feed info

825 článků z Věda

Nakladatelství dětské literatury Meander je často oslovováno různými institucemi (jedná se především o dětská oddělení v nemocnicích, školní nemocnice, dětské domovy, ale také věznice či domovy pro seniory či školky v chudších regionech) s prosbou o zaslání knih k doplnění knihovniček.

Většinu těchto žadatelů bohužel musím odmítnout s odůvodněním, že jako malé nakladatelství si nemůžeme dovolit rozdávat knihy zdarma. Je smutné, že tyto instituce nemají dostatek prostředků k nákupu kvalitního knižního fondu, i když studie jasně potvrzují, že čtení je nezastupitelným a velmi důležitým činitelem ve vývoji lidské osobnosti.

Nejlépe to vidíme především u dětí – dítě knihu potřebuje pro správný rozvoj osobnosti i všech jazykových schopností. Pohádky a příběhy navíc rozvíjí vnímání, fantazii, empatii, obohacují slovní zásobu a sociální dovednosti. V posledních letech se také již zřetelně projevují neblahé důsledky všudypřítomné digitalizace, která přímo působí na vývoj dětí:

● Počet dětí závislých na internetu a on-line prostředí nepřetržitě roste, dle nových studií má až 50 tisíc českých dětí (školáků ve věku 11 až 15 let) závislost na internetu a zhruba každý druhý je nepřetržitě online.

● Děti se nemíní vzdát internetu ani sociálních sítí, pokud by si mohly vybrat pouze jedinou věc, možnost „kniha“ by zvolil každý desátý.

● Moderní technologie jsou často (bohužel) dostupnější než kvalitní literatura.

Touto cestou proto hledáme partnera pro náš projekt Knihovničky. Hlavním posláním Knihovniček je zásobit dětská odděleních nemocnic, ale i jiná místa, kde je to potřeba, kvalitní dětskou literaturou. Po konzultaci s Alenou Přecechtělovou, zástupkyní MŠ a ZŠ při Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, jsme se rozhodli, že se v první vlně projektu zaměříme na tzv. školní nemocnice – oddělení, kde jsou děti dlouhodobě hospitalizovány a čtení je pro ně často jedinou možností, jak se přenést do jiné reality za zdmi nemocnice.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Podobně jako je tomu u běžných dětských oddělení, bohužel ani zde se dětem nedostává kvalitní literatury a knihovničky se často skládají z toho, co kdo donese. Jak jsem již zmínila výše, finanční možnosti našeho nakladatelství jsou značně limitované a knihy můžeme darovat pouze za částečného finančního přispění třetích stran. Přispěním ke koupi pečlivě vybraných knih za speciální cenu podpoříte dobrou věc a přispějete nemalým dílem k našemu společnému cíli; k tomu, aby se kvalitní literatura dostala do rukou co největšímu počtu znevýhodněných dětí.

Instituce, se kterými spolupracujeme v pilotní fázi projektu:

● Základní škola a Mateřská škola při Všeobecné fakultní nemocnici

● Mateřská škola a Základní škola při Fakultní nemocnici Královské Vinohrady

● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní nemocnici Bulovka

● Základní škola a Mateřská škola při FN Motol

● Základní škola při Psychiatrické nemocnici Bohnice

● Základní škola a Mateřská škola při Fakultní Thomayerově nemocnici

V případě zájmu o podporu projektu Knihovničky se neváhejte obrátit na mě nebo na mou kolegyni Markétu Hrnčířovou, která celý projekt zastřešuje (marketa@meander.cz, 724312300).

 

Autorka je šéfredaktorka nakladatelství Meander.

Nejsou a nemohou být lepší zákony, než nám dává příroda a myslím, že jestliže je ignorujeme, vymstí se to. A jeden z jejích zákonů či hlavních projevů, chcete – li, je rozmanitost. Nepřeberná a hýřivá jinakost, různost květů, listů, dřeva, lidí.

Ale lidé jako by šli opačnou cestou. K čemu jsou třeba v kouzelném starém městě jménem Praha nějaké starbucksy, kfc? Pro koho je to dobré? Proč nemáme vlastní kavárny, každou jinou? K čemu slouží ty franšízy? Cui bono, probůh?

Snad je to tím, že mlčky tolerujeme tzv. glajchšaltování, že nám nejen nevadí stejnost, ale že se jí někdy někteří přímo dožadujeme. Proč by byl jinak u takřka legendární zastávky na D1 u Devíti křížů mcdonald? A i ten kačer je importovaný, proč? Mívali jsme taky třeba nejkrásnější dětské knížky na světě! Kolik ve světě dostaly ocenění… A dnes?

Marcus Aurelius (římský císař 161–180) píše (viz obrázek):

Napadá mě, že i ty časopisy, nakladatelství, co jen zahlcují čtenáře importem, jdou jaksi proti vlastnímu smyslu své práce. A tou přece není, nemůže být v první řadě zisk! (Hle, ještě o tom sním…)

Málo se hledá, co máme svého, vlastního, možná lepšího, než ti světoví bestselleristé říkají. Nic doma nehledat a jen přejímat, znamená ochuzovat svět o rozmanitost, jít přímo proti duchu přírody.

Ale všechno, co jsem tu teď napsal, by asi nebyl problém zpochybnit. Kolik různých otázek mě napadá, otvírá se. Jen ten základní pocit z toho, že na krásných místech mého města jsou stále jako vejce vejci si podobné, stejné podniky, ten blbý pocit je nepochybný.

Naše dvě otázky:

  1. Jsem sám, komu to vadí?
  2. Proč tam lidi chodí?

Proč si, jak by řekla teta Kateřina z knihy o Saturninovi, nehledí svého? Jenže - jak si hledět svého, zavalený tím vším agresivním cizím?

Jeden z opravdu dobrých a celosvětově i hodně známých scénáristů, pan Jean-Claude Carriere píše:

Chléb a hry. Někam to svoje, to vlastní, jen tak předáváme a nevíme kloudně komu ani kam.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce.

Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné.

Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva.

V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje.

K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu.

Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání.

Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci.

I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě.

Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí.

Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.


Sobota 14. září 2019


Začal podzim. Přesně na první školní den odešly tropy a začalo pršet a ochladilo se. Loni to taky takhle na den vyšlo. Říkám si, že to tedy třeba s přírodou a rozhozeným klimatem tak špatné nebude.

Za kterýžto názor by mne tzv. alarmisté určitě hnali. Já bych zase hnal lidi, co vymýšlí takové podivné patvary, navíc s jediným záměrem: shodit, poškodit, zesměšnit, urazit názorového oponenta. Pravdoláskař, pražská kavárna, eurohujer, alarmista – za tohle by se mělo posílat do vězení.

Za prznění žen a lidí obecně se to dělá. A náš jazyk se snad prznit může? Vždyť je to klenot, jedna z mála skutečně osobitých věcí, které nám tu v globalizovaném prostoru zůstávají. A víte co? Nesnáším Česko. Ano, je to tak. Pořád, když toto slovo někde slyším nebo čtu tak mi vnitřní smysl pro jazyk nadskočí. A nevím jakým jednoslovným jednoduchým názvem to nahradit. Nemyslím ale, že vše musí být jednoduché a rychlé.  

Z lesů se paří, po deštích rostou houby. Bylo jich tolik, že babky jsme ani nesbírali. A prý nejsou ani k sběru vhodné, protože v nich při sušení vznikají škodlivé látky a člověk by je neměl jíst. Osobně si ale myslím, že se člověk přiotráví víc po běžném jídle z běžného obchodu.  

Cestou od rodiny z Moravy na D1 zase popojíždíme v zácpách. Onehdy proběhl po sociálních sítích obrázek: výstava pracovních strojů – pochopitelně kde jinde než na naší nejvytíženější dopravní tepně. Tepna se ale ucpává a je to asi i symbolický obraz stavu českého a moravského národa. Mentální zácpa.

A prý za to můžou kočky! Tvrdil to jistý vědec, že více než třetina národa trpí toxoplasmózou, která mimo jiné snižuje inteligenci. Jak jinak vysvětlit nevysvětlitelné. Že krajinu intenzivním hospodařením a jedy ničíme a vysoušíme. Že za kalamitu lesů nemůže kůrovec, ale monokultury smrků, kácení a oteplování, které právě odlesňováním a množstvím emisí vzniká. Všechno se ví. Ale i tak se to mrví dál. Rozum mi to nebere. Asi je ucpán. Stavebními stroji.

Teď přišel podzim. A s ním přichází i čas sázet stromy. Udělejme to. Pomůže to. Pokud tedy ta zatemněná třetina zas nezvolí vládu lidí, kteří… Však víte co. Prostě zas dovolí stromy vykácet a zas to všechno pořádně pohnojí. Obrazně i doslova. A nesvádějme to na kočky. Kočky mám rád.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Teoreticky, podle platných českých zákonů nemůže být dodavatelem státu žádná firma patřící členovi vlády. Firma člena vlády ani nesmí pobírat dotace. Je naprosto evidentní, že tento zákon je masivně porušován Babišovým holdingem Agrofert. Právně je však vše v pořádku, protože stávající legislativa je na Babiše krátká. Proto je třeba ji změnit.

Správa státních hmotných rezerv platí ročně Agrofertu za uskladnění sušeného mléka, obilí a mraženého masa 160 milionů korun. Stamilionové příjmy má Agrofert i od Lesů ČR. Od února 2017, kdy vstoupil v platnost zákon o střetu zájmů, zde realizoval Agrofert zakázky v objemu 2,2 miliardy korun. Největším dodavatelem je však dceřiná firma Agrofertu společnost Preol, která do státního Čepra dodává biopaliva, jejichž masivní povinné přimíchávání si Andrej Babiš před lety proloboval a které nechce opustit, i když to již pravidla EU umožňují a i když je zřejmé, že biopaliva životnímu prostředí škodí. Preol tak od roku 2017 do června 2019 dodal Čepru biopaliva za více než pět miliard korun. Zakázky za další desítky milionů pak získala ještě jedna firma z Agrofertu, a to Primagra.

Přitom zákon o střetu zájmu č. 159/2006 Sb. v § 4b uvádí: „Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) ( člen vlády nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlád) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.“

Obdobné je to s dotacemi: „Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího rozpočtová pravidla nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky obchodní společnosti, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti.“ I toto ustanovení zákona je masivně porušováno, a tak Agrofert získal v roce 2018 na dotacích téměř 1,8 miliardy korun, tedy jen o 165 milionů méně než v roce 2017.

Státní podnik Čepro si nechal v létě 2019 zpracovat právní analýzu z obavy, že výše uvedený zákon o střetu zájmů porušuje. „Z dokumentů, které má společnost Čepro k dispozici, v současné době nelze dovodit oprávnění ani povinnost vylučovat společnosti z koncernu Agrofert ze zadávacího řízení na veřejné zakázky z důvodů dle ustanovení zákona o střetu zájmů,“ stojí v ní. Klíčový argument, o který se právníci opírají, vyplývá ze samé podstaty svěřenského fondu. Ten totiž nemá právní osobnost (není fyzickou ani právnickou osobou), a tudíž nenaplňuje primární právní definici ovládané osoby. Dle zákona o obchodních korporacích takovou ovládanou osobou může být jen obchodní korporace, typicky třeba akciová společnost či společnost s ručením omezeným.

Vznikem svěřenského fondu vzniká dle českého práva oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku, jehož správy se ujme svěřenský správce. Jedná se tak o autonomní majetek, který není předmětem vlastnictví konkrétní právnické nebo fyzické osoby. Svěřenské fondy nemají právní subjektivitu, nejsou osobou ve smyslu práva, a nejsou proto způsobilé k tomu být ovládány. „Vložením akcií společnosti Agrofert do svěřenských fondů došlo k převodu jejich vlastnictví z dispozice jediného akcionáře, Ing. Andreje Babiše, do dispozice dvou samostatných svěřenských fondů. S ohledem na to lze konstatovat, že žádný veřejný funkcionář nevlastní jakýkoliv podíl ve společnosti Agrofert ani ve společnostech do něj náležejících,“ uvádí analýza zpracovaná na základě požadavku společnosti Čepro.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Pouhým právnickým trikem, přilepením cedule „svěřenecké fondy“, se tak stalo, že Agrofert tedy legislativně nikomu nepatří. A když nikomu nepatří, nemůže tedy patřit ani někomu, kdo je členem vlády a konfliktu zájmů. To je podobné jako přijmout zákon, který říká, že nosnost silničních mostů lze překročit libovolně těžkým vozidlem, pokud na něm bude alespoň 75 cm dlouhý nápis „Agrofert“.

Z právní analýzy také vyplývá, že jakékoliv závěry o evidentním konfliktu zájmů Andreje Babiše, které učiní Evropská komise, budou závazné jen pro ČR jakožto členský stát EU, nikoliv přímo pro jednotlivé subjekty, jako je Čepro. Jsou jen dvě cesty, jak zabránit tomu, aby si opravdu bohatý bezskrupulózní politik dále ochočoval velkou část státu. Tou první je možnost vylučovat politiky vlastněné firmy ze zadávacích řízení na základě precedentního rozsudku některého z obecných soudů České republiky. Rozsudek takového soudu by musel rozhodnout o tom, že ovládající osobou společnosti Agrofert je veřejný funkcionář. Vydání takového rozsudku je však krajně nepravděpodobné, protože žalobcem by patrně musel být někdo spojený se státem. Ten však ovládá právě Andrej Babiš. Druhou cestou je změna legislativy.

Autor je zakladatel a ředitel Kverulant.org, o.p.s.


Pátek 13. září 2019


Publicista a kritik Josefa Chuchma (*1959) vybral pro výstavu v Leica Gallery Prague ze svého archivu snímky ze stovek filmů exponovaných od roku 1975 do první poloviny 80. let., které až na výjimky dosud nebyly zveřejněny. Výstava, která potrvá do 3. listopadu, je ohlédnutím do období okupace Československa sovětskou armádou, do let politické nehybnosti.

Žánrovým určením Chuchmova díla je takřečený humanistický dokument spjatý s klasickou fotografickou technikou a s černobílou škálou. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení.

Z cyklu Letmá setkání. Praha, Park kultury a oddechu Julia Fučíka, 18. září 1983. Foto: Josef ChuchmaAutor se na výstavě prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům.

Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu.

Z cyklu Vojenská přísaha v centru hlavního města, Praha, říjen 1981. Foto: Josef ChuchmaDlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Josef Chuchma se začal intenzivně fotografovat zhruba ve svých třinácti letech. Záhy začal získávat ceny v soutěžích mladých fotografů. Od počátku osmdesátých let se věnoval fotografii i jako publicista a kritik – zprvu psal především do časopisu Československá fotografie. Fotografii se rovněž věnoval v rámci vysokoškolských studií včetně diplomové práce. Podílel se na fotografickém ilustrování několika knih, kupříkladu výboru z veršů Johna Updikea Domácí biograf (1998) nebo vzpomínkového svazku Luďka Svobody Antikvariát a já (1999). Editorsky se podílel na monografii fotografa Václava Chocholy (2003), je autorem textů v monografiích Hany Jakrlové (2006), Tomkiho Němce (2007), Jaroslava Brabce (2013), Jaroslava Beneše (2016), Josefa Koudelky (2018). Napsal rovněž statě například do knih Deset let – Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES (1999) či Anna Fárová & fotografie / Photography (2006). Je spoluautorem svazku Torst: Dvacet let nakladatelství (2011). Dvakrát (1991 a 1996) samostatně vystavoval v Praze fotografické portréty spisovatelů. 

 

Autor je kurátor výstavy.

Tiskový mluvčí čínská ambasády v ČR se vyjádřil „k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky“. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění.

Vzájemné respektování národní suverenity a územní celistvosti je základní normou mezinárodních vztahů, což platí nejen pro vztahy na úrovni států, ale také pro výměnu na úrovni regionů.

Princip jedné Číny zahrnuje suverenitu Číny a její územní celistvost a je důležitým základem a předpokladem pro veškerou zahraniční výměnu a spolupráci, kterou čínská strana se zahraničím rozvíjí.

V nedávné době došlo k určitým třenicím v oblasti kulturní výměny mezi Čínou a Českem, jejichž prvotní příčina je na příslušné straně České republiky. Odpovědné osoby českých kulturních orgánů bohužel nezohlednily fakta a bez vyslechnutí druhé strany vznesly neopodstatněná obvinění vůči Číně, se kterými nesouhlasíme a vyhrazujeme se proti takovému chování.

Magistrát hlavního města Prahy a jeho primátor již nějakou dobu velmi negativně působí v otázkách týkajících se národní suverenity Číny a jejích klíčových zájmů, jako jsou otázka týkající se Taiwanu či Tibetu. Tím bohužel vážně poškozují cítění čínského lidu a podkopávají dobrou atmosféru dvoustranných vztahů, zejména pak regionální výměnu a spolupráci.

Apelujeme na Magistrát hlavního města Prahy a jednotlivé české politiky, aby úmyslně nepoškozovali čínsko-české vztahy, neboť jejich jednání v dlouhodobém horizontu poškozuje i jejich vlastní zájmy.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 V debatě o přechování se objevuje argument, že je každého osobní věc a právo mít jméno, jaké chce. To ale dovedeno do důsledků neplatí, i když se tím hodně lidí nesmyslně ohání.

Jméno není jen osobní věc, ale i poznávací znamení pro společenství. A jako takové musí být srozumitelné a použitelné. Kdybychom opravdu měli mít právo označovat se jakkoliv, mohl by se někdo jmenovat “Hrmtzvfffgggjkmdndll” nebo “)€”.  

Špatně by se oslovoval ve škole, zdržoval by při každém jednání na úřadě, nedalo by se vyvolat v IKEe, když by se mu v dětském koutku rozbrečelo dítě. A tisíc dalších věcí. Protože prostě jméno je funkční nástroj a slouží jako interface mezi jednotlivcem a společenstvím. A pokud jako takové funguje pro jednu z těch stran špatně (třeba pro to společenství), je to interface na nic.

Pokud tedy nepřistoupíme na absolutní svobodu stanovení jména, bavíme se už jen o míře pravidel. V Česku mluvíme česky, a proto je nám celkem jedno, jaká jména fungují v Americe a v Číně, protože my pro užívání potřebujeme, aby fungovala v češtině.

Když učím, zažívám několikrát ročně situaci, kdy se v českém jazykovém prostředí setkávám s asijským jménem. A většina těch lidí, většinou vietnamských studentů, má nějakou českou (jinou) verzi svého skutečného jména, protože prostě v tisíci situacích zažili, že jejich asijské jméno se v české komunikaci používá blbě.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Poskládáno z autorovy facebookové debaty.

Nejsem v žádném případě sympatizantem ministryně spravedlnosti Marie Benešové. Nicméně nemohu nereagovat na některé prvky útoků na ni, a to nikoli kvůli ní osobně, ale kvůli scestnému myšlení kritiků její novely zákona o státním zastupitelství. Novela si zasluhuje věcné zacházení. Nemůže za to, že ji předkládá ministryně, kterou v okamžiku nouze vytáhl z klobouku Andrej Babiš.

Zákon o státním zastupitelství vyžaduje zásadní přepracování. Je hříchem minulých politických reprezentací, že nedokončily cestu, nastoupenou Nečasovou vládou a návrhem nového zákona, který předložil ministr Pavel Blažek. Nebyla ale politická vůle a sama Marie Benešová přispěla k nezdaru, když jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě předlohu stáhla z poslanecké sněmovny. Později se už nic dokonalejšího do sněmovny nedostalo. Dnes se Marie Benešová snaží pokračovat „salámovou metodou“, tedy postupným řešením nejpalčivějších problémů.

Státní zastupitelství je užitečný, ale nebezpečný úřad

Po několikaletých debatách z minulých let by mělo být všem jasné, že požadavek na zavedení pevných funkčních období vedoucích státních zástupců odpovídá jak zabezpečení jejich existenční jistoty, tak potřebě efektivního využití lidského potenciálu i protikorupční ochraně. Z toho plyne, že novela v zásadě řeší samozřejmosti a spory se vedou o detaily, jako o délku funkčního období a způsob výběru vedoucích státních zástupců. Míra útoků na Marii Benešovou je za těchto okolností nepřiměřená.

Její kritici namítají, že silný vliv ministra spravedlnosti povede ke zpolitizování státního zastupitelství. Netuším, co si pod tím představují. Ministr spravedlnosti je nositelem justiční politiky vlády a státní zastupitelství je jedním z jejích vykonavatelů. Ministrovi spravedlnosti přísluší v zákonem vymezeném rozsahu činnost státního zastupitelství usměrňovat. Porušení této zásady by mohlo vést ke vzniku situace, ve které by se státní zastupitelství začalo chovat v rozporu s vládní justiční politikou a případně by se chtělo nadřadit nad vládu. Představa, že justiční politiku v oblasti trestního řízení určuje legislativa a o její aplikaci může rozhodovat samo státní zastupitelství, podřízené přímo pánubohu, je scestná. Ještě jinak: státní zastupitelství je velmi užitečný úřad, ale je také nesmírně nebezpečný. Dohled ministerstva nad ním je v určitém rozsahu nezbytný.

Mimo to jsou možnosti ministra spravedlnosti ovlivňovat chod státního zastupitelství silně omezeny nastavením vnitřních pravidel jeho fungování, které by měly být dostatečnou zárukou zachování jeho nestrannosti za každého počasí. Státní zástupci mají současnou právní úpravou ale i praxí zajištěnu procesní a rozhodovací nezávislost. Ohrozit ji může pouze osobní selhání, proti němuž ale žádná právní úprava nechrání.

Pokud si kritici Benešové pod pojmem zpolitizování představují ovlivnění výběru vedoucích státních zástupců a obsazení míst stoupenci ministrovy strany, lehce přehánějí. Obměna vedoucích státních zástupců bude rozložena v čase, takže může probíhat během mandátů více ministrů nebo dokonce vlád i za různého složení parlamentu. Pravidelná obměna vedoucích státních zástupců způsobí, že vliv ministra bude omezen jen na jedno jejich funkční období. Vedoucí státní zástupce jmenované za působení Marie Benešové nahradí za pár let jiní, jmenovaní možná ministrem za stranu, která dnes ještě neexistuje. Pochybuji ostatně, že je dost stoupenců ANO použitelných pro obsazení většiny míst vedoucích státních zástupců.

Vláda by mohla Pavla Zemana odvolat bez problémů už nyní

Mezi obránci státního zastupitelství proti politizaci jsou výraznými postavami někteří protibabišovští politici. Zcela jistě soudí, že je třeba státní zastupitelství chránit proti „těm druhým“, tedy proti „babišovcům“. Sami sobě by určitě poskytli výjimku, kdyby se dostali k moci. Obecně ale s nimi souhlasím, že politici by neměli do věcí resortu spravedlnosti mluvit, s výjimkou těch, kteří problematice rozumí, a to bez ohledu na stranickou příslušnost. Náš problém ale tkví v tom, že k věcem justice se s chutí a sebejistotou vyjadřují lidé, kteří jí nerozumí. Je například trapné, když se předseda parlamentní strany nechá přistihnout při neznalosti pojmu „pravomocný rozsudek“, ale nebrání mu to ve vyjadřování k novele zákona o státním zastupitelství.

Nemístné jsou i výhrady proti začlenění soudců do výběrových komisí. Těžištěm práce státního zastupitelství jsou předsoudní fáze trestního řízení, státní zastupitelství je tedy „dodavatelem“ soudů. Soudy samozřejmě vědí, jaká je kvalita jednotlivých žalobců, jejichž obžalobami se zabývají. Je v jejich zájmu, aby se do vedoucích funkcí dostávali státní zástupci, kteří odvádějí tu nejlepší práci. Proto je na místě dát soudům možnost, aby ovlivnily výběr vedoucích státních zástupců.

Velké pobouření se týká údajně neúnosné doby do účinnosti novely, po kterou ještě vláda bude mít právo odvolat nejvyššího státního zástupce a s pomocí nového nejvyššího státního zástupce zbavit se obou vrchních státních zástupců. Podpořil jej sám nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřením, že účelem přijetí novely je zbavit se jeho a obou vrchních státních zástupců. Za takový projev neloajality vůči vládě, spojený s nevysloveným nárokem na doživotní setrvání ve funkci, by zasluhoval okamžité odvolání z funkce.

Nemyslím ale, že za dané vnitropolitické situace vláda uvažuje o jeho odvolání. Ale kdyby se jej skutečně chtěla zbavit, nemusela by přece roztáčet složitý legislativní proces, jehož výsledkem bude vypršení jeho mandátu až za několik let, v době, když už možná tato vláda nebude existovat. Nic jí přece nebrání využít současného právního uspořádání a odvolat jej kdykoli z funkce bez udání důvodů. Andrej Babiš a Marie Benešová jsou jiní lidé než Petr Nečas a Jiří Pospíšil, kteří se k odvolání Renaty Vesecké nedůstojně prokousávali půl roku.

Strašení lidmi v ulicích je politický nátlak

I když k Pavlovi Zemanovi chovám jisté sympatie a přeji mu světlé zítřky, dovolím si současně projevit laický názor, že nutná výměna na postu nejvyššího státního zástupce má již několik let zpoždění. Každý vedoucí pracovník se časem opotřebuje, a pak již jen žije z podstaty. Je třeba jej vyměnit, protože již nic nového nepřináší. Když nastoupil Pavel Zeman, provázela jej aureola spasitele a přišel se smělým projektem reformy státního zastupitelství. Když narazil na nevůli politiků, stáhl se, chová se jako sfinga, nic nového již nepřináší a pouze udržuje úřad v chodu. Na druhou stranu by jej ale stát měl po odchodu z této funkce vhodně využít.

Obměna vedoucích pracovníků v rozumných intervalech je základní podmínkou moudré personální politiky. Stavět se proti odvolání nejvyššího státního zástupce v naději, že zabrání zastavení trestního stíhání Andreje Babiše, je totéž jako zbavit státní zastupitelství ochrany proti politickým vlivům. Stejně tak strašení lidmi v ulicích, pokud Marie Benešová neustoupí požadavkům odpůrců, je nezastřený politický nátlak na vládu a státní zastupitelství. Vykonávají jej stejní lidé, kteří slovně bojují proti politizaci státního zastupitelství. A neváhají popouzet proti vládě veřejnost, která se samozřejmě v problematice legislativních změn ve státním zastupitelství neorientuje.

Odpůrci Marie Benešové mluví o nutnosti posílení nezávislosti státního zastupitelství, nejlépe jeho vyvedení změnou ústavy z područí moci výkonné. Zatím ale nikdy nevysvětlili, v čem se projevuje deficit nezávislosti, který je nutné odstranit.

Sám vím pouze o dvou případech, v nichž státní zastupitelství provedlo akci z vůle „vyšší moci“. Prvním bylo zastavení trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, vynucené otevřenou hrozbou odchodu lidovců z vlády Mirka Topolánka, druhým zákrok na vládě směřující k sesazení Petra Nečase, v němž úlohu pěchoty sehráli státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, zatímco velící generál mlčky přihlížel z Brna. V obou případech nešlo o vlastní iniciativu státních zástupců, nýbrž podlehli tlaku bůhví odkud, bůhví koho.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Potřebujeme "českou cestu"

Nikdo také nevysvětlil, v čem by mělo spočívat posílení nezávislosti kromě změny ústavně právního začlenění státního zastupitelství do struktury státu. Nejsou žádné záruky, že zvýšení nezávislosti nepovede k častějšímu výskytu různých výstřelků státních zástupců, jichž je až příliš. Samozřejmě se ani nezmiňuje, čím by změna ústavně právního postavení státního zastupitelství vyvolala zlepšení výkonnosti a kvality práce státního zastupitelství.

Nikdo se také ale ani slůvkem nezmínil, v kterém ze „starých států“ Evropské unie jimi navrhovaná opatření k posílení nezávislosti státního zastupitelství fungují, popřípadě proč je jimi projektovaná „česká cesta“ lepší než vyzkoušené postupy standardních demokracií. 

Nižší poměrný počet vězněných osob v Rakousku a Spolkové republice Německo proti českým poměrům dokazuje, že jejich systém vymáhání práva není o nic horší než náš. Ale tamní státní zástupci mají postavení státních úředníků, spolková republika nemá speciální zákon o státním zastupitelství, které je podřízenou součástí justice, a k odvolání nejvyššího spolkového státního zástupce bez udání důvodů ministr spravedlnosti nepotřebuje souhlas vlády. Rakousko takovou funkci vůbec nemá, zemští státní zástupci jsou přímo podřízeni spolkovému ministrovi spravedlnosti. Ve Francii a Španělsku se prokuratura emancipovala do postavení ministerstva. Ale ve sporech mezi prokurátory a státem je ministr spravedlnosti v nadřazeném postavení arbitra.

Vládní novela zákona o státním zastupitelství dosud nedorazila do poslanecké sněmovny. Není proto důvod řešit ji nátlakovými akcemi včetně pouličních protestů, protože koneckonců jde o vysoce odbornou problematiku, kterou by bez personálních vášní měli věcně projednat poslanci. Doporučuji tlumení vášní, protože v tuto chvíli nikdo nemůže zaručit, že tato vláda a tento parlament dovedou projednávání novely do vítězného konce.


Čtvrtek 12. září 2019


Moravská galerie spolu se Společností Jindřicha Chalupeckého a letošními finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého přichází s projektem využívajícím obnovitelné zdroje energie k provozu finálové výstavy v Pražákově paláci. Výstava bude napojena na dočasnou fotovoltaickou elektrárnu umístěnou na základech rozestavěného Janáčkova kulturního centra v sousedství galerie. Organizátoři tento projekt chápou jako důležitý příspěvek k aktuální diskusi o klimatických změnách. 

Moravská galerie i Společnost Jindřicha Chalupeckého patří mezi signatáře výzvy k vyhlášení stavu klimatické nouze, s níž se v letošním roce obrátily kulturní organizace na magistrát města Brna a Prahy. Zároveň obě instituce nechtěly zůstat pouze v roli vyzyvatelů, ale samy aktivně konat. Dohromady si začaly klást otázky: má naše činnost negativní dopad na životní prostředí? Jakou za sebou výstavy zanechávají uhlíkovou stopu? Kolik energie spotřebuje provoz výstavy a kolik vyprodukuje CO2? Mohou být obnovitelné zdroje energie, získané třeba ze solárních panelů, pro provoz galerie funkční alternativou? Stačí pouze přejít na „zelenou“ energii, nebo bude rovněž třeba změnit zavedené standardy, třebaže budou umělci a kurátoři nuceni slevit ze svých nároků na prezentaci umění a uskromnit se?

„Nápad se, se kterým přišli vystavující umělci, zněl na počátku docela bláznivě,“ říká Jan Press, ředitel Moravské galerie, „ale současné umění považuji za laboratoř, v níž se testuje budoucnost.“ Celá finálová výstava jubilejního 30. ročníku prestižní ceny pro mladé umělkyně a umělce, který se koná od 27. září do 19. leden příštího roku, bude napojena na šedesát solárních panelů, které svým výkonem budou zajišťovat plynulý chod výstavy. Ve výstavních prostorách byl naistalován nezávislý elektrický rozvod, z něhož poběží nejen osvětlení sálů, ale také například všechny projekce a další zařízení k prezentaci umění.

To bylo možné díky spolupráci se společností FitCraft Energy z Valašského Meziříčí, která zapůjčila a zprovoznila fotovoltaickou technologii. Podle jednatele společnosti Martina Dorazila bude navržená velikost provizorní solární elektrárny postačovat k provozu výstavy i během méně slunných dnů, které lze s příchodem podzimu očekávat. „Systém je kapacitně navržen tak, aby plně nabité akumulátory dokázaly výstavu pohánět po dobu pěti dnů. Provedené simulace výroby a spotřeby energie ukazují, že systém nebude potřebovat žádnou další energii,“ tvrdí Dorazil.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Letošní finále Ceny Jindřicha Chalupeckého bude první takto koncipovanou výstavou s CO2 neutrálním provozem. „Uvědomuji si, že nás bude spoustu lidí považovat za naivní a celkem oprávněně mohou poukazovat na to, že negativní ekologickou stopu nezanechává pouze provoz výstavy, ale také celá její příprava, se všemi transporty a použitými materiály. Jediné zcela neutrální řešení by bylo nedělat nic. Ale možná bude stačit, když toho budeme dělat méně a jinak. Doufám, že se takováto diskuze i díky letošnímu Chalupeckému otevře,“ doplňuje Ondřej Chrobák, hlavní kurátor Moravské galerie.   

Cena Jindřicha Chalupeckého je udělována za mimořádně výraznou uměleckou tvorbu v oboru výtvarného umění a je určena nastupující generaci umělců, jejichž dílo má potenciál získat uznání v kontextu české i mezinárodní umělecké scény a ztělesňuje po obsahové a formální stránce výjimečný postoj. Letošními finalisty jsou Comunite Fresca (Dana Balážová, Markéta Filipová, Marie Štindlová), Andreas Gajdošík, Baptiste Charneux, Marie Lukáčová a Pavla Malinová.

Vzpomínky na doby, kdy bylo ještě Německo rozdělené na dvě části, pocta ikonickému švýcarskému herci Bruno Ganzovi, kultovní Karl May nebo rebelové bouřící se proti konzumu a konformitě… Festival DAS FILMFEST chystá zatím nejbohatší program ve své historii: více než pět desítek snímků aktuální německé, rakouské a švýcarské produkce uvidí letos návštěvníci hned ve čtyřech městech kromě Prahy a Brna nově také v Plzni a Jihlavě.

Již 14. ročník festivalu německy mluvených filmů DAS FILMFEST, nabídne mezi 16. a 25. říjnem nabídne osm programových sekcí. Tradiční DAS FILMFEST SPEZIAL představí ty nejzajímavější, cenami ověnčené i divácky úspěšné snímky – například komedii Love Machine následující nejlepší tradici rakouského kabaretu; film o tom, jaké to je, když se vám pomalu hroutí život Půda pod nohama (Der Boden unter den Füßen), oceněný debut Melancholická dívka (Das melancholische Mädchen) nebo roadmovie 25km/h. Za pozornost stojí také mrazivé drama Běžec (Der Läufer). Chybět nebude ani nejnovější snímek Fatiha Akina U Zlaté rukavice (Der Goldene Handschuh).

Sekce REBELLION & REVOLTE se zaměřuje na rebelující – a často výstřední – hrdiny, kteří se bouří proti společnosti. Letos bude k vidění například citlivé drama L’Animale či pestrý a vášnivý debut Rozbi moje srdce (Zerschlag mein Herz) Alexandry Makarové. Program představí i německého oscarového kandidáta Narušitel systému (Systemsprenger) či drsný film o šikaně a o síle sociálních médií Plavání (Schwimmen). Komedie Zač nás trestáš? (Womit haben wir das verdient?) vypráví příběh ateistické feministky, lékařky Wandy, která spadne z oblak, když jí její pubertální dcera Nina sdělí, že se rozhodla přestoupit k islámu.

Letošní program vzdá také hold dvěma kulturním ikonám. Švýcarský filmový a divadelní herec Bruno Ganz patřil k nejvýznamnějším německy mluvícím hercům současnosti. Nejvíce se proslavil rolí Adolfa Hitlera ve filmu Pád třetí říše, a právě tento snímek stejně jako kultovní film Wima Wenderse Nebe nad Berlínem budou k vidění v rámci sekce RETROSPEKTIVE: BRUNO GANZ. Druhou osobností, které letošní program skládá poctu, je německý spisovatel, na jehož dobrodružných románech z divokého západu vyrostlo několik generací. Sekce KULT KARL MAY uvede čtyři snímky včetně u nás zcela neznámé loutkové adaptace Stopa vede ke Stříbrnému jezeru.

Do dob minulého režimu zavede diváky v sekci TENKRÁT NA VÝCHODĚ (ES WAR EINMAL IM OSTEN) například animovaný snímek Fany a pes (Fritzi: Eine Wendewundergeschichte), který bude na festivalu uveden v předpremiéře, příběh o nenápadném osobním hrdinství Tichá revoluce (Das schweigende Klassenzimmer) či napínavý film Balón (Ballon) o odvážném pokusu o útěk na Západ s pomocí horkovzdušného balónu.

Milovníky dokumentů se v sekci DIE DOKU čeká mimo jiné tabu prolamující dokument Vagína (#Female pleasure), snímek o vztahu mezi lidmi a zvířaty Zvířata a jiní lidé (Tiere und andere Menschen) nebo hudební dokumenty Protože žiješ jen jednou – Die Toten Hosen (Weil du nur einmal lebst – Die Toten Hosen auf Tour) a Berlin Bouncer. Ukázku toho, jak funguje populismus a politika emocí v praxi, nabídne snímek Tuzemsko (Inland) o voličích extrémní pravice.

Přehlídka německých, rakouských a švýcarských filmů proběhne od 16. do 25. října v pražských kinech Lucerna, Atlas a Kino 35, v brněnském kině Art, plzeňském DEPO 2015 a jihlavském kině Dukla. Přesný program bude zveřejněn do konce září ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Už podesáté pořádá Skandinávský dům festival severské kultury Dny Severu. Letošní ročník se zaměří na různé podoby cesty v literatuře či filmu. Konat se bude na přelomu října a listopadu 2019 v Praze a Brně.

Festival v Praze zahájí debata s norským velvyslancem Robertem Kvilem a bývalým českým velvyslancem v Dánsku Zdeňkem Lyčkou o dobrodružstvích kulturní diplomacie a českých stopách na Severu. Následovat bude beseda s islandskou spisovatelkou a držitelkou Ceny Severské rady za literaturu Audur Avou Ólafsdóttir a dánskou autorkou Andreou Hejlskov.

Na různé podoby cesty dojde i na filmovém plátně: ať už se jedná o finskou komediálně laděnou roadmovie režiséra Miky Kaurismäkiho Cesta na sever, atmosférický švédský film Iluze – film o vlaku, či norsko-sámský dobrodružný snímek Stopař. Všechny filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky.

„Téma cesta nám také vnuklo nápad na jednu speciální akci,“ říká organizátorka Jitka Jindřišková ze Skandinávského domu: „Společně s překladateli finského bohéma Penttiho Saarikoskiho se vydáme Prahou na komentovanou procházku ve stopách jeho novely Čas v Praze.“

I v Brně bude hlavním hostem Auður Ava Ólafsdóttir, která promluví o svých v češtině vydaných románech Nad propastí byla tma, Listopadoví motýli a Výhonek osmilisté růže. Součástí programu bude stejně jako v Praze debata o severské a české diplomacii. Dále se bude promítat kultovní dánská roadmovie Spi, děťátko, spi o čtyřech dívkách z pasťáku, které se vydávají napříč Dánskem, aby našly svou budoucnost. Festival zakončí komentovaná procházka podzimním Brnem po stopách severských zemí a osobností.

 

Program festivalu v Praze

- 29. 10., 19.00, debata: Cesty severské a české diplomacie, České centrum Praha, Rytířská 31 | vstup volný

- 30. 10., 19.00, film Cesta na sever, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

- 31. 10., 19.00, debata: Na útěku před světem s Audur Avou Ólafsdóttir a Andreou Hejlskov

- 1. 11., 18.00, komentovaná procházka: Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho, sraz na náměstí Kinských, vstup volný

- 5. 11., 19.00, promítání: Iluze – film o vlaku, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

- 6. 11., 19.00, promítání: Stopař, kino Evald, Národní 28, vstupné 120 Kč

 

Program festivalu v Brně

- 30. 10., 18:00, Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir (Moravská zemská knihovna)

- 1. 11., 18:00, promítání: Spi, děťátko, spi (Moravská zemská knihovna)

- 4. 11., 18:00, Cesty severské a české diplomacie: Robert Kvile a Zdeněk Lyčka (Otevřená zahrada)

- 6. 11. , 16:00, Severská prohlídka Brna (sraz v Björnsonově sadu u Piknik boxu)

Podrobnější informace najdete ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Tvorbu nejznámějšího českého grafického studia představuje aktuální výstava v Západočeské galerii ve výstavní síni „13“ netradičně – všechny grafické návrhy visí na bílých tričkách.

Více než padesát návrhů prezentovaných na výstavě sleduje tvorbu studia od Najbrtových počátků v 80. letech, přes artdirekci časopisů Reflex a Raut až po zmnožení jeho autorské identity po roce 1994. „Některé z prací zlidověly nebo nabraly společenský rozměr nad rámec zadání. Instalace proto vystoupila ze stěn do prostoru a základem výstavy se stal standardizovaný formát bílého trička. Výstava tak nestaví diváka jen před problém grafického řešení, důvtipné vizuální zkratky, kompozice nebo stylu, ale taky před otázku rostoucí důležitosti designu pro jedince i společnost a otázku, zda by tohle chtěl nosit na hrudi, na ulici nebo třeba jen coby noční košili,“ uvádí autor koncepce výstavy Michal Nanoru.

„Pod vedením Aleše Najbrta, který ho před pětadvaceti lety založil, a dnes i jeho partnerky Zuzany Lednické Studio Najbrt pravidelně zpracovává úkoly národního významu, milované festivaly i přeplněné hospody a jako nikomu jinému se mu daří budit vášně daleko za hranicemi oboru. Značka Najbrt je pop, ať už to v téhle zemi v posledních dekádách znamená cokoli,“ dodává Michal Nanoru.

Studio Najbrt je autorem identit pro Českou televizi, Českou filharmonii, České dráhy, Národní galerii, Národní divadlo, Ministerstvo zahraničí, Masarykovu univerzitu, Pražské jaro, centrum současného umění Dox i města Praha či Ostrava. Jeho realizace zahrnují práce pro film (Pelíšky, Kouř, Šeptej) a divadlo (Sklep, Kašpar), grafické úpravy knih, výstav (Tvrdohlaví, Josef Koudelka, Gerhard Richter, Karel Malich) i hudebních nosičů (The Velvet Undergound, Vltava, Animal Music).

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Od roku 1999 studio výhradně připravuje vizuál Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Vedle dřívějšího působení v divadle Sklep je Aleš Najbrt dnes také členem mnohohlavého cover bandu MTO Universal, dvojice Thomas a Ruhller (s Janem Slovákem) a spolu s výtvarníky Jaroslavem Rónou a Františkem Skálou známého tria Tros Sketos.

K výstavě vychází katalog, v němž vystavená trička obléklo šestapadesát osobností spřízněných se studiem. Jsou mezi nimi režiséři Ivan Zachariáš, Martin Krejčí, Tomáš Luňák či David Ondříček, hudebníci Petr Marek a Robert Nebřenský, herci Jiří Bartoška a Jenovéfa Boková, umělci Michal Cihlář a Jakub Matuška aka Masker, nebo nakladatel Viktor Stoilov.

Výstava potrvá do 3. listopadu.


Středa 11. září 2019


Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas…

Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb.

Pláž za deště (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováRestaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole.

Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím.

V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří.

Rybí trh. (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováMá novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe.

A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Malířka, grafička a ilustrátorka Dana Puchnarová vystavuje o tomto víkendu svá díla v Galerii Jedlová v Jedlové (okres Svitavy). Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 14. září ve 14 hodin.

Témata, která jsou pro její tvorbu charakteristická, hledala (a stále ještě hledá) ve filozofii a literatuře; v první etapě tvorby to byla díla Jacquese Maritaina, Alberta Camuse, Františka Halase a zvláště povídky a romány Franze Kafky.

Již od roku 1966 pracovala s křivkami a čistými barvami a dosáhla tak souladu a jednoduchosti, výrazně odlišné od předchozí etapy, v níž pracovala s těžkou malířskou hmotou a strukturami. Cyklus Vize zničené civilizace z roku 1978 zahrnuje několik osobitých parafrází totalitárního Pomníku, to vše jako součást projektu stejně tak konceptuálního jako vizionářského.

Duchovní předěl v díle Dany Puchnarové iniciovala návštěva Indie, ašramy duchovního učitele a zkušenost s jógovými praktikami pomohly umělkyni na cestě k nové transcendenci. Výrazem této orientace byl v roce 1996 cyklus Sítě, tak jako některé další cykly je i tento neukončený i neukončitelný, neboť tyto sítě jsou ve své nadčasovosti, slovy umělkyně – symbolem duchovní jednoty a společné cesty k míru a harmonii.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ve čtvrtek 26. září vstupuje do českých kin britsko-německý dokument Aquarela, který vezme diváky na pouť za proměnlivou krásou a syrovou silou vody. Snímek o vodním živlu a měnícím se klimatu natočil ruský režisér Viktor Kossakovsky. Dokument doprovází metalový soundtrack zakládajícího člena kapely Apocalyptica Eiccy Toppinena.

V dokumentu Viktora Kossakovského se voda stává protagonistou, zatímco člověku připadá epizodní role v odvěkém koloběhu vzniku a zániku. Voda je moc, která v křehkých lidských bytostech vyvolává úctu, euforii i zoufalství. Kamera v Aquarele cestuje kolem světa: ze zamrzlé hladiny Bajkalu, přes ledové hradby Antarktidy, do útrob hurikánu Irma či mocných venezuelských Andělských vodopádů. Vykresluje portrét tvořivé i ničivé síly ve všech jejích formách a zachycuje důsledky dramatických proměn klimatu.

“Při natáčení Aqurely jsem chtěl zachytit všechny možné emoce, které lze zažít při interakci s vodou, příjemné i zneklidňující — extázi, inspiraci, destrukci a lidskou devastaci,” řekl Kossakovsky. „V roce 2000 jsem při přípravě filmu I Loved You bydlel na ostrově Bornholm v domě s výhledem na Baltské moře. Všiml jsem si, že moře se mění každý den, každou hodinu, dokonce každou minutu. Nikdy jsem se nenudil, protože voda se pořád měnila. Říkal jsem si, že kdybych mohl jen snímat vlny a jak se voda mění z okna po celý rok, snadno bych udělal skvělý film beze slov i bez pohybu kamery. Různé barvy, různé pohyby, různé energie, skrze přírodu a vodu bychom mohli prožívat a cítit pohyby a toky všech nám známých lidských emocí a pocitů — vztek, agrese, klid, ušlechtilost, samota, žárlivost.“

“Filmová báseň o kráse a síle vody ve všech jejích podobách je frustrující a okouzlující zároveň. V době změny klimatu přináší Kossakovsky čirý smyslový zážitek oproštěný od jakéhokoli vysvětlujícího voice overu či mluvících hlav. Aquarela využívá jen evokativní síly filmové řeči. Není to apelativní ekologický dokument, nestojí za ním slavný herec, je to tvrdý útok na divákovy smysly a představivost,” říká ředitel filmové distribuce Artcam Films Vít Schmarc.

Režisér, kameraman, scenárista a střihač Viktor Kossakovsky začal filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském ateliéru dokumentárních filmů. V roce 1989 režíroval svůj první celovečerní film Losev a poté v roce 1992 svůj nejslavnější dokument Bělovy. V roce 2011 byl Kossakovského snímek Ať žijí protinožci vybrán jako zahajovací film filmového festivalu v Benátkách. V mnoha svých filmech (včetně Aquarely) působil současně jako režisér, kameraman i scénárista.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vladivojna La Chia, její kvarteto 4Trio (ve složení Terezie Kovalová, Sylvie Bee, Petr Uvira, Luboš Pavlík) a herečka Gabriela Míčová, držitelka Ceny Thálie a Českého lva, uvedou recitál 8 hlav šílenství věnovaný ruské „lágrové“ básnířce Anně Barkovové: 2. října v Opavě, 17. října v Brně, 19. října v Ostravě, 27. listopadu v Lounech, 28. listopadu v Praze a 29. listopadu v Kutné Hoře.

Komponovaný hudebně-literární večer, jehož autorkou je Vladivojna La Chia, spoluautorkou a režisérkou Marta Nováková, střídá básně zhudebněné Vladivojnou do lyrických i expresivních skladeb citacemi z dopisů a deníkových zápisků v podání Gabriely Míčové coby Anny Barkovové. Vše je podbarveno videoprojekcemi.

S tvorbou a osobností Anny Barkovové se Vladivojna seznámila prostřednictvím filmu 8 hlav šílenství, ke kterému složila hudbu (a byla za ni nominována na Českého lva). Na tuto práci navázala filmovým soundtrackem – vlastní filmovou hudbu přearanžovala do písní na básně Anny Barkovové, které nazpívaly osobnosti od alternativy po mainstreem.

Poté se rozhodla dát písním z alba koncertní akustickou podobu. Na jaře 2017 v pražském Klementinu proběhl první koncert složený výhradně ze zhudebněných básní Anny Barkovové. Následovalo vystoupení v Anežském klášteře a v polovině dubna 2019 Vladivojna představila polodefinitivní podobu recitálu, připravenou společně s režisérkou Martou Novákovou a s kapelou (pětičlenné 4Trio).

„Má cesta k Anně byla docela dobrodružná. Když jsem si poprvé pročítala její poezii, překvapilo mě, jak byla nadčasová, i když se z velké části dotýkala lágrového života. Postava Anny, kterou ve filmu ztvárnila Aneta Langerová, v sobě měla obrovskou vnitřní sílu, zdánlivě krutý smysl pro humor a jakýsi nadhled a břitkou inteligenci. Její deníkové zápisky a dopisy byly tak syrové, upřímné a zvláštním způsobem půvabné, že jsem se rozhodla Anně věnovat i ve své další práci,“ vysvětluje Vladivojna La Chia

A dodává: „Začala jsem dávat dohromady repertoár složený výhradně ze zhudebněných básní. A právě prostřednictvím hudby ke mně začala její poezie promlouvat s ještě větší intenzitou než ze stránek knih. Dalším impulzem k pokračování zhudebňování básní Anny Barkovové byly reakce publika na koncertech. Pochopila jsem, že slova kdysi málem zapomenuté básnířky promlouvají k lidem i dnes, možná daleko naléhavěji než ve své době.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po dvou básnických sbírkách a dvojici povídkových knih přichází talentovaný spisovatel Pavel Bušta s poutavou a hravou prózou Lobotomík. Útlou knihu doprovázenou osobitými ilustracemi Davida Cajthamla vydává nakladatelství Argo. 

 

Lobotomík je vaší první delší vydanou prózou. Co vás inspirovalo k napsání díla „na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely“, jak praví anotace?

Hlavní postava vznikla vlastně náhodou – automaticky jsem si kreslil v grafickém programu, načež jsem zjistil, že jsem nakreslil právě Lobotomíka s kouskem mozku vyčnívajícím z hlavy. Hned mi začala naskakovat první kapitola, tak jsem ji zapsal. Původně mělo jít o komiksový scénář, ale záhy jsem usoudil, že s takovým typem textu nemám dost zkušeností. Ačkoli jsem se poté při psaní i nadále držel jisté stručnosti, vzhledem k absenci vizuální složky jsem potřeboval být o dost popisnější.

A ta psychedelie a dystopie? Ty pravděpodobně způsobila spála, kterou jsem v té době onemocněl. Dospělé moc nepotkává, mě si bohužel vybrala. Několik dní jsem zažíval vysoké horečky a z nedostatku spánku i skoro halucinační stavy, takže jsem měl později z čeho čerpat.

 

Netradičními hrdiny vašeho fantastického příběhu jsou mladík se ztrátou paměti, jeho přítelkyně Darja s poruchou slzných kanálků a antropomorfizovaný pavouk jménem Reginald, kteří na útěku z ústavu zažívají nevšední dobrodružství – třeba uvnitř psychovelryby. Očividně oplýváte bujnou imaginací...

Realistická próza autorovi zapovídá absurdity určitého typu, které jsem si v Lobotomíkově světě mohl naopak dopřát vrchovatou měrou. Chvílemi jsem se musel krotit, ale v zásadě jsem zažíval skutečnou radost z tvorby, nejspíš dosud největší u mých dosavadních knih. To vše asi vyplývá z mé potřeby unikat všednosti, která se mi do života vkrádá. Vstanete, vyčistíte si zuby, jdete do práce, vráží do vás lidé v metru... tak jako kompenzace vznikne vzducholoď, kterou řídí kvantoví roztoči.

Zároveň jsem měl odmala poměrně zvláštní a živé sny, z nichž se dá čerpat. Kdysi jsem trochu ovládal lucidní snění, ale to bylo dřív, když jsem byl v tomto ohledu disciplinovanější.

 

Obzvláště vděčnou postavou je posledně jmenovaný Reg, který se často ujímá role zkušenějšího průvodce svých lidských společníků. Psaní jeho osobitých replik jste si patrně dost užíval.

Reg je postava, kterou jeho kamarádi zkrátka potřebují. Jestliže ostatními zmítají spíše nejistoty, strach nebo smutek, on si ví vždycky rady. Nic pro něj není nemožné, neustále se stará o to, aby cesta pokračovala, a přestože vystupuje excentricky, neupřednostňuje sebe před ostatními. V podstatě je to typický průvodce iniciačním příběhem. Jako má Arthur Dent ze Stopařova průvodce po galaxii Forda Prefecta, má Lobotomík Rega. Rozdíl spočívá především v počtu končetin.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

S tématem normality a šílenství jste si pohrával už ve své povídkové sbírce s příznačným názvem Sigmundovy můry (2015), nominované na cenu Magnesia Litera. Není zvláštní, jak málo toho člověk dodnes ví o fungování a potenciálu vlastního mozku?

S tím nemůžu než souhlasit. Stačí se podívat na jedno z horkých témat současnosti, antidepresiva. Přestože je každodenně užívá tak ohromné množství lidí na celé planetě, nedokážou se vědci pořádně shodnout, proč vlastně fungují. Ačkoli od návalů všelijakých humorů a pouštění žilou se medicína posunula o světelné roky, pořád je na poli lidské mysli spousta zakopaného.

Určité aspekty intelektu jsou pro nás – alespoň nyní – nepochopitelné. Nebylo by na škodu, kdyby na to lidé čas od času pomysleli. Třeba ve chvílích, kdy cítí neodbytnou potřebu vysvětlovat všem ostatním, že by se měli chovat podle jediné pravdy, která se z nějakého záhadného důvodu vyjevila právě jim.

 

Vaši novou knihu lze přiřadit k nepočetné, avšak o to zajímavější linii literatury, k jejímž představitelům patřili kupříkladu Ladislav Klíma, Josef Váchal nebo Lewis Carroll. Není to fantasy v pravém slova smyslu, ale o fantastické bytosti a výjevy tu není nouze... 

Myslím, že tito autoři zkoumají především existenciální témata, s nimiž se většina z nás potýká. Fantaskní bytosti a bizarní výjevy pak slouží pouze jako možnost nahlédnout „věci lidské“ z nečekaného úhlu. To, že prim hraje představivost, pak jejich úvahy vůbec nezlehčuje, často právě naopak.

Sám bych se po bok těchto autorů nikdy neodvážil zařadit, ale rád si namlouvám, že máme společnou trochu hravosti a smysl pro absurditu. Prostě: všechnu moc imaginaci!

 

U kolébky Lobotomíka stál nepochybně také surrealismus. Při jeho četbě mi vytanul na mysli třeba román Jakuba Effenbergera a Pavla R. Vejrážky Tam někde (2013), s nímž jej kromě vysoké míry imaginativnosti a leitmotivu putování spojuje i všudypřítomný absurdní humor a grotesknost. 

Jak už jsem zmínil, když je všednosti příliš, propadá člověk zoufalství. Z toho důvodu vnímám surrealismus jako jedno z možných nápravných opatření. Donutí vás odbočit z vyjetých cest a znovu naslouchat potřebám, které jste z nějakého důvodu pohřbili a snažíte se je nevnímat. Fantazie není jen eskapismus, ale reálná a hodnotná součást života. To přináší příjemně nebezpečnou myšlenku, že jakýkoli únik mysli není horší volbou než takzvaný normální život. To už si musíme všichni nějak přebrat sami.

 

A stejně jako v případě výše zmíněného titulu představují významnou složku vaší knihy ilustrace, jejichž autorem je výtvarník, hudebník a spisovatel David Cajthaml. Jak k této spolupráci došlo a co říkáte na její výsledek?

Davida mi doporučila Saša Švolíková, technická redaktorka z Arga. Přiznám se, že z dřívějška jsem znal spíš jeho kapelu DekadentFabrik, ale jeho kresby a linoryty mě okamžitě zaujaly. David je ohromně produktivní a je fascinující sledovat jeho každodenní tvorbu, kterou zaznamenává na sociálních sítích. V případě Lobotomíka si přečetl text, já jsem navrhl místa, kde bych rád měl ilustrace, a on je vytvořil tak, že z nich čiší přesně ty emoce, jaké jsem si představoval. Obdivuju jeho kreativitu a těší mě, že očividně pochopil, co jsem chtěl Lobotomíkem říct.

 

Pokud nezůstaneme jen u literatury, kde dále hledáte inspiraci pro své psaní? Třeba název nemocnice Violet  Hill ve vaší knize se zdá být aluzí na počítačovou hru (potažmo komiks a film) Silent Hill...

Zrovna v tomto případu jde o kombinaci názvů Silent Hill a Violet Hill. Rychlé vysvětlivky: Silent Hill symbolizuje ponurou atmosféru a beznaděj, v anglické nemocnici Violet Hill je zase poměrně známé oddělení pro osoby s duševními poruchami. Violet Hill je navíc místo, které se nachází jen pár minut chůze od slavné Abbey Road, kde se Beatles před padesáti lety vyfotili na svou stejnojmennou desku. Například v textu jejich písně Strawberry Fields Forever najdete spoustu odkazů zrovna na Lobotomíka. Nehledě na to, že píseň napsal John Lennon o sirotčinci. A takhle by se dalo pokračovat... sice riskuju, že takové odkazy budu chápat jen já sám, ale často jsou v knize narážky mnohem zřetelnější. Třeba podobně znějící jména dvou postav jsou přesmyčkou dvou velmi známých postav fantasy žánru, takže čtenář může dopředu odhadnout, jak to s nimi skončí.

Abych se vrátil k původní otázce, podněty k tvorbě hledám kromě filmů a literatury především v hudbě. Při psaní si občas pouštím zahraniční kapely (čeština by mě moc rozptylovala), jejichž vyznění ladí se záměrem textu. U Lobotomíka jsem takhle skrz naskrz poslouchal skupinu Tiamat, jejichž styl se pohybuje kdesi mezi doom metalem až gotickým rockem.

Inspirace však číhá všude, donedávna jsem ji hledal i na tapetě v mém předchozím bydlišti. Její vzory byly tak neurčité, že je stačilo pár minut pozorně sledovat a vyvstávaly mi před očima podivné postavy, k nimž jsem si vymýšlel příběhy.

 

Možná to už není aktuální, ale dočetl jsem se, že máte cosi společného s projektem Česká kniha. Jak se obecně díváte na význam tuzemských literárních ocenění? 

Vlastně od založení jsem pomáhal s organizací ocenění, k dnešnímu dni se moje spolupráce spíše utlumila. Na česká literární ocenění nemám příliš vyhraněný názor. Některé ceny mají větší smysl, jiné méně. Pokaždé jsem rád, když se do povědomí širší veřejnosti dostane autor, který si to zaslouží a nepatří úplně mezi ty „profláklé“. Obecně si myslím, že v rámci české literární scény se většina lidí zná, což je trochu problém. Ačkoli se mohou porotci sebevíce snažit o nestrannost, vždy bude výsledek ovlivněn stávajícími vztahy. To se však v České republice dá tvrdit asi o jakémkoli ocenění, nejen o těch knižních.

Přesto si nemyslím, že má smysl každoročně se rozčilovat nad tím, kdo se zase do výběru porotců nedostal. Určitě je dobré o všem s nadhledem diskutovat, ale to je tak vše.

 

A na čem nyní pracujete? Věnujete se nadále i poezii?

Při psaní Lobotomíka jsem zároveň začal psát krátké pohádky pro neposlušné děti (a jejich unavené rodiče). Při psaní jsem vycházel z toho, že jako dítě jsem měl nejradši pohádky trochu temné a poťouchlé. Poezii se také věnuji, jen v daleko menším měřítku než dříve. Ačkoli to bude znít jako stereotyp, básně jsem vždycky bral spíše jako terapii, takže když nyní prožívám relativně klidné a spokojené období života, nemám v tomto směru příliš inspirace.

Mám rozepsaný i jeden delší text, ale sám v současnosti nedokážu odhadnout, kdy a zda ho dokončím. V poslední době hledám čas na psaní čím dál obtížněji. Musím upřímně smeknout před všemi, kteří si ho dokážou najít, aniž by trpěl jejich osobní život.

{/mprestriction} 

Pavel Bušta (*1991) prožil dětství v Radotíně a po absolvování malostranského Gymnázia Jana Nerudy vystudoval obor Studium humanitní vzdělanosti na Univerzitě Karlově v Praze. Knižně debutoval v roce 2011 povídkovým souborem Expres Praha – Radotín, po níž následovala básnická sbírka Dvojtváří (2013). Za povídkovou knihu Sigmundovy můry (2015) byl nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. V roce 2016 mu vyšla druhá básnická sbírka Jednadvacátý století. Příležitostně publikuje knižní recenze a rozhovory (mj. na webu iLiteratura.cz). Jeho novou prózu Lobotomík připravuje k vydání nakladatelství Argo.


Úterý 10. září 2019


Alfred Döblin popisuje malého člověka v soukolí dějin, Dora Kaprálová se někdy spokojí se stylistickou piruetou a u knihy Gertrudy Steinové si uvědomíme, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let.

 

Alfred Döblin: Berlín, Alexandrovo náměstí (Rybka Publishers 2014/ překlad Kamila Jiroudková)

Legendární příběh o Franci Biberkopfovi z roku 1929 patřil k mým životním čtenářským dluhům, takže když se o něm v našem rozhovoru pro Literární noviny zmínil překladatel Hanuš Karlach, pochopil jsem to jako bezpodmínečný příkaz: Teď, nebo nikdy! Více než padesát let starému překladu by se dalo leccos vytknout, význam moravismů se například posunul, navíc některé slangové polohy ztratily dnes svou přesnou významovou lokalizaci. Románová evokace Berlína dvacátých let minulého století má ostrost Groszových kreseb a svou ježatostí a apokalyptickým podmračnem v předstihu ukazuje prstem, kam to všechno spěje. Malý člověk v soukolí dějin. A dávejme pozor, dějiny ani zdaleka neskončily.

 

Dora Kaprálová: Ostrovy (Druhé město – Martin Reiner 2019)

Jednadvacet situačních záznamů většinou z Berlína působí po Döblinovi jako staroplzenecký sekt po lahvi Moëtu. Autorka (1975) stylizuje do „předpovídkových“, beletristicko-reportážních útvarů své zážitky a prokazuje při tom značnou řemeslnou zručnost. Těží látku především ze svého multikulturního osvětí a myšlenkově rezonuje se současnou intelektuální naladěností evropského intelektuála. Je normální, že některé texty jsou výraznější, v jiných, jako například v Ostrově ohraničeného vidění, šlapou věty spořádaně a vrství plástev ukázněně, jenže pod voňavým voskem slov chybí med významu. Výjevy spějí k pointě organicky, někdy se však autorka spokojí se stylistickou piruetou (Ostrov ohraničené plnosti).  

 

Gertruda Steinová: Vlastní životopis Alice B. Toklasové (Nakladatelství československých výtvarných umělců 1968/ překlad Jiřina Hauková)

Kdyby legenda americké literatury (1874–1946) tušila, jak ji proslaví Hemingway svým Pohyblivým svátkem, myslím, že by k němu byla shovívavější. V této knize, ve které si za své alter ego zvolila svou životní družku, píše, že Hemingway, jehož dobře poznala v Paříži, je zbabělec a že by měl napsat svůj skutečný příběh a ne to, co píše. Svůj umělecký potenciál vyměnil prostě za úspěch. Svérázně stylisticky pojaté vzpomínání je místy žensky drbavé (popisy kravat pánů a klobouků dam), ale má velkou dokumentární hodnotu ve vztahu k pařížskému uměleckému dění v prvních desetiletích 20. století. A především si člověk uvědomí, jak bleskově a z gruntu se proměnil každodenní život běžných Evropanů za sto let. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nicota pohlcující veškerenstvo v Nekonečném příběhu i Děvčátko Momo a ukradený čas vzešly z imaginace německého a současně světového autora Michaela Ende (1929–1995), avšak vedle dalších děl napsal také pohádku O Snožroutkovi, v níž není pohlcován svět ani čas, ale potká to zlé sny.

Dílko nyní vyšlo poprvé česky, a to i s převzatými a text ostatně prokládajícími ilustracemi Annegert Fuchshuberové (1940–1998), která jinak sama psala knížky pro děti (asi jako Michael Ende měl blízko k malování).

Kniha klasika nás přenáší do Ospálkova, který, jak posléze odhalíme, zaručeně neleží v Americe a ani ne v Africe, ale na této zeměkouli s póly ano. Jde o monarchii. Králem se ze zásady a vždy stává ten muž, který nejlépe spí. To ale neznamená spát nejdéle, to by byl králem „Český Honza“! Obnáší to spát nejhlouběji a nejzdravěji.

Nu, a v oné zemi doceňující odpočinek kdysi žila princeznička Dřímalka, která měla z usnutí ještě větší hrůzu než z uštknutí či uřknutí. Bála se totiž strašidelných snů, které se vracely, a nočních můr. Hubla, bledla, chřadla, snad i plakala; a když se nikdo jiný ani za dlouhý čas nenašel, zkusil lék ve světě (a po svolení své choti) objevit sám princeznin tatínek.

Šel, šel, ale kde nic, tu nic. Když – sklíčen a bez jídla – doputoval až na samotný druhý a úplně odvrácený konec světa, obklopil jej nikoli strašidelný sen plný dejme tomu hrůzyplných jilmů, ale strašidelný kraj. Byla to začarovaná planina, z níž už nebylo úniku. Nebo pouze jedním způsobem. A na této planině…, ale to už byste věděli právě tolik, kolik všichni ti, kteří Endeovu knihu přečetli svým dětem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Tato kniha sice není obsáhlá, ale jde o předem neodhadnutelné a kouzelně pointované vypravování o magickém zaříkadle. Je to i obdoba příběhu, v němž vrnící kočka ulehne na lidská prsa a vsaje či rozpustí nemoc. Zlé snění lze totiž chápat jako chorobu a pomůže od ní až podivně ostnaté, mlsné monstrum, i když je mrňavé.

Rovně po výtvarné stránce působí publikace dost magicky a jediné, co jí snad lze vytknout, je nesprávné datum v tom místě na konci, kde zmiňuje první vydání Endeova Nekonečného příběhu. Nepozornost je totiž přesunula až do roku 2015.

Všechny knihy Michaela Ende tudíž nejsou, jak tu opět zjistíme, nekonečné příběhy, nýbrž mohou být i krátké. Už dosáhly celosvětově nákladu přes 20 milionů výtisků v překladech do takřka 40 jazyků.

Michael Ende: O Snožroutkovi. Ilustrovala Annegert Fuchshuberová. Z německého originálu Das Traumfresserchen přeložila Radana Studenovská. Vydal Jakub Hlaváček – Malvern. Praha 2019. 32 stran

Jméno tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana je v médiích takřka neustále. Buďto někde vyhrožuje a na základě svého vyhrožování a vydírání pak s někým jedná, nebo napřed jedná, rozuměj bombarduje, a pak vyhrožování zesiluje. Ve zbylých prohlášeních pak hrozí jednomu a tomu samému národu – Kurdům, z jejichž asi 40milionového národa bez státu jich nejvíc žije na území Turecka.

Erdogan vydírá Evropu, že vypustí další uprchlíky a tím dává najevo, že chce další výpalné. Lodě s uprchlíky z Turecka však už jsou stejně na cestě k Řecku, lhostejno, zda Evropa zaplatí. A ona zaplatí. Další miliardy eur. Placením výpalného ale ještě nikdy nikdo ničemu nezabránil, takže tlak migrantů na Evropu a její sociální systém, po generace úsilím odborů a levicových stran pracně vybudovávaný, se ještě zvýší.

Na cestě nejsou totiž jen uprchlíci z válečných zón Středního východu, ale i ryze ekonomičtí migranti z Afriky. Ušetřit se musí na jídle, abych to poněkud zjednodušila. Evropské zemědělství je drahé, tak dovezeme maso a drůbež z jižní Ameriky a Vietnamu, zkrátíme zemědělské dotace a ušetřené peníze dáme na migrační politiku, tedy i na výpalné. To navrhuje Evropská komise.

K tomu přistupují teritoriální nároky Turecka. V Neue Zürchner Zeitung 7. září Daniel Steinvorth napsal: „Recep Tayip Erdogan často zdůrazňoval, že jeho země je pro tureckého prezidenta příliš malá. Člověk nechce být „vězněm na 780 000 km2,“ stěžoval si před třemi lety. „Nespravedlivé“ byly smlouvy po první světové válce, stěžoval si znovu. Vojenské hrozby řeckému sousedovi a expanzivní agenda v severní Sýrii vzbuzují obavy, že obdivovatel Osmanské říše má vážný vztah k revanšismu. Každopádně bychom si mohli myslet, že Erdogan lituje, že se nenarodil v těle svého vzoru Sulejmana Nádherného (1494–1566). Ten vládl jako obávaný sultán nad říší sahající od severní Afriky po Vídeň.“ 

Nyní si Erdogan stěžuje, že mu nechtějí dovolit jadernou zbraň. V článku zmiňovaného autora je shrnuto několik Erdoganových prohlášení z ekonomického fóra v Sivasu ve východní Anatolii. Například to, že „neexistuje žádný mocný národ na zemi bez atomových zbraní“ a že je nespravedlivé odpírat je Turecku.

Když pomineme destruktivní politiku proti národu, který je jeho hlavním nepřítelem, tedy Kurdům, vyhrožuje Erdogan i Řecku, že „i za cenu války ochrání zájmy Turecka ve Středozemním moři“, čímž myslí ložiska plynu u Kypru. Polovinu tohoto ostrova Turecko okupuje, na druhé polovině je nezávislý stát, který je členem EU.

Řecko je člen NATO stejně jako Turecko. Přesto turecké letectvo provádí simulované útoky na řecké cíle, jak mapuje například server Strategické myšlení

A všechno mu to prochází. Nepíšu o tom poprvé a ne poprvé mě napadá podobnost chování velmocí vůči hitlerovskému Německu. Jedni s ním čile obchodovali a podporovali ho ve víře, že se vydá na Východ, druzí s ním kuli smlouvy ve víře, že zamíří na Západ. Nakonec se divili všichni, kolik jejich chybná politika stála milionů životů a materiálních škod.

Dnes je to v mnohém podobné. Kdo si dá tu práci a sleduje vyjádření tureckého prezidenta, až ho děsí, jak to celý svět bere na lehkou váhu. A pořád jsme u toho samého – Turecko je přece tak dobrý obchodní partner. Občas sice něco nezaplatí, jak zjistily i české firmy, ale premiér Babiš po návštěvě Turecka hýří optimismem. I české zbrojní firmy se zapojí. Pecunia non olet – peníze nesmrdí.

Alespoň že se Babiš zmínil o českých vězních v Turecku Markétě Všelichové a Miroslavu Farkasovi, i když jsem spíše skeptik, co se jejich osvobození týče. Případně za jakou cenu – a kdo by ji zaplatil. Nerada bych, aby to byli zdejší Kurdové, kteří se často pohybují na hraně vydání do Turecka na nějaké to mučeníčko a k dlouholetému věznění.

Rusko potřebuje Turecko své geopolitické plány, stejně jako USA. Proto přistupují na jedno vydírání po druhém. Tak dlouho Erdogan vyhrožoval Kurdům v severní Sýrii, že je nažene do Eufratu, až Spojené státy, spojenec Kurdů v boji proti Islámskému státu (IS), přistoupily na vytvoření tzv. „safe zone“, kde budou společně hlídkovat turečtí a američtí vojáci za souhlasu jednotek Syrských demokratických sil (SDF), tedy faktického pozemního vítěze nad IS. Patroly už začaly, v zóně, široké od 5 do 14 kilometrů. Mnozí mají škodolibou radost, že „američtí Kurdové“ museli ustoupit.

Další „handl“ na úkor Kurdů uzavřelo s Tureckem Rusko, Idlíb připadne Asadovi a výměnou se proturečtí džihádisté přesunou právě na sever Sýrie, odkud, jak jsou mnozí přesvědčeni, se Američané nakonec stáhnou a Erdogan bude mít volné ruce. To prý přinutí Kurdy konečně seriózně jednat s Asadem. Toto seriózní jednání by ale bylo v podstatě kapitulací, protože syrský režim už dal mnohokrát najevo, že o kurdské autonomii nemůže být ani řeči.

Pomineme-li řeči o celistvosti země a rozpuštění jednotek SDF, a tedy i kurdských milic YPG a YPJ, které vybojovaly většinu pozemních vítězných bojů proti IS, tak nevím, co je tak skandálního na školství v mateřském kurdském jazyce či podílu na zisku z ropy z krvavě dobytých ložisek. Také není jasné, co je to pro Asada za výhru, mít Turky místo v Idlíbu v Rojavě – tedy severní části Sýrie, kde se nachází velká část vodních zdrojů země a odkud pochází více než polovina zemědělské produkce. Jsou tam také velké zásoby nejkvalitnějšího cementu na světě, který zničená země bude potřebovat k obnově infrastruktury.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Spíše to všechno naznačuje, kdo je pro Rusko důležitějším partnerem. A pokud si někdo myslí, že návrat stavu do doby před začátkem občanské války v Sýrii je záruka stability do budoucna, pohybuje se v oblasti zbožných přání.

Asad je ovšem zatím pevně v sedle podepřeném ruskou rukou. Jak velká bude nakonec Sýrie, o tom ale nerozhoduje. O tom rozhodují Erdogan, Putin a Trump.

Jediná šance Evropy, že „sultán“ nezačne pokukovat po nějakém tom ostrově či území, spočívá v tom, že přežene svou totální válku doma. Dokud zatýkal politiky levicové prokurdské HDP a sesazoval jejich starosty, bralo se to jako součást koloritu, který patří k tureckému státu za všech režimů.

Teď ale zamířil i na republikánskou stranu CHP, která mu „sebrala“ starosty velkých měst Istanbulu a Izmiru, ale i Ankary. Minulý týden byla odsouzena k deseti letům vězení za „podporu terorismu“ Canan Kaftancioglu, předsedkyně CHP v Istanbulu, což nejde číst jinak než jako pomstu za prohrané volby. A to už je jiná – to nejsou „jen“ Kurdové. Tady už by mohli Erdogan a jeho Strana spravedlnosti a pokroku AKP, která se mu mimochodem tak trochu rozpadá, přecenit své síly.

Dne 10. září 1919 byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Co to znamenalo pro kulturní identitu tamních obyvatel? 

„‚Hahó!’ a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. ‚Hahó! Tady je Šuhaj!’ ‚Nikola Šuhaj!’ A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům.“ 

Mytické volání hlavního hrdiny románu Ivana Olbrachta ze Zakarpatí následovalo v devadesátých letech dvacátého století mnoho českých turistů. Motivovala je zvědavost, ale snad i touha po exotice či jistá nostalgie – zápis do kolektivní paměti, že Podkarpatská Rus kdysi patřila nám. Prvorepublikové romány a povídky, zprávy i cestovní průvodce živily představu o exotické divočině v zaostalé oblasti a jejích obyvatelích kdesi na východě, vábivém prostoru plném magických příběhů. Prvorepubliková cesta sem připomínala cestu časem, výpravu do „hlubokého středověku, kde se reálný život ještě mísí s mýtem“ (Ivan Olbracht). Imaginace navozující představy exotiky a divočiny chtěně nechtěně podporovala koloniální vnímání Podkarpatské Rusi coby necivilizované země.

Snad i proto bylo toto území navzdory přislíbené politické autonomii spravováno úředním aparátem, který na téměř všechny klíčové posty v důležitých oblastech obsadil Čechy přicházející do regionu občas i s mentalitou zlatokopa poháněného touhou po vlastním obohacení. Jako příklad umělecké reflexe koloniálních poměrů na Podkarpatské Rusi může posloužit celá řada Olbrachtových textů, jmenujme povídku Zázrak s Julčou, nebo jeho reportáže v knize Hory a staletí. Další najdeme v Baladě o Juraji Čupovi Karla Čapka, v níž československý policejní důstojník vypráví o Karpatech a jejich obyvatelích.

V kultuře je pak koloniální postoj patrný, zejména zvážíme-li, že za dobu první republiky nevyšly takřka žádné rozsáhlejší překlady děl rusínských autorů do češtiny ani slovenštiny. S jistou nadsázkou lze říci, že Podkarpatská Rus k československému čtenáři nepromlouvala sama za sebe. A přesto „Hory hovoří“ (právě tak se nazývá román Ulasy Samčuka o boji Huculů za samostatnost na sklonku první světové války), řečeno zcela v duchu postkoloniální otázky Gayatri Spivakové: „Can the subaltern speak?“ Ano, zdejší obyvatelé mluvili a existoval zde čilý literární život vzkvétající i po připojení území k Československu. 

Kulturní a politický dualismus

V druhé polovině 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století disponovalo slovansky mluvící obyvatelstvo Zakarpatí (Rusíni) jen malou skupinou intelektuálů. Pocházeli z kněžského prostředí a bránili slovanské jazykové dědictví před silným tlakem maďarizace. Na počátku dvacátých let se tak kulturní paměť Rusínů omezovala na kanonická díla náboženské kultury a autory buditelského období poloviny 19. století (A. Duchnovyč, A. Dobriansky, Júlij Stavrovskij-Popradov aj.). Skutečná znalost těchto textů byla ovšem mizivá, jen málo z nich bylo zpřístupněno široké veřejnosti nebo v knihovnách.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Kromě toho byly sepsány v těžce srozumitelném „jasyčie“, tedy jazyce složeném z ruštiny, církevní slovanštiny a místních rusínských nářečí. Po připojení k Československu se z úředníků, učitelů a studentů stávali spisovatelé, jejich tvorba měla světskou povahu, tematizovány byly národní a sociální problémy, autoři rozšiřovali dosavadní žánrové spektrum. Oproti předcházejícímu období, kdy se prakticky veškerá literární tvorba soustředila v několika časopisech a lidových kalendářích, se začala rozvíjet knižní kultura. 

Na tomto pozadí začala intenzivní rekonstrukce kulturní paměti a „budování literatury“, činnost úzce propojená s hledáním rusínské identity. Rusínská komunita byla ovšem v jazykových, náboženských a politických otázkách rozpolcena. Její vůdčí představitelé, k nimž patřili Hryhorij Žatkovyč, Augustin Vološyn či Jevhenij Sabov, prosazovali rozdílné představy o národní identitě. Zjednodušeně se dá konstatovat kulturní a politický dualismus s rusofilským a ukrajinofilským pólem. Na kontinuu mezi nimi se pohybuje místní rusínská identita. Na ukrajinské straně existovaly navíc dva modely: halicko-ukrajinský a sovětsko-ukrajinský. Díky liberální migrační politice ČSR vůči emigrantům z carské říše (tzv. ruská pomocná akce) mohla nemalá část těchto ukrajinských emigrantů pracovat v administrativním, ekonomickém a kulturním sektoru Podkarpatské Rusi, kde zpravidla prosazovali ukrajinskou národní orientaci.

Polarizace mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vedla k rozmachu nacionalismu, který místnímu kulturnímu životu období první republiky vtiskl jeho specifický charakter přetrvávající do jisté míry až do současnosti. Po celé meziválečné období oba tábory opakovaně otevíraly otázky jazyka, historie a identity a vedly o nich jízlivé polemiky. Antonín Hartl, vynikající znalec kulturních poměrů na Podkarpatské Rusi dvacátých a třicátých let, si všímá, že „oba proudy jsou vedle sebe bez styku a nedovolují účelnou organisaci a centralisaci kulturních sil a výchovné práce“.

Situace byla kontraproduktivní a v konečném důsledku bránila rozvoji rusínské kultury a jazyka. Vznikající kulturní spolky a organizace si navzájem konkurovaly. „Ukrajinofilové“ založili v Užhorodě v roce 1920 Tovarystvo Prosvita Podkarpatská Rus (Prosvita = Společnost pro osvětu a vzdělávání). Cílem spolku podle jeho statutu bylo podpořit kulturní a ekonomický rozvoj rusínského národa a publikační činnost v jazyce srozumitelném všem podkarpatským Rusínům.

Zatímco podkarpatoruští „ukrajinofilové“ užívali označení Rusín ve smyslu „příslušník ukrajinského národa“, „rusofilové“ předpokládali, že Rusíni patří k velkému ruskému národu, jehož součástí jsou i Malorusové, tj. Ukrajinci. Tuto svou kulturní orientaci prosazovali prostřednictvím kulturního a vzdělávacího spolku s názvem Russkoe Kulturno-Prosvetitelnoe Obščestvo imeni Aleksandra Duchnovyča (Ruská kulturně-osvětová společnost Alexandra Duchnovyče), který založili roku 1923 rovněž v Užhorodě.

Cílem spolku bylo podporovat kulturní rozvoj ruských (tj. rusínských) obyvatel a vzdělávat je v ruském morálním a vlasteneckém duchu. V těchto aktivitách ho podporovali ruští, převážně monarchisticky či antibolševicky orientovaní emigranti žijící v Československu. Četné brožurky a příručky, jež vydávala Narodnaja biblioteka, byly psány rovněž v ruštině (se stopami lokálních nářečí), navíc však obsahovaly vysvětlivky v rusínských dialektech, aby se zajistilo porozumění obsahu. Podobně jako ukrajinská Prosvita i Duchnovyčova společnost zřizovala čítárny, kde mj. přednášeli učenci Pražské ruské a ukrajinské univerzity.

O čem se psalo

Bez ohledu na svá ideologická stanoviska přijímali podkarpatští autoři literární postupy romantismu a realismu dominující 19. století. Mezi tématy převažovalo budování rusínské identity a státu. Pro poezii byla typická oslava vlasti a mateřského jazyka, pro prózu pak historické hrdinské vyprávění. Od konce dvacátých let se do tvorby autorů obou proudů promítá zhoršující se sociální situace. Poezie mladších rusky píšících autorů, např. Vasyla Doboše, Emelijana Baleckého a Andreie Patrus-Karpatského, intenzivně tematizuje sociální osvobození a očekávání nevyhnutelné změny.

Ukrajinsky píšící autoři pojednávali o sociálních otázkách již dříve. Kombinace romantizovaného hrdinského příběhu se sociálním tématem a psychologizujícími prvky najdeme v románu Rozbijnyk Il‘ko Lepej (Lupič Ilko Lepej, 1936) Vasyla Grendžy-Donského. Významný levicový autor se kromě tvorby ukrajinských spisovatelů ze Sovětského svazu inspiroval i českými levicovými intelektuály. V návaznosti na Ivana Olbrachta zpracoval motiv karpatských loupežníků; narativ rusínského románu je stejně jako příběh Nikoly Šuhaje literární adaptací příběhu jeho kamaráda z dětství. V románu Grendža-Donskyj pak rozvíjí téma negativních dopadů bohatství na morálku, korupce v místní samosprávě a huculské touhy po svobodě.

V úvodu jsme svědky rodinného konfliktu – otec hlavního hrdinu vydědí, protože se oženil s chudou dívkou. S nastalou situací se Ilko těžko vyrovnává, začíná pít a končí ve vězení za napadení a krádež. Když ho po útěku odvrhne i jeho žena, dá se na zbojničení. Román nejlépe vystihuje Ilkovo příznačné zvolání: „Nikdy se nevzdám své svobody jen tak – zachráním ji v životě a v smrti!“ Podobně jako jeho literární předchůdce Nikola Šuhaj vystupuje i Ilko coby karpatský Robin Hood. Když je kvůli zradě nakonec zastřelen, vystaví četníci (analogicky k Šuhajovu případu) jeho mrtvé tělo jako exotickou loveckou trofej před četnickou stanicí.

Identita regionu oscilující mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vtiskla rusínské literatuře její svérázný charakter; výsledné dílo, „jsouc psáno rusky a ukrajinsky, nemůže být přičleněno zcela ani k ruské, ani k ukrajinské literatuře. Jeho nepopiratelná provinčnost a vztahy k literatuře československé tuto jeho samostatnost podpírají.“ (Antonín Hartl). Pozice území v rámci Československa měla vliv na koloniální postavení regionu a promítla se do kulturní hybridity jeho obyvatel a sociálních problémů.

{/mprestriction} 

Autor je slavista.


Pondělí 9. září 2019


V privátním zámku Dobrohoř na okraji jihočeského Starého Města pod Landštejnem, dva kilometry od hranice s Rakouskem, vystavuje do 13. října obrazy a matrice k dřevořezům František Hodonský (* 1945), někdejší žák profesora Františka Jiroudka na Akademii výtvarných umění v Praze, pozdější mnoholetý umělecký pedagog, svébytný krajinář jihomoravských lužních lesů.

„Malovat jak příroda sama“ – to je heslo z přední strany výstavního katalogu i nadpis úvodního textu Jaroslava Vanči. Přijměme je jako verbální figuru, již nemusíme brát doslova. Obsahuje, co je objektivně neuskutečnitelné. Jiné to ale bude, když je, to heslo, ze zájmu uchopíme jako příležitost k mluvě „zvenčí“.

František Hodonský: Protější břeh, olej na plátně, 180 x 130 cm, 2017. Foto: Jan Dočekal Malování způsobem, jakým to dělá příroda, je iluzorní výkon. Pohled do krajiny je vymezen třemi rozměry, kdežto obraz, realistický, stylizovaný i nadreálný, je plošnou zmenšeninou ohraničenou výškou a šířkou. Třetí rozměr je konstrukcí z umělcovy volby, optickým klamem z malířova důvtipu a hlavně z jeho znalosti řemesla. Chtít malbou dosáhnout optických a duchovních kvalit poskytovaných přírodou, je marnost. Průpověď „Malovat jak příroda sama“ však může být obratnou verbální ilustraci. Ano, František Hodonský to může myslet právě tak. Je třeba podřídit umělecké konání trvalému intenzívnímu úsilí, aby obrazy nesly co možná nejvíce z optické a duchovní krásy, jakou umělcův zrak a cit zasahuje příroda.

Kdysi bývalo cílem krajinářů, přenést na obraz rozmanitost podob krajinné skutečnosti. Zhruba od třetí čtvrtiny 19. století malíři krajinu vnímali jako otevřený prostor, do něhož mohli hojně promítat své dojmy. Teď, vlastně už řadu desetiletí, je pro ně krajina převážně vnitřním modelem. Pověděno jinak: Malíř krajinu vnímá se soustředěným spojením rozumu i citu. Nemá však ambice povědět cokoli spolehlivého na téma věcnosti jejího vzhledu. Co vnímá smysly, je základní látkou pro zrod původního díla, tedy krajiny umělcova nitra, jejíž vazby s předlohou jsou skryty v hlubinných duchovních vrstvách. Malířský věcný popis, třeba i se všemi možnými stylizacemi v duchu lyriky nebo exprese, pozbyl smyslu.

František Hodonský: Protější břeh, olej na plátně, 180 x 130 cm, 2017. Foto: Jan Dočekal A je tu ještě jedno důležité hledisko. Kreace. Tedy akt, díky němuž věc (bytost) začíná existovat. Étienne Souriau ve své Encyklopedii estetiky o kreaci říká: …jednou z podstatných podmínek je, že vytvořené dílo musí být opravdu dostatečně nové. Pokud nové není, nejde o kreaci, ale o napodobeninu. V tomto smyslu se tu ovšem strmě tyčí jiné faktum, neexistence absolutní novosti. Každé umělecké dílo se více či méně podobá dílům předchozím. Takže tu může jít jen o jakýsi práh dostatečné novosti. Ta se etabluje i v rozvojových fázích tvorby soudržných skrze tvůrcovu osobnost. Tak je tomu, dle mého mínění, v celku dosavadního malířského a grafického díla Hodonského.

Okruh Hodonského témat je úzký, stejně jako není rozsáhlý krajinný prostor lužních lesů jeho rodné jižní Moravy, kde pramení a v měkkém emočním zábalu je uchováno umělcovo porozumění přírodě, krajině, světu. Aktuální zámecká výstava s vhodným označením „výběr z ateliéru“ dobře informuje o proměnách autorovy tvorby v posledních letech. Od osobitého tvarování krajiny k plošně reliéfnímu podání velkých ploch, jež nabízejí možnost pomyslného vnímání krajiny v její proměňující se barevné signatuře, s pomyslným přesahem rámu, pro otevřenou mysl s radostným prožitkem krásy barev, v jejichž poli je život.

František Hodonský: Vzpomínka na červenou, olej na plátně, 110 x 140 cm, 2019. Foto: Jan Dočekal Součástí Hodonského tvorby jsou vícebarevné dřevořezy. V grafice je definitivním dílem otisk matrice, u dřevořezu zpracované pro tisk z výšky. Hodonský však matrici šťastně povýšil na svébytné solitérní dílo. Po ukončení tisku v počtu originálů dle záměru matrici barevně interpretuje, vzniká závěsná polychromovaná reliéfní skulptura. Matrice je samozřejmě vůči „svému“ grafickému listy zrcadlově obrácená, navíc s ním nemusí být barevně totožná. Ve svém původním smyslu dosloužila, leč zrodila se do nové krásy.

Bylo by chybou zmínit zámek Dobrohoř, místo konání výstavy Františka Hodonského, jen jednou větou. Pestrost tamního sezonního kulturního programu v režii soukromých majitelů vyžaduje zvýraznění. Zámek byl postaven v druhé čtvrtině 19. století. Původně patřil tyrolskému rodu Wenzel von Sternbach. Od roku 2013 je soukromým majetkem. Vlastníci pořádají umělecké výstavy koncerty, uvádějí divadelní hry. Příjemně překvapuje, co zmohou lidé s nadšením pro harmonii v dimenzích architektury a soudobého umění. Přesto, že zámek je stále ve stavební obnově (nyní především zvenčí), většina přístupných interiérů má vlídný vzhled s rámcem v pestrosti ukázek z různých výtvarných projevů.

František Hodonský: Z lužních zahrad, olej na plátně, 60 x 80 cm, 2011. Foto Jan Dočekal V propagační brožuře dostupné návštěvníkům (rozsahem a polygrafickou kvalitou není u soukromých galerií běžná) jsou barevné reprodukce a bohaté informace k letošním výstavám: Insitní umění, obrazy Ondřeje Kohouta, Evy Vones, Zuzany Veselé, Otto Plachta, Františka Doubravy a Jaroslava Doubravy, ilustrace Evy Sýkorové Pekárkové, práce designera Adama Sýkory, vizuální umělkyně Veroniky Drahotové, performerky Veroniky Šrek Bromové, plastiky Veroniky Oleríny, Kurta Gebaura, fotografie Petra Velkoborského a k výstavě hlavní, výběru z ateliéru díla Františka Hodonského.

František Hodonský, Malovat jak příroda sama, Výběr z ateliéru, Obrazy a matrice k dřevořezům, Staré Město pod Landštejnem 160, zámek Dobrohoř. Výstava je přístupná do 13. října, otevřena je v září denně mimo pondělí od 10.00 do 18.00, v říjnu v sobotu a neděli od 10.00 do 18.00

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 

Ministr kultury Lubomír Zaorálek přijal 9. září v Nostickém paláci mimořádného a zplnomocněného velvyslance Čínské lidové republiky Zhang Jianmina. Na setkání se podle svého prohlášení „rozhodně ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně, o kterých média v poslední době informovala“.

„Rozhodně jsem se ohradil proti jednostrannému rušení koncertů českých souborů v Číně. Velvyslanci jsem také sdělil, že jako zástupce čínské strany v České republice nese odpovědnost za kroky, které vážně poškozují obraz Číny u české veřejnosti a upozornil ho, že v posledních letech bylo vykonáno mnoho pro rozvoj česko-čínských vztahů ve všech oblastech, včetně kulturní,“ uvedl k setkání ministr Zaorálek a dodal, že se ale obává, že poslední vývoj tyto vztahy vážně poškozuje a zpochybňuje dosavadní úsilí.

„Čínskému velvyslanci jsem sdělil, že zakazování výjezdu českým souborům do Číny pokládám za naprosto absurdní a zeptal jsem se ho, jestli do budoucna nehrozí, že v Číně nebude dovoleno hrát Dvořáka či Smetanu, protože ve své době byli také obyvatelé Prahy,“ podotkl dále ministr Zaorálek.

Ministr také velvyslanci sdělil, že je připraven se vrátit k pozitivní spolupráci obou zemí v oblasti kultury, ale pouze za podmínky, že obě strany k sobě budou přistupovat se vzájemným respektem a budou vnímat své odlišnosti.

Rušení koncertů je čínskou odpovědí na politiku pražského magistrátu. Ten nejprve chtěl z partnerské smlouvy s Pekingem odstranit článek vyjadřující souhlas s politikou jedné Číny (jde o neuznání nezávislosti Tchaj-wanu), v březnu pak byla na magistrátě vyvěšena vlajka Tibetu.

Číňané pak zrušili vystoupení některých hudebních uskupení, jejíž jméno je spojené s Prahou: PKF – Prague Philharmonia, Pražákova kvarteta, Symfonického orchestru Českého rozhlasu či Guarneri Trio Prague.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Velvyslanec Zhang k tomu uvedl, že čínská strana návštěvu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Číně nezrušila. „Mediální humbuk, který kolem celé situace vznikl, je naprosto v rozporu s fakty. Orchestr odložil návštěvu Číny na základě vlastního rozhodnutí, které vycházelo z doporučení ze strany zprostředkovatelské agentury. Vedoucí orchestru velvyslanectví vysvětlil, že se takto rozhodli pro to, že v příštím roce budou moci navštívit větší počet čínských měst,“ napsalo čínské velvyslanectví na svých facebookových stránkách.

To je ale v přímém rozporu s dřívějším prohlášením mluvčího Českého rozhlasu Jiří Hošny. „Agentura, která zajišťovala turné po Číně pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, o podmínkách vyjednávala poměrně dlouho. My jsme do poslední chvíle doufali, že potřebná povolení získá. Nicméně v uplynulých dnech nám agentura oznámila, že se tak nestalo, že z čínské strany neobdrželi potřebná povolení, že nám tedy doporučí turné odložit,“ řekl 23. srpna pro Radiožurnál.

Velvyslanec Zhang také zdůraznil, že hlavní „příčina určitých potíží“, které se "objevily ve dvoustranných kulturních výměnách", je na příslušné straně v ČR. „Česká strana by měla přistupovat zodpovědně ke problémům na základě faktů, namísto toho, aby vznášela vůči čínské straně neopodstatněná obvinění. Čína rozhodně odmítá jakékoliv činy, které poškozují její základní zájmy a podkopávají bilaterální přátelství. Doufáme, že česká a čínská strana si půjdou navzájem vstříc a vynaloží společné úsilí pro vytvoření lepší atmosféry pro úzkou mezilidskou a kulturní výměnu mezi oběma zeměmi,“ uvedl.

 

Druhý zářijový týden nabídne mimo jiné dva pořady věnované 100. výročí narození Jiřího Ortena nebo výstavu pořádanou u příležitosti dvojího výročí E. A. Poea. Někteří z vás pak dost možná dají před knižními křty a autorskými čteními přednost návštěvě kina, aby konečně zhlédli Marhoulovo Nabarvené ptáče. Na závěr jako obvykle zařazujeme několik knižních tipů.

 

POZVÁNKY

9. 9.

Praha / V 19 hodin bude v Knihovně na Vinohradech uvedena nová básnická sbírka Běly Janoštíkové nazvaná Cestou tančících kroků (vydáno vlastním nákladem), která jemně a neznatelně přetváří skutečnost v něco ještě bližšího, téměř niterného, ať už se jedná o Čechy, Řím nebo Los Angeles. Uvádí Robert Wudy.

 

10. 9.

Ostrava / V 17 hodin proběhne v Ostravském muzeu vernisáž výstavy Předčasný pohřeb aneb Edgar Allan Poe v Ostravě, kterou zahájí básník a performer Patrik Linhart. Výstava konající se u příležitosti 210. výročí autorova narození a 170. výročí jeho úmrtí nabídne první české překlady klasika světové literatury, vzácná ilustrovaná vydání knih i časopisů a bibliofilských edic a potrvá do 3. listopadu.

Praha / Od 18 hodin se v sídle Společnosti Franze Kafky uskuteční pořad nazvaný Jiří Orten: Peklo tvého nebe /Elegie I.–IX./ a věnovaný 100. výročí narození tohoto autora. Velká básnická zpověď a odkaz jednoho z nejvýznamnějších autorů české poezie 20. století, reakce citlivé duše na zradu milované ženy i válečnou dobu plnou nástrah i osobního ponížení, jednoho z nejsilnějších básnických svědectví české poezie v podání recitátora a divadelníka Miroslava Kovaříka, s hudbou Jiřího Pertla a Václava Prejzka.

Praha / V 19 hodin proběhne v Židovském muzeu v Praze u příležitosti 100. výročí narození básníka Jiřího Ortena komponovaný večer nazvaný Chci být básníkem celým srdcem. Na jaře 2019 vyšel poslední z devíti svazků Ortenova díla Spisy: Korespondence. V jubilejním roce se tak podařilo dokončit projekt, který v úplnosti představuje Ortenovo dílo. O osudech a osobnosti Jiřího Ortena, o projektu devíti svazků Spisů i o situaci, která panovala v Praze v době Ortenova tvůrčího života, pohovoří editorky Spisů Marie Rút Křížková a Marie Havránková a redaktor nakladatelství Torst Jiří Šulc. Úryvky z Ortenova díla a vybraných dopisů přednese herečka Michaela Bendová a herec Marek Adamczyk. Večerem provede herečka a moderátorka Ester Janečková. 

 

11. 9.

Praha / Od 15 hodin vystoupí v rámci dobročinného bazaru v Domě čtení – pobočce Městské knihovny v Praze – hosté patrona Domu čtení, básníka Kamila Boušky: Josef Straka, Bohdan Bláhovec a Básník Ticho.

 

12. 9.

Ve čtvrtek 12. září bude mít v českých kinech premiéru hojně diskutovaný film Václava Marhoula Nabarvené ptáče, adaptace stejnojmenného světového bestselleru spisovatele Jerzyho Kosińského, který byl vybrán do hlavní soutěže Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách. Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost…

Praha / V 18 hodin proběhne v Paláci knih Luxor křest knihy Hotel Sen, pokoj 36 (nakladatelství Práh) za účasti kmotra knihy Mirka Kovaříka a nakladatele Martina Vopěnky. Po úspěšném debutu Klec pro majáky přichází český autor Mike Perry s další odvážnou až drásavou románovou výpovědí o lásce po změně pohlavní identity.

 

14. 9.

Praha / Od 18 hodin se na palubě (A)VOID Floating Gallery uskuteční večírek pořádaný majitelem nakladatelství Dauphin Danielem Podhradským, který vydává knihy již 25 let.

Na programu je mimo jiné uvedení nových básnických sbírek Lukáše Marvana (Cestovní básně), Jitky N. Srbové (Svět:) a dalších titulů nebo autorská čtení Michala Maršálka, Anny Beaty Hablové, Ladislava Zedníka či Víta Janoty. Večírek má ambice setkání s lidmi, kteří pro nakladatele profesně i osobně hodně znamenali a znamenají a jejich duch v nakladatelství jaksi stále vane... a doufejme bude vanout i nadále.

 

15. 9.

Praha / Ve 14 hodin odstartuje v Prague Central Camp open-air festival Literatura v parku, který neformálně přibližuje současnou českou, německou a rakouskou prózu i poezii. Nabídne kupříkladu autorská čtení Josefa Moníka (CZ), Raimunda Madera (DE), Jaromíra Typlta (CZ), Nikoly Mizerové (CZ), Maxe Zaloudka (DE), Aleny Mornštajnové (CZ), Isabelly Feimer (AT), Marie Iljašenko (CZ) a Mariuse Hulpeho (DE).

 

NOVÉ (AUDIO)KNIHY

Kniha Bezcitnost – prozaický debut polské novinářky Martyny Bundy, který v překladu Barbory Kolouchové vydalo Argo – je věnována mámě, sestře, dcerám, našim babičkám, tetičkám a přítelkyním. Směle si ji však mohou přečíst i muži. Jde o lakonicky úsečný text, v němž není ani slovo navíc. Charakterizuje ho především střet starých vesnických pořádků s městským světem, stejně jako druhé světové války s poválečnou dobou v podobě nového lidového Polska. Kniha pojednává o životě stárnoucí Rozely a jejích tří dcer – Gerty, Trudy a Ildy; každá z nich trpí jistým druhem „bezcitnosti“ a každá z nich má také určitou vnitřní stopku, která hranice oné bezcitnosti reguluje. Bezcitnost není jen dobře napsaná sága o ženách z oblasti Kašub. Je to příběh o těžkých poválečných časech, o venkovských tradicích a rituálech, o nalezení svého místa ve světě, o budování vlastní identity a konečně o štěstí.

Hrdina příběhu, ve kterém se finské podivno suverénně mísí s magičností Prahy, se dlouhodobě věnuje bádání o životě trpaslíků. Jenže když už se zdá, že jeho výzkum bude konečně korunován úspěchem, začnou se dít nezvyklé věci. Lépe řečeno neuvěřitelné věci. Jako by nestačilo, že získá pocit, že ho ve ztichlých studovnách někdo sleduje. Na scéně se objeví trpaslík bez nohou – a záhadný telefonát, který oznámí, že chybějící končetiny jsou v pražské Maiselově ulici. Tedy přesně tam, kde se dle legendy skrývá tajemný Golem… Román finského spisovatele Anttiho Leikase Skřítek vydalo v překladu Vladimíra Piskoře nakladatelství Paseka.

V povídkovém souboru Ostrovy (nakladatelství Druhé město) tematizuje spisovatelka Dora Kaprálová na intimních příbězích ohraničenost ostrovů. Ne topograficky, ale především ve všech smyslech ostrovanství, izolovanosti, ohraničenosti. Tucet povídek a příběhů opisují rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě.

Román Smrt krále Šumavy, příběh ze současných Čech od spisovatele Martina Sichingera, nás přivádí ke starým příběhům šumavského pohraničí a vychází ze skutečností, o nichž pojednával snímek Karla Kachyni Král Šumavy. Nyní se dočkal vydání v podobě audioknihy, kterou načetl herec Kajetán Písařovic a ve spolupráci s Audiotékou vydalo nakladatelství 65. pole.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Národní filmový archiv připravil v rámci projektu digitalizace a restaurování významných kinematografických děl jednu nevšední obnovenou premiéru – „skandální“ film Extase Gustava Machatého. Ten si nyní přivezl cenu za nejlepší restaurovaný film z Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde před 85 lety pobouřil samotného papeže kvůli nahotě herečky Hedy Lamarrové.

V roce 1934 byla Extase vyslána na festival v Benátkách a hned v prvním týdnu konání přehlídky měla sklidit největší úspěch ze všech dosud promítaných titulů! Tamní přísné obecenstvo několikrát aplaudovalo, což se předtím stalo jen jednou, když se v italském žurnále objevil Benito Mussolini. Papež Pius XI. byl však filmem rozhořčen a označil jej za nemravný, bezbožný, ba přímo pornografický. Rozhodně odmítal, že by mohlo jít o smělé umělecké dílo, jak jej popisovala kritika. 

Formálně pozoruhodný snímek líčí banální zápletku. Dívka Eva se nešťastně provdá za staršího muže, avšak své první milostné vzplanutí prožije s mladým inženýrem Adamem. Režisér Gustav Machatý se erotikou a projevy sexuální touhy zabýval již v němém filmu Erotikon (1928). Tematicky na něj navázal právě snímkem Extase (1932), jenž představoval na české poměry nebývale ambiciózní projekt. 

Film dobou vzniku patřil ještě mezi první zvuková díla, a tak využíval pouze minimálně dialogy, což dalo velký prostor kameře Jana Stallicha. Výsledkem byla extravagantní obrazová oslava vášně a lidské práce, plná symbolů a metafor, podpořená hudbou Giuseppe Becceho. Do hlavní role byla obsazena tehdy osmnáctiletá Hedy Kiesler, kterou role proslavila po celém světě a nasměrovala ji jako Hedy Lamarr až do Hollywoodu. 

Samotné natáčení snímku bylo pojato velkoryse. Na tehdejších Barrandovských terasách byla například postavena speciální dvacetimetrová zdvihací plošina. Štáb rovněž strávil nezvykle mnoho dní v exteriérech na Slovensku. Vznikly hned tři jazykové verze filmu – česká, německá a francouzská. Extase se postupně dostala do kin v padesáti zemích světa a řadí se mezi exportně nejúspěšnější české tituly 30. let. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Existence různých jazykových verzí však znamenala i jisté odlišnosti a různé zásahy do konečné podoby díla. Docházelo k tomu vlivem cenzury, a to nejen kvůli nahým scénám. V německých kinech se film objevil až v roce 1935 pod názvem Symphonie der Liebe po náležitých úpravách v souladu s nastupující nacistickou ideologií. Pro francouzskou verzi zase byly již při natáčení na přání distributora přeobsazeny některé role. Traduje se také, že okénka s obnaženou herečkou byla jakýmsi suvenýrem promítačů, kteří si je z kopií vystřihovali. 

Národní filmový archiv (NFA) se rozhodl rekonstruovat ikonický snímek, zmiňovaný snad ve všech přehledech dějin světové kinematografie tak, jak jej Machatý natočil pro české publikum. „Šlo nám o to, aby se film zaskvěl ve své původní podobě, byť digitálně, což vyžadovalo rozsáhlé historické rešerše, pátrání po nejlepších zdrojových materiálech pro digitalizaci, a hlavně hledání dobového obrazového i zvukového podání,“ vysvětluje generální ředitel NFA Michal Bregant a dodává: „Podařilo se to i díky intenzivní mezinárodní spolupráci s řadou dalších archivů.“ Samotné digitální zrestaurování muselo proběhnout ve specializovaném italském studiu L’Immagine Ritrovata v Bologni. 

K poslední obnovené premiéře filmu došlo v našich kinech v roce 1958. V novém, digitálním kabátě zamíří do domácí distribuce konečně původní, kompletní česká verze na začátku příštího roku.

Autorka je filmografka a katalogizátorka NFA.


Neděle 8. září 2019


Je skvělé, jak se mi s přibývajícím věkem zlepšuje paměť. Cítím to každý den. Tak třeba: S Janou Rychterovou jsme se poprvé viděli v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, byl to večer poezie a šansonů v sále Boženy Němcové a pořadatelem byl Vráťa Ebr. Potom jsme se viděli několikrát na večerech, které organizoval (a platil!) Josef Hudera v Mladé Boleslavi (také s Václavem Větvičkou) a pak jsem u nějakého pouličního prodejce narazil na CD – Festival autorského šansonu (Městská část Prahy 5 uvádí), na němž měla Jana tři písně…

U žánru, v kterém je Jana tak dobrá, je potřeba důvěra. Já věřím, že ona zrovna tohle chce zpívat, tady a teď. Nejsem jako ten pán v písni o baletkách, abych hodnotil části jejího těla, ale když zpívá třeba Na zastávce tramvaje, nechám si taky ujet tramvaj.

Jejím možná nejznámějším nápadem a neváhám říci přímo úderným je zřejmě Two voices, dva hlasy. Představte si hodně známou melodii z klasiky, doprovázenou na kytaru, někdy s empatickými houslemi, s textem naprosto nečekaným a taky nepřípadným, zpívanou. Zpívanou – ale jak!

Jednak způsobem, který jsme zvyklí slyšet běžně, ale vedle toho ještě jedním hlasem, hlasem po léta školeným, operním, na který někteří posluchači zvyklí nejsou. Dohromady je to opravdu překvapivá novinka, zvlášť když v Badinerii J. S. Bacha se zpívá o pitomé navigaci. Ano, čtete dobře.

Ve slavném (A. Chačaturjan) Šavlovém tanci se zase dvě holky domlouvají, že seberou kasu (čti pokladnu alias trezor). Nechybí ani Ragtime, Boccheriniho menuet, a – světe drž se – Beethovenova Pátá! (symfonie) to je Betonu káď. Je to sranda, když v muzice přes sto let klasické najednou vystupuje Jágr. Víte, kdo, přece ten Jaromír, ten, co hraje tak dobře hokej!

Je možné, že tento způsob prezentace té staré báječné hudby narazí u kulturních bdíčů na tvrdou vodu, to jistě už narazil. Mně se to líbí. Je to vtipné a zvlášť a zejména se mi zamlouvá představa hokejových fanoušků, kteří najednou přestali skákat (kdo neskáče, není Čech – sancta simplicitas!) a jali se s potěšením poslouchat Mozarta.

Víte vy, kdo to byla Mozarta? Ptal se druhdy Šlitr Suchého. A Suchý o řadu let později vyzpíval svůj sen: a skinhedi dennodenně sledujou/ poezii v televizi Nova

Od Jany s velkým J mám zatím(!) nejraději CD Po stopách soumraku. Tahle deska je výborně koncipovaná, jako by její části spojovala tenká nit, abychom se my naslouchající někam daleko nerozeběhli, možná.

Psal jsem na začátku o důvěře, víře.

A pokud se proměníte a jste to na chvíli vy, komu zpěvačka zpívá Když tě večer čekám a ty nepřicházíš (doprovázená krásným hlasem houslí), něco se změnilo, viďte!

Zařídila to ona, nebo vy?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nejraději bych vás vzal na malou procházku tím jejím uhrančivým i obyčejným soumrakem, na procházku verbální, ale bez muziky to nejde. Ne, nejsem anděl, to vím. Jemná nostalgie o starých časech, Dáma, připomene Skoumalova Starého pána, jak sedí a poslouchá jazz či Nohavicova Vazače knih. (Kdybych se narodil před sto lety…) Co nás to mámí v časech, které jsme nemohli zažít? Nějaké zvláštní nostalgie, za oknem se záclonkami v domě se světlou omítkou a růžovou růží u branky?

Před závěrem desky je song No tak si běž!, o tom to přesně je. A přidej do kroku, dodávám já.

Potom přijde dívčí stud, ale i slib ženy: O lásce se mi špatně zpívá.

A na konci se trochu jinak (Anděl z Atlantidy) obloukem či kruhem vrátíte na začátek. Zase jste to vy, ten muž s tváří anděla a říkáte – ne, píšete Janě zpěvačce dopis (ne email, sakra!), že tu tvář anděla možná vidí jen ona… Zase vám k tomu pomůžou krásné housle.

Celé tohle CD je příběh. O čem? Inu, o nás, lidech, o tom, proč štěstí, když už je, tak málo trvá.

Ford Madox Ford to popisuje v knize Nejsmutnější příběh: Je to podivný a fantastický svět. Proč lidé nemohou mít co chtějí? Vy se v tom třeba vyznáte, mému chápání to uniká.

Existuje nějaký pozemský ráj, kde uprostřed šepotu listoví mohou lidé být s tím s kým být chtějí a pohovět si ve stínu a v chládku?

Ale zpěvačka soumraku, radosti, two voices, ona a její spoluhráči vás dlouho smutnit nenechají. Někde po kapsách mají vždycky naději. A velikou a někdy veselou či dravou chuť do života.

Víte, s tou pamětí… Já myslím, že jednu věc máme společnou všichni. Totiž – že na některé věci bychom nejraději zapomněli, viďte? Taky to tak mám.

Ale Janu Rychterovou, tu si pamatovat chci.


Sobota 7. září 2019


Česká sopranistka Viktorie Dugranpere v doprovodu hráče na barokní housle Jiřího Sychy a cembalisty a varhaníka Ondřeje Bernovského zazpívá 12. září v pražské Maiselově synagoze. Premiéra koncertního programu s názvem G. F. Händel starozákonní (Oratoria s náměty s Hebrejské bible) začne v 19 hodin.

V nestandardním komorním obsazení soprán, housle a cembalo zazní árie z vybraných oratorií velikána barokní hudby G. F. Händela, vyprávějící příběhy starozákonních postav, jako je Šalamoun, Atalja, Josef, Samson, Zuzana ad. První repríza následuje 7. listopadu v Mladé Boleslavi.

„Händela jsem si zamilovala již v mých hudebních a pěveckých počátcích. Jeho hudba, nesmírně líbezná a vznešená, je zároveň velmi příznivá pro pěveckou techniku a také atraktivní pro publikum. Jsem velmi ráda, že při tomto projektu mohu spolupracovat s tak skvělými muzikanty a sólisty. V tomto komorním obsazení vytvoříme jakési malé drama obsahující skrytou linii velikých příběhů,“ říká Viktorie Kaplanová Dugranpere.

Viktorie Dugranpere v roce 2009 založila profesionální vokálně instrumentální soubor Victoria Ensemble, v němž působí coby umělecká vedoucí a vystupuje jako sólistka, ansámblová zpěvačka a dirigentka. Intenzivně se věnuje koncertní činnosti a úspěšně se realizuje také jako sbormistryně a hlasová pedagožka.

Soubor Victoria Ensemble poutá pozornost originálními programy, včetně novodobých premiér, a dramaturgií představení z období renesance, baroka a klasicismu. „V průběhu minulých staletí se měnil hudební vkus velice rychle a obrovské množství invenčních autorů a krásné hudby zapadlo v dějinách. Jedním z našich cílů je tyto zajímavosti znovu objevovat, oživovat, připomínat. Zakládáme si na citlivém přístupu k těmto dílům a na poučené interpretaci, zároveň však také na jejich přínosu moderní době,“ podotýká Viktorie Dugranpere.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Výtvarnice musely v průběhu 19. věku čelit nejen svojí tradičně slabší sociální pozici, ale i nemožnosti studovat na akademiích. První významnější umělkyně začátku století jsou tak diletantky aristokratického původu. Později se na poli výtvarné tvorby výrazně uplatňují ženy, které pocházejí z uměleckého prostředí – dcery svých otců.

Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky novým možnostem edukace v této oblasti, jakými jsou výuka kreslení na soukromých ústavech pro dívky. Avšak odepření akademického vzdělání dívkám vedlo po celé 19. století k odlivu umělkyň do zahraničí, kde mohly svobodně studovat a později i nalézt uplatnění.

Ženy se v 19. století také tradičně setkávaly s požadavkem na tvorbu „specifického ženského umění“, které by se nějakým způsobem odlišovalo od toho „mužského“. Později postupně docházelo k pozvolnému „povýšení“ tradičních rukodělných ženských prací (tzv. výšivka či malba na porcelán) k zařazení do sektoru výtvarného umění – tzv. užitého umění. Dnes se například textilní výtvarnictví běžně vyučuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a jeho význam není zpochybňován.

Až roku 1904 proběhla anketa týkající se ženského uměleckého studia na pražské akademii, která se setkala s rozporuplnými reakcemi. K tehdejším velkým odpůrcům studia žen patřily přední umělecké osobnosti, jako byli Vojtěch Hynais či Hanuš Schwaiger. Josef Václav Myslbek připouštěl osoby „něžného pohlaví“ pouze jako hospitantky, ne tedy v řádném studiu.

Skicák Zdenky Braunerové a paleta v expozici na výstavě Vlastním hlasem. Foto: Národní muzeumJedním z argumentů bylo tvrzení, že ženy možnosti studia na akademii „zneužijí“ a místo toho, aby se věnovaly malbě květin či ornamentů, „tedy tématům jim vlastním“, budou zkoušet kresbu historických námětů či dokonce aktů, což podle dobových norem nepříslušelo jejich naturelu. Dvojí morální standard byl tedy i na počátku 20. století stále v kurzu a ženy se otevření pražské akademie výtvarných umění dočkaly až s příchodem první republiky, kdy nastala skutečná rovnost pohlaví a získaly i volební právo.

Možnosti uměleckého vzdělávání dívek v průběhu 19. století nebyly velké. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky výuce kreslení na soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky. Jedním z příkladů je výuka kreslení v Budči, škole založené Karlem Slavojem Amerlingem, kde ji ve 40. letech vedl tehdy v Praze pobývající slovenský malíř Josef Božetěch Klemens.

Kreslení bylo později vyučováno i na Průmyslové dívčí škole, o jejíž založení se přičinila Marie Riegrová Palacká, dále na Městské dívčí škole či roku 1871 založené Obchodní a průmyslové škole dívčí, jež byla součástí Ženského výrobního spolku s čelními představitelkami – Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou.

Svoji vlastní školu kreslení pro dívky měla i Amálie Mánesová, sestra Quida a Josefa Mánesa a dcera Antonína Mánesa, který ji přesvědčil, aby se nevěnovala figurální tvorbě tak, jak ona sama si přála, ale aby svůj štětec zasvětila malbě krajinných scenérií. Amálie Mánesová se svými bratry nejen tvořila, ale také se o ně starala a rezignovala na svůj osobní život. Odmítla nabídku k sňatku se sochařem Václavem Levým, u kterého se domnívala, že chce beztak jen těžit z jejího rodového jména a raději zůstala svobodná a bezdětná.

První česká lékařka Anna Bayerová při pletení na kresbě od Heleny Emingerové, ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumVelké osobnosti malířské tvorby lze mezi ženami hledat v generaci narozené po druhé polovině 19. století. Jsou jimi nepochybně Zdenka Braunerová, malířka a designérka Marie Luisa Kirschner, v Itálii žijící Antonie Brandejsová, jejíž díla se dnes na aukcích běžně prodávají za šesticiferné částky, či Helena Emingerová nebo Hermína Laukotová.

Mnohé výtvarnice se nikdy neprovdaly, což byl i případ předčasně zemřelé Pepy Mařákové, dcery vynikajícího krajináře Julia Mařáka. Josefína Mařáková rozvíjela svůj talent především na poli figurální tvorby. Známý je její dvojportrét, na kterém zobrazuje sebe s paletou v ruce, obracející se pohledem na svého otce u malířského stojanu. I přesto, že mezi její mecenáše patřil například Josef Hlávka, stojí její dílo ve stínu jejího slavného a váženého otce, profesora pražské akademie, který ji v její tvorbě podporoval a byl jejím prvním učitelem. Avšak krátký život, který jí byl dán, a doba, v níž se narodila, neumožnila vetší rozvinutí jejího talentu a nenalezla tak širší ocenění u laické i odborné veřejnosti.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V osobním životě byla snad šťastnější Anna Boudová Suchardová, česká malířka květin, keramička a textilní výtvarnice, jež byla dcerou sochaře Antonína Suchardy a sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardy. Vdala se za výtvarníka a profesora kreslení na kladenském gymnasiu Aloise Boudu a byla matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy. Podobně na tom byla Berta Libscherová Havlíčková, provdaná za právníka Františka Liebschera, která se věnovala zejména pedagogické činnosti.

Stojaté vody pražského rybníčku rozvířila ke konci 19. století výstava berlínské dekadentní malířky Anny Costenoblové s názvem Tragédie ženy, jež představovala osobitým způsobem touhy i erotické představy něžného pohlaví a značně tak zamávala s tradičním vnímáním „ženského světa“. Exhibice zaznamenala rozporuplné reakce, a to i u žen kritiček. Zatímco spisovatelka Teréza Nováková na stránkách Ženského listu projevila značné pochopení pro tvorbu této autorky, Renáta Tyršová spatřovala ve výstavě úpadek kultury.

Skutečně první výstava českých žen výtvarnic se poté konala až roku 1911 v Turnově, kde byly zastoupeny jak žijící, tak zesnulé tvůrkyně, mezi nimi nechyběla ani výše zmíněná Amálie Mánesová či Zdenka Braunerová.

Uměnímilovní čtenáři se mohou o tematice žen v umění dozvědět více na přednášce Výtvarné umělkyně 19. století v českých zemích v Náprstkově muzeu 26. září v 18 hod. Přednáška se koná jako doprovodný program k výstavě Vlastním hlasem, která se zaměřuje na představení emancipace žen ve společnosti.


Pátek 6. září 2019


Letos se bude konat v pořadí již 6. ročník Lidického okruhu, spanilé jízdy veteránů. Přibližně dvacetikilometrové vyjížďka navazuje na druhou polovinu 50. let minulého století, kdy se v Lidicích konaly závody motocyklů a automobilů. Jako spolujezdci se tehdy představily i dvě pozdější československé legendy silničních motocyklů, tovární jezdci značky JAWA, Gustav Havel či František Šťastný. V Památníku Lidice ale chystají i další akce.

Tradici se rozhodl Památník Lidice obnovit v roce 2014. Nešlo ale již o závodění jako především o přátelské setkání benzinových nadšenců se stylovými automobilovými a motocyklovými veterány. Se stoupající oblibou se každý rok počet účastníků zvyšuje (loni jich bylo 1300). Na všechny příchozí čeká nejen řada moto exemplářů, často muzejních kousků, ale také nabitý doprovodný program.

Hudební doprovod bude celý den zajišťovat hudební skupina Horváth Band. Další součástí programu bude například módní přehlídka dobového oblečení, ukázka policejní a záchranářské práce a techniky, rukodělná dílna pro děti, malá burza autodílů, minijarmark, ochutnávka vín, Postoloprtské mažoretky nebo program Autoklubu České republiky. To vše za moderace Martina Karlíka z Českého rozhlasu. Po celý den bude také vstup do všech expozic Památníku Lidice zdarma v rámci Dne Evropského Dědictví.

Program:

11.00 – 13.00: Přehlídka veteránů a hodnocení diváky

13.00 – 14.00: Spanilá jízda Lidice > Makotřasy > Běloky > Hřebeč > Buštěhrad > Lidice

14.00 – 14.30: Vyhlášení nejkrásnějšího automobilu a motocyklu a dalších cen

15.15: Společný odjezd Památníku Lidice a položení květin u pomníku dětských obětí válek

15. ročník Lidických zimních večerů

I v roce 2019 pokračují debaty se známými osobnostmi v Lidické galerii.

  1. září od 18:00 – křeslo pro Alexandra Hemalu (moderátor, hlasatel).
  2. září od 18:00 – křeslo pro Elišku Haškovou Coolidge (v letech 1963 až 1981 byla zodpovědná za styk s veřejností pěti amerických prezidentů).

Výstava „Lidice a Ležáky po roce 1989 – svoboda, která přinesla nezájem“

Ve čtvrtek 19. září se koná vernisáž výstavy ukazující, jak se proměnily Lidice po roce 1989, jak se změnilo jejich vnímání a zájem o ně. Součástí akce bude divadelní představení v zahradě Lidické galerie, kdy Městské divadlo v Kladně představí své nastudování slavné jednoaktovky Václava Havla z roku 1975. Výstava v síni In Memoriam potrvá až do 31. prosince.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Duchové mrtvých amerického scénáristy a kreslíře Richarda Corbena (*1940) jsou působivou komiksovou adaptaci jistého výseku z díla Edgara Allana Poea.

Jeho práce přitom Corben obvykle umocňuje, aniž si vždy vybírá ty nejznámější. Dostal tak do pevných desek své knihy hotový příval děsu i poezie vytvořený z básníkova díla let 1827–1846. Přesně řečeno se jedná o verze sedmnácti Poeových povídek a básní – výsledných adaptací je sice pouze patnáct, ale oprávněně: ve dvou případech došlo k (účinnému) sloučení původních děl. Próz je přetvořeno jedenáct a celek knihy je proložen i působivým zpracováním sedmi Poeových básní.

Hned tou úvodní se měly čest stát titulní Duchové mrtvých, i když právě oni nejsou, kdo ví proč, převedeni do obrázků. Následují promyšlené a kresebně nečekané adaptace básní Osamělý, Město v moři, Spící a Očarovaný palác. Poslední z nich se – kupodivu – vyskytuje v rámci adaptace prózy Maska Rudé smrti, i když je odedávna součástí povídky Zánik domu Usherů.

Poeticky řada vrcholí ve svazku adaptacemi básní Červ dobyvatel a Havran a smí se to zdát odvážné a překvapivé, ale kromě Duchů mrtvých a Červa dobyvatele, které přeložil Josef Hiršal (1920–2003), se zde překladu veršů zhostil vydavatel Václav Dort. Ten navíc upravil i překlad Očarovaného paláce od Josefa Schwarze (1915–2003). Překlad Havrana je od Martina Pokorného a – podle Dortova mínění – jde o zatím nejdokonalejší českou verze této básně.

Zbytek svazku tvoří pak do komiksů převedené prózy a jde o vesměs zdařile rozlousknuté překladatelské oříšky již mnohokrát osvědčeného Jana Kantůrka (1948–2018).

Autorem úvodu knihy je M. Thomas Inge, profesor humanitních věd na Randolph-Maconově univerzitě ve virginském Ashlandu a místopředseda společnosti kurátorů Muzea Edgara Allana Poea v Richmondu. Inge odhaduje, že jenom od války se vynořilo přes tři sta komiksových adaptací Poeových povídek a básní. A není divu, neboť každý známý, ale i méně známý tvůrce kreslených seriálů se během kariéry nechal aspoň jednou inspirovat Poem.

„Jen jeden jediný však zasvětil větší část životní práce adaptacím jeho povídek a básní,“ zvíme, a to právě Richard Corben, etablovaný v této oblasti již od 60. let. Inge dokonce Corbena označuje za „hlavního hybatele komiksové scény“ a sami musíme uznat, že tento umělec si vypracovat neopakovatelný styl. „Corbenova představivost posunula hranice vizuálních možností komiksového umění novým, netušeným směrem,“ zdůrazňuje Inge a připomíná rok 1974, kdy se zrodil Corbenův Havran. Jeho tvůrce prokázal, že má to samé oko pro grotesknost, jakým disponoval právě Edgar Allan Poe. Corbenovy interpretace původních dějů jsou vždy nesmírně originální, ba lze je označit za vize.

Ke svým oblíbeným Poeovým básním a příběhům se kreslíř opakovaně vracel a při jejich zpracovávání postmoderně využil trochu popového prostředku, zcizeného z klasických hororových komiksů vydavatelství EC Comics z 50. let, kde každý z příběhů uváděli buď „Stará čarodějnice“ anebo „Strážce krypty“ anebo alespoň „Strážce sklepa“.

Corben si vybral to první a vlastní čarodějku pojmenoval Čarodějnicí Meg. To ona každý z příběhů uvádí a také uzavírá, přičemž jenom někdy se stává jejich součástí. „Meg je ošklivé stvoření, sexuálně obojetné,“ konstatuje Corben. „Někdy dost neomaleně vstupuje do děje, avšak právě její ironický přístup a sarkastické poznámky dodávají příběhům další významovou vrstvu.“

Po básni Duchové mrtvých (1827) začíná kniha adaptací skladby Osamělý (1829), ale Richard Corben čtenáře věru umně mate! Propojuje zde sny a noční můru i skutečnost do takové směsice, až složky vzájemně neodlišíme. A máme po právu úděsný pocit, že sny vždy byly odrazy některého ze světů za hranicí lidského bytí.

U Města v moři (1831) využívá Corben jen začátek a konec básně, střed plní příběhem kapitána, ztrativšího v moři celý náklad. Je souzen duchy a do čí jim vpálí, že přece nepohřbil „nic cenného“. A loď byla ostatně pojištěna. Odhalí se nicméně, že náklad byl živý a tvořilo jej „třicet tun“ otroků. Bigotní fanatik je nato právem sražen do pekel.

Další básnický příběh Spící (1831) je o vrahovi žen a navíc má rasový podtext. Podle všeho se odehrává v New Orleansu a jeho hrdiny jsou potomci otroků.

Následuje adaptace méně známé povídky Dostaveníčko (1834), pak slavná Berenice (1835). U ní Corben experimentuje s genderovou nejednoznačností, hrdinka má totiž spíš rysy mladíka. Na konci téhle brutality o vyrvaném chrupu si i tak zkušený tvůrce jako Corben neodpustí žert. Možná laciný, ale suďte sami.

Následují adaptace próz Morella (1835) a Stín (z téhož roku), pak slavný Zánik domu Usherů (1839). Ten Corben nápaditě propojil s adaptací povídky Oválný portrét (1842). Pan Usher je, jak víte, vášnivě zamilován do vlastní sestry a snaží se ji malovat. Úspěšně obraz dokončí, ale ve chvíli pomyslného vítězství a vytvoření dokonalé kopie padá objekt malířova zájmu k zemi. Jak se zdá, duše vstoupila do plátna. Ale žena je pak ve skutečnosti pohřbena zaživa. Richard Corben pietně zachoval veškeré prvky původních verzí obou povídek, ale přidal psychologický rozměr, když tu silně zvýrazňuje některé Poem pouze naznačené indicie: 47 stran tohoto komiksového příběhu je zřejmě jednou z nejlepších adaptací Edgara Poea, co kdy vznikla.

Neméně populární Vraždy v Rue Morgue (1841) v Corbenových kresbách věrně dodržují vzhled architektury a oblečení v Paříži 40. let 19. století a na rozdíl od řady adaptací jiných snaživých malířů a scenáristů umí Corben držet čtenáře v napětí, kdo je vrah. Co víc, přidá druhé finále, možná ještě originálnější než klasikovo.

Také Masku Rudé smrti (1842) uměl přetvořit k obrazu svému (aniž ji však poškodil) a propojil ji s básní Očarovaný palác. Ta je sice známou součástí povídky o Usherovi, ale co neseznáme? Dokonale a možná ještě dokonaleji zapadá sem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nato se kniha vrací k básním a Červ dobyvatel (1843) je adaptován s nejspíše už nepřekonatelnou obrazotvorností. Obklopí nás americký Divoký západ a jsme svědky nemilosrdné popravy milence a zrádné manželky. Vraždy spáchá plukovník Mann, ale tu... Vynoří se kdosi s maňásky a uspořádáno je představení Hamleta, přičemž maňásci zopakují reálné vraždy. Objevují se i lebky obou zabitých a hle, už nyní jsou prolezlé červy. A jsou to taky červi, kdo nato pozře všechny přítomné, vinné i nevinné.

Následuje Předčasný pohřeb (1844), taktéž notně předělaný, Havran (1845), Sud vína amontilladského (1846) a knihu uzavírá galerie původních Corbenových obálek některých z těchto příběhů z let 2012–2014.

Dodejme již jen, že profesor Inge, jenž svazek uvádí, byl rovněž editorem knižních řad Velcí komiksoví tvůrci a Rozhovory s komiksovými tvůrci. Sám pak napsal mimo jiné díla Komiks a jeho kultura, Charlie Brown a Peanuts (o slavném kreslíři Charlesi Schulzovi) a také Neuvěřitelný pan Poe: Komiksové adaptace prací Edgara Allana Poea.

Nad závěrečnou poznámkou vydavatele Václava Dorta si poprvé uvědomíme, že jinak geniální Nezval psal českou verzi Havrana pravděpodobně ryze podle Vrchlického překladu. Aniž to, naiva, tušil, opsal i ty sekvence, které jeho důstojný předchůdce přidal pouze kvůli rýmům (i tak často poněkud krkolomným). Nezvalova verze se skutečně značně vzdálila od originálu a ve výsledku je pochmurná, ale daleko méně než předloha.

Václav Dort ovšem ve svém dovětku českou recepci Edgara Allana Poea neprávem dost příkře odsuzuje. Není přece až tak zlá. Ale Dort je jiného názoru a píše: „Česká literatura jako by na Poea rezignovala. Jeho dílo není kompletně a ani systematicky přeloženo a kvalita překladů jeho básní je vesměs tristní. Velmi dobře to lze dokumentovat na příkladu Havrana, správněji Krkavce…“

Mezi překladateli této pověstné básně nato Dort právem vyzdvihuje Josefa Hiršala a upozorňuje také na bakalářskou práci Michaely Hudečkové „E. A. POE – THE RAVEN, Analysis of Sixteen Czech Translations, Based on Philosophy of Composition“.

 

Jan Corben (jako adaptátor i kreslíř): Edgar Allan Poe. Duchové mrtvých. Barvy Richard Corben a Beth Corben Reedová. Z originálu Edgar Allan Poe´s Spirits of the Dead (2014) přeložil Jan Kantůrek s podporou převodů Václava Dorta, Martina Pokorného, Josefa Schwarze a Josefa Hiršala. Celková úprava překladů, barevné korekce a dovětek Václav Dort. Úvod M. Thomas Inge. Vydal Martin Trojan – 3-Jan, Imprint ComicsCentrum. Praha 2016. 224 stran

Ministr kultury Lubomír Zaorálek zrušil rozhodnutí svého předchůdce Antonína Staňka, podle kterého měl být předsedou Ústřední knihovnické rady (ÚKR) automaticky ředitel Národní knihovny, nyní tedy Martin Kocanda. 

„Nechápu, proč by ředitelé knihoven neměli rozhodovat o tom, kdo bude stát v jejich čele a proč by do toho měl vstupovat ministr. Dnes jsem proto podepsal změnu příkazu upravujícího obsazení funkce předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR). Tím se vracíme k osvědčené praxi, kdy si členové rady volí předsedu ze svého středu,“ řekl Zaorálek Deníku.cz.

Poslední den ve funkci, tedy 31. července, tak odvolal doyena knihovnické profese Víta Richtera. Učinil tak oznámením v datové schránce. Odborníci to chápali jako facku všem knihovníkům.

ÚKR si tedy může zvolit nového předsedu, kterým by se mohl opět stát Vít Richtera. Tomu chce Zaorálek na konferenci v Liblicích ve druhé polovině září předat ocenění.

Ústřední knihovnická rada České republiky je poradním, iniciativním a koordinačním orgánem ministra kultury ČR pro oblast knihovnických a informačních služeb, knihovnictví a knihoven v České republice.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků. 

 

Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba?

V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko. 

 

Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého?

Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární.

Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu. 

 

Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností? 

Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst. 

 

Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete?

Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.

 

Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla? 

Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.

 

Kolik hodin nového materiálu jste natočila?

To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli. 

 

Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“?

Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce. 

 

Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu?

Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská. 

{/mprestriction} 

Autorka je filmová publicistka.


Čtvrtek 5. září 2019


V pátek 6. září bude na předměstí Tokia, v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě, zahájena výstava s názvem „MUCHA A JAPONSKO, JAPONSKO A ORLIK“. Bude obsahovat přes 550 uměleckých děl pokrývajících období od začátku 19. století po 30. léta dvacátého století, z veřejných i soukromých sbírek z Japonska, České republiky a Německa. Z českých výtvarníků na ní budou k vidění mimo jiné díla Alfonse Muchy, Vojtěcha Preissiga, Arnošta Hofbauera nebo Jana Preislera.

Hlavním tématem výstavy je fenomén kulturních transferů mezi Japonskem a Evropou, ke kterým docházelo v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Po celé období našeho baroka – během japonského období Edo – razila ostrovní mocnost izolacionistickou politiku a byla přísně uzavřená: zažívala dlouhé období míru, rozvoje a stability, Japonci až na výjimky ovšem nesměli cestovat ze země ven a cizinci naopak nesměli dovnitř. S vnějším světem udržovalo Japonsko pouze omezené obchodní styky prostřednictvím Holandska, Číny a Koreje.

Když v polovině 19. století došlo k politickým změnám a k jeho znovuotevření, začaly do světa v mnohem větší míře proudit nejrůznější japonské řemeslnické i umělecké předměty. Evropu zachvátila módní vlna Japonismu. Mezi první sběratele japonských zajímavostí patřil Vojta Náprstek, pro kterého japonská díla v pařížských obchůdcích asijských kuriozit nakupoval například básník Julius Zeyer.

Japonismus hluboce ovlivnil většinu hlavních evropských uměleckých proudů doby: francouzská secese byla dokonce pojmenována podle jednoho z těchto asijských butiků, pařížského obchodu „Art nouveau“ (doslova: Nové umění). Jednou z hlavních osobností výstavy bude v Japonsku oblíbený Alfons Mucha: podle pořadatelů má nalákat návštěvníky a umožnit jim tak objevit pro ně jiné méně známé české tvůrce. Vedle něho budou vystavena díla dalších secesních tvůrců, mimo jiné Eugèna Grasseta, Félixe Vallottona, Gustava Klimta, Kolomana Mosera nebo Oskara Kokoschky.

Vliv japonských dřevořezů, paravánů, porcelánových, lakovaných i jiných předmětů lze spatřit rovněž v dílech předních tvůrců evropského symbolismu, expresionismu i dekadence. Výstava toto názorně dokládá na srovnání například mistrů dřevořezu Ukiyo-e Kacušiky Hokusaje nebo Utagawy Hirošigeho s tvorbou Antonína Slavíčka, Josefa Váchala nebo Richarda Teschnera.

Expozice také uvede některé Čechy, kteří tehdy zemi vycházející slunce navštívili: hlavní důraz bude kladen na osobnost Emila Orlika, který do Japonska přenesl praxi tvorby ex libris, ale svou sekci bude mít i Tavík František Šimon. Stručně představeni budou cestovatelé a sběratelé Josef Kořenský nebo Joe Hloucha, a vybraní členové československých legií, z nichž někteří v Japonsku strávili i delší pobyt.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Právě spolupráce Japonska s našimi legiemi v sovětském Rusku na konci první světové války a při zajištění jejich transportů domů vedla k oficiálnímu navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. V září 1918 japonská vláda oficiálně uznala Československou národní radu za svrchovanou moc nad spojeneckou československou armádou. Už v listopadu 1918 bylo v Tokiu zřízeno zastoupení plnící činnost vojenského atašé. A ke jmenování prvního Československého velvyslance došlo zkraje roku 1920.

I Japonci byli však stejně lační po evropských novinkách, o kterých se mohli většinou jen dočítat z cizích knih. Konfrontace s tím, že na rozdíl od Japonska si evropští tvůrci grafických listů často kreslili předlohy, ryly desky a tiskly díla sami, vedla například k novým impulsům a reflexím o pozici umělce, které výstava ilustruje například na tvorbě rytce Kazumy Ody.

Velká část výstavy je pak věnovaná společnosti Hakuba-kai (Bílý kůň) a umělecké revui Myōjō, které byly mezi hlavními vektory přijetí secese v Japonsku. Pomyslný kruh se uzavírá na tvorbě předních japonských tvůrců konce 19. a začátku 20. století Asaje Chū, Kōtara Nagahary, Fudžišimy Takedžiho nebo Hiromitsua Nakazawy, na které je dobře patrný vliv Japonskem inspirovanou secesí, v čele s Alfonsem Muchou.

Výstava bude v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě k vidění do 20. října. Do léta 2020 bude uvedena v dalších třech japonských muzeí: ve Wakajamě, Okajamě a Šizuoce. Vychází k ní třistapadesátistránkový katalog.

Letos koncem července uplynulo dvacet let od úmrtí proslulého experimentátora slova a obrazu Ladislava Nováka (4. 8.1925 – 28. 7. 1999) - výtvarníka, básníka, překladatele a pedagoga. Obsáhlý výběr z jeho výtvarné tvorby přináší výstava uspořádaná Muzeem Vysočiny v Třebíči, umělcově působišti.

Kurátoři Lucie Pálková, Lubomír Kressa a Michal Zábrš pojali expozici v někdejší konírně renesančního zámku nad řekou Jihlavou velkoryse. Na dvě stovky výtvarných děl, většinou na papíru, také trojrozměrné objekty, k tomu předmětně Novákova literární díla, jsou širokým vhledem do originálního, ve více ohledem umělecky novátorského díla, s kterým autor již v 60. letech minulého století vstoupil ve výtvarné i slovesné oblasti do nejvyšších pater evropské kulturní scény postmoderní dimenze.

Ladislav Novák: Andělé? Ďáblové?, froasáž, 1981. Foto: Jan Dočekal Celek výstavy, shromážděný z rozmanitých adres uměleckých muzeí, galerií a privátních sběratelských kolekcí, přináší reprezentativní ukázky z různých období Novákovy tvorby od počátku 60. let do letního času 1999. Jsou to imaginativní artefakty ve vesměs netradičních výtvarných technikách, z nichž některé tvořivými průzkumy prvotně odhalil a rozvinul, jiné osobitě přizpůsobil svému myšlení a vyhraněným záměrům, vždy do celosti výtvarného jazyka a k obsahové dokonalosti.

Po celé trvání, čtyři desítky let Novákova tvůrčí aktivita vyvěrala z entuziasmu, z přesvědčení o nezbytnosti nacházení vlastních metod k projevování kreativity. Jakkoliv v retrospektivním sumárním náhledu je zřetelné, že se jednalo o metody v jednotlivostech a materiálové sestavě vzájemně odlišné, Novák je skrze sebe plně harmonizoval, učinil je vzácně sourodé pro službu svému nitru, jemuž bylo třeba podat o sobě výpověď.

Ladislav Novák: Bez názvu, dekoláž, 1975. Foto: Jan Dočekal Novák byl po všechna aktivní léta pedagogem pro dějepis a jazyk český. Umění nikdy nepěstoval jako svobodné povolání, vždy však jako zrcadlo své svobodné mysli, hloubky citu a vysoce humánního světového názoru v tradicích anticko-křesťanské civilizace. Vždy vzdoroval tendenčním požadavkům obecné přizpůsobivosti, což se statusem středoškolského učitele nemohlo být jednoduché. Ze sumy tvůrčí práce, již zanechal, dnes ovšem lze se sympatiemi vnímat v mnohočetných jednotlivostech, že svobodu projevu si dokázal uchovat i v obtížné době ideologického tlaku, kdy se coby nekonformní intelektuál ocitl až za prahem perzekuce, která jej měla rozhodně odstranit ze soudobé české kultury osmdesátých let.

Počátek Novákova výtvarného projevu přísluší na konec 50. let minulého století. V tom období jsou datovány drippingy, plošné koláže a trojrozměrné asambláže. V časovém sledu následující metodu alchymáže založil na chemickém rozrušení obrazových či textových polygrafických předloh pro odkrytí nových nadreálných sdělení. Topologické kresby, tvořené vedením „nekonečných“ nepřekrytých tušových čar, jsou osobitou rozvilinou korunní surrealistické metody automatické kresby, jež se na konci druhé dekády 20. století stala spolu s automatickým psaním (Breton, Soupault: Magnetická pole) stavebním kamenem surrealismu.

Ladislav Novák: Medúza, lité tuše, 1999. Foto: Jan Dočekal Rok před polovinou 60. let Novák nalezl svou brzy nejznámější techniku, kterou z principu počáteční mechanické manipulace papíru pojmenoval muchláž. Pak, inspirován debatou o věci s pařížským přítelem Édouardem Jaguerem, název změnil na froasáž. Jde o odvozeninu z francouzského slova froiser – pomačkat, muchlat, je rovněž i náhradou muchláže. Výchozím prvkem byl čistý list papíru, zmačkaný v autorově ruce. Po narovnání a potření ředěnou tuší zůstává v ploše papíru síť zlomů a linií, v nichž Novák perem označil a „pro svět objasnil“ obrysy náhle zrozených obrazů.

V 80. letech dospěl ke kombinaci výtvarných postupů, jež označil veronáž (podle italské Verony, kde realizoval první takováto díla). Je to tušový dekalk doplněný kresbou či koláží, jehož východiskem byly vlastní obdobné práce z 60. let. Posledním způsobem Novákova experimentálního hledačství na poli plošné obrazové soustavy na papíru se stala v roce 1998 tzv. litá tuš (v autorově označení). Jedná se o graficky výrazné sítě tušových linií na bílém nebo barevném podkladě. Zdají se být jednoduchými nahodilostmi, jsou však nesporně rezultáty cílevědomých tvůrčích postupů. Ani v hrubých rysech dnes nelze odhadnout, kam by v této metodě Novák mohl směřovat.

Ladislav Novák: Prokletí, lité tuše, 1998. Foto: Jan Dočekal Na jaře 1999 dostal od Medy Mládkové velkorysé pozvání k podzimnímu tvůrčímu pobytu v její vile na ostrově v Karibském moři. Osud však rozhodl jinak. Týden před 74. narozeninami Ladislav Novák umírá v nemocnici v Třebíči.

Nutno zdůraznit, že celé Novákovo výtvarné dílo nese specifické novákovské signum. Je sourodě složené z několika organicky propojených vrstev, jež jsou dokonalým odrazem autorových organických vrstev. Pojmenujme je: poetičnost, poutavá hravost, inteligentní humor a latentní erotika. A stojí za připomenutí, že Novákovo rozsahem mohutné výtvarné dílo tvoří převážně menší formáty. V 80. a pak i v první půlce 90. let Novák sledoval aktuální směřování malířství k monumentalizaci a teoreticky uvažoval, zmínil to při vernisáži své výstavy v Třebíči v roce 1996, v tomto smyslu o svých možnostech. Prakticky však neopustil ověřené výrazové prostředky, jimž dokázal na malé ploše vtisknout rysy monumentality.

Ladislav Novák 1925 - 1999, Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek 1. Výstava je přístupná do 6. října 2019, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12 hodiny a od 13. do 17 hodiny.

Laureátkou 24. ročníku Literární ceny Knižního klubu se stala Ema Labudová s knihou Tapetář. Její rukopis se prosadil v konkurenci 155 zaslaných prací. Odměnou vítězce je vydání knihy pod nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 tisíc korun a originální skleněná plastika ve tvaru knihy.

Ema Labudová (*1999) je nejmladší vítězkou ve čtyřiadvacetileté historii Literární ceny Knižního klubu. Dvacetiletá studentka španělštiny svou novelu napsala ještě jako gymnazistka.

Jde o příběh z prostředí britského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Hlavní hrdina Irving je dvacetiletý gay, jemuž krátce po sobě zemřou rodiče. Irvingovo setkání se zbytkem rodiny na pohřbu probudí vzpomínky, které se mladý muž dlouho snažil „zatapetovat"

„Manchester padesátých a šedesátých let vskutku nebyl pro hloubavého mladíka Irvingova ražení tím nejsvobodnějším městem. Nemůže ani vyjít z bytu, aniž by ho sledovaly oči zvědavých sousedů – potenciálních udavačů, a ti depresivní výři ne a ne sletět z jeho unavených ramen…

Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české literatury: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností,“ píše se v anotaci ke knize.

Literární cena Knižního klubu se nezaměřuje na již publikované práce, ale vybrané původní rukopisy proměňuje v knihy. Od svého vzniku v roce 1995 cíleně podporuje domácí tvůrce. Úspěch zaznamenaly například takto podpořené romány Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause a Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové, které získaly ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Literární cena týdeníku Reflex

Cenu týdeníku Reflex za druhý nejúspěšnější rukopis získala kniha Anny Strnadové Maxl žhář, která rovněž vyjde v Knižním klubu. Román je autorčinou šestou knihou.

„Tragický příběh tesaře, smolaře a posléze psance a vězně Maxla Novotného ze Žďáru zavede čtenáře do druhé půli devatenáctého století, do nelehkých dob, kdy v českých vsích práce nebyla a zbýval jen hlad, vojna, zoufalství, zrada a zločin. Silný příběh o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání doplňují obrazy z každodenního života obyčejných lidí žijících před necelými dvěma sty lety v Posázaví.

Svou syrovostí a naturalistickou drsností se román vymyká požadavkům mainstreamové, hladce plynoucí četby; formou, jazykem i obsahem tak trochu připomene klasický venkovský realismus z dob Terézy Novákové. Popisované jevy, archetypy a protagonistou vyznávané hodnoty však budou blízké i dnešnímu milovníkovi (nejen) historické prózy,“ píše se v anotaci.

Anna Strnadová (*1950) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština-francouzština. Vyučovala na základních školách. Radu let působila jako ředitelka na ZŠ v Petrově nad Desnou. Debutovala roku 2014 básnickou sbírkou Opožděně, o rok později vydala sbírku povídek Prohry. Roku 2015 vyšel i její román V oknech červené muškáty, po němž následovaly prózy Emigrantka (2018) a Nebeské komando (2019).

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.

 

Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit? 

Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.

 

V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich?

Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.

 

Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz?

Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat?

Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.

 

Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala?

České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu. 

To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur.

V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory. 

 

Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná?

Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.

 

Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě?

Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.

 

Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno? 

Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.

 

V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce. 

Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu.

Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti. 

 

Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu?

Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni. 

Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá. 

Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.

 {/mprestriction} 

Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.


Středa 4. září 2019


Guo Shunling (48), farmář ve vesnici Junying v provincie Che-pej, vyrábí obrazy ze slámy zobrazující hlavně figurky, květiny a rostliny, ptáky a zvířata. Nejdražší díla se prodávají i za 10 tisíc juanů. Lze tak říci, že se sláma pod jeho rukama mění ve zlato.

Guo Shunling vytvořil novou uměleckou formu, „slámovou pyrografii“, která spojuje malbu s pyrografií a kombinuje různé techniky tradiční čínské malby.

Muž, který ohluchl po nemoci ve dvou letech, se tvorbou zabývá od roku 2013.

V současné době vytvořil Guo Shunling více než dva tisíce děl. Jejich cena se pohybuje od 200 do 10 tisíc juanů.

Guo Shunling doufá, že se tomuto umění začne věnovat více lidí přinesou výhody místním zemědělcům.

Svá díla Guo Shunling prodává už i na internetu.

Hao Qunying photo / Guangming pictures

Řada lidí má slovo jóga spojené jen s fyzickým protahováním a zaujímáním obtížných pozic. Jóga je však mnohem víc – je to komplexní vědecký systém prověřený tisíci let, pramen duchovnosti a moudrosti, z něhož čerpají všechna náboženství.

V józe si může vybrat každý – od tělesných cviků, přes dechová a meditační cvičení, až po etické zásady a úsilí o nejvyšší duchovní poznání. To vše, pokud to uvedeme do své životní praxe, ve svém důsledku pozitivně ovlivňuje náš osobní život i harmonii v rodině a celé společnosti.

Jóga v denním životě

V současné době je možná důležitější než kdy jindy mít k dispozici metody a techniky, které umožňují udržet a obnovovat tělesné, duševní a duchovní zdraví a harmonii. Právě takové komplexní řešení, jež člověku umožní pomoci si sám vlastní jógovou praxí, nabízí systém „Jóga v denním životě“.

Autorem systému Jóga v denním životě je indický Mistr jógy paramhans svámí Mahéšvaránanda. Ve svém učení vychází z tisícileté jógové tradice a z duchovní moudrosti pradávné linie indických duchovních Mistrů. Během svého dlouholetého působení v západních zemích (do Evropy přijel v roce 1970 a Československo navštívil poprvé v roce 1972) se důkladně seznámil se způsobem života zdejších lidí. S ohledem na jejich potřeby a možnosti navrhl komplexní systém, který je vhodný pro každého člověka bez ohledu na věk a fyzické či duševní předpoklady. Kromě kurzů pro veřejnost je systém Jóga v denním životě v mnoha zemích součástí školní výuky a univerzitních programů. Využívá se ve sportovních klubech, rehabilitačních centrech, lázních i nemocnicích.

Kde si zacvičíte podle systému Jóga v denním životě?

Pobočky neziskové organizace Jóga v denním životě najdete po celé České republice. Nabízejí kurzy pro začátečníky i pokročilé, obecné nebo se speciálním zaměřením (proti bolestem zad, pro děti, pro seniory atd.). Součástí každé lekce je většinou cvičení ásan (tělesné cviky), relaxace, pránájáma (dechové cvičení) a kratší meditace.

Pro zájemce o hlubší proniknutí do tajů jógy pořádají pobočky Jógy v denním životě také jednodenní nebo delší semináře zaměřené na konkrétní téma.

Největší evropské středisko Jógy v denním životě se nachází na Moravě v obci Střílky a jmenuje se Maháprabhudíp ášram Střílky. V míruplném prostředí bývalého zámku a jeho parku zde probíhají programy zaměřené na jógu, zdravou stravu, letní dětské tábory a mnoho dalších.

Kam na kurz jógy v Praze?

Nejširší nabídku kurzů jógy podle systému Jóga v denním životě najdete v Praze. V pěti jógacentrech a na dalších místech v Praze a okolí si můžete přijít zacvičit každý týden v téměř stovce kurzů. Nejnověji přibude v září nabídka programů v novém jógacentru Malá Ohrada ve Velichovské ulici v Praze 13 – Stodůlkách. Uprostřed zeleně a kousek od Prokopského údolí si zde můžete zacvičit pro začátek hned v šesti kurzech týdně.

Informace o kurzech a seminářích

Na facebookové stránce Jóga v denním životě a na webové stránce www.joga.cz najdete bližší informace o kurzech a seminářích v celé republice. Na stejné webové stránce si také můžete projít celou knihu Systém Jóga v denním životě online zdarma – je to výborná pomůcka při samostatném cvičení doma.

Ájurvéda, v doslovném překladu „nauka o životě“ (áju znamená „život“, véda „vědění“), představuje nejstarší celistvý lékařský systém o zásadách zdravého způsobu života. Tento léčebný systém založený na přírodních přípravcích z ájurvédských bylin se v Indii praktikuje více než 5000 let a jeho cílem je prevence, uzdravování, udržování kvality života a dosažení dlouhověkosti.

Ájurvédská filozofie za tuto dobu hluboce ovlivnila přístup a životní styl nejen obyvatel Indie. Tato země je nicméně ve využívání bylinných přípravků v léčbě onemocnění stále na prvním místě na světě. Ájurvédské znalosti účinků bylin a koření se také hojně praktikují při každodenní přípravě pokrmů tradiční indické kuchyně.

Původ ájurvédské medicíny

První a nejstarší dochovaný spis o ájurvédském lékařství, Charaka Samhita, pochází z 1. století našeho letopočtu. V něm se nachází záznam o velkém shromáždění mudrců a světců, kteří se v 7. století před naším letopočtem setkali v předhůří Himálaje, aby si vyměnili získané poznatky o využívání bylin a diskutovali o stavu tehdejší společnosti. Ze zápisu víme, že už v té době byli například znepokojení rostoucím počtem obyvatel v tehdejších sídlech.

Druhý odborný spis, Sushruta Samhita, se objevuje o století později a pojednává o ájurvédské chirurgii. Třetí nejvýznamnější ájurvédské dílo, Ashtanga Hridaya, vzniká kolem 7. století našeho letopočtu a představuje přehlednou kompilaci dvou předchozích spisů.

V období mezi 5. stoletím před naším letopočtem a 5. stoletím našeho letopočtu se principy ájurvédského lékařství rozšířily do všech koutů tehdy známého světa (Číny, Tibetu, Persie, Arábie, Egypta, Řecka a Říma), kde se smísily s místními tradicemi a kulturními zvyky. Na tomto univerzálním základě pak postupně vznikaly nejrůznější školy a systémy přírodního lékařství. Ájurvéda je proto označována za „matku všech léčebných systémů“.

Vliv ájurvédských poznatků na počátky moderní medicíny zmiňuje publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), když uvádí, že jedny z prvních lékařských záznamů „obsahují detailní popis různých zdravotních stavů včetně diabetu, přičemž tyto popisy odpovídají védským spisům.“ Je také známo, že odkaz indické medicíny je zřejmý v dílech Hippokrata či Platóna.

Tři typy podle reakcí

Ájurvéda rozeznává tři základní biologické principy (dóši) – váta, pitta a kapha. Každý člověk se rodí s jejich jedinečným poměrem, jeden z nich však vždy více či méně převažuje.

Psychosomatický typ (váta, pitta a kapha) se velmi dobře určuje na základě pozorování reakcí člověka na jisté situace. V ájurvédě se uvádějí tři základní typy podle reakcí: oběť, útočník a svědek, které se vysvětlují anekdotou:

V místnosti sedí tři lidé představující vyhraněné tělesné typy váta (vzduch), pitta (oheň) a kapha (voda). V tom se dovnitř vplazí kobra. Když ji přítomní spatří, každý spontánně zareaguje způsobem typickým pro svoji konstituci. Váta typ se vyděsí a ze strachu bude chtít vyskočit na stůl. Pitta typ si udrží duchapřítomnost a popadne první předmět, který se naskytne a bude nebezpečí čelit se zbraní v ruce. Kapha typ zůstane nečinně sedět a pouze zakřičí na člověka typu pitta: „Udělej něco! Zabij toho hada!“

Orientační dóšický test si můžete vyplnit ZDE.

Pokud lépe porozumíme sami sobě, potom lépe porozumíme ostatním lidem a světu kolem nás!“ říká ájurvédské přísloví. Podle ájurvédy vzniká nemoc tehdy, kdy se vychýlí přirozená rovnováha jednotlivých dóš – děje se tak nezdravým životním stylem, negativním myšlením či energetickou nerovnováhou. Změnou každodenních stereotypů, správnou stravou a pravidelným užíváním bylin dokáže ájurvéda úspěšně odstranit nejrůznější zdravotní obtíže a dlouhotrvající onemocnění, jako jsou například: kožní choroby, nemoci dýchacího ústrojí, poruchy zažívání, migrény, obezita, potíže spojené s krevním oběhem, gynekologické problémy, nemoci páteře, kloubů a svalů, nespavost, únava a stres.

Národní galerie Praha připomíná 10 let od náhlé smrti architekta Jana Kaplického. Před Salmovským palácem byla instalována Věž Bienále, která vznikla v roce 2002 jako ideový projekt pro benátské bienále architektury.

„V roce 2002 byl Jan Kaplický osloven kurátorem Bienále architektury v Benátkách Deyanem Sudjicem, aby vytvořil ideový projekt věže. Kaplický a jeho architektonické studio Future Systems navrhli stopatrovou nakloněnou věž jako nový typ městské budovy. Unikátní aerodynamický tvar s otvorem redukujícím tlak větru představuje na nádvoří Salmovského paláce čtyřmetrový model,“ uvádí Helena Doudová, kurátorka sbírky architektury Národní galerie Praha.

Model ze sklolaminátové samonosné skořepiny s lakovaným akrylátovým povrchem byl zhotoven v roce 2016 pro sbírku Pražské správy nemovitostí – donátorem byl Václav Skala.

S Deyanem Sudjicem, ředitelem Design Muzea v Londýně, pojilo Kaplického dlouholeté přátelství – architekt pro něj v 80. letech navrhl jeho minimalistický byt. Kaplický a Future Systems od roku 1979 usilovali o rozšíření možností uvažování o architektuře. Vzorem byl přenos technologických inovací z aviatiky, vesmírného výzkumu nebo konstrukcí lodí, které poskytovaly ojedinělá řešení pro high-tech architekturu. Letectví představovalo pro Kaplického inovativní obor, jehož cílem bylo dosáhnout maximálního výsledku s minimální spotřebou materiálu, lehkosti a aerodynamičnosti a v konečném důsledku elegance a krásy.

© Jan Kaplický – FUTURE SYSTEMS, se svolením Nadačního fondu Kaplicky Centre„Architektura se oproti tomu podle Kaplického často soustředila spíše na hodnotu objektů namísto na inovaci, a zůstávala tak pozadu za svou dobou. Přesvědčení o významu inženýrství, technologie a inovativních konstrukcí Kaplický sdílel i se světoznámými britskými architekty Richardem Rogersem a Normanem Fosterem, v jejichž kancelářích zanechal osobitou stopu,“ doplňuje Helena Doudová.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jan Kaplický (1937–2009) byl významným architektem českého původu působícím od emigrace v roce 1968 ve Velké Británii. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, v Británii pracoval nejprve v architektonických kancelářích Denyse Lasduny, Renzo Piana a Richarda Rogerse a Forter Associates. V roce 1979 založil studio Future Systems s partnerem Davidem Nixonem, od 1989 spolu s Amandou Levete (do 2008). Nejvýznamnější realizace Future Systems jsou obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999–2003), NatWest Media Centre v Londýně (1994–1999) nebo Enzo Ferrari Museum (2009–2012). V roce 1999 obdržel Stirlingovu cenu RIBA a stal se čestným členem Royal Institute of British Architects.

Pro Českou republiku navrhl Kaplický Národní knihovnu na Letné (2007) a koncertní sál Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Obě stavby jsou dosud nerealizované. V roce 2008 byl založen nadační fond Kaplicky Centre v Praze, uchovávající dílo Jana Kaplického a rodiny Kaplických, podporující rozvoj a propagaci architektury a moderního umění.

Výbor z díla populárního autora, jehož knihy se staly předlohami filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz, doplňují dvě dosud knižně nevydané povídky. „Humor byl výživa, kterou potřeboval k životu stejně jako já. Milovali jsme lidské situace na pomezí komiky a smutku,“ píše Zdeněk Svěrák v předmluvě ke knize nazvané Dobře zašitej frajer, která vychází 18. září u Nakladatelství Paseka. Zároveň s ní vychází pět knih Petra Šabacha v nové grafické úpravě.

Výbor Dobře zašitej frajer připravili Václav Kahuda a Emil Hakl. Přestože jde o dva výrazné spisovatele s vlastní svébytnou poetikou, v roli editorů se podle Emila Hakla překvapivě shodli. „Neznamená to, že jsou některé texty lepší a jiné horší. Spíš šlo o to představit jejich autora, pokud možno ve všech polohách, komplexně a pestře,“ vysvětluje Hakl.

Spisovatel Hakl se zároveň přiznává, že Šabacha takto najednou a s odstupem nikdy nečetl. „Tudíž jsem nedokázal docenit živelnou autenticitu Petrových výpovědí, jeho vzácně prosté slovní eskamotérství, vycházející z přirozené řeči normálních lidí. Jejich vtip i jejich melancholie jsou provázány, proto ten vtip může jiskřit,“ říká.

Povídka inspirovaná Bowiem

Dosud knižně nepublikovaná povídka Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem je groteskou o tom, jak se zvrhne rozhlasový rozhovor se zasloužilým umělcem, když do něj vstoupí zvídavá posluchačka. Tu ovšem zajímá všechno možné, jen ne samotný mistr a jeho světový úspěch v newyorské Metropolitní opeře.

Nová povídka Vesmírná podivnost pak vypráví o astronautovi, který odmítá splnit rozkaz řídícího střediska a nakonec odmítá i prosby samotné ředitelky a své manželky. Přepadla ho totiž podivná úzkost. Petr Šabach v jednom z posledních emailů adresovaných redakci Paseky, kde byl bezmála čtvrt století kmenovým autorem, doporučoval poslouchat při čtení tohoto textu skladbu Davida Bowieho Space Oddity. S dodatkem, že „to jde ale i bez toho“.

Předmluvu ke knize napsal Zdeněk Svěrák, kterého s Šabachem pojilo dlouholeté přátelství. Začalo četbou knížky Hovno hoří. „Ke svému údivu jsem se začetl do literatury, jejíž hodnota byla prokazatelná už po prvních odstavcích. Autor sázel do řádků slova tak přesná a výstižná, že jsem je nestačil vychutnávat a tiše schvalovat,“ píše Svěrák v předmluvě. „Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. A humor byl takový, jaký sám vyznávám. Když jsem dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Není možné, abych si s tímhle člověkem nerozuměl, řekl jsem si. A začal jsem přemýšlet, jestli se může přátelství naplánovat,“ pokračuje Svěrák.

Šabach v novém kabátu

Společně s knihou Dobře zašitej frajer míří na pulty knihkupectví nová vydání Šabachových knih Babičky, Čtyři muži na vodě, Hovno hoří, Máslem dolů a Opilé banány. Grafickou úpravu připravil autorův syn Jan Šabach, který pojal edici jako typografickou stavebnici, jejíž části se vzájemně potřebují a tvoří tak výslednou formu. „Táta byl skvělý – nejen hospodský – vypravěč,“ říká Šabach. „Dobře načasovat a vypointovat vtipnou historku je jedna věc, ale zasadit ji do kontextu příběhu, aby působila přirozeně, je věc druhá. Táta měl pro tohle spojení talent a cit. Inspirací mi byla právě tato zdánlivá jednoduchost. Něco jde přečíst snadno, něco je potřeba možná trochu hledat,“ přibližuje Šabach.

 

Petr Šabach (23. srpna 1951 – 16. září 2017) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), kterými se během 90. let se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Úterý 3. září 2019


Jednou z mála tuzemských literárních organizací, jejichž hlas proniká i k širší veřejnosti, je Asociace spisovatelů. Otázky týkající se jejího fungování a budoucnosti, ale i aktuálního dění na české literární scéně nám zodpověděl současný předseda, básník a fotograf Ondřej Lipár. 

 

Na konci minulého roku jste se stal v pořadí třetím předsedou Asociace spisovatelů od jejího založení v roce 2014. S jakými pocity a plány jste tuto funkci po Václavu Kahudovi přebíral a jak se na tuto organizaci a svou roli v ní díváte nyní?

S Václavem Kahudou jsem jako člen vedení Asociace spolupracoval, nevstupoval jsem tedy na úplně novou půdu. Osobně ji vnímám v prvé řadě jako prostředek ke komunikaci mezi autory a institucemi. I z toho důvodu se snažím být v kontaktu s ministerstvem kultury, Českým literárním centrem, knihovnami nebo některými organizacemi v zahraničí. A samozřejmě udržovat také živou komunikaci s členy, tedy spisovatelkami a spisovateli, abych měl jasnější představu o tom, co je pálí. Zároveň jsme si s dalšími kolegy ve vedení stanovili některá témata, kterým bychom se chtěli věnovat i bez podnětu členů. Jde mi zejména o to, aby autoři vyžadovali a dostávali za svou práci odpovídající odměnu, aby tak získávali větší finanční stabilitu, a tím také svobodnější prostor pro vlastní tvorbu. S tím souvisí třeba i téma vyšších náhrad za knihovní výpůjčky, které jsou v České republice zatím velmi nízké.

 

Předsedat podobnému spolku jistě není práce na plný úvazek, avšak nepochybně to znamená méně času na jiné aktivity. Co vám tato zkušenost naopak dala?

Kdyby bylo po mém, práce na plný úvazek by to byla – bohužel zatím nemáme dostatek prostředků ani odpovídající zázemí, aby to tak mohlo skutečně fungovat. Jako mladý oborový spolek jsme de facto malá neziskovka, která zatím hledá způsob, jak fungovat i jinou formou, než jsou projekty a spolupráce s dalšími organizacemi. Práce pro Asociaci spisovatelů mě každopádně utvrdila v přesvědčení, že organizace tohoto typu je zapotřebí a může mít velmi reálný dopad na to, co se v oboru děje. Důležitý je podle mého v tomto smyslu i kontakt s kolegy v zahraničí.

 

Jedním z prvních rozhodnutí nového výboru, jehož členy jsou kromě vás básnířka Ingrid Artezz, básníci Jonáš Hájek a Vít Janota a prozaička Ivana Myšková, bylo právě začlenění AS do mezinárodní federace autorských profesních organizací European Writers’ Council, která zastupuje na 150 000 autorů a překladatelů ve 44 autorských sdruženích působících ve 34 zemích. Už se to uskutečnilo? A naplnila se vaše očekávání?

EWC na svém červnovém zasedání v Rize schválilo naši žádost o přijetí a stali jsme se tak plnohodnotnými členy. Umožňuje nám to zejména rychlou výměnu informací. Nezanedbatelnou roli ale podobná organizace hraje i vůči orgánům Evropské unie, aktivně se totiž podílí na legislativě. Připadá mi důležité, že je v ní konečně zastoupené i Česko, a jsem také rád, že zářijové jednání úzkého vedení EWC se poprvé uskuteční v Praze. S aktuální šéfkou organizace Ninou George chceme mimo jiné usilovat o to, aby mezi členy přibylo také Slovensko.

 

Pokud jde o spolčování autorů, česká literární scéna je poměrně nejednotná – spisovatelských organizací u nás působí celá řada a navzájem si často nemohou přijít na jméno. Usilujete o nějaký dialog s ostatními tuzemskými literárními spolky?

Rozhodně ano – s jejich zástupci se ostatně setkáváme jak osobně, tak jako profesionálové reprezentující své organizace. Nevidím tu příliš velkou řevnivost, mám spíš dojem, že každý hledá tu oblast, kterou by chtěl pokrývat. Za velmi užitečný považuji zejména kontakt s Obcí překladatelů, kde nacházíme některá společná témata a zájmy.

 

Kolik má vlastně AS v současné době členů? A jaké jsou podmínky pro přijetí? Museli jste už někoho vyloučit?

Asociace spisovatelů sdružuje přes sedmdesát autorek a autorů prózy a poezie. K tomu, aby se někdo stal členem, je zapotřebí mít vydanou alespoň jednu beletristickou knihu a získat doporučení jednoho stávajícího člena – to je základní filtr. Tím druhým je pak ještě hlasování úzkého vedení, výboru. Už jsem se setkal s tím, že to je bod, který některé autory odradil od vstupu, ale má svou logiku, přinejmenším v této fázi. Osobně bych byl rád, aby se Asociace nejprve v jistém smyslu profesionalizovala, vytvořila si pevné zázemí a stálý aparát, a teprve pak prošla vnitřní debatou o tom, do jaké míry se otevřít většímu množství autorů a autorek – naši skandinávští kolegové v tomto razí přístup, že podobný spolek má plnit roli odborů a sdružovat co možná nejvíc spisovatelů.

 

Jak je činnost AS financována? Dostáváte kromě členských příspěvků i peníze od státu nebo z jiných zdrojů?

Pravidelně se nám daří získávat peníze z grantů, které používáme v drtivé většině na jednotlivé projekty, tím myslím kupříkladu cyklus autorských čtení Spisovatelé do knihoven nebo spolupráci s kolegy z berlínského Haus für Poesie na vystoupeních řady Překladiště na cestách / VERSschmuggel auf Reisen. Získávání peněz ze soukromých zdrojů je něco, k čemu bychom se rádi v dohledné době propracovali.

 

Ve vašich Stanovách se hovoří mimo jiné o záměru založit Literární dům a vytvořit Státní fond na podporu literatury. Podnikly se již v tomto směru nějaké konkrétní kroky?

Myšlenka literárního domu se měla původně zhmotnit v Českém literárním centru, o kterém se původně uvažovalo jako o samostatné instituci, která bude mít na starosti nejen export literatury, ale také podporu namířenou do tuzemska, včetně reprezentativního fyzického sídla. Jak dobře víte, České literární centrum sice vzniklo, ale zatím pouze jako oddělení Moravské zemské knihovny, navíc se sídlem v prostorách, které výstavní rozhodně nejsou. Téma jsem znovu otevřel s aktuálním vedoucím ČLC panem Kraflem, hovořil jsem o něm i na ministerstvu kultury a kontaktoval jsem také pražský magistrát. Zatím bez úspěchu. Nic ale nevzdávám. Literární dům je zapotřebí – jak pro literáty, tak pro veřejnost.

 

A idea Státního fondu na podporu literatury nezačala nabývat nějakých konkrétnějších obrysů? Není zvláštní, že existuje Státní fond kinematografie a vedle toho už jen Státní fond kultury obecně?

Souhlasím a beru to jako jeden z bodů, u kterého jsme zatím nevyvinuli dostatečnou aktivitu, byť jsme téma probírali několikrát jak s kolegy, tak i se šéfem Svazu českých knihkupců a nakladatelů panem Vopěnkou. Situace samozřejmě zvláštní je – proč má mít jeden tvůrčí průmysl vlastní separátní nástroj financování?

 

V uplynulých týdnech se hodně mluvilo a psalo o již zmíněném Českém literárním centru, jehož dosavadní vedoucí Ondřej Buddeus podal výpověď (viz rozhovor s ním v Literárních novinách 7/2019 a reakce ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka v tomto čísle LtN). Vy sám jste své stanovisko uveřejnil na webu iLiteratura.cz, kde jste se pozastavil nad průběhem následného zasedání Rady ČLC a jeho výsledky. Jak vlastně dosud vypadala spolupráce Asociace spisovatelů s ČLC a co si od ní slibujete do budoucna?

Kontakt mezi Asociací a Českým literárním centrem je poměrně standardní – účastníme se zasedání Rady ČLC, jsme k dispozici, pokud je potřeba zprostředkovat kontakt nebo dát doporučení, předáváme informace z centra našim členům. Považuji České literární centrum za důležitou instituci, která svou činnost dobře nastartovala, ale měla by fungovat samostatně. Je podle mě chyba, že byl nový vedoucí ČLC stanovený bez výběrového řízení, stejně jako to, že Ondřej Buddeus z vedení centra odešel po tak krátké době. Nevysílá to dobrý signál o tom, jak České literární centrum ve struktuře Moravské zemské knihovny funguje.

 

A pokud jde o spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, která zodpovídá za prezentaci české literatury v zahraničí? Třeba Petra Hůlová kritizovala fakt, že naše hojně opěvované hostování na lipském knižním veletrhu proběhlo bez spolupráce s profesními spisovatelskými organizacemi.

Nevzpomínám si, že bychom jako profesní spolek zatím vešli do přímého kontaktu s jinými částmi Moravské zemské knihovny vedle Českého literárního centra. K přípravě lipského veletrhu myslím MZK oslovovala konkrétní lidi, kteří se pak kupříkladu podíleli na výběru autorů, nikoli organizace. A jestli se nemýlím, k Lipsku proběhla jedna větší veřejná prezentace – v tomhle směru byla komunikace vůči tuzemské literární komunitě poměrně slabá.

 

A co říkáte na nedůstojné dění kolem postu ministra kultury? Uvítal jste Staňkův odchod?

Viděno dnešní optikou ano, uvítal, ale je to dané především celým děním okolo výměny ministra a tím, jak začala na povrch vyplouvat důležitá rozhodnutí, která Staněk učinil v samém závěru svého působení. Obecně řečeno, byl bych raději za stabilitu, v ideálním případě samozřejmě pod vedením kompetentního člověka, který má jasnou představu o tom, jaký význam kultura má.

 

Nového ministra čeká zanedlouho předávání Státní ceny za literaturu, o které se po odchodu většiny porotců v čele s Petrem Hruškou hodně psalo pro změnu během loňského léta. Jak jste vnímal reakci Jiřího Hájíčka, který následně ocenění odmítl? A máte tip na letošního laureáta?

Jiří Hájíček myslím reagoval celkem logicky a věcně – odstoupení porotců bylo silným politickým gestem, on, jestli si dobře vzpomínám na jeho vyjádření, nechtěl celou věc ještě více udržovat v rovině aktuální politiky. Oba postoje chápu. Petr Hruška a jeho kolegové využili svého postavení v porotě a deklarovali svůj postoj vůči vládě Andreje Babiše a podpoře, kterou mu ve sněmovně poskytli komunisté. Mohli ho stejně tak deklarovat v textu pro noviny, ale asi by nevyvolal takový zájem a nepodnítil stejně živou debatu.

Netroufnu si tipovat, kdo bude v letošním roce laureátem, ale když se probírám seznamem oceněných, kde je řada úctyhodných spisovatelů, bylo by po osmi letech namístě vyznamenat některou z autorek – ten nepoměr bije do očí.

 

Ale vraťme se zpátky k aktivitám AS. V září odstartuje již třetí ročník projektu nazvaného Spisovatelé do knihoven, který připravujete ve spolupráci s deseti vybranými tuzemskými knihovnami. Do každé z nich postupně zavítá desítka autorů a autorek – letos kupříkladu Michal Ajvaz, Pavla Horáková, Aleš Palán či Radek Malý. Jaký je zájem ze strany knihoven, potažmo spisovatelů a jaký mají vaše autorská čtení ohlas?

Spisovatelé do knihoven jsou cyklus, který mi dělá velkou radost. Dobré reakce na něj máme od knihoven i autorek a autorů. A zájem je také poměrně velký, a to z obou stran. Knihovnám, včetně těch menších v regionech, nabízí možnost získat na celou sezonu, od září do června, pravidelný program s kvalitními autory. Spisovatelky a spisovatelé naproti tomu poznávají větší množství čtenářů, kteří přicházejí na jejich vystoupení zpravidla dobře připravení, takže výsledkem může být skutečně plodné setkání. Byl bych rád, kdyby pokračoval ještě dlouhou dobu.

 

A jaká je vaše osobní zkušenost, vítáte příležitost představit svou básnickou tvorbu tváří v tvář svým čtenářům?

Veřejná čtení a s nimi spojené debaty a setkávání mám rád. Možná je to dané tím, že právě osobní kontakt s posluchači a dalšími autorkami a autory byl způsob, jakým jsem k poezii původně přicházel do styku. Do nějaké míry vystoupení beru jako prověrku kvality textů. Nejsem ale zrovna extrémně plodný autor, takže se mnohem častěji ocitám na druhé straně a čtení spíše poslouchám. Může to být podobně silný zážitek, ze kterého si člověk často odnese naprosto odlišný dojem než ze soukromého a tichého čtení doma.

 

Má předseda Asociace spisovatelů vůbec čas na psaní? Pracujete na nové sbírce? 

V současné době mám pouze v zápisníku a v počítači fragmenty textů, na kterých bych chtěl někdy v budoucnu stavět. To je vlastně docela běžný způsob, jakým píšu – delší dobu sbírám střepy a pak se z nich pokouším vystavět něco většího. Sice si nemyslím, že moje pomalé tempo má něco společného s prací pro Asociaci spisovatelů, ale uznávám, že bych se rád vypravil na tvůrčí pobyt, až vedení spolku převezme někdo další.

 

Ondřej Lipár  (*1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako novinář a fotograf. Knižně debutoval básnickou sbírkou Skořápky (Klub rodáků a přátel Kutné Hory) v roce 2004, druhá sbírka Komponent (Fra) mu vyšla v roce 2014. Od loňského prosince stojí v čele Asociace spisovatelů. 

Píseň zbloudilých duší je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky.

Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec…

Ukázka z knihy:

JOJO

Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka – takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravenej vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.

            Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.

            „Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.

            Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, který si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.

            Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.

            „Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.

            „Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“

            „Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“

            „Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“

            „Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“

            „Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“

            „Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“

            Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.

            „Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeným prostranství, ani přímo u baráku.

            Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.

            „Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. (...)

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

William Faulkner prý kdysi řekl: „Abychom pochopili svět, musíme nejdříve poznat místo, jako je Mississippi.“ Nikdo jiný nám tuto znalost dnes nezprostředkuje lépe než Jesmyn Wardová (*1977). Není náhodou, že právě ona obdržela jako první spisovatelka americkou Národní knižní cenu hned dvakrát, a to za svůj druhý román Salvage the Bones (2011), který Vyšehrad též připravuje k vydání, a v roce 2018 právě za Píseň zbloudilých duší. S americkým Jihem je spjata od dětství a také se tam po studiu na Stanfordu i vrátila. Soustavně se věnuje literárnímu zpracování dnešní reality Afroameričanů, a to ve formě beletristické i faktografické (například memoárem Men We Reaped). Od roku 2014 přednáší na anglistice na Tulane University, kam přešla z University of South Alabama, kde vyučovala v programu tvůrčího psaní.

 

Přeložil Roman Jakubčík, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 320 stran.