feed info

1,056 článků z Věda

Osmnáct ročníků Mezinárodního festivalu animovaného filmu Anifilm proběhlo v jihočeské Třeboni, ten příští se ale uskuteční v severočeském Liberci. Podle organizátorů totiž už nestačila úroveň a kapacita festivalových prostor, limity byly překročeny i u ubytovacích a gastronomických služeb.

Snaha o rozšíření kapacit a zázemí podle organizátorů ztroskotala kvůli zrušení projektu Dům animace třeboňským zastupitelstvem letos v dubnu. Na jeho vybavení město získalo dotaci 66 milionů korun a samo mělo investovat dalších 21 milionů. Nakonec ale dalo přednost rekonstrukci Bertiných lázní. Bálo se mimo jiné toho, že bude muset financovat provoz Domu animace nejméně pět let, aniž by dopředu mohlo odhadnout výši případného prodělku. „Podstatně menší expozice v Dome Štěpánka Netolického městu ročně prodělá 1,6 milionu korun,“ řekl k tomu třeboňský starosta Jan Váňa.

A organizátoři městu take vyčítali, že festival dost nepodporuje ani jinak. „Rozpočet festivalu činí 13,5 milionu korun a radnice dává jen 400 tisíc, z nichž většinu zaplatíme zpět za nájmy městských prostor,“ stěžoval si na jaře ředitel Anifilmu Tomáš Rychecký.

Příští ročník Anifilmu se proto uskuteční 5. až 10. května 2020 v Liberci. „Jsem rád, že náš kraj může hostit tak významnou událost, jakou přehlídka Anifilm je. Navíc by díky spolupráci s pořadateli festivalu mohla v libereckém zámku vyrůst stálá expozice, která by kromě animovaného filmu a světoznámých jmen, jakými jsou Hermína Týrlová či Jiří Trnka, přiblížila i herní průmysl. To je odvětví, které se nyní velmi dynamicky rozvíjí a já vnímám do budoucna potenciál například ve spolupráci s Technickou univerzitou,“ řekl hejtman Libereckého kraje Martin Půta.

Programy festivalu budou v Liberci probíhat na mnoha místech: v kulturním centru Lidové sady, v kině Varšava, v prostorách Krajské vědecké knihovny a důležitým centrem festivalu se stane také Liberecký zámek. Festival jedná i s dalšími kulturními centry, připravuje se i dočasné letní kino v centru města.

Anifilm v letošním roce přivítala přes devět tisíc návštěvníků, kteří mohli shlédnout přes 500 soutěžních i doprovodných filmů, přes 1500 filmových a herních profesionálů se zúčastnilo speciálních přednášek a prezentací.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci spojuje domácí umění s tím zahraničním. Na rozdíl od předcházejících stálých expozic v Národní galerii nejsou do tohoto souboru začleněny žádné zápůjčky z jiných muzejních a galerijních institucí, které by doplňovaly mezery ve sbírkách.

Cílem nebylo vytvořit další uměleckohistorický přehled a nově kodifikovat to zásadní, co bylo v průběhu 19. století v českých zemích vytvořeno. Takový přístup totiž zákonitě opomíjí díla, která se do sbírky dostala formou nákupů či darů z jiných evropských regionů a která také zásadně ovlivňovala lokální situaci a vývoj na umělecké scéně. Expozice tedy ukazuje, co Národní galerie v průběhu své více než dvěstědvacetileté existence shromáždila v širokém kontextu. Zastoupení jednotlivých autorů je tak přirozeně nerovnoměrné, od kompaktních a reprezentativních souborů po víceméně náhodné či příležitostné akvizice.

Konečný výběr reprezentuje více než čtyři sta padesát děl od 150 autorů ve třech hlavních kapitolách: Člověk, Svět a Ideje. Expozice zahrnuje vedle malby také sochařství. Volná plastika doprovází obrazy, veřejná plastika tvoří zvláštní oddíl, který s ohledem na vybraný přístup a dostupnost exponátů parafrázuje tři základní témata v oddílech Architektura, Pomník a Náhrobek.

Vedle sebe se tak na výstavě objevují umělci nejen odlišných uměleckých názorů, ale i příslušníci velmi rozdílných generací, například Josef Mánes vedle Pabla Picassa, Josef Navrátil vedle Bohumila Kubišty či Antonio Canova vedle Franze von Stucka. Díky tematickému členění expozice tak vznikla i celá řada menších skupin děl, která reprezentují samostatné obsahové celky, od vlastních podobizen, rodinných i oficiálních portrétů přes obrazy z kaváren, rušných městských bulvárů, jarních krajin či horských jezer po díla s náboženskou nebo mytologickou tématikou.

Výjimku ze záměru prezentovat pouze sbírkové exponáty NGP představují dvě instalace, které tvůrčím způsobem pracují s vizuálními médii 19. století. Zatímco architekt expozice Jiří Příhoda použil v tříkanálové projekci filmové materiály poskytnuté Národním filmovým archivem, designérský tým grafického Studia Najbrt zpracoval do impresivní koláže výtvarné plakáty, zapůjčené Uměleckoprůmyslovým museem v Praze, Archivem Národního divadla a Vojenským historickým ústavem Praha. Obě ryze současné intervence vyšly ze základní myšlenky expozice – přiblížit návštěvníkovi univerzum člověka 19. století. Staly se tak nedílnou součástí celého projektu a dokladem inspirativnosti výtvarného dědictví dlouhého století pro společnost 21. století.

Sbírková expozice 1796–1918: Umění dlouhého století ze sbírek Národní galerie Praha chápe tzv. „dlouhé století“ odlišně, než bývá obvyklé. Liší se datací – začátek expozice není spojen s událostmi Francouzské revoluce, ale se vznikem Společnosti vlasteneckých přátel umění 5. února 1796 v Praze, jejíž činnost byla pro rozvoj výtvarného umění v českých zemích zcela zásadní. V témže roce se otevřely první veřejné prostory, které své návštěvníky seznamovaly s důležitými díly domácího, ale i evropského výtvarného umění. Dalším významným počinem Společnosti vlasteneckých přátel umění bylo založení Akademie výtvarných umění o tři roky později. Praha tak měla podmínky pro to, aby se v následujících desetiletích častěji objevovala na umělecké mapě jako místo, které stále živěji reagovalo na nové podněty ze zahraničí. Středoevropský region získal další důležité kulturní centrum. Byla to právě díla z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, která vytvořila základ sbírek dnešní Národní galerie Praha. V roce 1902 založil císař František Josef I. Moderní galerii, jejíž akvizice významným způsobem rozhodly o bohatství a rozmanitosti kolekce umění první poloviny 20. století. Zcela zásadní počin představoval nákup sbírky francouzského umění československým státem v roce 1923.

Sledované období zahrnuje vlastně tři století, včetně toho, které skončilo teprve před nedávnem. Současný vztah k dějinám 19. století ale bývá ambivalentní, stejně blízký jako vzdálený. Nejen tehdejší společnost, ale i její kultura, včetně výtvarného umění, prošla výraznými změnami, které často zásadně ovlivňují i naši současnost. Na dnešní tak naléhavé a výrazné diskuse o problémech genderových či environmentálních by naopak člověk 19. století jen nechápavě hleděl. Přesto i to jsou otázky, které přinesla právě společnost dlouhého století. Do celé problematiky dnes také výrazně zasahují pokusy o odlišné vidění dějin umění, o další možná „čtení“ výtvarného umění minulosti. To vše je také charakterizováno určitým odklonem od tradičních národních škol, jak uměleckých, tak uměleckohistorických. V tomto smyslu se ocitáme v neobyčejně plodné a inspirativní debatě, která umožňuje i poměrně radikální změnu ve vyprávění „příběhu umění“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Divadelní představení Zeď nám spadla / Fall Mauer Fall s nemilosrdným humorem zkoumá́, co se nám stalo před třiceti lety a jak to ovlivňuje naše životy dnes, i když občas nerozumíme ani sami sobě.

Vznik představení inicioval 1. Česko-německý kabaret To téma / Das Thema, realizace probíhala ve spolupráci s improvizačním divadlem Ernst von Leben z bavorského Bambergu a multižánrovou česko-německou umělkyní Hedou Bayer ze saského Chemnitz. Společně vytvořili osobní mozaiku událostí z doby před třiceti lety a současnosti, v níž nechybí prvky improvizačního, vizuálního a pohybového divadla. Mezinárodní ansámbl umělců vyšetřuje: Kde jsme byli tenkrát? Kde jsme teď? Kam spadla opona? Propásli jsme něco?

Východní blok je minulostí, komunismus v muzeu, NDR a ČSSR v dokumentacích a v nostalgii zahalené. Ale 30 let po roce 1989 téma hranic není historií. Je to stále přítomný element naší současnosti, podnět pro nespočet biografií, synonymum pro rozdělený svět. My sami jsme živoucí historií, která vypadá jinak, než jsme čekali. Příběhy a zkoumání vlastních dějin pobaví sebeironií a absurdností osudu a zároveň zamrazí ve snaze tomu všemu lépe porozumět. V hledáčku je vždy člověk se svou osobní zkušeností a určitě nejde o politiku. Anebo ano?

Představení Zeď nám spadla / Fall Mauer Fall se divákům poprvé představí 11. prosince v 19:00 v pražském Divadle Na zábradlí. Po tuzemské premiéře následuje 17. a 18. prosince uvedení v Bambergu (Haas-Säle) a 19. a 20. prosince v Chemnitz (Theater Komplex). Hra je dvojjazyčná – česko-německá – pro porozumění obsahu postačí znalost jednoho z těchto jazyků.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček za téměř 35 milionů korun. O žádnou soutěž však nešlo, zadávací podmínky byly totiž ušity na míru jen jedinému dodavateli, firmě KonekTel. Cena chystaného obchodu byla nejméně trojnásobně předražena. Cílem Kverulanta bylo zrušení fingované soutěže, a to se mu podařilo, když Úřad pro ochranu hospodářské soutěže na základě jeho podání v září 2018 soutěž zrušil. Následně celníci vypsali novou, skutečně férovou soutěž, a tu vyhrála firma GES-ELECTRONICS s cenou 15 milionů korun. 

V roce 2017 vypsalo Generální ředitelství cel soutěž na nákup vysílaček. To bylo zrušeno a pak znovu vyhlášeno s termínem pro podání nabídek do 16. ledna 2018. V obou případech byly zadávací podmínky ušity na míru jen jedinému dodavateli vysílaček firmě KonekTel. A nikdo jiný se také do soutěže nepřihlásil. K úspěšné účasti v soutěži bylo třeba potvrzení výrobce, že uchazeč vůbec může vysílačky zadavateli dodat. Už tato podmínka, dle Kverulantových informací, vyloučila všechny ostatní partnery Motorola, protože nikdo jiný než KonekTel by býval potvrzení výrobce stejně nedostal. Podmínka obsahující předložení prohlášení o shodě dodávaných zařízení na trh EU vylučuje všechny další výrobce, protože technologii P25 do EU dodává pouze Motorola. Další těžko splnitelnou podmínkou pro dodavatele z ostatních zemí EU je existence servisního střediska na území ČR. Za diskriminační lze považovat i požadavek na dodání vzorků, které by pro potenciální dodavatele znamenalo nutnost velké a nejisté investice do technologie s velmi omezeným uplatněním. 

Jde o milióny 

Ve specifikaci zakázky je dodávka 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček za předpokládanou cenu 56 milionů korun. To vše ve vskutku speciálním standardu P25, který používají bezpečnostní složky v USA a který v ČR prodává jen firma KonekTel. V Evropě se pro tento účel používají jiné systémy, zejména technologie DMR a TETRA. Tyto technologie jsou zcela srovnatelné, schopné P25 plně nahradit a díky konkurenci mohou být i výrazně levnější. Celníci kdysi patrně dostali několik vysílaček systému Motorola P25 darem od ambasády USA, ale již dávno nastal čas se ze závislosti na jediném dodavateli vymanit. Závislost na jediném dodavateli se nejen v české kotlině stala takovým fenoménem, že pro ni existuje speciální termín, „vendor lock-in“.

Na celém výběrovém řízení byla také velmi podezřelá skutečnost, že podle specifikace radiostanic uvedené v zadávací dokumentaci není k vysílačkám poptávána funkce šifrování, GPS ani ManDown (funkce „ležící muž“ aktivuje nouzový stav v případě, že se vysílačka dostane do vodorovné nebo převrácené polohy a setrvá v ní po určitou dobu). Celníci pouze požadují, aby vysílačky měly možnost tyto funkce v budoucnu doplnit. Patrně i velký fanoušek otevřenosti státní správy bude souhlasit, že funkcionalita šifrování je pro celníky naprosto klíčová. Radiostanice pro systém P25 lze velmi pohodlně odposlouchávat skenerem v ceně cca 12 tisíc korun. Pokud si tedy celníci skutečně koupili vysílačky od KonekTelu, nejspíš by následovalo výběrové řízení na zabezpečení nových vysílaček proti odposlechu. A jediným možným dodavatelem by byl naprosto nepřekvapivě nejspíš opět pouze KonekTel. Mimochodem, radiostanice již zmíněného systému DMR, které jsou rovněž používány bezpečnostními složkami, mají digitální šifrování jako základní funkci, kterou není třeba zvlášť připlácet.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Půjdeme před soud? 

V únoru 2018 Kverulantovi přišel dopis, ve kterém mu advokátní kancelář KonekTelu vyhrožuje soudní žalobou, pokud tuto kauzu ze svých stránek do osmy dnů nestáhne a neuveřejní KonekTelem předepsanou omluvu. Ani jedno z toho Kverulant samozřejmě neudělal, a pokud by ho KonekTel skutečně žaloval, nebyla by to patrně první podobná soudní pře, kterou by Kverulant vyhrál. Kverulant se v lednu 2018 obrátil na generálního ředitele Generálního ředitelství cel Milana Poulíčka a v dopise ho požádal, aby výběrové řízení zrušil. Ten Kverulanta požádal o schůzku a společně se svými podřízenými tendr na vysílačky obhajoval. Kverulanta však brigádní generál Poulíček a ani jeho podřízení naprosto nepřesvědčili, a proto podal podnět k zahájení správního řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, přestože ho poplatek za podnět k antimonopolnímu úřadu přišel na 10 tisíc korun. Kverulant doufal, že ÚOHS nařídí celníkům fingovanou soutěž zrušit, a to se také stalo. To ale nebylo to jediné, na co Kverulant antimonopolní úřad upozornil. Zákon o zadávání veřejných zakázek od října 2016 zakázal zadávat veřejné zakázky společnosti s nezaknihovanými akciemi. Požadavek na zaknihování akcií uchazečů, které jsou akciovými společnostmi, byl přijat s cílem zvýšení transparentnosti veřejných zakázek a posílení boje proti korupci. To zejména z důvodu, že u zaknihovaných akcií je eliminován prostor pro zakrytí jejich skutečných vlastníků, neboť pro zaknihování akcií je nezbytné, aby akcionáři měli zřízeny speciální majetkové účty evidující zaknihované akcie. A firma KonekTel tuto zákonnou podmínku začala splňovat až dne 15. 11. 2017, kdy došlo k zápisu změn v obchodním rejstříku. Přesto firma KonekTel vyhrála nejméně 17 zadávacích řízení za více než 30 milionů korun, i když z nich měla být okamžitě vyloučena.

Nezničitelný KonekTel

Zanedlouho po tom, co Kverulant podal podnět na ÚHOS, vyšlo najevo, že firma KonekTel má za 130 milionů dodat i vysílačky pro Hradní stráž. I v tomto případě byl nejspíš porušen zákon. Jak už bylo řečeno, firma KonekTel zákonnou podmínku o transparentním vlastníkovi začala splňovat až 15. listopadu roku 2017. Tedy téměř dva měsíce po původním termínu na odevzdání přihlášek. Kverulant v této věci podal v březnu 2018 další podnět k antimonopolnímu úřadu. Krátce po tomto podání reportoval o problematickém hradním nákupu Ekonomický deník a přinesl i stanovisko Ministerstva obrany, které výběr organizovalo. Termín uzávěrky soutěže údajně nebyl posunut, aby se mohla zúčastnit problematická firma KonekTel, ale důvodem pro posunutí termínu pro podání nabídek prý byly dvě žádosti od firmy pd com o vysvětlení zadávací dokumentace. Jenže podle zjištění Ekonomického deníku firma pd com nejspíš ani nesplňovala technickou kvalifikaci veřejné zakázky, kterou ministerstvo obrany podmiňovalo prokázáním seznamu významných zakázek od září 2014 do září 2017, jejichž hodnota byla alespoň 60 milionů korun. Z výpisu z obchodního rejstříku firmy pd com vyplývá, že byla založena 31. října 2014, má základní kapitál pouhých 1 000 korun a v roce 2015 vykázala tržby 139 tisíc korun. Jak firma pd com hospodařila v roce 2016, není zřejmé, jelikož ve sbírce listin na internetu není uvedena účetní uzávěrka za rok 2016. Nepřímým důkazem je také to, že právě protěžovaný KonekTel byl jedinou firmou, která se do tendru nakonec přihlásila.

Kverulantova snaha zastavit expanzi rozežraného státu byla úspěšná. Z důvodu porušení zákona o zadávání veřejných zakázek v září 2018 zrušil ÚOHS výběrové řízení na dodávku 360 kusů ručních vysílaček a dodání a montáž 260 kusů vozidlových vysílaček. Také celníkům uložil povinnost uhradit náklady řízení ve výši 30 000 korun. Úřad dal za pravdu Kverulantovi, který od začátku tvrdil, že o žádnou soutěž nešlo, protože zadávací podmínky byly ušity na míru jen jedinému dodavateli. ÚOHS v rozhodnutí uvádí: „Úřad konstatuje, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky nedodržel zásadu zákazu diskriminace stanovenou v § 6 odst. 2 zákona, když omezil v rámci požadavku podle § 79 citovaného zákona v článku VI. Podmínky kvalifikace zadávací dokumentace dispozici sídlem servisního střediska pouze na území České republiky, čímž stanovil zadávací podmínky v rozporu se zákonem.“

Ještě před Vánocemi v roce 2018 celníci vypsali nové výběrové řízení. Opět bylo možno nabízet jen technologii P25. Do soutěže se přihlásil KonekTel s cenou 19 220 953 korun a GES-ELECTRONICS s cenou 14 989 480 korun. Celníci na konci léta 2019 vybrali levnější GES-ELECTRONICS a uzavřeli s ním smlouvu. Celníci s vydáním rozhodnutí o vítězi soutěže dlouho váhali, což svědčí pro teorii, že oželet tunel pracně budovaný s KonekTelem bylo těžké. Jisté je však to, že Kverulant tento tunel zastavil a donutil erár ušetřit 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků.

{/mprestriction} 


Úterý 19. listopadu 2019


Jmenuji se Budongxia (Pu-dung-sia) a jsem z národnostní menšiny Ewenki. Můj domov se nachází ve starobylé vesnici národnostní menšiny Ewenki v Aolu (Ao-lu) ve městě Genhe (Ken-che) ve Vnitřním Mongolsku. Jsem zástupcem dědiců sobích zvyků národního nehmotného kulturního dědictví.

Ewenki v čínštině znamená člověk žijící ve velkém lese. Ewenkové jsou jediná národnostní menšina v Číně, která chová soby.

V minulosti se sob nazýval „lesní loď“, což je stejné jako když velblouda nazývjí „lodí pouště“. Během 300 let chovu sobů si Ewenkové vytvořili jedinečnou kulturu.

Prezentace sobů je v současné době hlavní součástí našeho příjmu.

Vláda nám je pomohla propagovat, takže nyní stále více turistů hledá právě soby. V létě je mohou pozorovat, ochutnat jejich mléko, v zimě sobi táhnou sáně s hosty.

V pořadí 36. ročník festivalu mezinárodní rozhlasové tvorby spustil speciální web, který je do 31. prosince 2019 určen primárně autorům původní rozhlasové tvorby. Autoři zde mohou začít přihlašovat svá díla do kategorií Drama, Dokument, do mezinárodní soutěžní sekce Reportáž a do prvního oficiálního ročníku kategorie Multimédia.

Nadcházející 36. ročník Prix Bohemia Radio se uskuteční od 30. března do 2. dubna 2020 v Olomouci. „Prix Bohemia Radio – mezinárodní festival rozhlasové tvorby Českého rozhlasu je mostem, který spojuje české a zahraniční tvůrce, osobnosti kulturní scény a posluchače. Pro posluchače je to možnost setkat se s tím nejlepším z rozhlasové tvorby, pro tvůrce pak příležitost ke srovnání a načerpání inspirace či seznámení se s aktuálními trendy,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Tři dlouholeté soutěžní kategorie Dokument, Drama a Reportáž doplní první oficiální ročník sekce Multimédia. Tato kategorie bude zaměřena na multimediální a on-line projekty. Autoři mohou svá díla přihlašovat do jednotlivých soutěžních sekcí prostřednictvím on-line formuláře na webu Prix Bohemia Radio. V každé soutěžní kategorii budou uděleny tři hlavní ceny.

Blížící se 36. ročník Prix Bohemia Radio opět představí i nezávislé studentské poroty, které rozhodují o držitelích Cen studentů ze všech soutěžních děl a multimediálních projektů. Tváří festivalu a čestnou prezidentkou bude i v nadcházejícím ročníku herečka Hana Maciuchová.

V rámci festivalu budou uděleny další dvě ceny. Tou první je Cena Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře, kterou uděluje Herecká asociace ve spolupráci s Českým rozhlasem, a dále rozhlasová Síň slávy, kterou uděluje generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral výrazným osobnostem za jejich přínos pro rozhlasovou tvorbu a její rozvoj.

 Jaká je podoba partnerského soužití v 21. století, proč se v dnešní době lidé berou a co je v prvních letech manželství čeká? Do soukromí vybraných manželských párů nahlédne nová série dokumentů Manželské etudy: Nová generace. Tentokrát v režii dcery Heleny Třeštíkové, Hany. První díl uvede program ČT2 ve středu 27. listopadu od 20 hodin.

Autentický pohled na sny a překážky, se nimiž se potýká současná mladá generace, je zachycen známou časosběrnou metodou, kterou proslavila režisérka Helena Třeštíková. „Časosběrná metoda, kterou jsem převzala z původní série, poodkryje při dnešním zrychleném stylu života mnohem víc, než by se mohlo zdát. Zdánlivě banální situace a zachycení všednodenního života se ve střižně proměňují v cennou výpověď doby o jedné generaci,“ vysvětluje režisérka Hana Třeštíková. Rozhovor s režisérkou si můžete přečít ZDE.

Zásadní rozdíly mezi začátkem původních etud a dneškem potvrzuje i dokumentaristka Helena Třeštíková: „V osmdesátých letech se mladí brali kvůli ekonomickému tlaku, byla to šance na byt. Dnes to zkoušejí nanečisto, jsou váhavější a volí soužití na hromádce. A potkávají se nyní s dost odlišnými, avšak často fatálními problémy.“

Úvodní epizodu s názvem Mirka a Kuba vystihuje popis „láska z technopárty aneb sedm let mladého páru“. Režisérka zachytila příběh vztahu od svatby, narození syna a stěhování za město až po krize a konflikty, které lze překonat jen stěží.

Druhou epizodou je Irena a Petr, „klasický pražský pár“. Oba pocházejí z centra a chodí spolu již devět let. Jako důvod ke svatbě shodně uvádí, že chtějí vztah posunout, a také udělat velký mejdan pro sebe a své přátele. Svatbu berou jako zábavu.

Třetí pár – Alena a Bernard – patří mezi ty nejklasičtější. Zkusili si spolu několik let chodit a pak i bydlet, mají se rádi, oba pracují, a tak nic nebránilo, aby se vzali. Během natáčení se jim narodily dvě děti.

Režisérka také sledovala i učitelku Petru a zaměstnance Památkového úřadu Viktora. Pocházejí z Brna, brali se na Staroměstské radnici a společně bydlí na Vysočině. Oba touží po druhém dítěti a přiznávají, že pro bezproblémové početí se asi poznali příliš pozdě.

Posledním párem je majitel firmy Lukáš a marketingová manažerka Zuzana. V době, kdy s nimi štáb začal točit, se jednalo o pár, který představoval generaci zlaté a úspěšné „mládeže". Život jim ale přinesl různá překvapení a úskalí…

Původní Manželské etudy natáčela Helena Třeštíková od roku 1980. Tehdy si náhodně vybrala několik manželských párů, které sledovala od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Cyklus byl poprvé odvysílán v televizi v roce 1987. Z této série, stejně jako z časosběrné metody se stalo celoživotní zaměření Heleny Třeštíkové, a tak na přelomu století vznikly ještě Manželské etudy po 20 letech a nejnověji také Manželské etudy po 35 letech, mapující původní manželské páry.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí.

„Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

 

Ukázka z knihy

SOBOTA 26. ZÁŘÍ 2015

Lepší, zajímavější by byl mozkový nádor. Cože? Ty budeš eště vybíravej? — Tohle jsem teď našel na jednom zatoulaném papírku. Nějak příliš mnoho věcí se zatoulává.

 

Celý včerejší den ve znamení bezcílného, znaveného ploužení, zatímco odpoledne jako bych měl ordinační hodiny: Návštěvy přicházely jedna za druhou. Spal jsem sladce (mně z toho bylo sladko). Ráno mě chytla záda, opravdické leknutí, že tohle mi tak ještě chybělo. Za chvíli zase čas k jídlu. I když dnešní snídaně byla tak „civilní“, jako by se právě nic nedělo. Ano, nacházím se v dění. V téhle vteřině mě přepadlo nepříjemné tušení, že tyto řádky píšu jako alibi, řečeno s mírnou nadsázkou se k nim utíkám, místo abych psal to, co musím. No jo, ale tohle taky musím. Tak si jako přechod mezi obojím otevřeme Kosztolányiho.

     Řeč je o textu jako nositeli pravdy. Že určitý text byl zhuštěn, přeskupen, ba dokonce zkreslen, tudíž ztratil schopnost stát se nositelem zmíněné. Text v sobě ale nikdy nenese Pravdu s velkým P. Je nositelem všeho možného, dílčích pravd, té či oné stránky pravdy, různých pravd. Věta měla správně začít takto: Pravda je, že text nikdy není nositelem Pravdy s velkým P. (Po důchodcovském šlofíku z televize: Je třeba trpět. Je třeba žít. Je třeba hořet. — To určitě, celej nakřivo.) Rakovina sliznice, to zní ještě víc nóbl než název té mojí. Kosztolányi je nepochybně elegantnější než já. Elegantní spisovatel, to dneska zní pejorativně. Co znamená elegance, to teď rozebírat nebudeme. Ačkoli — ale to je fuk. Existuje i prázdná elegance, slitina módy, způsobů, zvyků, předpisů. Že by to bylo totéž jako prázdná forma? Může však být forma prázdná? Prázdnota, dostane-li formu, už je něčím. Stůj, rozume neposedný.

     V květnu 1936 podstoupí operaci, v jejímž důsledku se mu zkřiví tvář. Na základě všech dřívějších let si to vůbec nelze představit. Kosztolányi s pokřivenou tváří není. Trochu ješitnosti: A může existovat plešatý — raději ani nenapíšu kdo? Ke konci na něm řádí skalpel, ozařují ho, řez hrtanem, transfuze — nečte se to příjemně. Srůsty a otok hrtanu, pěkná slova, říká ten idiotský… co je to zač?, jo ták, spisovatel, ano, spisovatel to říká. Když pěkná, tak pěkná. Kdo byl nejhezčí zločinec? Hitler není můj typ, ani pro Rákosiho mé srdce nebije, Stalin možná je trochu sexy, nemluvě už o — ale toto jméno z malicherné politické zaujatosti schválně neprozradím. Nemuší bejt k zahození, jak by to formulovali moji bratři.

 

NEDĚLE 27. ZÁŘÍ 2015

Ráno rychlejší než obvykle. Žádný ranní zážitek před zrcadlem. Jako bych nedovedl věnovat pozornost několika věcem najednou. Co psát?, na to se soustředím a mezitím zapomínám na úkoly, sliby a akce. Trochu capkání po internetu. Dippoldův (ten umí být daleko lepší, přesnější, talentovanější i poctivější) článek, kterým na mě doráží v deníku Magyar Hírlap. Hezky se zbodnul, když napsal, že jsem určitě sežral křídu, abych se mohl vymluvit na horečku, a proto jsem nejel do Göteborgu. Teď mu to nechají vyžrat. Mám z toho prdel, co bych to tajil, řehtám se jak blázen. A taky napsal, že si při tom všem ještě stoupám na špičky na prahu světové slávy. Ledaže tak — slyším zase jednou hlas svého otce. No, jeden výlev duše pro dnešek stačí.

 

Měl jsem takový pocit, že sl. Inivka je smutná. Vy jste tragický typ, kde se tohle říkalo? Inivka je tragický typ. A přitom včera dostala spoustu dobrot, i víno, ba i polotajně ulomené konce moučníků. Strašně se mi líbí můj brácha, jak mě úplně vážně zprdává, když mě přistihne. Včera zase zaznělo — no zase všecko dokola, jako vždycky. Klekni si a měj mě rád — například tohle. A pak zase uprchlická otázka, úplně stejně jako minule. Zase jsem po určitém čase neměl čím argumentovat. Nejzajímavější byly ty potlačené emoce. Emoce mávají celou naší zemí. Celou Evropou. Jako by (a zase kolik jako by; a kolik zase!) byla dnes racionálnost podezřelá. Myslel jsem, že právě na tohle jsme my, lidstvo, vždycky měli Evropu a staré dobré řecké tradice. Ale o tom mám nanejvýš mlhavou představu. Pracuji z mlhava, I am afraid, přestože vůbec neumím anglicky.

 

Čtu tady, že Kosztolányi literárně ztvárnil svoje „radiové zážitky“. To si najdu. V sebraných spisech sestavených péčí Pála Réze si nalistuji báseň, která po zmíněném ztvárnění následuje. Kdo jiný by si mohl dovolit takový úvodní rým? Takovou drzost. Vyzáblého kloučka u kabiny okna / překvapím, zevnitř sklem do tváře mu jukna. Nádhera. Referát se ani slovem nezmiňuje, ani narážkou nenaznačuje, co a proč tam Kosztolányi dělá. Jako by jen náhodou zabloudil na zajímavé místo, s kterým teď seznámí i velectěné čtenářstvo. A jakou větou to zakončí! Žít, žít, vzhlížet ke slunci, nebo zmizet, zemřít, zemřít, což švédsky zní tak měkce jako chůvina píseň, sladce jako dětské žvatlání, je to totiž pouhé kraťoučké dö.

 

Zatímco jsem tohle psal, zmocnil se mě pocit, jehož bych se měl vyvarovat, leč přetrvává. Že bych měl dělat (psát) něco jiného, ale co? Jinde to nazývám tísní. Stísněností. Kde bych mohl najít trochu klidu? Copak dosud jsem ho měl? Měl. Pracovní klid, přičemž podotýkám, že samotná práce klidná být nemůže. Vždycky je v ní něco nevypočitatelného, výhrůžného, nervózního, a vůbec, celý ten výčet by byl dlouhý. Ale nade vším tím se neochvějně vznáší pocit, že dělám to, co dělat mám. Že u psacího stolu jsem na svém pravém místě. To je teď trochu rozhašené. Ale myslím si, že se to zase spraví. Budu mít své místo. Místo v univerzu. A v rámci toho na Zemi. Do dalších podrobností zabíhat nebudu. Udejte jména a adresy atomů, mezi kterými se cítíte být na správném místě. To je málo, že je vám fajn.

 

Už zase několik dlouhých minut zděšeně hledám papír, který si mám vzít na zítřejší CT. Ještě v poledne jsem ho měl v ruce. To se mi snad jenom zdá, říkává se v takových případech. Hrome, to musí být sen, fujtajbl! — Papír jsem našel. Byl v patře. Neboť potomci moji nakládali se mnou jako s pitomcem, řkouce, že onen kus oděvu podobný košili, který jsem měl na sobě, je až příliš otrhaný, a tak jsem s papírem v ruce vyšel nahoru, převléci se do košile jiné, méně kritizovatelné. (Moje záda měla radost, ale do toho teď nešťourejme. Šťourání by si žádalo ohnout se v pase — a co, vem to nešť. Vypijme kalich hořkosti až do dna: Ohnout se v pase, to je kříž. Neznám text, s výjimkou tohoto, ze kterého by výše uvedená pasáž nemusela být vyškrtnuta. Snad jen učebnice by ji snesla, v kapitole „Co nikdy nedopusťme“.)

 

List Budapesti Hírlap oznámil, že Kosztolányi zemřel 3. listopadu 1936, v 11 hodin 06 minut. Nevím proč, ale nerad bych to zapomněl. Zapíšu si to do notesu. I to mi jednou pomůže, říkám napůl vážně. Teď bych si bez dlouhého rozmýšlení vlastně ani nedovedl vzpomenout na něco, co by mi nepomohlo. Pomocí je i ta nenávist, pohrdání a přehlížení, o nichž se mohu dozvědět z krátkého, opravdu kraťoučkého surfování po internetu. Nemám na to žádnou teorii, mám jenom jakýsi uspokojivý pocit klidu, že to tak je. I když si zrovna tak dobře mohu myslet, že mi nepomůže nic, k tomu si ovšem hned přimyslím, že ani žádnou pomoc nepotřebuji, všechno klapne samo od sebe. Už zase jsem spokojený se stvořením. Následující větu hned odvolávám (jako obyčejně: Napadla mě, ale prosím, prosím, paní učitelko, já jsem v tom nevinně): Jen aby to Pán s tou svojí sebedůvěrou nepřehnal. Zapsal jsem si to. V notesu stojí, že ten den mají svátek Győző a Hubert.

 

PONDĚLÍ 28. ZÁŘÍ 2015

Zase je odpoledne. Ráno jsem svoji průsvitnou vlasovou jakonosetomu, vlasovou korunu, hřívajznu, ohodnotil jako zoufalou, ale nezoufal jsem si. Horší byl ten detailní sen, který jsem měl o lécích, o tom, že s nimi mám ráno něco dělat, ale později už jsem si nedokázal pořádně vzpomenout, co se to po mně chtělo. A proto dlouhé vysedávání na pelesti, což je opravdu zoufalé. Na CT mě strašili, že mi dříve či později bude špatně, ale zatím nebylo. Dvakrát za sebou do mě špatně zabodli jehlu, ale ono to opravdu není snadné. Když mnou protékala kontrastní látka — hotová ohnivá řeka. Připomínalo to lávu řinoucí se ze sopky po výbuchu, jenže láva teče ven, a tohle dovnitř. Do mého vnitř.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Péter Esterházy (1950–2016) byl potomkem slavného šlechtického rodu a jedním z nejvýraznějších současných maďarských spisovatelů posledních let. Vystudoval matematiku, do roku 1978 byl profesionálním spisovatelem. Z jeho díla jmenujme například Malá maďarská pornografie (1984), Hrabalova kniha (1990) nebo Harmonia caelestis (2000). Byl nositelem mnoha prestižních literárních ocenění.

Nakladatelství Dybbuk, z maďarského originálu Hasnyálmirigynapló přeložil Robert Svoboda, 2019, vázaná, 200 stran, 1. vydání.


Pondělí 18. listopadu 2019


Německé spolkové ministerstvo vnitra připravilo návrh reformy azylového práva v EU. Hádejte, co se tam zase objevilo. Můžete třikrát.

Nedělní Die Welt má pro nás zajímavou novinku: detaily dosud nezveřejněného plánu ministra Horsta Seehofera na nové uspořádání azylového systému v Evropě, který by nahradil dosavadní dublinské smlouvy. Jeho těžištěm jsou tři body, označené jako „neoddělitelně vzájemně propojené“.

1. Předběžně azylové řízení s žadateli se bude konat už na samotné vnější hranici EU, i za cenu „omezení žadatelů na svobodě“, aby se procesu nevyhýbali. Dokud neproběhne, nebude dotyčný považován za právoplatně přicestovalého – jako by na území EU vůbec nebyl. Odmítnutí zjevně nepodložených žádostí by mělo trvat nanejvýš pár týdnů a neúspěšný žadatel by měl být za pomoci Frontexu ihned poté deportován.

2. Lidé, u kterých předběžné azylové řízení dopadne kladně, budou novou celoevropskou agenturou EUAA přiděleni na základě kvót (označených ve Weltu jako gerechter Anteil, tj. spravedlivý či přiměřený podíl, ach ta vzletná řeč politiky) do jednotlivých států EU. Kvóty budou nejspíše nastaveny podle počtu obyvatel a hospodářské síly zemí, detaily zatím nejsou určeny.

3. Aby to žadatele nelákalo utíkat z Bulharska do Švédska, budou mít nárok na veškerou sociální podporu a péči jen ve státě, kam budou přiděleni. Případné podání žádosti o azyl v jiném státě by mělo být okamžitě odmítnuto jako nepodložené a dotyčný bez dalších průtahů vrácen do země, kam byl přidělen.

Podle Weltu prý v „informovaných kruzích“ panuje sebevědomí, že v druhé půlce roku 2020, kdy Německo předsedá Evropské unii, by mohlo celý návrh protlačit europarlamentem i radou až do stavu platného evropského práva.

No jo, kvóty znovu na scéně. Němci se své myšlenky přerozdělovat lidi jako brambory jen tak nevzdají. U nich doma funguje podobný mechanismus, tzv. Königsteiner Schlüssel, podle kterého dostanou svůj příděl všichni, od zelenorudého Hamburku až po východní Länder, kde má AfD kolem pětadvaceti procent hlasů.

Je vůbec zajímavé, že takový plán vznikl čistě interně v jednom ministerstvu jedné země EU, aniž by se na něm při jeho vzniku směly podílet země ostatní.

Na Seehoferově plánu je spousta slabin. Není nijak jisté, že by státy jako Řecko a Itálie byly ochotny zřizovat masové detenční tábory za účelem předběžné kontroly azylantů na svém území. A deportace odmítnutých žadatelů nefunguje moc dobře ani teď, mimo jiné proto, že jejich mateřské země nemají extra důvod si je brát zpátky a nikdo je zatím dostatečně neuplatil, aby tak činily (Pákistán či Nigérie opravdu nedostatkem lidí netrpí.) Proč by měla začít fungovat potom?

A přerozdělovací pravidlo má mít výjimky, dané například tím, že v nějaké zemi už žijí příbuzní žadatele; vsaďte se, že najednou bude mít každý bratra v Berlíně, a dokazování opaku může být dost složité. Na toto riziko upozorňuje v tomtéž článku i Thorstein Frei, člen frakce CDU pověřený vnitřní politikou.

Ale mohl by se tenhle plán stát tvrdou realitou? Kdo ví, na evropské úrovni už se upeklo dost šeredností. Zatím jsme kvóty několikrát odrazili, i když soudní řízení ještě běží. Ale tentokrát je šéfkou komise (nepříliš schopná) Němka a její šedou eminencí se stal Frans Timmermans, chlapík, který střední Evropě nikterak nakloněn není.

Máme zase s čím bojovat. A bude dost záležet na tom, kdo nám v danou chvíli bude vládnout, protože tenhle proces nějakou dobu zabere. Aby v Černínském paláci neseděl někdo, kdo rád kývne, aby vypadal dostatečně konstruktivně, antipopulisticky a proevropsky – a na ministerstvu vnitra zase někdo jiný, kdo nařídí vyšetřování odpůrců, zda se náhodou neprovinili předsudečnou nenávistí.

Hergot, nepopsal jsem náhodou současný stav?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Nebude řeč o Krušných horách. Zásobování lithiem je potenciální problém pro celou moderní světovou ekonomiku.

Tak už i Budapešť nám vyhlásila klimatickou nouzi; bylo to jedno z prvních opatření nového primátora Karácsonyho, který je členem zelené strany Dialog. Součástí takových opatření je obvykle podpora pro elektromobilitu, skútry počínaje, městskými autobusy konče. Diesel a benzín jsou fuj.

Je pravda, že na rozdíl od spalovacích motorů neprodukují vozidla na baterie žádný smog bezprostředně před vaším nosem. I prachu a hluku za sebou zanechávají daleko míň. Až potud fajn, když tedy nebudeme řešit problém, zda ony vytoužené soláry a větrníky tu dodatečnou poptávku po energii utáhnou.

Jenže pak je tu otázka, o které se zelené hnutí téměř kompletně odmítá bavit, nebo, když už se jí vůbec ujme, vzletnými slovy hovoří o nadějných technologiích, které už-už mají vyskočit z laboratoří a přinést další efektivitu. (Takové zprávy o očekávaném průlomu jsem četl za posledních deset let mockrát.)

Je to velmi základní otázka: z čeho dělat ty baterie? Ony se nedají uplácat jen tak z písku a kamení, potřebují určité suroviny. A těch surovin je málo. Tou nejzákladnější je lithium. Situace v zásobování lithiem vůbec není tak zeleno-růžová, jak byste soudili podle naivních názorů aktivistů okupujících veřejná prostranství, a ani sv. Marx s tím nic nenadělá.

Začněme u baterií jako takových. Je to překvapivě stará technologie. První chemickou baterii dal dohromady Ital Alessandro Volta. Kdy? Roku 1799 nebo 1800, podle toho, který z těch jeho vynálezů považujete za první skutečnou baterii. To byl ještě Napoleon mlád, „železnice“ neznámým pojmem, do narození Františka Josefa I. scházelo třicet let a nově vzniklé Spojené státy americké řešily vážné bezpečnostní otázky v podobě bojovných sousedů – Seminolů, Kríků a Šavanů. Za řekou Mississippi se rozkládala málo známá indiánská země.

Tedy: stará technologie, o několik generací starší než třeba žárovka. Něco se o tom můžete dočíst v Zapomenutých příbězích 2, v kapitole „Malé noční slunce“. Staré technologie mají ovšem jednu nevýhodu: nad jejich zlepšováním už si lámaly hlavu celé generace chytrých lidí. „Nízko visící ovoce“ bylo už vesměs otrháno jejich rukama a zbývají drobné kvalitativní posuny o jedno-dvě procenta. Občas se stane, že nějaký nový vynález dá věci zásadní impulz. Většinou se to ale nestává.

Takových věcí máme kolem sebe plno. Střelné zbraně roku 2019 se moc neliší od střelných zbraní roku 1919, výrobu oceli by také starý huťař bez problémů poznal, vodárenské systémy zásobující města fungují plus-mínus stejně jako za císaře pána, mosty z betonu se začaly také stavět někdy na přelomu 19. a 20. století (nejstarší, který je dosud v provozu, najdete u Palmovky). A podobně je to i s bateriovou technologií. Olověný akumulátor, dodnes používaný v automobilech, pochází z roku 1859.

Poslední skutečně zásadní posun, který se podařilo uvést i do průmyslové a komerční praxe, byly Li-Ion baterie vynalezené roku 1980. Do prodeje je poprvé dala společnost Sony roku 1991. Od té chvíle se jejich princip zásadně nezměnil, i když pokroky v nanotechnologii umožnily postupné zvýšení jejich kapacity.

Jak je ovšem patrné, lithiové baterie potřebují ke svému fungování právě lithium.

Lithium je velice lehký kov, dvakrát méně hustý než voda, nedoporučuje se ovšem jej ve vodě koupat – reakce by byla explozivní. Alkalické kovy jsou ve styku s vodou obecně „prevít“.

Ostatně dnes v éře YouTube není problém se pokochat tím, jak taková reakce vlastně vypadá. Kvůli takovým pokusům jsem se občas těšil na hodiny chemie.

V zemské kůře není lithia úplně málo (nějaké ty desítky miligramů na kilogram čili dohromady neskutečné tuny), ale koncentrace, která by stála za řeč, to už je podstatně vzácnější jev. Polovina těžitelných světových zásob se nachází v jedné oblasti Jižní Ameriky na rozhraní Bolívie, Peru, Argentiny a Chile. Vůbec nejbohatší je na lithium solná pláň Salar de Uyuni, „placka“ velikosti půlky Moravy, která za bezvětří a po dešti vypadá jako největší zrcadlo světa.

K těžbě lithia ze solných plání je potřeba voda a té je zrovna v tomto koutě světa málo – nedaleko ležící poušť Atacama je vůbec jedno z nejsušších míst na celé zeměkouli. Pro místní zásobování vodou je už současná těžba devastující. V Chile se stala (nadměrná) spotřeba vody těžebními společnostmi závažnou politickou otázkou a je otázka, do jaké míry souvisí současný chaos v Bolívii s tím, že chudá země sedí na mimořádně velkých zásobách strategické suroviny. O cenné zdroje se v minulosti běžně vedly války. Celá zainteresovanost Západu v arabském světě se dá vystopovat až k jom-kipurské válce a následnému ropnému šoku; lithium by mohlo být dalším předmětem světového soupeření. Očekávaný vývoj poptávky je dost jednoznačný: zatímco letos činila necelých 272 tisíc tun, za šest let by měla dosahovat téměř 423 tisíc tun.

V současné chvíli není lithium příliš drahé, protože se nacházíme bezprostředně za cenovou bublinou, která letos splaskla – v očekávání růstu se do těžby lithia nalilo příliš mnoho kapitálu, takže těžba dočasně předehnala poptávku a ceny úměrně tomu spadly.

Nicméně to je krátkodobý jev. Očekávaný nárůst spotřeby lithia trvá dál, takže vzniká otázka, zda jej během několika let budou stávající zdroje vůbec schopny pokrýt. Zdaleka největším tahounem má být poptávka po bateriích do osobních elektrických vozidel.

Analytici z Bloombergu si myslí, že do roku 2025 je lithium „v suchu“, zejména kvůli australským a čínským zdrojům. (Ovšem ten článek vznikl pouhých pár týdnů předtím, než propukl chaos v Bolívii, a přesně v tu samou chvíli, co nepokoje v sousedním Chile. Tak to s těmi předpověďmi bývá.) Ale jejich analýza vůbec neřeší třeba otázku toho, zda se zásoby lithia nestanou zbraní v americko-čínském soupeření o dominanci; to se odhaduje těžko.

Právě politické následky jsou to, co považuji za potenciálně nejhorší problém celé věci. Čistě technicky je lithia v zemské kůře dost na to, aby se elektromobilita dala pokrýt, když tedy akceptujeme myšlenku, že těžební regiony přitom pěkně zdevastujeme (indiáni z And, už před staletími nahnaní do španělských dolů na stříbro a rtuť, musejí mít z celé situace pocit déja vu).

Ale koncentrace jeho těžby v několika málo místech na světě, to je recept na velké problémy. Máme se těšit na nový OPEC složený ze států jako Argentina, Bolívie a Chile, který bude chytat bohatší země „pod krkem“, jak se mu zachce? (Mohli bychom mu říkat třeba ABC.) Nebo na velkou čínsko-americkou válku o doly v západní Austrálii někdy v roce 2040?

Z dnešní perspektivy to vypadá přitažené za vlasy, ale generálům a admirálům roku 1900 by přišlo stejně absurdní, že by se jednoho dne mohly světové mocnosti přetahovat o nějakou zaprášenou pouštní díru jménem Kuvajt.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Neděle 17. listopadu 2019


Snažil se v antonu napřáhnout ruku s obuškem a mlátit mne do paží. Jenže měl dlouhý bílý obušek, se kterým se nemohl pořádně rozmáchnout, a já koženou motorkářskou bundu silně vycpanou molitanem. Bylo to, jako kdyby mne přátelsky poklepával rukou. Byl jsem jeden z posledních, koho se policajti v listopadu 1989 snažili zmlátit, a právě tomuhle to moc nešlo.

Musela to být sobota 18. listopadu. S kamarádem jsme chtěli jít na zájezdní představení brněnského divadla, jenže divadla už ten den vyhlásila stávku. Šli jsme tedy na Václavské náměstí podívat se, zda se neděje něco, do čeho bychom se mohli zapojit. U sochy svatého Václava hořely svíčky a ležely kytky. Když jsme jich pár sebrali ze země, přiběhl těžkooděnec a vybral si mne.

Ani jsem se mu moc nedivil, vypadal jsem opravdu jako exot. Bylo mi osmnáct, vepředu copánek, vzadu copánek, po stranách vyholené vlasy, kožená bunda, kalhoty propíchané spínacími špendlíky. V antonu mi sebral koženou tašku a našel knihu lístky od zmíněného divadelního představení, která se jmenovalo Demokracie pro všechny. „Já ti dám demokracii, ty hajzle," mlátil mne obuchem a já dělal, že mi to vadí. Když pak našel letáky zvoucí na demonstraci ke Dni lidských práv 10. prosince, konstatoval, že tohle je už práce pro někoho jiného a nechal mne odvézt na oddělení ve Školské ulici.

Byl jsem tu první, což se ukázalo jako velké štěstí. Vyslýchal mne totiž místní příslušník Veřejné bezpečnosti, na kterém bylo vidět, že mu celá situace není po chuti. V podstatě celý protokol byl jeho dílem: „Šel jste si asi dát pivo nahoru do toho baru ne? A ty letáky vám dal někdo, koho neznáte, a vůbec nevíte, o co jde, ne? A ty lístky byly z normálního divadla, to nemusíme řešit,“ říkal a za dvacet minut byl protokol hotový. Sice to nebyl žádný češtinářský genius, ale chyby jsem ignoroval a podepsal text, ze kterého jsem vycházel jako nevinný trouba.

Nechal mne pak zavřít na celu předběžného zadržení, kam přivezli i jednoho nešťastníka, který se s policajtama popral. Ten to na rozdíl ode mne skutečně schytal. Netrvalo dlouho a slyšel jsem řvaní estébáků, kteří řvali a vyhrožovali lidem, které museli přivézt až po mne. Všichni pak museli pár hodin stát v zimě na dvorku, což mne čekalo až na poslední půlhodinu. Ve dvě ráno jsem byl doma, rozhodnutý vyrazit další den opět do ulic.

Nikdy nevstoupit do SSM

První demonstraci jsem zažil v srpnu 1988. Nebyli jsem žádná opoziční rodina, ale bylo vždy jasné, že komunisté jsou šmejdi. Když mne někdy ve dvanácti letech začal na chodníku vyslýchat nějaký dědek, kde bydlím a kdo jsou moji rodiče (měl jsem totiž na sobě triko s hvězdami a pruhy, které rodičům poslal jejich kamarád z emigrace), utekl jsem mu – měl jsem celkem jasno, co je režim zač. Byl jsem skaut (tehdy byla část bývalých skautských oddílů schovaná pod Turistické oddíly mládeže, organizace Československého svazu tělesné výchovy). Z rozpadlého 23. oddílu jsem se ve čtrnácti letech dostal do Pětky, tedy oddílu Pátého. Chodili do něj děti disidentů a katolických rodin a pro mne to bylo zásadní formující prostředí. Tohle a Rychlé šípy.

Zásadní pro mne bylo si nijak nezadat. Nevstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), nechodit do žádných průvodů. Tehdejší režim přinutil patnáctileté děti přemýšlet, co je morální, a co ne, a ze mne udělal radikála: ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o připravované demonstraci, bylo jasné, že tohle je cesta pro mne. Byla doba, kdy se režim uvolňoval a zároveň se pomalu bortil. Bylo to cítit ve vzduchu, ale já jsem toužil po jeho rychlém konci. Proč? Protože Rychlé šípy by to chtěli taky.

Byl jsem samozřejmě mladý naivní člověk, s o to větší vervou jsem se do všeho pouštěl. Chodit na demonstrace bylo povinností (dost mne pohoršilo, když Václav Havel odrazoval od demonstrace 21. srpna 1989, protože se obával zásahu represivních složek – to pro mne bylo přirozené riziko), sbíral jsem podpisy na Několik vět, chodil běhat ulicí Politických vězňů za propuštění politických vězňů, do Stromovky proti připravovanému silničnímu okruhu atd. Bylo jedno, o co jde, především to muselo být PROTI. Proti těm, kteří nám zakazovali jezdit i do Polska (bylo potřeba pozvání, co jsme obešli tím, že jsme jeli přes tehdejší Německou demokratickou republiku, sice jsme se měli během 24 či 48 hodin vrátit zpět do Čech, ale to nás ani nenapadlo a dederónští pohraničníci náš návrat po týdnu moc neřešili). Na rozdíl od svých kamarádů jsem měl mimořádné štěstí, první rána obuškem mne čekala až po 17. listopadu.

A estébáci se zajímali především o organizátory, já byl jen dělník opozice (a dělník i doslova, byl jsem totiž čerstvě vyučený tiskař). Na jediném výslechu, který jsem s estébáky absolvoval, byl jeden hodný a druhý zlý (ale víc než to, že mne popotahoval za klopy bundy, mi neudělal), snažili se mne výhrůžkami od demonstrací odradit, mně ale přišli spíše směšní. Rychlé šípy by taky nezlomili, navíc jsem neměl zkušenost, jako třeba jeden z mých kamarádů z oddílu, kterého odvezli z Palachova týdne do křivoklátských lesů, odkud se musel v noci dostat zpátky do Prahy.

Jak mne nezmlátili na Národní třídě

Sedmnáctého listopadu jsem měl odpolední směnu, ale podařilo se mi se z práce utrhnout tak, abych stihl doběhnout na Vyšehrad ve chvíli, kdy se vydal průvod směrem k centru. Nebyl to pro mne žádná výjimečná událost, ač už padla Berlínská zeď, zdálo se mi, že u nás režim hned tak nepadne. Byl jsem dělník, nikoliv intelektuál analyzující mezinárodní situaci. Na druhou stranu o konci komunismu psalo i Rudé právo (někdy v létě či na podzim přiběhl kamarád s tímto komunistickým listem a a říkal: „Komunismus pane do roka, tedy to píšou a tady mají vždycky pravdu!" A skutečně: Rudé právo posměšně citovalo větu amerického politologa Zbigniewa Brzezińského, který toto tvrdil).

Potkal jsem svoji kamarádku z kostela a vyrazili směr centrum. Ve Vyšehradské ulici, kterou zahradil kordon policajtů, jsme byli v čele průvodu. Po chvilkové naší snaze kordon prorazil nás zahnali zpět a opět jsem měl štěstí, sice jsem spadl a čekal, že dostanu na budku, ale lidé mne vytáhli zpět na nohy (a došlo pak k legrační situaci, kdy se jeden z policajtů rozvášnil a honil lidi daleko od svého kordonu, pak se ale dav obrátil a začal za hurónského křiku honit jeho, takže podal velký sportovní výkon, aby se vrátil ke svým).

Když jsme se dostali na Národní třidu, mohli jsme být polovině průvodu. Dav se zastavil, narazil na zábrany na křižovatce Národní a Perštýna. Z postranní ulice najednou vyběhli policajti a přehradil ulici tak, že jsem se najednou ocitli v sevření ze všech stran. Sedli jsme si, i když nás neustále vyzývali, ať opustíme prostor. Jenže Rychlý šípy… Navíc byla se mnou kamarádka a ani ona se netvářila, že by jí tyto výzvy zajímaly. Takže jsme dřepěli vedle auta a koukali na vyleštěné boty zásahové jednotky.

Byli jsme jen kousek od podchodu, kde se nakonec děla ta největší zvěrstva. Jenže i ten den jsem měl mít štěstí. Policajti se najednou pohnuli a skočili do davu. A opravdu doslova skočili, proto jsme se najednou octili za zády těch, kteří mlátili naše kamarády. Kolem nás psi, speciální jednotky v červených baretech, ale nechali nás být. Až ráno jsem se dozvěděl, o jak velký masakr šlo.

Svět bez policejního násilí

Ta doba pro mne byla jedno velké dobrodružství. Nebudu se pouštět do polemik, kdo nakonec má větší zásluhy za svržení režimu a zda na tom mají nějaký podíl pouliční demonstrace. Já jsem nic jiného neuměl, jen podporovat všechny akce opozice a chodit řvát do ulic Jakeše do koše. Nevěděl jsem úplně, co chci, ale nakonec jsem to dostal: svět, kde je možné veřejně mluvit, že vám vláda nelíbí, kde je možné demonstrovat proti vládě, aniž by proti vám zasahovaly stříkací a obrněné vozy, kde si můžete koupit Pána prstenů od Tolkiena (ano, za komunistů existoval pouze překlad v samizdatu). Svět, kde si můžete žít podle vlastních etických pravidel a svá selhání přisuzovat jen a jen sobě, a nemusíte se bát, že vás budou lámat policejním násilím, abyste žili podle představ vládnoucího režimu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Za onoho času, dřevěného, bylo ze dřeva skoro úplně všechno. Nejen stoly a lavice a domy a vařečky, ale – i letadla! Představte si, i letadla!

Nedávno mi jedna paní řekla, že jsou dnes taková letadla, která práškují lidi, aby co nejrychleji zblbli. Všichni to prý už vědí, jen já ne!

A podle široké stopy na nebi lze prý takový druh letadel i dobře poznat.

Myslela to vážně.

No, když se tak rozhlédnu kolem sebe, podívám se do některých novin a časopisů, programů televizí apod. mám chvílemi pocit, že práškování lidí je úspěšné.

Když jsem za „totáče“ ještě musel pro obživu chodit do zaměstnání, všude v šatnách a kancelářích byly připíchnuté různé cedulky. Mnohé z nich byly na každém pracovišti stejné – například Nejhorší srážka je srážka s blbcem!

Vzpomínáte si? I pod sklem na stolech úřednic takové cedulky byly. A já jsem myslel, že těch, které taková srážka děsí, je většina. Kdo je vůbec ten blbec?

Fanatik? Hraboš, nikdy dost nemající? Věrný čtenář bulváru? Ten, kdo nikdy neposlouchá druhé? Nechci posuzovat…

Práškování z letadel by se asi pěkně prodražilo. A nebylo by to zbytečné? Blbneme přece sami a rádi.

Možná bych tu bývalou cedulku o srážce vyměnil za jinou, dnešní a použil ji jako tzv. Headline.

Blbněte zábavně!

A jedna vydaná kniha by mi z nejbližšího knihkupectví přímo svým titulem odpověděla: Ubavte se k smrti! (Ubavit se k smrti. Neil Postman. Rozebráno. Titul je vyprodaný. 197 Kč.)

Křídla, reliéf, výška 110 cm, dubové dřevo. Práce a foto M. PatřičnýAle takhle končit nebudu, ne, ne!

Napíšu raději niečo celkom iné, víte, kdo je opak blbce?

Já myslím, že moudrý člověk, člověk se srovnanými hodnotami, ale člověk otevřený, hledící vzhůru.

Mohla by to být i žena. Probůh, to je vtip, zasmějte se. Vždyť tam, kam se leckterý chlap ztěžka dobabrává, lecjaká žena zamíří přímo, citem, instinktem. A někdy taky ne, že? V obou případech.

No a protože s moudrými lidmi srážka snad ani není možná, oni jsou většinou slušní a „moudře“ ustoupí, nejsou o moudrosti žádné cedulky.

Přál bych si být moudrým člověkem, protože vím, že moudří lidé mohou létat, vznášet se a nepotřebujou k tomu ani letadla. Ani ta dřevěná. Nemusejí ani mávat křídly.

Byl začátek osmdesátých let. Léto bylo horké. Pivo desítka stála korunu sedmdesát, a tak došlo jako první. Potom došly sice přeslazené, ale velmi chutné žluté a červené limonády v sedmičkových mléčně bílých vratných lahvích. V regálech samoobsluh zůstávala broňa, oranžovohnědá těžko poživatelná tekutina. Mléko ani nemělo cenu kupovat, všechno bylo v zapařených igelitových sáčcích zkyslé. Kdo měl doma sifonovou láhev, v níž se za pomoci malých bombiček dala udělat perlivá voda, byl vítěz. 

Většina lidí ovšem strádala šťastně. Neměli sice pivo, ale přáli režimu ten nedostatek. Země nebyla jejich. Když něco došlo, bylo to prima, protože „jim“ se nevede. Československé hospodářství, jen minimálně poničené válkou, mělo na to, aby navázalo na prosperitu první republiky. Stalinovi emisaři vskrytu ovládající Gottwalda a Zápotockého dokázali za deset let ekonomiku zruinovat. Řízení se ujímali neschopní. Takřka úplné vyvlastnění sebralo lidem veškerou motivaci. Elitní mozky prchaly do ciziny. Stavěly se veliké stavby, svazáci na přehradách dřeli a zpívali Kohoutovy písničky. Mnozí věřili, že skutečně budují socialismus a lepší zítřky, nebo to aspoň dávali najevo. 

V šedesátých letech už bylo zřejmé, že žádné lepší zítřky nebudou, že socialismus nefunguje. Za deset let zaostalo Československo oproti Západu nejméně o dvě generace. Reforma z osmašedesátého to chtěla změnit a udržet zemi mezi vyspělými ekonomikami. Tomu však zabránily ruské tanky. 

Husákův režim vsadil na měkký teror, zároveň však chtěl lidi nasytit a napojit. Výpadek limonád a piva byl spíše ojedinělý. Občas též došel toaletní papír a menstruační vložky. V obou případech mu-selo posloužit Rudé právo. Jakkoli to dnes zní nechutně, je to holý fakt. Po záchodech se psalo: „Není vata, nejsou vložky / co si dáme mezi nožky / my jsme holky z dědiny / postačí nám noviny.“ Převažoval však skromný dostatek. Základní potraviny byly běžně k dostání. Člověk, který průměrně vydělával, nestrádal hladem a mohl si dopřávat tradiční česká jídla. V zimě sice nebyla čerstvá zelenina, i bramborami bylo třeba se předzásobit, ale to nepředstavovalo velkou potíž. V čet-ných hospodách sice smrděly nečištěné záchody, ale pivo a kořalka tekly proudem a nikoho příliš netrápilo, když se dělníci odešli osvěžit do hostince už v deset ráno. Nepředřeli se ani vědci. Společenským fenoménem byl podpultový prodej. Ceny byly dané státem a nesměly být vysoké. Například kilo svíčkové stálo čtyřicet korun. Jenže svíčkové není na krávě tolik, kolik méně kvalitního masa. Chytrý řezník ji tedy z pultu stáhl. Za běžnou cenu ji pak prodal dobrým známým, od nichž očekával protislužbu. Od instalatéra opravu vodovodního kohoutku, od profesora protekci při přijímacích zkouškách svého syna na filosofickou fakultu. Další vybraní zákazníci, o nichž se dalo s velkou pravděpodobností předpokládat, že nejsou udavači, kupovali svíčkovou a jiné lepší kousky za tržní cenu. Řezníci, podobně zelináři a všichni další, kdo disponovali nedostatkovým zbožím, bohatli a kumulovali kapitál, který jim posloužil v porevoluční privatizaci. Při zvláštních příležitostech, jako byly Vánoce, dovezl Husák jinak nedostupné zboží. Dala se koupit pravá Coca-cola v ikonických prolamovaných třetinkách. Chvíli byly k dostání mandarinky a banány. Objevilo se pravé chianti ve slámou opletené široké butylce. Dokonce uherský salám a ruský kaviár či chatka, drcené krabí maso za legrační ceny. Ve Frionoru jste mohli občas natrefit na velrybí steaky či želví polévku. Zpráva o tom, že se něco takového objevilo, se rozletěla mezi lidmi bleskem, a oni se stavěli do dlouhých front v naději, že se dostane i na ně. Přednostně však byli samozřejmě uspokojeni známí či „obchodní partneři“ vedoucího příslušné prodejny.

Lehce nadprůměrně vydělávající rodina si mohla dovolit auto. Nejlevnější byly dnes legendární východoněmecké trabanty, vozítka vyrobená z plastu. Výš stály rumunské dacie a ruské žigulíky, ty byly ovšem poruchové. Lidé nejvíc prahli, podobně jako dnes, po škodovkách. Těch však nebylo dost. Když v osmdesátých letech přišla na trh Škoda Favorit, daleko nejdokonalejší automobil v socialistické soustavě, stály se na pořadník i třídenní fronty. Lidé si v nich vybudovali vlastní samosprávu. Podle pořadí si rozdávali lístečky, aby nemuseli stát na místě celou dobu, a úspěšně se bránili podvodníkům. Straničtí funkcionáři či přátelé šéfů škodovky samozřejmě frontu stát nemuseli. 

Kouzelný cirkus Melantrich 

V domě vydavatelství Melantrich, který je vhodně položen uprostřed Václavského náměstí, sídlilo Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické. Ta dělala stafáž komunistům v Národní frontě. Svobodné slovo byly noviny, které měli lidi rádi, a bývalo, podobně jako Mladá fronta, vyprodané. Redaktoři sice nešli proti pravidlům autocenzury, šli však na samu hranici možného. 

Když vypukla revoluce, zaplavilo je nadšení a byli připraveni psát svobodně. Václav Havel se prý dostal na balkon Melantrichu, který vešel do českých dějin, na zapřenou. Provedl ho Petr Kučera, který pak krátce zářil jako revoluční kometa. Když už Havel na balkoně byl, nedal si životní show vzít. Stal se hlavním hercem i hlavním režisérem. Jeho mimořádná politická intuice mu vnukla, že demonstrace potřebují jisté vedení, že potřebují symboly, potřebují usměrnění. A Václavák byl balkonem Melantrichu doslova uhranut. Demonstranti si nesli transparenty: „Konec vlády jedné strany“, „Svobodné volby!“, Zpátky do Evropy“ či „Jakeše do koše“. Najednou do obrovské erupce činorodosti a nadšení promluvili normální lidé. 

Zazněl rozvážný a rozhodný baryton Václava Havla. Objal se s Alexanderem Dubčekem! Dubčeka lidé pořád měli rádi, odpustili mu i podpis moskevských dohod. Následovalo patetické vystoupení Valtra Komárka, který se díky řečnickému talentu stal jedním z hrdinů revoluce. Balkon se stal ústředním místem vlivu, i když projevy nebyly vysílány v rozhlase ani v televizi a noviny o nich, kromě Svobodného slova, nereferovaly. Lidé viděli Martu Kubišovou zpívat Modlitbu pro Martu a věřili, že vláda jejich věcí se jim navrací. Propadali spontánnímu nadšení a radosti. Byli vděční za každé normální a lidské slovo. Ti, kdo balkon ovládali, vedeni Havlem, si to uvědomovali a vycházeli poptávce vstříc. V několika dnech se z pronásledované opozice stali sebevědomými politiky a tvůrci veřejného mínění. 

Balkonové scény z Melantrichu nikdo z demonstrantů nezapomene. Role moderátora se ujal zakázaný katolický kněz Václav Malý. Jeho výzvy, aby lidé uvolnili průjezd sanitkám, byly vyslyšeny. Lidé byli na sebe hrdí ve smyslu dalšího silného hesla a skandování: „Nejsme jako oni!“ Nechtěli být prázdní a arogantní jako vláda, kterou právě svrhávali. Dávali najevo, že jsou spořádaní a slušní, byť neústupní. Neměla se konat žádná msta, žádné vyřizování účtů. Jakeš a spol. musí jít, jak vyjadřovalo cinkání klíčů. Víc demonstranti nechtěli. Jen následnou svobodu, která byla v jejich duších zázračným všelékem na jejich osobní rány i na boláky dlouho týrané země.

Skoro kýčovitě vyzněl dvojzpěv státní hymny. Zpívali výstavní Husákův „zlatý slavík“ Karel Gott a největší symbol odporu proti okupaci Karel Kryl. Kryl se za vystoupení později styděl, ale to už je jiná historie. Lidé na náměstí tleskali a zpívali s nimi. Jsme jeden národ, jsme jedné krve, ty a já, lhostejno, co jsi dělal před listopadem, když jsi teď tady s námi, jsi náš kamarád. S odstupem času lze považovat city demonstrantů za romanticky naivní. Nebylo to ale naopak? Nebyla to hvězdná hodina národa? 

Havlománie 

Václav Havel byl vynikající revoluční vůdce. Jako mnoho takových nebyl příliš použitelný pro všední život státu. To, že zůstal prezidentem třináct let, svědčí o tom, že nevyskytl nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Od samého počátku se dramatik snažil nějakým způsobem skloubit vrcholnou státní funkci se svými sklony k filosofování a recesi. Lid mu to odpouštěl. Sice mu příliš nerozuměl, ale rozhodně mu naslouchal tisíckrát raději než žvatlání stranických funkcionářů. 

Havel bral svou hradní misi jak úkol. Zabýval se vším. Záleželo mu na detailech, jako je uniforma hradní stráže. Federální shromáždění přesvědčoval o svých návrzích státního znaku a podpíral to heraldickými argumenty. Jako by byl rozdvojen: Jeho filosofická část si chtěla ze státnické pompy utahovat, ta druhá, pedantická, chtěla vytvořit co nejlepší dekorace pro vstup do dějin. 

Proslýchalo se, že sídlo českých králů je znesvěcováno divokými mejdany, při nichž se kouří marihuana. Havel se proháněl po chodbách na koloběžce. Nebyla to však zpupnost dobyvatele. Chtěl být prezidentem, musel se však se svým novým důstojenstvím, které mu nešlo od srdce, vyrovnat. V kterékoli jiné době by byl kritizován. V devadesátém roce však byl miláčkem národa. Českého národa. Ten slovenský z něj byl rozpačitý. 

Havel z pozice hradního pána poprvé oslovil národ 1. ledna 1990.Slova o tom, že země nevzkvétá, se stala legendárními. Jinak byl ale jeho projev dlouhý a rozporný. Už se v něm objevila kritika „ošklivého“ sídliště v bratislavské Petržalce. Havel sice právem, ale nepříliš vhodně kritizoval mravní úpadek národa a neschopnost mluvit tak, jak myslíme. Byl to projev intelektuála, nikoli státníka, který vede národ. 

Největší oslavou Václava Havla byla jeho cesta do Spojených států. Prezident vzal do letadla množství přátel a novinářů. Už první zastávka na Islandu byla triumfální. Jako absurdní dramatik musel mít novopečený prezident do jisté míry radost. Jeho hru dávalo reykjavické divadlo v islandštině. Nikdo nerozuměl ani slovo, leč delegace zůstala ve svých lóžích a na konci radostně tleskala. 

Ve Washingtonu se Havlovi dostalo potlesku vestoje. Jeho proslov v Kongresu byl osobitý, nechyběla v něm nadsázka a humor. Neopomněl zalichotit Americe. Přecházel z filosofie do politiky. Pochlubil se, že mu řeč nepřipravili poradci, ale že ji napsal sám za dvě hodiny. Nebyla na něm znát sebemenší nervozita. I to, že mluví v češtině, a nikoli v angličtině, kterou ovládal jen ztěžka, přešel ironicky. Pořád ale věřil, že světu přináší novou cestu. Američtí politici ho vnímali jinak – jako hrdinu boje proti říši zla. A vůbec nebyli zvědaví na nějaké třetí či čtvrté cesty. Temné království padlo, teď zavládne jejich univerzální svoboda.

 

Martin Komárek se narodil 13. února 1961 v Praze v rodině politika a ekonoma Valtra Komárka. Po studiu filozofie a politické ekonomie začal pracovat v deníku Mladá fronta. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 byl zvolen za hnutí ANO poslancem, ve volbách v roce 2017 ale již nekandidoval. Kromě novinářské činnosti je autorem řady knih.

Herbert Slavík dnes patří k nejslavnějším českým fotografům. V deníku Mladá fronta působil od roku 1986. Na konci osmdesátých let fotograficky dokumentoval realitu tehdejšího Československa pro zahraniční agentury. Mnohé z fotografií použitých v této knize jsou publikovány poprvé.

 

Nakladatelství Práh 2019, vázaná, 544 stran, 17,5 × 23,2 cm, 1. vydání.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Sobota 16. listopadu 2019


Původní povolání vlastně nikdy nepověsila na hřebík. Zůstala systémovou analytičkou i v tak romantické poloze, jakou je cestování po světě a psaní knih. Nepíše totiž cestopisy, ale cesto-faktopisy, tedy knihy, které mapují historii, kulturu a reálie ucelených částí tohoto světa. Právě vychází její osmý svazek, věnovaný Íránu, Mongolsku a Turecku – říším, které pohnuly světem. Dana Trávníčková, na kterou dodnes vzpomínají její studenti z pražské VŠE, ale také stovky našich i zahraničních turistů, kterým představila naši zemi jako průvodkyně, jíž byla od studentských let, a později jako majitelka cestovní kanceláře. 

 

Jak se programátorka a systémová analytička stane cestovatelkou a spisovatelkou?

Cestovat po světě, to byl můj sen už od mládí a sny se mají plnit. Někdy to nejde snadno a už vůbec ne kdykoli bychom rádi. Jen je třeba nepřestávat snít. Když jsem si jako studentka potřebovala vydělávat, stala jsem se externí průvodkyní Čedoku. Jezdila jsem s výpravami turistů po celém tehdejším Československu a chtěla jsem jim naši zemi co nejlépe přiblížit a představit tak, aby na ni měli pěkné vzpomínky. Obstarávala jsem si potřebné informace, a tím to asi všechno začalo. Když máte fakta, když si je správně utřídíte, srovnáte, začnete mezi nimi vidět souvislosti – historické, ekonomické, demografické. 

Na pražské Vysoké škole ekonomické jsem učila čtrnáct let a z toho jsem deset let navíc vedla pro katedru cestovního ruchu svůj vlastní kurs aplikace počítačů v cestovním ruchu. Byla jsem první u nás, kdo se tím systematicky zabýval. Na stejné téma jsem napsala dizertační práci. Tak jsem vlastně působila ve dvou oborech. O prázdninách jsem i během pedagogického působení stále průvodcovala. Měla jsem to moc ráda.

Po roce 1990, když se politický systém v naší zemi změnil, byla šance na plnění snů. Možná to někoho překvapí, ale pracovat podle svých představ byl také můj splněný sen. Během dlouhých let jsem jako průvodce plnila zadání cestovní kanceláře, a často jsem si představovala, jak bych to dělala jinak. Pochopitelně lépe! A najednou tu ta možnost byla. K mému obrovskému nadšení moje vize fungovala. Založila jsem si vlastní cestovní kancelář a specializovala se na to, co jsem dobře uměla, na incoming, tedy na služby pro zahraniční návštěvníky naší země. Nejen veškeré služby pro skupiny z nejrůznějších zemí, ale pořádala jsem i kongresy a různé tematické a specializované akce pro zahraniční firmy. Tady se mi znalosti systémového analytika pro dobrou organizaci složitých akcí velmi hodily. Tehdy nebyl žádný internet a obstarat vše potřebné pro splnění mnohdy neobvyklých specializací nebylo vůbec snadné. Prala jsem se s tím s nadšením. 

Roky 1990 až 1998 byly podnikatelsky úspěšné, ovšem taky nesmírně vyčerpávající. Několik dalších souběžných okolností přispělo k tomu, že jsem se rozhodla tuto etapu života ukončit a za vydělané peníze si plnit svůj největší sen, sen cestovatelský. 

Během dlouhých let cestování (vždy pečlivě informačně připravená) jsem postupně stále víc začala vnímat vazby a souvislosti mezi jednotlivými částmi světa. Už dávno jsem se rozhodla, že knihy, jaké jsem v takovéto podobě postrádala, někdy v budoucnu napíši. Plním si již osm let další sen. Každý rok jedna kniha jako součást knižní řady – podobně jako svět tvoří i tato řada knih provázaný systém. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Scházíme se ve dnech, kdy eskaluje konflikt Turecka v Sýrii a vám právě vychází kniha o této oblasti. Je to náhoda, nebo jste takové události tušila?

Je to spíš shoda okolností a hned si na tom můžeme ukázat, o čem to cesto-fakto-psaní je. Zprávy v médiích i hodnocení expertů nás denně informují o invazi Turecka do Sýrie, o jejich vztazích s Kurdy, o zájmech a postoji světových velmocí. Aniž bych tušila, jak moc to bude v době vydání knihy aktuální, popisuji mj. dobu před sto lety, kdy po 1. světové válce vzniklo Turecko v podobě, v jaké je známe dnes. Možná to někoho překvapí, ale velká část států světa tady není odjakživa, ale naopak vznikla relativně nedávno. Většinou v 19. a 20. století. Se znalostí vzniku současného Turecka lze ten aktuální konflikt chápat jinak než především jako snahu vypořádat se s nenáviděnými Kurdy, kteří žijí i na území Turecka. Osmanská říše se po válce v roce 1920 parcelovala podle mírové smlouvy ze Sèvres a podle ní mělo být Turecko pouze v severní části Anatolie. To bylo pro Turky nepřijatelné. Rozhořel se nacionalismus, který sjednotil anatolské muslimy pod vedením Mustafy Kemala a dal jim obrovskou sílu. Stála proti nim Anglie, Francie a hlavně Řecko. Došlo k válečnému konfliktu, ve kterém Řekové zůstali už sami a v srpnu 1922 je Kemal u řeky Sakaryi porazil na hlavu. Velmoci ustoupily a podepsaly s Tureckem novou smlouvu. To bylo v Lausanne v roce 1923. Turecko dostalo všechno, co chtělo, jeden a půl milionu křesťanských Řeků muselo odejít z Anatolie. Křesťanští Arméni, na kterých Turci spáchali otřesnou genocidu, už nikoho nezajímali. Západní země prostě zavřely oči. Kurdům byla v první smlouvě zaručena autonomie, případně pozdější nezávislost. V nové smlouvě už také nic. Turci byli jako Osmanská říše ve válce na straně poražených, ale nakonec násilím dostali všechno, co chtěli: nezávislý stát, který známe dodnes. V tu chvíli se vybavují známá slova, která pronesl Masaryk ve svém abdikačním projevu: státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. 

 

To už jsme u politického hodnocení. Je to ambice vašich knih utvořit si jasnější, podloženější politické názory? Komu jsou vlastně ty knihy určeny?

Nene, já shromažďuji fakta, snažím se je logicky uspořádat a předložit čtenářům k jejich vlastní úvaze. Když píšu, tak si modelově představuji své čtenáře jako lidi, kteří jsou zvídaví, kteří z různých důvodů třeba nikdy nebudou mít možnost cestovat a už zřejmě vůbec ne v rozsahu, jako jsem svět poznala já. (Více než 120 zemí všech kontinentů.) Jsou to lidé, kteří chtějí vědět. Moje knihy jsou psány jako příběhy, ale nejsou to romány, které přečtete a odložíte. Jsou to do jisté míry i encyklopedie, ke kterým se můžete vracet. Uvádím prameny, ze kterých čerpám, nic si nevymýšlím. Ke zjištěným a z různých zdrojů ověřovaným faktům přidávám místy věcné cestovatelské svědectví. Pro názornost uvádím v každé knize stovky vlastních doprovodných fotografií a mapek. Snažím se o srozumitelnost a poutavost. 

 

Cestovní kancelář Dany Travel se vlastně změnila v nakladatelství. Je to tedy pokračování vaší podnikatelské činnosti?

Do jisté míry ano, i když výdělečná činnost trvala jen do roku 1998. Nebylo jí ani cestování po světě, třebaže spojené se spoustou práce, a není jí psaní knih, které píši ráda a s pocitem, že je třeba se podělit o to, čím jsem se poznáváním světa obohatila. Přece si to nemohu nechat jen pro sebe. Své knihy vydávám tak, aby byly cenově přijatelné, aby se četly. Po tom, co jsem mohla poznat většinu světa a současně se o něm hodně naučit, to považuji za svou povinnost.

 

Osm titulů je věnováno oblastem, které běžně považujeme za exotické. Jako byste se vyhýbala Evropě, ke které má český čtenář nejblíž, kde by se možná lépe orientoval. Je to náhoda nebo záměr?

To se jen tak jeví. Věnuji se oblastem světa, o kterých se obecně ví méně a o některých dokonce žalostně málo. Snažím se přispět k nápravě, protože dnešní svět je díky technickému a technologickému rozvoji více propojen než kdykoli dříve. A i ten vzdálený svět je někdy nečekaně blízko. Proto v každé knize, ať se týká jakéhokoli regionu světa, nikdy nechybí vztahy k Evropě, k euroatlantické civilizaci, případně i k naší zemi. Naopak, vztah k nim je v mých knihách podstatný. 

 

Vaše první kniha zavedla čtenáře do Tichomoří. Co to vlastně je a proč jste si vybrala právě tuto oblast?

Tichomoří nebo také Oceánie je soubor ostrovních států Polynésie, Melanésie a Mikronésie. Takže sem patří třeba Francouzská Polynésie s hlavním ostrovem Tahiti, ale také Nový Zéland, Velikonoční ostrov, Havajské ostrovy, Samoa, Tonga, Fidži, Papua, abych připomněla alespoň pár známějších názvů. V divukrásné přírodě probíhala nesmírně zajímavá historie osídlování ostrovů. Zejména polynéské ostrovy pak dokázaly sdílet společnou kulturu a udržovat po celá staletí vzájemné kontakty, přestože jsou vzdálené od sebe tisíce kilometrů. Procestovat Tichomoří byl mimořádný zážitek. Poznávala jsem tyto daleké končiny postupně během celkem šesti cest. Je cestovatelským snem mnoha lidí a někteří si jej plní. Pro ně je moje kniha zdrojem informací i motivací, jak se dozvídám z ohlasů. A ti, kteří se tam z různých důvodů vydat nemohou, si snad aspoň příjemně počtou. Byla jsem nesmírně poctěná tím, že mi inženýr Miroslav Zikmund ke knize napsal předmluvu. Jak jsem se později dozvěděla, jsem jediná, komu tuto velkou radost udělal. Pánové Hanzelka a Zikmund byli mým životním vzorem už od mládí a možná to byli oni, kdo mi cestovatelský sen vnukli. Oni jeli a sbírali informace a posílali nám je v podobě článků, knih, map a dokumentárních filmů. Vzali nás s sebou do Afriky, do jiných světů, abychom si uvědomili sami sebe, svou nepatrnost, ale i svou jedinečnost. Je to tak, naše země je jedna z nejkrásnějších, které znám, a jsem moc ráda, že jsem se narodila právě zde. I to si člověk během cestování mnohokrát uvědomí. S cestováním se v naší zemi nádherně začíná.

 

Ne každý, kdo se ve škole naučil psát, může napsat knihu, která by se dobře četla. Soudě podle zájmu čtenářů vaše fakto-cestopisy se čtou dobře. Bylo snadné se to naučit?

Čtenáři Literárních novin jistě připustí, že vedle románů, povídek, novel a básní existuje i hodnotná literatura faktu, a to je můj obor. Fakta nemusejí být nudná, naopak. Jsou přímo strhující, když najdete souvislosti a když se podaří třeba těmi historickými souvislostmi osvětlit, proč jsou dnes věci tak, jak jsou. Nepřipadám si nijak zvlášť talentovaná, ale jestli něco umím, tak je to jednoduché a srozumitelné vysvětlování složitých věcí, jak se říká – popularizace. Zase jsme u té systémové analýzy a u mé pedagogické a průvodcovské minulosti. Přednášet a psát skripta, to byla dobrá škola, která se mi hodí. Stejně jako naučit se zaujmout zahraniční návštěvníky tak, aby si odnesli pěkné dojmy, a nezahltit je nadbytečnými podrobnostmi, které porozumění naopak zamlžují. Všechno, co jsem kdy prožila, čím jsem si prošla, co jsem se naučila, mi pomáhá v tom, co dělám teď. A vším, čím jsem byla, jsem byla ráda. 

{/mprestriction} 

Autor je publicista.

Dana Trávníčková (*1943) je vystudovaná ekonomka v oboru programování a systémová analýza. Tyto obory také na VŠE v Praze čtrnáct let vyučovala. Procestovala všechny kontinenty světa včetně Antarktidy, navštívila více než 120 zemí a shromáždila pozoruhodné množství materiálů, které systematicky, srozumitelně a čtivě zpracovává ve svých knihách. Tvoří ucelenou řadu svazků, které přibližují oblasti světa dobře uspořádaným systémem vzájemně souvisejících informací z historie i současnosti, místy doplněným věcným cestovatelským svědectvím a s doprovodem pozoruhodného mapového a fotografického materiálu. Od roku 2012, kdy vyšel první svazek Sen o Tichomoří, vydává ve vlastním nakladatelství další knihy: Jižní Amerikou na Konec světa a pak dál do Antarktidy (2013), Příběh černé Afriky (2014), Magický svět Indie a Himaláje (2015), O rájích a peklech jihovýchodní Asie (2016), Příběh Mexika, zemí Střední Ameriky a Karibiku (2017), Příběh Arábie (2018) a Příběh Íránu, Mongolska a Turecka – říší, které pohnuly světem (2019). 

Ve věku 93 let zemřel režisér Vojtěch Jasný, režisér nezapomenutelných filmů Až přijde kocour s Janem Werichem či Všichni dobří rodáci s Radoslavem Brzobohatým.

Vojtěch Jasný byl významnou postavou tzv. nové vlny v československém filmu. Debutoval v roce 1954 celovečerní agitkou Dnes večer všechno skončí (spolurežisérem byl Karel Kachyňa), ve které se mladý voják zamiluje do krásné dívky, z níž se nakonec vyklube špionka.

Ceněným filmem je snímek z roku 1960. Přežil jsem svou smrt v hlavní roli s Františkem Peterkou. Jde o vyprávění vězně z tábora smrti (boxera Tondy Majera), který se dostal do koncentráku pro rvačku s gestapákem.

O tři roky později režíroval film Až přijde kocour, ve kterém v hlavní dvojroli exceloval Jan Werich. Snímek, ve kterém díky kouzlu nevěrníci zežloutnou, lháři zfialoví, zloději zešediví a zamilovaní zčervenají, je možné považovat za první vrchol Jasného tvorby.

Jeho nejdůležitější dílo vzniklo v roce 1968. Snímek Všichni dobří rodáci ukazuje život na vesnici po únoru 1948 a všímá si dramatických lidských osudů, které se dostaly do konfliktu s mocí, násilím a krutostí. Jasný za něj dostal cenu za režii z MFF v Cannes 1968, ale i mnoho dalších cen z festivalů v Barceloně, San Sebastianu, Berlíně, Buenos Aires atd. Za normalizace se film nesměl promítat.

Po okupaci byl Jasný politicky perzekvován, a proto emigroval. V zahraničí natočil ještě téměř třicet filmů v Rakousku, Německu, Jugoslávii či USA. Jeho asi nejdůležitějším dílem jsou Klaunovy názory podle knihy Heinricha Bölla. 

Po návratu z emigrace natočil ještě několik dokumentů a svůj poslední hraný film Návrat ztraceného syna, kterým navázal na Všechny dobré rodáky. Ovšem i když si hlavní roli zahrál slavný herec šedesátých let Vladimír Pucholt, pro kterého to byl první a jediný návrat před kameru po třiceti letech, film neměl divácký úspěch a neocenili jej ani filmoví kritici.

V roce 2007 Jasný dostal ocenění Český lev za dlouholetý umělecký přínos. v roce 2013 obdržel na filmovém festivalu v Karlových Varech Cenu prezidenta za přínos české kinematografii.

 


Pátek 15. listopadu 2019


Po dvanácti letech se Václav Hollar vrací do výstavních sálů Národní galerie Praha. Palác Kinských představí od 22. listopadu 2019 do 23. února 2020 jako první na světě výstavu jeho rozsáhlé kreslířské tvorby.

„Václav Hollar je jedním z nejvýznamnějších grafických umělců 17. století. Byl však neméně skvělým kreslířem. Národní galerie poprvé v takovéto šíři představuje i tuto veřejnosti ne tolik známou stránku jeho tvorby. V paláci Kinských bude k vidění na 200 jeho kreseb,“ uvádí ředitelka Sbírky kresby a grafiky a kurátorka výstavy Alena Volrábová.

Kresby Václav Hollara jsou mistrné a půvabné, mnohdy jemně kolorované. Komorní umělecká díla, kterých je po světě známo bezmála 450, jsou v současnosti uložena v mnoha významných světových sbírkách.

„Kresby většinou nebyly primárně vytvořené pro veřejnou prezentaci, navíc jsou velmi křehké a citlivé na světlo, proto je nelze běžně vidět. Dodnes nebyla uspořádána výstava zaměřená na Hollarovo kreslířské umění. Tento dluh tedy napravujeme a představujeme výběr těch nejlepších kreseb nejen z našich sbírek,“ dodává Alena Volrábová.

Václav Hollar se v Praze roce 1607, odkud v roce 1627 zamířil nejdříve do Německa, kde po několika létech potkal anglického diplomata Thomase Howarda, hraběte z Arundelu a odešel s ním v roce 1636 do Anglie, kde se usadil. V době anglické občanské války strávil Hollar osm let v Antverpách, ale v roce 1652 se vrátil do Londýna. Na konci svého dlouhého tvůrčího období ještě v roce 1699 navštívil marocké město Tanger. Ze všech míst, kde pobýval, si pořídil své záznamy – kresby, zejména krajin, měst, také lidí. Hollar zemřel v Londýně v roce 1677.

Většinu z celkem 187 vystavených děl jsou zápůjčkami z Velké Británie – z Britského muzea v Londýně, z královských sbírek ve Windsoru, nebo ze sbírky vévody z Devonshiru v Chatsworthu, či z knihovny John Rylands Library Univerzity v Manchesteru a dalších. Z mnoha významných německých zapůjčitelů budou představeny například kresby z Kupferstichkabinett v Berlíně, Hamburger Kunsthalle, Kunsthalle Karlsruhe a jiných. Představeny budou také významné zápůjčky z vídeňské Albertiny, z Rijksmusea Amsterdam, nebo z Musea Plantin-Moretus v Antverpách.

Hollarovo nezaměnitelné kreslířské mistrovství bude na výstavě možné porovnat také s kresbami jeho předchůdců z okruhu císaře Rudolfa II., se současníky – například Karlem Škrétou, Mathäem Merianem st., nebo Rembrandtem van Rijn – a s dalšími Hollarovými následovníky.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Verše Ivana Ivana Blatného jsou zaklínadla nálad a krajinomalby, Jiří Pechar v knize Literatura v průsečíku otázek přehlíží světové uvažování o literatuře v průběhu 20. století a Elfriede Jelineková v románu Vyvrhelové rozpoutává zlomyslně ironický tanec brutality plný slovních her a zábavných svévolností.

 

Ivan Blatný: Melancholické procházky (Host, Druhé město 2019)

V roce 1941, kdy tato erbovní sbírka vyšla poprvé, vdechoval básník Brno, tu neladnou změť textilek, kolejí, parků a vodotečí, a mámivým výdechem veršů vytvářel z tohoto města ucelené místo pobytu. Blatného imaginace je kartografický podnik produkující brněnské emocionální mapy, na nichž se strohá pomístní pojmenování nepatrným kouzelným dotekem chodce mění v metafory marně uplývajícího dětství a mládí. „Chladný a vypleněn“ bloudí básník městem, „jež je mu souzeno“, a záchytným smyslem je mu poezie, jíž se podrží ve vzpomínce na dávnou Apollinairovu zastávku v jednom klášteře. Blatného verše jsou zaklínadla nálad a krajinomalby, slučuje se v nich vizualita s tónem řeči, hudbou slov.

 

Jiří Pechar: Literatura v průsečíku otázek (Cherm 2012)

Letos devadesátiletý autor si vystavěl pomník svým překladem Prousta, jeho četné zejména filozofické a literárně vědné texty přirozeně vnímaly spíše kruhy odborné. V tomto svazku Pechar přehlíží světové uvažování o literatuře v průběhu 20. století. Zvýšený akcent je položen na vyzařování francouzského strukturalismu. Pokud připustíme, že existuje literatura jako ucelený pojem a prostor, bujení pojmů, jimiž je dobýván, nám připomene metastázové procesy, které v konečném důsledku vedou k zániku svého nosiče. A pitva mrtvého organismu už k léčbě nevede. Ach ty fikční světy! Jak odlišit autora od vypravěče v narativní próze? Je čtenář fiktivní tvor? Problém mimeze u Bachtina a pojem různořečí v románu…

 

Elfriede Jelineková: Vyvrhelové (Mladá fronta 2010/ překlad Jitka Jílková)

Román vyšel poprvé u Rowohlta v roce 1980, patří k autorčiným raným dílům, nobelistkou se Jelineková stala až o čtyřiadvacet let později. Parta tří gymnazistů a jednoho dělníka, Vídeň padesátých let minulého století, nemocná společnost nasávající první doušky přicházející prosperity. Spisovatelka tu rozpoutává zlomyslně ironický tanec brutality plný slovních her a zábavných svévolností. Popkulturní guláš v hlavách mladých hrdinů se střetává s deformovaným životem rodičovské generace propasírované příšernostmi světové války. A to vše se navíc zmítá v zrcadle rakouských tradičních autostereotypů o srnečcích na alpských stráních a o idyle venkova. Jak strašlivý může být obsah takzvaného spořádaného života!

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V létě jsem se byl podívat na letenské demonstraci Milionu chvilek pro demokracii, jsem už takový čumil, napůl režimní. Bylo to tam milé, už třeba proto, že bylo teplo.

Pamatuju si, jak nějaká holčička v modrých šatech tancovala do rytmu při písničce z Třech veteránů a po jejím konci se všem ukláněla, asi si myslela, že lidé tleskají jí…

Zazněly tam taky nějaké projevy, dozvěděl jsem se třeba to, že Andrej Babiš je estébák a Voldemort a že má táhnout zpátky na Slovensko (tomu přizvukoval nějaký muž, který měl vedle mě vlaječku Evropské unie v ruce) a ještě spoustu dalších věcí jsem se dozvěděl; ty jsem už ale bohužel zapomněl, ale byly určitě důležité; jistě zaznělo i něco o populismu a jeho nebezpečnosti a tak.

Jinými slovy, odcházel jsem z té lidové veselice s pocitem, že horší už to být nemůže.

- - -

Mýlil jsem se. Může. Před pár dny jsem si pustil píseň nazvanou Pýcha předchází pád, se kterou přišel Milion chvilek pro demokracii tentokrát.

Zpívá se v ní o všem možném i nemožném (musím říct, že o řadě věcí, o kterých se v ní zpívá, jsem si myslel, že možné nejsou, ale byl jsem vyveden z omylu). Nechť si ji každý pustí sám.

Při poslechu se sice asi budete trochu stydět (možná budete i trochu vyděšení), že něco takového posloucháte, ale je to píseň poučná, a to minimálně v trojím smyslu.
Za prvé, i ti nejvytrvalejší z nás snad už konečně opustí myšlenku, že umělci mají ve chvílích nejtěžších jen proto, že jsou umělci, zastupovat blanické rytíře a k národu (nebo k čemu vlastně?) promlouvat jako jeho svědomí.

Za druhé, uvědomíme si, že by lidé měli dělat jen to, na co stačí, ne méně (ne více!).

Za třetí, píseň nás možná vyléčí z přepjatého aktivismu, protože jistě vyvolá dojem, že jestli něčemu tento aktivismus škodí, tak dobré věci.

- - -
Poslední poznámka. Píseň nám sugeruje myšlenku, že všechny problémy odstraní jedno velkolepé gesto (odchod dvou politiků). Něco takového je jistě možné, třeba v pohádkách, to funguje báječně. V životě je bohužel obvykle nutné velkolepá gesta opustit a věnovat se soustavnější činnosti.

Možná, že nastal čas, abychom nastávající sváteční víkend zasvětili čtení nějaké docela obyčejné prózy a lyriku nechali s knihovně.

A možná bychom ji v knihovně mohli nechat celý zbytek tohoto roku, a možná bychom ji v knihovně mohli nechat i celý rok příští.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Čtvrtek 14. listopadu 2019


Nahlédnout do atmosféry strachu, naděje a vítězství – emocí, které ovládly před třiceti lety společnost, umožňuje návštěvníkům výstava fotografií v Muzeu umění Olomouc (MUO) nazvaná prostě „1989“. Otevřena bude až do 16. února.

„Řada fotografů v té době pořídila cenné, z dnešního pohledu již historické záběry. Mnoho jich bylo pozapomenuto v soukromých archivech, některé se dostaly do veřejných sbírek. To je i případ malé kolekce dokumentárních fotografií, uchovávaných ve sbírce Muzea umění Olomouc,“ říká kurátorka výstavy Štěpánka Bieleszová.

Přestože je sbírka MUO zaměřena především na fotografie experimentální a konceptuální, podařilo se v posledních letech vytvořit malou, ale reprezentativní kolekci dokumentárních a reportážních snímků, včetně těch vztahujících se k událostem roku 1989. „Týká se to fotografií Vladislava Galgonka, Petra Zatloukala, Mileny Valuškové, Jindřicha Štreita, Zdeňka Sodomy, Michala Štosela či Luďka Peřiny, kteří svými fotoaparáty zachytili nejen průběh sametové revoluce v Olomouci, ale i dalších událostí. Například útěky občanů NDR do západní Evropy nebo bourání Berlínské zdi,“ říká autorka výstavy.

Kromě fotografií jsou na výstavě i dobové dokumenty a promítání řady snímků z privátních fotoalb, které muzeum získalo při spolupráci s Univerzitou Palackého a díky výzvě na Facebooku a Instagramu. „Poprvé jsme se pokusili oslovit čtenáře našich sociálních sítí.  Díky hashtagu #MUO_1989 jsme získali desítky fotografií. Budeme rádi, když nám lidé budou posílat své snímky i v průběhu výstavy, protože je můžeme zařadit do videoprojekce,“ uvádí Lukáš Horák, PR specialista Muzea umění. „Tahle forma komunikace osvědčila a určitě na ni navážeme při dalších projektech.“

Výstavu navíc doprovází publikace mapující celý rok 1989, která vznikla ve spolupráci s Univerzitou Palackého v Olomouci. „Kniha Olomoucké okamžiky 1989 je koncipována jako kronika či deník událostí jednoho roku a zaměřuje se na dění v Olomouci a v tehdejším okrese Olomouc. Nabízí snímky z rodinných archivů, které zachycují běžné události i všední život v takzvaném reálném socialismu. Samozřejmě fotografie připomenou také revoluční dění v Divadle Oldřicha Stibora, okupační stávku studentů Univerzity Palackého, recesistická představení a happeningy, vystoupení osobností kulturního a společenského života či generální stávku 27. listopadu,“ objasňuje Štěpánka Bieleszová.

„Velká část snímků v knize je výsledkem dlouhodobého terénního sběru a průzkumu soukromých archivů, který jsem prováděla s týmem pracovníků Státního okresního archivu v Olomouci a Prostějově, Moravského divadla a Univerzity Palackého,“ dodává Bieleszová.

Kniha obsahem i formátem inklinuje k méně „oficióznímu“ pojetí oslav 30. výročí sametové revoluce. „Je zaměřena především na mladší generaci, pro niž jsou mnohé události roku 1989 již dávno zapomenutou minulostí, kterou, jak ukazuje vývoj soudobé společnosti, je třeba neustále připomínat,“ zdůrazňuje spoluautorka knihy.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně.

Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty.

Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990.

Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství.

Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil.

Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem.

Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů.

Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin.

Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění.

Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění.

Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle.

Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví.

Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce.

Čtyři morality na závěr:

1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit.

2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem.

3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně.

4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal.

Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.


Středa 13. listopadu 2019


Elementem podzimu je kov a z orgánů ke kovu přiřazujeme plíce a tlusté střevo. Těm nejvíce škodí sucho způsobené stresem, vzduchem vysušeným topením, cigaretami, kávou a černým čajem. Kovu přináleží ostrá chuť – patří sem tedy většina koření – a navíc tato chuť zamezuje množení bakterií, rozptyluje chlad a uvolňuje zablokovanou energii. To je ideální v případě nachlazení. Například pití zázvorového čaje napomáhá k pocení a vypuzení chladu.

Co si dopřát

Nachlazení se nejlépe vyhnete pravidelným pojídáním polévek – a to silných masových nebo zeleninových vývarů či luštěninových polévek s pórkem. Výbornou přílohou do podzimního jídelníčku je celozrnná rýže, které doplňuje energii a chráním před vysoušením. Zeleninu volíme převážně kořenovou, dále květák, pórek, cibuli, česnek. Potravinou číslo jedna jsou v podzimním jídelníčku luštěniny a konkrétně fazole v jakékoliv úpravě a podobě. Jsou nejlepším a nejúčinnějším bojovníkem s vlhkostí, a navíc posilují imunitu.

A nezapomínejme ani na malé množství koření jako např. kari, chilli, skořici atd. Z pohledu tradiční čínské medicíny se doporučuje zařadit do jídelníčku i mírně kyselé potraviny, které napomáhají uzavírání pórů, abychom v průběhu chladných dní neztráceli teplo.

Hlavně zahřívat

Preferujte vařená teplá jídla, klidně od snídaně až do večeře. Přednost dávejte již zmíněné rýži, často zařazujete jáhly a při velmi chladných dnech sáhněte i po pohance, která má opravdu velmi zahřívací účinek. I veškeré pití by mělo být ohřáté – alespoň na teplotu těla. Doslova zázračným nápojem je horká voda. Pijte ji klidně od rána do večera místo všech ostatních nápojů.

Ovoce má obecně ochlazující a zavodňující vliv na organismus. A tropické ovoce pak obzvlášť. Citrusy je proto lepší dávat si teď raději jen v malých porcích – a nebo stačí jen pár kapek do teplé vody.

Proti špatné náladě

Příčinou podzimního splínu může být i nadměrná vlhkost v našem těle. Zkuste se vyhnout nadměrné konzumaci sladkostí, které ji podporují, na nějaký čas vyřaďte z jídelníčku i mléčné výrobky, bílou mouku a chlazené potraviny. Popíjením horkého čaje nebo vody s citronem či zázvorem se vaše tělo dostane znovu do rovnováhy.

Očista těla

Na podzim je ten správný čas nakládat zelí na zimu, zavařovat ovoce a sušit plody léta. Pokud si na to najdete čas, budete mít v zimě ten správný zdroj vitamínů. Nebo navštivte prodejny zdraé výživy a nakupte kromě kvašeného zelí, sušených hub a marmelády bez cukru také mořskou řasu hiziky. Ta je totiž kromě všech výhod, které řasy obecně mají, obsahuje 14x více vápníku než stejné množství mléka. Nesmíme zapomenout ani na řádnou očistu našeho těla. Zařaďte zelené potraviny, jako je chlorela a ječmen. Snižte konzumaci mléčných výrobků, pravidelně cvičte, dodržujte pitný režim a pijte pampeliškový čaj Dandelion Tea (Fit, zdraví, výživa, více ZDE).

Autorka je výživová specialistka.

 

Další články o zdraví najdete v příloze tištěných Literárních novin Harmonie života.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Soutěž o Cenu Empatie, kterou v srpnu vyhlásila Národní galerie Praha společně s Komerční bankou, má své vítěze – jsou jimi umělkyně Lenka Záhorková a Romana Drdová. Podle poroty jejich projekty přesahují pole výtvarného umění, originálním způsobem se dotýkají aktuálních společenských problémů a současně slouží k aktivizaci společnosti.

Do Ceny Empatie se mohli hlásit umělci a umělkyně působící na české výtvarné scéně, a to bez ohledu na věk a národnost. Během října pak nezávislá porota ve složení Michal Novotný (ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP), Kateřina Šedá (výtvarnice), Jiří Kovanda (umělec), Pavlína Morganová (historička umění a kurátorka) a Soňa Jelínková (KB) vybrala vítězné projekty.

Lenka Záhorková představuje sociálně-umělecký projekt „TAK TO BYLO…“ vybízející seniory, aby prostřednictvím ilustrací na porcelánovém nádobí dokumentovali své životní vzpomínky a zážitky. Porcelán, který se běžně dědí z pokolení na pokolení, zde slouží jako médium pro mezigenerační komunikaci. Ilustrace jsou doplněny o texty a videa, díky kterým projekt vzbuzuje emoce, klade otázky a upozorňuje na problémy spojené se stářím.

Autorka projektu dává seniorům příležitost podělit se o jejich životní příběhy s dalšími generacemi a nabízí jim aktivitu, díky které podporuje i jejich aktivizaci. Důležitou součástí projektu je i ekologicky šetrná upcyklace porcelánového nádobí, jež nesplňuje standardy stanovené výrobcem a které by tedy jinak skončilo v kontejneru.

Na téma recyklace a zužitkování věcí se ve svém vítězném projektu zaměřuje Romana Drdová. Jejím záměrem je navázat komunikaci s firmami (tiskárny, instalační firmy, módní a kosmetické řetězce aj.), které při výrobě produkují velké množství materiálu, a nabídnout tak tento materiál ke kreativnímu zpracování umělcům, designérům, architektům a dalším.

Širšímu publiku projekt představí prostřednictvím workshopů na téma, jak zpracovávat odpad, jak šetřit na materiálech a jaké výhody tkví v darování a sdílení zdánlivě nepotřebných věcí. Inspiraci pro svůj projekt získala Drdová během svého pobytu v New Yorku, kde sledovala místní kreativní centrum Material for the Arts věnující se opětovnému použití materiálů, které poskytuje školám, umělcům i neziskovým organizacím.

„Naším cílem bylo najít a podpořit projekt, který se originálním a aktivním způsobem bude věnovat některému ze současných palčivých společenských problémů. Projekty Lenky Záhorkové a Romany Drdové se svým zaměřením porotu nejvíce oslovily, také díky tomu, že přesahují čistě umělecké aktivity, operují nejen na umělecké ale i na širší společenské úrovni. Jsem tak rád, že napomáháme jejich uskutečnění,“ komentuje výsledek Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla.

Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida.

Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.

 

Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“?

Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu.

Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.

 

Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést?

Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru.

Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy.

Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život.

Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu.

V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít.

Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad.

Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd.

Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů.

To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed.

Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“.

Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd.

Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.

 

Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém?

Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní.

Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí.

Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.

 

Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím?

Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu.

Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.

 

Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře?

Ano, hned tři.

Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz.

Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod.

To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace.

Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí.

Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí.

Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých.

Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal.

Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře.

Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“.

Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu.

Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“.

Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“.

Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera.

Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele.

Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější.

Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala.

Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu?

Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje.

Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.


Úterý 12. listopadu 2019


Celková plocha hlavního mediálního centra 2. čínského mezinárodního veletrhu dovozu činí téměř 13 500 metrů čtverečních. Najdete zde prostory pro různé funkce: pro konzultační služby, pro média, pro rozhlasové a televizní služby, tiskovou halu, prostor pro catering a volný čas a další. 2. čínský mezinárodní veletrh dovozu přilákal celkem 4300 novinářů, z toho téměř 900 ze zahraničí.

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit.

V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč.

Antisoutěž státních orgánů

Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé.

Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká.

Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Karlovarská losovačka

Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“.

Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila.

V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána.

Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti

Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun.

Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek:

- nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí,

- vznik škody,

- příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“

Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií.

Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády.

Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé.

Úředníci by měli platit

V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit. 

Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně.

{/mprestriction} 

Den s pěkným datem 11.11. přinesl nepěkné věci lidem na severovýchodě Sýrie v podobě odpálení několika aut v srdci mého rodného města Qamišlí, v důsledku čehož umřelo několik lidí a desítky byly zraněny. Této hromadné teroristické akci předcházelo zavraždění dvou arménských duchovních na cestě mezi Hasakou a Déir es Zor. 

Dnes se stalo se také to, že Turecko vrátilo první várku z tisícovky teroristů ISIS zpět do jejich zemí a prý v tom bude nadále pokračovat. Zajímavé je, že se Turecko tentokrát hlásí k přesunu teroristů směrem na západ, přitom ještě před pár lety mlčelo, když jich tisíce přecházely přes Turecko směrem na irácká a syrská území.

Od vpádu turecké armády společně s džihádisty do oblastí severovýchodní Sýrie uplynulo 33 dnů a za tu dobu dokázali zabít několik stovek lidí, několik tisíc zranit a několik stovek tisíc vyhnat z jejich domovů, to vše pod názvem vojenské operace „Pramen míru“. 

Jak je možné, že vrah a agresor šířící „mír“ po oblasti, zůstává nedotčen nikým a ničím, a naopak byl přijat před pár dny se všemi poctami v Maďarsku a ve středu se bude objímat se svým „dobrým“ kamarádem Trumpem v USA?

Co se ještě musí stát, aby svět rozeznal, kdo je zlo a kdo je dobro?

Kolik krve se ještě musí prolévat v zemích kolébky civilizace, aby mezinárodní společenství pochopilo, že jsme oběťmi trpného mlčení a přihlížení?

V den válečných veteránů je nám jasné, že války zdaleka neskončily, naopak, vstupujeme do nové éry, kdy silný chladnokrevně likviduje slabšího a že genocida, která začala před sto lety, stále pokračuje s těmi samými aktéry a na stejných obětech, v podstatě se nic nezměnilo kromě toho, že se vše přenáší v přímém přenosu, přesto to s některými světovými lhostejnými politiky nehne!

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 


Pondělí 11. listopadu 2019


Na vlnu swingu se naladí 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020. Historicky druhé nejstarší filmové ocenění vyzdvihuje nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. V sobotu 25. ledna 2020 rozdá křišťálové trofeje, vtáhne diváky do světa swingu a pozve i na taneční parket. Ceny každoročně udílí Český filmový a televizní svaz FITES ve spolupráci s městem Beroun a Městským kulturním centrem Beroun.

Martin Vadas, autor námětu a scénáře slavnostního večera, který bude přenášet i Česká televize, se při jeho tvorbě inspiroval knihou historika Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci – česká swingová mládež a její hořkej svět (Academia Praha 2016): „V roce půlkulatého výročí konce války se vracíme k připomenutí historizujícího paralelního příběhu tehdejší mladé generace, proto jsme tentokrát vsadili na motiv „POTÁPKY a SWINGAŘI se bouřili a bouří se zas“. V popředí opět stanou oceněné filmy a jejich tvůrci, které porota FITESu vyzdvihne tentokrát ve swingovém rytmu i ustrojení. A zaswingují si i diváci v sále i ti u televizních obrazovek.“

Hudebně-taneční večer se opět odehraje v berounském Kulturním domě Plzeňka a připomene zlatou éru swingu nejen na americkém kontinentu, ale i v naší vlasti. Jeho průvodcem bude moderátor Martin Myšička, swingové rytmy rozdmýchá kapelník Petr Kroutil se svým Original Vintage Orchestra. Kromě hudby je známý i jako představitel Dannyho Smiřického v seriálu Prima sezóna podle předlohy Josefa Škvoreckého.

O kvalitách loňských snímků již v těchto dnech rozhodují dvě sedmičlenné poroty. V odborné porotě zasedli filmoví a televizní tvůrci a znalci, členy dětské poroty jsou žáci a studenti z berounských škol.

Doprovodný program Cena diváků nabídne veřejnosti ochutnávku filmové tvorby uplynulého roku prostřednictvím dvoudenních projekcí v Městském kině Beroun 10. a 11. ledna. Diváci budou moci po zhlédnutí snímků hlasovat o svém favoritovi, který bude na slavnostním večeru odměněn nestatutární Cenou diváků – berounským Klepáčkem z dílny Muzea berounské keramiky.

TRILOBIT je symbolem cen, které v 60. letech uděloval Svaz československých filmových a televizních umělců FITES nejlepším uměleckým počinům za uplynulé roční období ve filmu a v televizi. Po karlovarském festivalu se tak jedná o jedno z nejstarších ocenění svého druhu v České republice. Cena TRILOBIT byla poprvé udělena v roce 1966 a dále v letech 1967, 1968 a 1969. V lednu 1970 byla činnost FITESu zakázána, tím se i udělování cen TRILOBIT na dlouhá léta přerušilo. Cena byla obnovena až v roce 1991.

Informace o doprovodných programech a o předprodeji vstupenek na slavnostní udílení cen budou postupně upřesněny na ZDE a ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem. Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“.

Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let:

- tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox),

- nacionalistická pravice v podobě Voxuje relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře,

- do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance,

- z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou,

- identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit.

Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos.

To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice.

Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa.

Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců.

I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté než onen součet.)

Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu.

Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba).

Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent.

Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté.

A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi.

Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou.

Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Božena Kjulleněnová byla přední osobností výtvarné kultury na Vysočině a zejména na mezinárodní umělecké scéně jednou z oceňovaných představitelek komorní grafiky v oblasti exlibris. 11. listopadu by se dožila 75 let.

V roce 1970 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Františka Muziky, jehož imaginativní tvorbou byla zpočátku silně ovlivněna. V další etapě vyjadřovala energii tvořivého procesu vloženou do hudby a také do života přírody v gestických obrazech v technice enkaustiky a tuše. Protikladem jsou výrazně barevná, objektivní skutečnosti blízká díla s náměty zvířat, detailů vegetace a plodů. Zájem o krajinu vyústil u ní na přelomu tisíciletí a v prvních následujících letech v rozsáhlý cyklus tušových maleb na pomezí reality a snu. V grafice užívala nejčastěji techniku suché jehly, ve které osvědčila bohatou invenci a technickou jistotu.  

Na konci léta 1995 vystavila premiérově kolekci kreseb a maleb s titulem Energie. To téma pak měla otevřené, s pauzami pro jinou látku, asi deset let. Řekla, že vyjádřit energii výtvarným dílem bylo důsledkem předsevzetí vyznačit esteticky alespoň zčásti předmět jaderné elektrické síly, ovšem při rázném odmítnutí byť jen náznaku konkrétního ilustračního zpodobení užitnosti energie: Šlo mi, řekla, o vyjádření energie jako abstraktního pojmu. Zvolila jsem přenesený podnět z hudby, měla jsem na mysli energii, která je obsažena v obsahu a v dynamice interpretovaného hudebního díla. Při hledání vhodné malířské techniky se mně ukázala nejpřiléhavější enkaustika.

Zpočátku se inspirovala na obapolně vzdálených, nicméně pro sebe stejně přitažlivých hudebních březích – Chopinem a skupinou Queen. Pak přidala Mozarta, Janáčka, Debussyho, Čajkovského. Při paralelním poslechu hudby došla ke gestické abstraktní malbě.

V polovině 80. let definitivně odložila olejové barvy a před rokem 2000 ukončila tvorbu enkaustikou. Obrátila se k tuši. Černé tuše a jejích šedých valérů užívala v převládající míře v dynamicky rozšiřovaném cyklu Energie. Barevné tuše uplatňovala od začátku nového tisíciletí především na novém cyklu pojmenovaném Natura viva. Cykly se liší ne pouze tematikou (na jedné straně vyjádření hudby, na druhé květy, plody a ptačí peří), ale též formou. Cyklus Energie je zásadně nefigurativní, cyklus Natura viva vychází z předmětné skutečnosti, vězí ve věcnosti, již Kjulleněnová interpretovala s rozličnou mírou stylizace, jejímž prostřednictvím se od objektivity námětu svobodně odpoutala. 

Jedenáctkrát dostala příležitost ke knižní ilustraci. Tak navázala na svoji diplomovou práci (soubor dřevorytů) z roku 1970 věnovanou knize Ludmily Kybalové Jak se lidé obouvali. Čistota formy s akcentem na preciznost vedení linie, to byly Kjulleněnové předpoklady pro ilustrování básní. Početně patrně nejrozsáhlejší je Kjulleněnové tvorba vlastnických knižních značek (exlibris). Ty dávno pozbyly svého původní určení ve vlepování na přídeští knih, zato se staly předmětem mezinárodního prezentačního zájmu a rovněž vyhledávaným artiklem sběratelů drobné originální grafiky. V povědomí o sobě Kjulleněnová právě zde pronikla nejdále. V letech 1972 až 2000 byla účastnicí devětadvaceti prestižních specializovaných mezinárodních výstav. V mezinárodní soutěži exlibris k příležitosti olympijských her v Barceloně v roce 1992 získala třetí cenu a v roce 1997 první cenu II. bienále knižního umění ve slovenském Martině.

Rozsáhlou výstavu z Kjulleněnové tvorby za období čtyřiceti pěti let uspořádalo pod názvem Černá a bílá třebíčské Muzeum Vysočiny na podzim 2009. Určením neblahého osudu bylo to netušené autorčino poslední reprezentativní výstavní vystoupení. Pominutí autorčiny práce s barvou neznamenalo překážku v poznání, jak široce rozklenutý formou a vysoko vyzvednutý kvalitou je oblouk její tvorby.

Pozn.: Božena Kjulleněnová, rozená Dvořáková (* 11. 11. 1944 ve Zlíně – † 20. 11. 2010 v Třebíči) vystupovala v letech 1970–1981, provdaná za akademického malíře Josefa Kremláčka, pod příjmením Kremláčková, pak, provdaná za akademického malíře Borise Kjulleněna, vystupovala pod příjmením Kjulleněnová. V závěru života vystavovala také pod uměleckým příjmením Dvořáková – Kjulleněnová.

 


Neděle 10. listopadu 2019


Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání.

Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme.

Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností.

Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí.

Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak?

Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ukázka z knihy

Kouzla, která zabíjí?

Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni.

Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se.

Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl.

Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů.

„Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl.

Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku.

Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris.

„Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi.

Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho.

Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře.

„Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana.

„Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni.

Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“

„Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem.

„To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“

„Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“

„Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“

„Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se.

„Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“

„Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se.

„Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor.

„Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts.

Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit.

„Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se.

„Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal.

Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem.

„Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se.

„Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor.

Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času.

„Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha.

Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti.

Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry.

„Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem.

„Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.

 

Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.

 

Někdo mi vyprávěl, že Martin, později řečený svatý, se s někým rozdělil o svůj plášť. Ne, nebudu to nikde vyhledávat, někdo to rychle udělá a pošle mi, jak to bylo.

Protože tohle jméno sám nosím již drahně let, mohu svědčit, že to není špatné jméno, nikdo se mi kvůli němu nesmál, ani když jsem byl malý, je dost staré, aby mělo tradici a Martiny znám fajn kluky i Martiny b… Těch druhých je výrazně míň.

Nevím, jakou barvu měl ten Martinův plášť, to asi zůstane tajemstvím už napořád, ale když řeknete to jméno, většině lidí vytane na mysli bílá.

Opět domácí úkol pro někoho z vás – odkud pramení ta pověst o bílém koni, na němž jsem přijel/nepřijel i já? Třeba je to jednoduché, párkrát kolem svátku sv. Martina napadl sníh a příměr byl na světě. Podzim zahýřil barvami, rozzářil lesy paletou léta babího i indiánského a potom zhnědnul do odstínů hlíny uhrabané na záhonu či na hrobě. A když už bláta a deště a hnědí bylo dost, přišel sníh…

Teď, když napad sníh,/ když je venku mráz

My jsme v závějích,/ závěje jsou v nás…

Zpívala „Hegerka“ v písničce Rozvod a já si (dnes už potřetí) přeju, aby někdo našel na internetu autora textu a poslal nám ho.

Kůň byl bílý, bílý byl sníh, bílá byla vždycky i svatomartinská husa, krmená – cpaná šiškami, nahá prsa mazaná husím sádlem byla bílá jako mléko z jiných prsů pro kojence a bílý byl i šátek, který mě zpátky nezavolal (dej si ho do kastrola a dobré chutnání – parafráze na dobový šlágr Tvůj bílý šátek, tango).

A já se t ě š í m na tu martinskou, bílou chvíli, kdy se moje zatím jen fb přítelkyně Tereza Fišerová od Kosmasů zeptá, kdo zná nějakou literární postavu – rozuměj – z knih, postavu, která má jméno Martin. A těch Martinů bude najednou na té stránce tolik, tolik, jako peříček v duchně z té martinské a jistě i dalších a dalších hus.

A víte, co napíšu já?

Můj p r v n í Martin je Martin Dřevorubec z trilogie Trygve Gulbranssena Věčně zpívají lesy, který, když už starý a sedřený nemá kam jít, vrací se ke starému Dagovi na Medvědí důl. A zatímco spí na slámě u koní, konečně bez starostí, odchází – ve spánku – tam, odkud přišel, tam, kde slovo starost neznají.

D r u h ý Martin jsem já sám. Ano, já sám jsem i literární postavou z vlastní knihy povídek Jako v nebi (povídky Sůl nad zlato, O Haničce). Jak vidíte, začínám být originální, velmi originální!

A budu v tom pokračovat zase do třetice, takového Martina jako já toho třetího mít nikdo nebude, he, he heč a hepšík! Víte, kdo je můj třetí literární Martin?

No, nebudu vás napínat.

Můj t ř e t í Martin knižní je houser Martin z knihy Selmy Langerlofové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Jo, jo, je to ten houser Martin, který vyslyší vábivé volání divokých husí a s klukem Nilsem, zmenšeným do velikosti skřítka na zádech, opouští rodný dvůr a vydává se na dalekou cestu…

Zapomněli mu přistřihnout křídla.

Leťte ke sluníčku jménem radost, Martinové, nebo sedlejte bělouše.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Krvavé nepokoje v Iráku nejspíš nepřinesou žádnou pozitivní změnu. Z pohledu Evropy je to spíše riziko.

Vzhledem k tomu, nakolik jsme si už zvykli na špatné zprávy z arabského světa (kdy vlastně naposledy přišla nějaká dobrá?), si toho moc nevšímáme, ale v Iráku už druhým měsícem probíhají krvavé protesty proti vládě, které stály zatím život zhruba 270 lidí. To je docela dost – podle projektu Correlates of War (PDF) se za mez občanské války považuje „1000 battle-related deaths“. Nevím, zda by se takové chaotické násilí dalo počítat jako bitva, každopádně je to dění velmi varovné. Sousední Sýrie se ještě ani nestihla zklidnit a druhý nestabilní stát v regionu už se zase začíná viklat na svých vratkých nohou.

Méně krvavé, ale přeci jen rozsáhlé protesty už letos postihly Libanon, Alžírsko a Egypt. Všechny tyto země dohromady mají skoro 200 milionů obyvatel převážně mladého věku. Destabilizace kterékoliv z nich, ale zejména těch tří velkých (Libanon je maličký), by nepochybně vedla k další migrační vlně srovnatelné s rokem 2015, ne-li větší. Zvlášť pokud by „vyjel z kolejí“ stomilionový Egypt, kde sekulární vláda generála Sísího není u příznivců Muslimského bratrstva nijak oblíbená.

V téhle souvislosti moc nechápu, proč takovému dění dávají média stále ještě nálepku „arabské jaro“. Jaro má konotaci něčeho pozitivního, optimistického, co přináší nový život, rozkvět a slibuje příchod léta. Dosavadní zkušenost s „jary“ v našem okolí ale nic takového neukazuje. Já bych tomu dění říkal spíš „arabská sopka“, případně „arabský výbuch přetlakovaného papiňáku“.

Všechno má svoje výjimky. V mezích demokracie se jakžtakž udrželo Tunisko, ani poslední prezidentské volby na tom nic nezměnily; i tam ovšem panuje velká nespokojenost s životní úrovní. Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, korupce, korupce, korupce. Vlastně se ty stížnosti ani moc neliší od poměrů v Itálii či ve Španělsku, však je omývá jedno moře. Ale kdyby všechny arabské státy fungovaly aspoň jako Tunisko, nejspíš bych teď psal o něčem jiném.

Leč nefungují. Země jako Irák jsou na tom daleko hůř a zdaleka to není jen historií cizích vojenských intervencí. Prudký nárůst obyvatelstva bývá spojen s nestabilitou a obzvlášť těžké jsou situace, kdy ekonomika nestačí těm masám mladých mužů poskytnout dobrá pracovní místa a oni zůstanou „na dlažbě“, respektive na ocet v domech svých rodičů (v tradiční společnosti se nezaměstnaný a ekonomicky nezajištěný mladík jen tak neožení), takže ani toho sexu si neužijí.

Jak říká nějaké přísloví, jehož původ už si nepamatuji: pro ruce, které nemají nic prospěšného na práci, si ďábel vždycky nějaké úkoly najde. Takhle už v 70. letech „ajatolláhův dav“ smetl v Íránu sice nepopulární a autoritářský, ale přeci jen moderní šáhův režim a nahradil jej teokracií, ze které za dobu její existence uteklo několik milionů vzdělaných lidí. Prostě ty krásy islámské republiky nejsou ochotni snášet. Ano, Írán není arabská země, ale přeci jen je součástí tamní širší kulturní sféry a dost často se ukáže, že ve vývoji měl před svými sousedy náskok. A zrovna ten problém „davu mladých mužů“ tam byl vidět o generaci dříve než jinde.

Porodnost v arabském světě sice poklesla, ale mládež, která plní v Káhiře, Alžíru nebo Bagdádu ulice, jsou lidé narození zhruba v letech 1990–2005, čili v době, kdy porodnost přeci jen překračovala tři děti na ženu, v případě Iráku dokonce pět.

Zajistit takovému množství mladých lidí slušné životní podmínky je těžký úkol i pro vyspělé ekonomiky, a toto vesměs vyspělé ekonomiky nejsou. Státy, které si zvykly na přísun peněz z těžby ropy, jsou vystaveny neustálému kolísání její ceny na světovém trhu. Ty, které ani tu ropu nemají, můžou v nejlepším případě doufat v přesun nějakých montoven z Evropy – a ten se bude realizovat jen tehdy, uvěří-li investoři, že v dané zemi bude klid. Do potenciální válečné zóny nikdo peníze lít nebude.

Další velký problém této oblasti: potraviny. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva daleko utekl místní potravinářské výrobě. Regiony, kde se kdysi zrodila usedlá zemědělská civilizace (pamatujete ještě na ty mapy z učebnic dějepisu? Jeden flíček – starý Egypt, druhý – stará Mezopotámie), jsou nyní odkázány na dovoz jídla z ciziny.

A nebavíme se přitom o nějakém malém dovozu. Situace se během druhé půlky 20. století obrátila zcela drasticky. Egypt byl po pár tisíc let obilnicí východního Středomoří a tamní úroda živila i Řím na vrcholu jeho slávy. Nyní dováží země na Nilu zhruba 12,5 milionu tun pšenice ročně, daleko víc, než kolik sama vypěstuje. Je to ovšem mimo jiné tím, že dnešní Egypt má podstatně víc hladových úst než celá dávná římská říše. (Výborná diskuse na subredditu AskHistorians, který si potrpí na kvalitní příspěvky.) A bývalý mocný Babylon na tom není o nic lépe – moderní Irák dováží polovinu své spotřeby obilovin, mimo jiné z Íránu, který tím získává nad svým sousedem další soft power.

Z hlediska pozorovatele z roku 1950 je to stejně absurdní vývoj, jako kdyby Francie začala masově dovážet víno nebo Vietnam rýži. Leč stalo se – a tím mají příslušné země zaděláno na další nestabilitu. O dovoz potravin se vesměs stará stát a subvencuje je, aby i ti nejchudší měli aspoň co jíst. Jakmile ale kupní síla daného státu na světovém trhu poklesne, nebo ceny příslušných komodit příliš vzrostou, je zle.

V. I. Lenin kdysi pravil, že „každý národ je tři zmeškaná jídla od chaosu“ a já bych mu v tomto případě věřil; Lenin byl na vytváření chaosu odborník. Jenom ta konstanta „třech zmeškaných jídel“ je trochu nejistá, odhadl bych, že v případě některých arabských zemí na to možná stačí i dvě.

No, proč to vlastně píšu? Protože mě baví předpovídat budoucnost, i když třeba nepřesně. Výše zmíněné faktory totiž patří k těm, které se nedají snadno politicky změnit a mají obrovskou setrvačnost.

Trh s potravinami je globální a světová populace bude ještě několik nejbližších desetiletí narůstat, což znamená, že zásobování nově narozených miliard lidí potravinami bude přinejmenším nejisté; a složení obyvatelstva v zemích, jako je právě Irák nebo Egypt, vcelku jasně ukazuje, že mladých mužů bude v nejbližších letech dorůstat ještě spousta.

Stejně tak se nedá úplně čekat, že by se z těchto států stali nějací ekonomičtí tygři. Ani Libanon zatím neprojevuje žádný trend se stát novým Singapurem a Egypt či Irák vlastně nemají světovému trhu moc co nabídnout; nejvzdělanější lidé mají tendenci z takových států utíkat, aby se uplatnili jinde, jenže to zároveň jejich staré vlasti odsuzuje ke stagnaci, už tak dost zafixované místními nepříliš schopnými elitami. Jediný technologicky skutečně vyspělý stát celé oblasti je Izrael, a ten se z pochopitelných důvodů se svými arabskými sousedy o důležité technologie dělit nebude. Možná tak o odsolování mořské vody, ale o nic, co by se časem dalo použít proti dárcům samotným.

A co z toho plyne pro nás? Scénáře typu Sýrie se v okolí Evropy nejspíš budou v nejbližších třiceti letech opakovat. I kdyby nedošlo k plnokrevným občanským válkám, minimálně pouliční neklid srovnatelný s tím současným iráckým bude častější než dřív. Ale osobně bych se divil, kdyby nějaká Sýrie číslo dvě nebyla.

Takové události budou samozřejmě motivovat část tamních obyvatel k tomu, vyrazit „na cesty“, a tamní obyvatelstvo, bereme-li to od Maroka až po íránské hranice, už v součtu tvoří stamiliony; i jedno procento takové masy na pochodu je slušný zástup. Prudký vzestup divoké migrace přes Balkán a Středozemní moře roku 2015 nemusel být ani tak ojedinělou krizí, jako spíš předznamenáním možných větších krizí budoucích.

Přitom vůbec nemůžeme počítat s tím, že Turecko bude dělat špinavou práci za nás, i kdyby jednoho dne neseděl v Ankaře kníratý strejda Erdogan. Ona je to nevděčná role a Turci jsou hrdí. Někdy možná příliš hrdí, ale v tomto případě se jim nedivím. Taky bych nechtěl cizím bohatším lidem dělat vrátného.

Podívám-li se na to střízlivě, máme chvilku relativního klidu, abychom se připravili na další migrační krize, možná větších rozměrů než ta minulá, která ještě ani neskončila (185 tisíc žádostí o azyl za rok 2018 jen v Německu není banální číslo). Bohužel se mi zdá, že si ten krátký oddech řada evropských politiků spletla s trvalým zlepšením a takovým věcem, jako je demografický vývoj v okolních regionech, vůbec nevěnují pozornost.

Jednou z důležitých vlastností civilizace je schopnost myslet trochu do budoucna. U nás v Evropě je tahle schopnost hodně selektivní. Řešíme vývoj klimatu do roku 2150, no dobrá. Ale otázku, co budeme dělat v případě, pokud v nepříliš vzdáleném Iráku či Egyptě za pár měsíců či let přijdou ke slovu bomby a samopaly, tu jsem v tisku moc přetřásat neviděl. A přitom ty podmínky tam k tomu očividně jsou. Tohle „jaro“ jen tak neskončí.

Jenže Greta, která by kvůli tomu začala stávkovat před školou, by byla za fašistku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Sobota 9. listopadu 2019


Třetí listopadová sobota bude patřit sedmému ročníku Noci divadel – tentokrát s tématem „Divadlo a svoboda“. Do akce se 16. listopadu zapojí přes 100 divadel, souborů a institucí z více než 30 českých měst. Divadla opět nabídnou netradiční programy jako noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuze a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné.

Nabitý program s tématem sametové revoluce si každá scéna zorganizovala po svém. Ostravská divadla se spojila a nabídnou cyklus „vaňkovských“ jednoaktovek. Divadlo Petra Bezruče, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Studiem G tak nabídnou kromě Havlovy Audience také Příjem Jiřího Dienstbiera a Arest Pavla Landovského.

Divadlo Šumperk odhalí pomník k 17. listopadu a po procházce k lavičce Václava Havla uvede autorské představení #MateHoleRuce. Táborské Divadlo Oskara Nedbala nabídne mimo několika koncertů a představení také výstavu Můj rok 89‘. Městské divadlo Zlín připravilo komentovanou procházku s Rosťou Markem nazvanou Divadlem pracujících po stopách Občasného fóra.

Pražský Činoherní klub uvede scénické čtení Havlovy hry Protest. Národní divadlo v Praze přichystalo tematickou procházku s podtitulem Podoby svobody v Anenském areálu či dílnu pro teenagery Svoboda slova, která se zaměří na práci s textem. Pražské Divadlo Komedie uvede ve foyer výstavu Divadlo a revoluce a besedu Sametová divadla s Liborem Vodičkou a Bárou Štěpánovou.

Institut umění – Divadelní ústav připravil vernisáž výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 a hravou bojovku pro děti a rodiče Svoboda: Dá se to jíst?. Moravské divadlo Olomouc připravuje inscenaci Samet a výstavu fotografií.

Divadlo na cucky nabídne moderovanou diskusi O vývoji české společnosti od roku 1989 a scénickou črtu Podvečer v listopadu na motivy knihy Jací jsme dnes Jaroslava Spurného. Městské divadlo Varnsdorf uvede hokejovou odyseu pro celou rodinu nazvanou 2:0 4:3. Experimentální prostor NoD přichystal scénické čtení i speciální vydání improvizace souboru 11:55 s titulem Demokracie není bordel. Některé z těchto programů podpořil Institut umění – Divadelní ústav v rámci speciální výzvy k Noci divadel.

Sedmý ročník této divadelní události nabídne diskuse s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednášky, výstavy, instalace, představení a další akce na téma „Divadlo a svoboda“.

„Souběh letošní Noci divadel s demonstrací Venku je hezky, pořádanou 16. listopadu spolkem Milion chvilek pro demokracii, otevřel pro divadla další možnost vyjádřit se k současné společenské situaci a také programové možnosti. Některé soubory – jako například Jihočeské divadlo nebo divadlo Ponec – se rozhodly demonstraci do programu přímo zařadit. Mnohá pražská divadla zohlednila demonstraci úpravou svého programu, například posunem do večerních hodin,“ vysvětluje Martina Pecková Černá za organizátory Noci divadel.

Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který v roce 2008 odstartovala chorvatská Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Počtem zapojených divadel i návštěvností je česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, největším projektem v rámci European Theatre Night.

Program jednotlivých divadel najdete ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}