feed info

825 článků z Věda

Národní filmový archiv připravil v rámci projektu digitalizace a restaurování významných kinematografických děl jednu nevšední obnovenou premiéru – „skandální“ film Extase Gustava Machatého. Ten si nyní přivezl cenu za nejlepší restaurovaný film z Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde před 85 lety pobouřil samotného papeže kvůli nahotě herečky Hedy Lamarrové.

V roce 1934 byla Extase vyslána na festival v Benátkách a hned v prvním týdnu konání přehlídky měla sklidit největší úspěch ze všech dosud promítaných titulů! Tamní přísné obecenstvo několikrát aplaudovalo, což se předtím stalo jen jednou, když se v italském žurnále objevil Benito Mussolini. Papež Pius XI. byl však filmem rozhořčen a označil jej za nemravný, bezbožný, ba přímo pornografický. Rozhodně odmítal, že by mohlo jít o smělé umělecké dílo, jak jej popisovala kritika. 

Formálně pozoruhodný snímek líčí banální zápletku. Dívka Eva se nešťastně provdá za staršího muže, avšak své první milostné vzplanutí prožije s mladým inženýrem Adamem. Režisér Gustav Machatý se erotikou a projevy sexuální touhy zabýval již v němém filmu Erotikon (1928). Tematicky na něj navázal právě snímkem Extase (1932), jenž představoval na české poměry nebývale ambiciózní projekt. 

Film dobou vzniku patřil ještě mezi první zvuková díla, a tak využíval pouze minimálně dialogy, což dalo velký prostor kameře Jana Stallicha. Výsledkem byla extravagantní obrazová oslava vášně a lidské práce, plná symbolů a metafor, podpořená hudbou Giuseppe Becceho. Do hlavní role byla obsazena tehdy osmnáctiletá Hedy Kiesler, kterou role proslavila po celém světě a nasměrovala ji jako Hedy Lamarr až do Hollywoodu. 

Samotné natáčení snímku bylo pojato velkoryse. Na tehdejších Barrandovských terasách byla například postavena speciální dvacetimetrová zdvihací plošina. Štáb rovněž strávil nezvykle mnoho dní v exteriérech na Slovensku. Vznikly hned tři jazykové verze filmu – česká, německá a francouzská. Extase se postupně dostala do kin v padesáti zemích světa a řadí se mezi exportně nejúspěšnější české tituly 30. let. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Existence různých jazykových verzí však znamenala i jisté odlišnosti a různé zásahy do konečné podoby díla. Docházelo k tomu vlivem cenzury, a to nejen kvůli nahým scénám. V německých kinech se film objevil až v roce 1935 pod názvem Symphonie der Liebe po náležitých úpravách v souladu s nastupující nacistickou ideologií. Pro francouzskou verzi zase byly již při natáčení na přání distributora přeobsazeny některé role. Traduje se také, že okénka s obnaženou herečkou byla jakýmsi suvenýrem promítačů, kteří si je z kopií vystřihovali. 

Národní filmový archiv (NFA) se rozhodl rekonstruovat ikonický snímek, zmiňovaný snad ve všech přehledech dějin světové kinematografie tak, jak jej Machatý natočil pro české publikum. „Šlo nám o to, aby se film zaskvěl ve své původní podobě, byť digitálně, což vyžadovalo rozsáhlé historické rešerše, pátrání po nejlepších zdrojových materiálech pro digitalizaci, a hlavně hledání dobového obrazového i zvukového podání,“ vysvětluje generální ředitel NFA Michal Bregant a dodává: „Podařilo se to i díky intenzivní mezinárodní spolupráci s řadou dalších archivů.“ Samotné digitální zrestaurování muselo proběhnout ve specializovaném italském studiu L’Immagine Ritrovata v Bologni. 

K poslední obnovené premiéře filmu došlo v našich kinech v roce 1958. V novém, digitálním kabátě zamíří do domácí distribuce konečně původní, kompletní česká verze na začátku příštího roku.

Autorka je filmografka a katalogizátorka NFA.


Neděle 8. září 2019


Je skvělé, jak se mi s přibývajícím věkem zlepšuje paměť. Cítím to každý den. Tak třeba: S Janou Rychterovou jsme se poprvé viděli v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, byl to večer poezie a šansonů v sále Boženy Němcové a pořadatelem byl Vráťa Ebr. Potom jsme se viděli několikrát na večerech, které organizoval (a platil!) Josef Hudera v Mladé Boleslavi (také s Václavem Větvičkou) a pak jsem u nějakého pouličního prodejce narazil na CD – Festival autorského šansonu (Městská část Prahy 5 uvádí), na němž měla Jana tři písně…

U žánru, v kterém je Jana tak dobrá, je potřeba důvěra. Já věřím, že ona zrovna tohle chce zpívat, tady a teď. Nejsem jako ten pán v písni o baletkách, abych hodnotil části jejího těla, ale když zpívá třeba Na zastávce tramvaje, nechám si taky ujet tramvaj.

Jejím možná nejznámějším nápadem a neváhám říci přímo úderným je zřejmě Two voices, dva hlasy. Představte si hodně známou melodii z klasiky, doprovázenou na kytaru, někdy s empatickými houslemi, s textem naprosto nečekaným a taky nepřípadným, zpívanou. Zpívanou – ale jak!

Jednak způsobem, který jsme zvyklí slyšet běžně, ale vedle toho ještě jedním hlasem, hlasem po léta školeným, operním, na který někteří posluchači zvyklí nejsou. Dohromady je to opravdu překvapivá novinka, zvlášť když v Badinerii J. S. Bacha se zpívá o pitomé navigaci. Ano, čtete dobře.

Ve slavném (A. Chačaturjan) Šavlovém tanci se zase dvě holky domlouvají, že seberou kasu (čti pokladnu alias trezor). Nechybí ani Ragtime, Boccheriniho menuet, a – světe drž se – Beethovenova Pátá! (symfonie) to je Betonu káď. Je to sranda, když v muzice přes sto let klasické najednou vystupuje Jágr. Víte, kdo, přece ten Jaromír, ten, co hraje tak dobře hokej!

Je možné, že tento způsob prezentace té staré báječné hudby narazí u kulturních bdíčů na tvrdou vodu, to jistě už narazil. Mně se to líbí. Je to vtipné a zvlášť a zejména se mi zamlouvá představa hokejových fanoušků, kteří najednou přestali skákat (kdo neskáče, není Čech – sancta simplicitas!) a jali se s potěšením poslouchat Mozarta.

Víte vy, kdo to byla Mozarta? Ptal se druhdy Šlitr Suchého. A Suchý o řadu let později vyzpíval svůj sen: a skinhedi dennodenně sledujou/ poezii v televizi Nova

Od Jany s velkým J mám zatím(!) nejraději CD Po stopách soumraku. Tahle deska je výborně koncipovaná, jako by její části spojovala tenká nit, abychom se my naslouchající někam daleko nerozeběhli, možná.

Psal jsem na začátku o důvěře, víře.

A pokud se proměníte a jste to na chvíli vy, komu zpěvačka zpívá Když tě večer čekám a ty nepřicházíš (doprovázená krásným hlasem houslí), něco se změnilo, viďte!

Zařídila to ona, nebo vy?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nejraději bych vás vzal na malou procházku tím jejím uhrančivým i obyčejným soumrakem, na procházku verbální, ale bez muziky to nejde. Ne, nejsem anděl, to vím. Jemná nostalgie o starých časech, Dáma, připomene Skoumalova Starého pána, jak sedí a poslouchá jazz či Nohavicova Vazače knih. (Kdybych se narodil před sto lety…) Co nás to mámí v časech, které jsme nemohli zažít? Nějaké zvláštní nostalgie, za oknem se záclonkami v domě se světlou omítkou a růžovou růží u branky?

Před závěrem desky je song No tak si běž!, o tom to přesně je. A přidej do kroku, dodávám já.

Potom přijde dívčí stud, ale i slib ženy: O lásce se mi špatně zpívá.

A na konci se trochu jinak (Anděl z Atlantidy) obloukem či kruhem vrátíte na začátek. Zase jste to vy, ten muž s tváří anděla a říkáte – ne, píšete Janě zpěvačce dopis (ne email, sakra!), že tu tvář anděla možná vidí jen ona… Zase vám k tomu pomůžou krásné housle.

Celé tohle CD je příběh. O čem? Inu, o nás, lidech, o tom, proč štěstí, když už je, tak málo trvá.

Ford Madox Ford to popisuje v knize Nejsmutnější příběh: Je to podivný a fantastický svět. Proč lidé nemohou mít co chtějí? Vy se v tom třeba vyznáte, mému chápání to uniká.

Existuje nějaký pozemský ráj, kde uprostřed šepotu listoví mohou lidé být s tím s kým být chtějí a pohovět si ve stínu a v chládku?

Ale zpěvačka soumraku, radosti, two voices, ona a její spoluhráči vás dlouho smutnit nenechají. Někde po kapsách mají vždycky naději. A velikou a někdy veselou či dravou chuť do života.

Víte, s tou pamětí… Já myslím, že jednu věc máme společnou všichni. Totiž – že na některé věci bychom nejraději zapomněli, viďte? Taky to tak mám.

Ale Janu Rychterovou, tu si pamatovat chci.


Sobota 7. září 2019


Česká sopranistka Viktorie Dugranpere v doprovodu hráče na barokní housle Jiřího Sychy a cembalisty a varhaníka Ondřeje Bernovského zazpívá 12. září v pražské Maiselově synagoze. Premiéra koncertního programu s názvem G. F. Händel starozákonní (Oratoria s náměty s Hebrejské bible) začne v 19 hodin.

V nestandardním komorním obsazení soprán, housle a cembalo zazní árie z vybraných oratorií velikána barokní hudby G. F. Händela, vyprávějící příběhy starozákonních postav, jako je Šalamoun, Atalja, Josef, Samson, Zuzana ad. První repríza následuje 7. listopadu v Mladé Boleslavi.

„Händela jsem si zamilovala již v mých hudebních a pěveckých počátcích. Jeho hudba, nesmírně líbezná a vznešená, je zároveň velmi příznivá pro pěveckou techniku a také atraktivní pro publikum. Jsem velmi ráda, že při tomto projektu mohu spolupracovat s tak skvělými muzikanty a sólisty. V tomto komorním obsazení vytvoříme jakési malé drama obsahující skrytou linii velikých příběhů,“ říká Viktorie Kaplanová Dugranpere.

Viktorie Dugranpere v roce 2009 založila profesionální vokálně instrumentální soubor Victoria Ensemble, v němž působí coby umělecká vedoucí a vystupuje jako sólistka, ansámblová zpěvačka a dirigentka. Intenzivně se věnuje koncertní činnosti a úspěšně se realizuje také jako sbormistryně a hlasová pedagožka.

Soubor Victoria Ensemble poutá pozornost originálními programy, včetně novodobých premiér, a dramaturgií představení z období renesance, baroka a klasicismu. „V průběhu minulých staletí se měnil hudební vkus velice rychle a obrovské množství invenčních autorů a krásné hudby zapadlo v dějinách. Jedním z našich cílů je tyto zajímavosti znovu objevovat, oživovat, připomínat. Zakládáme si na citlivém přístupu k těmto dílům a na poučené interpretaci, zároveň však také na jejich přínosu moderní době,“ podotýká Viktorie Dugranpere.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Výtvarnice musely v průběhu 19. věku čelit nejen svojí tradičně slabší sociální pozici, ale i nemožnosti studovat na akademiích. První významnější umělkyně začátku století jsou tak diletantky aristokratického původu. Později se na poli výtvarné tvorby výrazně uplatňují ženy, které pocházejí z uměleckého prostředí – dcery svých otců.

Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky novým možnostem edukace v této oblasti, jakými jsou výuka kreslení na soukromých ústavech pro dívky. Avšak odepření akademického vzdělání dívkám vedlo po celé 19. století k odlivu umělkyň do zahraničí, kde mohly svobodně studovat a později i nalézt uplatnění.

Ženy se v 19. století také tradičně setkávaly s požadavkem na tvorbu „specifického ženského umění“, které by se nějakým způsobem odlišovalo od toho „mužského“. Později postupně docházelo k pozvolnému „povýšení“ tradičních rukodělných ženských prací (tzv. výšivka či malba na porcelán) k zařazení do sektoru výtvarného umění – tzv. užitého umění. Dnes se například textilní výtvarnictví běžně vyučuje na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a jeho význam není zpochybňován.

Až roku 1904 proběhla anketa týkající se ženského uměleckého studia na pražské akademii, která se setkala s rozporuplnými reakcemi. K tehdejším velkým odpůrcům studia žen patřily přední umělecké osobnosti, jako byli Vojtěch Hynais či Hanuš Schwaiger. Josef Václav Myslbek připouštěl osoby „něžného pohlaví“ pouze jako hospitantky, ne tedy v řádném studiu.

Skicák Zdenky Braunerové a paleta v expozici na výstavě Vlastním hlasem. Foto: Národní muzeumJedním z argumentů bylo tvrzení, že ženy možnosti studia na akademii „zneužijí“ a místo toho, aby se věnovaly malbě květin či ornamentů, „tedy tématům jim vlastním“, budou zkoušet kresbu historických námětů či dokonce aktů, což podle dobových norem nepříslušelo jejich naturelu. Dvojí morální standard byl tedy i na počátku 20. století stále v kurzu a ženy se otevření pražské akademie výtvarných umění dočkaly až s příchodem první republiky, kdy nastala skutečná rovnost pohlaví a získaly i volební právo.

Možnosti uměleckého vzdělávání dívek v průběhu 19. století nebyly velké. Kolem poloviny století vzrůstají počty malířek především díky výuce kreslení na soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky. Jedním z příkladů je výuka kreslení v Budči, škole založené Karlem Slavojem Amerlingem, kde ji ve 40. letech vedl tehdy v Praze pobývající slovenský malíř Josef Božetěch Klemens.

Kreslení bylo později vyučováno i na Průmyslové dívčí škole, o jejíž založení se přičinila Marie Riegrová Palacká, dále na Městské dívčí škole či roku 1871 založené Obchodní a průmyslové škole dívčí, jež byla součástí Ženského výrobního spolku s čelními představitelkami – Karolínou Světlou a Žofií Podlipskou.

Svoji vlastní školu kreslení pro dívky měla i Amálie Mánesová, sestra Quida a Josefa Mánesa a dcera Antonína Mánesa, který ji přesvědčil, aby se nevěnovala figurální tvorbě tak, jak ona sama si přála, ale aby svůj štětec zasvětila malbě krajinných scenérií. Amálie Mánesová se svými bratry nejen tvořila, ale také se o ně starala a rezignovala na svůj osobní život. Odmítla nabídku k sňatku se sochařem Václavem Levým, u kterého se domnívala, že chce beztak jen těžit z jejího rodového jména a raději zůstala svobodná a bezdětná.

První česká lékařka Anna Bayerová při pletení na kresbě od Heleny Emingerové, ze sbírek Národního muzea. Foto: Národní muzeumVelké osobnosti malířské tvorby lze mezi ženami hledat v generaci narozené po druhé polovině 19. století. Jsou jimi nepochybně Zdenka Braunerová, malířka a designérka Marie Luisa Kirschner, v Itálii žijící Antonie Brandejsová, jejíž díla se dnes na aukcích běžně prodávají za šesticiferné částky, či Helena Emingerová nebo Hermína Laukotová.

Mnohé výtvarnice se nikdy neprovdaly, což byl i případ předčasně zemřelé Pepy Mařákové, dcery vynikajícího krajináře Julia Mařáka. Josefína Mařáková rozvíjela svůj talent především na poli figurální tvorby. Známý je její dvojportrét, na kterém zobrazuje sebe s paletou v ruce, obracející se pohledem na svého otce u malířského stojanu. I přesto, že mezi její mecenáše patřil například Josef Hlávka, stojí její dílo ve stínu jejího slavného a váženého otce, profesora pražské akademie, který ji v její tvorbě podporoval a byl jejím prvním učitelem. Avšak krátký život, který jí byl dán, a doba, v níž se narodila, neumožnila vetší rozvinutí jejího talentu a nenalezla tak širší ocenění u laické i odborné veřejnosti.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V osobním životě byla snad šťastnější Anna Boudová Suchardová, česká malířka květin, keramička a textilní výtvarnice, jež byla dcerou sochaře Antonína Suchardy a sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardy. Vdala se za výtvarníka a profesora kreslení na kladenském gymnasiu Aloise Boudu a byla matkou známého ilustrátora Cyrila Boudy. Podobně na tom byla Berta Libscherová Havlíčková, provdaná za právníka Františka Liebschera, která se věnovala zejména pedagogické činnosti.

Stojaté vody pražského rybníčku rozvířila ke konci 19. století výstava berlínské dekadentní malířky Anny Costenoblové s názvem Tragédie ženy, jež představovala osobitým způsobem touhy i erotické představy něžného pohlaví a značně tak zamávala s tradičním vnímáním „ženského světa“. Exhibice zaznamenala rozporuplné reakce, a to i u žen kritiček. Zatímco spisovatelka Teréza Nováková na stránkách Ženského listu projevila značné pochopení pro tvorbu této autorky, Renáta Tyršová spatřovala ve výstavě úpadek kultury.

Skutečně první výstava českých žen výtvarnic se poté konala až roku 1911 v Turnově, kde byly zastoupeny jak žijící, tak zesnulé tvůrkyně, mezi nimi nechyběla ani výše zmíněná Amálie Mánesová či Zdenka Braunerová.

Uměnímilovní čtenáři se mohou o tematice žen v umění dozvědět více na přednášce Výtvarné umělkyně 19. století v českých zemích v Náprstkově muzeu 26. září v 18 hod. Přednáška se koná jako doprovodný program k výstavě Vlastním hlasem, která se zaměřuje na představení emancipace žen ve společnosti.


Pátek 6. září 2019


Letos se bude konat v pořadí již 6. ročník Lidického okruhu, spanilé jízdy veteránů. Přibližně dvacetikilometrové vyjížďka navazuje na druhou polovinu 50. let minulého století, kdy se v Lidicích konaly závody motocyklů a automobilů. Jako spolujezdci se tehdy představily i dvě pozdější československé legendy silničních motocyklů, tovární jezdci značky JAWA, Gustav Havel či František Šťastný. V Památníku Lidice ale chystají i další akce.

Tradici se rozhodl Památník Lidice obnovit v roce 2014. Nešlo ale již o závodění jako především o přátelské setkání benzinových nadšenců se stylovými automobilovými a motocyklovými veterány. Se stoupající oblibou se každý rok počet účastníků zvyšuje (loni jich bylo 1300). Na všechny příchozí čeká nejen řada moto exemplářů, často muzejních kousků, ale také nabitý doprovodný program.

Hudební doprovod bude celý den zajišťovat hudební skupina Horváth Band. Další součástí programu bude například módní přehlídka dobového oblečení, ukázka policejní a záchranářské práce a techniky, rukodělná dílna pro děti, malá burza autodílů, minijarmark, ochutnávka vín, Postoloprtské mažoretky nebo program Autoklubu České republiky. To vše za moderace Martina Karlíka z Českého rozhlasu. Po celý den bude také vstup do všech expozic Památníku Lidice zdarma v rámci Dne Evropského Dědictví.

Program:

11.00 – 13.00: Přehlídka veteránů a hodnocení diváky

13.00 – 14.00: Spanilá jízda Lidice > Makotřasy > Běloky > Hřebeč > Buštěhrad > Lidice

14.00 – 14.30: Vyhlášení nejkrásnějšího automobilu a motocyklu a dalších cen

15.15: Společný odjezd Památníku Lidice a položení květin u pomníku dětských obětí válek

15. ročník Lidických zimních večerů

I v roce 2019 pokračují debaty se známými osobnostmi v Lidické galerii.

  1. září od 18:00 – křeslo pro Alexandra Hemalu (moderátor, hlasatel).
  2. září od 18:00 – křeslo pro Elišku Haškovou Coolidge (v letech 1963 až 1981 byla zodpovědná za styk s veřejností pěti amerických prezidentů).

Výstava „Lidice a Ležáky po roce 1989 – svoboda, která přinesla nezájem“

Ve čtvrtek 19. září se koná vernisáž výstavy ukazující, jak se proměnily Lidice po roce 1989, jak se změnilo jejich vnímání a zájem o ně. Součástí akce bude divadelní představení v zahradě Lidické galerie, kdy Městské divadlo v Kladně představí své nastudování slavné jednoaktovky Václava Havla z roku 1975. Výstava v síni In Memoriam potrvá až do 31. prosince.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Duchové mrtvých amerického scénáristy a kreslíře Richarda Corbena (*1940) jsou působivou komiksovou adaptaci jistého výseku z díla Edgara Allana Poea.

Jeho práce přitom Corben obvykle umocňuje, aniž si vždy vybírá ty nejznámější. Dostal tak do pevných desek své knihy hotový příval děsu i poezie vytvořený z básníkova díla let 1827–1846. Přesně řečeno se jedná o verze sedmnácti Poeových povídek a básní – výsledných adaptací je sice pouze patnáct, ale oprávněně: ve dvou případech došlo k (účinnému) sloučení původních děl. Próz je přetvořeno jedenáct a celek knihy je proložen i působivým zpracováním sedmi Poeových básní.

Hned tou úvodní se měly čest stát titulní Duchové mrtvých, i když právě oni nejsou, kdo ví proč, převedeni do obrázků. Následují promyšlené a kresebně nečekané adaptace básní Osamělý, Město v moři, Spící a Očarovaný palác. Poslední z nich se – kupodivu – vyskytuje v rámci adaptace prózy Maska Rudé smrti, i když je odedávna součástí povídky Zánik domu Usherů.

Poeticky řada vrcholí ve svazku adaptacemi básní Červ dobyvatel a Havran a smí se to zdát odvážné a překvapivé, ale kromě Duchů mrtvých a Červa dobyvatele, které přeložil Josef Hiršal (1920–2003), se zde překladu veršů zhostil vydavatel Václav Dort. Ten navíc upravil i překlad Očarovaného paláce od Josefa Schwarze (1915–2003). Překlad Havrana je od Martina Pokorného a – podle Dortova mínění – jde o zatím nejdokonalejší českou verze této básně.

Zbytek svazku tvoří pak do komiksů převedené prózy a jde o vesměs zdařile rozlousknuté překladatelské oříšky již mnohokrát osvědčeného Jana Kantůrka (1948–2018).

Autorem úvodu knihy je M. Thomas Inge, profesor humanitních věd na Randolph-Maconově univerzitě ve virginském Ashlandu a místopředseda společnosti kurátorů Muzea Edgara Allana Poea v Richmondu. Inge odhaduje, že jenom od války se vynořilo přes tři sta komiksových adaptací Poeových povídek a básní. A není divu, neboť každý známý, ale i méně známý tvůrce kreslených seriálů se během kariéry nechal aspoň jednou inspirovat Poem.

„Jen jeden jediný však zasvětil větší část životní práce adaptacím jeho povídek a básní,“ zvíme, a to právě Richard Corben, etablovaný v této oblasti již od 60. let. Inge dokonce Corbena označuje za „hlavního hybatele komiksové scény“ a sami musíme uznat, že tento umělec si vypracovat neopakovatelný styl. „Corbenova představivost posunula hranice vizuálních možností komiksového umění novým, netušeným směrem,“ zdůrazňuje Inge a připomíná rok 1974, kdy se zrodil Corbenův Havran. Jeho tvůrce prokázal, že má to samé oko pro grotesknost, jakým disponoval právě Edgar Allan Poe. Corbenovy interpretace původních dějů jsou vždy nesmírně originální, ba lze je označit za vize.

Ke svým oblíbeným Poeovým básním a příběhům se kreslíř opakovaně vracel a při jejich zpracovávání postmoderně využil trochu popového prostředku, zcizeného z klasických hororových komiksů vydavatelství EC Comics z 50. let, kde každý z příběhů uváděli buď „Stará čarodějnice“ anebo „Strážce krypty“ anebo alespoň „Strážce sklepa“.

Corben si vybral to první a vlastní čarodějku pojmenoval Čarodějnicí Meg. To ona každý z příběhů uvádí a také uzavírá, přičemž jenom někdy se stává jejich součástí. „Meg je ošklivé stvoření, sexuálně obojetné,“ konstatuje Corben. „Někdy dost neomaleně vstupuje do děje, avšak právě její ironický přístup a sarkastické poznámky dodávají příběhům další významovou vrstvu.“

Po básni Duchové mrtvých (1827) začíná kniha adaptací skladby Osamělý (1829), ale Richard Corben čtenáře věru umně mate! Propojuje zde sny a noční můru i skutečnost do takové směsice, až složky vzájemně neodlišíme. A máme po právu úděsný pocit, že sny vždy byly odrazy některého ze světů za hranicí lidského bytí.

U Města v moři (1831) využívá Corben jen začátek a konec básně, střed plní příběhem kapitána, ztrativšího v moři celý náklad. Je souzen duchy a do čí jim vpálí, že přece nepohřbil „nic cenného“. A loď byla ostatně pojištěna. Odhalí se nicméně, že náklad byl živý a tvořilo jej „třicet tun“ otroků. Bigotní fanatik je nato právem sražen do pekel.

Další básnický příběh Spící (1831) je o vrahovi žen a navíc má rasový podtext. Podle všeho se odehrává v New Orleansu a jeho hrdiny jsou potomci otroků.

Následuje adaptace méně známé povídky Dostaveníčko (1834), pak slavná Berenice (1835). U ní Corben experimentuje s genderovou nejednoznačností, hrdinka má totiž spíš rysy mladíka. Na konci téhle brutality o vyrvaném chrupu si i tak zkušený tvůrce jako Corben neodpustí žert. Možná laciný, ale suďte sami.

Následují adaptace próz Morella (1835) a Stín (z téhož roku), pak slavný Zánik domu Usherů (1839). Ten Corben nápaditě propojil s adaptací povídky Oválný portrét (1842). Pan Usher je, jak víte, vášnivě zamilován do vlastní sestry a snaží se ji malovat. Úspěšně obraz dokončí, ale ve chvíli pomyslného vítězství a vytvoření dokonalé kopie padá objekt malířova zájmu k zemi. Jak se zdá, duše vstoupila do plátna. Ale žena je pak ve skutečnosti pohřbena zaživa. Richard Corben pietně zachoval veškeré prvky původních verzí obou povídek, ale přidal psychologický rozměr, když tu silně zvýrazňuje některé Poem pouze naznačené indicie: 47 stran tohoto komiksového příběhu je zřejmě jednou z nejlepších adaptací Edgara Poea, co kdy vznikla.

Neméně populární Vraždy v Rue Morgue (1841) v Corbenových kresbách věrně dodržují vzhled architektury a oblečení v Paříži 40. let 19. století a na rozdíl od řady adaptací jiných snaživých malířů a scenáristů umí Corben držet čtenáře v napětí, kdo je vrah. Co víc, přidá druhé finále, možná ještě originálnější než klasikovo.

Také Masku Rudé smrti (1842) uměl přetvořit k obrazu svému (aniž ji však poškodil) a propojil ji s básní Očarovaný palác. Ta je sice známou součástí povídky o Usherovi, ale co neseznáme? Dokonale a možná ještě dokonaleji zapadá sem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nato se kniha vrací k básním a Červ dobyvatel (1843) je adaptován s nejspíše už nepřekonatelnou obrazotvorností. Obklopí nás americký Divoký západ a jsme svědky nemilosrdné popravy milence a zrádné manželky. Vraždy spáchá plukovník Mann, ale tu... Vynoří se kdosi s maňásky a uspořádáno je představení Hamleta, přičemž maňásci zopakují reálné vraždy. Objevují se i lebky obou zabitých a hle, už nyní jsou prolezlé červy. A jsou to taky červi, kdo nato pozře všechny přítomné, vinné i nevinné.

Následuje Předčasný pohřeb (1844), taktéž notně předělaný, Havran (1845), Sud vína amontilladského (1846) a knihu uzavírá galerie původních Corbenových obálek některých z těchto příběhů z let 2012–2014.

Dodejme již jen, že profesor Inge, jenž svazek uvádí, byl rovněž editorem knižních řad Velcí komiksoví tvůrci a Rozhovory s komiksovými tvůrci. Sám pak napsal mimo jiné díla Komiks a jeho kultura, Charlie Brown a Peanuts (o slavném kreslíři Charlesi Schulzovi) a také Neuvěřitelný pan Poe: Komiksové adaptace prací Edgara Allana Poea.

Nad závěrečnou poznámkou vydavatele Václava Dorta si poprvé uvědomíme, že jinak geniální Nezval psal českou verzi Havrana pravděpodobně ryze podle Vrchlického překladu. Aniž to, naiva, tušil, opsal i ty sekvence, které jeho důstojný předchůdce přidal pouze kvůli rýmům (i tak často poněkud krkolomným). Nezvalova verze se skutečně značně vzdálila od originálu a ve výsledku je pochmurná, ale daleko méně než předloha.

Václav Dort ovšem ve svém dovětku českou recepci Edgara Allana Poea neprávem dost příkře odsuzuje. Není přece až tak zlá. Ale Dort je jiného názoru a píše: „Česká literatura jako by na Poea rezignovala. Jeho dílo není kompletně a ani systematicky přeloženo a kvalita překladů jeho básní je vesměs tristní. Velmi dobře to lze dokumentovat na příkladu Havrana, správněji Krkavce…“

Mezi překladateli této pověstné básně nato Dort právem vyzdvihuje Josefa Hiršala a upozorňuje také na bakalářskou práci Michaely Hudečkové „E. A. POE – THE RAVEN, Analysis of Sixteen Czech Translations, Based on Philosophy of Composition“.

 

Jan Corben (jako adaptátor i kreslíř): Edgar Allan Poe. Duchové mrtvých. Barvy Richard Corben a Beth Corben Reedová. Z originálu Edgar Allan Poe´s Spirits of the Dead (2014) přeložil Jan Kantůrek s podporou převodů Václava Dorta, Martina Pokorného, Josefa Schwarze a Josefa Hiršala. Celková úprava překladů, barevné korekce a dovětek Václav Dort. Úvod M. Thomas Inge. Vydal Martin Trojan – 3-Jan, Imprint ComicsCentrum. Praha 2016. 224 stran

Ministr kultury Lubomír Zaorálek zrušil rozhodnutí svého předchůdce Antonína Staňka, podle kterého měl být předsedou Ústřední knihovnické rady (ÚKR) automaticky ředitel Národní knihovny, nyní tedy Martin Kocanda. 

„Nechápu, proč by ředitelé knihoven neměli rozhodovat o tom, kdo bude stát v jejich čele a proč by do toho měl vstupovat ministr. Dnes jsem proto podepsal změnu příkazu upravujícího obsazení funkce předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR). Tím se vracíme k osvědčené praxi, kdy si členové rady volí předsedu ze svého středu,“ řekl Zaorálek Deníku.cz.

Poslední den ve funkci, tedy 31. července, tak odvolal doyena knihovnické profese Víta Richtera. Učinil tak oznámením v datové schránce. Odborníci to chápali jako facku všem knihovníkům.

ÚKR si tedy může zvolit nového předsedu, kterým by se mohl opět stát Vít Richtera. Tomu chce Zaorálek na konferenci v Liblicích ve druhé polovině září předat ocenění.

Ústřední knihovnická rada České republiky je poradním, iniciativním a koordinačním orgánem ministra kultury ČR pro oblast knihovnických a informačních služeb, knihovnictví a knihoven v České republice.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků. 

 

Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba?

V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko. 

 

Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého?

Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární.

Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu. 

 

Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností? 

Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst. 

 

Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete?

Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.

 

Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla? 

Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.

 

Kolik hodin nového materiálu jste natočila?

To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli. 

 

Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“?

Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce. 

 

Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu?

Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská. 

{/mprestriction} 

Autorka je filmová publicistka.


Čtvrtek 5. září 2019


V pátek 6. září bude na předměstí Tokia, v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě, zahájena výstava s názvem „MUCHA A JAPONSKO, JAPONSKO A ORLIK“. Bude obsahovat přes 550 uměleckých děl pokrývajících období od začátku 19. století po 30. léta dvacátého století, z veřejných i soukromých sbírek z Japonska, České republiky a Německa. Z českých výtvarníků na ní budou k vidění mimo jiné díla Alfonse Muchy, Vojtěcha Preissiga, Arnošta Hofbauera nebo Jana Preislera.

Hlavním tématem výstavy je fenomén kulturních transferů mezi Japonskem a Evropou, ke kterým docházelo v druhé polovině 19. a na začátku 20. století. Po celé období našeho baroka – během japonského období Edo – razila ostrovní mocnost izolacionistickou politiku a byla přísně uzavřená: zažívala dlouhé období míru, rozvoje a stability, Japonci až na výjimky ovšem nesměli cestovat ze země ven a cizinci naopak nesměli dovnitř. S vnějším světem udržovalo Japonsko pouze omezené obchodní styky prostřednictvím Holandska, Číny a Koreje.

Když v polovině 19. století došlo k politickým změnám a k jeho znovuotevření, začaly do světa v mnohem větší míře proudit nejrůznější japonské řemeslnické i umělecké předměty. Evropu zachvátila módní vlna Japonismu. Mezi první sběratele japonských zajímavostí patřil Vojta Náprstek, pro kterého japonská díla v pařížských obchůdcích asijských kuriozit nakupoval například básník Julius Zeyer.

Japonismus hluboce ovlivnil většinu hlavních evropských uměleckých proudů doby: francouzská secese byla dokonce pojmenována podle jednoho z těchto asijských butiků, pařížského obchodu „Art nouveau“ (doslova: Nové umění). Jednou z hlavních osobností výstavy bude v Japonsku oblíbený Alfons Mucha: podle pořadatelů má nalákat návštěvníky a umožnit jim tak objevit pro ně jiné méně známé české tvůrce. Vedle něho budou vystavena díla dalších secesních tvůrců, mimo jiné Eugèna Grasseta, Félixe Vallottona, Gustava Klimta, Kolomana Mosera nebo Oskara Kokoschky.

Vliv japonských dřevořezů, paravánů, porcelánových, lakovaných i jiných předmětů lze spatřit rovněž v dílech předních tvůrců evropského symbolismu, expresionismu i dekadence. Výstava toto názorně dokládá na srovnání například mistrů dřevořezu Ukiyo-e Kacušiky Hokusaje nebo Utagawy Hirošigeho s tvorbou Antonína Slavíčka, Josefa Váchala nebo Richarda Teschnera.

Expozice také uvede některé Čechy, kteří tehdy zemi vycházející slunce navštívili: hlavní důraz bude kladen na osobnost Emila Orlika, který do Japonska přenesl praxi tvorby ex libris, ale svou sekci bude mít i Tavík František Šimon. Stručně představeni budou cestovatelé a sběratelé Josef Kořenský nebo Joe Hloucha, a vybraní členové československých legií, z nichž někteří v Japonsku strávili i delší pobyt.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Právě spolupráce Japonska s našimi legiemi v sovětském Rusku na konci první světové války a při zajištění jejich transportů domů vedla k oficiálnímu navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi. V září 1918 japonská vláda oficiálně uznala Československou národní radu za svrchovanou moc nad spojeneckou československou armádou. Už v listopadu 1918 bylo v Tokiu zřízeno zastoupení plnící činnost vojenského atašé. A ke jmenování prvního Československého velvyslance došlo zkraje roku 1920.

I Japonci byli však stejně lační po evropských novinkách, o kterých se mohli většinou jen dočítat z cizích knih. Konfrontace s tím, že na rozdíl od Japonska si evropští tvůrci grafických listů často kreslili předlohy, ryly desky a tiskly díla sami, vedla například k novým impulsům a reflexím o pozici umělce, které výstava ilustruje například na tvorbě rytce Kazumy Ody.

Velká část výstavy je pak věnovaná společnosti Hakuba-kai (Bílý kůň) a umělecké revui Myōjō, které byly mezi hlavními vektory přijetí secese v Japonsku. Pomyslný kruh se uzavírá na tvorbě předních japonských tvůrců konce 19. a začátku 20. století Asaje Chū, Kōtara Nagahary, Fudžišimy Takedžiho nebo Hiromitsua Nakazawy, na které je dobře patrný vliv Japonskem inspirovanou secesí, v čele s Alfonsem Muchou.

Výstava bude v Městském muzeu výtvarného umění v Čibě k vidění do 20. října. Do léta 2020 bude uvedena v dalších třech japonských muzeí: ve Wakajamě, Okajamě a Šizuoce. Vychází k ní třistapadesátistránkový katalog.

Letos koncem července uplynulo dvacet let od úmrtí proslulého experimentátora slova a obrazu Ladislava Nováka (4. 8.1925 – 28. 7. 1999) - výtvarníka, básníka, překladatele a pedagoga. Obsáhlý výběr z jeho výtvarné tvorby přináší výstava uspořádaná Muzeem Vysočiny v Třebíči, umělcově působišti.

Kurátoři Lucie Pálková, Lubomír Kressa a Michal Zábrš pojali expozici v někdejší konírně renesančního zámku nad řekou Jihlavou velkoryse. Na dvě stovky výtvarných děl, většinou na papíru, také trojrozměrné objekty, k tomu předmětně Novákova literární díla, jsou širokým vhledem do originálního, ve více ohledem umělecky novátorského díla, s kterým autor již v 60. letech minulého století vstoupil ve výtvarné i slovesné oblasti do nejvyšších pater evropské kulturní scény postmoderní dimenze.

Ladislav Novák: Andělé? Ďáblové?, froasáž, 1981. Foto: Jan Dočekal Celek výstavy, shromážděný z rozmanitých adres uměleckých muzeí, galerií a privátních sběratelských kolekcí, přináší reprezentativní ukázky z různých období Novákovy tvorby od počátku 60. let do letního času 1999. Jsou to imaginativní artefakty ve vesměs netradičních výtvarných technikách, z nichž některé tvořivými průzkumy prvotně odhalil a rozvinul, jiné osobitě přizpůsobil svému myšlení a vyhraněným záměrům, vždy do celosti výtvarného jazyka a k obsahové dokonalosti.

Po celé trvání, čtyři desítky let Novákova tvůrčí aktivita vyvěrala z entuziasmu, z přesvědčení o nezbytnosti nacházení vlastních metod k projevování kreativity. Jakkoliv v retrospektivním sumárním náhledu je zřetelné, že se jednalo o metody v jednotlivostech a materiálové sestavě vzájemně odlišné, Novák je skrze sebe plně harmonizoval, učinil je vzácně sourodé pro službu svému nitru, jemuž bylo třeba podat o sobě výpověď.

Ladislav Novák: Bez názvu, dekoláž, 1975. Foto: Jan Dočekal Novák byl po všechna aktivní léta pedagogem pro dějepis a jazyk český. Umění nikdy nepěstoval jako svobodné povolání, vždy však jako zrcadlo své svobodné mysli, hloubky citu a vysoce humánního světového názoru v tradicích anticko-křesťanské civilizace. Vždy vzdoroval tendenčním požadavkům obecné přizpůsobivosti, což se statusem středoškolského učitele nemohlo být jednoduché. Ze sumy tvůrčí práce, již zanechal, dnes ovšem lze se sympatiemi vnímat v mnohočetných jednotlivostech, že svobodu projevu si dokázal uchovat i v obtížné době ideologického tlaku, kdy se coby nekonformní intelektuál ocitl až za prahem perzekuce, která jej měla rozhodně odstranit ze soudobé české kultury osmdesátých let.

Počátek Novákova výtvarného projevu přísluší na konec 50. let minulého století. V tom období jsou datovány drippingy, plošné koláže a trojrozměrné asambláže. V časovém sledu následující metodu alchymáže založil na chemickém rozrušení obrazových či textových polygrafických předloh pro odkrytí nových nadreálných sdělení. Topologické kresby, tvořené vedením „nekonečných“ nepřekrytých tušových čar, jsou osobitou rozvilinou korunní surrealistické metody automatické kresby, jež se na konci druhé dekády 20. století stala spolu s automatickým psaním (Breton, Soupault: Magnetická pole) stavebním kamenem surrealismu.

Ladislav Novák: Medúza, lité tuše, 1999. Foto: Jan Dočekal Rok před polovinou 60. let Novák nalezl svou brzy nejznámější techniku, kterou z principu počáteční mechanické manipulace papíru pojmenoval muchláž. Pak, inspirován debatou o věci s pařížským přítelem Édouardem Jaguerem, název změnil na froasáž. Jde o odvozeninu z francouzského slova froiser – pomačkat, muchlat, je rovněž i náhradou muchláže. Výchozím prvkem byl čistý list papíru, zmačkaný v autorově ruce. Po narovnání a potření ředěnou tuší zůstává v ploše papíru síť zlomů a linií, v nichž Novák perem označil a „pro svět objasnil“ obrysy náhle zrozených obrazů.

V 80. letech dospěl ke kombinaci výtvarných postupů, jež označil veronáž (podle italské Verony, kde realizoval první takováto díla). Je to tušový dekalk doplněný kresbou či koláží, jehož východiskem byly vlastní obdobné práce z 60. let. Posledním způsobem Novákova experimentálního hledačství na poli plošné obrazové soustavy na papíru se stala v roce 1998 tzv. litá tuš (v autorově označení). Jedná se o graficky výrazné sítě tušových linií na bílém nebo barevném podkladě. Zdají se být jednoduchými nahodilostmi, jsou však nesporně rezultáty cílevědomých tvůrčích postupů. Ani v hrubých rysech dnes nelze odhadnout, kam by v této metodě Novák mohl směřovat.

Ladislav Novák: Prokletí, lité tuše, 1998. Foto: Jan Dočekal Na jaře 1999 dostal od Medy Mládkové velkorysé pozvání k podzimnímu tvůrčímu pobytu v její vile na ostrově v Karibském moři. Osud však rozhodl jinak. Týden před 74. narozeninami Ladislav Novák umírá v nemocnici v Třebíči.

Nutno zdůraznit, že celé Novákovo výtvarné dílo nese specifické novákovské signum. Je sourodě složené z několika organicky propojených vrstev, jež jsou dokonalým odrazem autorových organických vrstev. Pojmenujme je: poetičnost, poutavá hravost, inteligentní humor a latentní erotika. A stojí za připomenutí, že Novákovo rozsahem mohutné výtvarné dílo tvoří převážně menší formáty. V 80. a pak i v první půlce 90. let Novák sledoval aktuální směřování malířství k monumentalizaci a teoreticky uvažoval, zmínil to při vernisáži své výstavy v Třebíči v roce 1996, v tomto smyslu o svých možnostech. Prakticky však neopustil ověřené výrazové prostředky, jimž dokázal na malé ploše vtisknout rysy monumentality.

Ladislav Novák 1925 - 1999, Muzeum Vysočiny Třebíč, Zámek 1. Výstava je přístupná do 6. října 2019, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 12 hodiny a od 13. do 17 hodiny.

Laureátkou 24. ročníku Literární ceny Knižního klubu se stala Ema Labudová s knihou Tapetář. Její rukopis se prosadil v konkurenci 155 zaslaných prací. Odměnou vítězce je vydání knihy pod nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 tisíc korun a originální skleněná plastika ve tvaru knihy.

Ema Labudová (*1999) je nejmladší vítězkou ve čtyřiadvacetileté historii Literární ceny Knižního klubu. Dvacetiletá studentka španělštiny svou novelu napsala ještě jako gymnazistka.

Jde o příběh z prostředí britského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Hlavní hrdina Irving je dvacetiletý gay, jemuž krátce po sobě zemřou rodiče. Irvingovo setkání se zbytkem rodiny na pohřbu probudí vzpomínky, které se mladý muž dlouho snažil „zatapetovat"

„Manchester padesátých a šedesátých let vskutku nebyl pro hloubavého mladíka Irvingova ražení tím nejsvobodnějším městem. Nemůže ani vyjít z bytu, aniž by ho sledovaly oči zvědavých sousedů – potenciálních udavačů, a ti depresivní výři ne a ne sletět z jeho unavených ramen…

Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české literatury: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností,“ píše se v anotaci ke knize.

Literární cena Knižního klubu se nezaměřuje na již publikované práce, ale vybrané původní rukopisy proměňuje v knihy. Od svého vzniku v roce 1995 cíleně podporuje domácí tvůrce. Úspěch zaznamenaly například takto podpořené romány Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause a Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové, které získaly ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku.

Literární cena týdeníku Reflex

Cenu týdeníku Reflex za druhý nejúspěšnější rukopis získala kniha Anny Strnadové Maxl žhář, která rovněž vyjde v Knižním klubu. Román je autorčinou šestou knihou.

„Tragický příběh tesaře, smolaře a posléze psance a vězně Maxla Novotného ze Žďáru zavede čtenáře do druhé půli devatenáctého století, do nelehkých dob, kdy v českých vsích práce nebyla a zbýval jen hlad, vojna, zoufalství, zrada a zločin. Silný příběh o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání doplňují obrazy z každodenního života obyčejných lidí žijících před necelými dvěma sty lety v Posázaví.

Svou syrovostí a naturalistickou drsností se román vymyká požadavkům mainstreamové, hladce plynoucí četby; formou, jazykem i obsahem tak trochu připomene klasický venkovský realismus z dob Terézy Novákové. Popisované jevy, archetypy a protagonistou vyznávané hodnoty však budou blízké i dnešnímu milovníkovi (nejen) historické prózy,“ píše se v anotaci.

Anna Strnadová (*1950) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština-francouzština. Vyučovala na základních školách. Radu let působila jako ředitelka na ZŠ v Petrově nad Desnou. Debutovala roku 2014 básnickou sbírkou Opožděně, o rok později vydala sbírku povídek Prohry. Roku 2015 vyšel i její román V oknech červené muškáty, po němž následovaly prózy Emigrantka (2018) a Nebeské komando (2019).

Před více než dvaceti lety se zrodila instituce, která se rozhodla prohlubovat vzájemné porozumění mezi Čechy a Němci. O dosavadních aktivitách Česko-německého fondu budoucnosti, jeho aktuálních projektech i plánech do budoucna jsme hovořili s germanistou Martinem Hudcem.

 

Česko-německý fond budoucnosti, založený v roce 1997, si klade za cíl „stavět mosty mezi Čechy a Němci“. Co konkrétně si pod tím máme představit? 

Zcela konkrétně ve třech číslech: za 20 let jsme částkou přes 60 milionů eur podpořili na 11 000 česko-německých projektů. Podporujeme především školní a kulturní výměnu a spolupráci na úrovni občanské společnosti včetně nejrůznějších setkávání. Jde nám o to, aby díky naší podpoře bylo možné realizovat projekty, které spojují lidi z obou zemí a umožňují jim se vzájemně poznat a respektovat. Fond budoucnosti přispívá i na obnovu památek, vysokoškolská stipendia a vědecké a publikační záměry.

 

V čele fondu stojí český ředitel Tomáš Jelínek a německá ředitelka Petra Ernstberger, znamená to, že o aktivitách nadace v té které zemi rozhoduje vždy pouze jeden z nich?

Fond budoucnosti je sice bilaterální instituce s českým a německým ředitelem, a stejně tak jsou Češi a Němci zastoupeni ve správní radě i mezi zaměstnanci, ale naše poslání je jednotné a agendu si podle státní hranice nedělíme. Sídlo fondu a celé jeho exekutivy je v Praze, zde jsou zpracovávány a hodnoceny všechny grantové žádosti a odtud jsou řízeny i další aktivity fondu směřující do obou zemí.

 

Vy máte na starost podporu kulturních a vědeckých projektů a také vydávání tištěných publikací. Jaký druh projektů mezi (úspěšnými) žádostmi převažuje a kam obvykle jde nejvíce peněz?

Úspěšné jsou především takové žádosti, které přispívají k česko-německému porozumění, a projekty založené na česko-německé spolupráci, důležitý je i inovativní přístup, kreativita a přínos podpořených projektů. Konkrétně pak záleží na té které projektové oblasti: u kulturních projektů nám jde především o vzájemné zprostředkování kulturních fenoménů obou zemí i prezentaci zástupců současné kultury, od amatérských hudebních souborů až po špičkové německé divadlo. U vědeckých a publikačních projektů je pro nás zásadní zdokumentování myšlenkového světa, vědeckého výzkumu a kulturních aktivit lidí z Německa a Česka, stejně jako náhled do literatury sousední země a jejích nejrůznějších žánrů.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Když zůstaneme u literatury, které faktory mají největší vliv na výsledné rozhodnutí ohledně vaší případné podpory? A kdo všechno o ni vlastně může žádat?

Žádat mohou jak nakladatelé či nejrůznější – například vědecké – organizace, tak i fyzické osoby, tedy například samotní autoři z obou zemí. Nejzásadnější kritérium pro naši podporu jsem už zmínil v předešlé odpovědi, určitě ale platí, že chceme především přispět ke zprostředkování současné literatury, zásadní je pro nás přitom nejen kvalita textu a překladu, ale i to, že tak přispějeme k bližšímu porozumění života v sousední zemi.

 

Letos jste byli jedním z partnerů prezentace České republiky jako hostující země na lipském knižním veletrhu. V čem konkrétně vaše přítomnost na veletrhu, popřípadě spoluúčast na českém programu spočívala?

České hostování v Lipsku jsme vnímali jako velkou šanci pro českou kulturu a pro prohloubení česko-německého dialogu nejen v oblasti literatury, což je jedním z našich důležitých cílů. Proto jsme se také hned od počátku snažili přispět k jeho úspěšné realizaci – rád jsem se v této souvislosti podílel na práci dramaturgické rady, která měla hostování ČR v Lipsku na starosti –, i k posílení česko-německé literární výměny. Již v březnu 2018 jsme vypsali mimořádnou podporu projektům, které měly přispět k lepšímu poznání a posílení role české literatury a českého jazyka v Německu. 

To vše i s ohledem na fakt, že česko-německá literární výměna na rozdíl od velmi rozvinuté kulturní spolupráce lidí z obou zemí probíhá dost jednostranně a současná česká literatura se v konkurenci se silnou nabídkou zahraničních titulů na německém knižním trhu prosazuje jen s velkými obtížemi. Mimořádná podpora se týkala nejen překladů do němčiny, ale i čtení českých autorů a dalších literárních projektů, cílili jsme též na podporu německé bohemistiky. Celkem jsme v rámci naší výzvy podpořili na 20 projektů celkovou částkou 150 000 eur.

V průběhu veletrhu v Lipsku jsme pak měli tři velmi úspěšné, různorodé akce: kontaktní setkání pro všechny ty, kteří mají nápady, jak česko-německé vztahy v oblasti kultury dále rozvíjet, pódiovou diskusi s Jaroslavem Rudišem přímo na veletrhu a především „Večer s Vladimírem Holanem“ – česko-německou edici, která patří k našim nejzásadnějším literárním projektům, představil její spoluvydavatel, profesor slavistiky Urs Heftrich (rozhovor s ním přinesly Literární noviny 4/2019; pozn. PN) a překladatelka Věra Koubová. Čtení básní pak hudebně doprovodil izraelský pianista Gilead Mishory. 

 

Mezi aktuálně schválenými projekty čistě literární akce ani publikace příliš nefigurují, zaujala mě však akce s názvem Reality Czech. Německo-české literární setkání. O co se jedná?

Z tohoto projektu mám obzvláštní radost, ukazuje totiž to, co pro nás bylo a je po hostování v Lipsku zásadní: tedy kontinuitu i rozšíření česko-německých aktivit na literárním poli. V případě „Reality Czech“ se jedná o řadu čtení a diskusí se 12 českými a německými spisovateli v Berlíně. V rámci třídenního setkání budou autoři z Prahy a Berlína spolu s publikem diskutovat o aktuálních podmínkách pro psaní i roli literatury v kulturně-politickém a společenském diskursu a poznají také nové performance a publikační formáty z Prahy a Berlína. Program bude sestávat z panelové diskuse v kooperaci s fakultou slavistiky na Humboldtově univerzitě, dvou večerů autorských čtení, několika moderovaných diskusí / open talks a výstavy nezávislých literárních časopisů vydávaných v uplynulých 30 letech. Z mého pohledu je přitom nejzásadnější pestrý mix různých setkávacích a prezentačních formátů: dojde zde nejen ke klasickým čtením, která širší veřejnosti umožní vhled do současné české literatury, ale i k následným diskusím o nových cestách a možnostech zprostředkovávání a šíření literatury.

 

Podpoříte také vznik a následné vydání německého překladu knihy Petra Balajky Ottla, která česky vyšla loni zásluhou Nakladatelství Franze Kafky. Co vás přimělo k finanční podpoře v tomto konkrétním případě?

Je to svým způsobem logický protipól k naší podpoře českého vydání všech tří svazků Stachovy kafkovské biografie v nakladatelství Argo. Přišlo nám vhodné pomoci zprostředkovat knihu českého autora německým čtenářům, nadto pojednávající o osobě a tematice, o které se dosud příliš nevědělo. Tím mám na mysli nejen Ottlu jako Kafkovu „nejmilejší sestru“, ale i tematizaci posledního roku jejího života v Terezíně, následnou deportaci do Osvětimi a její dobrovolné rozhodnutí spojit svůj osud s dětmi z Białystoku, které jako zdravotní ošetřovatelka provázela, i když pravděpodobně tušila, že to znamená cestu na smrt.

 

Když se podíváme na rok 2017, podpory se dočkalo 40 publikací, ovšem beletrie mezi nimi příliš zastoupena nebyla (6x próza, 2x poezie) a převažovaly tituly odborné. Jedná se o tradiční poměr? A čím je to způsobeno? 

Ten poměr se lehce mění, dosud ale platilo, že převažují žádosti o podporu vědeckých publikací, což je dáno tím, že tyto projekty jsou často navázány na vědeckou česko-německou spolupráci v nejrůznějších oblastech – většinou se jedná o podporu vydání česko-německých sborníků z akcí podpořených fondem. O nelehké cestě českých autorů na německý knižní trh jsem již hovořil, sám jistě dobře víte, že ani u nás není mnoho nakladatelů, kteří by se na náročnější německou beletrii či poezii zaměřovali. Chci ovšem zmínit i to, že v roce 2018, tedy již během příprav na Lipsko, bylo mezi 50 podpořenými publikacemi 8 knih beletristických a 8 titulů z oblasti poezie. V tomto smyslu doufám a věřím, že impulsy vzešlé z našeho hostování v Lipsku budou mít delší trvání, naše podpora v této oblasti samozřejmě pokračuje i nadále.

 

V loňském roce mezi podpořenými projekty figurovala řada akcí či děl vztahujících se k tzv. osmičkovým rokům, letos jistě nebude nouze o projekty spjaté s třicetiletým výročím sametové revoluce. 

Je to tak, už v prvním pololetí letošního roku fond podpořil celou řadu projektů, které tematizují 30. výročí politického převratu v roce 1989, a to v obou zemích. Těší nás, že aktéři občanské společnosti chápou toto výročí i jako příležitost lépe si uvědomit, co nás v Evropě spojuje, a soustředit na to pozornost. Tak například pražská Asociace pro mezinárodní otázky a Evropská akademie Berlín chtějí v rámci „Evropských týdnů svobody“ prostřednictvím nejrůznějších inovativních formátů zprostředkovat širší veřejnosti v Německu, Česku a Polsku povědomí, že události roku 1989 byly významné nejenom v národním nebo bilaterálním kontextu, ale že je třeba je zároveň vnímat jako součást příběhu celoevropského úspěchu.

Řada projektových partnerů hledá v souvislosti s výročím pádu železné opony i možnosti intenzivního dialogu s pamětníky. Jako například drážďanské Mitteleuropa-Zentrum při Technické univerzitě a spolek Veřejný sál Hraničář z Ústí nad Labem, kteří hodlají provést řadu rozhovorů s pamětníky z oblasti Drážďan a Ústí a tematizovat při tom jejich životní situaci před a po roce 1989. Dalším příkladem projektu, který se zabývá třicetiletým výročím politického převratu roku 1989, je česko-německý kabaret, založený v roce 2018 v Praze jako první svého druhu. Ve svém novém programu „Téma 2.0“ se bude zabývat tématem pádu železné opony a následného období politické transformace až do současnosti. 

 

Již čtvrtým ročníkem letos pokračuje vámi pořádaná soutěž o Česko-německou novinářskou cenu. Co vás vedlo k jejímu založení a jakou prestiž si za dobu své existence toto ocenění získalo u nás a v Německu?

Smyslem této ceny je podpora jednak kvalitní a nezávislé žurnalistiky, jednak česko-německých vztahů nezatížených předsudky. Během posledních dvaceti let od podpisu Česko-německé deklarace a vzniku Fondu budoucnosti se vztahy mezi Čechy a Němci sice významně zlepšily, ovšem bez kvalitní žurnalistiky by vzájemné poznání a pochopení toho druhého bylo zajisté na nižší úrovni. 

Česko-německou novinářskou cenou proto oceníme novinářky a novináře, kteří jdou proti trendu rychlého, povrchního zpravodajství a nespokojují se s jednoduchými odpověďmi a populistickou zkratkovitostí. V době narůstající manipulace s fakty a názory je zodpovědná žurnalistika tohoto typu obzvlášť důležitá. 

Naštěstí existuje na obou stranách hranice značný počet novinářek a novinářů, kterým stojí za to se intenzivně a dlouhodobě tématy sousední země zabývat. Myslím, že si cena za dobu své existence vybudovala dobré renomé. Od počátku jsme kladli důraz na její nezávislost: o vítězích rozhoduje porota složená z předních žurnalistů z obou zemí, které nominují naše partnerské organizace Deutscher Journalistenverband a Syndikát novinářů ČR. Vyhlášení vítězů je vždy velkou a podnětnou podívanou. Letos předání cen plánujeme na 1. listopadu do Lipska a jako hlavní řečník vystoupí bývalý německý novinář a disident a současný šéf úřadu pro dokumentaci Stasi Roland Jahn. Mezi soutěžícími i vítězi byli dosud vždy zastoupeni jak žurnalisti z nejvýznamnějších médií z obou zemí, tak i novináři na volné noze a nezávislé produkce a my věříme, že to tak bude i nadále. Cíle naší ceny jsou totiž stále aktuálnější.

 {/mprestriction} 

Martin Hudec (*1974) absolvoval magisterské i doktorské studium germanistiky na Johann Wolfgang Goethe-Universität ve Frankfurtu na Mohanem. V Česko-německém fondu budoucnosti, kde je zodpovědný za oblast publikací a stipendií, působí od roku 2003.


Středa 4. září 2019


Guo Shunling (48), farmář ve vesnici Junying v provincie Che-pej, vyrábí obrazy ze slámy zobrazující hlavně figurky, květiny a rostliny, ptáky a zvířata. Nejdražší díla se prodávají i za 10 tisíc juanů. Lze tak říci, že se sláma pod jeho rukama mění ve zlato.

Guo Shunling vytvořil novou uměleckou formu, „slámovou pyrografii“, která spojuje malbu s pyrografií a kombinuje různé techniky tradiční čínské malby.

Muž, který ohluchl po nemoci ve dvou letech, se tvorbou zabývá od roku 2013.

V současné době vytvořil Guo Shunling více než dva tisíce děl. Jejich cena se pohybuje od 200 do 10 tisíc juanů.

Guo Shunling doufá, že se tomuto umění začne věnovat více lidí přinesou výhody místním zemědělcům.

Svá díla Guo Shunling prodává už i na internetu.

Hao Qunying photo / Guangming pictures

Řada lidí má slovo jóga spojené jen s fyzickým protahováním a zaujímáním obtížných pozic. Jóga je však mnohem víc – je to komplexní vědecký systém prověřený tisíci let, pramen duchovnosti a moudrosti, z něhož čerpají všechna náboženství.

V józe si může vybrat každý – od tělesných cviků, přes dechová a meditační cvičení, až po etické zásady a úsilí o nejvyšší duchovní poznání. To vše, pokud to uvedeme do své životní praxe, ve svém důsledku pozitivně ovlivňuje náš osobní život i harmonii v rodině a celé společnosti.

Jóga v denním životě

V současné době je možná důležitější než kdy jindy mít k dispozici metody a techniky, které umožňují udržet a obnovovat tělesné, duševní a duchovní zdraví a harmonii. Právě takové komplexní řešení, jež člověku umožní pomoci si sám vlastní jógovou praxí, nabízí systém „Jóga v denním životě“.

Autorem systému Jóga v denním životě je indický Mistr jógy paramhans svámí Mahéšvaránanda. Ve svém učení vychází z tisícileté jógové tradice a z duchovní moudrosti pradávné linie indických duchovních Mistrů. Během svého dlouholetého působení v západních zemích (do Evropy přijel v roce 1970 a Československo navštívil poprvé v roce 1972) se důkladně seznámil se způsobem života zdejších lidí. S ohledem na jejich potřeby a možnosti navrhl komplexní systém, který je vhodný pro každého člověka bez ohledu na věk a fyzické či duševní předpoklady. Kromě kurzů pro veřejnost je systém Jóga v denním životě v mnoha zemích součástí školní výuky a univerzitních programů. Využívá se ve sportovních klubech, rehabilitačních centrech, lázních i nemocnicích.

Kde si zacvičíte podle systému Jóga v denním životě?

Pobočky neziskové organizace Jóga v denním životě najdete po celé České republice. Nabízejí kurzy pro začátečníky i pokročilé, obecné nebo se speciálním zaměřením (proti bolestem zad, pro děti, pro seniory atd.). Součástí každé lekce je většinou cvičení ásan (tělesné cviky), relaxace, pránájáma (dechové cvičení) a kratší meditace.

Pro zájemce o hlubší proniknutí do tajů jógy pořádají pobočky Jógy v denním životě také jednodenní nebo delší semináře zaměřené na konkrétní téma.

Největší evropské středisko Jógy v denním životě se nachází na Moravě v obci Střílky a jmenuje se Maháprabhudíp ášram Střílky. V míruplném prostředí bývalého zámku a jeho parku zde probíhají programy zaměřené na jógu, zdravou stravu, letní dětské tábory a mnoho dalších.

Kam na kurz jógy v Praze?

Nejširší nabídku kurzů jógy podle systému Jóga v denním životě najdete v Praze. V pěti jógacentrech a na dalších místech v Praze a okolí si můžete přijít zacvičit každý týden v téměř stovce kurzů. Nejnověji přibude v září nabídka programů v novém jógacentru Malá Ohrada ve Velichovské ulici v Praze 13 – Stodůlkách. Uprostřed zeleně a kousek od Prokopského údolí si zde můžete zacvičit pro začátek hned v šesti kurzech týdně.

Informace o kurzech a seminářích

Na facebookové stránce Jóga v denním životě a na webové stránce www.joga.cz najdete bližší informace o kurzech a seminářích v celé republice. Na stejné webové stránce si také můžete projít celou knihu Systém Jóga v denním životě online zdarma – je to výborná pomůcka při samostatném cvičení doma.

Ájurvéda, v doslovném překladu „nauka o životě“ (áju znamená „život“, véda „vědění“), představuje nejstarší celistvý lékařský systém o zásadách zdravého způsobu života. Tento léčebný systém založený na přírodních přípravcích z ájurvédských bylin se v Indii praktikuje více než 5000 let a jeho cílem je prevence, uzdravování, udržování kvality života a dosažení dlouhověkosti.

Ájurvédská filozofie za tuto dobu hluboce ovlivnila přístup a životní styl nejen obyvatel Indie. Tato země je nicméně ve využívání bylinných přípravků v léčbě onemocnění stále na prvním místě na světě. Ájurvédské znalosti účinků bylin a koření se také hojně praktikují při každodenní přípravě pokrmů tradiční indické kuchyně.

Původ ájurvédské medicíny

První a nejstarší dochovaný spis o ájurvédském lékařství, Charaka Samhita, pochází z 1. století našeho letopočtu. V něm se nachází záznam o velkém shromáždění mudrců a světců, kteří se v 7. století před naším letopočtem setkali v předhůří Himálaje, aby si vyměnili získané poznatky o využívání bylin a diskutovali o stavu tehdejší společnosti. Ze zápisu víme, že už v té době byli například znepokojení rostoucím počtem obyvatel v tehdejších sídlech.

Druhý odborný spis, Sushruta Samhita, se objevuje o století později a pojednává o ájurvédské chirurgii. Třetí nejvýznamnější ájurvédské dílo, Ashtanga Hridaya, vzniká kolem 7. století našeho letopočtu a představuje přehlednou kompilaci dvou předchozích spisů.

V období mezi 5. stoletím před naším letopočtem a 5. stoletím našeho letopočtu se principy ájurvédského lékařství rozšířily do všech koutů tehdy známého světa (Číny, Tibetu, Persie, Arábie, Egypta, Řecka a Říma), kde se smísily s místními tradicemi a kulturními zvyky. Na tomto univerzálním základě pak postupně vznikaly nejrůznější školy a systémy přírodního lékařství. Ájurvéda je proto označována za „matku všech léčebných systémů“.

Vliv ájurvédských poznatků na počátky moderní medicíny zmiňuje publikace Světové zdravotnické organizace (WHO), když uvádí, že jedny z prvních lékařských záznamů „obsahují detailní popis různých zdravotních stavů včetně diabetu, přičemž tyto popisy odpovídají védským spisům.“ Je také známo, že odkaz indické medicíny je zřejmý v dílech Hippokrata či Platóna.

Tři typy podle reakcí

Ájurvéda rozeznává tři základní biologické principy (dóši) – váta, pitta a kapha. Každý člověk se rodí s jejich jedinečným poměrem, jeden z nich však vždy více či méně převažuje.

Psychosomatický typ (váta, pitta a kapha) se velmi dobře určuje na základě pozorování reakcí člověka na jisté situace. V ájurvédě se uvádějí tři základní typy podle reakcí: oběť, útočník a svědek, které se vysvětlují anekdotou:

V místnosti sedí tři lidé představující vyhraněné tělesné typy váta (vzduch), pitta (oheň) a kapha (voda). V tom se dovnitř vplazí kobra. Když ji přítomní spatří, každý spontánně zareaguje způsobem typickým pro svoji konstituci. Váta typ se vyděsí a ze strachu bude chtít vyskočit na stůl. Pitta typ si udrží duchapřítomnost a popadne první předmět, který se naskytne a bude nebezpečí čelit se zbraní v ruce. Kapha typ zůstane nečinně sedět a pouze zakřičí na člověka typu pitta: „Udělej něco! Zabij toho hada!“

Orientační dóšický test si můžete vyplnit ZDE.

Pokud lépe porozumíme sami sobě, potom lépe porozumíme ostatním lidem a světu kolem nás!“ říká ájurvédské přísloví. Podle ájurvédy vzniká nemoc tehdy, kdy se vychýlí přirozená rovnováha jednotlivých dóš – děje se tak nezdravým životním stylem, negativním myšlením či energetickou nerovnováhou. Změnou každodenních stereotypů, správnou stravou a pravidelným užíváním bylin dokáže ájurvéda úspěšně odstranit nejrůznější zdravotní obtíže a dlouhotrvající onemocnění, jako jsou například: kožní choroby, nemoci dýchacího ústrojí, poruchy zažívání, migrény, obezita, potíže spojené s krevním oběhem, gynekologické problémy, nemoci páteře, kloubů a svalů, nespavost, únava a stres.

Národní galerie Praha připomíná 10 let od náhlé smrti architekta Jana Kaplického. Před Salmovským palácem byla instalována Věž Bienále, která vznikla v roce 2002 jako ideový projekt pro benátské bienále architektury.

„V roce 2002 byl Jan Kaplický osloven kurátorem Bienále architektury v Benátkách Deyanem Sudjicem, aby vytvořil ideový projekt věže. Kaplický a jeho architektonické studio Future Systems navrhli stopatrovou nakloněnou věž jako nový typ městské budovy. Unikátní aerodynamický tvar s otvorem redukujícím tlak větru představuje na nádvoří Salmovského paláce čtyřmetrový model,“ uvádí Helena Doudová, kurátorka sbírky architektury Národní galerie Praha.

Model ze sklolaminátové samonosné skořepiny s lakovaným akrylátovým povrchem byl zhotoven v roce 2016 pro sbírku Pražské správy nemovitostí – donátorem byl Václav Skala.

S Deyanem Sudjicem, ředitelem Design Muzea v Londýně, pojilo Kaplického dlouholeté přátelství – architekt pro něj v 80. letech navrhl jeho minimalistický byt. Kaplický a Future Systems od roku 1979 usilovali o rozšíření možností uvažování o architektuře. Vzorem byl přenos technologických inovací z aviatiky, vesmírného výzkumu nebo konstrukcí lodí, které poskytovaly ojedinělá řešení pro high-tech architekturu. Letectví představovalo pro Kaplického inovativní obor, jehož cílem bylo dosáhnout maximálního výsledku s minimální spotřebou materiálu, lehkosti a aerodynamičnosti a v konečném důsledku elegance a krásy.

© Jan Kaplický – FUTURE SYSTEMS, se svolením Nadačního fondu Kaplicky Centre„Architektura se oproti tomu podle Kaplického často soustředila spíše na hodnotu objektů namísto na inovaci, a zůstávala tak pozadu za svou dobou. Přesvědčení o významu inženýrství, technologie a inovativních konstrukcí Kaplický sdílel i se světoznámými britskými architekty Richardem Rogersem a Normanem Fosterem, v jejichž kancelářích zanechal osobitou stopu,“ doplňuje Helena Doudová.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jan Kaplický (1937–2009) byl významným architektem českého původu působícím od emigrace v roce 1968 ve Velké Británii. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, v Británii pracoval nejprve v architektonických kancelářích Denyse Lasduny, Renzo Piana a Richarda Rogerse a Forter Associates. V roce 1979 založil studio Future Systems s partnerem Davidem Nixonem, od 1989 spolu s Amandou Levete (do 2008). Nejvýznamnější realizace Future Systems jsou obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999–2003), NatWest Media Centre v Londýně (1994–1999) nebo Enzo Ferrari Museum (2009–2012). V roce 1999 obdržel Stirlingovu cenu RIBA a stal se čestným členem Royal Institute of British Architects.

Pro Českou republiku navrhl Kaplický Národní knihovnu na Letné (2007) a koncertní sál Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Obě stavby jsou dosud nerealizované. V roce 2008 byl založen nadační fond Kaplicky Centre v Praze, uchovávající dílo Jana Kaplického a rodiny Kaplických, podporující rozvoj a propagaci architektury a moderního umění.

Výbor z díla populárního autora, jehož knihy se staly předlohami filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz, doplňují dvě dosud knižně nevydané povídky. „Humor byl výživa, kterou potřeboval k životu stejně jako já. Milovali jsme lidské situace na pomezí komiky a smutku,“ píše Zdeněk Svěrák v předmluvě ke knize nazvané Dobře zašitej frajer, která vychází 18. září u Nakladatelství Paseka. Zároveň s ní vychází pět knih Petra Šabacha v nové grafické úpravě.

Výbor Dobře zašitej frajer připravili Václav Kahuda a Emil Hakl. Přestože jde o dva výrazné spisovatele s vlastní svébytnou poetikou, v roli editorů se podle Emila Hakla překvapivě shodli. „Neznamená to, že jsou některé texty lepší a jiné horší. Spíš šlo o to představit jejich autora, pokud možno ve všech polohách, komplexně a pestře,“ vysvětluje Hakl.

Spisovatel Hakl se zároveň přiznává, že Šabacha takto najednou a s odstupem nikdy nečetl. „Tudíž jsem nedokázal docenit živelnou autenticitu Petrových výpovědí, jeho vzácně prosté slovní eskamotérství, vycházející z přirozené řeči normálních lidí. Jejich vtip i jejich melancholie jsou provázány, proto ten vtip může jiskřit,“ říká.

Povídka inspirovaná Bowiem

Dosud knižně nepublikovaná povídka Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem je groteskou o tom, jak se zvrhne rozhlasový rozhovor se zasloužilým umělcem, když do něj vstoupí zvídavá posluchačka. Tu ovšem zajímá všechno možné, jen ne samotný mistr a jeho světový úspěch v newyorské Metropolitní opeře.

Nová povídka Vesmírná podivnost pak vypráví o astronautovi, který odmítá splnit rozkaz řídícího střediska a nakonec odmítá i prosby samotné ředitelky a své manželky. Přepadla ho totiž podivná úzkost. Petr Šabach v jednom z posledních emailů adresovaných redakci Paseky, kde byl bezmála čtvrt století kmenovým autorem, doporučoval poslouchat při čtení tohoto textu skladbu Davida Bowieho Space Oddity. S dodatkem, že „to jde ale i bez toho“.

Předmluvu ke knize napsal Zdeněk Svěrák, kterého s Šabachem pojilo dlouholeté přátelství. Začalo četbou knížky Hovno hoří. „Ke svému údivu jsem se začetl do literatury, jejíž hodnota byla prokazatelná už po prvních odstavcích. Autor sázel do řádků slova tak přesná a výstižná, že jsem je nestačil vychutnávat a tiše schvalovat,“ píše Svěrák v předmluvě. „Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. A humor byl takový, jaký sám vyznávám. Když jsem dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Není možné, abych si s tímhle člověkem nerozuměl, řekl jsem si. A začal jsem přemýšlet, jestli se může přátelství naplánovat,“ pokračuje Svěrák.

Šabach v novém kabátu

Společně s knihou Dobře zašitej frajer míří na pulty knihkupectví nová vydání Šabachových knih Babičky, Čtyři muži na vodě, Hovno hoří, Máslem dolů a Opilé banány. Grafickou úpravu připravil autorův syn Jan Šabach, který pojal edici jako typografickou stavebnici, jejíž části se vzájemně potřebují a tvoří tak výslednou formu. „Táta byl skvělý – nejen hospodský – vypravěč,“ říká Šabach. „Dobře načasovat a vypointovat vtipnou historku je jedna věc, ale zasadit ji do kontextu příběhu, aby působila přirozeně, je věc druhá. Táta měl pro tohle spojení talent a cit. Inspirací mi byla právě tato zdánlivá jednoduchost. Něco jde přečíst snadno, něco je potřeba možná trochu hledat,“ přibližuje Šabach.

 

Petr Šabach (23. srpna 1951 – 16. září 2017) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), kterými se během 90. let se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Úterý 3. září 2019


Jednou z mála tuzemských literárních organizací, jejichž hlas proniká i k širší veřejnosti, je Asociace spisovatelů. Otázky týkající se jejího fungování a budoucnosti, ale i aktuálního dění na české literární scéně nám zodpověděl současný předseda, básník a fotograf Ondřej Lipár. 

 

Na konci minulého roku jste se stal v pořadí třetím předsedou Asociace spisovatelů od jejího založení v roce 2014. S jakými pocity a plány jste tuto funkci po Václavu Kahudovi přebíral a jak se na tuto organizaci a svou roli v ní díváte nyní?

S Václavem Kahudou jsem jako člen vedení Asociace spolupracoval, nevstupoval jsem tedy na úplně novou půdu. Osobně ji vnímám v prvé řadě jako prostředek ke komunikaci mezi autory a institucemi. I z toho důvodu se snažím být v kontaktu s ministerstvem kultury, Českým literárním centrem, knihovnami nebo některými organizacemi v zahraničí. A samozřejmě udržovat také živou komunikaci s členy, tedy spisovatelkami a spisovateli, abych měl jasnější představu o tom, co je pálí. Zároveň jsme si s dalšími kolegy ve vedení stanovili některá témata, kterým bychom se chtěli věnovat i bez podnětu členů. Jde mi zejména o to, aby autoři vyžadovali a dostávali za svou práci odpovídající odměnu, aby tak získávali větší finanční stabilitu, a tím také svobodnější prostor pro vlastní tvorbu. S tím souvisí třeba i téma vyšších náhrad za knihovní výpůjčky, které jsou v České republice zatím velmi nízké.

 

Předsedat podobnému spolku jistě není práce na plný úvazek, avšak nepochybně to znamená méně času na jiné aktivity. Co vám tato zkušenost naopak dala?

Kdyby bylo po mém, práce na plný úvazek by to byla – bohužel zatím nemáme dostatek prostředků ani odpovídající zázemí, aby to tak mohlo skutečně fungovat. Jako mladý oborový spolek jsme de facto malá neziskovka, která zatím hledá způsob, jak fungovat i jinou formou, než jsou projekty a spolupráce s dalšími organizacemi. Práce pro Asociaci spisovatelů mě každopádně utvrdila v přesvědčení, že organizace tohoto typu je zapotřebí a může mít velmi reálný dopad na to, co se v oboru děje. Důležitý je podle mého v tomto smyslu i kontakt s kolegy v zahraničí.

 

Jedním z prvních rozhodnutí nového výboru, jehož členy jsou kromě vás básnířka Ingrid Artezz, básníci Jonáš Hájek a Vít Janota a prozaička Ivana Myšková, bylo právě začlenění AS do mezinárodní federace autorských profesních organizací European Writers’ Council, která zastupuje na 150 000 autorů a překladatelů ve 44 autorských sdruženích působících ve 34 zemích. Už se to uskutečnilo? A naplnila se vaše očekávání?

EWC na svém červnovém zasedání v Rize schválilo naši žádost o přijetí a stali jsme se tak plnohodnotnými členy. Umožňuje nám to zejména rychlou výměnu informací. Nezanedbatelnou roli ale podobná organizace hraje i vůči orgánům Evropské unie, aktivně se totiž podílí na legislativě. Připadá mi důležité, že je v ní konečně zastoupené i Česko, a jsem také rád, že zářijové jednání úzkého vedení EWC se poprvé uskuteční v Praze. S aktuální šéfkou organizace Ninou George chceme mimo jiné usilovat o to, aby mezi členy přibylo také Slovensko.

 

Pokud jde o spolčování autorů, česká literární scéna je poměrně nejednotná – spisovatelských organizací u nás působí celá řada a navzájem si často nemohou přijít na jméno. Usilujete o nějaký dialog s ostatními tuzemskými literárními spolky?

Rozhodně ano – s jejich zástupci se ostatně setkáváme jak osobně, tak jako profesionálové reprezentující své organizace. Nevidím tu příliš velkou řevnivost, mám spíš dojem, že každý hledá tu oblast, kterou by chtěl pokrývat. Za velmi užitečný považuji zejména kontakt s Obcí překladatelů, kde nacházíme některá společná témata a zájmy.

 

Kolik má vlastně AS v současné době členů? A jaké jsou podmínky pro přijetí? Museli jste už někoho vyloučit?

Asociace spisovatelů sdružuje přes sedmdesát autorek a autorů prózy a poezie. K tomu, aby se někdo stal členem, je zapotřebí mít vydanou alespoň jednu beletristickou knihu a získat doporučení jednoho stávajícího člena – to je základní filtr. Tím druhým je pak ještě hlasování úzkého vedení, výboru. Už jsem se setkal s tím, že to je bod, který některé autory odradil od vstupu, ale má svou logiku, přinejmenším v této fázi. Osobně bych byl rád, aby se Asociace nejprve v jistém smyslu profesionalizovala, vytvořila si pevné zázemí a stálý aparát, a teprve pak prošla vnitřní debatou o tom, do jaké míry se otevřít většímu množství autorů a autorek – naši skandinávští kolegové v tomto razí přístup, že podobný spolek má plnit roli odborů a sdružovat co možná nejvíc spisovatelů.

 

Jak je činnost AS financována? Dostáváte kromě členských příspěvků i peníze od státu nebo z jiných zdrojů?

Pravidelně se nám daří získávat peníze z grantů, které používáme v drtivé většině na jednotlivé projekty, tím myslím kupříkladu cyklus autorských čtení Spisovatelé do knihoven nebo spolupráci s kolegy z berlínského Haus für Poesie na vystoupeních řady Překladiště na cestách / VERSschmuggel auf Reisen. Získávání peněz ze soukromých zdrojů je něco, k čemu bychom se rádi v dohledné době propracovali.

 

Ve vašich Stanovách se hovoří mimo jiné o záměru založit Literární dům a vytvořit Státní fond na podporu literatury. Podnikly se již v tomto směru nějaké konkrétní kroky?

Myšlenka literárního domu se měla původně zhmotnit v Českém literárním centru, o kterém se původně uvažovalo jako o samostatné instituci, která bude mít na starosti nejen export literatury, ale také podporu namířenou do tuzemska, včetně reprezentativního fyzického sídla. Jak dobře víte, České literární centrum sice vzniklo, ale zatím pouze jako oddělení Moravské zemské knihovny, navíc se sídlem v prostorách, které výstavní rozhodně nejsou. Téma jsem znovu otevřel s aktuálním vedoucím ČLC panem Kraflem, hovořil jsem o něm i na ministerstvu kultury a kontaktoval jsem také pražský magistrát. Zatím bez úspěchu. Nic ale nevzdávám. Literární dům je zapotřebí – jak pro literáty, tak pro veřejnost.

 

A idea Státního fondu na podporu literatury nezačala nabývat nějakých konkrétnějších obrysů? Není zvláštní, že existuje Státní fond kinematografie a vedle toho už jen Státní fond kultury obecně?

Souhlasím a beru to jako jeden z bodů, u kterého jsme zatím nevyvinuli dostatečnou aktivitu, byť jsme téma probírali několikrát jak s kolegy, tak i se šéfem Svazu českých knihkupců a nakladatelů panem Vopěnkou. Situace samozřejmě zvláštní je – proč má mít jeden tvůrčí průmysl vlastní separátní nástroj financování?

 

V uplynulých týdnech se hodně mluvilo a psalo o již zmíněném Českém literárním centru, jehož dosavadní vedoucí Ondřej Buddeus podal výpověď (viz rozhovor s ním v Literárních novinách 7/2019 a reakce ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka v tomto čísle LtN). Vy sám jste své stanovisko uveřejnil na webu iLiteratura.cz, kde jste se pozastavil nad průběhem následného zasedání Rady ČLC a jeho výsledky. Jak vlastně dosud vypadala spolupráce Asociace spisovatelů s ČLC a co si od ní slibujete do budoucna?

Kontakt mezi Asociací a Českým literárním centrem je poměrně standardní – účastníme se zasedání Rady ČLC, jsme k dispozici, pokud je potřeba zprostředkovat kontakt nebo dát doporučení, předáváme informace z centra našim členům. Považuji České literární centrum za důležitou instituci, která svou činnost dobře nastartovala, ale měla by fungovat samostatně. Je podle mě chyba, že byl nový vedoucí ČLC stanovený bez výběrového řízení, stejně jako to, že Ondřej Buddeus z vedení centra odešel po tak krátké době. Nevysílá to dobrý signál o tom, jak České literární centrum ve struktuře Moravské zemské knihovny funguje.

 

A pokud jde o spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, která zodpovídá za prezentaci české literatury v zahraničí? Třeba Petra Hůlová kritizovala fakt, že naše hojně opěvované hostování na lipském knižním veletrhu proběhlo bez spolupráce s profesními spisovatelskými organizacemi.

Nevzpomínám si, že bychom jako profesní spolek zatím vešli do přímého kontaktu s jinými částmi Moravské zemské knihovny vedle Českého literárního centra. K přípravě lipského veletrhu myslím MZK oslovovala konkrétní lidi, kteří se pak kupříkladu podíleli na výběru autorů, nikoli organizace. A jestli se nemýlím, k Lipsku proběhla jedna větší veřejná prezentace – v tomhle směru byla komunikace vůči tuzemské literární komunitě poměrně slabá.

 

A co říkáte na nedůstojné dění kolem postu ministra kultury? Uvítal jste Staňkův odchod?

Viděno dnešní optikou ano, uvítal, ale je to dané především celým děním okolo výměny ministra a tím, jak začala na povrch vyplouvat důležitá rozhodnutí, která Staněk učinil v samém závěru svého působení. Obecně řečeno, byl bych raději za stabilitu, v ideálním případě samozřejmě pod vedením kompetentního člověka, který má jasnou představu o tom, jaký význam kultura má.

 

Nového ministra čeká zanedlouho předávání Státní ceny za literaturu, o které se po odchodu většiny porotců v čele s Petrem Hruškou hodně psalo pro změnu během loňského léta. Jak jste vnímal reakci Jiřího Hájíčka, který následně ocenění odmítl? A máte tip na letošního laureáta?

Jiří Hájíček myslím reagoval celkem logicky a věcně – odstoupení porotců bylo silným politickým gestem, on, jestli si dobře vzpomínám na jeho vyjádření, nechtěl celou věc ještě více udržovat v rovině aktuální politiky. Oba postoje chápu. Petr Hruška a jeho kolegové využili svého postavení v porotě a deklarovali svůj postoj vůči vládě Andreje Babiše a podpoře, kterou mu ve sněmovně poskytli komunisté. Mohli ho stejně tak deklarovat v textu pro noviny, ale asi by nevyvolal takový zájem a nepodnítil stejně živou debatu.

Netroufnu si tipovat, kdo bude v letošním roce laureátem, ale když se probírám seznamem oceněných, kde je řada úctyhodných spisovatelů, bylo by po osmi letech namístě vyznamenat některou z autorek – ten nepoměr bije do očí.

 

Ale vraťme se zpátky k aktivitám AS. V září odstartuje již třetí ročník projektu nazvaného Spisovatelé do knihoven, který připravujete ve spolupráci s deseti vybranými tuzemskými knihovnami. Do každé z nich postupně zavítá desítka autorů a autorek – letos kupříkladu Michal Ajvaz, Pavla Horáková, Aleš Palán či Radek Malý. Jaký je zájem ze strany knihoven, potažmo spisovatelů a jaký mají vaše autorská čtení ohlas?

Spisovatelé do knihoven jsou cyklus, který mi dělá velkou radost. Dobré reakce na něj máme od knihoven i autorek a autorů. A zájem je také poměrně velký, a to z obou stran. Knihovnám, včetně těch menších v regionech, nabízí možnost získat na celou sezonu, od září do června, pravidelný program s kvalitními autory. Spisovatelky a spisovatelé naproti tomu poznávají větší množství čtenářů, kteří přicházejí na jejich vystoupení zpravidla dobře připravení, takže výsledkem může být skutečně plodné setkání. Byl bych rád, kdyby pokračoval ještě dlouhou dobu.

 

A jaká je vaše osobní zkušenost, vítáte příležitost představit svou básnickou tvorbu tváří v tvář svým čtenářům?

Veřejná čtení a s nimi spojené debaty a setkávání mám rád. Možná je to dané tím, že právě osobní kontakt s posluchači a dalšími autorkami a autory byl způsob, jakým jsem k poezii původně přicházel do styku. Do nějaké míry vystoupení beru jako prověrku kvality textů. Nejsem ale zrovna extrémně plodný autor, takže se mnohem častěji ocitám na druhé straně a čtení spíše poslouchám. Může to být podobně silný zážitek, ze kterého si člověk často odnese naprosto odlišný dojem než ze soukromého a tichého čtení doma.

 

Má předseda Asociace spisovatelů vůbec čas na psaní? Pracujete na nové sbírce? 

V současné době mám pouze v zápisníku a v počítači fragmenty textů, na kterých bych chtěl někdy v budoucnu stavět. To je vlastně docela běžný způsob, jakým píšu – delší dobu sbírám střepy a pak se z nich pokouším vystavět něco většího. Sice si nemyslím, že moje pomalé tempo má něco společného s prací pro Asociaci spisovatelů, ale uznávám, že bych se rád vypravil na tvůrčí pobyt, až vedení spolku převezme někdo další.

 

Ondřej Lipár  (*1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako novinář a fotograf. Knižně debutoval básnickou sbírkou Skořápky (Klub rodáků a přátel Kutné Hory) v roce 2004, druhá sbírka Komponent (Fra) mu vyšla v roce 2014. Od loňského prosince stojí v čele Asociace spisovatelů. 

Píseň zbloudilých duší je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky.

Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec…

Ukázka z knihy:

JOJO

Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka – takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravenej vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.

            Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.

            „Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.

            Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, který si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.

            Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.

            „Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.

            „Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“

            „Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“

            „Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“

            „Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“

            „Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“

            „Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“

            Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.

            „Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeným prostranství, ani přímo u baráku.

            Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.

            „Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. (...)

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

William Faulkner prý kdysi řekl: „Abychom pochopili svět, musíme nejdříve poznat místo, jako je Mississippi.“ Nikdo jiný nám tuto znalost dnes nezprostředkuje lépe než Jesmyn Wardová (*1977). Není náhodou, že právě ona obdržela jako první spisovatelka americkou Národní knižní cenu hned dvakrát, a to za svůj druhý román Salvage the Bones (2011), který Vyšehrad též připravuje k vydání, a v roce 2018 právě za Píseň zbloudilých duší. S americkým Jihem je spjata od dětství a také se tam po studiu na Stanfordu i vrátila. Soustavně se věnuje literárnímu zpracování dnešní reality Afroameričanů, a to ve formě beletristické i faktografické (například memoárem Men We Reaped). Od roku 2014 přednáší na anglistice na Tulane University, kam přešla z University of South Alabama, kde vyučovala v programu tvůrčího psaní.

 

Přeložil Roman Jakubčík, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 320 stran.


Pondělí 2. září 2019


Uzávěrka přihlášek do 11. ročníku soutěže o značku Dobrý tuzemský potravinářský výrobek „ČESKÁ CHUŤOVKA 2019" a 9. ročníku soutěže o značku „DĚTSKÁ CHUŤOVKA 2019“ je 12. září. Slavnostní předávání ocenění se uskuteční 10. října opět ve Valdštejnském paláci, který je sídlem Senátu. Přítomní novináři tam i letos na základě vlastní ochutnávky předají třem z oceněných plaketu „Cena novinářů – Česká chuťovka 2019“ a podruhé také bude ve spolupráci s Literárními novinami vyhlášena „Harmonická potravina 2019“. V pořadí již sedmá výrazná osobnost českého potravinářství bude slavnostně poctěna titulem „Rytíř české chuti“.

Státní dozorové orgány se úspěšně soustředí zejména na bezpečnost potravin, která je dnes na našem trhu již samozřejmostí, a naše potraviny tak dokonce patří k nejbezpečnějším v Evropě. Na druhou stranu žádné výživové doporučení neplatí univerzálně – každý má jinou genetickou výbavu a jiné zdravotní předpoklady. Jedna zásada má však univerzální platnost pro každého zákazníka – chce jíst kvalitně a chutně. A přesně to vyjadřují i značky ČESKÁ CHUŤOVKA a DĚTSKÁ CHUŤOVKA. Je proto potěšitelné, že popularita soutěže rok od roku vzrůstá.

V loňském jubilejním 10. ročníku se klání zúčastnilo již 73 výrobců, přičemž o Českou chuťovku se ucházelo 234 nejrůznějších potravin (značku nakonec získalo 173 z nich) a o Dětskou chuťovku 41 (uspělo 29). Odborníci v hodnotitelské komisi budou mít i letos co dělat, aby podobné množství vzorků zvládli senzoricky otestovat během dvou dnů a rovněž dětské porotce čeká perné dopoledne pořádně nabité chuťovými vjemy.

Od roku 2017 si soutěž vzala pod svá „ochranná křídla“ Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova, která tím deklaruje svůj zájem o podporu českých potravin, což je vyjádřeno i celoročním působením jejího místopředsedy přímo v hodnotitelské komisi a přípravném výboru soutěže. Záštitu soutěži letos poskytli 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, místopředsedové Senátu Milan Štěch a Jan Horník a rovněž ministr zemědělství Miroslav Toman.

Přihlášku i pravidla soutěže, jakož i seznam historicky všech úspěšných výrobců a oceněných potravin, lze nalézt ZDE. Českou chuťovku je možné také sledovat na facebooku, kde jsou uveřejňovány aktuální informace a novinky od držitelů ocenění.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Před čtyřmi lety jí byla diagnostikována rakovina mízních uzlin – vyléčila se, vypsala se z ní… Tereza Schillerová je dnes úspěšnou blogerkou a spisovatelkou. Co jí nemoc vlastně vzala a co jí naopak dala?

 

Asi osm měsíců po ukončení léčby rakoviny mízních uzlin jste začala psát blog. Proč až tak pozdě – a ne v jejím průběhu?

Během léčby jsem ho nedokázala začít psát. Byla jsem vyčerpaná, neměla jsem nadhled, priority byly jinde. Byly to měsíce, kdy jsem žila zřejmě z podstaty, moc si z toho nepamatuji, jen útržky. Pak mi zpětně došlo, co jsem prožila a že to bylo doopravdy. Dolehlo to na mne a zároveň mne paralyzoval strach z případného relapsu. Po tom tři čtvrtě roce jsem to nějak s psychikou a závislostmi „vybojovala“, ale byl to neuvěřitelný očistec. Nechtěla jsem svoji nemoc v sobě popřít, a tak jsem sedla a začala psát.

 

Proč jste se ho vlastně rozhodla psát?

Protože jsem se o takových šílenostech, které jsem prožila, nikde nedočetla, nevygooglila jsem nic o lidském pohledu na rakovinu, jen odborné články a všeobecné řeči. Chtěla jsem sepsat otevřenou a spontánní zpověď o tom, co všechno může léčba rakoviny obnášet. Není to jenom o tom, dostat chemoterapie, přijít o vlasy, ale že vás to rozhodí totálně psychicky, nemoc zasáhne do vztahů – partnerských, pracovních i přátelských. A ještě si odnesete post trauma. Také mi došlo, že rakovina je vlastně akutní záležitost. Je nutné, aby lékaři zasáhli brzy. Vše se na začátku odehraje tak rychle a vy nestíháte vnímat, jak vážné to je, proto to u mě mělo takovou časovou setrvačnost.

 

Chápete své psaní jako jistou formu psychoterapie?

Psaní blogu mne začalo naplňovat. Byla to terapie sdílením. Dostávala jsem okamžitou zpětnou vazbu od čtenářů, kteří se v mých zápiscích zrcadlili anebo díky nim pochopili, co prožívali jejich blízcí, kteří si tímto masakrem prošli. Mnozí lidé, stejně jako kdysi já, vůbec netuší, jak je onkologické léčba náročná. Já sama jsem tím byla tehdy úplně zaskočená.

 

Dnes píšete i příběhy jiných lidí, kteří prošli či stále procházejí rakovinou. Co mají tito lidé společného? A co je naopak rozděluje?

Dnes už ne. Toto byl projekt, který jsem na blogu před dvěma roky. Bylo to velmi úspěšné a toto jsou právě ty příběhy, které jsou součástí knižního vydání Deník raka 2. Dneska už bych takové příběhy psát nemohla. Jsem čtyři roky od uzdravení a bavit se stále na téma nemoci mi už dávno začalo brát energii. Až jsem se dostala do fáze zvané „mám rakoviny plné zuby“. Vracet se pořád k nemoci nikam nevede. Nejde to uzavřít zcela, ale nemá cenu se v tom moc nimrat. Stalo, se stalo. Jsem tu, měla jsem štěstí, život jde dál. A tím, že mi umřelo na rakovinu i pár přátel mi to o to více dochází. Oni tu bohužel nejsou, ale já stále ano. Tito lidé mne naučili si uvědomovat realitu a její pomíjivost a bylo by trestuhodné ji prožít sžíráním sebe sama „co by kdyby“. Přišla jsem sice o iluze, ale také jsem přišla na to, co v životě chci, a tak za tím jdu.

 

Jak vlastně píšete – myslím, za jakých podmínek?
Nejčastěji píši večer, někdy i do noci a pak se člověk probudí do unaveného rána. Potřebuji být soustředěná a u psaní jsem ráda sama. Do uší si pouštím hudbu, abych se úplně odstřihla od vnějšího světa. Je to pro mě důležité. Pak už se to ze mě sype. No a věřím, že jednou přijdu na to, proč vlastně píšu. Jak řekl Charles Bukowski: „Psaní si nevybíráš ty, to si vybírá tebe.“ Samozřejmě je k tomu potřeba mít určité vlohy a nadání. Psaní je řemeslo.

 

Na svém blogu jste velmi otevřená, přímo vyzýváte své čtenáře, aby reagovali a kontaktovali vás. Nevrací Vás tyto kontakty snad až příliš zpět do dob, kdy jste vy sama byla ohrožena na životě? Co vám podobné „vztahy“ dávají a co vám naopak berou?

Otevřená jsem stále, čtenáře ráda zapojuji do některých úvah, a také třeba do organizace mých besed, ale ta interakce už není zdaleka taková, jako bývala v začátcích blogu. To mi denně chodily desítky zpráv, dneska už jich tolik nechodí, ale když už nějaká přijde, tak je pro mne velmi povzbudivá. Prostě satisfakce. Přiznám se ale, že mi chodí dotazy, které mne tahají zpět do té doby a nedělá mi to dobře. Jsou to leckdy odborné dotazy do toho já se pouštět prostě nechci, nabádám lidi, ať se na tyto věci ptají lékařů. Jednou jsem dokonce svoji kamarádku musela tak jako velmi hezky poslat do háje, když se mě ptala, co má dělat kolegyně, která je po rakovině a je nepříjemná a zádumčivá. Nemůžu řešit všechny osudy, a nejsem psycholog. Lidé si blogování s tímto někdy pletou. Každý musí začít u sebe a já lidem pořád říkám, že pokud se necítí dobře tak ať za těmi odborníky jdou. Dneska máme možnost odborných terapií, které hradí i zdravotní pojišťovna. Lidé mají ale kolikrát vůči tomuto sociální stigma a bojí se tam jít. Za to já ale odmítám nést odpovědnost. Mohu jen inspirovat, nic víc.

 

Má váš blog nějaký předobraz, inspiraci?

Právě, že vůbec. Deník raka je čistě můj projekt a nebyl vůbec nijak dopředu promyšlený. Založila jsem ho kdysi v dubnu 2016 na facebooku, a až po založení jsem začala psát první články.

 

Více najdete v aktuálním vydání přílohy Literárních novin Harmonie života.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nová kniha Terezy Schillerové právě vychází

Člověk až po letech zjistí, s kým to vlastně žije. Úderem čtyřicítky se Jolana rozhodla, že se rozejde se svým dosavadním partnerem, a přestala se ohlížet na to, co od ní očekávají ostatní. Začala konečně žít sama pro sebe. Všichni (včetně jí samé) se ale najednou nestačí divit, protože Jolana se de facto „urve ze řetězu“… A postupně jí dochází, že ji jen těžko mohou mít rádi druzí, když nemá ráda sama sebe. Princezna Psycho je kniha, která vám bude mluvit z duše.

Po letní pauze se vracíme s pravidelnými týdenními pozvánkami na literární akce a (audio)knižními tipy. První zářijový týden je, co se týče autorských čtení, knižních křtů apod. spíše zahřívací, ovšem zajímavých nových titulů se po dvouměsíčním půstu naštěstí objevila přehršle.

POZVÁNKY

2. 9.

Praha / Od 19 hodin proběhne ve vinohradské Božské lahvici křest knihy Michala Janaty Mr(a)zí (Malvern 2019) s podtitulem „Deník, který jím není“. Vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům do ní autor zařadil i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace aj.

 

3. 9.

Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení – pobočka Městské knihovny v Praze – v rámci zahájení nové sezony autorské čtení básníků a básnířek z řad svých pracovníků, jmenovitě Olgy Słowik, Vojtěcha Vacka a Josefa Straky.

 

4. 9.

Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková. Její tvorbu od počátku provází kontrast provokativní otevřenosti a vědomé stylizace. Za básnickou sbírku Chůze po dunách (2013) obdržela cenu Magnesia Litera.

 

6. 9.

V pátek 6. září začne 26. ročník literárního festivalu Ortenova Kutná Hora, který nabídne mimo jiné připomínku 100. výročí Ortenova narození ve formě kompozice z básníkovy korespondence pod názvem Drahý Jirko, milá maminko... (účinkují Lukáš Hlavica a Daniela Kolářová), večer mladých básníků, na němž za přítomnosti organizátora Jana Těsnohlídka vystoupí Miroslava Ábelová, Ondřej Hrabal, Ondřej Macl a Lucie Faulerová, nebo autorské čtení Davida Zábranského ad.

Klatovy / V Městské knihovně Klatovy představí svou tvorbu básník, autor knih pro děti a překladatel Radek Malý (jeden ze spoluautorů aktuálního zářijového čísla Biblia). Dosud vydal šest básnických sbírek a několik dětských knížek, za které obdržel mj. Cenu Jiřího Ortena nebo dvě ocenění Magnesia Litera.

Praha / V 19 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční křest povídkové sbírky Dory Kaprálové s názvem Ostrovy (Druhé město 2019). Knihu obsahující jedenadvacet krátkých próz, v nichž je na intimních příbězích tematizována ohraničenost ostrovů v širokém smyslu slova, uvede Ivana Myšková a ukázky z ní přečte sama autorka.

NOVÉ (AUDIO)KNIHY

Ve svém dalším románu Ta blízkost (nakladatelství Malvern) nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filozofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě.

Román americké spisovatelky Jesmyn Wardové Píseň zbloudilých duší (nakladatelství Vyšehrad), který vychází v překladu Romana Jakubčíka a s doslovem Ladislava Nagye, je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec…

Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází Pavel Bušta se zbrusu novou prózou Lobotomík (nakladatelství Argo), stojící na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely. Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou slzných kanálků a červeného pavouka s tmavými slunečními brýlemi jménem Reginald. Jednoho dne důmyslný pavouk Reg zosnuje útěk všech tří přátel z ústavu a začíná nedlouhá, zato dobrodružná a fantaskní cesta za svobodou a poznáním, co vlastně je a co není skutečné. – Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním zářijovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 9/2019.

Dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, nabízející šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc, se dočkalo vydání v podobě audioknihy o délce 14 hodin a 30 minut, kterou pro vydavatelství Audiotéka načetli Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal. Můžeme ji číst (poslouchat) jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí.

Jako audiokniha vychází román Samuraj (délka nahrávky činí 15 hodin a 53 minut), v němž se Šúsaku Endó vrací do období střetávání Japonska a japonské kultury s evropskými mocnostmi a křesťanstvím a který pro vydavatelství Vyšehrad načetl Martin Zahálka. Výměnou za právo obchodovat s Latinskou Amerikou se skupina samurajů vydává spolu s františkánským knězem na cestu do křesťanského světa. Cestují do Mexika, Španělska i do Říma, kde tři z nich přijmou křest jako prostředek ke splnění své mise. Jenže jejich výprava v Evropě zkrachuje. Situace v Japonsku se změnila. Šógunát o vazby se Západem nemá zájem a křesťané jsou pronásledováni. Rozehrává se tak střet dvou odlišných kultur na pozadí japonských dějin.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Neděle 1. září 2019


Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan.

Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit.

„Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“

A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano?

Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}