feed info

1,056 článků z Věda

Kdysi veřejností pozorně sledované trestní stíhání Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a její podřízené Michaely Schneidrové časem téměř upadlo v zapomnění. Zatímco v počátcích procesu zvláště na Alenu Vitáskovou dotírali při příležitosti hlavních líčení novináři jako sršni a do soudní síně chodila veřejnost, předsmrtná agonie procesu proběhla u Krajského soudu v Brně ve dnech 12. a 13. listopadu téměř nepozorovaně.

Proces těžce postihl dlouhý úsek života obou dam. Jejich trestní stíhání začalo již na jaře 2013. Hlavní líčení u zdejšího soudu začalo 2. června 2014. Obě odsoudil senát Aleše Novotného ke krutému trestu osmi a půl let za mřížemi. Osud Aleny Vitáskové byl pak poněkud příznivější. Vrchní soud v Olomouci ji zprostil obžaloby. Ale nedočkala se klidu, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman podal v její neprospěch dovolání, přičemž se neštítil použít nepravdivé argumenty.

Daleko horší osud potkal Michaelu Schneidrovou. Vrchní soud jí sice poněkud zmírnil trest, ale naopak ji zatížil trestem peněžitým. S jeho usnesením jí přišel příkaz k nástupu trestu. V těžké chvíli jí přišla na pomoc Televize Barrandov, která rozvířila její případ a Jaromír Soukup na něj v Týdnu s prezidentem upozornil Miloše Zemana. Na Hrad přišlo několik žádostí o milost. Na ministerstvo spravedlnosti dorazil podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Její obhájce podal v její prospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Běh záchranných opatření byl ale příliš pomalý, takže ubohé odsouzené nezbylo než nastoupit trest ve věznici na přiléhavé adrese Rozkoš 990.

Vzhledem k trvalé nechuti Miloše Zemana k udělování milostí cesta k záchraně přes stížnost pro porušení zákona byla nadějnější a nejméně stejně rychlá. Bylo v silách ministerstva, tehdy řízeného Robertem Pelikánem, podat stížnost ve velmi krátké době a současně požádat Nejvyšší soud ČR o přerušení výkonu trestu. Ale ministerští úředníci „zneškodnili“ podnět ke stížnosti pro porušení zákona osvědčeným způsobem: odmetli jej k posouzení na Nejvyšší státní zastupitelství.

Prezident republiky nad omilostněním Michaely Schneidrové skutečně uvažoval. Nechal si ale věc přezkoumat právním odborem své kanceláře. Výsledkem přezkumu byl ostudný paskvil, nekritická směska tvrzení z odůvodnění rozsudků, „vylepšená“ nepravdivým tvrzením, že paní odsouzená nenastoupila včas do výkonu trestu. Prezident republiky po seznámením s ním přirozeně myšlenku na omilostnění opustil.

Cesty obou dam opět spojil Nejvyšší soud ČR v řízení k podaným dovoláním. Oběma vyhověl a vrátil oba případy k novému projednání na Krajský soud v Brně. Jeho vyhovění nejvyššímu státnímu zástupci spočívalo – zjednodušeně řečeno – v pokynu, aby soud lépe odůvodnil zproštění, uskutečněné Vrchním soudem v Olomouci. V podstatě Nejvyšší soud ČR Pavlu Zemanovi sice vyhověl, ale tak, že účelu dovolání (uložení aspoň podmíněného trestu) nedosáhl. Ve věci Michaely Schneidrové Nejvyšší soud ČR rozhodl, že skutek, za který byla odsouzena, není trestným činem, a nařídil její okamžité propuštění z vězení. Po sedmi měsících zbytečného utrpení se mohla vrátit na svobodu. Nejvyšší soud ČR tím ale nepřímo posílil důvody pro zproštění Aleny Vitáskové, protože byla odsouzena za to, že nezabránila Michaele Schneidrové ve spáchání jejího „zločinu“, jenž nebyl trestným činem.

Za těchto okolností zahájil předseda senátu Aleš Novotný 12. listopadu 2019 v devět hodin hlavní líčení k projednání obou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Průběh byl hladký. Po patnácti minutách vyřizování formalit předseda senátu prohlásil dokazování za skončené a vyzval k přednesení závěrečných návrhů.

Nejvíce se namáhal žalobce, který svou řeč drmolil z papíru plných sedmnáct minut. Připustil, že postavení obžalované Aleny Vitáskové je po zprošťujícím rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v podstatě jasné. V případě Michaely Schneidrové se snažil obhajovat původní rozsudek a polemizoval s názory Nejvyššího soudu ČR. Pomáhal si odkazy na rozsudky správních soudů. Nakonec přednesl neuvěřitelný návrh, ignorující skutečnost, že Nejvyšší soud ČR popřel trestnost jednání paní obžalované: požadoval, aby soud uznal paní obžalovanou vinnou a zachoval jí trest sedmi let vězení, uložený odvolacím soudem, popřípadě aby ji odsoudil za nedbalostní trestný čin.

Josef Bartončík, obhájce Michaely Schneidrové, v logicky členěném, spatra proneseném projevu se vypořádal během osmi minut jak s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, tak s námitkami státního zástupce. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodovací procesy zdejšího i vrchního soudu a konstatoval, že jejich závěry při posuzování skutkové podstaty jsou vadné z hlediska správního práva. Připomněl, že Nejvyšší soud ČR zaujal stejné postavení také v obdobném případě obžalovaného Jaroslava Vítka. Odmítl snahu státního zástupce využít v neprospěch jeho mandantky rozhodnutí správních soudů: nejsou použitelná jako důkaz, protože pocházejí z jiného řízení. Zejména upozornil, že právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro zdejší soud závazný. Protože Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že skutek obžalované Michaely Schneidrové není trestným činem a na základě obdobného hodnocení kauzy obžalovaného Jaroslava Vítka zdejší soud rozhodl o zproštění, obhájce pro ni rovněž požadoval zproštění.

Tomáši Gřivnovi, obhájci Aleny Vitáskové, stačily dvě minuty. S ohledem na soulad zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR navrhl zproštění.

Obě dámy se vzdaly práva na přednesení závěrečné řeči i posledního slova. Následovala krátká přestávka, po ní odročení na další den za účelem vyhlášení rozsudku. V 9:54 bylo „vymalováno“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Vyhlášení rozsudku proběhlo v nepřítomnosti obžalovaných. Aleš Novotný četl rozsudek 47 minut. Obě obžalované zprostil obžaloby. Odvolal se na závazný právní názor Nejvyššího soudu ČR, který jeho senátu jinou možnost nenabídl. V odůvodnění ale s názory Nejvyššího soudu polemizoval a obhajoval původní rozhodnutí svého senátu do hloubky a šíře, přesahující dílčí příběhy obou obžalovaných čili dotkl se případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Jeho gestikulace a mimika občas naznačovaly, že prožívá krušné chvíle.

Státní zástupce Radek Mezlík se s rozsudkem smířil jen částečně: vzdal se práva odvolání ve věci Aleny Vitáskové, ale na místě se odvolal proti zproštění Michaely Schneidrové. Odvolání hodnotím jako zoufalý čin. Odvolacímu soudu rovněž nezbyde než se podřídit právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR na jednání paní obžalované. Odvolání zřejmě nevyhoví.

Státní zástupce sice zrušení zprošťujícího rozsudku nedosáhne, ale vlastními prostředky Michaelu Schneidrovou potrestal nesystémovým trestem, který psané právo nezná: zatížil ji vnucením života v nejistotě po dobu nejméně několika měsíců – jako by nebylo dost toho, že nevinná žena musela kvůli justičnímu přehmatu strávit sedm měsíců ve vězení. Jeho zásah nikomu neprospěje, ale zproštěné obžalované kromě psychického strádání přinese také materiální újmu: stav obžalované s neukončeným trestním řízením podstatně ztěžuje její postavení na trhu práce.

Čtyři morality na závěr:

1. Výsledkem tohoto řízení je zjištění, že senát Aleše Novotného odsoudil rozsudkem z 22. února 2016 dvě nevinné dámy ke krutému trestu osm a půl let vězení. Rozptyl mezi výměrou zrušeného trestu a zproštění činí z původního rozsudku exces. Pro plné pochopení jeho hrůznosti je na místě si uvědomit, že v souvislosti s trestním řízením dámy prožily šest let psychického strádání a nevinná Michaela Schneidrová navíc musela strávit sedm měsíců ve vězení. K tomu přidejme skutečnost, že stát zřejmě bude muset zproštěným obžalovaným zaplatit značné odškodné. I když jde o exces, soudci za něj nebudou volání k odpovědnosti, bez ohledu na napáchané škody, na jejichž finančním zahlazení se nebudou podílet, protože soudcovský stav si vymohl právo na beztrestnost nesprávných rozhodnutí. Nelze vyloučit, že si senát Aleše Novotného v budoucnosti povede stejně jako v tomto případě a bude plodit další zmetky. Tento případ je jeden z mnoha, které ospravedlňují volání veřejnosti po zvýšení tlaku na odpovědnost soudců a státních zástupců za zmetky. Mezi všemi společenskými skupinami se těší největší ochraně, větší než příslušníci politických pseudoelit.

2. Dalším výsledkem je zjištění, že požadavek Michaely Schneidrové a jejích zastánců na rychlou záchrannou akci k odvrácení nutnosti nastoupit trest, měl oporu v racionálních úvahách o nesmyslnosti jejího odsouzení. Z toho následně plyne, že všichni, kdo měli pravomoc pomoci a nepomohli, by si měli posypat hlavu popelem.

3. Šest spoluobžalovaných Aleny Vitáskové a Michaely Schneidrové se nedomohlo dovoláním zvratu ve svém osudu. Nicméně vývoj v případě obou dam vyvolává otázku, zda senát Aleše Novotného skutečně v jejich případě rozhodoval bezchybně.

4. Znepokojující jsou stále další případy státních zástupců, kteří se považují za jediné spravedlivé a povyšují se nad soudy. Nejde jen o Radka Mezlíka, který se odmítl podřídit závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR. Jsou i další: například jihlavskému státnímu zástupci Kamilu Špeldovi nestačí dvojí výrok nalézacího soudu a k němu výrok tří soudců z povolání v odvolacím senátu, aby pochopil, že mzda Renaty Vesecké za bezchybně odvedenou práci nemůže být škodou, způsobenou státu. Nebo státní zástupce Jan Lelek se nemůže smířit s právním názorem již třetího senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 v šestém zprošťujícím rozsudku v řízení, jež trvá již sedm let, a znova se odvolal.

Případ jako celek zasluhuje analýzu kompentními orgány, která by měla vyústit v přijetí souboru opatření, jež by zmenšila pravděpodobnost opakování podobných excesů.


Středa 13. listopadu 2019


Elementem podzimu je kov a z orgánů ke kovu přiřazujeme plíce a tlusté střevo. Těm nejvíce škodí sucho způsobené stresem, vzduchem vysušeným topením, cigaretami, kávou a černým čajem. Kovu přináleží ostrá chuť – patří sem tedy většina koření – a navíc tato chuť zamezuje množení bakterií, rozptyluje chlad a uvolňuje zablokovanou energii. To je ideální v případě nachlazení. Například pití zázvorového čaje napomáhá k pocení a vypuzení chladu.

Co si dopřát

Nachlazení se nejlépe vyhnete pravidelným pojídáním polévek – a to silných masových nebo zeleninových vývarů či luštěninových polévek s pórkem. Výbornou přílohou do podzimního jídelníčku je celozrnná rýže, které doplňuje energii a chráním před vysoušením. Zeleninu volíme převážně kořenovou, dále květák, pórek, cibuli, česnek. Potravinou číslo jedna jsou v podzimním jídelníčku luštěniny a konkrétně fazole v jakékoliv úpravě a podobě. Jsou nejlepším a nejúčinnějším bojovníkem s vlhkostí, a navíc posilují imunitu.

A nezapomínejme ani na malé množství koření jako např. kari, chilli, skořici atd. Z pohledu tradiční čínské medicíny se doporučuje zařadit do jídelníčku i mírně kyselé potraviny, které napomáhají uzavírání pórů, abychom v průběhu chladných dní neztráceli teplo.

Hlavně zahřívat

Preferujte vařená teplá jídla, klidně od snídaně až do večeře. Přednost dávejte již zmíněné rýži, často zařazujete jáhly a při velmi chladných dnech sáhněte i po pohance, která má opravdu velmi zahřívací účinek. I veškeré pití by mělo být ohřáté – alespoň na teplotu těla. Doslova zázračným nápojem je horká voda. Pijte ji klidně od rána do večera místo všech ostatních nápojů.

Ovoce má obecně ochlazující a zavodňující vliv na organismus. A tropické ovoce pak obzvlášť. Citrusy je proto lepší dávat si teď raději jen v malých porcích – a nebo stačí jen pár kapek do teplé vody.

Proti špatné náladě

Příčinou podzimního splínu může být i nadměrná vlhkost v našem těle. Zkuste se vyhnout nadměrné konzumaci sladkostí, které ji podporují, na nějaký čas vyřaďte z jídelníčku i mléčné výrobky, bílou mouku a chlazené potraviny. Popíjením horkého čaje nebo vody s citronem či zázvorem se vaše tělo dostane znovu do rovnováhy.

Očista těla

Na podzim je ten správný čas nakládat zelí na zimu, zavařovat ovoce a sušit plody léta. Pokud si na to najdete čas, budete mít v zimě ten správný zdroj vitamínů. Nebo navštivte prodejny zdraé výživy a nakupte kromě kvašeného zelí, sušených hub a marmelády bez cukru také mořskou řasu hiziky. Ta je totiž kromě všech výhod, které řasy obecně mají, obsahuje 14x více vápníku než stejné množství mléka. Nesmíme zapomenout ani na řádnou očistu našeho těla. Zařaďte zelené potraviny, jako je chlorela a ječmen. Snižte konzumaci mléčných výrobků, pravidelně cvičte, dodržujte pitný režim a pijte pampeliškový čaj Dandelion Tea (Fit, zdraví, výživa, více ZDE).

Autorka je výživová specialistka.

 

Další články o zdraví najdete v příloze tištěných Literárních novin Harmonie života.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Soutěž o Cenu Empatie, kterou v srpnu vyhlásila Národní galerie Praha společně s Komerční bankou, má své vítěze – jsou jimi umělkyně Lenka Záhorková a Romana Drdová. Podle poroty jejich projekty přesahují pole výtvarného umění, originálním způsobem se dotýkají aktuálních společenských problémů a současně slouží k aktivizaci společnosti.

Do Ceny Empatie se mohli hlásit umělci a umělkyně působící na české výtvarné scéně, a to bez ohledu na věk a národnost. Během října pak nezávislá porota ve složení Michal Novotný (ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP), Kateřina Šedá (výtvarnice), Jiří Kovanda (umělec), Pavlína Morganová (historička umění a kurátorka) a Soňa Jelínková (KB) vybrala vítězné projekty.

Lenka Záhorková představuje sociálně-umělecký projekt „TAK TO BYLO…“ vybízející seniory, aby prostřednictvím ilustrací na porcelánovém nádobí dokumentovali své životní vzpomínky a zážitky. Porcelán, který se běžně dědí z pokolení na pokolení, zde slouží jako médium pro mezigenerační komunikaci. Ilustrace jsou doplněny o texty a videa, díky kterým projekt vzbuzuje emoce, klade otázky a upozorňuje na problémy spojené se stářím.

Autorka projektu dává seniorům příležitost podělit se o jejich životní příběhy s dalšími generacemi a nabízí jim aktivitu, díky které podporuje i jejich aktivizaci. Důležitou součástí projektu je i ekologicky šetrná upcyklace porcelánového nádobí, jež nesplňuje standardy stanovené výrobcem a které by tedy jinak skončilo v kontejneru.

Na téma recyklace a zužitkování věcí se ve svém vítězném projektu zaměřuje Romana Drdová. Jejím záměrem je navázat komunikaci s firmami (tiskárny, instalační firmy, módní a kosmetické řetězce aj.), které při výrobě produkují velké množství materiálu, a nabídnout tak tento materiál ke kreativnímu zpracování umělcům, designérům, architektům a dalším.

Širšímu publiku projekt představí prostřednictvím workshopů na téma, jak zpracovávat odpad, jak šetřit na materiálech a jaké výhody tkví v darování a sdílení zdánlivě nepotřebných věcí. Inspiraci pro svůj projekt získala Drdová během svého pobytu v New Yorku, kde sledovala místní kreativní centrum Material for the Arts věnující se opětovnému použití materiálů, které poskytuje školám, umělcům i neziskovým organizacím.

„Naším cílem bylo najít a podpořit projekt, který se originálním a aktivním způsobem bude věnovat některému ze současných palčivých společenských problémů. Projekty Lenky Záhorkové a Romany Drdové se svým zaměřením porotu nejvíce oslovily, také díky tomu, že přesahují čistě umělecké aktivity, operují nejen na umělecké ale i na širší společenské úrovni. Jsem tak rád, že napomáháme jejich uskutečnění,“ komentuje výsledek Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nicolai Sennels je psycholog, který v letech 2005-2008 pracoval v kodaňské věznici pro mladistvé Sønderbro. O svých zážitcích a závěrech napsal knihu Svatý hněv: Mezi muslimskými zločinci, která zatím česky nevyšla.

Dnes je politicky aktivní, je členem Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která usiluje o další restrikci imigrace z nezápadních kultur, a byl spoluzakladatelem hnutí For Frihed, které je dánskou pobočkou hnutí Pegida.

Nedávno Nicolai Sennels navštívil Prahu, poskytl rozhovor i televizi Prima a odpověděl mi na několik otázek, které jsem mu zaslal e-mailem. Zajímala mne jeho perspektiva, protože vězeňský psycholog je poměrně specifické povolání, které vidí společnost z jejího horšího konce a každodenně pracuje s některými problémy, které širší společnost ani nemusí příliš vnímat.

 

Pane Sennelsi, jste psycholog. Mohl byste čtenářům krátce popsat svoje předešlé zaměstnání? Co vás vedlo k tomu, že jste napsal svoji knihu „Svatý hněv“?

Když jsem jako naivní levicový Západoevropan začal pracovat ve vězení, byl to pro mě docela šok. Sedm z deseti vězňů v dánských vězeních pro mladistvé jsou muslimové, i když muslimů je jinak méně než 10 procent obyvatelstva. Mým úkolem bylo pomoci jim najít smysluplnější způsob života, ale brzy jsem zjistil, že západní psychologie v jejich případě terapeuticky selhává. Abych našel lepší postupy, začal jsem studovat jejich náboženství a kulturu, vyptával jsem se svých muslimských klientů na podrobnosti jejich rodinného uspořádání, denního života, života a tradic v zemích jejich původu.

Jako psycholog ve vězení jsem tím pádem měl jedinečnou příležitost hovořit se skupinou lidí, na které si mnoho z nás utvořilo názor, ale jen málokdo se k nim dostal skutečně blízko. Tato kniha je způsobem, jak získat psychologickou perspektivu k jedné z nejdůležitějších otázek současnosti: co je muslimská kultura a jakým způsobem bychom k ní měli přistupovat na Západě.

 

Ve svém odborném životě jste potkal mnoho zločinců, kteří byli muslimové, jelikož je jich v dánských věznicích statisticky nadprůměrné množství. Říkáte, že součástí jejich motivace je i jejich víra. Mohl byste to rozvést?

Náboženství hraje ústřední roli nejen u islámských teroristů, ale i zločinců. Na základě analýzy tohoto náboženství a kultury, a na základě stovek rozhovorů s muslimy, jsem dospěl k názoru, že jsou vychováváni s určitými mentálními vzorci, které je činí náchylnějšími ubližovat ostatním a představují nebezpečí pro neislámské společnosti. Jeden takový psychologický rys je dominance. Mnoho zločinů páchaných muslimy vůči nemuslimům není motivováno primárně peněžním ziskem, ale touhou dominovat ostatním. Je to částečně proto, že muslimové mají svým náboženstvím uloženu povinnost ovládat a dobývat, a částečně proto, že žijí v extrémně dualistickém světonázoru.

Tam, kde se západní myšlení snaží o širší pochopení, je muslimská kultura zvyklá uvažovat ve vzorci „buď a nebo“, „černá a bílá“. Širší pochopení vede k větší harmonii, kdežto vzorec „buď a nebo“ rozděluje svět do antagonistických párů: muslimové jsou lepší než nemuslimové, muži mají více práv než ženy, většina denních záležitostí je rozdělena na čisté (halal) a nečisté (haram) atd. Silně dualistické kultury jsou vesměs také silně neharmonické, protože vynášejí velmi tvrdé soudy.

Abych to něčím ilustroval, rád bych upozornil na arabské slovo pro nemuslima, káfir. „Káfir“ má mnoho extrémně negativních konotací, protože podle islámských svatých textů se „káfirům“ nedá věřit, jsou předurčeni k tomu, hořet v pekle, mohou být zotročeni a sexuálně zneužíváni, mají být zabiti atd. Tyto islámské popisy nevěřících fungují podobně jako válečná propaganda mezi vojáky. Tak, jako generálové dehumanizují a démonizují nepřítele, aby vojákům psychologicky ulehčili jejich zabíjení, muslimská víra a kultura dehumanizuje nemuslimy způsobem, kvůli kterému je snazší nestarat se o jejich city, majetek nebo život.

Kromě těchto dvou věcí jsem identifikoval čtyři specifické psychologické rysy rozšířené mezi muslimy, které zvyšují riziko anti-sociálního nebo kriminálního chování. Tím prvním je hněv. V západní kultuře víme, že hněv je projevem slabosti. „Jenom malí psi štěkají,“ říká se v Dánsku. Zachovat klid, nebo dokonce odbýt kritiku či frustraci vtipnou poznámkou, to u nás považujeme za sílu.

V muslimských zemích je jako síla vnímán hněv. Dokonce mají „dny svatého hněvu“ (podle nichž jsem pojmenoval svoji knihu) – typicky v pátek – kdy poskakují, střílejí do vzduchu a křičí. A to, že na Západě neprojevujeme hněv a ochotu k fyzické agresi, vnímají jako slabost. Slabost zdvořilých a empatických osob, kterou lze snadno využít.

Dalším psychologickým rysem je to, čemu západní psychologie říká sebevědomí. Pokud se dokážete vypořádat s kritikou klidně, a dokonce vyjádřit vděčnost v případě, že ten, kdo vás kritizuje, má pravdu, vnímáme to jako silné sebevědomí. Pokud se rozzuříte a útočíte, je to pro nás slabé sebevědomí. Mezi muslimy je to obvykle naopak. Výsledkem jsou křehká, skleněná ega a těla naplněná adrenalinem. Když v Dánsku vyšly karikatury Mohameda, zástupy muslimů v různých zemích světa křičely výhrůžky a zapalovaly vlajky, což mělo dokázat, že islám je mírumilovný – to je asi nejzřetelnější příklad.

Třetí psychologický rozdíl je v tom, čemu v psychologii říkáme locus of control, místo výkonu kontroly. Na západě jsme vesměs vychováni v tom, že svůj život kontrolujeme sami. To znamená, že sami sebe považujeme za zodpovědné za to, jak náš život bude vypadat. Jeho výsledek záleží na tom, jak se rozhodujeme, reagujeme atd.

Zjistil jsem, že muslimové mají primárně vnější „locus of control“. To je přirozené v kultuře, kde je osobní svobody málo a kde se nelze moc odlišit od společenských norem. Všechno je „ins’hallah“ (vůle Alláhova), nebo o tom rozhoduje mužský člen rodiny nebo imám. Věci se dějí z vnějších důvodů.

To je také důvod, proč je v islámském světě tak rozšířená mentalita „obětí“. Za všechno může někdo jiný, což je velmi špatný základ pro řešení problémů a pohyb vpřed.

Čtvrtým psychologickým faktorem je otevřenost ostatním. V západním světě definujeme otevřenost a toleranci jako dobrou. Snažíme se být otevření ostatním, i když mají jiné názory, včetně těch politických a náboženských. Mezi muslimy je považováno za dobré být uzavřený a netolerantní. Obvykle se vdávají a žení jen mezi sebou a děti – zejména dívky – žijí v neustálé hrozbě násilí (a hůř), pokud by se moc „pozápadnily“.

Není těžké si představit, co se stane, když se dvě civilizace s takto odlišnými psychologickými vzorci potkají. Otevřená a tolerantní společnost se otevře a toleruje tu zavřenou a netolerantní, což vedlo k všudypřítomné islamizaci západoevropských společností: oddělené návštěvní hodiny v bazénech podle pohlaví, halal jídlo ve školkách, školách a nemocnicích, noviny nechtějí otisknout karikatury Mohameda, v centrech měst vznikají dominantní islámské budovy atd.

Tyto psychologické rysy, včetně nábožensky založené démonizace nevěřících a výzev k dominanci, ubližování a zabíjení – jsou důvod, proč tolik muslimů skončí jako násilní zločinci nebezpeční společnosti. A skutečnost, že naše vlastní kultura je tak neagresivní, odpouštějící a tolerantní, vede k jejímu vlastnímu ohrožení.

 

Je vaše kniha “Svatý hněv” v Dánsku stále kontroverzní? Jaká byla reakce čtenářů? Najdete ji v knihkupectvích, nebo s ní mají problém?

Kniha vzbudila v době svého uveřejnění ohromný zájem. I když její ústřední sdělení – že lidé z jiných kultur mají jiné mentality – je logické a samozřejmé, stejně to pro řadu lidí byla novinka. Kniha odstartovala v Dánsku velmi důležitou debatu ohledně kulturních a psychologických rozdílů. Myslím si, že tato debata byla velmi konstruktivní.

Zdá se, že pro mnoho lidí je psychologická perspektiva celé záležitosti osvěžující a snáze pochopitelná. První dvě vydání se vyprodala velmi rychle, ale vydavatel z neznámých důvodů nechce vydat knihu potřetí.

Od té doby byla kniha vydána také švédsky a anglicky, německé vydání se právě chystá.

 

Jste členem Dánské lidové strany. Jste spokojen se současným stavem azylové a migrační politiky? Co byste doporučil jiným zemím?

Záleží na tom, co chcete. Chcete-li žít v míru a záleží-li vám na vlastní kultuře, doporučil bych vám nezvat do své země muslimy. Pokud chcete hrát hazardní hru s bezpečností budoucích generací ve jménu vyšších principů, jako jsou směrnice EU nebo konvence OSN, můžete učinit jinou volbu.

Jelikož jsem psycholog a humanista, více si cením lidí než principů. A myslím si, že sociální kapitál – důvěra a solidarita – je pro blahobyt lidí velmi důležitý. Sociální kapitál je velmi vysoký v monokulturách a upadá v multikulturních společnostech, kde lidé s velmi odlišnými či navzájem rozpornými hodnotami nenacházejí společný základ pro své soužití.

 

Na závěr: máte nějaký vzkaz pro české čtenáře?

Ano, hned tři.

Za prvé doufám, že Česká republika a zbytek východní Evropy se poučí z odstrašujícího příkladu západní Evropy a nezopakují naši historickou katastrofální chybu, která už stála tolik krve, potu a slz.

Za druhé byste měli opravdu doufat, že západní část kontinentu to přežije. Protože pokud nepřežijeme, budete muset někdy za padesát let vynaložit ohromné prostředky k ochraně svých hranic, a to se slabší ekonomikou, protože oslábne vzájemný obchod.

To mne vede ke třetí radě: Když Čechům nabídnou práci v „uniformě“ například Němci nebo Francouzi, tak doufám, že ji mnoho Čechů vezme. Když se objeví takové nabídky práce, je to proto, že jsou nutné – a jak jsem říkal, týká se to také stability vaší vlastní situace.

Dívám-li se do své vlastní křišťálové koule, myslím si, že záchrana Evropy tentokrát nepřijde primárně od nás, ale od vás. Zní to hodně dramaticky, ale jako všechno ostatní je to hlavně psychologie. Podívám-li se na demografické složení obyvatelstva, je mi to jasné: střet mezi otevřenějším a černobílým myšlením je teprve na samém začátku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí.

Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí.

Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých.

Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal.

Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře.

Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“.

Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu.

Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“.

Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“.

Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera.

Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele.

Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější.

Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala.

Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu?

Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje.

Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.


Úterý 12. listopadu 2019


Celková plocha hlavního mediálního centra 2. čínského mezinárodního veletrhu dovozu činí téměř 13 500 metrů čtverečních. Najdete zde prostory pro různé funkce: pro konzultační služby, pro média, pro rozhlasové a televizní služby, tiskovou halu, prostor pro catering a volný čas a další. 2. čínský mezinárodní veletrh dovozu přilákal celkem 4300 novinářů, z toho téměř 900 ze zahraničí.

Kverulant.org zjistil, že úřady zaplatily na náhradách škod a pokutách v letech 2014 až 2018 celkem téměř dvě miliardy korun. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím při výkonu veřejné moci umožňuje vymáhat škodu po úřednících, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu. Takto však bylo vymoženo pouhých 14 milionů korun. To je podle Kverulanta zoufale málo, a proto je jeho cílem tuto praxi změnit.

V létě roku 2019 zaslal Kverulant.org žádost o poskytnutí informací o placení náhrad škod a pokut celkem 115 institucím veřejné správy. 107 institucí mu odpovědělo, kolik zaplatily na škodách a pokutách v letech 2014 až 2018 a kolik za tuto dobu vymohly od svých zaměstnanců, kteří tyto škody způsobili. Škodu nebo pokuty muselo ve sledovaném období zaplatit 84 institucí. Kverulant zjistil, že na náhradách škod a na pokutách zaplatily tyto úřady 944 milionů korun a od svých zaměstnanců zpět vymohly jen 10,5 milionů korun. To je pouhých 1,12 %. Aby byl obrázek o zaplacených škodách kompletní, je třeba k částce 944 milionů korun přičíst ještě jednu miliardu a dvacet dva milionů, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodnilo poškozené za činnost jiných orgánů. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun. Dohromady tak orgány veřejné správy vymohly od svých zaměstnanců jen 14 milionů korun, což je pouhých 0,71 % z částky 1 966 544 397 Kč.

Antisoutěž státních orgánů

Jednoznačným vítězem v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo zemědělství (MZe). To za pět let vyplatilo na náhradách škod 24 milionů korun a na pokutách 228 milionů korun. Dohromady tedy téměř čtvrt miliardy korun. Od svých zaměstnanců za jejich pochybení vyinkasovalo pouhých 381 korun. Náhrady škod, které MZe vyplatilo, jsou většinou odškodnění za nepřiměřené délky restitučního řízení podle zákona a ministerstvo je prý nevymáhá proto, že restituční řízení podle zákona o půdě jsou mimořádně komplikovaná jak po stránce skutkové, tak právní. Pokud jde o pokuty, které MZe zaplatilo ostatním orgánům státní správy, největšími položkami na tomto seznamu jsou dvě pokuty za cinknuté tendry na služby IT zakázky. V roce 2015 to byla pokuta ve výši téměř 83 milionů korun a v roce 2018 pokuta 71 milionů. Pokutu ve výši 37,5 milionu korun dostalo MZe za nezákonné postupy při rozdělování dotací v programu Rybářství 2007–2013. Protože MZe nezaplatilo včas, dostalo penále za prodlení s odvodem ve výši 11,5 milionu korun a byl mu vyměřen úrok z posečkané částky ve výši 5 milionů korun. MZe náhrady za takto zaplacené pokuty nevymáhá a odkazuje se na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 2764/2016 ze dne 12. dubna 2017, podle něhož se v případě uložení finanční sankce státu nejedná o vznik škody. Došlo tím totiž pouze k transferu finančních prostředků uvnitř státu, přičemž jeho majetek se zaplacením pokuty nezmenšil. Laicky řečeno, stát si pouze přendal peníze z jedné kapsy do druhé.

Druhým v pořadí v antisoutěži o placení škod a pokut a jejich nevymáhání je Ministerstvo obrany (MO). Obrana v letech 2014 až 2018 zaplatila na náhradách škod celkem bagatelních 482 tisíc korun. Šlo zejména o zaplacení vyrovnání ve výši 4 719 Kč celkem 102 žalobcům v rámci soudního smíru. Zato na pokutách zaplatilo MO za uvedené roky 88,5 milionů korun. Od svých osob odpovědných za tato pochybení nepožadovala ani korunu. Opět s odkazem na rozsudek, kde se uvádí, že když stát platí státu pokutu, tak škoda nevzniká.

Bronzové místo v lemplovství při nevymáhání zaplacených škod patří Ministerstvu vnitra (MVČR). Vnitro v letech 2014 až 2018 zaplatilo na náhradách škod 9,5 milionů korun a na pokutách skoro 64 milionů korun. MVČR Kverulantovi nesdělilo o jednotlivých škodách a pokutách žádné další údaje. Na svoji otázku, proč vnitro nevymáhá po svých zaměstnancích žádnou náhradu, ale Kverulant odpověď dostal. Ministerstvo detektivů mu odpovědělo: „K bodu 2. a 4. žádosti sdělujeme, že v letech 2014 až 2018 nebyl Ministerstvem vnitra uplatněn žádný regres vůči osobám, které má ministerstvo v personální pravomoci, neboť nebyla ztotožněna konkrétní osoba nebo osoby, odpovědné za vznik škody podle zákona č. 82/1998 Sb.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Karlovarská losovačka

Poslední organizací, která na škodách a pokutách zaplatila za posledních pět let částku vyšší než 70 milionů korun, je Magistrát města Karlovy Vary. Karlovarský magistrát zaplatil na škodách a pokutách téměř 71 milionů korun. Dominantní položkou na seznamu pokut je ta z roku 2016. Šlo o pokutu v částce 51 milionů a penále ve výši 17, 5 milionů korun za notoricky známou „karlovarskou losovačku“.

Jako karlovarská losovačka se označuje zmanipulovaná soutěž na výstavbu KV Areny v Karlových Varech z dubna 2006. Do obecného povědomí se dostal dvouapůlminutový videozáznam, na kterém se losující více než půl minuty snaží vytáhnout z losovacího osudí dva lístky se „správnými“ jmény firem, čemuž přihlížela smějící se notářka. Samotné losování v dubnu 2006 mělo za účel snížit celkový počet uchazečů o zakázku z 16 na 5, které potom magistrát oslovil. Při samotném losování těchto pěti firem vytáhl organizátor soutěže Roman Krist z osudí během několika sekund první tři firmy, následně se více než půl minuty snažil vylosovat čtvrtého účastníka finále a také pozdějšího vítěze soutěže – sdružení firem Syner, Metrostav a Bau-stav, přičemž losování glosoval slovy, že lístky budou asi slepené. Celému losování přihlížela notářka Lenka Machová, kterou počínání organizátora soutěže rozesmálo, přesto pak regulérnost soutěže potvrdila.

V roce 2008 karlovarskou losovačku prověřovala protikorupční policie, která ale případ nakonec odložila. Ani stížnost na postup notářky k Notářské komoře nebyl úspěšný. A ani na náhradách škod nechtěl magistrát od svých radních, zastupitelů či úředníků ani korunu. Prý škodu nebylo možné vymáhat: nebylo možné dohledat jednoznačně odpovědnou osobu za porušení, jehož následkem byla vyměřená sankce – jednalo se o rozhodnutí kolektivního orgánu. Legendární manipulace výběrového řízení známá jako karlovarská losovačka tak už asi zůstane navždy zcela nepotrestána.

Výlučné postavení Ministerstva spravedlnosti

Výlučné postavení mezi orgány státní správy v oblasti placení náhrad za škody má Ministerstvo spravedlnosti. To je sice ve výše uvedené tabulce s částkou zaplacenou na pokutách ve výši 10,5 milionu korun až na 16. místě, ale když započteme sumy, kterými Ministerstvo spravedlnosti odškodňuje poškozené za činnost jiných orgánů, katapultuje je to na první místo s částkou jedna miliarda dvacet dva milionů korun. Tuto částku vyplatil resort spravedlnosti v letech 2014 až 2018. Přibližně polovina této částky, přesně 535 milionu korun, vyplatila justice v rámci mimosoudního vyrovnání náhrady za škody vzniklé při výkonu veřejné moci v resortu justice. Sumu 486 milionu korun vyplatilo ministerstvo na základě soudních rozsudků. Částka, kterou ministerstvo vymohlo od osob odpovědných za vzniklé škody, činila ve sledovaných letech jen necelých 3,5 milionů korun.

Podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je stát odpovědný za vznik škody, kterou způsobil. Zákonná úprava přitom stanoví, že stát odpovídá za škodu na principu objektivním, přičemž odpovědnost státu je založena na současném splnění tří podmínek:

- nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí,

- vznik škody,

- příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Zjednodušeně řečeno, je nárok za zaplacení konkrétní škody podmíněn konkrétní chybou konkrétního státního úředníka. A na tohoto konkrétního úředníka pamatuje výše uvedený zákon v § 17 zákona v odstavci 1, kde se praví: „Nahradil-li stát škodu, ke které došlo při činnosti státního orgánu nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu od těch, kteří se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu, pokud byli k vydání rozhodnutí nebo k úřednímu postupu oprávněni.“

Kverulant se problematikou malé odpovědnosti úředníků za svoji práci zabývá již od roku 2015. Již tehdy shromáždil řadu údajů o této problematice a vyzval tehdejšího ministra spravedlnosti, aby se zasadil o změnu této nezodpovědné praxe. V odpovědi tehdejší ministr JUDr. Robert Pelikán uvedl, že Kverulantovo tvrzení o tom, že Ministerstvo spravedlnosti nemá přehled o výši vymáhaných a zaplacených náhrad, považuje za zavádějící. Zveřejnění této kauzy a přijetí služebního zákona, který dal úředníkům další prebendy, vyvolalo zájem médií.

Zdánlivě větší úspěch zaznamenal Kverulant na Ministerstvu financí. Na základě jeho zjištění připravilo Ministerstvo financí v roce 2016 novelu zákona, která úřadům přikazovala vymáhat škody po chybujících úřednících, tu však nakonec zamítla legislativní rada vlády.

Na jaře roku 2019 to byli Starostové a nezávislí, kdo se inspiroval Kverulantovou kauzou, a i oni navrhli, aby stát musel po úřednících, soudcích a státních zástupcích vymáhat škody, které při své práci způsobí. Poslanci hnutí STAN ve svém návrhu argumentovali tím, že podobné opatření platí už v obcích a krajích, a je tudíž namístě přenést tuto povinnost i na úroveň celostátní. „Zatímco pro obecní a krajskou úroveň platí, že samosprávy jsou povinny vymáhat po svých úředních osobách škodu, kterou svými rozhodnutími či postupem tito úředníci v samosprávě způsobili, a to až do výše 4,5násobku platu (u škody úmyslné celou), stát takto postupovat ze zákona vůči svým úředníkům nemusí,“ píší předkladatelé.

Úředníci by měli platit

V roce 2014 pracovalo pro erár 416 tisíc státních zaměstnanců. Na rok 2019 je jich „rozpočtováno“ závratných 470 tisíc. Výdaje na jejich platy poslední léta překračují částku 200 miliard korun. Dokonce mají speciální zákon o státní službě, díky kterému jsou prakticky nevyhoditelní. Z těchto důvodů je Kverulant.org přesvědčen, že úředníci by za svoje zásadní chyby měli platit. 

Tato kauza jasně ukazuje, že stát po chybujících úřednících vymáhá škody za jejich chyby zcela nedostatečně. Proto se Kverulant.org poprvé již v roce 2015 obrátil dopisem na předsedu vlády a ministry spravedlnosti, kultury, obrany, zahraničních věcí a životního prostředí, aby změnili praxi vymáhání škody za chyby státních úředníků. Marně, proto Kverulant v dubnu 2017 opět dopisem vyzval předsedu vlády, ministry financí a spravedlnosti, aby se konečně zasadili o změnu. Opět marně, a tak svoje zjištění z roku 2019 zaslal Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. Soudě podle celkem nic neříkající odpovědi NKÚ, opět marně.

{/mprestriction} 

Den s pěkným datem 11.11. přinesl nepěkné věci lidem na severovýchodě Sýrie v podobě odpálení několika aut v srdci mého rodného města Qamišlí, v důsledku čehož umřelo několik lidí a desítky byly zraněny. Této hromadné teroristické akci předcházelo zavraždění dvou arménských duchovních na cestě mezi Hasakou a Déir es Zor. 

Dnes se stalo se také to, že Turecko vrátilo první várku z tisícovky teroristů ISIS zpět do jejich zemí a prý v tom bude nadále pokračovat. Zajímavé je, že se Turecko tentokrát hlásí k přesunu teroristů směrem na západ, přitom ještě před pár lety mlčelo, když jich tisíce přecházely přes Turecko směrem na irácká a syrská území.

Od vpádu turecké armády společně s džihádisty do oblastí severovýchodní Sýrie uplynulo 33 dnů a za tu dobu dokázali zabít několik stovek lidí, několik tisíc zranit a několik stovek tisíc vyhnat z jejich domovů, to vše pod názvem vojenské operace „Pramen míru“. 

Jak je možné, že vrah a agresor šířící „mír“ po oblasti, zůstává nedotčen nikým a ničím, a naopak byl přijat před pár dny se všemi poctami v Maďarsku a ve středu se bude objímat se svým „dobrým“ kamarádem Trumpem v USA?

Co se ještě musí stát, aby svět rozeznal, kdo je zlo a kdo je dobro?

Kolik krve se ještě musí prolévat v zemích kolébky civilizace, aby mezinárodní společenství pochopilo, že jsme oběťmi trpného mlčení a přihlížení?

V den válečných veteránů je nám jasné, že války zdaleka neskončily, naopak, vstupujeme do nové éry, kdy silný chladnokrevně likviduje slabšího a že genocida, která začala před sto lety, stále pokračuje s těmi samými aktéry a na stejných obětech, v podstatě se nic nezměnilo kromě toho, že se vše přenáší v přímém přenosu, přesto to s některými světovými lhostejnými politiky nehne!

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 


Pondělí 11. listopadu 2019


Na vlnu swingu se naladí 33. ročník audiovizuálních cen TRILOBIT 2020. Historicky druhé nejstarší filmové ocenění vyzdvihuje nejzdařilejší filmové počiny předešlého roku. V sobotu 25. ledna 2020 rozdá křišťálové trofeje, vtáhne diváky do světa swingu a pozve i na taneční parket. Ceny každoročně udílí Český filmový a televizní svaz FITES ve spolupráci s městem Beroun a Městským kulturním centrem Beroun.

Martin Vadas, autor námětu a scénáře slavnostního večera, který bude přenášet i Česká televize, se při jeho tvorbě inspiroval knihou historika Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci – česká swingová mládež a její hořkej svět (Academia Praha 2016): „V roce půlkulatého výročí konce války se vracíme k připomenutí historizujícího paralelního příběhu tehdejší mladé generace, proto jsme tentokrát vsadili na motiv „POTÁPKY a SWINGAŘI se bouřili a bouří se zas“. V popředí opět stanou oceněné filmy a jejich tvůrci, které porota FITESu vyzdvihne tentokrát ve swingovém rytmu i ustrojení. A zaswingují si i diváci v sále i ti u televizních obrazovek.“

Hudebně-taneční večer se opět odehraje v berounském Kulturním domě Plzeňka a připomene zlatou éru swingu nejen na americkém kontinentu, ale i v naší vlasti. Jeho průvodcem bude moderátor Martin Myšička, swingové rytmy rozdmýchá kapelník Petr Kroutil se svým Original Vintage Orchestra. Kromě hudby je známý i jako představitel Dannyho Smiřického v seriálu Prima sezóna podle předlohy Josefa Škvoreckého.

O kvalitách loňských snímků již v těchto dnech rozhodují dvě sedmičlenné poroty. V odborné porotě zasedli filmoví a televizní tvůrci a znalci, členy dětské poroty jsou žáci a studenti z berounských škol.

Doprovodný program Cena diváků nabídne veřejnosti ochutnávku filmové tvorby uplynulého roku prostřednictvím dvoudenních projekcí v Městském kině Beroun 10. a 11. ledna. Diváci budou moci po zhlédnutí snímků hlasovat o svém favoritovi, který bude na slavnostním večeru odměněn nestatutární Cenou diváků – berounským Klepáčkem z dílny Muzea berounské keramiky.

TRILOBIT je symbolem cen, které v 60. letech uděloval Svaz československých filmových a televizních umělců FITES nejlepším uměleckým počinům za uplynulé roční období ve filmu a v televizi. Po karlovarském festivalu se tak jedná o jedno z nejstarších ocenění svého druhu v České republice. Cena TRILOBIT byla poprvé udělena v roce 1966 a dále v letech 1967, 1968 a 1969. V lednu 1970 byla činnost FITESu zakázána, tím se i udělování cen TRILOBIT na dlouhá léta přerušilo. Cena byla obnovena až v roce 1991.

Informace o doprovodných programech a o předprodeji vstupenek na slavnostní udílení cen budou postupně upřesněny na ZDE a ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Předčasné volby ve Španělsku – letos již druhé! – skončily opět patem. Současná španělská politická situace je docela zajímavým studijním případem „postmoderní twitterové demokracie“.

Při předčasných volbách, které proběhly v neděli 10. listopadu, se projevila spousta jevů typických pro světový vývoj posledních let:

- tradiční strany přestaly fungovat jako „velký stan“ pokrývající i svoje okraje politického spektra. Ty se odtrhly (na levici Podemos, na pravici Vox),

- nacionalistická pravice v podobě Voxuje relativně úspěšná, v neděli získala 15 procent hlasů a 52 poslanců v dolní komoře,

- do parlamentu se dostalo rekordní množství drobných straniček, majících třeba jen jednoho poslance,

- z výsledného mišmaše je nemožné poskládat politicky konzistentní vládní koalici, levou či pravou,

- identitární záležitosti, v tomto případě katalánská snaha o nezávislost, se staly tématem číslo 1, podobně jako v Británii Brexit.

Hlavní španělské politické strany jsem představoval už v únorovém příspěvku, to bylo ještě před prvními předčasnými volbami letošního roku. Od té doby se jejich charakter moc nezměnil, za poznámku stojí jedině pozvolné driftování Ciudadanos.

To je strana, která na žádném místě politického spektra nevydržela dlouho. Začínali jako liberálové podobní francouzským macronovcům. Když propukly velké korupční skandály, které ukončily kariéru bývalého premiéra Mariana Rajoye, vypadalo to chvíli, že lídr Ciudadanos Alberto Rivera bude novou hlavou španělské pravice.

Pak ale přišly jak potíže s divokou migrací přes Gibraltarský průliv, tak zejména katalánská krize, a na tom vyrostl Vox, kterému v těchto tématech důvěřuje více voličů než Ciudadanos, ačkoliv Riverova strana se Voxu snažila mocně konkurovat zprava. Nyní tedy Ciudadanos spadli z 57 na 10 poslanců, což je pro stranu nefalšovaná katastrofa.

Socialistický lídr Pedro Sánchez se s předčasnými volbami trochu přepočítal. Když je vyhlásil, vypadaly průzkumy veřejného mínění pro socialisty příznivě, ale nakonec se karta obrátila a ve výsledku má PSOE o tři poslance míň. Jejich hlavní levicová konkurence a možný partner, Podemos, přišla dokonce o sedm poslanců.

I kdyby PSOE a Podemos chtěly uzavřít koalici, k nejtěsnější většině 176 hlasů jim schází třicet poslanců. Pravice na tom není o moc lépe, prostý součet PP, Voxu a Ciudadanos vychází na 150 poslanců, o 26 méně, než by taková vláda potřebovala. (A to ani nemluvíme o tom, že uzavření trojstranné koalice by bylo daleko méně prosté než onen součet.)

Velká koalice PP + PSOE po vzoru SRN je vysoce nepravděpodobná. Číselně by to vycházelo, ale ve Španělsku nedošlo k německému procesu sbližování obou stran do neurčitého středu. Spíše se dá říci, že španělská pravolevá politika je dodnes pokračováním (občanské) války jinými prostředky. Lídr PP Pablo Casado dobře ví, že kývnout na velkou koalici by byla přesně ta chyba, která by Voxu zajistila budoucí dominanci na pravici – ve Španělsku není Vox ani zdaleka takové politické tabu jako AfD v Německu.

Rozhodující vliv ve věci existence vlády teď bude ležet v rukách jednotlivců zvolených za regionální strany. Do parlamentu bylo zvoleno celkem 13 malých straniček, což je rekordní počet; dohromady mají 40 poslanců. Asi nejkurióznější z nich je Teruel Existe, strana zastupující extrémně řídce osídlenou provincii Teruel (ve čtyřicetimilionovém Španělsku je 140 tisíc obyvatel provincie něco jako zaokrouhlovací chyba).

Lze očekávat, že některé z těchto stran se pokusí vyjednat se socialisty podporu menšinové vlády výměnou za hodně peněz a projektů ze státního rozpočtu pro jejich domovské regiony – zejména Baskové pro tenhle druh handlování projevují mimořádný talent.

Jiná věc je, že takové politické konstrukce složené z desatera malých organizací mají zhruba stejnou životnost, jako basa samohonky v námořnické krčmě ve Vladivostoku. Ve Španělsku se za poslední čtyři roky konaly čtyři volby do parlamentu (listopad 2019, duben 2019, červen 2016, prosinec 2015). S tímhle složením dolní komory je pomalu nakročeno na páté.

A propos: zajímavé lokální výsledky. Ceuta, město na africkém pobřeží silně sužované migračními vlnami z Afriky, dala 35 % hlasů protiimigračnímu Voxu, jehož kandidát vyhrál. Obě enklávy mají dnes poměrně hodně muslimských obyvatel; o křeslo poslance v sousední Melille svedla nesmírně těsný souboj lidová strana (PP) a místní islámsko-socialistická mikropartaj MsC. Nakonec velmi těsně vyhráli lidovci, ale změna demografie je patrná. Možná se zde příště Vox a PP budou muset domluvit na společném kandidátovi.

Co dál? Nominálně vyhráli socialisté, je tedy na Sánchezovi, aby se o něco pokusil. Pro případné další kampaně už moc munice nemá – Franco se dá vykopat jenom jednou.

Spíše je ale pravděpodobné, že patový stav bude pokračovat. Už jenom kvůli neřešitelné katalánské otázce. Jedna z největších zemí Evropy se ocitla v takovém politickém rozpoložení, že se jí fakticky nedá vládnout.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Božena Kjulleněnová byla přední osobností výtvarné kultury na Vysočině a zejména na mezinárodní umělecké scéně jednou z oceňovaných představitelek komorní grafiky v oblasti exlibris. 11. listopadu by se dožila 75 let.

V roce 1970 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze u profesora Františka Muziky, jehož imaginativní tvorbou byla zpočátku silně ovlivněna. V další etapě vyjadřovala energii tvořivého procesu vloženou do hudby a také do života přírody v gestických obrazech v technice enkaustiky a tuše. Protikladem jsou výrazně barevná, objektivní skutečnosti blízká díla s náměty zvířat, detailů vegetace a plodů. Zájem o krajinu vyústil u ní na přelomu tisíciletí a v prvních následujících letech v rozsáhlý cyklus tušových maleb na pomezí reality a snu. V grafice užívala nejčastěji techniku suché jehly, ve které osvědčila bohatou invenci a technickou jistotu.  

Na konci léta 1995 vystavila premiérově kolekci kreseb a maleb s titulem Energie. To téma pak měla otevřené, s pauzami pro jinou látku, asi deset let. Řekla, že vyjádřit energii výtvarným dílem bylo důsledkem předsevzetí vyznačit esteticky alespoň zčásti předmět jaderné elektrické síly, ovšem při rázném odmítnutí byť jen náznaku konkrétního ilustračního zpodobení užitnosti energie: Šlo mi, řekla, o vyjádření energie jako abstraktního pojmu. Zvolila jsem přenesený podnět z hudby, měla jsem na mysli energii, která je obsažena v obsahu a v dynamice interpretovaného hudebního díla. Při hledání vhodné malířské techniky se mně ukázala nejpřiléhavější enkaustika.

Zpočátku se inspirovala na obapolně vzdálených, nicméně pro sebe stejně přitažlivých hudebních březích – Chopinem a skupinou Queen. Pak přidala Mozarta, Janáčka, Debussyho, Čajkovského. Při paralelním poslechu hudby došla ke gestické abstraktní malbě.

V polovině 80. let definitivně odložila olejové barvy a před rokem 2000 ukončila tvorbu enkaustikou. Obrátila se k tuši. Černé tuše a jejích šedých valérů užívala v převládající míře v dynamicky rozšiřovaném cyklu Energie. Barevné tuše uplatňovala od začátku nového tisíciletí především na novém cyklu pojmenovaném Natura viva. Cykly se liší ne pouze tematikou (na jedné straně vyjádření hudby, na druhé květy, plody a ptačí peří), ale též formou. Cyklus Energie je zásadně nefigurativní, cyklus Natura viva vychází z předmětné skutečnosti, vězí ve věcnosti, již Kjulleněnová interpretovala s rozličnou mírou stylizace, jejímž prostřednictvím se od objektivity námětu svobodně odpoutala. 

Jedenáctkrát dostala příležitost ke knižní ilustraci. Tak navázala na svoji diplomovou práci (soubor dřevorytů) z roku 1970 věnovanou knize Ludmily Kybalové Jak se lidé obouvali. Čistota formy s akcentem na preciznost vedení linie, to byly Kjulleněnové předpoklady pro ilustrování básní. Početně patrně nejrozsáhlejší je Kjulleněnové tvorba vlastnických knižních značek (exlibris). Ty dávno pozbyly svého původní určení ve vlepování na přídeští knih, zato se staly předmětem mezinárodního prezentačního zájmu a rovněž vyhledávaným artiklem sběratelů drobné originální grafiky. V povědomí o sobě Kjulleněnová právě zde pronikla nejdále. V letech 1972 až 2000 byla účastnicí devětadvaceti prestižních specializovaných mezinárodních výstav. V mezinárodní soutěži exlibris k příležitosti olympijských her v Barceloně v roce 1992 získala třetí cenu a v roce 1997 první cenu II. bienále knižního umění ve slovenském Martině.

Rozsáhlou výstavu z Kjulleněnové tvorby za období čtyřiceti pěti let uspořádalo pod názvem Černá a bílá třebíčské Muzeum Vysočiny na podzim 2009. Určením neblahého osudu bylo to netušené autorčino poslední reprezentativní výstavní vystoupení. Pominutí autorčiny práce s barvou neznamenalo překážku v poznání, jak široce rozklenutý formou a vysoko vyzvednutý kvalitou je oblouk její tvorby.

Pozn.: Božena Kjulleněnová, rozená Dvořáková (* 11. 11. 1944 ve Zlíně – † 20. 11. 2010 v Třebíči) vystupovala v letech 1970–1981, provdaná za akademického malíře Josefa Kremláčka, pod příjmením Kremláčková, pak, provdaná za akademického malíře Borise Kjulleněna, vystupovala pod příjmením Kjulleněnová. V závěru života vystavovala také pod uměleckým příjmením Dvořáková – Kjulleněnová.

 


Neděle 10. listopadu 2019


Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání.

Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme.

Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností.

Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí.

Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak?

Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ukázka z knihy

Kouzla, která zabíjí?

Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni.

Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se.

Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl.

Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů.

„Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl.

Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku.

Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris.

„Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi.

Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho.

Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře.

„Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana.

„Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni.

Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“

„Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem.

„To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“

„Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“

„Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“

„Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se.

„Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“

„Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se.

„Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor.

„Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts.

Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit.

„Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se.

„Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal.

Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem.

„Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se.

„Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor.

Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času.

„Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha.

Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti.

Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry.

„Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem.

„Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.

 

Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.

 

Někdo mi vyprávěl, že Martin, později řečený svatý, se s někým rozdělil o svůj plášť. Ne, nebudu to nikde vyhledávat, někdo to rychle udělá a pošle mi, jak to bylo.

Protože tohle jméno sám nosím již drahně let, mohu svědčit, že to není špatné jméno, nikdo se mi kvůli němu nesmál, ani když jsem byl malý, je dost staré, aby mělo tradici a Martiny znám fajn kluky i Martiny b… Těch druhých je výrazně míň.

Nevím, jakou barvu měl ten Martinův plášť, to asi zůstane tajemstvím už napořád, ale když řeknete to jméno, většině lidí vytane na mysli bílá.

Opět domácí úkol pro někoho z vás – odkud pramení ta pověst o bílém koni, na němž jsem přijel/nepřijel i já? Třeba je to jednoduché, párkrát kolem svátku sv. Martina napadl sníh a příměr byl na světě. Podzim zahýřil barvami, rozzářil lesy paletou léta babího i indiánského a potom zhnědnul do odstínů hlíny uhrabané na záhonu či na hrobě. A když už bláta a deště a hnědí bylo dost, přišel sníh…

Teď, když napad sníh,/ když je venku mráz

My jsme v závějích,/ závěje jsou v nás…

Zpívala „Hegerka“ v písničce Rozvod a já si (dnes už potřetí) přeju, aby někdo našel na internetu autora textu a poslal nám ho.

Kůň byl bílý, bílý byl sníh, bílá byla vždycky i svatomartinská husa, krmená – cpaná šiškami, nahá prsa mazaná husím sádlem byla bílá jako mléko z jiných prsů pro kojence a bílý byl i šátek, který mě zpátky nezavolal (dej si ho do kastrola a dobré chutnání – parafráze na dobový šlágr Tvůj bílý šátek, tango).

A já se t ě š í m na tu martinskou, bílou chvíli, kdy se moje zatím jen fb přítelkyně Tereza Fišerová od Kosmasů zeptá, kdo zná nějakou literární postavu – rozuměj – z knih, postavu, která má jméno Martin. A těch Martinů bude najednou na té stránce tolik, tolik, jako peříček v duchně z té martinské a jistě i dalších a dalších hus.

A víte, co napíšu já?

Můj p r v n í Martin je Martin Dřevorubec z trilogie Trygve Gulbranssena Věčně zpívají lesy, který, když už starý a sedřený nemá kam jít, vrací se ke starému Dagovi na Medvědí důl. A zatímco spí na slámě u koní, konečně bez starostí, odchází – ve spánku – tam, odkud přišel, tam, kde slovo starost neznají.

D r u h ý Martin jsem já sám. Ano, já sám jsem i literární postavou z vlastní knihy povídek Jako v nebi (povídky Sůl nad zlato, O Haničce). Jak vidíte, začínám být originální, velmi originální!

A budu v tom pokračovat zase do třetice, takového Martina jako já toho třetího mít nikdo nebude, he, he heč a hepšík! Víte, kdo je můj třetí literární Martin?

No, nebudu vás napínat.

Můj t ř e t í Martin knižní je houser Martin z knihy Selmy Langerlofové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Jo, jo, je to ten houser Martin, který vyslyší vábivé volání divokých husí a s klukem Nilsem, zmenšeným do velikosti skřítka na zádech, opouští rodný dvůr a vydává se na dalekou cestu…

Zapomněli mu přistřihnout křídla.

Leťte ke sluníčku jménem radost, Martinové, nebo sedlejte bělouše.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Krvavé nepokoje v Iráku nejspíš nepřinesou žádnou pozitivní změnu. Z pohledu Evropy je to spíše riziko.

Vzhledem k tomu, nakolik jsme si už zvykli na špatné zprávy z arabského světa (kdy vlastně naposledy přišla nějaká dobrá?), si toho moc nevšímáme, ale v Iráku už druhým měsícem probíhají krvavé protesty proti vládě, které stály zatím život zhruba 270 lidí. To je docela dost – podle projektu Correlates of War (PDF) se za mez občanské války považuje „1000 battle-related deaths“. Nevím, zda by se takové chaotické násilí dalo počítat jako bitva, každopádně je to dění velmi varovné. Sousední Sýrie se ještě ani nestihla zklidnit a druhý nestabilní stát v regionu už se zase začíná viklat na svých vratkých nohou.

Méně krvavé, ale přeci jen rozsáhlé protesty už letos postihly Libanon, Alžírsko a Egypt. Všechny tyto země dohromady mají skoro 200 milionů obyvatel převážně mladého věku. Destabilizace kterékoliv z nich, ale zejména těch tří velkých (Libanon je maličký), by nepochybně vedla k další migrační vlně srovnatelné s rokem 2015, ne-li větší. Zvlášť pokud by „vyjel z kolejí“ stomilionový Egypt, kde sekulární vláda generála Sísího není u příznivců Muslimského bratrstva nijak oblíbená.

V téhle souvislosti moc nechápu, proč takovému dění dávají média stále ještě nálepku „arabské jaro“. Jaro má konotaci něčeho pozitivního, optimistického, co přináší nový život, rozkvět a slibuje příchod léta. Dosavadní zkušenost s „jary“ v našem okolí ale nic takového neukazuje. Já bych tomu dění říkal spíš „arabská sopka“, případně „arabský výbuch přetlakovaného papiňáku“.

Všechno má svoje výjimky. V mezích demokracie se jakžtakž udrželo Tunisko, ani poslední prezidentské volby na tom nic nezměnily; i tam ovšem panuje velká nespokojenost s životní úrovní. Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, korupce, korupce, korupce. Vlastně se ty stížnosti ani moc neliší od poměrů v Itálii či ve Španělsku, však je omývá jedno moře. Ale kdyby všechny arabské státy fungovaly aspoň jako Tunisko, nejspíš bych teď psal o něčem jiném.

Leč nefungují. Země jako Irák jsou na tom daleko hůř a zdaleka to není jen historií cizích vojenských intervencí. Prudký nárůst obyvatelstva bývá spojen s nestabilitou a obzvlášť těžké jsou situace, kdy ekonomika nestačí těm masám mladých mužů poskytnout dobrá pracovní místa a oni zůstanou „na dlažbě“, respektive na ocet v domech svých rodičů (v tradiční společnosti se nezaměstnaný a ekonomicky nezajištěný mladík jen tak neožení), takže ani toho sexu si neužijí.

Jak říká nějaké přísloví, jehož původ už si nepamatuji: pro ruce, které nemají nic prospěšného na práci, si ďábel vždycky nějaké úkoly najde. Takhle už v 70. letech „ajatolláhův dav“ smetl v Íránu sice nepopulární a autoritářský, ale přeci jen moderní šáhův režim a nahradil jej teokracií, ze které za dobu její existence uteklo několik milionů vzdělaných lidí. Prostě ty krásy islámské republiky nejsou ochotni snášet. Ano, Írán není arabská země, ale přeci jen je součástí tamní širší kulturní sféry a dost často se ukáže, že ve vývoji měl před svými sousedy náskok. A zrovna ten problém „davu mladých mužů“ tam byl vidět o generaci dříve než jinde.

Porodnost v arabském světě sice poklesla, ale mládež, která plní v Káhiře, Alžíru nebo Bagdádu ulice, jsou lidé narození zhruba v letech 1990–2005, čili v době, kdy porodnost přeci jen překračovala tři děti na ženu, v případě Iráku dokonce pět.

Zajistit takovému množství mladých lidí slušné životní podmínky je těžký úkol i pro vyspělé ekonomiky, a toto vesměs vyspělé ekonomiky nejsou. Státy, které si zvykly na přísun peněz z těžby ropy, jsou vystaveny neustálému kolísání její ceny na světovém trhu. Ty, které ani tu ropu nemají, můžou v nejlepším případě doufat v přesun nějakých montoven z Evropy – a ten se bude realizovat jen tehdy, uvěří-li investoři, že v dané zemi bude klid. Do potenciální válečné zóny nikdo peníze lít nebude.

Další velký problém této oblasti: potraviny. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva daleko utekl místní potravinářské výrobě. Regiony, kde se kdysi zrodila usedlá zemědělská civilizace (pamatujete ještě na ty mapy z učebnic dějepisu? Jeden flíček – starý Egypt, druhý – stará Mezopotámie), jsou nyní odkázány na dovoz jídla z ciziny.

A nebavíme se přitom o nějakém malém dovozu. Situace se během druhé půlky 20. století obrátila zcela drasticky. Egypt byl po pár tisíc let obilnicí východního Středomoří a tamní úroda živila i Řím na vrcholu jeho slávy. Nyní dováží země na Nilu zhruba 12,5 milionu tun pšenice ročně, daleko víc, než kolik sama vypěstuje. Je to ovšem mimo jiné tím, že dnešní Egypt má podstatně víc hladových úst než celá dávná římská říše. (Výborná diskuse na subredditu AskHistorians, který si potrpí na kvalitní příspěvky.) A bývalý mocný Babylon na tom není o nic lépe – moderní Irák dováží polovinu své spotřeby obilovin, mimo jiné z Íránu, který tím získává nad svým sousedem další soft power.

Z hlediska pozorovatele z roku 1950 je to stejně absurdní vývoj, jako kdyby Francie začala masově dovážet víno nebo Vietnam rýži. Leč stalo se – a tím mají příslušné země zaděláno na další nestabilitu. O dovoz potravin se vesměs stará stát a subvencuje je, aby i ti nejchudší měli aspoň co jíst. Jakmile ale kupní síla daného státu na světovém trhu poklesne, nebo ceny příslušných komodit příliš vzrostou, je zle.

V. I. Lenin kdysi pravil, že „každý národ je tři zmeškaná jídla od chaosu“ a já bych mu v tomto případě věřil; Lenin byl na vytváření chaosu odborník. Jenom ta konstanta „třech zmeškaných jídel“ je trochu nejistá, odhadl bych, že v případě některých arabských zemí na to možná stačí i dvě.

No, proč to vlastně píšu? Protože mě baví předpovídat budoucnost, i když třeba nepřesně. Výše zmíněné faktory totiž patří k těm, které se nedají snadno politicky změnit a mají obrovskou setrvačnost.

Trh s potravinami je globální a světová populace bude ještě několik nejbližších desetiletí narůstat, což znamená, že zásobování nově narozených miliard lidí potravinami bude přinejmenším nejisté; a složení obyvatelstva v zemích, jako je právě Irák nebo Egypt, vcelku jasně ukazuje, že mladých mužů bude v nejbližších letech dorůstat ještě spousta.

Stejně tak se nedá úplně čekat, že by se z těchto států stali nějací ekonomičtí tygři. Ani Libanon zatím neprojevuje žádný trend se stát novým Singapurem a Egypt či Irák vlastně nemají světovému trhu moc co nabídnout; nejvzdělanější lidé mají tendenci z takových států utíkat, aby se uplatnili jinde, jenže to zároveň jejich staré vlasti odsuzuje ke stagnaci, už tak dost zafixované místními nepříliš schopnými elitami. Jediný technologicky skutečně vyspělý stát celé oblasti je Izrael, a ten se z pochopitelných důvodů se svými arabskými sousedy o důležité technologie dělit nebude. Možná tak o odsolování mořské vody, ale o nic, co by se časem dalo použít proti dárcům samotným.

A co z toho plyne pro nás? Scénáře typu Sýrie se v okolí Evropy nejspíš budou v nejbližších třiceti letech opakovat. I kdyby nedošlo k plnokrevným občanským válkám, minimálně pouliční neklid srovnatelný s tím současným iráckým bude častější než dřív. Ale osobně bych se divil, kdyby nějaká Sýrie číslo dvě nebyla.

Takové události budou samozřejmě motivovat část tamních obyvatel k tomu, vyrazit „na cesty“, a tamní obyvatelstvo, bereme-li to od Maroka až po íránské hranice, už v součtu tvoří stamiliony; i jedno procento takové masy na pochodu je slušný zástup. Prudký vzestup divoké migrace přes Balkán a Středozemní moře roku 2015 nemusel být ani tak ojedinělou krizí, jako spíš předznamenáním možných větších krizí budoucích.

Přitom vůbec nemůžeme počítat s tím, že Turecko bude dělat špinavou práci za nás, i kdyby jednoho dne neseděl v Ankaře kníratý strejda Erdogan. Ona je to nevděčná role a Turci jsou hrdí. Někdy možná příliš hrdí, ale v tomto případě se jim nedivím. Taky bych nechtěl cizím bohatším lidem dělat vrátného.

Podívám-li se na to střízlivě, máme chvilku relativního klidu, abychom se připravili na další migrační krize, možná větších rozměrů než ta minulá, která ještě ani neskončila (185 tisíc žádostí o azyl za rok 2018 jen v Německu není banální číslo). Bohužel se mi zdá, že si ten krátký oddech řada evropských politiků spletla s trvalým zlepšením a takovým věcem, jako je demografický vývoj v okolních regionech, vůbec nevěnují pozornost.

Jednou z důležitých vlastností civilizace je schopnost myslet trochu do budoucna. U nás v Evropě je tahle schopnost hodně selektivní. Řešíme vývoj klimatu do roku 2150, no dobrá. Ale otázku, co budeme dělat v případě, pokud v nepříliš vzdáleném Iráku či Egyptě za pár měsíců či let přijdou ke slovu bomby a samopaly, tu jsem v tisku moc přetřásat neviděl. A přitom ty podmínky tam k tomu očividně jsou. Tohle „jaro“ jen tak neskončí.

Jenže Greta, která by kvůli tomu začala stávkovat před školou, by byla za fašistku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Sobota 9. listopadu 2019


Třetí listopadová sobota bude patřit sedmému ročníku Noci divadel – tentokrát s tématem „Divadlo a svoboda“. Do akce se 16. listopadu zapojí přes 100 divadel, souborů a institucí z více než 30 českých měst. Divadla opět nabídnou netradiční programy jako noční prohlídky a bojovky, divadelní dílny, tematické diskuze a přednášky, výstavy i performance, a to zdarma nebo za symbolické vstupné.

Nabitý program s tématem sametové revoluce si každá scéna zorganizovala po svém. Ostravská divadla se spojila a nabídnou cyklus „vaňkovských“ jednoaktovek. Divadlo Petra Bezruče, společně s Národním divadlem moravskoslezským a Studiem G tak nabídnou kromě Havlovy Audience také Příjem Jiřího Dienstbiera a Arest Pavla Landovského.

Divadlo Šumperk odhalí pomník k 17. listopadu a po procházce k lavičce Václava Havla uvede autorské představení #MateHoleRuce. Táborské Divadlo Oskara Nedbala nabídne mimo několika koncertů a představení také výstavu Můj rok 89‘. Městské divadlo Zlín připravilo komentovanou procházku s Rosťou Markem nazvanou Divadlem pracujících po stopách Občasného fóra.

Pražský Činoherní klub uvede scénické čtení Havlovy hry Protest. Národní divadlo v Praze přichystalo tematickou procházku s podtitulem Podoby svobody v Anenském areálu či dílnu pro teenagery Svoboda slova, která se zaměří na práci s textem. Pražské Divadlo Komedie uvede ve foyer výstavu Divadlo a revoluce a besedu Sametová divadla s Liborem Vodičkou a Bárou Štěpánovou.

Institut umění – Divadelní ústav připravil vernisáž výstavy Divadlo a svoboda – První dekáda nezávislosti českého divadla po roce 1989 a hravou bojovku pro děti a rodiče Svoboda: Dá se to jíst?. Moravské divadlo Olomouc připravuje inscenaci Samet a výstavu fotografií.

Divadlo na cucky nabídne moderovanou diskusi O vývoji české společnosti od roku 1989 a scénickou črtu Podvečer v listopadu na motivy knihy Jací jsme dnes Jaroslava Spurného. Městské divadlo Varnsdorf uvede hokejovou odyseu pro celou rodinu nazvanou 2:0 4:3. Experimentální prostor NoD přichystal scénické čtení i speciální vydání improvizace souboru 11:55 s titulem Demokracie není bordel. Některé z těchto programů podpořil Institut umění – Divadelní ústav v rámci speciální výzvy k Noci divadel.

Sedmý ročník této divadelní události nabídne diskuse s pamětníky a aktéry společenských a politických změn po roce 1989 a přednášky, výstavy, instalace, představení a další akce na téma „Divadlo a svoboda“.

„Souběh letošní Noci divadel s demonstrací Venku je hezky, pořádanou 16. listopadu spolkem Milion chvilek pro demokracii, otevřel pro divadla další možnost vyjádřit se k současné společenské situaci a také programové možnosti. Některé soubory – jako například Jihočeské divadlo nebo divadlo Ponec – se rozhodly demonstraci do programu přímo zařadit. Mnohá pražská divadla zohlednila demonstraci úpravou svého programu, například posunem do večerních hodin,“ vysvětluje Martina Pecková Černá za organizátory Noci divadel.

Česká Noc divadel je součástí mezinárodního projektu European Theatre Night, který v roce 2008 odstartovala chorvatská Noc Kazališta. Myšlenka společného divadelního svátku se postupně rozšířila do více jak desítky evropských zemí. Počtem zapojených divadel i návštěvností je česká Noc divadel, která existuje od roku 2013, největším projektem v rámci European Theatre Night.

Program jednotlivých divadel najdete ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Na přelomu 19. a 20. věku prodělal ženský oděv přerod jako nikdy předtím. Z těsných korzetů a neforemných krinolín či turnýr se postupem času vytvořily volnější sukně a halenky. Emancipované ženy také inklinovaly k maskulinnímu, pohodlnějšímu stylu oblékání, jehož dominantními prvky jsou kalhoty, vesty a saka. Svůj podíl na tom měla, kromě většího zapojení „něžného pohlaví“ do pracovního procesu, i vzrůstající obliba sportu a dějinné okolnosti (válka), při kterých došlo k značnému rozšíření nošení uniforem ženami – tedy oděvu typicky mužského.

Oblečení mělo od pradávna především funkci praktickou. Mělo chránit jeho nositele před chladem, žárem či jinou nepřízní počasí a usnadňovat mu pohyb i jiné lidské činnosti s tím spojené. Je tedy až s podivem, kolikrát v historii vešlo do módy to či ono nepraktické uspořádání šatu, které mělo především demonstrovat stav a hmotné zajištění jeho nositele. Ženský oděv v době baroka, který nosily aristokratky či bohaté měšťanky, nabral monumentálních rozměrů s monstrózně velkými krinolínami a zdraví škodícími korzety, které se udržely po celé 19. století.

Korzet

V 19. století se velmi rychle formuje třída patricijských rodin – tzn. měšťanstva, které vznáší vlastní požadavky na nákladnost a okázalost oděvu. Důležitou roli hraje také rozvíjející se textilní průmysl, ať už jsou to textilní manufaktury, krejčovské salony, kloboučníci, obuvníci či obchodníci s textiliemi. Více než kdykoliv předtím se také v tomto období setkáváme s deformací postavy pomocí šněrovačky. Krejčovské umění se stále více zdokonaluje, k čemuž po přelomu století přispívá i rozšíření šicího stroje.

Módní diktát volá po stažení figury. „Něžné pohlaví“ je ochotno se dobrovolně sešněrovávat, což prokazatelně ničí jeho zdraví – deformuje hrudní koš a stlačuje vnitřní orgány. To, že ženy pravidelně omdlévají na procházkách či odpoledním čaji, patří k běžnému koloritu dne. Dáma tak může ukázat svoji křehkost a bezbrannost a nechat se zachránit od pohledného kavalíra, jenž je sám upjatý v příliš těsných kalhotách i nákrčníku. Takový muž, dobře oblečený, je vždy připraven svoji múzu zachránit a poskytnout jí první pomoc, když na ni jdou mdloby.

Chemise

Na přelomu 18. a 19. století celou Evropu ovládnou šaty, později nazývané chemise, které jsou blízké antickému nešitému oděvu a původně byly odvozeny z praktické košile pro kojící matky. Tvoří tak důležitou odbočku od korzetového diktátu. Přichází do módy v době porevoluční, tzn. po Velké francouzské revoluci, kdy obecně panuje nevlídnost vůči všemu, co připomíná okázalost francouzského dvora. Toto období tedy zcela zavrhuje mohutnou krinolínu a nákladnou paruku, jinak obvyklé součásti oděvu movitých nositelek.

Problémem chemise však bylo užití příliš vzdušných a lehkých materiálů, mnohdy absence rukávů, a tedy nehřejivosti šatů, jež byly oblékány i v zimním období. Chybějící textilie v horní části těla tak byla nahrazována dlouhými rukavicemi či šálami a kožešinovými boa. Oděv tedy nedeformoval postavu, avšak jeho nošení končilo velice často nachlazením a na počátku 19. století také četně i úmrtím nositelky.

Krinolína a turnýra

Od 30. let 19. věku se tedy opět vrací móda korzetů a krinolín. Ženský oděv se v této době stává ještě složitějším, zatímco ten mužský se jeví střídmý a praktický. Na muže čekají velké úkoly – ať již politické či hospodářské, kdežto ženám je určena výhradně starost o domácnost či reprezentace rodiny na veřejnosti. Samotný pohyb v tomto ustrojení činil mnohým dámám značné obtíže. Ženy se tak musely naučit ladnosti pohybů – tzn. běžné chůzi, vystupování a nastupování do kočárů, jak se s krinolínou vhodně posadit atd.

Tvar krinolíny se postupem času více a více zvětšuje. Nejdříve připomíná tvar kopule, později spíše pyramidy s dolním průměrem až dva metry. Nákladnější modely mívají i vlečku, a tím se postupně proměňuje ideální dámská silueta, ze které se později vyvinou šaty s turnýrou, česky nazývané honzík. Úzká ženská silueta s dominantní dlouhou úzkou sukní je v zadních partiích doplněna vycpávkami. Jsou buď jednodílné nebo dvoudílné, skládající se z vycpané sukně a živůtku nebo kabátku. Turnýru nejdříve nosí nejvyšší společenské vrstvy, až postupně proniká i do řad měšťanstva. Na venkově se ještě dlouho do 70. a někdy i 80. let 19. století udržuje zvyk tehdy již staromódní krinolíny.

Konec 19. věku je už ve znamení štíhlé dámské siluety bez honzíku, stále ještě stažené v pase, s dlouhou sukní, složitým účesem a módním kloboukem, avšak časy se mění, a tím se částečně začíná proměňovat i móda.

Reformní tendence 19. století

Již v průběhu této éry můžeme na solitérních osobnostech sledovat nošení maskulinního oděvu. V Čechách je to například herečka Katynka Krákorová, milenka Vojty Náprstka, jež si zkrátila vlasy a nosila košili s vázankou. Později k pánskému střihu oblečení inklinovala lékařka Anna Bayerová či Zdenka Braunerová, která pravidelně pohoršovala „počestné“ obyvatele Roztok jízdou na kole v kalhotách, kde měla ateliér. Právě rozvoj sportu výraznou měrou přispěl k reformě oděvu a rozšíření obliby nohavic či krátkých kalhotek.

Roku 1851 navrhla Amelia Jenks Bloomer nohavice odvozené z tureckých kalhot, stažené u kotníků, přes které byla přehozená kratší sukně. Podle Bloomerové se jim říkalo „Bloomers“. Oděv však nevzbudil zájem široké veřejnosti a byl spíše terčem vtipů a vděčným námětem pro dobové karikaturisty. Na přelomu 19. a 20. století s popularitou cyklistiky vzrůstal i počet žen, nosící různé typy nohavic, jelikož v dlouhé sukni nebyla jízda na bicyklu prakticky možná. Podobně i jiné typy sportovních aktivit přispěly ke zkracování sukní a později jejich úplným nahrazením za krátké kalhoty, které umožňovaly volný pohyb či dokonce cvičení na nářadí.

Praktické oblečení

Přelom 19. a 20. století se již nese v duchu postupného odpoutávání od korzetové módy. Stále více a více žen nosí blůzu a sukni, či kostým. V době první světové války se ženy ještě více aktivně zapojily do pracovního procesu či se dokonce podílely na práci pro armádu. Ženy se také staraly o nemocné v běžných či polních špitálech a nemocnicích. A i zde nosily většinou uniformy, složené z jednoduchých bílých šatů, připomínajících zástěru. V této době již také celá řada žen přijala práci telegrafistek či poštovních úřednic, kde však stále ještě odívaly volnější variantu korzetových šatů.

Poválečná léta

V době po první světové válce se výrazně prosazují šaty pohodlného volného střihu. Sukně se zkracuje ke kolenům, stejně tak se zkracují i účesy. Základem šatníku nové moderní ženy se stává trojdílný komplet, skládající se ze sukně, vesty či saka a pulovru. Tzv. dámský kostým vešel ve známost především díky Coco Chanel, která brojila proti složitým korzetovým šatům a nepraktičnosti oblékání.

Slavná návrhářka spojila propracovanou krejčovinu s kvalitními britskými látkami – jako byly tvíd a vlněné textilie. Vyšla z pánských sportovních oděvů a upravila je pro dámskou figuru. Inspirovala se i lodními kabátci, košilemi, pruhovanými tričky a upravila také před sto lety populární šaty ve stylu chemise. Módu představila jako přístupnou pro všechny sociální skupiny, a tím částečně zmizely nákladné oděvy jakožto symbol bohatství a moci.

Bylo to tedy jakési demokratické oblečení, symbolizující nástup nové doby. Mnoho žen také začalo zcela běžně nosit kalhoty jako denní součást svého oděvu. V první polovině 20. století se světovou propagátorkou maskulinní módy stala herečka Marlene Dietrich, jež se v pánském oblečení objevovala nejen ve svých filmech, ale nosila ho i v osobním životě.

Historie milovní čtenáři se více o proměnách módy v éře modernizace mohou dozvědět na přednášce Reforma oděvu. Ta se koná 19. prosince 2019 v 18 hodin v Náprstkově muzeu jako doprovodný program výstavy o ženské emancipaci Vlastním hlasem, jež je přístupná do konce roku 2019.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Pátek 8. listopadu 2019


Básně a současně mysteriózní výjevy; zas a zas. Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) napsal přes 350 básní, sbírka Houby z Yuggothu jich přibližuje (zrcadlovým způsobem) 45. Anglické originály těch „pseudo-sonetů“ jsou vždy na levé straně dvojstrany, český ekvivalent Tomáše Kratochvíla vpravo.

Úvodem se dozvíme, měli na Lovecraftovu poezii vliv Alexander Pope a Samuel Johnson a již roku 1916 složil poému Poe(t)ova noční můra. Okolo roku 1922 však se psaním veršů přestal, ovšem ne navždy. Mezi 27. prosincem 1929 a 4. lednem 1930 vytvořil právě sbírku Houby z Yuggothu, a to zřejmě pod vlivem spolupráce s Maurice W. Moem, autorem – nikdy nevydané – knihy Brána k poezii, s níž mu Lovecraft pomáhal.

Jeho verše nejsou příliš dobré, i když samozřejmě záleží také na kontextu a úhlu pohledu. Často jde jen o maskované mikro-povídky (Studna) a pokaždé o pokus generovat hrůzu. S tím také stojí a padá sonet Zvěstovatel či Hvozd, upozorňuje autor předmluvy S. T. Joshi.

Očekávání anebo Zázemí mají autobiografické prvky, poměrně hlubokomyslné jsou Spojitosti, „apokalyptický“ se zdá sonet Nyarlathotep. Nezaměňujme jej s podobnou básní v próze z roku 1920.

Lovecraft při psaní nechával krystalizovat své sny, nápady a představy, přičemž odborník na jeho dílo S. T. Joshi se domnívá, že v Houbách z Yuggothu produktivně zpracoval svůj poznámkový blok. Také díky tomu „uklidil“.

I autor českého doslovu Tomáš Kratochvíl má pocit, že zvláštní tvůrce vyjadřoval v této sbírce to, co se mu do prózy nevešlo či nehodilo. Jde o itinerář jeho tvorby, ale jeho sbírku je možné číst i jinak. Dostane-li se vypravěč k „nebezpečné knize“, a to se stane hned v prvých třech sonetech, lze zbytek veršů prostě chápat i jako vize, které zažije právě doma nad onou knihou. Ostatně kolem roku 1933 Lovecraft přepsal první tři sonety do ryze prozaického fragmentu Kniha, stejně jsou propojeny některé další básně. Yuggoth je vzdálená planeta, která bude později mnohokrát připomínána v povídce Šepot ve tmě, ale zde se o ní čtenář dozvěděl poprvé.

A „pseudo-sonety“? Tím výrazem editoři naznačili, že se autor nedává vázat metrickými pravidly; zato reflektuje vlastní pocity odcizení a také dojem, že se snad ani „nenarodil do správné doby“.

Přeceňovány bývají další a další souvislosti, které Lovecraftem posedlí badatelé neustále odhalují mezi jeho prózami i verši. Ale badatel Price míní, že to pro Lovecrafta byl jen prostředek k vytvoření toho správného dojmu. Ony občasné odkazy na jiné příběhy či božstva dodaly textu šťávu i punc věrohodnosti a nic víc neznamenaly. Představa některých, že svá díla vsazoval do předem vypracovaného univerza, je tudíž asi scestná. Ano, univerzum vzniklo, ale z valné části až po jeho smrti.

A jaký mají Lovecraftovy nedokonalé sonety smysl, mají-li jej? Občas přinejmenším ukrývají některé postřehy a „každá krása“ maskuje – podle Lovecraftova názoru – „strašlivou a temnou“ vnitřní stránku.

Samý závěr knihy tvoří stať Kde hledat spojitosti s Lovecraftovou další tvorbou?, která dává k diskusi i otázku, zda je záhadnou knihou zmiňovanou úvodem pověstný Necronomicon. Ten však obvykle nevyvolává vize, jako se to zhusta děje tady, nýbrž přivolává bytosti „zvenčí“; takže se spíš jedná o tzv. Azathotovu knihu, jak naznačují i čtvrtý a pátý sonet.

V básních jsou jak výslovně, tak náznakem zmiňována i bájná města Arkham a Innsmouth, některé verše pak odkazují na tehdy objevenou planetu Pluto a příběh dvanáctého sonetu rozvinul autor později v povídce Sny v čarodějnickém domě. Patnáctý sonet se stal základem románu V horách šílenství (1931). Lovecraft sice vycházel z vlastních nočních můr, ale stačil k nim někdy jen pobyt v New Yorku či metru.

Sonet Spřaženci je neoficiálním úvodem povídky Hrůza v Dunwichi (1928) a editor připomíná, že už roku 1927, tedy jen krátce před sepsáním Hub z Yuggothu, četl Lovecraft Krále ve žlutém (1895) Roberta W. Chamberse. A nato se řeší, nakolik se to zde odrazilo při zohlednění jisté žluté masky.

Jindy klasik nevychází ani tak ze své svébytné četby a jenom nostalgicky připomene Atlantidu. V Usídlení jako by poté již podruhé líčil prózou zachycené Bezejmenné město (1921) a elegická básnička Malý Sam Perkins má ještě kurióznější původ. Jmenovalo se tak Lovecraftovo kotě; ale roku 1934 – po pouhém čtvrtroce života – objevil v houštině jeho mrtvolku. Sepsal ovšem i mnoho básní pro jiné kočky svých přátel a vždycky verše věnoval přímo dotyčným kočkám, nikdy ne lidem.

(Žádnou část textu knihy Houby z Yuggothu nelze kopírovat či uveřejnit bez souhlasu nakladatele, a to jak v tištěné, tak v elektronické podobě: „Jinak vás sežere Cthulhu!“ )

 

Howard Phillips Lovecraft: Houby z Yuggothu. Předmluva Sunand Tryambak Joshi. Přeložil, přebásnil a doslov doplnil Tomáš Kratochvíl. Redakce veršů a korektury Leonard Medek. Ilustroval a obálku vytvořil Martin Milan. Jako 33. svazek edice Západní fantastika vydalo nakladatelství Straky na vrbě. Praha 2019. 152 stran

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Příklady klamů, jimž podléháme jako oběti egocentrických zkreslení, jsou povážlivé, tvrdí kniha Záhada rozumu. Nakladatelství Host zpřístupnilo širší čtenářské obci první čtyři básnické sbírky brněnského klasika Ivana Blatného. A před úspěchy čínského filmu spadne hřebínek i tomu nejvášnivějšímu vyznavači kvalit naší současné kinematografické produkce.

 

Hugo Mercier, Dan Sperber: Záhada rozumu (Host 2019/ překlad Marek Sečkař)

Tuto knihu jsem měsíce vláčel s sebou po Evropě a mnohdy marně hledal čas na potřebné soustředění na četbu. Kognitivní vědec a antropolog různých generací se sešli v pařížském Institutu Jeana Nicoda a shodli se na tom, že je nejvyšší čas ukázat, že za rodinovsky vznešeným pojetím lidského rozumu se skrývá poněkud vyděšené a sebestředné klubko inferencí, u nichž daleko důležitější roli než uvažování hraje intuice. Příklady klamů, jimž podléháme jako oběti egocentrických zkreslení, jsou povážlivé a nabádají, abychom ke svým myšlenkám chovali trvalou nedůvěru. Interakcionistické pojetí rozumu odhaluje absolutní nezbytnost sociální komunikace a vykazuje individualistické titány do zámezí. Ať žije team!

 

Ivan Blatný: Paní Jitřenka (Host, Druhé město 2019)

Sympatický soubor čtyř brožur zpřístupňuje konečně širší neodborné čtenářské obci první čtyři básnické sbírky brněnského klasika. Paní Jitřenka vyšla poprvé v Melantrichu v roce 1940 a dnes je to milé setkání s poezií, jak jsme ji znávali, jak jsme ji milovali a jak se už dnes nepíše. Tiché melodie vyťukávané virtuózními rýmy, šál vzpomínky v podvečerním vánku, erotická něha věcí. A po mnichovu báseň Povzdech: „Na plástve úst si vzpomínám/ dívek, jež hovořily./ Sklo křídel bystřin zní až k nám/ a v krvi, moji milí.// Vždyť je to jenom čeština,/ vnořená do studánky./ Jak cize číst však začíná/ společně kruté stránky!“ Kráčíme krajinou, procházíme městy a oči pocestného potěžkávají každý předmět, každou náladu, děj.

 

Kamila Hladíková, Petr Janda: Lexikon kinematografie čínského světa (Univerzita Palackého v Olomouci 2018)

Práce, kterou dnes v Čechách nikdo nedocení, protože módou sezóny je spíše Čínu tepat. Po úvodní studii, která shrnuje vývoj od počátku kinematografie v Číně, na Tchaj-wanu a v Hongkongu, se v heslech seznamuje čtenář se stěžejními filmy, režiséry, herci, producenty, festivaly, cenami, filmovými školami. Úžasně pracný rejstřík řadí hesla variantně buď podle jiných transkripcí, podle pinyin, podle znaků zjednodušených, nebo podle znaků tradičních. Uf! Když člověk čte, jak se čínské filmové celebrity přesouvají do Hollywoodu, kolik děl ze sinofonní produkce sklízelo ceny na festivalech v Berlíně, Benátkách nebo v Cannes, spadne hřebínek i tomu nejvášnivějšímu vyznavači kvalit naší současné kinematografické produkce.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí.

O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit. 

Oč se Britové hádají? 

Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi.

Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity. 

Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné. 

EU a referenda 

Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé. 

Jenže tak jednoduché to nebylo.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné.

Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU. 

Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace.

EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou.

Brexit a kolektivní identita

Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“.

Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“ 

V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin. 

Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích. 

Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila.

Dějiny a současnost

Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu.

Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů.

Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy? 

Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa. 

Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku.

{/mprestriction} 

Autorka je česká historička žijící v Německu.