnout osobité ztvárnění Tel Avivu od Ilana Ben Yehuda, které bylo prodáno za 36 tisíc korun (všechny uváděné částky jsou bez aukční přirážky).

Z velkých tvůrců českého 19. století byl několika díly zastoupen vynikající krajinář Julius Mařák. Jeho obraz Z Varny do Brixenu, na kterém je patrně zachycena jeho žena, taktéž malířka Ida Pfeffermann, odráží vyrovnanost autorovy osobnosti, jež se zračí i v harmonickém koloritu celého díla. Dílo se vyšplhalo z vyvolávací ceny 200 tisíc na 850 tisíc korun. Milovníky slováckého venkova obdobně potěší velmi tradiční plátno Joži Uprky Dívka v kroji, prodané za 550 tisíc Kč. To se řadí mezi impresionisticky laděné obrazy s důrazem na prosluněnost a pozitivní náboj kompozice s využitím barevné skvrny. Stejně jsou na tom i díla v nedávné době ještě opomíjeného českého impresionisty Václava Radimského, jehož Rozkvetlé máky v Normandii se vydražily za 2,9 milionu korun.

Na aukci nemohla chybět ani osobnost Emila Filly. Obrazy tohoto umělce pravidelně překonávají aukční rekordy. Plátno Zátiší s mísou a dýmkou z roku 1930 reprezentuje autorovu meziválečnou tvorbu a vydražilo se za 5,4 milionu korun. Kontrastní barevné řešení spolu se stylizací tvarů a jednoduchostí motivu prezentují klidnou dobu počátku 30. let. Tato Fillova poloha však postupem času nabere jiný rozměr, aby na konci dekády vyvrcholila ve složitých figurálních dílech, reflektující ohrožení starého kontinentu nacistickým hegemonismem.

Opomenout nelze ani vynikající plátno nekomfortní utlačované tvorby Mikuláše Medka, jež patří do širšího okruhu českého informelu. Zlatavý kolorit obrazu Žíznivý anděl II představuje iluzivní kompozici provedenou v monumentálních rozměrech kombinovanou technikou emailu a olejomalby. Dílo se z vyvolávací ceny 3,3 milionu korun dostalo až na 8,7 milionu korun.

Skutečnou perličkou letošní aukce se jeví obraz od Karla Gotta „Mona Lisa“, jež svým osobitým naivismem vzbudil zájem sběratelů natolik, že se prodal za neuvěřitelných 1,7 milionu Kč. Úspěch dražby možná předznamenává docenění mistrovy výtvarné tvorby i v budoucnu.

Nejstarším dílem 83. aukčního dne se stala desková malba Stigmatizace sv. Františka ze 16. století od neznámého, patrně nizozemského, malíře. Figurální kompozice tohoto obrazu nezapře vliv dřevořezu Albrechta Dürera stejného námětu, jehož grafické listy byly v 16. věku rozšířené po celé Evropě. Obraz upoutá i splývavostí a měkkostí malby či drobnopisným realismem krajiny v pozadí, který byl typický pro franko-vlámskou oblast. Prodán byl za vyvolávací cenu 250 tisíc korun.

Tak trochu jiný svět reprezentuje obraz Kamila Lhotáka Ve Francii ráno na cvičišti, vydražený za 2,2 milionu Kč. Lhotákova zobrazení městských periferií nechybí již na žádné velké aukci posledních let. Dílo signováno autorovým celým jménem stylově zcela zapadá do tvorby tohoto uznávaného člena Skupiny 42 a je jistě dobrou investicí. Podobně je na tom i akvarelem a bělobou kolorovaná kresba ilustrátora Josefa Lady Slouhova koleda, jež se vydražila za 1,3 milionu Kč.

Nejdražší malbou aukce se stal Ráj černochů od Toyen za vyvolávací cenu 18 milionů Kč, odrážející zálibu evropského kontinentu v umění civilizací odjinud a jakési okouzlení svobodou sexuálních radovánek. Primitivní kolorit a stylizované postavy reflektují autorčin zájem o estetické cítění černé Afriky. Vědomé odlehčení tématu, jež přichází po jejím kubistickém období, zastoupené na aukci jiným dílem – Nature morte cubiste (Zmrzlina), vydraženém za 8,1 milionu Kč, předznamenává její další vývoj v artificialismu či později přechod k trochu děsivému realismu.

Již 83. aukční den Galerie Kodl přinesl 250 unikátních prací autorů různých období i žánrů. Charitativní aukce pro Paměť národa i letošní výročí 30 let od první aukce, pořádané tehdy Martinem Kodlem s přáteli pod hlavičkou Antikva Nova Praga, symbolizují navíc tři dekády svobody, a to nejen v obchodu s uměním, ale ve společnosti českých zemí obecně.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nikdy není správné být příliš osobní, ale mé vlastní šťastné dětství se prodíralo jako plevelem a klučinou érou, kdy se v rodinném kruhu doma prezentoval jako pravda ryzí opak toho, co mi říkali ve škole.

Máme zde dnešek a na programu dne otázku, zda se totéž neděje – v jisté míře – znovu, ale vlastně vždycky. Za jakéhokoli režimu. A děje se to. Pochopitelně ano. Protože ideální stavy, jak známo, neexistují, a nikde není ani žádná ideální demokracie, protože ona vždycky leda tak balancuje jako akrobatka na hrotech jehel – a rozpouští se, na okamžiky se opět stmeluje, pak pro změnu sama žasne nad vlastními selháními a nato pošetile čeká a čeká, zda snad to bude „lidský faktor“, co zjedná nápravu.

Jenže právě lidský faktor nápravu obyčejně nezjednává a demokracie mu naopak může být trnem v oku. Demokraticky žít? „Eh, prosím vás, to nelze. To neumíme.“ A jak si všiml nejen britský historik Tony Judt, jedenadvacáté století funguje ponejvíc za vlády popu, za vyhlazování vzpomínek a ztráty historické kontinuity.

Ne že by se nadále nerodili lidé s jistým IQ, vybavení mozkovými buňkami a schopní při podívání se zpět připomínat dějinné momenty, z nichž se můžeme poučit! Ale...

Podobní dnes už povětšinou nemají šanci najít dost aktivních posluchačů.

Nikdo takového intelektuála sice cíleně neupozaďuje, přesto jim ale není dopřáno sluchu. A to je dnešek. Toť čas, v kterém žijeme před počátkem dvacátých let, a pro tuto éru je něco takového charakteristické. Éra dneška se prosazuje povrchností a mlčením. „Držením úst.“ O tom, co se kdy stalo hrozného, se raději nehovoří, a když, tak jen jako o frašce s prošlou záruční lhůtou. Asi jako když realizujeme malebnou rekonstrukci bitvy u Slavkova, nebo jiného klání, třeba i nedávnějšího. Co zbude? Kýč. A polopravda, která je největší lží! A hle, ani není nutno zavírat oči. I když je máme rozevřené do šira, vnímáme dávné události už jenom v groteskně přetavené, bizarně absurdní podobě. A ani děti nás od toho nezachrání, anebo jen málokdy. To spíše zajistí, že to podobně půjde dál, ba to bude ještě horší. Právě v dětech by měla být naděje a jistě, vždy se budou rodit skvělí jedinci, které nepůjde srovnat se zemí pravítky a příložníky, ale obecně bohužel vládne mysli děcek škola jako instituce, která zpracovává onu mysl opakovaně a dál a dál. Názory rodičů přitom nejsou vítány a dokonce lze říct, že dospělé osoby na žactvo napojené často poztrácely nárok vstupovat do budov zasvěcených vzdělání a indoktrinaci. Ach, a co by tam taky dělaly?

Odpověď na podobnou otázku zní, že proto nakonec stačí, když jiskry vykřísnuté mezi tím, co říkají rodiče, a tím, co deklamuje škola, dopadnou na koberec doma a pohasnou u krbu. Názory otců a matek stejně vzdělávací systém nechce brát v potaz a sporu asi nebude, že každého okamžitě napadnou i příklady, kdy je to tak lepší; ale naopak mnohdy dojde na situace, kdy se zděsíme. A zpupná „ideologie nástěnek“ má opět prim.

Nechci být pesimista, ale je to takřka takové, jako když jsme kdysi přišli na přednášku Svazu československo-sovětského přátelství. Jenom je dnes indoktrinace prováděna odjinud. A odkud? Například i ze strany jistě bohulibé organizace Člověk v tísni. Paradox? Sotva. A měli jsme vždy očekávat cosi podobného. Propaganda „jede na plné pecky“ (už zase), ledaskdo je s tím stavem spokojen a mnozí budou rádi a svolní, i když četní stojí proti a nesouhlasí.

Nu, a není to už Koestlerova vize komunismu, ve kterém se vymývají mozky a kde všichni pochodují a zpívají unisomo. Zato jde o něco ještě děsivějšího. Děs již prosakuje a hle, režim pouze přeorganizoval síly. Podvody drobné i obří, lži a korupce, zaplacení politici, to tu, pravda, křepčí odnepaměti, ale aspoň ještě dřív existovala hráz střední třídy. O ni se ledacos rozbilo. Ale dnes ne. Dnes je po střední třídě veta. Zůstaly jen její padlé, ohořelé zbytky. A i ony jsou bity. Na daních.

A necháte-li na škole, jak zařídí vašim ratolestem studium, budete se brzy stydět sami před sebou. A jak se dnes učí dejme tomu historie? Jak literatura? A chce ještě kdokoli po dětech poezii? Stěží. Škola je dnes nejlepší, když vás naučí kupecké počty, zatímco už násobilka jako by byla čímsi navíc.

„Z hlavy jste násobili? Proboha!“ A štěstím pro dítě je, když pochází z alespoň relativně vzdělané rodiny. Jistě, podobně tomu bylo vždy. Ale dnes extrémy vynikly. Děti snad doučíme doma vše, co škola ignoruje, a řekneme pravdu tam, kde pedagogický sbor uboze a trapně lavíruje, ale stejně jde o zoufalství a úpadek. A netýká se jen škol základních, nýbrž i dalších, a tragédie netkví ani zdaleka jenom v dětech či dokonce genech. A to, že má vaše dcera za spolužáky taktéž pár regulérních debilů, se koneckonců ještě může brát jako únosná životní zkouška ohněm reality. Ten skutečně reálný problém ovšem tkví v učitelských sborech. A ne? Například druhou světovou válku lze už dnes vyložit i bez vyslovení sousloví a jmen Rudá armáda, Stalingrad, leningradská blokáda, Babí Jar. Nic z toho se často neučí. A proč ne?

Někdy nezbude čas, ale spíš to není ani v osnovách.

Jisté instituce zkrátka i dobře rozhodly, že tomu nebude jinak, a režim plane rozhořčením. Jen si zkuste sami stěžovat řediteli podobné školy. Reakce bude podobna nule. Protože to nemá smysl. Ani východisko. Škola je přece především na hlídání a za druhé by mohlo jít přímo o sociální zaopatření. Ale vzdělávání?

To visí až na úplně posledním místě a oprátce.

Všemu tomu navzdory se nicméně vynořující výjimky. Ale mezi učiteli nic nespasí, a tak se ve finále nebude vyučovat ani česká gramatika, anebo okleštěně. Vše zplihne, všecičko se odevzdaně nechá „lidské přirozenosti“. Zobákům, co nám narostly. A proč ne, že?

Nevyraší tím snad ideál ideálů? Právě a speciálně studenti přece sami chápou (a prý lépe než kantor), jak se člověk má vyjadřovat.

A že už dnes děti píší eseje ponejvíce tak, že jen převezmou článek, který pak minimalisticky upraví. A že mu dodají například jen nový začátek a konec? I co! To nese „doba internetová“, smiřme se s tím; a také s tím, že Puškin byl nepohodlný anarchista, který už ve 21. „století zapomnění“ nestojí ani za čtení.

William Shakespeare byl pak autorem poněkud nemravným sonetů, které do hodin rovněž nepatří, a kamarád z Kanady mi právě napsal, že ani tam to bohužel nevedou o moc jinak.

Abych prý nebyl naivní, chci-li emigrovat s celou rodinou do Toronta (což žertuji), a abych radši vybarvoval své nereálné sny. Co se pak týká tamní angličtiny, prý dětem většinou, i když ne vždycky, postačí přítomný a budoucí čas.

„A prostý minulý,“ dodá rodič. Přesto bude tohle celé k něčemu. Ke škole života. Sice bývá realizována za pochodu, ale jedno je pořád jasnější:

Obstojí-li vaše rodina a učitelské názory doma pečlivě koriguje, máte napůl vyhráno.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Sobota 30. listopadu 2019


Když si v Londýně obřadně vychutnáte výtečný odpolední čaj, když v japonském Tokiu ochutnáte matcha koláčky (z prášku z mletého zeleného čaje), nebo když na ulici v indickém Dillí zvědavě hltáte assamský černý čaj z keramických misek plných po okraj, zamysleli jste se někdy nad tím, odkud pochází ten čerstvě voňavý čaj v šálku nebo lahodný čaj v koláčku, který máte v ruce? A jakou hrou osudu se s ním setkáváte?

Podle historických pramenů je Čína pravlastí čaje. Archeologické nálezy dokazují, že v pásu mezi Jü-jao-tchien a horami Luo u města Chang-čou se již před více než 6000 lety začalo s velkoplošným pěstováním čajových lístků. Záznamy ve Velkém čínském čajovém kodexu praví: Čaj se za dynastie Tchang (roku 805 n. l.) dostal do Japonska, za dynastie Ming (v jejím krátkém dílčím období mezi lety 1405 a 1433) podnikl admirál Čeng-che sedm námořních výprav po Tichém a Indickém oceánu a postupně přivezl čaj do 37 zemí a oblastí jihovýchodní Asie a na březích Indického oceánu. V roce 1516 přivezli portugalští mořeplavci čajové lístky z Číny do Evropy, v roce 1567 se čaj ze Střední Asie rozšířil do Ruska, a v roce 1606 nakoupili Holanďané čaj v Macau a odvezli jej k prodeji do své vlasti. V roce 1662 se černý čaj stal cennou součástí věna portugalské princezny Kateřiny a byl dovezen do Anglie. 

Na euroamerickém trhu mohou lidé vidět čaje druhově poměrně jednotvárné, 90 procent jich představuje černý čaj, v Číně, najdeme přes 6 000 druhů. Čínští čajoví mistři proto v průběhu přípravy nápoje využívají fermentaci jako hlavní řemeslnou metodu. Díky tomu dojde u čajových lístků k procesu záhadné proměny, kdy dojde k enzymatické oxidaci mnoha druhů výživných látek v čaji s kvasinkami dodanými z vnějšku. Tak se lze dopracovat k šesti velkým naprosto odlišným druhům čaje, které se liší barvou, druhem vůně, chutí a barvou nálevu. 

Historie čínského pití čaje, způsob jeho pití a zejména výběr druhů čaje, to vše je odlišné od Evropy a Ameriky. Evropané a Američané jsou zvyklí pít nápoje s přimíchanými šťávami a nálevy z rostlin (například ovocné džusy) nebo s mlékem. Proto se při výběru čajových produktů soustředí na zcela fermentovaný červený čaj. V nálevech černého čaje je množství enzymů, což je pro takové kombinace vhodné. Číňané navíc dokážou perfektně čaj párovat s jídlem. 

Polovina světové produkce

Čínský zelený čaj je co do vyrobeného, prodaného a spotřebovaného množství nejvýznamnější. V roce 2018 Čína vyprodukovala asi tři milióny tun čajových lístků (to představuje 55 procent světové produkce), z toho zelený čaj představoval 1,8 miliónu tun, což překročilo 60 % celkové čínské čajové produkce. Všech deset nejznámějších čínských zelených čajů pochází z povodí čínské matky řek Jang-c’ (Dlouhé řeky), ať už z jejího horního, středního nebo dolního toku. Důvodem je, že čaj je třeba louhovat v kvalitní nezásadité vodě, čemuž odpovídá 85 procent vodních zdrojů v povodí Dlouhé řeky. Na dolním toku tak například máme čaj Si-chu lung-ťing (Dračí studna od Západního jezera) z Chang-čou, Bi-luo-čchun (Azurově oblačné jaro) od jezera Tchaj-chu u Su-čou. Na středním toku to jsou Chuang-šan Mao-feng od Žlutých hor, Tchaj-pching chou-kchuej, Lu-šan jün-wu (Mlha nad horou Lu). Na horním toku máme En-š’ jü-lu (Kapky rosy z En-š’), E-mei ču-jie-čching (Zeleň bambusových listů z E-mei) a další. 

V jižních a přímořských oblastech, kde je voda poněkud kyselejší, lidé nicméně volí pro pěstování a výrobu „zelenomodrý čaj“ (wu-lung), u něhož vysoká voňavost a síla vyrovnává ostrou chuť, kterou vyvolává právě louhování v mírně kyselé vodě. Mezi tyto čaje wu-lungy patří Wu-i-šan ta-chung-pchao (z hor Wu-i), An-si Tchie Kuan-jin (Železná bohyně Kuan-jin z An-si), Čchao-čou feng-chuang tan-cchung a další.

V rozsáhlých oblastech na severu, kde je voda mírně zásaditá, si získal oblibu jasmínový čaj, u nějž se k čajovým lístkům přidávají květy a byliny nebo se zde pije černý čaj s velmi výrazným účinkem na snižování váhy, například Jünnanský   nebo chunanský An-chua chej-čcha (Černý čaj z An-chua).

V posledních letech se do středu pozornosti dostávají také různé druhy bílého čaje například Paj-chao jin-čen (Stříbrná jehla s bílými chloupky), Paj mu-tan (Bílá pivoňka), atd. 

Číňané neustále rozvíjejí využití čaje a zdokonalují jeho účinky, díky tomu se z něj stal čínský „národní nápoj“. Zároveň postupně obohacují jeho kulturní a duchovní obsah.

Čajový obřad

Kultura čínského čajového obřadu se vyvinula za dynastií Tchang a Sung (618–1128 n. l.).

V období vrcholných Tchangů vrstva literátů-úředníků (džentry), jejímž zástupcem byl Lu Jü, autor Klasické knihy o čaji, společně s císařským dvorem, který byl rovněž zběhlý v čajových záležitostech, společně završili vývoj hlavního proudu metod „vaření čaje“ za dynastie Tchang. V roce 1984 našli archeologové v císařském chrámu Fa-men-s’ poblíž Si-anu kompletní luxusní sadu čajového nádobí z ryzího zlata.

Období Severních Sungů bylo vrcholným obdobím kultury čínského čajového obřadu. Císařský dvůr zejména propracovával přípravu čaje. Ta sestávala z více než deseti kroků: výběr čaje - mletí - přidání vody - drcení (několikrát se opakuje) - kontrola čaje - odměření vody - louhování. K tomu se zároveň používalo více než než deset druhů nádobí a náčiní. Tento sofistikovaný proces čajového obřadu mohl být dokončen zhruba po 45 minutách. Protože sungský císař Chuej-cung jím byl téměř zcela posedlý, tak v této době vznikla celá řada speciálního náčiní a nádobí. Nejtypičtější jsou misky ťien-čan z tmavé keramiky, ve kterých se pro císaře Chuej-cunga připravoval bílý čaj a které se později rozšířily do světa. Mistrovským příkladem je „Obsidiánová miska Nebeské oko“. Zajímavé na ní je, že když se do ní nalije čaj, tak se na její vnější stěně účinkem vysoké teploty čaje objeví jasná růžovo-zlatá záře, zatímco uvnitř je tato barva jasně modrá. V současnosti je jediný existující exemplář uložen ve sbírkách japonské galerie Fudžita. 

Cesta čínského čajového obřadu do světa začala prostřednictvím poslů, které Japonsko vysílalo na tchangský dvůr (v letech 588–929). Až v době, kdy japonský čajový mistr Sen no Rikjú (1522–1591) vytvořil tradici Wabiča, vznikl japonský čajový obřad, který se dosud rozvíjel pod přímým vlivem čajových tradic Číny. Po několika staletích vývoje a šíření po různých zemích se nyní japonský čajový obřad stal nejklasičtějším a nejdokonalejším systémem čajové kultury na světě. 

V 17. století souběžně s tím, jak se černý čaj dostal do Evropy, čajové lístky společně s porcelánem a hedvábím utvářely představy Evropanů o starobylých říších Východu. Zároveň s rozmachem britského impéria černý čaj nejen obohatil britskou kulturu o „odpolední čaj lordů“, ale zapustil i kořeny v dalších zemích. 

Zelení démoni

Černý čaj se dokonce stal roznětkou pro tři války. 

Na jaře roku 1406 čtvrtý syn Ču Jüan-čanga, zakladatele dynastie Ming, jenský král Ču Ti, rozpoutal ťing-kchangský puč a za pomoci vojenské síly svrhl svého synovce Ču Jün-wena. Když se chystal zlikvidovat mocenskou kliku tohoto druhého císaře, došel s obří armádou až do průsmyku Tchung-mu-kuan v horách Wu-i (v dnešní provincii Fu-ťien). Vesničané, kteří tam právě zpracovávali čaj, prchli před vojáky od rozdělané práce. Když se za několik dní vrátili, zjistili, že čajový polotovar, který po sklizni ještě nestačili zpracovat, se zkazil a zfermentoval. Věděli, že kvůli tomu přijdou o celý příjem. S těžkým srdcem proto vyzkoušeli osudový nápad: zpracovat již zfermentovaný čajový polotovar. A tak se za několik dní objevil čaj, jaký tu dosud nebyl. Byl sladce voňavý s nálevem načervenalé barvy a měkké chuti. Příjemně překvapení vesničané se pokusili tento nový čaj prodávat na trhu, kde se setkal s pozitivním ohlasem. Protože tento čaj měl červené lístky a červený nálev, začali mu lidé říkat červený čaj (v Evropě černý). 

Z jiné části eurasijského kontinentu, Velké Británie, se začal čaj vyvážet do třinácti držav v Severní Americe, aby se stal zdrojem vysokých daní a příjmů od tamějších horních vrstev společnosti. Protože se daňové sazby neustále zvyšovaly, stejně tak jako objem obchodu, vyostřovaly se rozpory mezi kolonizátory a koloniemi. A tak jednoho prosincového večera v roce 1773 bostonská Tea Party shodila celý náklad jedné lodi (284 beden černého čaje) do moře. Tento slavný incident pojmenovaný Bostonské pití čaje vyvolal velkou trestnou vojenskou výpravu, kterou kolonizátorská velmoc Anglie vyslala proti svým 13 državám v Severní Americe, a tak začala velká válka kvůli čaji. Po více než půl roce válčení se stalo to, co v žádném případě nechtěl žádný Angličan nikdy uvidět: 4. července 1774, poté, co severoamerická armáda vedená Washingtonem a Jeffersonem drtivě porazila britská vojska, byla vyhlášena nezávislost. Tak se zrodily Spojené státy americké. 

Roku 1840 vznikl kvůli čaji obří obchodní deficit, stříbro ve velkém proudilo ze Západu do Číny. Anglie proto, aby získala stříbro zpět, využila dovozu opia. Vláda dynastie Čching nato rozpoutala „kampaň za zákaz kouření opia“ a netrvalo dlouho a vypukly opiové války mezi Anglií a Čínou. Porážka čchingského impéria, které tehdy představovalo 40 % světového HDP, kvalitativně změnila strategickou pozici Východu a Západu.

Čajové lístky, takoví malí zelení démoni, a vyvolávají mezi lidmi na celém světě tolik emocí...

 

Na čajové produkci se podílí 35 zemí světa, ale jen Čína, Indie, Keňa, Srí Lanka vyprodukují 2/3 celkové produkce. Čína se na světové produkci podílí více než 35 procenty. Mezi další významné producenty patří také Írán, Pákistán, Japonsko, Austrálie, Indonésie, Nepál a Argentina. Na světovém exportu se Čína podílí přibližně 13 %.

 

Součástí Literárních novin 12/2019 je i speciální padesátistránková příloha o čaji, ze které pochází i tento text.

Možná jste četli pár postřehů o tom, jak to chodívalo u Československé lidové armády z hlediska vojáka základní služby, který nebyl svým odvedením nijak zvlášť nadšen, ale nechtěl a neuměl to ani „hrát“ na modrou knížku. Psal jsem o tom ZDE.

Krom obsahu této zpovědi nelze zapomenout ani na tisíce dalších detailů. I každý týden roku 1988 například probíhala takzvaná politická školení mužstva, na která se hledalo v Benešově u Prahy ideální prostředí. Nalezeno bylo u kuchyně, v místnůstce za jídelnou. Srazily se stoly a my, dvacetiletí kluci, se okolo sesedli za rozevřené sešity, kam jsme si měli dělat poznámky, což nikdo nekontroloval. Přišel podplukovník H. a začal cosi povídat, bylo devět hodin ráno. Ani on to nedokázal vydržet celé dopoledne, i když byly přestávky. Někdy odešel hned po úvodním vstupu a věděl, že ho nikdo neudá. U kolegů-vojáků z povolání byl nicméně v lehkém opovržení, to jsem cítil. „Uměl“ jen politiku. Také během výjezdů s kanóny do terénu musel obcházet „palposty“. A je otázka, co nám vlastně měl v onom rozpoložení říkat.

Utkvělo mi, jak z hloubi tranzistoráku, postaveného za léta na „lafetě“, ohlásili, že za chvíli zahrají novou písničku Františka Ringo Čecha Ólé, my hrajeme. Z nějakého důvodu jsem se v nudě „čekání na civil“ těšil na tento hit, ale zrovna když zazněl, dorazil H. „Ztlumte to rádio.“ Na druhé straně však naprosto nevyžadoval, abychom se stavěli do pozoru, to mu bylo dost cizí. Jen mávl rukou. Připadalo mi, že v přírodě u děla chápe absurditu svého poslání ještě výrazněji. Odešel tak rychle, že jsem konec písně ještě pustil kamarádům. Neříkám tím, že sem tam nehráli něco lepšího, ale zrovna si na nic nevzpomínám; ani na toho Karla Gotta moc ne.

Jen jednou jsem nabyl dojmu, že se bude vážně střílet. Bylo to ve vojenském „úvoze“, který nebudu jmenovat, a poprvé a naposled jsem si uvědomil odpovědnost, kterou mám v případě, že náboj omylem dopadne na krmelec. A ne že bych se tenkrát snad po.ral, ale najednou jsem cítil strach, což trvalo snad po několik hodin, a byl to jiný typ obav, než jaké jsem doposud znal. Náhle mi tudíž cosi došlo. Aha! Tu to máme. To proto se říká vygumované zelené mozky! To takhle jim hlavy v úzkosti zelenají. To proto, že stejný pocit obav zažívají daleko častěji, než já.“ A odpustil jsem rázem všem vojákům z povolání.

Ale dodám, že významnou součástí oněch obav byl pocit, jako by vlastně nikdo netušil, co má doopravdy dělat a co se vyskytuje v jeho kompetenci. Platilo to hodně pro nás, vojáky základní služby, ale bojím se, že to platilo i pro velkou část „profíků“. Kdo ví: ty přípravy na válku možná byly částečně jen habaďůra. I když se všeobecněji říkalo spíš „ojeb“.

Jeden z mála důstojníků, který mi kupodivu imponoval, byl právě ten, který čas od času poslal nějakého kluka do basy v Janovicích. Vídal jsem jej při pondělních nástupech a fascinovalo mě, jak se umí chovat ležérně. Zrovna tak zdravil, když jsem jej náhodou míjel, ale to se pochopitelně stalo jen několikrát. Byl příliš vysoko. Kolovaly o něm legendy. Vypadal ale jako dobrotivý beránek, který kluka do těch Janovic nepošle za šikanu, ale skutečně až za vraždu. Něco na tom bylo. V Benešově u Prahy vládla zcela mazácká vojna i včetně “povolené“ šikany a on to dobře věděl. Stejně jako s tím počítaly všechny ostatní „gumy“.

Na mezičlánky mezi námi a sebou se tito nahoře občas rozkřikli. Vybavuji si jednoho četaře z povolání, který dostal na starost suterénní sklad materiálu. Při sobotním úklidu byl seřván, že je tam nepořádek, i skoro plačky nás povolal a vyházeli jsme vše sklepními okny na trávu. Pak někdo trochu zametl, ale spíš mám pocit, že ne. Nato se materiál znovu vrátil do sklepa na trochu jiné pozice a četař dostal za lopotu odměnu.

Čas od času jsem byl přidělen k proměnlivé skupině, která vyvážela nebo jen uklízela smeťák. Poprvé jsem měl „bobky“. Smeťák byl kontejner ve výklenku garáží, přímo proti oknům štábu. Přišel jsem tam s lopatou a začal bordel všude rozlezlý házet nahoru, ale brzy mě kluci odtáhli dozadu, kde se kouřilo. „Co blbnete, uvidí nás!“ Kontejner stál totiž na konstrukci a ze štábu mohli snadno registrovat nohy všech debatujících kuřáků, ale nikdy se nestalo, že by nás někdo okřikl nebo, nedej bože, přišel zkontrolovat.

Zpětně vidí člověk všechno zalité sluncem, když si vybavuje vojnu prožitou ve dvaceti letech. Najednou by se tam vrátil. Ale tenkrát jsme vše prožívali každý za sebe a někdo skutečně propadl občas zoufalství. Trvalo to dva roky, což je dost, a z Benešova nás domů zrovna moc nepouštěli. Každý jsme zabíjeli čas jinak. Šéf „jizby“ se třeba vrátil z opušťáku a měl by být připraven občerstveně sloužit vlasti, ale očividně propadl uzavřenosti. Další víkend nechal „mladé“ leštit podlahu, sám si stoupl ke skříňce a uklízel. Bral drobnost za drobností a takto soustředěn je přeskládával do nekonečna. Jednou mu v podobné situaci povídám úplně pohodově: „A co si takhle rovnou hodit.“ Skočil na mě, padli jsme na chodbu, ale kluci jej ode mě odtrhli. Asi si nyní myslíte, že jsem provokatér, ale bylo to jako obyčejně úplně jinak. A jak? Já už tehdy nebyl „zobák“, a protože hovořím o víkendu, v klidu si četl. Zrovna vyšlo ve známé kapesní edici Čekání na Godota, a kdo by to uprostřed socialistického tábora čekal, že? I když, skutečně se vše už začínalo hroutit a na té hře samo sebou nebylo nic protistátního. Ale věta „co si to hodit“ se tam vyskytuje a byla tak nezvyklá v okolní knižní produkci, že mi připadala až zvukomalebná. Řekl jsem ji kamarádovi, aniž jsem vůbec pomyslil na její obsah, a snad to později vycítil a stali jsme se skutečně kamarády. Od té doby, co po mně skočil, na mě zkrátka už nedal dopustit a nebylo v tom nic erotického, jednalo se pouze o jakýsi protichůdný reflex, který nastane poté, co je vyslovena část pravdy a „je to venku“, nicméně je naštěstí zase lépe.

Vojna z nás přímo chlapy neudělala, ale přátele často ano. A jestliže dnes někdo vzpomíná v dobrém na normalizaci, tak se buď skutečně měl dobře, anebo je to zapříčiněno tímtéž efektem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Pátek 29. listopadu 2019


Životní příběh jednoho z nejoriginálnějších českých umělců 20. století inspiroval tvůrce brněnského studia České televize k natočení polohraného dokumentu. Nazvali ho podle samotného hlavního hrdiny: Josef Váchal. ČT art ho v premiéře uvede 4. prosince ve 22:10.

Josef Váchal, od jehož úmrtí letos uplynulo 50 let, byl mimořádně nadaným umělcem. Ovlivněný expresionismem a dalšími směry se už za první republiky pokoušel o vlastní, stylově nevyhraněný umělecký směr. Jeho vrcholnými grafickými díly jsou knihy, které sám napsal, vytvořil jejich ilustrační doprovod a jen v několika exemplářích vytiskl i svázal. Nejznámější z nich je rozměrná kniha Šumava umírající a romantická nebo zfilmovaný Krvavý román.

Polohraný dokumentární film představuje Váchala v jeho komplexnosti i neuchopitelnosti jako umělce, mystika a ironika. Odhaluje šíři a hloubku jeho svébytného výtvarného a literárního díla, kterým se vždy vymykal dobovým uměleckým směrům a záměrně se vyhýbal diktátu politické poptávky.

„Váchal je pro mě především ztělesněním obdivuhodného nadhledu a humoru, který jde hodně přes čáru, ale zároveň není nikdy nemístně vulgární nebo samoúčelný. Snad se nám podaří co nejvíc z jeho svérázné poetiky do filmu dostat,“ popisuje svůj autorský záměr režisér Vít Zapletal.

Hraná část filmu je zasazená do východočeských Studeňan 60. let 20. století, kde Váchal trávil poslední roky svého života. „Tyto pasáže kombinujeme s dokumentárními sekvencemi složenými z výpovědí odborníků, sběratelů, galeristů a váchalologů,“ říká dramaturgyně Lenka Marešová.

„Nabízíme i unikátní svědectví několika pamětníků, kteří se s Josefem Váchalem za jeho života setkali. Ve snímku je i široká paleta dobových fotografií, které zachycují jednotlivé etapy Váchalova života od dětství v Písku, uměleckého života v Praze na začátku 20. století, službu v rakousko-uherské armádě během první světové války až po stáří ve Studeňanech,“ dodává Marešová.

Snímek zavede diváky také do Portmonea – Muzea Josefa Váchala v Litomyšli. Komunistický režim neměl pro Váchalovo umění pochopení, nechal ho dožít ve vlhké komůrce traktorové stanice, která vznikla ve znárodněném domě jeho družky a umělkyně Anny Mackové.

Zlom nastal po roce 1966, kdy Váchal získal veřejné uznání díky výstavě v Národním muzeu v Praze. Přestože se bránil jakémukoliv propojení s tehdejším režimem, byl pět dní před smrtí vyznamenaný titulem zasloužilého umělce.

Z Váchala se po jeho smrti stal fenomén, který vedl k založení knižního nakladatelství, vzniku několika recesistických spolků, vydání četných životopisných i odborných publikací, několika filmovým adaptacím jeho díla i divadelním hrám.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V Anežském klášteře v Praze se na svátek sv. Mikuláše otevře výstava Krásné madony. Výstava představí krásnoslohé salcburské sochy z litého kamene, pozoruhodný fenomén středoevropského sochařství z doby kolem roku 1400. Podařilo se shromáždit na dvě desítky stěžejních děl salcburského krásného slohu, v Česku je takto početný soubor děl z litého kamene vystaven vůbec poprvé.

„Kolem roku 1400 se v celé Evropě těšilo mimořádné oblibě specifické zobrazení Matky Boží s dítětem – Krásné madony. Panna Marie držící v náručí nahé děcko byla zobrazena v ladném esovitém pohybu, zachycení její nápadné fyzické krásy symbolizovalo její krásu duchovní. Líbeznost celku dotvářelo zpracování bohatě řaseného Mariina šatu. U zrodu pojmu ‚krásný sloh‘ stály půvab a krása, chápané však ve středověku také jako symbolické hodnoty teologických významů,“ uváděj kurátoři výstavy Štěpánka Chlumská a Marius Winzeler.

Madona z Hallstattu, kolem 1400, NGPVýstava pořádaná v prostorách sbírkové expozice, kde je vystavena řada stěžejních děl českého krásného slohu z období vlády Václava IV., nabízí mimořádnou možnost srovnání charakteru výtvarné produkce v obou význačných center krásného slohu – Prahy a Salcburku. Patrné slohové rozdíly však nesouvisí pouze s užitím odlišného materiálu.

„Zatímco v Praze sochaři nejčastěji užívali přírodní materiál – opuku, v Salcburku museli z nedostatku vhodného kamene pro sochařskou práci volit jeho náhražku. Z tamějšího drceného vápence s dalšími příměsemi se tak začala vyrábět náhražka – litý kámen,“ vysvětlují kurátoři. 

Ve velkém množství pak v Salcburku vznikaly z umělého litého kamene Krásné madony, piety a světci. Jejich tvůrci často vycházeli z pražských typů a vzorů a zhotovili dnes velice rozptýlenou skupinu vysoce kvalitních děl.

Madona z Leogangu, Salcburk (?), 80. léta 14. století, Bergbau- und Gotikmuseum LeoganDíky mimořádným zápůjčkám bude na výstavě možné vidět a studovat nejen díla spřízněná mariánským typem, ale také díla propojená jedním autorským okruhem. Stěžejní dílo galerijních sbírek Madonu z Hallstattu (Salcburk, kolem 1400) tak budou moci návštěvníci porovnávat například s Madonou z Bad Aussee (Salcburk, kolem 1405), zapůjčenou farností ve Štýrsku.

Zapůjčena byla díla z rakouských farností, muzeí a galerií, mezi zapůjčiteli nechybí ale ani další evropská muzea a galerie, jako jsou Musée du Louvre v Paříži, Germanisches Nationalmuseum v Norimberku, Bayerisches Nationalmuseum v Mnichově, Städtische Galerie Liebieghaus ve Frankfurtu nad Mohanem či Tiroler Landesmuseum Ferdinandeum v Innsbrucku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Když jsem si dozvěděl, že se policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu rozhodl zahájit trestní stíhání Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, měl jsem zvláštní pocit.

Jakeš atd. tu s námi přece byli třicet let od chvíle, kdy padl politický systém, kterému stáli v čele.

Nikam nezmizeli, nikam neutekli.

Mohli jste je potkat v pražském metru, mohli jste je navštívit a natočit s nimi rozhovor. Mohli jste si dokonce přečíst jejich paměti (Štrougal napsal hned dvě knihy, Jakeš jen jednu, v rychlosti, a ne moc zajímavou, ale to sem nepatří…).

Všichni víme, co dělali a co reprezentovali. Teď jsme si vzpomněli, že je budeme stíhat, protože, jak řekl dokonce prezident naší republiky, svinstvo si zaslouží trest… Budiž.

Já mám ale pochybnosti. Ne tedy o tom, že svinstvo si zaslouží trest, myslím, že různá svinstva si zaslouží trest, ale pochybnosti mám i tak.

Mám pocit, že opožděná spravedlnost je všechno možné, jen ne spravedlnost.

Kdybychom Jakeše, Štrougala a Vajnara třicet let hledali, protože by utekli někam do Jižní Ameriky, a po třiceti letech je našli, unesli, soudili a po přijetí speciálního zákona třeba i popravili a jejich popel rozptýlili nad mezinárodními vodami, měl bych z toho špatný pocit taky, ale jistým způsobem bych chápal, že to je něco jako spravedlnost. Ale tohle? Je to stejné, jako bychom tu třicet let mezi sebou měli vraha, věděli jsme o tom, že je vrah, četli jsme si knížky, které napsal o tom, proč vraždil, natáčeli s ním o jeho vraždách dokonce rozhovory, a pak, po třiceti letech, bychom mu řekli: Ale pane, vy jste přece ten vrah, a jak víte, to svinstvo si zaslouží trest…

Pochybnosti mám ještě kvůli jedné věci. Jak dlouho ještě budeme posedlí tím, co se stalo před více než třiceti lety? Ještě dalších třicet let? Nebo už jenom dvacet? Možná bychom už mohli dospět a z postkomunismu vyrůst.

Problémy dneška jsou problémy s mělčími kořeny.

Ježíš jednomu z učedníků, který chtěl nejprve pohřbít svého otce, a teprve pak ho následovat, řekl: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.

Jakeš, Štrougal a Vajnar jsou sice ještě živí, ale vlastně už mrtví. Komunismus se nikdy nevrátí. Nechme mrtvé, aby je jednou pochovali.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Čtvrtek 28. listopadu 2019


Ztracená panenka hraje významnou roli v románu Eleny Ferrante Temná dcera: konfrontuje hlavní hrdinku se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti Pláž noci. Vypravěčkou je tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a čelící skutečným hrozbám noci.

Mluvící panenka Celina byla v noci ponechána na pláži, zdánlivě zapomenutá pětiletou Mati, jíž otec nedávno koupil kocoura Minù. " Jsem moc smutná, a taky rozzlobená,“ hořekuje panenka. " Nemám toho kocoura Minu ráda, vlastně ho nenávidím. Navíc má strašně ošklivé jméno. Doufám, že dostane průjem, bude zvracet a bude tak smrdět, že se Mati zhnusí a ona ho vyžene,“ brebentí. Brzy je vyděšená k smrti, když ji postava jménem Plavčík Kruťas shrne na hromadu s umělohmotným koníkem, zátkou, propisovačkou a broukem ležícím na zádech, kterou zapálí…

Panenka se potřebuje postupně zachránit nejen před ohněm a rozbouřeným mořem, jež jí nateče pusou do břicha, ale zejména musí zachránit svůj hlas, slova, jež ji naučila její pětiletá majitelka. Tu nejcennější část sebe sama, kterou chce Plavčík Kruťas získat, aby ji mohl prodat.

Dětská literatura je plná děsivých postav – velký zlý vlk, zlá královna, zlý kouzelník, zlá čarodějnice – ale Plavčík Kruťas působí hrozivěji. Je zosobněním skutečných nočních můr, temný zlosyn ze zpráv o ztraceném nebo zneužívaném dítěti: „Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky. Vtom ho poznávám. Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.“

S Plavčíkem Kruťasem se do vyprávění vkrádá znepokojivý sexuální podtón: „Plavčík Kruťas se na mě upřeně zadívá svýma zlýma očima. Dotkne se ještěrčích ocásků, které má místo knírů. Pak natáhne šlachovité a špinavé ruce, sebere mě ze země, pokouší se otevřít mi pusu, zatřese se mnou.“ Snaha Plavčíka Kruťase dostat z panenky slova, která do ní namluvila holčička Mati, evokuje znásilnění: „Mlaskne a ve rtech se mu objeví Háček malý jako dešťová kapka. Háček je zavěšený na nechutném vlákně ze slin a sjíždí dolů až do mé pusy. Rychle posbírám všechna Matiina slova a schovám si je v hrudi. Zůstane jen Jméno, které mi dala. Jméno je k smrti vyděšené, volá samo na sebe:´Celino!´ Háček ho zaslechne a cak, zasekne se do něj a za strašné bolesti ho ze mě vyrve.“

Naštěstí panenka je posléze zachráněna kocourem a shledá se svojí majitelkou. Dětskému čtenáři se prostřednictvím její zkušenosti dostává lekce, že člověk nemá propadat žárlivosti a vytvářet si domněnky. Přestože příběh nepostrádá happy end, je znepokojivou kombinací vypjatých emocí panenky, která zanechává silný dojem.

 

Ukázka z knihy

     Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví, zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři každý víkend.

     Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému dala jméno Minù.

     Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.

 

     Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.

     Je děsné horko.

 

     Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a taky mě rozplakala.

     Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.

     Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si cestu, že mi neřekne ani ahoj.

 

     Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů. I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.

     „Mati, jdeme, pospěš si!“

     Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.

     A co já?

     Já už je nevidím.

     Zakřičím: „Mati!“

     Ale Mati mě neslyší. Povídá si s kocourem Minù a slyší jenom jeho, jak jí odpovídá.

 

     Slunce zapadlo, světlo je růžové.

     Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako ještěrčí ocásky.

     Vtom ho poznávám.

     Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám hračky.

     Plavčík Kruťas je vysokánský.

     Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat písek.

     Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:

 

     Hovno spolkni

     Chcanků si lokni

     Pij je bez džusu

     Tak otevři pusu

     Slova zničím

     Pasti líčím

     Slyšíš to ticho

     Když všechno zmlklo.

     

     Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého používání. Divoce se zahryzává do písku a postupuje vpřed.

     Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.

     A vida, už je tady.

     Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene, mušlemi a peckami z třešní a broskví. Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě. Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se bolestí svírá srdce:

 

     Frňák urvi si

     Na mísu sedni si

     Vypuď všechno z těla

     Zůstaneš osamělá.

 

     Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček, písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.

     Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží na zádech a mrská nohama.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Elena Ferrante, publikující pod tímto pseudonymem už od svého prvního románu Tíživá láska, se proslavila především tetralogií Geniální přítelkyně. Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování.

 

Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Ilustrovala Mara Cerri, 44 stran, nakladatelství Prostor, 2019, první vydání.

Slavnou hru amerického dramatika Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího uvedou sedmdesát let od premiéry na Brodwayi v divadle ABC Městská divadla pražská. Rolí Willyho Lomana se na pražská jeviště po delší pauze vrací Miroslav Donutil. Režisér a umělecký šéf MDP Michal Dočekal do inscenace dále obsadil Zuzanu Kronerovou, Martina Donutila nebo Viktora Dvořáka, letošního držitele činoherní ceny Thálie.

Podle mnohých je Smrt obchodního cestujícího, drama o střetu „amerického snu“ a společenské reality, jednou z nejlépe napsaných her 20. století. O tom by svědčilo i to, že poprvé v historii posbírala jedna hra tři nejprestižnější divadelní ocenění zároveň: Pulitzerovu cenu za drama, cenu Tony i cenu newyorských kritiků NYFCC Award. Premiéru měla v únoru 1949 v divadle Morosco a během necelých dvou let se na této scéně dočkala téměř 750 repríz. V Městských divadlech pražských půjde teprve o druhé nastudování.

„Willy Loman není hlavní postavou. Hlavní postavou je jeho sen. Sen o úspěchu. Popularitě. Ocenění. Naplnění. Rodině jako z reklamy na životní pojištění. Ale Willy Loman sedí za volantem otřískaného auta. V rozpadajícím se domě s hypotékou a ledničkou na splátky. Jeho jízda čím dál složitějším světem se stává závodem o vlastní důstojnost. Millerova hra je requiem za sen jednoho obyčejného člověka, který se probouzí z třpytivého snu do nemilosrdného rána reality. Který zjišťuje, že na sklonku života dosáhl jediného – pro všechny má větší cenu mrtvý než živý,“ přibližuje hru dramaturgyně Simona Petrů.

Do role Willyho Lomana, stárnoucího a vyhořelého obchodního cestujícího, obsadil režisér Dočekal Miroslava Donutila. „Je to těžká role. Už proto, že je to role světového formátu, ale já se na ten velký a náročný proces těším, protože s Michalem Dočekalem jsme si vždycky rozuměli a nepochybuji, že tomu tak bude i teď,“ uvedl na začátku zkoušení Miroslav Donutil, který se v této inscenaci potkává se svým synem Martinem, zde Haroldem „Happym“ Lomanem, mladším synem, který svou touhu po úspěchu naplňuje v konformismu a konzumním životním stylu. „Willy bral mladšího syna jako přívažek, jeho dospívání ani nestačil vnímat, takže byl Happy dost přehlížený. Ale líbí se mi, že to dokázal obrátit alespoň v nějakou výhodu. Umí si užívat života lépe než ostatní, je rozhodnutý prostě neztroskotat,“ říká o své postavě své postavy Martin Donutil.

Vedle Miroslava a Martina Donutilových se v roli Willyho manželky Lindy představí Zuzana Kronerová, držitelka dvou Českých lvů, jako starší „nezdárný“ syn Biff pak Viktor Dvořák, oceněný letos Thálií za roli v další Dočekalově inscenaci Andělé v Americe, nebo Jiří Štrébl coby úspěšnější a zároveň empatický soused Charlie.

Premiéra hry se koná 14. prosince v divadle ABC, nejbližší reprízy se uskuteční 16. a 27. prosince.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V létě se v Česku strhl boj o pražský pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, před pár týdny vandalové polili rudou barvou Památník Rudé armády v Ostravě. Pomníky a jejich strhávání (případně obrana před jejich strháváním) nejsou přirozeně jen českou kratochvílí. Ve Spojených státech amerických se před pár lety rozpoutala debata o odstranění sochy jednoho amerického (jižanského) generála (Robert E. Lee), ve Velké Británii se zase začalo hovořit o odstranění pomníků připomínajících admirála Nelsona (pro jeho sympatie k otroctví) nebo Cecila Rhodese (vášnivý imperialista).

Mám sice obecně tendenci shodovat se s Jacobem Burckhardtem, který ve svých Úvahách o světových dějinách napsal něco v tom smyslu, že se jedinec určité doby zpravidla cítí naprosto bezmocným, protože poplatným buď agresivní, nebo bránící se straně a že jen málo lidí si vydobylo archimedovský bod mimo dění (a ten se snažím dosáhnout), ale přece jen tentokrát archimedovský bod nechám archimedovským bodem, a připíšu několik více či méně nesouvislých poznámek na okraj.

• • •

Za prvé, jedni říkají, že je poněkud nepatřičné chodit kolem soch generála otrokářské konfederace nebo – v jiném případě – sovětského maršála zodpovědného za masakry v Budapešti (a za jiné nehezké věci). Druzí říkají něco v tom smyslu, že všechny tyto sochy jsou pouhopouhými dějinnými artefakty, popřípadě na výtky s oblibou opáčí, že třeba onen sovětský maršál dělal nejen velice nehezké věci, ale že třeba rovněž stál v čele vojsk, která v roce 1945 nemalou měrou přispěla k osvobození našeho území od nacistů.

Ironií je, že pravdu často mají obě strany (Koněv je toho dobrým příkladem). Vzniká tak rozpor, ten však není v žádném případě tragédií, a tak bychom ho za ni neměli považovat.

Ostatně už Hegel kdesi pravil, pokud si pamatuju přesně a moc ho nekomolím, že jedinou věcí, která je bez rozporu, je mrtvola.

Takže buďme rádi, že dějiny mrtvolné nejsou a nesnažme se z nich mrtvoly dělat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Za druhé...

{/mprestriction} 


Středa 27. listopadu 2019


První výstava věnovaná řediteli školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni a dvornímu architektovi kancléře Metternicha, pro nějž vybudoval mimo jiné reprezentativní sídlo na zámku Kynžvart, probíhá nyní v Západočeská galerii v Plzni ve výstavní síni „13“. Galerie ji připravila ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd ČR a otevřená bude až do 10. února příštího roku.

Architekta Pietra Nobileho, významnou postavu evropského neoklasicismu, není snadné zařadit. Rodák ze švýcarského italskojazyčného kantonu Ticino, který se prosadil u vídeňského dvora a zakázkami pro kancléře Metternicha, patřil k následovníkům slavné generace architektů Ledouxe a Boullého, jejichž myšlenky začal rozvíjet v letech 1800–1806 na Akademii St. Luca v Římě.

„Název výstavy původně odkazoval k Nobileho reformě školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni v letech 1818–1828. Během přípravy se však podařilo neočekávaně objevit doklady o mnohem širším zázemí Nobileho úvah o kráse a technice. Výstava tak přináší nové doklady o Nobileho snaze propojit „vědu, mechaniku a estetiku“ v praxi,“ vysvětluje autorka koncepce výstavy Taťána Petrasová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

Výstava je rozdělena do tří okruhů: vstupní část Technika a krása ukazuje zdroje Nobileho teoretického přístupu, který mu v praxi umožnila spolupráce s knížetem K. W. L. Metternichem. Její počátek sahá do roku 1820, ale ke skutečnému rozvinutí přispěly teprve projekty pro plaské Metternichovy železárny, budované od roku 1827. Druhý okruh se zabývá budováním Metternichovy rezidence v Čechách – zámkem, parkem a hospodářským dvorem v Kynžvartě, jako důležitým příkladem novodobé palladiánské vily.

„Třetí část výstavy přináší seznámení s projekty iniciovanými nejvyšším purkrabím Království českého, hrabětem Karlem Chotkem v Praze: Koňskou bránou a Staroměstskou radnicí. Zároveň vysvětluje, jaký význam měla pro tuto i pro pomníkovou Nobileho tvorbu debata otevřená objevením řeckých chrámů v italském Paestu a sicilském Agrigentu,“ říká Taťána Petrasová.

Kvůli rozptýlenosti fondů, které jsou dnes uloženy ve Vídni, Terstu, Bellinzoně, Praze, Krakově, Kynžvartě a na dalších místech, nebylo dosud souhrnně možné tuto významnou autoritu středoevropské architektury v úplnosti představit. Plzeňská výstava je od roku 1954, kdy město Terst uspořádalo ke stému výročí úmrtí svému rodákovi první monografickou výstavu, teprve čtvrtou příležitostí vidět originály kreseb.

Součástí expozice je mimo jiné sedm děl zapůjčených z vídeňské Albertiny a téměř padesát exponátů z Polo museale del Friuli Venezia Giulia v Terstu.

K výstavě vychází stejnojmenná publikace, jejímiž autory jsou Taťána Petrasová, Rossella Fabiani a Luca Caburlotto. Knihu vydala Západočeská galerie a Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) bude příští rok po sedmadvacáté rozdávat své výroční ceny symbolizované soškou Českého lva. Stane se tak na galavečeru v sobotu 7. března 2020 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina a tradičně jej v přímém přenosu odvysílá Česká televize. Role moderátora se zhostí již podruhé herec Václav Kopta. Český lev dostal k nadcházejícímu ročníku nový vizuální styl odkazující k tradičnímu českému cibuláku.

Novinkou sedmadvacátých výročních cen je zcela nový vizuální styl, který letos studio Dynamo design pojalo jako kombinaci Českého lva a českého cibuláku s jeho typickým modrobílým dekorem. „Vytváření vizuálního stylu pro Českého lva je vždy pocta a zároveň příjemná výzva. Letos jsme zapátrali hlouběji v našich národních kořenech a spojili Českého lva s českým cibulákem. Věříme, že toto propojení je poměrně překvapivé a bude výrazným osvěžením celé komunikace ročníku,” vysvětluje Jan Šlégr, senior graphic designer studia Dynamo design. „Naše koncepce vychází z toho, co se v minulém roce osvědčilo. Z novinek nicméně stojí za zmínku právě výrazný grafický vizuál, jehož motivy se uplatní i v průběhu večera,“ dodává supervizor Českých lvů Marek Najbrt.

Filmy jsou hodnoceny na základě hlasování členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). „Více než 300 renomovaných filmových profesionálů hodnotí v patnácti kreativních kategoriích hrané, animované a dokumentární filmy a ve dvou kategoriích televizní tvorbu,” uvádí výkonná ředitelka ČFTA Tereza Rychnovská a dodává: „Patnáctičlenné prezídium ČFTA pak oceňuje každoročně mimořádný přínos české kinematografii a může udělit i cenu za mimořádný počin v oblasti audiovize.”

Nejvíce Českých lvů, rovný tucet, si dosud odnesl film Masaryk Julia Ševčíka za rok 2016 a jen o jednoho méně získal tři roky před tím Hořící keř Agnieszky Hollandové. Historicky nejúspěšnější herečkou mezi akademiky je Anna Geislerová s celkem pěti Českými lvy, mezi muži pak vede zcela přesvědčivě Ivan Trojan se šesticí sošek. Výběr úspěšných snímků české kinematografie nabízí ČFTA ke zhlédnutí ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Dörte Hansenová dává čtenářům tradičně vyprávěný příběh s nádechem nostalgie, tématem sbírky Ivana Blatného z roku 1945 je snaha pochopit povahu času a dětská knížka Hugo Schreibera ukazuje tradiční postavy pohádek trochu jinak.

 

Dörte Hansenová: Polední hodina (Host 2019/ překlad Viktorie Hanišová)

Když Hansenová (1964) přišla v roce 2013 se svým románem Starý kraj, způsobilo to v Německu překvapení. Ukázalo se totiž, jak čtenáři touží po tradičně vyprávěném příběhu s nádechem nostalgie. Báječně se prodávala i tato druhá kniha s epicentrem v autorčině severoněmeckém rodném kraji. Zánik venkova a s ním jednoho zvláštního způsobu života se v textu odehrává pozvolna, téměř nepostřehnutelně, vypravěčka si dává na čas, nikam nepospíchá. Do písečné roviny bičované větry pronikají dějiny jen občas, když vypukne válka, nebo se nově vyměřují pozemky. Místňáci dodržují letité rituály, a kdo se tlačí do města, je zrádce. Hansenová nezkouší čtenářovu paměť, ani netestuje jeho pozornost, je přívětivá.

 

Ivan Blatný: Tento večer (Host, Druhé město 2019)

Sbírka vyšla poprvé v roce 1945 a nabídla verše psané pod válečným nočním hučením bombardérů v cizích bytech i básně zpracovávající euforii osvobozeného Brna. Nejvlastnějším tématem je však básníkova snaha pochopit povahu času, jenž osciluje od intimního prožitku v zátiší lampy až k nedozírným plochám historie, která je tu sice přítomna, ale kterou si v její pravé povaze uvědomíme až zpětně. Jedné noci mezi korunami stromů a ploty si zpívá rudoarmějec a ta báseň se jmenuje Okamžik dějin. Převažujícímu volnému verši ubylo obvyklé Blatného hudebnosti, začínají se spíše objevovat refrénovité repetice přibližující výraz k litanickému zaříkávání. „Říkám, že každý okamžik je hoden básně!“

 

Hugo Schreiber: Ztraceni v klobouku. Stopy vedou do říše pohádek (Perseus 2019)

Žáci Anička Lišková a Kryštof Novák zmizeli při jedné školní kouzelnické seanci v cylindru Františka Okůrky jinak též kouzelníka Čáryfuka. Začne po nich pátrat nejen znepokojené učitelstvo a rodičovstvo, ale také detektiv Koudelka. Netuctově výtvarně pojatá kniha je členěna prakticky do krátkých kapitol, aby předčítající rodič, či přímo začínající malý čtenář nebyli zavalováni masami textu a mohli usínat už po několika epizodách. S tradičními postavami pohádek (král, Červená Karkulka, saň Matylda, kat) i s létajícím kobercem pracuje autor netradičně a baví tak dnešní děti prolnutím nadreálné říše s moderním světem, který by jinak odkouzlen vyzníval ploše. Nečtu pohádky, ale malý tip do adventního času se hodí.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

To, co dva ruští matfyzáci provedli s vízovým systémem, ve mně vzbuzuje hluboké pochybnosti o fungování našeho státu. Ne, že bych je předtím neměl…

Takže, bezpečnostní zpráva měsíce, ne-li roku: dva Rusové usedlí v Praze ovládli systém udělování českých víz ve Vietnamu tak, aby mohli dávat prioritu lidem, kteří zaplatili příslušné výpalné vietnamské mafii. Fungovalo to šest let.

Coby člověku, který se léta zabýval počítačovou bezpečností, se mi ježí vlasy na hlavě. Toto jsem možná ani nechtěl vědět. Tenhle drak má dvě tlamy, jednu hroznější než druhou.

Ta první spočívá v tom, že nešlo o jednorázové hacknutí, ale trvalý stav. To bohužel ukazuje, jaká kultura bezpečnosti IT na tom ministerstvu panuje.

Nevyčítal bych nikomu – ani státu, ani firmě – že jej hacknuli jednou za dlouho. To se stane, 100 % bezpečné digitální systémy neexistují, neušli tomu Američané, Rusové, nikdo. Ale kdo má aspoň trochu pojem o ochraně dat, tak si zavede v organizaci mechanismy, které na takový útok mají přijít a zareagovat. Ideálně brzy, během pár hodin, maximálně během pár dní. Prostě takovou digitální kontrarozvědku, imunitní systém. Proti matfyzákům musejí stát jiní matfyzáci. Jinak to nejde, žádný magický recept na to není. (Omlouvám se všem dalším fakultám, které jsem tady teď nevyjmenoval. Já vím, že jste dobří. Ale tohle je nějaký slohový útvar, který musí mít spád.)

Šest let? ŠEST LET? Abych si půjčil slova své vlastní literární postavy, majora Legnattiho z Krvavých levandulí: „To je kurva špatný!“

Nemyslím si přitom, že ti lidi, kteří pro vládu pracují, jsou líní nebo nekompetentní. Tipuji na něco jiného – nejspíš jich bude málo. Na bezpečnosti se snadno škrtá, navíc panuje tuhý boj o IT talenty se soukromým sektorem, který je ochoten je daleko lépe zaplatit a vůbec se o ně starat. Byl jsem před pár měsíci na návštěvě v jedné velké a proslulé antivirové firmě – tam se ti programátoři mají „jak prasata v žitě“. To jim stát nedokáže zajistit.

Druhý průser spočívá v povaze útoku. Přátelé, drtivá většina ilegálních hackovacích aktivit jsou nenápadné, tiché krádeže dat. Prostě se ten útočník někam vloudí, exfiltruje ven, co může, a následně se za sebou snaží zamést stopy tak, aby se ani nepoznalo, že tam byl. Dost často se na to taky nepřijde, nebo až s velkým časovým odstupem.

Jedna z věcí, o které se v takovém případě hackeři snaží, je to, aby se napadený systém nezačal chovat v žádném smyslu divně. Aby to prostě fungovalo jako dříve a nikdo si ničeho nevšiml – rozhodně ne amatéři, kteří ten systém v každodenním provozu používají. Řemeslně provedený hackerský útok může odhalit jedině profesionál, který o tom něco ví.

Toto byla naprosto jiná kategorie útoku, naprosto drzé aktivní ovlivňování činnosti systému tak, aby dělal to, co si útočníci přáli. A jak nápadně! Permanentně přetížená telefonní linka pro normální lidské použití, hergot, to nikoho netrklo dřív? To je přeci dost výrazný symptom, že něco není v pořádku.

Jak se praví v tom článku na Seznamu: v roce 2017 „sílilo podezření“, tak raději vypnuli starý systém a zavedli nový, který byl ihned znovu napaden – hm, když máte sílící podezření, asi je na místě spíš zkoumat, co se tedy konkrétně děje, ne? Ne jenom přehodit systém z jedné implementace na druhou. To podezření přeci znamená, že někde může být aktivní útočník, a ten se na to nevykašle jen proto, že se technologie změnila. Ten asi útočí z nějakého důvodu, který nepomine tím, že vyměníte servery. (V tomto případě byl motivem peněžní zisk).

Ano, je možné, že příslušní lidi byli podplaceni, aby si toho nevšímali, ale moc tomu nevěřím. Ve službách vlády pracuje dost lidí na to, aby ani bohatá vízová mafie nedokázala snadno identifikovat a uplatit či zastrašit všechny. Nejlepší důkaz toho, že tam pracují nějací poctiví administrátoři, je nakonec to, že se na celou věc přišlo. Ale trvalo to zatraceně dlouho. Příliš dlouho, na to, jaká byla povaha útoku.

Totálně si předělat systém používaný denně X lidmi k obrazu svému, to je i v hackerském světě chucpe.

A to přitom podle toho popisu, který nám Seznam zprávy přinesly, ani nemůžu říci, že by ti dva maníci byli kdovíjaké high-tech komando. Jo, něco nepochybně uměli, ale státní složky velkých zemí mají ty schopnosti ještě řádově někde jinde.

Návazná myšlenka tohoto článku: proboha, jenom nezavádějte elektronické volby. Opravdu ne. Na kolenou vás prosím. Ano, já vím, že to některé státy udělaly. Ne, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Něco málo už jsem k tomuto tématu napsal zde a zpětně bych na tom nic neměnil. Zato bych rád něco dodal, a to nejen ve světle průšvihu, který vyplaval v systému udělování víz.

Kdykoliv čtu něčí argumenty, proč hlasovat po internetu, narážím buď na naprosto bezobsažné fráze typu „je 21. století“ (A co? Já mám taky kalendář, vím to.) nebo na argumentaci typu „zvýší to volební účast“. Já jsem většinou hodný člověk, ale tady si nebudu brát servítky: toto je idiocie a ten, kdo tak vážně argumentuje, by si měl dát před zrcadlem pár facek. Snaží se totiž vyměnit mírný nárůst efektivity za zásadní bezpečnostní rizika, která se ani nedají úplně modelovat. Přirovnal bych to ke snaze ušetřit na nákupu nových pneumatik, když ty staré jsou totálně sjeté a meteorologové hlásí, že bude náledí.

Efektivita + uživatelská přívětivost vs. Bezpečnost mají totiž při zpracování dat určitou tendenci jít proti sobě. Není to 100% pravidlo, má své výjimky, ale těch výjimek je málo. Chcete zase přirovnání? Je to asi stejně platné pravidlo, jako že lidi mají ve čtyřiceti letech více špeku na břiše a vyšší krevní tlak než ve dvaceti. Najdou se jedinci, kteří se tomuhle nepříznivému trendu dokážou vzepřít, ale je jich málo.

A volby nejsou nic jiného než masové zpracování dat, u kterých se navíc snažíte uhlídat anonymitu a osobní výkon volebního práva, což je v IT opravdu těžký oříšek. Čím jednodušší a pohodlnější ten systém digitálního hlasování bude, tím větší pravděpodobnost, že v jeho bezpečnosti se budou skrývat závažné díry. Jenomže nebude-li pohodlný, zase jej lidi nebudou používat, tudíž by byl k ničemu.

Umíte si představit, jaký dopad by na stav demokracie v této zemi mělo zjištění, že něco podobného, jako se stalo se systémem udělování víz, se stalo taky se servery, které zpracovávají výsledky elektronických voleb? Že by se jednoho dne ukázalo, že posledních šest let si s hlasováním mohl dělat nějaký Arťuchin, Zhang Li nebo třeba Johnson (dosaďte další jména podle svého oblíbeného globálního bubáka), co chtěl? Nezpůsobilo by to náhodou opravdu vážný úpadek důvěry v základní mechanismy fungování státu? My Češi už jsme beztak dost skeptičtí vůči tomu, jak to nahoře funguje. Toto by byla brána vedoucí k totálnímu cynismu a zahořklosti.

Obzvlášť v tomto směru apeluji na Pirátskou stranu, která už se rozcvičuje k účasti ve vládě. Hele, já vím, že vy jste progresivní levice a já jsem stará konzerva. Je mi naprosto jasné, že se nemůžeme shodnout na migraci, eurohujeřině a podobných kontroverzních tématech. Ale toto je nadstranická záležitost, otázka fungování celého demokratického systému. Zrovna od vašich členů a příznivců jsem bohužel myšlenky na digitální hlasování slyšel často.

Prosím vás snažně, Piráti, vyssss…te se na to. První, co je potřeba udělat, je důkladná revize zabezpečení všech IT systémů, které tento stát provozuje už teď. Jenom to by podle mého názoru zabralo tak pět let práce, protože to není jednorázový úkon, ale nastavení trvalého procesu, a těch lidí, kteří tohle dokáží udělat a dozorovat, není zas tak moc. Zahrňte do toho i medicínské a pojišťovenské databáze, superpopulární terč hackerů po celém světě.

Do té doby, než bude tohle zajištěno na adekvátní úrovni, a to včetně nezávislých auditů (rozhodně se nesmí důvěřovat úředníkům, že budou dostatečně kontrolovat sami sebe), nemá ani smysl uvažovat o nějakých elektronických volbách.

Zlatej papír. Ten se dá třeba spálit, ale nenápadně pozměnit miliony papírových lístků, a ještě odněkud z opačného konce planety, to opravdu nejde.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Úterý 26. listopadu 2019


Sobota 30. listopadu bude patřit v malé obci Velké Přílepy u Prahy předvánočnímu setkání umělců různých žánrů: od spisovatelů přes malíře, ilustrátory až po herce a zpěváky. Ti všichni se budou v tento den (od 10 do 18) v místní sokolovně podepisovat a snažit se překonat dosavadní rekord z listopadu 2016, kdy se akce zúčastnilo 120 podpisujících.

Účast už přislíbili například Marie Formáčková, František Novotný, Jan Cimický, Jiří Grygar, Ivo Šmoldas, Václav Větvička, Jaroslav Svěcený, Ivanka Devátá, Míša Dolinová a další. Nad regulérností dohlédne pelhřimovská agentura Dobrý den – muzeum kuriozit.  

V doprovodném předadventním programu nebudou chybět vánoční koledy, soutěžní výstava betlémů, unikátní mobilní zvonkohra Petra Manouška, děti přijde pozdravit Mikuláš.

Tak jako se v milostném duetu v Pucciniho Bohémě snaží Rolando Villazón přeznít Annu Netrebko, Jan Němec ve své panychidě za mrtvou lásku až dětinsky upíravě nechce uvolnit prostor pro partnerčinu verzi příběhu.

Autor se neskrývá za fiktivního vypravěče, naopak přeskoky a jiskření mezi autobiografií a fikcí ho baví a rád si s nimi hraje, dokonce z nich buduje jedno z hlavních výpovědních pásem knihy. Proto se dá bez rizika konstatovat, že od okamžiku, kdy se partnerka vypřáhla ze vztahu, ocitá se vypravěč v šoku, sebelítostně brouzdá vzpomínkami a není s to přes veškerou snahu pochopit, co se to vlastně stalo.

Po úspěchu své třetí knihy, románu o Františku Drtilokovi nazvaném Dějiny světla, se Němec, povzbuzen cenami a překlady, nadechl k dalšímu ambicióznímu projektu. Uvědomoval si, na jak ošidný terén se pouští, když chce napsat milostný román. „A přesto jsem se do toho pochybného podniku pustil, protože v neustálém sporu exprese a sebekritiky musí mít poslední slovo to první, podobně jako poslední hexagram čínské věštecké Knihy proměn není ukončení, ale před ukončením.“

Příběhy lásky a o lásce jsou stále stejné, a přesto lidi baví vyprávět si je stále znovu. Láska je život na druhou a tahle nikdy dokončená kvadratura kruhu vábí k opakování, protože co kdyby se to povedlo. Každé takové smlouvání s osudem se vznáší v plodové vodě konkrétního času a rázy historických dějů pronikají do bublin zamilovaných. Nina a Jan žijí české jednadvacáté století, surfařské a mobilní, jejich nezaseknuté kotvy pročesávají svět fakult, redakcí, barů a krajin, jejich brněnské, olomoucké nebo pražské postele na čas střídají lože toskánská, krakovská nebo bratislavská, vztahy jejich přátel se svíjejí v krizích a nikdo pořádně neví, čeho se chytit. Jan je sice přisát k mateřskému prsu literatury, ale Nina osciluje mezi studiem, modelingem, barmanstvím a kavárničením. 

Němec má inteligentní styl a osvědčuje kompoziční vytříbenost na menších plochách jednotlivých kapitol. V závěru mu však text uniká mezi prsty a třeba kapitola Kabinet odložených odstavců svědčí o tom, jak nerad se loučí s větami, které se mu povedly, ale které přetékají přes okraj románu jako svébytného tvaru. Místo tečky konce nabízí autor roztřepený okraj a potvrzuje tak názor známý z poetiky románu, že tento žánr ve skutečnosti konec nemá nikdy, protože ve vyprávění se vždy dá pokračovat, neboť čas plyne a s ním i životy postav a autora. 

Podtržená písmena na obálce knihy (nino) oslovují ztracenou lásku a podtrhují dojem adresnosti výčitky, kterou se kniha obrací k té, která odešla a ublížila. Hrdina i vypravěč se při pohledu zpět, kdy vyvanula magie milosti, začínají stydět, protože se vydali všanc, a teď jsou nazí všem na očích. Němcovým záměrem je vplést román do žitého světa. Vtahuje do knihy například citace reálných příběhů ze serveru Novinky.cz nebo naopak nabízí na YouTube a Spotify skladby, o kterých se zmiňuje v románu. Do závěru knihy umístil autor rozhovor sám se sebou a tam příznačně praví: „Ale je pravda, že milostné vztahy jsou tak trochu poslední věc, která zbyla, a proto jsou ta očekávání občas nesmyslně vyšponovaná.“ Ano, o to tu jde.

 

Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Možnosti milostného románu, a to 27. 11. od 18 hodin v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Lidstvo staví domy, aby se v nich dalo dobře bydlet, funkčně úřadovat nebo pohodlně hrát divadlo. Domy se stavějí kvůli vyhraněnému účelu, a ten nepotřebují skrývat ani maskovat tím, že se tváří jako něco jiného než domy. Tomu se také podřizuje volba místa. Jiné domy se budují ve městech, jiné ve vesnicích nebo rekreačních oblastech. Ale pojďte a poslyšte pověsti tohoto času. 
V Praze u stanice metra Nové Butovice je malé parkoviště zhruba pro šedesát aut. Ukázalo se, že nepravidelný pozemek ve tvaru kapky patří developersko-stavební firmě Trigema. Každá dlaň země je pro developera neodolatelným pokušením, chopí se proto rákosky a šlehá tak dlouho, dokud z ní nevyteče co nejvíc peněz. Co je nejvýnosnější? Rekordy. Agenturní zpráva říká: „Nejvyšší budovu v Česku s názvem Top Tower chce postavit developerská společnost Trigema v Nových Butovicích v Praze. Má být vysoká 135 metrů, náklady jsou dvě miliardy. Stavba by mohla v ideálním případě začít v roce 2021, trvat by měla tři roky. Na návrhu se podílejí sochař David Černý a architekt Tomáš Císař ze studia Black n‘ Arch.“ Vizualizace vypadá jako žert. Na standardní mrakodrap s poměrně malou základnou je přilepena troskotající loď zabořená přídí do země. Prý obraz naší kolabující civilizace. Odpudivá rzivá barevnost vraku ovšem spíš křičí cosi o ztroskotání lidské soudnosti, která vypínavě hodlá stavět sochy místo domů. Co na to odborníci?
Na serveru lidovky.cz jsem našel názor člověka, který je zakladatelem pražského Centra města budoucnosti a autorem 154 metrů vysokého hotelového komplexu v Las Vegas i mnoha dalších realizací na území Spojených států. Jmenuje se Michal Postránecký: „Trigema podle mého názoru nejde správným směrem. Myslím si, že architektura je o něčem jiném, než představuje pan Černý. Měl by být realističtější. Třeba to ale postaví a z budovy bude světový trhák. Apokalyptický vrak lodi je snaha bombasticky na něco upozornit, exhibovat, ale výšková budova je vysoce sofistikované dílo. Z urbanistického hlediska si myslím, že by tam výšková budova být mohla. Ale zvolený koncept není šťastný, nemá přidanou hodnotu.“
Jiní lidé z oboru kupodivu tvrdí, že Praha mrakodrapy potřebuje a že ty, co stojí na Pankráci, vypadají tak hloupě právě proto, že jich tam není víc. Prý jsou krásné jen ve shluku. Zajímalo by mě, jak ten shluk vytvoří Trigema v zastavěných Butovicích, asi je zbourá. Plody exhibicionistického kouzlení Davida Černého už tam ostatně jsou: soustava očních bulv s kamerami zvaná Trifot jen lačně čeká, až se zaměří na budoucí Top Tower, a povrch kovové bubliny robotické vinárny Cyberdog museli už po roce opravit. 
Zastánci stavby Top Tower při svých přesvědčovacích akcích pro místní veřejnost vedou řeči o ekologické šetrnosti projektu. Přitom každá z vystavených digitálních vizualizací je usvědčuje z účelové lži. Těch planých prostor! Těch technických zbytečností! Aby se iniciátoři věže vyhnuli nařčení z porušení pražského panoramatu, zdůrazňují, že odnikud z centra nebude stavba téměř viditelná. Zkrátka barák, na který je bolest pohledět. Geniálničení za rohem. Roky zničeného životního prostředí pro tisíce lidí.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}