feed info

843 článků z Věda

První mísa byla jistě z dlaní. A když žena těch časů nabírala vodu, zrcadlila se na hladině její tvář a s vodou nabrala i svůj vlastní obraz.

Na hvězdu kýváme vodou /když pijeme její svit… (O. Fibich)

Jdete do sklepa pro jablka? Potřebujete mísu, jinak si je můžete naložit do podolku košilky. Krajíce chleba, daru, taky jen tak nepohodíte, a kam dát štrůdl, ořechy?

Mísa všech tvarů a velikostí je v nás tak zažitá, je tak běžná, že kdybychom ji neměli, museli bychom si ji vymyslet. Na Moravě u Býčí hory byla nalezena miska zrobená z lidské lebky, připomněla mi strašlivé číše, které zhotovil kovář Völund z hlaviček králových synků, aby se jejich otci pomstil za to, že ho dal oslepit… (Vladimír Hulpach, Emanuel Frynta, Václav Cibula: Meč a píseň. Hrdinské báje staré Evropy)

Ale nejbližší člověku je mísa ze dřeva, je ozdobou stolu, strážkyní hojnosti... A nemyslete si, není tak úplně jedno, z jakého dřeva ta mísa je zhotovena. Mísu měkkou (míním z měkkého dřeva olše, lípy, topolu) cítíte v ruce jinak, blízce, domáčtěji než například elegantní třešňovou. Měkká by měla být i tlustá, takové se při pádu nic nestane…  

Jak se to vlastně dělá?

V podstatě jsou (výrobně) druhy jen dva: mísa dlabaná a mísa soustružená.

Místa dlabaná (spodní) a mísa soustružená. Foto: autorTa soustružená má už z principu pravidelný tvar, i když jsou způsoby, jak stěnu zeslabit, a pokud počítáme s ručním dokončením, může se tvar odchýlit... Ale základem je kruh, proč bychom jinak soustružili?

Soustružení je stará, krásná technika práce se dřevem, a chce-li si člověk s mísou hrát, nabízí se mu navzdory hranicím kruhu i tak spousta možností. 

Dlabané mísy se dnes pro urychlení práce nařežou motorovou pilou či maflem, odebere se dutina a tvar mísy se dokončí dláty, ručním broušením či kombinací… Dlabaným mísám lze dát i velmi zvláštní tvar, v krajním případě může jít až o sochu.

Někdy se mísy dělaly z dutých, vyhnilých stromů, z vrby, jírovce, menší i ze smrku. Dno se vlepovalo.

Mísy z duté vrby. Foto: autorA pak jsou zvláštnosti. Někdy jen jednou, jen jedinkrát za život k vám přijde (nebo dostanete) dřevěný kus světa přírody a pak musíte rozhodnout a vědět co s ním. Řez pily ani sekery či dláta už vrátit zpátky nejde.

Tady je olše s očkovitostí ve dřevě, špalek byl původně určený do kamen. Já jsem ho čestně ukradl v příkopu na Juliovce v severních Čechách. Říkal jsem si, že z něj udělám mísu a klíčem k té práci mi byla ladnost, sladění linií a zároveň ponechání co největšího množství míst s očky na svém místě. Povedlo se? Co myslíte? Já jsem spokojený a občas do mísy položím tvář.

Mísa z olše. Foto: autorNechtěl bych být ten, kdo pro dřevěnou mísu hledá nějaký sjednocující estetický kánon – česky – nechtěl bych posuzovat, která mísa je krásná víc a která míň. Silnostěnná a bytelná? Nebo tence vybroušené stěny a v kontrastu zbytky kůry?

Takže jinak: Viděl jste, pane Patřičný, někdy nějakou ošklivou dřevěnou mísu? No, zaprášenou a umazanou, snad, se starými pavučinami… Ale jinak?

Ne, nevzpomínám si.

Málem bych zapomněl – okřín je dlabaná mísa na zadělávání těsta, někdy i s vnějším dnem docela oblým, kvůli naklánění. Ono ruční zadělávání těsta nebyla nijak lehká práce! (Vrhlice není ze dřeva, je to krajáč, nádoba na mléko.)

A ještě – ve spojitosti se dřevem se často píše o hygieně. Kvůli nedoloženým pomluvám proti dřevěným prkénkům uvádím úryvek z knihy E. Thoma Viděl jsem tě růst, ale také jen opisuji…

na neošetřovaném dřevěném povrchu odumřely salmonely za pár minut. Na plastových površích dokázaly salmonely nejen přežít, nýbrž se i množit

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

No řekněte – není to skvělý námět pro vědeckou studii? Nejsou přece jenom salmonely, že.

Tak to jsem četl. Ale nejlepší svědectví je vlastní – v rodině, od dětství, přes padesát let, co pamatuji, používáme v kuchyni dřevo a nikdy z toho nic nikomu nebylo.

Stačí to pro začátek o dřevěné míse? Jistě zas časem něco napíšu.

Zatímco my lidi jsme – jak zpívá třeba Spirituál kvintet – hříšná nádoba, dřevěná mísa je vždycky jen dobrá.

Chleba má ležet na stole ze dřeva, na míse. Můj táta ještě za války zažil hlad. Možná i proto potom vždycky, než poprvé zakrojil do bochníku, udělal na něm nožem tři křížky. A když mu krajíc spadnul, zvedl ho a políbil. Dělal to celý život.

Mísa - kniha. Foto: autor


Sobota 21. září 2019


Poslední majitelka zámku Vrchotovy Janovice Sidonie Nádherná z Borutína jen těžko zapadá do škatulek typů žen své doby. Aristokratka, která celý život toužila po harmonii a lásce, překračovala genderové normy věku, v němž se narodila. Díky svým finančním možnostem si mohla žít, jak sama chtěla, nicméně je otázkou, zda skutečně někdy byla šťastná.

V životě Sidonie Nádherné hráli velkou roli muži. Prvním z nich byl bezpochyby spisovatel Karl Kraus, s nímž udržovala kontakt po celý život. On ji také přivedl k řízení automobilu, což nebyla v první polovině 20. století činnost obvyklá pro ženu. S Karlem Krausem se však stýkala i přítelkyně a častá návštěvnice Vrchotových Janovic Mechtilde Lichnowsky. Taktéž šlechtična a podobně jako Kraus spisovatelka. Není jasné, jakou úlohu v tomto trojúhelníku hrála láska a jakou přátelství.

Mechtilde byla vdaná a se svým manželem Karlem Maxem Lichnowským leccos sdílela, což dokládá jejich obsáhlá a velmi důvěrná korespondence. Společně také budovali sbírku asijského umění. Mechtilde Lichnowsky však byla ženou velmi nekonvenční, ráda se oblékala jako muž a vůči ostatním ženám se pro své tvůrčí nadání cítila nadřazena. Sidonii považovala za bytost mnohému nerozumějící a ve své povídce Kreslíř svou přítelkyni nikterak nešetří.

Dětský dvojportrét Sidonie Nádherné s bratrem Karlem ze sbírek Národního muzea, vystaveno ve stálé expozici ve Vrchotových Janovicích. Foto: Národní muzeumDo Vrchotových Janovic zajížděl též spisovatel a sekretář věhlasného sochaře Augusta Rodina Rainer Maria Rilke, který přirozeně žárlil na Sidoniina stálého souputníka Krause a snažil se jí ho zprotivit poukazováním na jeho židovský původ. Rilke byl však ženatý a jeho žena Clara Westhoff Rilke dokonce v Paříži vymodelovala bustu Sidonie Nádherné, jež byla později vytesána do mramoru a převezena do Vrchotových Janovic. Zde pro ni vybral umístění další muž Sidoniina života – uznávaný portrétista Max Švabinský. Ten ji navíc ozdobil vlastnoručně batikovaným šátkem. Bustu lze aktuálně spatřit na výstavě Vlastním hlasem v sekci věnované Sidonii Nádherné.

Max Švabinský patřil ve své době k vyhledávaným malířům a jeho dílo je ceněno i dnes. Obraz zobrazující Sidonii namaloval začátkem roku 1908, krátce po Vánocích. Předcházela tomu zdlouhavá jednání, které vedl bratr Sidonie Jan. Umělec práci na podobizně odkládal, až osobní setkání se zajímavou aristokratkou ho přesvědčilo k vytvoření podobizny v jeho ateliéru v Praze u Prašné brány. Právě během práce na portrétu se šlechtična sblížila s umělcem a později se údajně stali milenci, což je však některými badateli zpochybňováno. Vztah patrně trval do roku 1912.

Za hotový obraz bylo Švabinskému vyplaceno 400 zlatých a vystaven byl pouze jednou, a to na výstavě S.V.U. Mánes roku 1908. Dílo vzbudilo zájem širokého publika. Na první pohled na něm upoutá oduševnělý obličej mladé baronky oděné do přepychových krajkových šatů. Celou kompozici pak ovládá postava zasazená do stylizovaného interiéru s menším stolkem, na němž se objevuje sbírka čínských básní. Ty Sidonie později nechala Švabinskému na památku spolu s přípisem Milovanému ateliéru. Na dlouhá léta obraz upadl v zapomnění, patrně byl uchováván na zámku Vrchotovy Janovice. Roku 1949 před útěkem z Československa ho aristokratka ukryla na nizozemském velvyslanectví, odkud se ho však již nepodařilo odeslat do zahraničí a kde zůstal až do roku 1997, kdy byl předán do sbírek Národního muzea. Dnes lze portrét spatřit ve stálé expozici na zámku Vrchotovy Janovice.

Litografie Sidonie Nádherné od Maxe Švabinského ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumDalší památkou, jež ilustruje vztah s Maxem Švabinským, je litografie, kterou malíř věnoval Sidonii k jejím jmeninám. Faksimile této překrásné grafiky zohledňující půvab aristokratky je vystavena v dočasné expozici představující emancipované ženy v Náprstkově muzeu.

Během života obdržela Sidonie několik nabídek k sňatku. Ucházel se o ni například italský šlechtic Carlo Guicciardini, jehož dvoření nemohlo nechat Sidonii chladnou, a i když ho nemilovala, zasnoubila se ním. Svatba byla na spadnutí, nicméně se neuskutečnila a Sidonie prchla z Itálie zpět na své sídlo do Vrchotových Janovic.

Léta plynula a ona stále udržovala kontakt s Karlem Krausem, kterého též podporovala její další přítelkyně Mary Dobřenská. Ta Krausovi také několikrát poskytla finanční podporu pro vydávání jeho časopisu Die Fackel. Mary Dobřenská z Potštejna však byla vdaná a na svém zámku ve východních Čechách pořádala salon, kde se scházely uznávané osobnosti tehdejšího kulturního i politického života.

I Sidonie Nádherná uvažovala o sňatku a možná na truc Karlu Krausovi si nakonec roku 1920 vzala hraběte Maxe Thuna-Hohensteina, který jí byl roven svým stavem. Svého manžela si však nemohla vybrat hůře. Excentrický a nesnesitelný aristokrat to neměl v hlavě v pořádku. Sidonie ho po několika měsících opustila a uchýlila se zpět na svůj zámek do Vrchotových Janovic. On nakonec skončil v zařízení pro duševně nemocné. Manželství bylo rozvedeno až roku 1933.

Čas šel dál, a i když Sidonie toužila po dítěti, zůstala bezdětná. Svůj život zasvětila péči o Janovický zámek a jeho park. Přečkala druhou světovou válku, nicméně dějinné okolnosti ji přinutily chvatně opustit roku 1949 nové Československo a ona se s několika kufry věcí vypravila do Londýna, kde se setkala se svými přítelkyněmi z mládí, a nakonec zde i zemřela.

Kresba Janovického zámku ze sbírek Národního muzea, vystaveno ve stálé expozici ve Vrchotových Janovicích. Foto: Národní muzeumZámek Vrchotovy Janovice je dnes ve správě Národního muzea a od dubna do října je zde možné navštívit stálou expozici věnovanou Sidonii Nádherné a také společnosti 19. století. Za Sidonií Nádhernou se v těchto dnech až do konce roku 2019 lze vypravit do Náprstkova muzea, kde je jí věnována pozornost na výstavě o ženské emancipaci, jakožto ženě vybočující z řady. V rámci exhibice se lze zúčastnit také komentované prohlídky s kurátorkou výstavy, která se koná 8. října v 17 hodin.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Pátek 20. září 2019


Jsou jediné státní muzeum výtvarného umění v Číně. Říká se, že mají jednu z deseti nejkrásnějších budov v Pekingu od roku 1949. Začala se stavět roku 1958 a o pět let později byla otevřena veřejnosti. Hlavní část replikuje starý čínský styl se střechou pokrytou žlutými glazovanými taškami a je obklopena chodbami, pavilony a parkem pro sochy, který má tři tisíce metrů čtverečních.

Muzeum má jednadvacet výstavních hal a od roku 1995 depozitář o rozměru více než čtyři tisíce metrů čtverečních. Sbírky jsou z minulého století a ze současné tvorby. Celkem obnášejí více než sto deset tisíc děl. Tradičních děl mají málo. V minulosti spolupracovali s českou Národní galerií. Stále přitažlivější mezinárodní Pekingské bienále se koná v jejich prostorách a zástupkyně ředitele An Jüan-jüan to říká s hrdostí. 

 

Jaké jsou hlavní úkoly vaší instituce?

Hodně úkolů máme. Integrujeme v nich výstavní činnosti se sběratelstvím, výzkumem, osvětovou činností, mezinárodní výměnou, restaurátorskými pracemi a zásahy do kreativního průmyslu. Vydáváme každé dva měsíce svůj časopis, spravujeme svou webovou stránku a aplikace pro mobilní telefony. 

 

Kolik děl ročně nakupujete a podle jakých pravidel postupujete?

Teď nejsem schopna to říci přesně, ale činí to rozhodně několik tisíc děl. 

 

Jen Chan: Hlasování fazolemi (monochromní dřevořez, 27 x 35,5 cm). Ze sbírek Čínského státního muzea výtvarného umění, 1948.Jaké procento vašich děl je trvale přístupné veřejnosti?

Řekla bych, že dvacet procent. Expozice trvale obměňujeme. Nejpomalejší je rotace u staré, stěžejní tvorby. Novější uměleckou produkci ukazujeme v kratších cyklech. Díla ovšem také zapůjčujeme do jiných provincií a do zahraničí. 

 

Jaký vlastníte nejstarší artefakt?

Je to tvorba z období dynastie Sung z dvanáctého století. 

 

Má vaše muzeum pobočky v jiných čínských provinciích?

Provincie mají své vlastní galerie, se kterými samozřejmě spolupracujeme, ale nejsou organizačně našimi součástmi. Aby se zlepšily podmínky pro rozvoj národní kultury, naše muzeum postaví vedle známého Ptačího hnízda středisko, jehož areál pokryje téměř sto třicet tisíc čtverečních metrů.

 

Kolik máte zaměstnanců?

Regulérních zaměstnanců máme sto třicet. Spolupracujeme ale trvale zhruba se třemi až čtyřmi sty odborníky. 

 

Když se podíváme na zahraniční kunsthistoriky, jaký zájem projevují o studium vašich exponátů?

Snažíme se propagovat v zahraničí hlavně současnou čínskou tvorbu. To považujeme za důležité. V našich sbírkách však máme i díla Pabla Picassa, Salvadora Dalího, Käthe Kollwitzové, Andyho Warhola, Roye Lichtensteina nebo Ansela Adamse či Gerharda Richtera. 

 

Kolik knižních publikací ročně vydáváte?

Ke každé výstavě vydáváme katalog a kromě toho zpracováváme i detailnější knižní publikace, kterých je zhruba dvacet za rok. 

 

Jaká je průměrná roční návštěva vašich výstav?

Můžeme hovořit o jednom až dvou milionech návštěvníků. Závisí to hodně na tom, jak zajímavou výstavu a jak často se nám podaří vymyslet a připravit. Průměrnou výstavu navštíví pět až šest tisíc lidí denně. Úspěšné výstavy zaznamenávají deset až třicet tisíc návštěvníků denně. Pak musíme prodlužovat návštěvní dobu, místo v pět odpoledne zavíráme až v devět večer. Vloni například jsme měli dva taháky. Prvním byli čínští mistři dvacátého století. Za jedenáct dní přišlo sto třicet tisíc lidí. Druhým tahákem byla výstava dvou set děl ze šedesáti zemí světa, na kterou se chodilo dívat také přes deset tisíc lidí denně. Lepší návštěvnost bývá o víkendech nebo třeba během různých svátků. 

 

Žen Po-nien: Čao Te-čchang a jeho žena (barevná tušová malba na rýžovém papíru, 148,5 x 80 cm). Ze sbírek Čínského státního muzea výtvarného umění, 1885.Víte někde ve světě o dílech starých čínských mistrů, která byste chtěli získat? Která by to byla a kde?

Nakupovat stará čínská díla v zahraničí je v kompetenci vlády. My se soustřeďujeme na moderní tvorbu a v této oblasti platí, že současní umělci nám svá díla věnují jako příklad své sociální odpovědnosti. Nenakupujeme je. 

 

Staří mistři podepisovali svá díla typickým razítkem, takovou osobní pečetí. Udržuje se tento zvyk ještě stále?

Ano, je to nutné.

 

Odkud se vzala tato tradice? Nestačí prostý podpis?

Podpis nestačí. Prostě tradice velí podpis a razítko. Platí to nejméně dva tisíce let a u zrodu této praxe stála i skutečnost, že tehdy někteří umělci byli negramotní, neuměli psát, ale razítko vlastnili. Císař měl pečeť kamennou, obyčejní lidé se museli spokojit s razítkem hliněným.

 

Jaký je vztah mezi osobním jménem a znakem, který je na razítku?

Jsou dva druhy razítek. První mohou být tou částí jména, kterou člověk nedědí od rodičů, vy byste řekli křestním jménem. Druhý typ razítek obsahuje výraz osobního cíle, přání nebo citát z oblíbeného básníka. Takové osobní heslo, symbol. Výroba razítek se dnes stala uměleckou disciplínou. Dříve zvládali malíři i tvorbu razítek, například Čchi Paj-š s tím rozhodně neměl problém. Dnes se však obě oblasti osamostatnily, máme specialisty na každou z nich. Malíř je nucen požádat kolegu, aby mu pečeť pořídil. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Příběh průkopníka dětské knižní tvorby Ondřeje Sekory přináší Česká televize v novém dokumentárním filmu, který natočil scenárista a režisér Pavel Jirásek. Snímek Ondřej Sekora – práce všeho druhu, uvede ČT art 26. září ve 21:10, a připomene tak 120. narozeniny tvůrce, jehož dílo ovlivnilo několik generací.

Sekorovo dílo i jeho životní osud tvůrci snímku představují prostřednictvím rozhovorů s předními odborníky z mnoha oblastí a oborů, včetně rozhlasu, televize, filmu i divadla. Důraz kladou na období po vzniku samostatné ČSR, kdy Sekora od roku 1921 pracoval jako sportovní referent a kreslíř v brněnských Lidových novinách. Tehdy uvedl na stránky deníku postavičku nešikovného pana Břouška a komickou dvojici Hnáta s Patrčkou.

„Ve filmu jsme znázornili klíčové životní okamžiky Ondřeje Sekory, které měly vliv na jeho tvorbu,“ říká dramaturg Marin Polák a zdůrazňuje, že v dokumentu je využito celé řady cenných, doposud nepublikovaných archívních materiálů z pozůstalosti Ondřeje Sekory včetně jeho autentických biografických vzpomínek zachycených na filmu či zvukových pásech.

Ty jsou doplněny vyjádřeními odborníků na Sekorovu tvorbu a vzpomínkami jeho přátel. Film mimo jiné zachycuje Sekorovo francouzské období, kdy působil v Paříži, chodil tady na výtvarné kurzy a spolupracoval s výtvarnými a sportovními časopisy a deníky. Právě tady zřejmě Sekora viděl první Disneyho grotesky, které výrazně ovlivnily jeho další tvorbu. Kocour Felix ho dokonce inspiroval při vymýšlení jeho nejslavnější postavy Ferdy Mravence.

Snímek neopomíná ani Sekorovo nadšení pro ragby. S tímto sportem se setkal právě ve Francii a jeho pravidla dokonce přeložil do češtiny. Stal se tak nejen zakladatelem české ragbyové terminologie, ale také nadšeným propagátorem tohoto sportu u nás.

Dokument si všímá Sekorova dalšího působení v Praze, kdy se stal úspěšným spisovatelem pro děti. Jeho Ferda je obrazem své doby, komplikovaných třicátých let. „Skrze tvorbu Ondřeje Sekory náš dokument nahlíží na průběh a peripetie dějin 20. století ve střední Evropě,“ říká režisér Pavel Jirásek a připomíná, že Sekora musel kvůli židovskému původu své ženy opustit nejen redakci Lidových novin, ale i Syndikát novinářů. Manželka skončila v Terezíně, on sám v pracovních táborech Klein Stein a Osterode.

Snímek neopomíná ani Sekorův vstup do KSČ v poválečném období nebo jeho působení ve Státním nakladatelství dětské knihy, pozdějším Albatrosu. V roce 1952 odešel na volnou nohu, psal a kreslil pro dětské časopisy a znovu se primárně věnoval tvorbě autorských knih. Film se také obsáhle věnuje poměrně neznámé kapitole jeho tvorby v tehdejších nových médiích. Sekora kromě spolupráce s divadlem a rodícím se filmem loutkové animace totiž stál také u prvních pokusů o televizní vysílání pro děti.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Sledování televizního vysílání věnuji velmi málo času. V podstatě se dívám jen na zpravodajské pořady. Výjimkou je Týden s prezidentem, vysílaný každý čtvrtek TV Barrandov. Ač se to části mých čtenářů nebude líbit, chovám pana Miloše Zemana v úctě a jeho podoby uvolněného moudrého muže, posuzujícího politické záležitosti s nadhledem zkušeného profesionála, kterou předvádí v Týdnu, si vážím zvlášť. Život ale přináší různá překvapení.

Ve čtvrtek 19. září jsem se zcela náhodně chvíli díval na Týden podle Jaromíra Soukupa, který Týdnu s prezidentem předcházel. Jaromír Soukup se v něm mimo jiné zmínil, že v pořadu Týden s prezidentem se Miloš Zeman vyjádří k zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a to tak, že jeho výrok vyvolá vzrušené diskuse. Tím ve mně vyvolal napjaté očekávání.

A opravdu: pan prezident nezklamal. Použil pořad jako nástroj, jehož prostřednictvím sdělil národu, jak se zachová, dojde-li nějakým způsobem k obnovení trestního stíhání Andreje Babiše. Pronesl něco zcela neuvěřitelného: využije pravomoci prezidenta republiky k udělení abolice. To je skvělý vtip: abolici prezidenta republiky kontrasignuje předseda vlády jako představitel stanoviska vlády. Představa, že by Andrej Babiš nebo jiný pověřený člen vlády kontrasignoval takové rozhodnutí, je více než komická. Snad mají členové vlády tolik vkusu, že by se takového jednání ve střetu zájmů nedopustili. Proto se nic takového nestane a výrok nemůže ani mít účinek nátlaku na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který samozřejmě ví, co si myslet o vykonatelnosti prezidentova pošetilého záměru.

Překvapilo, mě Jaromír Soukup, který se občas chlubí svým právnickým vzděláním, pana prezidenta neupozornil na úskalí jeho záměru.

Pohoršené debaty na téma páně prezidentova prohlášení jsou za těchto okolností stejně komické jako výrok sám. Správná reakce by bylo hromadné mlčení. Podobných perel se v jeho výrocích vyskytuje více a nezbývá než se smířit s tím, že velmistr politických šachů má své slabiny a právo patří k nim. Neumenšuje to sílu jeho politické profesionality.

Pan prezident ale svým „úletem“ hodil řadě politických protivníků návnadu lákavé příležitosti, aby se veřejně ztrapnili vyjádřením mravního pohoršení nad nesmyslem. Celá skupina horlivců se nahrnula do večerního zpravodajství ČT24, kde bouřlivě předváděli své diletantství. Zvlášť na pováženou bylo horlení Jiřího Pospíšila, který – ač kdysi „na hodinu“ vyhozen z funkce ministra spravedlnosti – jistě ví, jaká je praktická možnost Miloše Zemana udělit v tomto případě abolici, ale ve snaze potupit ho účelově zapřel právnické vzdělání.

Slouží ke cti moderátora, že jako jediný nakonec upozornil na institut kontrasignace a nahrál tím na smeč advokátovi Ondřeji Mukovi, který pak toto téma věcně rozebral.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po prezidentově výroku stejně jako před ním jsou pokračující debaty na téma zastavení trestního stíhání ve věci Čapí hnízdo pouhým mlácením prázdné slámy, protože usnesení státního zástupce Jaroslava Šarocha je pravomocné a mimo rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je nelze zvrátit, stejně tak jako nebude možné zvrátit případné potvrzující usnesení Pavla Zemana. Mohl by to sice udělat Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti pro porušení Marie Benešové v neprospěch obviněných, ale rozhodnutí by mělo jen akademický význam. Pravomocné usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání má sílu pravomocného rozsudku. Nezpůsobí-li Pavel Zeman svým rozhodnutím posunutí věci před soud, bude nadále platit příslovečné „vyšetřování skončilo, zapomeňte“. Toto tvrdím, i když si jako laik a soukromá osoba myslím, že zprošťující rozsudek z veřejného procesu by byl pro Andreje Babiše mnohem, mnohem prospěšnější a nepovažuji jej za absolutně nedosažitelný.


Čtvrtek 19. září 2019


Letos se uskuteční druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň, který návštěvníkům nabídne rozšířenější žánrovou paletu než loňský první. Především se uskuteční nové Fórum sci-fi a fantasy, návštěvníky dále čekají diskuse na téma současných médií a cenzury či k výročí listopadových událostí,filmové projekce a koncert. Areál DEPO2015 bude pro konání veletrhu otevřen v pátek 20. a v sobotu 21. září vždy od 9 do 19 hodin.

Organizátoři očekávají, že vystavovatelé, jichž do Plzně zamíří přes šedesát, přivezou horké novinky, přichystané na podzimní a předvánoční trh. „Pro širokou veřejnost jsme připravili nový formát právě pro prezentaci knih, které chtějí nakladatelé v tomto období vydat. V rychlém sledu se vystřídá se svou knižní produkcí téměř dvacet nakladatelských domů, půjde tedy o jedinečnou příležitost zjistit, co se v příštích měsících objeví na pultech knihkupectví,“ říká ředitel veletrhu Radovan Auer.

Veletržní dění bude zahájeno již ve čtvrtek 19. září prvním veřejným uvedením filmu Národní třída podle stejnojmenné knihy Jaroslava Rudiše za účasti autora. Filmy jsou v programové nabídce zařazeny hned tři. Kromě Národní třídy je na páteční dopoledne připraven především pro mládež film Uzly a pomeranče, rovněž za účasti autorky, a na sobotu večer projekce filmu Nabarvené ptáče. Pro všechny tři filmy byla předlohou literární díla.

V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. V pátek 20. září v Návštěvnickém centru Plzeňského Prazdroje v rámci doprovodného programu veletrhu zazní zhudebněné verše Juliana Tuwima v podání českých a polských jazzmanů. Vstup na koncert je zdarma.

Mezi zahraničními hosty bude například autor neotřelých zápletek Eškol Nevo z Izraele či básník a prozaik Juan Pablo Bertazza z Argentiny. Evropské literatury zastupuje kromě polských autorů Španěl Antonio Iturbe – společně s hrdinkou své knihy Osvětimská knihovnice Ditou Krausovou – či provokativní Němka Isabelle Lehn.

Z domácích autorů bude Bianka Bellová část ze své nové knihy Mona, přijedou také Alena Mornštajnová, Viktorie Hanišová, Iva Procházková, Petra Dvořáková či pro děti tvořící Galina Miklínová. Za autory se představí například Karel Hvížďala, Michael Žantovský, Ondřej Kundra nebo básníci Petr Borkovec a Radek Fridrich.

„Dva nové prostory budou moci příchozí na veletrh navštívit v Autobusové hale,“ přidává výčet novinek Radovan Auer. „Jednak je to Fórum sci-fi a fantasy, kde poběží po celou dobu tematicky zaměřené pořady. Druhý prostor, jenž je součástí prezentace Českého rozhlasu, je Audiozóna, v níž si návštěvníci poslechnou rozhlasové hry ve špičkovém zvukovém provedení.“

Celkem šest výstav je připraveno pro areál DEPO2015, představeno bude například komiksové zpracování událostí 17. listopadu a rovněž komiks Divoši výtvarnice Lucie Lomové, dále výstava z tvorby Bohumila Bimby Konečného či na bezpráví v době komunismu u nás odkazující projekt Falešná hranice: Akce „Kámen“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

„Velká daňová kauza“, vedená od jara 2015 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25. června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu.

Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří.

Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu.

V úterý 10. zpestřil program obžalovaný Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah.

Před soud pak předstoupil svědek T. K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných.

S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu.

Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných.

Svědka T.K. vystřídal V. V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení. Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku.

V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace. Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z roku 2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obžalovaný Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel.

Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J. R. není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obžalovaným Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obžalovaným Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co do činění s obžalovanými Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou.

K této výpovědi se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J. R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obžalovaného Jiřího Eliáše. Se svědkem J. R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání.

Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J. R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem.

Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obžalovaný Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obžalovaný Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obžalovaným Petrem Moštěkem nikdy nebyli.

Ve vyjádření k jeho vystoupení obžalovaný Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obžalovaných Vojtěcha Kudláček a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J. R. a E. N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obžalovaný Petr Moštěk a svědci J. R. a E. N.

Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu.

Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí a z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, například výše zmíněného svědka J. R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala.

Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obžalovaným Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl.

Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce. 

K jeho vystoupení se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obžalovaného Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky.

V odpolední části jednání vystoupil svědek R. M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby. Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady.

Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním.

Proběhl pak výslech svědka D. Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba.

Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil k otázce, zda se u obžalovaného Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandardních služeb.

Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti.

V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit.

Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D. Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obžalovaný Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obžalovaného Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest.

Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obžalovaným Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obžalovaného Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému.

Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obžalovanému Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace týkající se společnosti Ecoll Invest.

Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obžalovaného Moštěka. Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obžalovaným Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest a zkoumal, zda svědek poskytoval obžalovanému Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty.

Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obžalovaný Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obžalovaný Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit.

O této záležitosti, která se stala již v roce 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní.

Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2003 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR.

V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet.

Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž svědka M. G. přivedla eskorta z věznice. Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J. P.

Soud se pak věnoval výslechu svědka J. P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní síni. Od roku 2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal.

Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M. G., který připustil, že se mu svědek J. P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího setkání nepamatuje. Svědek J. P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M. G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J. P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J. P. do akce.

Svědek J. P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obžalovaným Petrem Moštěkem ani s obžalovaným Petrem Dokládalem. A obžalovaný Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M. G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obžalovaného Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně. V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obžalovaného Vojtěcha Kudláče.

Hlavní líčení bude pokračovat 7. října 2019 opět pětidenním blokem.


Středa 18. září 2019


Známí čeští fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík se odmítli zúčastnit letošního ročníku soutěže Czech Press Photo (CPP). Její ředitelce Veronice Souralové odeslali otevřený dopis, ve kterém mimo jiné kritizují netransparentnost soutěže. Ta jejich tvrzení odmítla s tím, že transparentnost zaručuje jednak anonymní prezentace soutěžních prací, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.

Pro většinu populace v ČR je CPP vnímaná jako soutěž nejvyšších kvalit, uvedl na svém facebookové profilu Tomki Němec, kterého ostatní fotografové pověřili funkcí „mluvčího“ „Původně byla snaha dělat soutěž především pro profesionály, tedy fotografy s jistou erudicí, garantující profesionální přístup a kvalitu. Dle názoru signatářů dopisu se soutěž v průběhu let posunula mimo rámec profesionálů a její náplň neodpovídá tomu o co se marně léta snaží – přiblížit a napodobit soutěž světového renomé – World Press Photo,“ sdělil Tomki Němec.

„Po loňské epizodě s Fotografií roku, která rozdělila fotografickou obec na dvě části a po udělení Grantu Prahy tehdejší primátorky Krnáčové ve výši ca 120 tisíc Kč (z veřejných prostředků) fotografickému souboru, který svojí kvalitou nemohl přesvědčit snad nikoho soudného, natož kdo se v oboru pohybuje a vyzná, jsme iniciovali schůzku s organizátory CPP a předložili řadu návrhů, které by soutěž posunuly směrem k profesionálům, a tudíž i k jiné úrovni, než kam se v posledních letech dostala. Jedním z důležitých bodů byl požadavek na transparentnost soutěže, možnosti veřejného sledování hlasování poroty (tak, jak to v podobné soutěži již roky funguje třeba v Mad'arsku), obměně předsedy poroty apod. Bohužel, v zásadních věcech zůstalo při starém,“ zdůraznil Tomki Němec.

Zmíněnou fotografií loňského roku byl snímek volného fotografa Lukáše Zemana, který podle něj zachycuje samici orangutana s umírajícím potomkem na Borneu. To ale vzbudilo debatu, zda malý orangutan opravdu umírá, nebo třeba jen odpočívá. Podle kritiků je totiž možné, že vyznění snímku bylo posunuto zavádějícím popiskem. Za snímek se ale postavil tehdejší předseda poroty Petr Josek, který působil mimo jiné v agentuře Reuters a je autorem Fotografie roku soutěže Czech Press Photo 1997. Zdůraznil, že nezaznamenal žádný pokus o „šizení či obcházení pravidel“.

Několik fotografů (mezi nimiž byla i většina autorů nynějšího otevřeného dopisu) v čele a Andrejem Bánem, členem mezinárodní poroty CPP v letech 2000 až 2004, tehdy zareagovalo na zmíněné vítězství otevřeným dopisem, ve kterém mimo jiné kritizovali netransparentnost hlasování a nejasná kritéria při hodnocení fotografií. Vyslovili se také pro omezení účasti neprofesionálních fotografů:

„Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu. Namísto vymýšlení nových kategorií bychom upřednostnili léty vyzkoušené, které jsou základem fotožurnalistiky a dokumentu. Pro Czech Press Photo byla vzorem World Press Photo a z našeho pohledu bychom tuto cestu neměli opouštět.

I mezi neprofesionály, tedy těmi, které fotografie primárně neživí, jsou výborní fotografové. Czech Press Photo ale byla a podle názvu je především soutěž fotožurnalistická. Měla by proto především hodnotit fotografie určené ke zveřejnění v médiích.“

Podle Tomkiho Němce je CPP soukromá organizace s vlastníkem a je tudíž jasné, že si může pořádat a vést soutěž tak, jak chce. Sám se jí ovšem dlouhodobě neúčastní: „Osobně jsem se této soutěže za celou dobu účastnil dvakrát či třikrát, vyhrál jsem první cenu a také Grant města Prahy (který jsem v celé výši 120 tisíc Kč vrátil), ale se soutěží se před mnoha lety sám rozloučil. Rozloučil jsem se i s jinou soutěží, nesrovnatelně náročnější a z pohledu světa mimo ČR důležitější – se soutěží World Press Photo, kde jsem byl i dvakrát oceněn. Soutěžit ve fotografii mne přestalo jakkoli naplňovat. Přesto respektuji a podporuji touhy kolegů a jejich zájem o návrat ke kvalitní PRESS fotografii a o kvalitní PRESS soutěž, která byla kdysi “novinářská”.“

Veronika Souralová zveřejnila svou odpověď rovněž ve formě otevřeného dopisu, ve kterém mimo jiné zdůrazňuje, že „transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje.“ Navíc podle ní letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Otevřený dopis Veronice Souralové

Vážená paní ředitelko,

uplynul necelý rok od našeho společného setkání, kdy jsme Vám představili své návrhy, jakou cestou by se mohla soutěž Czech Press Photo (CPP) ubírat, co na ní zlepšit a jak motivovat fotožurnalisty k účasti v ní. Šlo nám zejména o to, aby fotožurnalismus v dnešní nelehké době nejen přežil, ale aby byl opět vnímán jako respektovaný obor, který pravdivě reflektuje dobu, ve které žijeme. A také o to, jak soutěž učinit transparentní. Po otevřené výměně názorů jsme odcházeli s příslibem, že naše připomínky respektujete a budete se jimi zabývat.

Před několika dny byl zahájen 25. ročník soutěže. Z našich podnětů a připomínek se však do pravidel promítlo pouze omezení účasti amatérských fotografů. Snad to bylo proto, že jste si sama vědoma pochybení z loňského ročníku, kdy se Fotografií roku stal snímek, jehož důvěryhodnost nemohl autor doložit. Ani po vzrušené debatě, kterou jsme v médiích a na sociálních sítích otevřeli, porota výsledek nerevidovala.

Pro nás, profesionály, to bylo velké zklamání. V době, kdy se žurnalistika nachází v krizi, demokratické státy bojují s fake news a svět se stává víc a víc nepřehledným, zvítězí v soutěži novinářské fotografie takto sporný snímek. Jsme fotožurnalisté a náš obor se řídí jasnými pravidly. Taková fotografie by se soutěží jako World Press Photo nebo Picture of the Year nemohla zúčastnit, natož je vyhrát.

Ignorování řady našich dalších připomínek nás utvrdilo v přesvědčení, že nemá smysl se soutěže CPP nadále účastnit. Není pro nás důležité ocenění v soutěži, která se navenek tváří hrdě a sebejistě, mediálně se prosazuje jako etalon kvality českého fotožurnalismu, ale přitom v ní dochází k takovým zásadním selháním a pochybením. Akceptujeme skutečnost, že jste vlastníkem značky Czech Press Photo a nastavení pravidel soutěže i výběr poroty je zcela ve Vaší kompetenci. Pro nás, profesionály, však soutěž ztratila kredit, který si mnoho let budovala. Jubilejního 25. ročníku soutěže Czech Press Photo se účastnit nebudeme.

 

Odpověď Veroniky Souralové

  • Soutěž Czech Press Photo slaví čtvrtstoletí od založení a přihlašování soutěžních příspěvků je v plném proudu. Uzávěrka soutěže CPP je 30. září.
  • Jedná se o tradiční zcela dobrovolnou soutěž, která již 25 let slouží fotografům jako platforma pro jejich osobní prezentaci a formou výstav pro širokou veřejnost.
  • Kvalita soutěže je určována kvalitou zaslaných příspěvků. Porota má za úkol vyselektovat nejlepší fotografie. Fotografie roku vždy vzbuzuje a bude vyvolávat emoce i polemiku, ale jedná se o rozhodnutí odborné renomované mezinárodní poroty.
  • Transparentnost posuzování soutěžních prací zcela zaručuje jednak jejich anonymní prezentace, ale především mezinárodní odborná porota, která se pravidelně obměňuje. Navíc letos v zájmu profesionalismu došlo ke zpřísnění pravidel účasti, stejně jako ve světové soutěži World Press Photo. A protože nám jako organizátorům leží na srdci kvalita a hodnověrnost současného fotožurnalismu, pořádáme u příležitosti jubilejního ročníku 9. října na Novotného lávce konferenci o roli obrazového novinářství v dnešní digitální době. Konference se účastní hosté z celého světa v čele s programovým ředitelem soutěže World Press Photo Davidem Campbelem, v panelu zasedne šéfredaktor časopisu Reportgage Colin Jacobson. Za domácí vystoupí např. šéf fotobanky ČTK Petr Mlch, šéfredaktor magazínu Reportér Robert Čásenský, spisovatel a novinář Ondřej Neff a další.
  • Věřím, že nás čeká podzim plný kvalitního fotožurnalismu a budu jen ráda, pokud se do debat zapojí co nejvíce fotografů.


Úterý 17. září 2019


Je zvláštní, jak je Roses odlišné od Platja de Aro nebo Palamos, souměstí vzdáleného zhruba 40 kilometrů, kde jsme v minulosti trávili hodně času. Zdejší lidé často nedovedou nebo nechtějí mluvit španělsky.

Nad silnicí visí co kilometr nápisy „Jsme republika“, samozřejmě v katalánštině a co mě zaujalo – s tvarem slovesa „být“, které nepřipouští změnu. Podezřívám ale zdejší Katalánce z napodobování blízkých francouzských sousedů, kteří se tváří, že jinému jazyku nerozumějí.

Ale nejen politikou živa je Costa Brava. Mnohem horší jsou afričtí prodejci kabelek, triček a botasek – tedy ne oni, ale jejich zboží „pravého jména“. Nabízejí kousky, o nichž si snad nikdo nemůže myslet, že jsou pravé. Od jednoho do druhého konce promenády leží na zemi „Louis Vuitton“, „Gucci“, „YSL“… Padělky úrovně, která bije do očí. A policie? Nikde.

Zájem je hlavně o botasky. Podél korza ale postávají také ženy tmavé pleti, které dovedou umně zaplést vlasy. A tak jsem se do toho zapletla i já. Poté, co jsem ztratila nervy se svým polodlouhým účesem, jsem se rozhodla svěřit se do jejich rukou. Tedy – Mirek mě přesvědčil. „Stejně by ti to leželo v hlavě, tak to zkus.“

Na promenádě v Costa Brava si můžete nechat zaplést vlasy. Foto: Jana Pavlová Žena, kterou jsem si vybrala, je relativně mladá a moc milá. Domlouváme se španělsky, že rozhodně nechci, aby mi mezi copánky prosvítala kůže. Má i ve vedru chladné ruce, silný parfém a její mateřská prsa o mě každou chvíli zavadí. Půjčí mi puklé zrcátko, a tak si mohu říkat, co chci na hlavě vytvořit. Je neuvěřitelně šikovná. A rychlá. Miroslav trpělivě přihlíží a čeká. Výsledek je super, jsem spokojená. I cenu jsem ukecala na polovinu.

A když druhý den na parkovišti najdu v písku malý skřipec, přesně takový, jaký potřebuji k dokončení letního looku, vím, že jsem se rozhodla správně. Nelíbí se mi, když někdo prodává falešné zboží. Ale líbí se mi, když zručné ženy učiní jiným ženám život u moře pohodlnější a hezčí. Myslím, že ta „moje“ tmavá guapa by se na tanečních soutěžích skvěle uživila.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Umělecká poradkyně MFF Karlovy Vary, překladatelka a filmová kritička Eva Zaoralová převzala vyznamenání Cavaliere dell´Ordine al Merito della Repubblica italiana za své zásluhy o šíření a podporu italské kultury a jazyka v zahraničí.  

Toto vyznamenání jí udělil prezident Italské republiky Sergio Matarella na návrh ministerstva zahraničí a mezinárodní spolupráce podaný Italským kulturním institutem v Praze.

Eva Zaoralová  přeložila do češtiny řadu italských autorů, jako jsou Giuseppe Dessi, Federico Fellini,  Goffredo Parise, Michelangelo Antonioni, Alba de Cespedes, Sveva Casati Modignani, Cesare Pavese, Carlo Fruttero a  Alverto Bevilacqua, o nichž rovněž psala a publikovala knihy nebo články.

Od roku 1994 spolupracuje s hercem Jiřím Bartoškou ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, jehož uměleckou ředitelkou  byla do roku 2010. Vyučovala dějiny filmu na FAMU v Praze a dosud spolupracuje s některými  z nejdůležitějších  mezinárodních filmových časopisů. Zasedala v porotách mnoha festivalů, například v Benátkách, Berlíně, Cannes, Mannheimu, Wiesbadenu či Antalye.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Není to mezinárodní kulturní akce velkého dosahu. Ale i tak je obsahem přitažlivá a zde, v Jaroměřicích nad Rokytnou, opravdu mimořádná. Pořádající Městské informační centrum poskytlo komorní interiér bývalého barokního Špitálu dvěma malířům k představení jejich tvorby. Pod titulem Křižovatka výstava obsahuje výběry z ateliérů zahraničních členů Umělecké besedy slovenské, ukrajinského malíře Sergeje Petroviče Biby (nar. 1966) a nizozemského malíře Walthera Smeitinka – Mühlbachera (nar. 1963).

Biba pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, doma je v Užhorodě, kde studoval umění. Brzy si dokázal pootevřít svět kreativity malířskými experimenty blízkými postmodernímu umění. Šířeji se pak v tomto smyslu orientoval při delším pobytu v Polsku. Když se ještě později stal členem Umělecké besedy slovenské, získal tím nové umělecké přátele a zejména možnost individuálních a kolektivních výstavních vystoupení. Přes Slovensko přišel na Moravu, za Waltherem Smeitinkem. Do jeho ateliéru se vracívá.

Sergej Biba: Bez názvu, 80 x 75 cm, kombinovaná technika na plátně. Foto: Jan Dočekal Bibův projev je povšechně abstraktní. Smeitinkův rovněž. Šťastnou skutečností je, že oba drží abstrakci na svůj způsob, že projevy jsou si spíše nepodobni. Nedá mně to, abych alespoň kuse nevzpomněl jaroměřickou vernisáž. Když přišla řeč na abstrakci, řečník ji takto zobecnil: Kašle na život, kašle na lásku, kašle na přírodu, všechno jde z autorova nitra… Nejzajímavější bylo, že to vlastně nemyslel špatně. Abstrakce je prostě taková.

Sergej Biba: Bez názvu, 80 x 75 cm, kombinovaná technika na plátně. Foto: Jan Dočekal V některých Bibových malbách ovšem vidíme dokonalý antiabstraktní prvek, drobný konkrétní kreslířský záznam portrétního charakteru, snad jako neodbytnou vzpomínku na autorovy blízké z minula. Je to ozvláštňující. Jinak je vše, „jak má být po abstrakcionisticku“. Na nevelkých formátech skládá Biba generalizované kompozice, jimž nedává názvy. Prvky odkazující k přírodě, k technické civilizaci, „pohyblivé znaky“ elektronické komunikace, geometrický soulad a harmonicky tlumená barevnost. Takový je Bibův index. Je to abstrakce „odjinud“, má přitažlivou východní a přes Polsko rovněž severní dikci. Biba údajně všechny právě vystavené obrazy namaloval na Vysočině, při pobytech u Smeitinka.      

Smeitink, narozený 1963 v nizozemském Doetinchemu, studoval v Nijmegenu umělecké řemeslo, dějiny umění a textilní tvorbu, pak byl sedm let odborným učitel na Grafickém lyceu v Utrechtu. V druhé půlce 90. let pomáhal při pořádání akcí v rámci partnerských vztahů mezi nizozemským Utrechtem a Brnem. U nás, větší měrou na Moravě, uskutečnil řadu svých výstav. V obci Příštpo v sousedství Jaroměřic nad Rokytnou si s manželkou koupili v roce 2006 venkovské stavení. Smeitink se naučil česky, získal české občanství. V listopadu 2014 otevřel v Příštpu soukromou galerii.

Smeitinkova abstraktní malba je založena na vazbě určitého arzenálu částečně poznatelných jednotlivostí, na geometrických vztazích a tlumené zemité barevnosti. Při vernisáži výstavy Smeitink připomenul svoji stále podrženou tendenci: Chci divákovi něco ukázat, ale současně něco nechat skryté. Ano, to je nejlepší cesta k uchování si plné svobody projevu, při poskytnutí divákovi dostatečného prostoru k osobnímu závěru, že umělce proto akceptuje, protože mu rozumí.

Walther Smeitink: Bez názvu, 80 x 75 cm, kombinovaná technika na plátně. Foto: Jan Dočekal Při letmém zrakovém průzkumu jsou Smeitinkovy obrazy vlastně velmi jednoduchými kompozicemi s estetickým zápolením přímých linií s protikladnými dynamicky rozvlněnými gestickými čarami. To je ovšem pouhý povrch autorových malířských konstrukcí. V nitru sestávají z více barevných vrstev, často nesoucích struktury vytvářející optické efekty světla a stínu mírně posílené střízlivými valéry kontrastních barev. Ony zmíněné poznatelné jednotlivosti pocházejí ponejvíce z krajiny. Nesou odkazy důslednosti práce s barvou, jak je známe z barokní holandské malby. Smeitink překrývá a rozsvěcuje postupně nanášené vrstvy, což rozhodně není primárním znakem abstrakce. Nic však není v Smeitinkově generalizaci věcné, konkrétní, výsledný abstraktní obraz má svérázný charakter.

Walther Smeitink: Bez názvu, 80 x 75 cm, kombinovaná technika na plátně. Foto: Jan Dočekal Tedy tu je tázání, z čeho a jak vzniká osobitost malířského výrazu? Pokud sám tvůrce stojí více o dosažení výsledku své práce dle vlastního „předpisu“ než o verbální sdělování svých technologií, můžeme se pouze dohadovat. Malířský projev je specifickou směsí řemeslných dovedností, osobní filozofie, citu střeženého rozumem a dojista i nesdělitelné psychosomatické sloučeniny malířova tvůrčího pudu. Zrozený obraz má být nanejvýše osobitým svědectvím o individuu tvůrce. A v příměru k obrazu předcházejícímu má vždy být nový. Nebo alespoň nově rozvíjející předtím dosažené. Předešlá věta jde na Smeitinkovo tělo i duši. On je typickým rozvíjejícím malířem s volným tempem práce. Stále má co ukázat k příjemnému podívání.

Závěrem poznámka, snad ne zbytečná: Biba a Smeitink jsou přáteli. Jejich osobní i umělecké kontakty jsou rozvité. Přesto je na propagační tiskovině k výstavě uvedeno Smeitinkovo jméno před Bibovým. Abecední pořádek i úcta k hostu jsou pominuty. Ve stejném pořadí jsou spojitě, poněkud nešťastně, zobrazeny výřezy z obrazu jednoho a druhého. Reprodukce Smeitinkova obrazu zabírá bez grafického zdůvodnění šedesát procent vymezené plochy, Bibova v nerovnováze nezaslouženě jen čtyřicet.        

 

Sergej Petrovič Biba a Walther Smeitink – Mühlbacher, Křižovatka, obrazy, Špitál, Jaroměřice nad Rokytnou. Výstava je přístupná do 31. října, pozvánka na vernisáž a plakát neuvádějí otevírací dobu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Možná je pro někoho překvapení, že existuje stejnojmenný předobraz „prostředního“ člena klubu Rychlých šípů Jindry Hojera a že je ten muž nadále mezi námi. A co víc, jmenuje se skutečně Jindřich Hojer.

Narodil se 30. července 1924 v pražských Holešovicích a vystudoval Akademické gymnázium Na příkopě (nejstarší v republice) a na vysoké škole chemii (1945–1950). Už na gymnáziu potkával budoucího sbormistra Národního divadla Jarmila Burghausera, který byl stejně jako celoživotní Jindřichův kamarád Václav Černý (pozdější profesor ČVUT a předloha Červenáčka) ve Foglarem vedeném skautském oddílu Praha 2, takzvané Dvojce.

„O přestávce si vypravovali, co dělali o oddílové schůzce, kde byli na výletě a co tam prožili,“ vzpomíná Jindřich Hojer v nedávno vydané knize Střípky ze života Jindry Hojera. „Mně se to začalo líbit, tak jsem do oddílu chtěl chodit taky.“

Ale nebylo to zcela jednoduché a mimo jiné bylo třeba počkat, až odejde některý odrůstající nebo náhle vzdorný chlapec: členů smělo vždy být jen pětačtyřicet. Jindrovi bylo jedenáct let, když s ním Václav Černý zamířil na loď kotvící u vltavského břehu. Zatékalo do ní, ale uvnitř čekala klubovna plná kluků a večer dorazil sám Foglar. Černý, přezdívaný Černoch, mu řekl: „Jestřábe, tohle je Jindra Hojer.“ A spisovatel si světlovlasého chlapce prohlédl a spíše řečnicky se tázal: „Tak ty chceš jít k nám do oddílu?“ „Ano,“ odvětil nejistě Jindra. „Tak dobře, tak to s tebou zkusíme,“ podal mu Foglar levici. Jindra natáhl pravou ruku a bylo mu vysvětleno: „My si podáváme levou, ta je od srdce.“ To se stalo v květnu 1936 a 24. prosince 1938 se alter ego Jindry Hojera prvně vynořuje v pěti obrázcích ze zadní strany Mladého hlasatele. Nakreslil je doktor práv Jan Fischer.

„Buďte bez starosti, Černí jezdci mají u mne vroubek. Ale jen rychle, rychle!“ sděluje Jindra Mirku Dušínovi a Jarkovi Metelkovi, když je uzavírá do bedny jako do úkrytu před pronásledovateli. Těsně předtím si vyňal z úst stéblo, které mělo podle Foglara symbolizovat hochovu nečinnost před nalezením aktivních přátel a následným vstupem do klubu.

Jak se zdá, Foglar o svolení s využitím reálného jména neprosil na kolenou, ale přímočaře chlapci řekl, že je „potřebuje“ a že není třeba se bát ostudy. Ta slova se potvrzují dodnes a Hojer (Červenáčkovo „ublízané“ potěšení“) se stal spolu s ostatními čtyřmi členy Rychlých šípů legendou.

Ve Dvojce strávil jeho reálný předobraz takřka pět let, takže zažil i další dvě z kluboven: v Říční ulici a ve vodárenské věži u Jiráskova mostu. Tam pak byly dveře zapečetěny nacisty.

V létě 1936 Hojer sice ještě nemohl na tábor, protože neměl složenou nováčkovskou zkoušku, ale v letech 1937 a 1939 už pobyl v mytické Sluneční zátoce u oblouku Sázavy mezi Vilémovicemi a Ledčí. První z těchto táborů se jmenoval Tábor zpěvu, druhý Tábor ohňů. Na tábor pořádaný v Podkarpatské Rusi (1938) vybrán nebyl, anebo jej rodiče nepustili, zažil ale ještě svůj třetí tábor v moravských Ketkovicích na řece Chvojnici (1940). Jenže ten již byl nuceně rozpuštěn a otec nato Hojerovi skauting ze strachu před nacisty zakázal.

Nutno dodat, že se rodiče o chlapce již od jeho narození velmi báli a žil „jako v bavlnce“, protože paní Hojerové zemřeli před ním po porodech již dva synové.

Pan Hojer sice už roku 1941 také zemřel, ale syn se už (určitě také vzhledem k již vyššímu věku) k Foglarovi a Dvojce nevrátil.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ve své knize bohužel Jindřich Hojer na tato léta prakticky nevzpomíná a věnuje se – s některými mezerami – prvořadě následujícímu životu, v jehož většině ztratil s Foglarem kontakt. A sice je pravda, že na jednom místě odkazuje na knižní sborník Jestřábe, díky (2000), jenž dal dohromady s už zmiňovaným přítelem Václavem Černým a do kterého sám napsal jednu kapitolu, ale ani tamní kapitola není žádnou vzpomínkou a Hojer v ní vypráví o jím iniciovaném pátrání po místě Foglarova dětského švýcarského pobytu.

Popravdě řečeno ale i celý Hojerův životopis končí už stranou 36 a většinu knihy nato vyplňují líčení jeho pozdních putování po Řecku a Itálii. Ale už notnou část oné úvodní autobiografie vlastně zabraly až přehnaně podrobné popisy svatební cesty do Petrohradu, tehdejšího Leningradu. Zajímavější je čtvrtý oddíl svazku Příběhy ze života pana Šmodrchy a pátá část Něco málo na závěr, i zde ale Foglar ostrouhá. Předposlední kapitola místo toho líčí natáčení televizní upoutávky na křest jiné Hojerovy knihy Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky (2019) a finální dovětek se vrací právě k těmto Hojerovým hlavolamům.

A tak se Foglar spolu s Hojerem objeví jen na fotografii z besedy na straně pět. Opět se setkali teprve roku 1986 a nutno přece jen uznat, že se nám dostává alespoň snímků z Hojerových návštěv divadelního představení Rychlé šípy: účastní se totiž „kulatých“ repríz.

Kniha je z velké části zachycením dosti běžného a místy i banálního života dvakrát ženatého vysokoškoláka, který se napodruhé vrátil k první lásce. Není nezajímavé ty vzpomínky proložené humornými povídkami prolistovat, ale sotva by vznikly, kdyby kdysi nedošlo na oněch pět let u Foglara (1936–1940). Velice přejme Jindřichu Hojerovi jeho dílo, pro ctitele jeho alter ega Jindry Hojera se ale může klidně stát až nejapným zklamáním! A Foglar by je nejspíš nedočetl.

 

Jindra Hojer: Střípky ze života Jindry Hojera. Ilustrovala Hana Krauseová. Vydalo vydavatelství Ing. Lukáš Zeman – E-SMILLE.cz. Pardubice 2019. 192 stran. 3000 výtisků

Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává).

V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti.

Ukázka z knihy:

ZVUK

Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha?

            Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté.

            Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní.

            Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho.

            Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení.

            Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz.

            Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží.

            Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place.

            Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera.

            Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý.

            Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity.

            Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

            Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme.

            Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu.

            Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší.

            Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění.

 

Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976).

Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.


Pondělí 16. září 2019


Dron pořídil 8. června fotografie starobylého města Li-šuej, které leží na jihozápadě provincie Če-ťiang ve Východní Číně. Protéká jím 338 kilometrů dlouhá řeka Ou-ťiang, která se vlévá do Východočínského moře.

Město Li-šuej bylo založené za dynastie Suej (581-618). Během dynastie Ming (1368–1644) byly postaveny obě pagody města. Dnes v něm žije několik set tisíc obyvatel a prochází jím vysokorychlostní železnice a dvě dálnice. 

Název města Li-šuej doslova znamená "Krásná voda". Voda je zde využívána jako zdroj energie, v celé stejnojmenné provincii funguje několik set hydroelektráren.

Divadelní sezónu 2019/2020 zahájí Opera Národního divadla a Státní opery dvouaktovou operou Lolita současného ruského skladatele Rodiona Ščedrina. Hudebně-dramatické dílo, jehož děj vychází ze slavné literární předlohy Vladimira Nabokova o vztahu vzdělaného čtyřicátníka, literárního vědce a spisovatele Humberta ke dvanáctileté Lolitě, bude uvedeno v české premiéře.

Jedná se o Ščedrinovo páté jevištní dílo inspirované ruskou klasickou literaturou – po opeře Mrtvé duše (1976, podle Gogola) a baletech Anna Karenina (1972, podle Tolstého), Racek (1979) a Dáma s psíčkem (1985, obojí podle Čechova). Premiéry se konají ve Stavovském divadle 3. a 5. října.

Operu Lolita na své vlastní libreto Ščedrin složil z podnětu Mstislava Rostropoviče, který rovněž dirigoval její světovou premiéru (ve švédském překladu libreta) 14. prosince 1994 ve Stockholmu. V Lolitě Ščedrin vytvořil mnohovrstevný příběh, v němž se prolínají témata smyslnosti, lásky a hříchu. Ščedrinova hudba vychází z mnoha podnětů, mimo jiné z pěvecké tradice ruské ortodoxní církve, jejíž ohlasy nalezneme i v této opeře.

Zatímco operní Ščedrin vstupuje na české jeviště teprve podruhé (20. prosince 1978 se v Brně uskutečnila československá premiéra opery Mrtvé duše), jeho balety v čele s Carmen jsou u nás dobře známé. Ostatně, citát z Carmen s jistou sebeironií Ščedrin zakomponoval i do Lolity. Většinu baletů složil pro svoji manželku, slavnou primabalerínu Maju Pliseckou, která v Praze několikrát vystupovala.

První českou inscenaci Ščedrinovy Lolity vytvoří se svým týmem publiku Opery Národního divadla a Státní opery známá slovenská režisérka a performerka Sláva Daubnerová, která dokáže dát operním dílům (nejen) 20. století osobitý výklad a sugestivní i provokativní vizuální přitažlivost.

„Nabokov napsal román z perspektivy zvráceného kriminálníka. A toto vyprávění je důležité. Ještě důležitější je však přestat příběh Lolity romantizovat. Lolita není žádná „love story“. A nemá nic společného s láskou. Mistrovsky napsaný román, ve kterém se jazyk stává dokonalým prostředkem manipulace a zamlžení reality, je ostrou satirou. Nabokov přímo paroduje evropského pseudointelektuála, který s děsivou sentimentálností popisuje svůj vztah k dvanáctileté dívce. Jde však o archetyp sexuálního vztahu, ve kterém není možná skutečná reciprocita. A mezi řádky květnatého jazykového stylu se odehrává skutečná tragédie,“ říká Sláva Daubnerová.

Ambicí režisérky je „vrátit Lolitě její skutečný obraz, který se za více než 60 let od jejího vydání změnil. Žijeme v době, která je zahlcena hypersexualitou mladých dívek. A to není proces, který by měl být v naší společnosti romantizovaný. Populární kultura z Lolity udělala módní ikonu, narušila její identitu a ukradla její jméno. Obraz předčasně vyvinuté svůdkyně se tak stal jedním z nejrozšířenějších nepochopení. Zapomněli jsme však na Lolitu. Zapomněli jsme na dívku, která v noci pláče do polštáře. Stále totiž platí, že dítě není zodpovědné za zneužívání a jediná osoba, která nese vinu, je zneuživatel.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V roli Lolity se českému publiku představí mladá ruská sopranistka Pelageya Kurennaya, která má s hudbou Rodiona Ščedrina bohaté zkušenosti. Kurennaya se bude v roli Lolity střídat s českou sopranistkou Martou Reichelovou. V roli Humberta, otčíma Lolity, vystoupí ruský barytonista Petr Sokolov a v roli Lolitiny matky Charlotte se budou střídat mezzosopranistky Veronika Hajnová a Daria Rositskaya, která v roce 2018 obdržela na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech 2. cenu v kategorii Opera a Cenu Opery Národního divadla.

Role svůdce Quiltyho se zhostí ukrajinský tenorista Alexander Kravets a českému publiku dobře známý Aleš Briscein. V dalších epizodních rolích vystoupí Michaela Zajmi (paní Chatfieldová, slečna Prattová), Ivo Hrachovec (pan Chatfield, Quiltyho spolupijan 2), Eliška Gattringerová (Sousedka z východu), Sylva Čmugrová (Učitelka hudby, Černá služebná), Václav Sibera (Kostelník, Quiltyho spolupijan 1), Martin Matoušek (Červený pulover), Lucie Hájková a Jana Sýkorová (Dvě černé dívky na reklamních tabulích). Orchestr Státní opery bude dirigovat německý dirigent ruského původu Sergey Neller. V opeře vystoupí také basová sekce Sboru Státní opery a Kühnův dětský sbor.

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která každoročně stojí za udílením cen Český lev, vybrala Nabarvené ptáče scenáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula jako kandidáta na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Akademici vybírali z 10 českých hraných a dokumentárních filmů, přihlášených jejich producenty. S větším počtem bodů skončily dále filmy Na střeše a Zlatý podraz.

Film Nabarvené ptáče byl ve světové premiéře uveden před dvěma týdny na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal značnou pozornost zahraničních médií i odborné veřejnosti a jeho tvůrci si odnesli ocenění od studentské poroty Film pro UNICEF. Snímek na motivy stejnojmenné knihy Jerzyho Kosińského nyní dostává příležitost reprezentovat českou kinematografii na v pořadí 92. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd, který se uskuteční 9. února 2020 v Los Angeles.

Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zabývající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Kontroverze vyvolává i Marhoulova filmová adaptace.

„Jakmile jsem knihu v roce 2006 přečetl, věděl jsem, že ji chci natočit. Od roku 2008 jsem tomu pak podřídil veškeré úsilí,” říká Václav Marhoul, který napsal scénář, film režíroval i produkoval, a dodává: „Stojím si za každou vteřinou filmu, nejsou tam žádné kompromisy. A jsem rád, že touto cestou se mnou prošli bez zaváhání všichni, kdo na něm mají podíl. Od geniálního kameramana Vladimíra Smutného až po Harveyho Keitela či Stellana Skarsgårda.”

Natáčení filmu Nabarvené ptáče probíhalo průběžně po dobu 16 měsíců na celkem 43 lokacích na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Česku. Obnášelo přesně 100 filmovacích dnů s realizací 263 scénářových obrazů s 1520 záběry, na jejichž obsahové naplnění padlo celkem 3531 klapek. Hlavní dětskou roli ztvárnil Petr Kotlár. V mezinárodním obsazení pak najdeme herce jako Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Júlia Valentová, Aleksej Kravčenko, Barry Pepper a další. Stěžejní je i role kameramana Vladimíra Smutného, který snímek natočil na 35milimetrový černobílý filmový materiál.

Dosud se podařilo cenu za nejlepší cizojazyčný film získat dvěma československým a jednomu českému filmu. V roce 1965 to byl Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose, roku 1967 zvítězily Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a v roce 1996 Kolja Jana Svěráka. Šest dalších filmů získalo nominace americké Akademie filmového umění a věd: Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana v roce 1966 a Hoří má panenko téhož režiséra o dva roky později. Po druhé šel do boje o Oskara Jiří Menzel roku 1986 s filmem Vesničko má středisková, naopak svoji první nominaci získal Jan Svěrák za Obecnou školu v roce 1991. Roku 2000 vyjel do Los Angeles Jan Hřebejk s nominovaným filmem Musíme si pomáhat a roku 2003 zaujaly akademiky Želary Ondřeje Trojana.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Neděle 15. září 2019


Nakladatelství dětské literatury Meander je často oslovováno různými institucemi (jedná se především o dětská oddělení v nemocnicích, školní nemocnice, dětské domovy, ale také věznice či domovy pro seniory či školky v chudších regionech) s prosbou o zaslání knih k doplnění knihovniček.

Většinu těchto žadatelů bohužel musím odmítnout s odůvodněním, že jako malé nakladatelství si nemůžeme dovolit rozdávat knihy zdarma. Je smutné, že tyto instituce nemají dostatek prostředků k nákupu kvalitního knižního fondu, i když studie jasně potvrzují, že čtení je nezastupitelným a velmi důležitým činitelem ve vývoji lidské osobnosti.

Nejlépe to vidíme především u dětí – dítě knihu potřebuje pro správný rozvoj osobnosti i všech jazykových schopností. Pohádky a příběhy navíc rozvíjí vnímání, fantazii, empatii, obohacují slovní zásobu a sociální dovednosti. V posledních letech se také již zřetelně projevují neblahé důsledky všudypřítomné digitalizace, která přímo působí na vývoj dětí:

● Počet dětí závislých na internetu a on-line prostředí nepřetržitě roste, dle nových studií má až 50 tisíc českých dětí (školáků ve věku 11 až 15 let) závislost na internetu a zhruba každý druhý je nepřetržitě online.

● Děti se nemíní vzdát internetu ani sociálních sítí, pokud by si mohly vybrat pouze jedinou věc, možnost „kniha“ by zvolil každý desátý.

● Moderní technologie jsou často (bohužel) dostupnější než kvalitní literatura.

Touto cestou proto hledáme partnera pro náš projekt Knihovničky. Hlavním posláním Knihovniček je zásobit dětská odděleních nemocnic, ale i jiná místa, kde je to potřeba, kvalitní dětskou literaturou. Po konzultaci s Alenou Přecechtělovou, zástupkyní MŠ a ZŠ při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, jsme se rozhodli, že se v první vlně projektu zaměříme na tzv. školní nemocnice – oddělení, kde jsou děti dlouhodobě hospitalizovány a čtení je pro ně často jedinou možností, jak se přenést do jiné reality za zdmi nemocnice.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Podobně jako je tomu u běžných dětských oddělení, bohužel ani zde se dětem nedostává kvalitní literatury a knihovničky se často skládají z toho, co kdo donese. Jak jsem již zmínila výše, finanční možnosti našeho nakladatelství jsou značně limitované a knihy můžeme darovat pouze za částečného finančního přispění třetích stran. Přispěním ke koupi pečlivě vybraných knih za speciální cenu podpoříte dobrou věc a přispějete nemalým dílem k našemu společnému cíli; k tomu, aby se kvalitní literatura dostala do rukou co největšímu počtu znevýhodněných dětí.

Instituce, se kterými spolupracujeme v pilotní fázi projektu:

● Základní škola a Mateřská škola při Všeobecné fakultní nemocnici

● Mateřská škola a Základní škola při Fakultní nemocnici Královské Vinohrady

● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní nemocnici Bulovka

● Základní škola a Mateřská škola při FN Motol

● Základní škola při Psychiatrické nemocnici Bohnice

● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní Thomayerově nemocnici

V případě zájmu o podporu projektu Knihovničky se neváhejte obrátit na mě nebo na mou kolegyni Markétu Hrnčířovou, která celý projekt zastřešuje (marketa@meander.cz, 724312300).

 

Autorka je šéfredaktorka nakladatelství Meander.

Nejsou a nemohou být lepší zákony, než nám dává příroda a myslím, že jestliže je ignorujeme, vymstí se to. A jeden z jejích zákonů či hlavních projevů, chcete – li, je rozmanitost. Nepřeberná a hýřivá jinakost, různost květů, listů, dřeva, lidí.

Ale lidé jako by šli opačnou cestou. K čemu jsou třeba v kouzelném starém městě jménem Praha nějaké starbucksy, kfc? Pro koho je to dobré? Proč nemáme vlastní kavárny, každou jinou? K čemu slouží ty franšízy? Cui bono, probůh?

Snad je to tím, že mlčky tolerujeme tzv. glajchšaltování, že nám nejen nevadí stejnost, ale že se jí někdy někteří přímo dožadujeme. Proč by byl jinak u takřka legendární zastávky na D1 u Devíti křížů mcdonald? A i ten kačer je importovaný, proč? Mívali jsme taky třeba nejkrásnější dětské knížky na světě! Kolik ve světě dostaly ocenění… A dnes?

Marcus Aurelius (římský císař 161–180) píše (viz obrázek):

Napadá mě, že i ty časopisy, nakladatelství, co jen zahlcují čtenáře importem, jdou jaksi proti vlastnímu smyslu své práce. A tou přece není, nemůže být v první řadě zisk! (Hle, ještě o tom sním…)

Málo se hledá, co máme svého, vlastního, možná lepšího, než ti světoví bestselleristé říkají. Nic doma nehledat a jen přejímat, znamená ochuzovat svět o rozmanitost, jít přímo proti duchu přírody.

Ale všechno, co jsem tu teď napsal, by asi nebyl problém zpochybnit. Kolik různých otázek mě napadá, otvírá se. Jen ten základní pocit z toho, že na krásných místech mého města jsou stále jako vejce vejci si podobné, stejné podniky, ten blbý pocit je nepochybný.

Naše dvě otázky:

  1. Jsem sám, komu to vadí?
  2. Proč tam lidi chodí?

Proč si, jak by řekla teta Kateřina z knihy o Saturninovi, nehledí svého? Jenže - jak si hledět svého, zavalený tím vším agresivním cizím?

Jeden z opravdu dobrých a celosvětově i hodně známých scénáristů, pan Jean-Claude Carriere píše:

Chléb a hry. Někam to svoje, to vlastní, jen tak předáváme a nevíme kloudně komu ani kam.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce.

Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné.

Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva.

V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje.

K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu.

Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání.

Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci.

I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě.

Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí.

Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.


Sobota 14. září 2019


Začal podzim. Přesně na první školní den odešly tropy a začalo pršet a ochladilo se. Loni to taky takhle na den vyšlo. Říkám si, že to tedy třeba s přírodou a rozhozeným klimatem tak špatné nebude.

Za kterýžto názor by mne tzv. alarmisté určitě hnali. Já bych zase hnal lidi, co vymýšlí takové podivné patvary, navíc s jediným záměrem: shodit, poškodit, zesměšnit, urazit názorového oponenta. Pravdoláskař, pražská kavárna, eurohujer, alarmista – za tohle by se mělo posílat do vězení.

Za prznění žen a lidí obecně se to dělá. A náš jazyk se snad prznit může? Vždyť je to klenot, jedna z mála skutečně osobitých věcí, které nám tu v globalizovaném prostoru zůstávají. A víte co? Nesnáším Česko. Ano, je to tak. Pořád, když toto slovo někde slyším nebo čtu tak mi vnitřní smysl pro jazyk nadskočí. A nevím jakým jednoslovným jednoduchým názvem to nahradit. Nemyslím ale, že vše musí být jednoduché a rychlé.  

Z lesů se paří, po deštích rostou houby. Bylo jich tolik, že babky jsme ani nesbírali. A prý nejsou ani k sběru vhodné, protože v nich při sušení vznikají škodlivé látky a člověk by je neměl jíst. Osobně si ale myslím, že se člověk přiotráví víc po běžném jídle z běžného obchodu.  

Cestou od rodiny z Moravy na D1 zase popojíždíme v zácpách. Onehdy proběhl po sociálních sítích obrázek: výstava pracovních strojů – pochopitelně kde jinde než na naší nejvytíženější dopravní tepně. Tepna se ale ucpává a je to asi i symbolický obraz stavu českého a moravského národa. Mentální zácpa.

A prý za to můžou kočky! Tvrdil to jistý vědec, že více než třetina národa trpí toxoplasmózou, která mimo jiné snižuje inteligenci. Jak jinak vysvětlit nevysvětlitelné. Že krajinu intenzivním hospodařením a jedy ničíme a vysoušíme. Že za kalamitu lesů nemůže kůrovec, ale monokultury smrků, kácení a oteplování, které právě odlesňováním a množstvím emisí vzniká. Všechno se ví. Ale i tak se to mrví dál. Rozum mi to nebere. Asi je ucpán. Stavebními stroji.

Teď přišel podzim. A s ním přichází i čas sázet stromy. Udělejme to. Pomůže to. Pokud tedy ta zatemněná třetina zas nezvolí vládu lidí, kteří… Však víte co. Prostě zas dovolí stromy vykácet a zas to všechno pořádně pohnojí. Obrazně i doslova. A nesvádějme to na kočky. Kočky mám rád.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Teoreticky, podle platných českých zákonů nemůže být dodavatelem státu žádná firma patřící členovi vlády. Firma člena vlády ani nesmí pobírat dotace. Je naprosto evidentní, že tento zákon je masivně porušován Babišovým holdingem Agrofert. Právně je však vše v pořádku, protože stávající legislativa je na Babiše krátká. Proto je třeba ji změnit.

Správa státních hmotných rezerv platí ročně Agrofertu za uskladnění sušeného mléka, obilí a mraženého masa 160 milionů korun. Stamilionové příjmy má Agrofert i od Lesů ČR. Od února 2017, kdy vstoupil v platnost zákon o střetu zájmů, zde realizoval Agrofert zakázky v objemu 2,2 miliardy korun. Největším dodavatelem je však dceřiná firma Agrofertu společnost Preol, která do státního Čepra dodává biopaliva, jejichž masivní povinné přimíchávání si Andrej Babiš před lety proloboval a které nechce opustit, i když to již pravidla EU umožňují a i když je zřejmé, že biopaliva životnímu prostředí škodí. Preol tak od roku 2017 do června 2019 dodal Čepru biopaliva za více než pět miliard korun. Zakázky za další desítky milionů pak získala ještě jedna firma z Agrofertu, a to Primagra.

Přitom zákon o střetu zájmu č. 159/2006 Sb. v § 4b uvádí: „Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) ( člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlád) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.“

Obdobné je to s dotacemi: „Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“ I toto ustanovení zákona je masivně porušováno, a tak Agrofert získal v roce 2018 na dotacích téměř 1,8 miliardy korun, tedy jen o 165 milionů méně než v roce 2017.

Státní podnik Čepro si nechal v létě 2019 zpracovat právní analýzu z obavy, že výše uvedený zákon o střetu zájmů porušuje. „Z dokumentů, které má společnost Čepro k dispozici, v současné době nelze dovodit oprávnění ani povinnost vylučovat společnosti z koncernu Agrofert ze zadávacího řízení na veřejné zakázky z důvodů dle ustanovení zákona o střetu zájmů,“ stojí v ní. Klíčový argument, o který se právníci opírají, vyplývá ze samé podstaty svěřenského fondu. Ten totiž nemá právní osobnost (není fyzickou ani právnickou osobou), a tudíž nenaplňuje primární právní definici ovládané osoby. Dle zákona o obchodních korporacích takovou ovládanou osobou může být jen obchodní korporace, typicky třeba akciová společnost či společnost s ručením omezeným.

Vznikem svěřenského fondu vzniká dle českého práva oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, jehož správy se ujme svěřenský správce. Jedná se tak o autonomní majetek, který není předmětem vlastnictví konkrétní právnické nebo fyzické osoby. Svěřenské fondy nemají právní subjektivitu, nejsou osobou ve smyslu práva, a nejsou proto způsobilé k tomu být ovládány. „Vložením akcií společnosti Agrofert do svěřenských fondů došlo k převodu jejich vlastnictví z dispozice jediného akcionáře, Ing. Andreje Babiše, do dispozice dvou samostatných svěřenských fondů. S ohledem na to lze konstatovat, že žádný veřejný funkcionář nevlastní jakýkoliv podíl ve společnosti Agrofert ani ve společnostech do něj náležejících,“ uvádí analýza zpracovaná na základě požadavku společnosti Čepro.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Pouhým právnickým trikem, přilepením cedule „svěřenecké fondy“, se tak stalo, že Agrofert tedy legislativně nikomu nepatří. A když nikomu nepatří, nemůže tedy patřit ani někomu, kdo je členem vlády a konfliktu zájmů. To je podobné jako přijmout zákon, který říká, že nosnost silničních mostů lze překročit libovolně těžkým vozidlem, pokud na něm bude alespoň 75 cm dlouhý nápis „Agrofert“.

Z právní analýzy také vyplývá, že jakékoliv závěry o evidentním konfliktu zájmů Andreje Babiše, které učiní Evropská komise, budou závazné jen pro ČR jakožto členský stát EU, nikoliv přímo pro jednotlivé subjekty, jako je Čepro. Jsou jen dvě cesty, jak zabránit tomu, aby si opravdu bohatý bezskrupulózní politik dále ochočoval velkou část státu. Tou první je možnost vylučovat politiky vlastněné firmy ze zadávacích řízení na základě precedentního rozsudku některého z obecných soudů České republiky. Rozsudek takového soudu by musel rozhodnout o tom, že ovládající osobou společnosti Agrofert je veřejný funkcionář. Vydání takového rozsudku je však krajně nepravděpodobné, protože žalobcem by patrně musel být někdo spojený se státem. Ten však ovládá právě Andrej Babiš. Druhou cestou je změna legislativy.

Autor je zakladatel a ředitel Kverulant.org, o.p.s.


Pátek 13. září 2019


Publicista a kritik Josefa Chuchma (*1959) vybral pro výstavu v Leica Gallery Prague ze svého archivu snímky ze stovek filmů exponovaných od roku 1975 do první poloviny 80. let., které až na výjimky dosud nebyly zveřejněny. Výstava, která potrvá do 3. listopadu, je ohlédnutím do období okupace Československa sovětskou armádou, do let politické nehybnosti.

Žánrovým určením Chuchmova díla je takřečený humanistický dokument spjatý s klasickou fotografickou technikou a s černobílou škálou. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení.

Z cyklu Letmá setkání. Praha, Park kultury a oddechu Julia Fučíka, 18. září 1983. Foto: Josef ChuchmaAutor se na výstavě prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům.

Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu.

Z cyklu Vojenská přísaha v centru hlavního města, Praha, říjen 1981. Foto: Josef ChuchmaDlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Josef Chuchma se začal intenzivně fotografovat zhruba ve svých třinácti letech. Záhy začal získávat ceny v soutěžích mladých fotografů. Od počátku osmdesátých let se věnoval fotografii i jako publicista a kritik – zprvu psal především do časopisu Československá fotografie. Fotografii se rovněž věnoval v rámci vysokoškolských studií včetně diplomové práce. Podílel se na fotografickém ilustrování několika knih, kupříkladu výboru z veršů Johna Updikea Domácí biograf (1998) nebo vzpomínkového svazku Luďka Svobody Antikvariát a já (1999). Editorsky se podílel na monografii fotografa Václava Chocholy (2003), je autorem textů v monografiích Hany Jakrlové (2006), Tomkiho Němce (2007), Jaroslava Brabce (2013), Jaroslava Beneše (2016), Josefa Koudelky (2018). Napsal rovněž statě například do knih Deset let – Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES (1999) či Anna Fárová & fotografie / Photography (2006). Je spoluautorem svazku Torst: Dvacet let nakladatelství (2011). Dvakrát (1991 a 1996) samostatně vystavoval v Praze fotografické portréty spisovatelů. 

 

Autor je kurátor výstavy.

Tiskový mluvčí čínská ambasády v ČR se vyjádřil „k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky“. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění.

Vzájemné respektování národní suverenity a územní celistvosti je základní normou mezinárodních vztahů, což platí nejen pro vztahy na úrovni států, ale také pro výměnu na úrovni regionů.

Princip jedné Číny zahrnuje suverenitu Číny a její územní celistvost a je důležitým základem a předpokladem pro veškerou zahraniční výměnu a spolupráci, kterou čínská strana se zahraničím rozvíjí.

V nedávné době došlo k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky. Odpovědné osoby českých kulturních orgánů bohužel nezohlednily fakta a bez vyslechnutí druhé strany vznesly neopodstatněná obvinění vůči Číně, se kterými nesouhlasíme a vyhrazujeme se proti takovému chování.

Magistrát hlavního města Prahy a jeho primátor již nějakou dobu velmi negativně působí v otázkách týkajících se národní suverenity Číny a jejích klíčových zájmů, jako jsou otázka týkající se Taiwanu či Tibetu. Tím bohužel vážně poškozují cítění čínského lidu a podkopávají dobrou atmosféru dvoustranných vztahů, zejména pak regionální výměnu a spolupráci.

Apelujeme na Magistrát hlavního města Prahy a jednotlivé české politiky, aby úmyslně nepoškozovali čínsko-české vztahy, neboť jejich jednání v dlouhodobém horizontu poškozuje i jejich vlastní zájmy.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 V debatě o přechování se objevuje argument, že je každého osobní věc a právo mít jméno, jaké chce. To ale dovedeno do důsledků neplatí, i když se tím hodně lidí nesmyslně ohání.

Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat “Hrmtzvfffgggjkmdndll” nebo “)€”.  

Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic.

Pokud tedy nepřistoupíme na absolutní svobodu stanovení jména, bavíme se už jen o míře pravidel. V Česku mluvíme česky, a proto je nám celkem jedno, jaká jména fungují v Americe a v Číně, protože my pro užívání potřebujeme, aby fungovala v češtině.

Když učím, zažívám několikrát ročně situaci, kdy se v českém jazykovém prostředí setkávám s asijským jménem. A většina těch lidí, většinou vietnamských studentů, má nějakou českou (jinou) verzi svého skutečného jména, protože prostě v tisíci situacích zažili, že jejich asijské jméno se v české komunikaci používá blbě.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Poskládáno z autorovy facebookové debaty.

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš.

Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů.

Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad

Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená.

Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný.

Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání.

Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců.

Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní

Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství.

Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců.

Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce.

Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku.

Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak

I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít.

Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje.

Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit.

Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Potřebujeme "českou cestu"

Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství.

Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií. 

Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra.

Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.


Čtvrtek 12. září 2019


Moravská galerie spolu se Společností Jindřicha Chalupeckého a letošními finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého přichází s projektem využívajícím obnovitelné zdroje energie k provozu finálové výstavy v Pražákově paláci. Výstava bude napojena na dočasnou fotovoltaickou elektrárnu umístěnou na základech rozestavěného Janáčkova kulturního centra v sousedství galerie. Organizátoři tento projekt chápou jako důležitý příspěvek k aktuální diskusi o klimatických změnách. 

Moravská galerie i Společnost Jindřicha Chalupeckého patří mezi signatáře výzvy k vyhlášení stavu klimatické nouze, s níž se v letošním roce obrátily kulturní organizace na magistrát města Brna a Prahy. Zároveň obě instituce nechtěly zůstat pouze v roli vyzyvatelů, ale samy aktivně konat. Dohromady si začaly klást otázky: má naše činnost negativní dopad na životní prostředí? Jakou za sebou výstavy zanechávají uhlíkovou stopu? Kolik energie spotřebuje provoz výstavy a kolik vyprodukuje CO2? Mohou být obnovitelné zdroje energie, získané třeba ze solárních panelů, pro provoz galerie funkční alternativou? Stačí pouze přejít na „zelenou“ energii, nebo bude rovněž třeba změnit zavedené standardy, třebaže budou umělci a kurátoři nuceni slevit ze svých nároků na prezentaci umění a uskromnit se?

„Nápad se, se kterým přišli vystavující umělci, zněl na počátku docela bláznivě,“ říká Jan Press, ředitel Moravské galerie, „ale současné umění považuji za laboratoř, v níž se testuje budoucnost.“ Celá finálová výstava jubilejního 30. ročníku prestižní ceny pro mladé umělkyně a umělce, který se koná od 27. září do 19. leden příštího roku, bude napojena na šedesát solárních panelů, které svým výkonem budou zajišťovat plynulý chod výstavy. Ve výstavních prostorách byl naistalován nezávislý elektrický rozvod, z něhož poběží nejen osvětlení sálů, ale také například všechny projekce a další zařízení k prezentaci umění.

To bylo možné díky spolupráci se společností FitCraft Energy z Valašského Meziříčí, která zapůjčila a zprovoznila fotovoltaickou technologii. Podle jednatele společnosti Martina Dorazila bude navržená velikost provizorní solární elektrárny postačovat k provozu výstavy i během méně slunných dnů, které lze s příchodem podzimu očekávat. „Systém je kapacitně navržen tak, aby plně nabité akumulátory dokázaly výstavu pohánět po dobu pěti dnů. Provedené simulace výroby a spotřeby energie ukazují, že systém nebude potřebovat žádnou další energii,“ tvrdí Dorazil.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Letošní finále Ceny Jindřicha Chalupeckého bude první takto koncipovanou výstavou s CO2 neutrálním provozem. „Uvědomuji si, že nás bude spoustu lidí považovat za naivní a celkem oprávněně mohou poukazovat na to, že negativní ekologickou stopu nezanechává pouze provoz výstavy, ale také celá její příprava, se všemi transporty a použitými materiály. Jediné zcela neutrální řešení by bylo nedělat nic. Ale možná bude stačit, když toho budeme dělat méně a jinak. Doufám, že se takováto diskuze i díky letošnímu Chalupeckému otevře,“ doplňuje Ondřej Chrobák, hlavní kurátor Moravské galerie.   

Cena Jindřicha Chalupeckého je udělována za mimořádně výraznou uměleckou tvorbu v oboru výtvarného umění a je určena nastupující generaci umělců, jejichž dílo má potenciál získat uznání v kontextu české i mezinárodní umělecké scény a ztělesňuje po obsahové a formální stránce výjimečný postoj. Letošními finalisty jsou Comunite Fresca (Dana Balážová, Markéta Filipová, Marie Štindlová), Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová a Pavla Malinová.

Vzpomínky na doby, kdy bylo ještě Německo rozdělené na dvě části, pocta ikonickému švýcarskému herci Bruno Ganzovi, kultovní Karl May nebo rebelové bouřící se proti konzumu a konformitě… Festival DAS FILMFEST chystá zatím nejbohatší program ve své historii: více než pět desítek snímků aktuální německé, rakouské a švýcarské produkce uvidí letos návštěvníci hned ve čtyřech městech kromě Prahy a Brna nově také v Plzni a Jihlavě.

Již 14. ročník festivalu německy mluvených filmů DAS FILMFEST, nabídne mezi 16. a 25. říjnem nabídne osm programových sekcí. Tradiční DAS FILMFEST SPEZIAL představí ty nejzajímavější, cenami ověnčené i divácky úspěšné snímky – například komedii Love Machine následující nejlepší tradici rakouského kabaretu; film o tom, jaké to je, když se vám pomalu hroutí život Půda pod nohama (Der Boden unter den Füßen), oceněný debut Melancholická dívka (Das melancholische Mädchen) nebo roadmovie 25km/h. Za pozornost stojí také mrazivé drama Běžec (Der Läufer). Chybět nebude ani nejnovější snímek Fatiha Akina U Zlaté rukavice (Der Goldene Handschuh).

Sekce REBELLION & REVOLTE se zaměřuje na rebelující – a často výstřední – hrdiny, kteří se bouří proti společnosti. Letos bude k vidění například citlivé drama L’Animale či pestrý a vášnivý debut Rozbi moje srdce (Zerschlag mein Herz) Alexandry Makarové. Program představí i německého oscarového kandidáta Narušitel systému (Systemsprenger) či drsný film o šikaně a o síle sociálních médií Plavání (Schwimmen). Komedie Zač nás trestáš? (Womit haben wir das verdient?) vypráví příběh ateistické feministky, lékařky Wandy, která spadne z oblak, když jí její pubertální dcera Nina sdělí, že se rozhodla přestoupit k islámu.

Letošní program vzdá také hold dvěma kulturním ikonám. Švýcarský filmový a divadelní herec Bruno Ganz patřil k nejvýznamnějším německy mluvícím hercům současnosti. Nejvíce se proslavil rolí Adolfa Hitlera ve filmu Pád třetí říše, a právě tento snímek stejně jako kultovní film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem budou k vidění v rámci sekce RETROSPEKTIVE: BRUNO GANZ. Druhou osobností, které letošní program skládá poctu, je německý spisovatel, na jehož dobrodružných románech z divokého západu vyrostlo několik generací. Sekce KULT KARL MAY uvede čtyři snímky včetně u nás zcela neznámé loutkové adaptace Stopa vede ke Stříbrnému jezeru.

Do dob minulého režimu zavede diváky v sekci TENKRÁT NA VÝCHODĚ (ES WAR EINMAL IM OSTEN) například animovaný snímek Fany a pes (Fritzi: Eine Wendewundergeschichte), který bude na festivalu uveden v předpremiéře, příběh o nenápadném osobním hrdinství Tichá revoluce (Das schweigende Klassenzimmer) či napínavý film Balón (Ballon) o odvážném pokusu o útěk na Západ s pomocí horkovzdušného balónu.

Milovníky dokumentů se v sekci DIE DOKU čeká mimo jiné tabu prolamující dokument Vagína (#Female pleasure), snímek o vztahu mezi lidmi a zvířaty Zvířata a jiní lidé (Tiere und andere Menschen) nebo hudební dokumenty Protože žiješ jen jednou – Die Toten Hosen (Weil du nur einmal lebst – Die Toten Hosen auf Tour) a Berlin Bouncer. Ukázku toho, jak funguje populismus a politika emocí v praxi, nabídne snímek Tuzemsko (Inland) o voličích extrémní pravice.

Přehlídka německých, rakouských a švýcarských filmů proběhne od 16. do 25. října v pražských kinech Lucerna, Atlas a Kino 35, v brněnském kině Art, plzeňském DEPO 2015 a jihlavském kině Dukla. Přesný program bude zveřejněn do konce září ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Už podesáté pořádá Skandinávský dům festival severské kultury Dny Severu. Letošní ročník se zaměří na různé podoby cesty v literatuře či filmu. Konat se bude na přelomu října a listopadu 2019 v Praze a Brně.

Festival v Praze zahájí debata s norským velvyslancem Robertem Kvilem a bývalým českým velvyslancem v Dánsku Zdeňkem Lyčkou o dobrodružstvích kulturní diplomacie a českých stopách na Severu. Následovat bude beseda s islandskou spisovatelkou a držitelkou Ceny Severské rady za literaturu Audur Avou Ólafsdóttir a dánskou autorkou Andreou Hejlskov.

Na různé podoby cesty dojde i na filmovém plátně: ať už se jedná o finskou komediálně laděnou roadmovie režiséra Miky Kaurismäkiho Cesta na sever, atmosférický švédský film Iluze – film o vlaku, či norsko-sámský dobrodružný snímek Stopař. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky.

„Téma cesta nám také vnuklo nápad na jednu speciální akci,“ říká organizátorka Jitka Jindřišková ze Skandinávského domu: „Společně s překladateli finského bohéma Penttiho Saarikoskiho se vydáme Prahou na komentovanou procházku ve stopách jeho novely Čas v Praze.“

I v Brně bude hlavním hostem Auður Ava Ólafsdóttir, která promluví o svých v češtině vydaných románech Nad propastí byla tma, Listopadoví motýli a Výhonek osmilisté růže. Součástí programu bude stejně jako v Praze debata o severské a české diplomacii. Dále se bude promítat kultovní dánská roadmovie Spi, děťátko, spi o čtyřech dívkách z pasťáku, které se vydávají napříč Dánskem, aby našly svou budoucnost. Festival zakončí komentovaná procházka podzimním Brnem po stopách severských zemí a osobností.

 

Program festivalu v Praze

- 29. 10., 19.00, debata: Cesty severské a české diplomacie, České centrum Praha, Rytířská 31 | vstup volný

- 30. 10., 19.00, film Cesta na sever, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

- 31. 10., 19.00, debata: Na útěku před světem s Audur Avou Ólafsdóttir a Andreou Hejlskov

- 1. 11., 18.00, komentovaná procházka: Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho, sraz na náměstí Kinských, vstup volný

- 5. 11., 19.00, promítání: Iluze – film o vlaku, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

- 6. 11., 19.00, promítání: Stopař, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

 

Program festivalu v Brně

- 30. 10., 18:00, Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir (Moravská zemská knihovna)

- 1. 11., 18:00, promítání: Spi, děťátko, spi (Moravská zemská knihovna)

- 4. 11., 18:00, Cesty severské a české diplomacie: Robert Kvile a Zdeněk Lyčka (Otevřená zahrada)

- 6. 11. , 16:00, Severská prohlídka Brna (sraz v Björnsonově sadu u Piknik boxu)

Podrobnější informace najdete ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Tvorbu nejznámějšího českého grafického studia představuje aktuální výstava v Západočeské galerii ve výstavní síni „13“ netradičně – všechny grafické návrhy visí na bílých tričkách.

Více než padesát návrhů prezentovaných na výstavě sleduje tvorbu studia od Najbrtových počátků v 80. letech, přes artdirekci časopisů Reflex a Raut až po zmnožení jeho autorské identity po roce 1994. „Některé z prací zlidověly nebo nabraly společenský rozměr nad rámec zadání. Instalace proto vystoupila ze stěn do prostoru a základem výstavy se stal standardizovaný formát bílého trička. Výstava tak nestaví diváka jen před problém grafického řešení, důvtipné vizuální zkratky, kompozice nebo stylu, ale taky před otázku rostoucí důležitosti designu pro jedince i společnost a otázku, zda by tohle chtěl nosit na hrudi, na ulici nebo třeba jen coby noční košili,“ uvádí autor koncepce výstavy Michal Nanoru.

„Pod vedením Aleše Najbrta, který ho před pětadvaceti lety založil, a dnes i jeho partnerky Zuzany Lednické Studio Najbrt pravidelně zpracovává úkoly národního významu, milované festivaly i přeplněné hospody a jako nikomu jinému se mu daří budit vášně daleko za hranicemi oboru. Značka Najbrt je pop, ať už to v téhle zemi v posledních dekádách znamená cokoli,“ dodává Michal Nanoru.

Studio Najbrt je autorem identit pro Českou televizi, Českou filharmonii, České dráhy, Národní galerii, Národní divadlo, Ministerstvo zahraničí, Masarykovu univerzitu, Pražské jaro, centrum současného umění Dox i města Praha či Ostrava. Jeho realizace zahrnují práce pro film (Pelíšky, Kouř, Šeptej) a divadlo (Sklep, Kašpar), grafické úpravy knih, výstav (Tvrdohlaví, Josef Koudelka, Gerhard Richter, Karel Malich) i hudebních nosičů (The Velvet Undergound, Vltava, Animal Music).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Od roku 1999 studio výhradně připravuje vizuál Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Vedle dřívějšího působení v divadle Sklep je Aleš Najbrt dnes také členem mnohohlavého cover bandu MTO Universal, dvojice Thomas a Ruhller (s Janem Slovákem) a spolu s výtvarníky Jaroslavem Rónou a Františkem Skálou známého tria Tros Sketos.

K výstavě vychází katalog, v němž vystavená trička obléklo šestapadesát osobností spřízněných se studiem. Jsou mezi nimi režiséři Ivan Zachariáš, Martin Krejčí, Tomáš Luňák či David Ondříček, hudebníci Petr Marek a Robert Nebřenský, herci Jiří Bartoška a Jenovéfa Boková, umělci Michal Cihlář a Jakub Matuška aka Masker, nebo nakladatel Viktor Stoilov.

Výstava potrvá do 3. listopadu.


Středa 11. září 2019


Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas…

Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb.

Pláž za deště (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováRestaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole.

Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím.

V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří.

Rybí trh. (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováMá novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe.

A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Malířka, grafička a ilustrátorka Dana Puchnarová vystavuje o tomto víkendu svá díla v Galerii Jedlová v Jedlové (okres Svitavy). Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 14. září ve 14 hodin.

Témata, která jsou pro její tvorbu charakteristická, hledala (a stále ještě hledá) ve filozofii a literatuře; v první etapě tvorby to byla díla Jacquese Maritaina, Alberta Camuse, Františka Halase a zvláště povídky a romány Franze Kafky.

Již od roku 1966 pracovala s křivkami a čistými barvami a dosáhla tak souladu a jednoduchosti, výrazně odlišné od předchozí etapy, v níž pracovala s těžkou malířskou hmotou a strukturami. Cyklus Vize zničené civilizace z roku 1978 zahrnuje několik osobitých parafrází totalitárního Pomníku, to vše jako součást projektu stejně tak konceptuálního jako vizionářského.

Duchovní předěl v díle Dany Puchnarové iniciovala návštěva Indie, ašramy duchovního učitele a zkušenost s jógovými praktikami pomohly umělkyni na cestě k nové transcendenci. Výrazem této orientace byl v roce 1996 cyklus Sítě, tak jako některé další cykly je i tento neukončený i neukončitelný, neboť tyto sítě jsou ve své nadčasovosti, slovy umělkyně – symbolem duchovní jednoty a společné cesty k míru a harmonii.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ve čtvrtek 26. září vstupuje do českých kin britsko-německý dokument Aquarela, který vezme diváky na pouť za proměnlivou krásou a syrovou silou vody. Snímek o vodním živlu a měnícím se klimatu natočil ruský režisér Viktor Kossakovsky. Dokument doprovází metalový soundtrack zakládajícího člena kapely Apocalyptica Eiccy Toppinena.

V dokumentu Viktora Kossakovského se voda stává protagonistou, zatímco člověku připadá epizodní role v odvěkém koloběhu vzniku a zániku. Voda je moc, která v křehkých lidských bytostech vyvolává úctu, euforii i zoufalství. Kamera v Aquarele cestuje kolem světa: ze zamrzlé hladiny Bajkalu, přes ledové hradby Antarktidy, do útrob hurikánu Irma či mocných venezuelských Andělských vodopádů. Vykresluje portrét tvořivé i ničivé síly ve všech jejích formách a zachycuje důsledky dramatických proměn klimatu.

“Při natáčení Aqurely jsem chtěl zachytit všechny možné emoce, které lze zažít při interakci s vodou, příjemné i zneklidňující — extázi, inspiraci, destrukci a lidskou devastaci,” řekl Kossakovsky. „V roce 2000 jsem při přípravě filmu I Loved You bydlel na ostrově Bornholm v domě s výhledem na Baltské moře. Všiml jsem si, že moře se mění každý den, každou hodinu, dokonce každou minutu. Nikdy jsem se nenudil, protože voda se pořád měnila. Říkal jsem si, že kdybych mohl jen snímat vlny a jak se voda mění z okna po celý rok, snadno bych udělal skvělý film beze slov i bez pohybu kamery. Různé barvy, různé pohyby, různé energie, skrze přírodu a vodu bychom mohli prožívat a cítit pohyby a toky všech nám známých lidských emocí a pocitů — vztek, agrese, klid, ušlechtilost, samota, žárlivost.“

“Filmová báseň o kráse a síle vody ve všech jejích podobách je frustrující a okouzlující zároveň. V době změny klimatu přináší Kossakovsky čirý smyslový zážitek oproštěný od jakéhokoli vysvětlujícího voice overu či mluvících hlav. Aquarela využívá jen evokativní síly filmové řeči. Není to apelativní ekologický dokument, nestojí za ním slavný herec, je to tvrdý útok na divákovy smysly a představivost,” říká ředitel filmové distribuce Artcam Films Vít Schmarc.

Režisér, kameraman, scenárista a střihač Viktor Kossakovsky začal filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském ateliéru dokumentárních filmů. V roce 1989 režíroval svůj první celovečerní film Losev a poté v roce 1992 svůj nejslavnější dokument Bělovy. V roce 2011 byl Kossakovského snímek Ať žijí protinožci vybrán jako zahajovací film filmového festivalu v Benátkách. V mnoha svých filmech (včetně Aquarely) působil současně jako režisér, kameraman i scénárista.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vladivojna La Chia, její kvarteto 4Trio (ve složení Terezie Kovalová, Sylvie Bee, Petr Uvira, Luboš Pavlík) a herečka Gabriela Míčová, držitelka Ceny Thálie a Českého lva, uvedou recitál 8 hlav šílenství věnovaný ruské „lágrové“ básnířce Anně Barkovové: 2. října v Opavě, 17. října v Brně, 19. října v Ostravě, 27. listopadu v Lounech, 28. listopadu v Praze a 29. listopadu v Kutné Hoře.

Komponovaný hudebně-literární večer, jehož autorkou je Vladivojna La Chia, spoluautorkou a režisérkou Marta Nováková, střídá básně zhudebněné Vladivojnou do lyrických i expresivních skladeb citacemi z dopisů a deníkových zápisků v podání Gabriely Míčové coby Anny Barkovové. Vše je podbarveno videoprojekcemi.

S tvorbou a osobností Anny Barkovové se Vladivojna seznámila prostřednictvím filmu 8 hlav šílenství, ke kterému složila hudbu (a byla za ni nominována na Českého lva). Na tuto práci navázala filmovým soundtrackem – vlastní filmovou hudbu přearanžovala do písní na básně Anny Barkovové, které nazpívaly osobnosti od alternativy po mainstreem.

Poté se rozhodla dát písním z alba koncertní akustickou podobu. Na jaře 2017 v pražském Klementinu proběhl první koncert složený výhradně ze zhudebněných básní Anny Barkovové. Následovalo vystoupení v Anežském klášteře a v polovině dubna 2019 Vladivojna představila polodefinitivní podobu recitálu, připravenou společně s režisérkou Martou Novákovou a s kapelou (pětičlenné 4Trio).

„Má cesta k Anně byla docela dobrodružná. Když jsem si poprvé pročítala její poezii, překvapilo mě, jak byla nadčasová, i když se z velké části dotýkala lágrového života. Postava Anny, kterou ve filmu ztvárnila Aneta Langerová, v sobě měla obrovskou vnitřní sílu, zdánlivě krutý smysl pro humor a jakýsi nadhled a břitkou inteligenci. Její deníkové zápisky a dopisy byly tak syrové, upřímné a zvláštním způsobem půvabné, že jsem se rozhodla Anně věnovat i ve své další práci,“ vysvětluje Vladivojna La Chia

A dodává: „Začala jsem dávat dohromady repertoár složený výhradně ze zhudebněných básní. A právě prostřednictvím hudby ke mně začala její poezie promlouvat s ještě větší intenzitou než ze stránek knih. Dalším impulzem k pokračování zhudebňování básní Anny Barkovové byly reakce publika na koncertech. Pochopila jsem, že slova kdysi málem zapomenuté básnířky promlouvají k lidem i dnes, možná daleko naléhavěji než ve své době.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo. 

 

Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace?

Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější.

A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.

 

Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací...

Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči.

Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.

 

Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval.

Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku?

S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného.

Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.

 

Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze... 

Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak.

Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!

 

U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost. 

Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.

 

A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek?

Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.

 

Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill...

Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí.

Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem.

Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.

 

Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění? 

Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních.

Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.

 

A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii?

Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace.

Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život.

{/mprestriction} 

Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.


Úterý 10. září 2019


Alfred Döblin popisuje malého člověka v soukolí dějin, Dora Kaprálová se někdy spokojí se stylistickou piruetou a u knihy Gertrudy Steinové si uvědomíme, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.

 

Alfred Döblin: Berlín, Alexandrovo náměstí (Rybka Publishers 2014/ překlad Kamila Jiroudková)

Legendární příběh o Franci Biberkopfovi z roku 1929 patřil k mým životním čtenářským dluhům, takže když se o něm v našem rozhovoru pro Literární noviny zmínil překladatel Hanuš Karlach, pochopil jsem to jako bezpodmínečný příkaz: Teď, nebo nikdy! Více než padesát let starému překladu by se dalo leccos vytknout, význam moravismů se například posunul, navíc některé slangové polohy ztratily dnes svou přesnou významovou lokalizaci. Románová evokace Berlína dvacátých let minulého století má ostrost Groszových kreseb a svou ježatostí a apokalyptickým podmračnem v předstihu ukazuje prstem, kam to všechno spěje. Malý člověk v soukolí dějin. A dávejme pozor, dějiny ani zdaleka neskončily.

 

Dora Kaprálová: Ostrovy (Druhé město – Martin Reiner 2019)

Jednadvacet situačních záznamů většinou z Berlína působí po Döblinovi jako staroplzenecký sekt po lahvi Moëtu. Autorka (1975) stylizuje do „předpovídkových“, beletristicko-reportážních útvarů své zážitky a prokazuje při tom značnou řemeslnou zručnost. Těží látku především ze svého multikulturního osvětí a myšlenkově rezonuje se současnou intelektuální naladěností evropského intelektuála. Je normální, že některé texty jsou výraznější, v jiných, jako například v Ostrově ohraničeného vidění, šlapou věty spořádaně a vrství plástev ukázněně, jenže pod voňavým voskem slov chybí med významu. Výjevy spějí k pointě organicky, někdy se však autorka spokojí se stylistickou piruetou (Ostrov ohraničené plnosti).  

 

Gertruda Steinová: Vlastní životopis Alice B. Toklasové (Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968/ překlad Jiřina Hauková)

Kdyby legenda americké literatury (1874–1946) tušila, jak ji proslaví Hemingway svým Pohyblivým svátkem, myslím, že by k němu byla shovívavější. V této knize, ve které si za své alter ego zvolila svou životní družku, píše, že Hemingway, jehož dobře poznala v Paříži, je zbabělec a že by měl napsat svůj skutečný příběh a ne to, co píše. Svůj umělecký potenciál vyměnil prostě za úspěch. Svérázně stylisticky pojaté vzpomínání je místy žensky drbavé (popisy kravat pánů a klobouků dam), ale má velkou dokumentární hodnotu ve vztahu k pařížskému uměleckému dění v prvních desetiletích 20. století. A především si člověk uvědomí, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nicota pohlcující veškerenstvo v Nekonečném příběhu i Děvčátko Momo a ukradený čas vzešly z imaginace německého a současně světového autora Michaela Ende (1929–1995), avšak vedle dalších děl napsal také pohádku O Snožroutkovi, v níž není pohlcován svět ani čas, ale potká to zlé sny.

Dílko nyní vyšlo poprvé česky, a to i s převzatými a text ostatně prokládajícími ilustracemi Annegert Fuchshuberové (1940–1998), která jinak sama psala knížky pro děti (asi jako Michael Ende měl blízko k malování).

Kniha klasika nás přenáší do Ospálkova, který, jak posléze odhalíme, zaručeně neleží v Americe a ani ne v Africe, ale na této zeměkouli s póly ano. Jde o monarchii. Králem se ze zásady a vždy stává ten muž, který nejlépe spí. To ale neznamená spát nejdéle, to by byl králem „Český Honza“! Obnáší to spát nejhlouběji a nejzdravěji.

Nu, a v oné zemi doceňující odpočinek kdysi žila princeznička Dřímalka, která měla z usnutí ještě větší hrůzu než z uštknutí či uřknutí. Bála se totiž strašidelných snů, které se vracely, a nočních můr. Hubla, bledla, chřadla, snad i plakala; a když se nikdo jiný ani za dlouhý čas nenašel, zkusil lék ve světě (a po svolení své choti) objevit sám princeznin tatínek.

Šel, šel, ale kde nic, tu nic. Když – sklíčen a bez jídla – doputoval až na samotný druhý a úplně odvrácený konec světa, obklopil jej nikoli strašidelný sen plný dejme tomu hrůzyplných jilmů, ale strašidelný kraj. Byla to začarovaná planina, z níž už nebylo úniku. Nebo pouze jedním způsobem. A na této planině…, ale to už byste věděli právě tolik, kolik všichni ti, kteří Endeovu knihu přečetli svým dětem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Tato kniha sice není obsáhlá, ale jde o předem neodhadnutelné a kouzelně pointované vypravování o magickém zaříkadle. Je to i obdoba příběhu, v němž vrnící kočka ulehne na lidská prsa a vsaje či rozpustí nemoc. Zlé snění lze totiž chápat jako chorobu a pomůže od ní až podivně ostnaté, mlsné monstrum, i když je mrňavé.

Rovně po výtvarné stránce působí publikace dost magicky a jediné, co jí snad lze vytknout, je nesprávné datum v tom místě na konci, kde zmiňuje první vydání Endeova Nekonečného příběhu. Nepozornost je totiž přesunula až do roku 2015.

Všechny knihy Michaela Ende tudíž nejsou, jak tu opět zjistíme, nekonečné příběhy, nýbrž mohou být i krátké. Už dosáhly celosvětově nákladu přes 20 milionů výtisků v překladech do takřka 40 jazyků.

Michael Ende: O Snožroutkovi. Ilustrovala Annegert Fuchshuberová. Z německého originálu Das Traumfresserchen přeložila Radana Studenovská. Vydal Jakub Hlaváček – Malvern. Praha 2019. 32 stran

Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka.

Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší.

Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise.

K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“ 

Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku.

Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU.

Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení

A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod.

Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí.

Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění.

Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit.

Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči.

Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání.

Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump.

Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů.

Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.

Dne 10. září 1919 byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Co to znamenalo pro kulturní identitu tamních obyvatel? 

„‚Hahó!’ a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. ‚Hahó! Tady je Šuhaj!’ ‚Nikola Šuhaj!’ A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům.“ 

Mytické volání hlavního hrdiny románu Ivana Olbrachta ze Zakarpatí následovalo v devadesátých letech dvacátého století mnoho českých turistů. Motivovala je zvědavost, ale snad i touha po exotice či jistá nostalgie – zápis do kolektivní paměti, že Podkarpatská Rus kdysi patřila nám. Prvorepublikové romány a povídky, zprávy i cestovní průvodce živily představu o exotické divočině v zaostalé oblasti a jejích obyvatelích kdesi na východě, vábivém prostoru plném magických příběhů. Prvorepubliková cesta sem připomínala cestu časem, výpravu do „hlubokého středověku, kde se reálný život ještě mísí s mýtem“ (Ivan Olbracht). Imaginace navozující představy exotiky a divočiny chtěně nechtěně podporovala koloniální vnímání Podkarpatské Rusi coby necivilizované země.

Snad i proto bylo toto území navzdory přislíbené politické autonomii spravováno úředním aparátem, který na téměř všechny klíčové posty v důležitých oblastech obsadil Čechy přicházející do regionu občas i s mentalitou zlatokopa poháněného touhou po vlastním obohacení. Jako příklad umělecké reflexe koloniálních poměrů na Podkarpatské Rusi může posloužit celá řada Olbrachtových textů, jmenujme povídku Zázrak s Julčou, nebo jeho reportáže v knize Hory a staletí. Další najdeme v Baladě o Juraji Čupovi Karla Čapka, v níž československý policejní důstojník vypráví o Karpatech a jejich obyvatelích.

V kultuře je pak koloniální postoj patrný, zejména zvážíme-li, že za dobu první republiky nevyšly takřka žádné rozsáhlejší překlady děl rusínských autorů do češtiny ani slovenštiny. S jistou nadsázkou lze říci, že Podkarpatská Rus k československému čtenáři nepromlouvala sama za sebe. A přesto „Hory hovoří“ (právě tak se nazývá román Ulasy Samčuka o boji Huculů za samostatnost na sklonku první světové války), řečeno zcela v duchu postkoloniální otázky Gayatri Spivakové: „Can the subaltern speak?“ Ano, zdejší obyvatelé mluvili a existoval zde čilý literární život vzkvétající i po připojení území k Československu. 

Kulturní a politický dualismus

V druhé polovině 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století disponovalo slovansky mluvící obyvatelstvo Zakarpatí (Rusíni) jen malou skupinou intelektuálů. Pocházeli z kněžského prostředí a bránili slovanské jazykové dědictví před silným tlakem maďarizace. Na počátku dvacátých let se tak kulturní paměť Rusínů omezovala na kanonická díla náboženské kultury a autory buditelského období poloviny 19. století (A. Duchnovyč, A. Dobriansky, Júlij Stavrovskij-Popradov aj.). Skutečná znalost těchto textů byla ovšem mizivá, jen málo z nich bylo zpřístupněno široké veřejnosti nebo v knihovnách.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Kromě toho byly sepsány v těžce srozumitelném „jasyčie“, tedy jazyce složeném z ruštiny, církevní slovanštiny a místních rusínských nářečí. Po připojení k Československu se z úředníků, učitelů a studentů stávali spisovatelé, jejich tvorba měla světskou povahu, tematizovány byly národní a sociální problémy, autoři rozšiřovali dosavadní žánrové spektrum. Oproti předcházejícímu období, kdy se prakticky veškerá literární tvorba soustředila v několika časopisech a lidových kalendářích, se začala rozvíjet knižní kultura. 

Na tomto pozadí začala intenzivní rekonstrukce kulturní paměti a „budování literatury“, činnost úzce propojená s hledáním rusínské identity. Rusínská komunita byla ovšem v jazykových, náboženských a politických otázkách rozpolcena. Její vůdčí představitelé, k nimž patřili Hryhorij Žatkovyč, Augustin Vološyn či Jevhenij Sabov, prosazovali rozdílné představy o národní identitě. Zjednodušeně se dá konstatovat kulturní a politický dualismus s rusofilským a ukrajinofilským pólem. Na kontinuu mezi nimi se pohybuje místní rusínská identita. Na ukrajinské straně existovaly navíc dva modely: halicko-ukrajinský a sovětsko-ukrajinský. Díky liberální migrační politice ČSR vůči emigrantům z carské říše (tzv. ruská pomocná akce) mohla nemalá část těchto ukrajinských emigrantů pracovat v administrativním, ekonomickém a kulturním sektoru Podkarpatské Rusi, kde zpravidla prosazovali ukrajinskou národní orientaci.

Polarizace mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vedla k rozmachu nacionalismu, který místnímu kulturnímu životu období první republiky vtiskl jeho specifický charakter přetrvávající do jisté míry až do současnosti. Po celé meziválečné období oba tábory opakovaně otevíraly otázky jazyka, historie a identity a vedly o nich jízlivé polemiky. Antonín Hartl, vynikající znalec kulturních poměrů na Podkarpatské Rusi dvacátých a třicátých let, si všímá, že „oba proudy jsou vedle sebe bez styku a nedovolují účelnou organisaci a centralisaci kulturních sil a výchovné práce“.

Situace byla kontraproduktivní a v konečném důsledku bránila rozvoji rusínské kultury a jazyka. Vznikající kulturní spolky a organizace si navzájem konkurovaly. „Ukrajinofilové“ založili v Užhorodě v roce 1920 Tovarystvo Prosvita Podkarpatská Rus (Prosvita = Společnost pro osvětu a vzdělávání). Cílem spolku podle jeho statutu bylo podpořit kulturní a ekonomický rozvoj rusínského národa a publikační činnost v jazyce srozumitelném všem podkarpatským Rusínům.

Zatímco podkarpatoruští „ukrajinofilové“ užívali označení Rusín ve smyslu „příslušník ukrajinského národa“, „rusofilové“ předpokládali, že Rusíni patří k velkému ruskému národu, jehož součástí jsou i Malorusové, tj. Ukrajinci. Tuto svou kulturní orientaci prosazovali prostřednictvím kulturního a vzdělávacího spolku s názvem Russkoe Kulturno-Prosvetitelnoe Obščestvo imeni Aleksandra Duchnovyča (Ruská kulturně-osvětová společnost Alexandra Duchnovyče), který založili roku 1923 rovněž v Užhorodě.

Cílem spolku bylo podporovat kulturní rozvoj ruských (tj. rusínských) obyvatel a vzdělávat je v ruském morálním a vlasteneckém duchu. V těchto aktivitách ho podporovali ruští, převážně monarchisticky či antibolševicky orientovaní emigranti žijící v Československu. Četné brožurky a příručky, jež vydávala Narodnaja biblioteka, byly psány rovněž v ruštině (se stopami lokálních nářečí), navíc však obsahovaly vysvětlivky v rusínských dialektech, aby se zajistilo porozumění obsahu. Podobně jako ukrajinská Prosvita i Duchnovyčova společnost zřizovala čítárny, kde mj. přednášeli učenci Pražské ruské a ukrajinské univerzity.

O čem se psalo

Bez ohledu na svá ideologická stanoviska přijímali podkarpatští autoři literární postupy romantismu a realismu dominující 19. století. Mezi tématy převažovalo budování rusínské identity a státu. Pro poezii byla typická oslava vlasti a mateřského jazyka, pro prózu pak historické hrdinské vyprávění. Od konce dvacátých let se do tvorby autorů obou proudů promítá zhoršující se sociální situace. Poezie mladších rusky píšících autorů, např. Vasyla Doboše, Emelijana Baleckého a Andreie Patrus-Karpatského, intenzivně tematizuje sociální osvobození a očekávání nevyhnutelné změny.

Ukrajinsky píšící autoři pojednávali o sociálních otázkách již dříve. Kombinace romantizovaného hrdinského příběhu se sociálním tématem a psychologizujícími prvky najdeme v románu Rozbijnyk Il‘ko Lepej (Lupič Ilko Lepej, 1936) Vasyla Grendžy-Donského. Významný levicový autor se kromě tvorby ukrajinských spisovatelů ze Sovětského svazu inspiroval i českými levicovými intelektuály. V návaznosti na Ivana Olbrachta zpracoval motiv karpatských loupežníků; narativ rusínského románu je stejně jako příběh Nikoly Šuhaje literární adaptací příběhu jeho kamaráda z dětství. V románu Grendža-Donskyj pak rozvíjí téma negativních dopadů bohatství na morálku, korupce v místní samosprávě a huculské touhy po svobodě.

V úvodu jsme svědky rodinného konfliktu – otec hlavního hrdinu vydědí, protože se oženil s chudou dívkou. S nastalou situací se Ilko těžko vyrovnává, začíná pít a končí ve vězení za napadení a krádež. Když ho po útěku odvrhne i jeho žena, dá se na zbojničení. Román nejlépe vystihuje Ilkovo příznačné zvolání: „Nikdy se nevzdám své svobody jen tak – zachráním ji v životě a v smrti!“ Podobně jako jeho literární předchůdce Nikola Šuhaj vystupuje i Ilko coby karpatský Robin Hood. Když je kvůli zradě nakonec zastřelen, vystaví četníci (analogicky k Šuhajovu případu) jeho mrtvé tělo jako exotickou loveckou trofej před četnickou stanicí.

Identita regionu oscilující mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vtiskla rusínské literatuře její svérázný charakter; výsledné dílo, „jsouc psáno rusky a ukrajinsky, nemůže být přičleněno zcela ani k ruské, ani k ukrajinské literatuře. Jeho nepopiratelná provinčnost a vztahy k literatuře československé tuto jeho samostatnost podpírají.“ (Antonín Hartl). Pozice území v rámci Československa měla vliv na koloniální postavení regionu a promítla se do kulturní hybridity jeho obyvatel a sociálních problémů.

{/mprestriction} 

Autor je slavista.