feed info

834 článků z Věda

Národní galerie Praha připomíná 10 let od náhlé smrti architekta Jana Kaplického. Před Salmovským palácem byla instalována Věž Bienále, která vznikla v roce 2002 jako ideový projekt pro benátské bienále architektury.

„V roce 2002 byl Jan Kaplický osloven kurátorem Bienále architektury v Benátkách Deyanem Sudjicem, aby vytvořil ideový projekt věže. Kaplický a jeho architektonické studio Future Systems navrhli stopatrovou nakloněnou věž jako nový typ městské budovy. Unikátní aerodynamický tvar s otvorem redukujícím tlak větru představuje na nádvoří Salmovského paláce čtyřmetrový model,“ uvádí Helena Doudová, kurátorka sbírky architektury Národní galerie Praha.

Model ze sklolaminátové samonosné skořepiny s lakovaným akrylátovým povrchem byl zhotoven v roce 2016 pro sbírku Pražské správy nemovitostí – donátorem byl Václav Skala.

S Deyanem Sudjicem, ředitelem Design Muzea v Londýně, pojilo Kaplického dlouholeté přátelství – architekt pro něj v 80. letech navrhl jeho minimalistický byt. Kaplický a Future Systems od roku 1979 usilovali o rozšíření možností uvažování o architektuře. Vzorem byl přenos technologických inovací z aviatiky, vesmírného výzkumu nebo konstrukcí lodí, které poskytovaly ojedinělá řešení pro high-tech architekturu. Letectví představovalo pro Kaplického inovativní obor, jehož cílem bylo dosáhnout maximálního výsledku s minimální spotřebou materiálu, lehkosti a aerodynamičnosti a v konečném důsledku elegance a krásy.

© Jan Kaplický – FUTURE SYSTEMS, se svolením Nadačního fondu Kaplicky Centre„Architektura se oproti tomu podle Kaplického často soustředila spíše na hodnotu objektů namísto na inovaci, a zůstávala tak pozadu za svou dobou. Přesvědčení o významu inženýrství, technologie a inovativních konstrukcí Kaplický sdílel i se světoznámými britskými architekty Richardem Rogersem a Normanem Fosterem, v jejichž kancelářích zanechal osobitou stopu,“ doplňuje Helena Doudová.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jan Kaplický (1937–2009) byl významným architektem českého původu působícím od emigrace v roce 1968 ve Velké Británii. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, v Británii pracoval nejprve v architektonických kancelářích Denyse Lasduny, Renzo Piana a Richarda Rogerse a Forter Associates. V roce 1979 založil studio Future Systems s partnerem Davidem Nixonem, od 1989 spolu s Amandou Levete (do 2008). Nejvýznamnější realizace Future Systems jsou obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999–2003), NatWest Media Centre v Londýně (1994–1999) nebo Enzo Ferrari Museum (2009–2012). V roce 1999 obdržel Stirlingovu cenu RIBA a stal se čestným členem Royal Institute of British Architects.

Pro Českou republiku navrhl Kaplický Národní knihovnu na Letné (2007) a koncertní sál Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Obě stavby jsou dosud nerealizované. V roce 2008 byl založen nadační fond Kaplicky Centre v Praze, uchovávající dílo Jana Kaplického a rodiny Kaplických, podporující rozvoj a propagaci architektury a moderního umění.

Výbor z díla populárního autora, jehož knihy se staly předlohami filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz, doplňují dvě dosud knižně nevydané povídky. „Humor byl výživa, kterou potřeboval k životu stejně jako já. Milovali jsme lidské situace na pomezí komiky a smutku,“ píše Zdeněk Svěrák v předmluvě ke knize nazvané Dobře zašitej frajer, která vychází 18. září u Nakladatelství Paseka. Zároveň s ní vychází pět knih Petra Šabacha v nové grafické úpravě.

Výbor Dobře zašitej frajer připravili Václav Kahuda a Emil Hakl. Přestože jde o dva výrazné spisovatele s vlastní svébytnou poetikou, v roli editorů se podle Emila Hakla překvapivě shodli. „Neznamená to, že jsou některé texty lepší a jiné horší. Spíš šlo o to představit jejich autora, pokud možno ve všech polohách, komplexně a pestře,“ vysvětluje Hakl.

Spisovatel Hakl se zároveň přiznává, že Šabacha takto najednou a s odstupem nikdy nečetl. „Tudíž jsem nedokázal docenit živelnou autenticitu Petrových výpovědí, jeho vzácně prosté slovní eskamotérství, vycházející z přirozené řeči normálních lidí. Jejich vtip i jejich melancholie jsou provázány, proto ten vtip může jiskřit,“ říká.

Povídka inspirovaná Bowiem

Dosud knižně nepublikovaná povídka Večerní matiné s mistrem Oldřichem Musilem je groteskou o tom, jak se zvrhne rozhlasový rozhovor se zasloužilým umělcem, když do něj vstoupí zvídavá posluchačka. Tu ovšem zajímá všechno možné, jen ne samotný mistr a jeho světový úspěch v newyorské Metropolitní opeře.

Nová povídka Vesmírná podivnost pak vypráví o astronautovi, který odmítá splnit rozkaz řídícího střediska a nakonec odmítá i prosby samotné ředitelky a své manželky. Přepadla ho totiž podivná úzkost. Petr Šabach v jednom z posledních emailů adresovaných redakci Paseky, kde byl bezmála čtvrt století kmenovým autorem, doporučoval poslouchat při čtení tohoto textu skladbu Davida Bowieho Space Oddity. S dodatkem, že „to jde ale i bez toho“.

Předmluvu ke knize napsal Zdeněk Svěrák, kterého s Šabachem pojilo dlouholeté přátelství. Začalo četbou knížky Hovno hoří. „Ke svému údivu jsem se začetl do literatury, jejíž hodnota byla prokazatelná už po prvních odstavcích. Autor sázel do řádků slova tak přesná a výstižná, že jsem je nestačil vychutnávat a tiše schvalovat,“ píše Svěrák v předmluvě. „Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. A humor byl takový, jaký sám vyznávám. Když jsem dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Není možné, abych si s tímhle člověkem nerozuměl, řekl jsem si. A začal jsem přemýšlet, jestli se může přátelství naplánovat,“ pokračuje Svěrák.

Šabach v novém kabátu

Společně s knihou Dobře zašitej frajer míří na pulty knihkupectví nová vydání Šabachových knih Babičky, Čtyři muži na vodě, Hovno hoří, Máslem dolů a Opilé banány. Grafickou úpravu připravil autorův syn Jan Šabach, který pojal edici jako typografickou stavebnici, jejíž části se vzájemně potřebují a tvoří tak výslednou formu. „Táta byl skvělý – nejen hospodský – vypravěč,“ říká Šabach. „Dobře načasovat a vypointovat vtipnou historku je jedna věc, ale zasadit ji do kontextu příběhu, aby působila přirozeně, je věc druhá. Táta měl pro tohle spojení talent a cit. Inspirací mi byla právě tato zdánlivá jednoduchost. Něco jde přečíst snadno, něco je potřeba možná trochu hledat,“ přibližuje Šabach.

 

Petr Šabach (23. srpna 1951 – 16. září 2017) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Byl zaměstnán jako technický redaktor, metodik, noční hlídač, inventurník, odborný referent. V 80. letech začal publikovat v Mladé frontě, Práci, Tvorbě a v jiných periodikách své povídky. Svou první knihu, sbírku povídek Jak potopit Austrálii, vydal v roce 1986. Následovaly další úspěšné sbírky a novely jako Hovno hoří (1994), Babičky (1998) nebo Občanský průkaz (2006), kterými se během 90. let se zařadil mezi nejčtenější české autory. Jeho knihy se staly náměty divácky populárních filmů Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý a Občanský průkaz. V lednu 2016 získal Petr Šabach od Českého centra PEN klubu Cenu Karla Čapka.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Úterý 3. září 2019


Jednou z mála tuzemských literárních organizací, jejichž hlas proniká i k širší veřejnosti, je Asociace spisovatelů. Otázky týkající se jejího fungování a budoucnosti, ale i aktuálního dění na české literární scéně nám zodpověděl současný předseda, básník a fotograf Ondřej Lipár. 

 

Na konci minulého roku jste se stal v pořadí třetím předsedou Asociace spisovatelů od jejího založení v roce 2014. S jakými pocity a plány jste tuto funkci po Václavu Kahudovi přebíral a jak se na tuto organizaci a svou roli v ní díváte nyní?

S Václavem Kahudou jsem jako člen vedení Asociace spolupracoval, nevstupoval jsem tedy na úplně novou půdu. Osobně ji vnímám v prvé řadě jako prostředek ke komunikaci mezi autory a institucemi. I z toho důvodu se snažím být v kontaktu s ministerstvem kultury, Českým literárním centrem, knihovnami nebo některými organizacemi v zahraničí. A samozřejmě udržovat také živou komunikaci s členy, tedy spisovatelkami a spisovateli, abych měl jasnější představu o tom, co je pálí. Zároveň jsme si s dalšími kolegy ve vedení stanovili některá témata, kterým bychom se chtěli věnovat i bez podnětu členů. Jde mi zejména o to, aby autoři vyžadovali a dostávali za svou práci odpovídající odměnu, aby tak získávali větší finanční stabilitu, a tím také svobodnější prostor pro vlastní tvorbu. S tím souvisí třeba i téma vyšších náhrad za knihovní výpůjčky, které jsou v České republice zatím velmi nízké.

 

Předsedat podobnému spolku jistě není práce na plný úvazek, avšak nepochybně to znamená méně času na jiné aktivity. Co vám tato zkušenost naopak dala?

Kdyby bylo po mém, práce na plný úvazek by to byla – bohužel zatím nemáme dostatek prostředků ani odpovídající zázemí, aby to tak mohlo skutečně fungovat. Jako mladý oborový spolek jsme de facto malá neziskovka, která zatím hledá způsob, jak fungovat i jinou formou, než jsou projekty a spolupráce s dalšími organizacemi. Práce pro Asociaci spisovatelů mě každopádně utvrdila v přesvědčení, že organizace tohoto typu je zapotřebí a může mít velmi reálný dopad na to, co se v oboru děje. Důležitý je podle mého v tomto smyslu i kontakt s kolegy v zahraničí.

 

Jedním z prvních rozhodnutí nového výboru, jehož členy jsou kromě vás básnířka Ingrid Artezz, básníci Jonáš Hájek a Vít Janota a prozaička Ivana Myšková, bylo právě začlenění AS do mezinárodní federace autorských profesních organizací European Writers’ Council, která zastupuje na 150 000 autorů a překladatelů ve 44 autorských sdruženích působících ve 34 zemích. Už se to uskutečnilo? A naplnila se vaše očekávání?

EWC na svém červnovém zasedání v Rize schválilo naši žádost o přijetí a stali jsme se tak plnohodnotnými členy. Umožňuje nám to zejména rychlou výměnu informací. Nezanedbatelnou roli ale podobná organizace hraje i vůči orgánům Evropské unie, aktivně se totiž podílí na legislativě. Připadá mi důležité, že je v ní konečně zastoupené i Česko, a jsem také rád, že zářijové jednání úzkého vedení EWC se poprvé uskuteční v Praze. S aktuální šéfkou organizace Ninou George chceme mimo jiné usilovat o to, aby mezi členy přibylo také Slovensko.

 

Pokud jde o spolčování autorů, česká literární scéna je poměrně nejednotná – spisovatelských organizací u nás působí celá řada a navzájem si často nemohou přijít na jméno. Usilujete o nějaký dialog s ostatními tuzemskými literárními spolky?

Rozhodně ano – s jejich zástupci se ostatně setkáváme jak osobně, tak jako profesionálové reprezentující své organizace. Nevidím tu příliš velkou řevnivost, mám spíš dojem, že každý hledá tu oblast, kterou by chtěl pokrývat. Za velmi užitečný považuji zejména kontakt s Obcí překladatelů, kde nacházíme některá společná témata a zájmy.

 

Kolik má vlastně AS v současné době členů? A jaké jsou podmínky pro přijetí? Museli jste už někoho vyloučit?

Asociace spisovatelů sdružuje přes sedmdesát autorek a autorů prózy a poezie. K tomu, aby se někdo stal členem, je zapotřebí mít vydanou alespoň jednu beletristickou knihu a získat doporučení jednoho stávajícího člena – to je základní filtr. Tím druhým je pak ještě hlasování úzkého vedení, výboru. Už jsem se setkal s tím, že to je bod, který některé autory odradil od vstupu, ale má svou logiku, přinejmenším v této fázi. Osobně bych byl rád, aby se Asociace nejprve v jistém smyslu profesionalizovala, vytvořila si pevné zázemí a stálý aparát, a teprve pak prošla vnitřní debatou o tom, do jaké míry se otevřít většímu množství autorů a autorek – naši skandinávští kolegové v tomto razí přístup, že podobný spolek má plnit roli odborů a sdružovat co možná nejvíc spisovatelů.

 

Jak je činnost AS financována? Dostáváte kromě členských příspěvků i peníze od státu nebo z jiných zdrojů?

Pravidelně se nám daří získávat peníze z grantů, které používáme v drtivé většině na jednotlivé projekty, tím myslím kupříkladu cyklus autorských čtení Spisovatelé do knihoven nebo spolupráci s kolegy z berlínského Haus für Poesie na vystoupeních řady Překladiště na cestách / VERSschmuggel auf Reisen. Získávání peněz ze soukromých zdrojů je něco, k čemu bychom se rádi v dohledné době propracovali.

 

Ve vašich Stanovách se hovoří mimo jiné o záměru založit Literární dům a vytvořit Státní fond na podporu literatury. Podnikly se již v tomto směru nějaké konkrétní kroky?

Myšlenka literárního domu se měla původně zhmotnit v Českém literárním centru, o kterém se původně uvažovalo jako o samostatné instituci, která bude mít na starosti nejen export literatury, ale také podporu namířenou do tuzemska, včetně reprezentativního fyzického sídla. Jak dobře víte, České literární centrum sice vzniklo, ale zatím pouze jako oddělení Moravské zemské knihovny, navíc se sídlem v prostorách, které výstavní rozhodně nejsou. Téma jsem znovu otevřel s aktuálním vedoucím ČLC panem Kraflem, hovořil jsem o něm i na ministerstvu kultury a kontaktoval jsem také pražský magistrát. Zatím bez úspěchu. Nic ale nevzdávám. Literární dům je zapotřebí – jak pro literáty, tak pro veřejnost.

 

A idea Státního fondu na podporu literatury nezačala nabývat nějakých konkrétnějších obrysů? Není zvláštní, že existuje Státní fond kinematografie a vedle toho už jen Státní fond kultury obecně?

Souhlasím a beru to jako jeden z bodů, u kterého jsme zatím nevyvinuli dostatečnou aktivitu, byť jsme téma probírali několikrát jak s kolegy, tak i se šéfem Svazu českých knihkupců a nakladatelů panem Vopěnkou. Situace samozřejmě zvláštní je – proč má mít jeden tvůrčí průmysl vlastní separátní nástroj financování?

 

V uplynulých týdnech se hodně mluvilo a psalo o již zmíněném Českém literárním centru, jehož dosavadní vedoucí Ondřej Buddeus podal výpověď (viz rozhovor s ním v Literárních novinách 7/2019 a reakce ředitele Moravské zemské knihovny Tomáše Kubíčka v tomto čísle LtN). Vy sám jste své stanovisko uveřejnil na webu iLiteratura.cz, kde jste se pozastavil nad průběhem následného zasedání Rady ČLC a jeho výsledky. Jak vlastně dosud vypadala spolupráce Asociace spisovatelů s ČLC a co si od ní slibujete do budoucna?

Kontakt mezi Asociací a Českým literárním centrem je poměrně standardní – účastníme se zasedání Rady ČLC, jsme k dispozici, pokud je potřeba zprostředkovat kontakt nebo dát doporučení, předáváme informace z centra našim členům. Považuji České literární centrum za důležitou instituci, která svou činnost dobře nastartovala, ale měla by fungovat samostatně. Je podle mě chyba, že byl nový vedoucí ČLC stanovený bez výběrového řízení, stejně jako to, že Ondřej Buddeus z vedení centra odešel po tak krátké době. Nevysílá to dobrý signál o tom, jak České literární centrum ve struktuře Moravské zemské knihovny funguje.

 

A pokud jde o spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou, která zodpovídá za prezentaci české literatury v zahraničí? Třeba Petra Hůlová kritizovala fakt, že naše hojně opěvované hostování na lipském knižním veletrhu proběhlo bez spolupráce s profesními spisovatelskými organizacemi.

Nevzpomínám si, že bychom jako profesní spolek zatím vešli do přímého kontaktu s jinými částmi Moravské zemské knihovny vedle Českého literárního centra. K přípravě lipského veletrhu myslím MZK oslovovala konkrétní lidi, kteří se pak kupříkladu podíleli na výběru autorů, nikoli organizace. A jestli se nemýlím, k Lipsku proběhla jedna větší veřejná prezentace – v tomhle směru byla komunikace vůči tuzemské literární komunitě poměrně slabá.

 

A co říkáte na nedůstojné dění kolem postu ministra kultury? Uvítal jste Staňkův odchod?

Viděno dnešní optikou ano, uvítal, ale je to dané především celým děním okolo výměny ministra a tím, jak začala na povrch vyplouvat důležitá rozhodnutí, která Staněk učinil v samém závěru svého působení. Obecně řečeno, byl bych raději za stabilitu, v ideálním případě samozřejmě pod vedením kompetentního člověka, který má jasnou představu o tom, jaký význam kultura má.

 

Nového ministra čeká zanedlouho předávání Státní ceny za literaturu, o které se po odchodu většiny porotců v čele s Petrem Hruškou hodně psalo pro změnu během loňského léta. Jak jste vnímal reakci Jiřího Hájíčka, který následně ocenění odmítl? A máte tip na letošního laureáta?

Jiří Hájíček myslím reagoval celkem logicky a věcně – odstoupení porotců bylo silným politickým gestem, on, jestli si dobře vzpomínám na jeho vyjádření, nechtěl celou věc ještě více udržovat v rovině aktuální politiky. Oba postoje chápu. Petr Hruška a jeho kolegové využili svého postavení v porotě a deklarovali svůj postoj vůči vládě Andreje Babiše a podpoře, kterou mu ve sněmovně poskytli komunisté. Mohli ho stejně tak deklarovat v textu pro noviny, ale asi by nevyvolal takový zájem a nepodnítil stejně živou debatu.

Netroufnu si tipovat, kdo bude v letošním roce laureátem, ale když se probírám seznamem oceněných, kde je řada úctyhodných spisovatelů, bylo by po osmi letech namístě vyznamenat některou z autorek – ten nepoměr bije do očí.

 

Ale vraťme se zpátky k aktivitám AS. V září odstartuje již třetí ročník projektu nazvaného Spisovatelé do knihoven, který připravujete ve spolupráci s deseti vybranými tuzemskými knihovnami. Do každé z nich postupně zavítá desítka autorů a autorek – letos kupříkladu Michal Ajvaz, Pavla Horáková, Aleš Palán či Radek Malý. Jaký je zájem ze strany knihoven, potažmo spisovatelů a jaký mají vaše autorská čtení ohlas?

Spisovatelé do knihoven jsou cyklus, který mi dělá velkou radost. Dobré reakce na něj máme od knihoven i autorek a autorů. A zájem je také poměrně velký, a to z obou stran. Knihovnám, včetně těch menších v regionech, nabízí možnost získat na celou sezonu, od září do června, pravidelný program s kvalitními autory. Spisovatelky a spisovatelé naproti tomu poznávají větší množství čtenářů, kteří přicházejí na jejich vystoupení zpravidla dobře připravení, takže výsledkem může být skutečně plodné setkání. Byl bych rád, kdyby pokračoval ještě dlouhou dobu.

 

A jaká je vaše osobní zkušenost, vítáte příležitost představit svou básnickou tvorbu tváří v tvář svým čtenářům?

Veřejná čtení a s nimi spojené debaty a setkávání mám rád. Možná je to dané tím, že právě osobní kontakt s posluchači a dalšími autorkami a autory byl způsob, jakým jsem k poezii původně přicházel do styku. Do nějaké míry vystoupení beru jako prověrku kvality textů. Nejsem ale zrovna extrémně plodný autor, takže se mnohem častěji ocitám na druhé straně a čtení spíše poslouchám. Může to být podobně silný zážitek, ze kterého si člověk často odnese naprosto odlišný dojem než ze soukromého a tichého čtení doma.

 

Má předseda Asociace spisovatelů vůbec čas na psaní? Pracujete na nové sbírce? 

V současné době mám pouze v zápisníku a v počítači fragmenty textů, na kterých bych chtěl někdy v budoucnu stavět. To je vlastně docela běžný způsob, jakým píšu – delší dobu sbírám střepy a pak se z nich pokouším vystavět něco většího. Sice si nemyslím, že moje pomalé tempo má něco společného s prací pro Asociaci spisovatelů, ale uznávám, že bych se rád vypravil na tvůrčí pobyt, až vedení spolku převezme někdo další.

 

Ondřej Lipár  (*1981) se narodil a žije v Praze. Na Fakultě sociálních věd UK vystudoval marketingovou komunikaci a PR a mediální studia. Pracuje jako novinář a fotograf. Knižně debutoval básnickou sbírkou Skořápky (Klub rodáků a přátel Kutné Hory) v roce 2004, druhá sbírka Komponent (Fra) mu vyšla v roce 2014. Od loňského prosince stojí v čele Asociace spisovatelů. 

Píseň zbloudilých duší je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky.

Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec…

Ukázka z knihy:

JOJO

Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka – takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravenej vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.

            Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.

            „Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.

            Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, který si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.

            Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.

            „Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.

            „Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“

            „Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“

            „Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“

            „Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“

            „Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“

            „Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“

            Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.

            „Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeným prostranství, ani přímo u baráku.

            Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.

            „Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. (...)

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

William Faulkner prý kdysi řekl: „Abychom pochopili svět, musíme nejdříve poznat místo, jako je Mississippi.“ Nikdo jiný nám tuto znalost dnes nezprostředkuje lépe než Jesmyn Wardová (*1977). Není náhodou, že právě ona obdržela jako první spisovatelka americkou Národní knižní cenu hned dvakrát, a to za svůj druhý román Salvage the Bones (2011), který Vyšehrad též připravuje k vydání, a v roce 2018 právě za Píseň zbloudilých duší. S americkým Jihem je spjata od dětství a také se tam po studiu na Stanfordu i vrátila. Soustavně se věnuje literárnímu zpracování dnešní reality Afroameričanů, a to ve formě beletristické i faktografické (například memoárem Men We Reaped). Od roku 2014 přednáší na anglistice na Tulane University, kam přešla z University of South Alabama, kde vyučovala v programu tvůrčího psaní.

 

Přeložil Roman Jakubčík, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 320 stran.


Pondělí 2. září 2019


Uzávěrka přihlášek do 11. ročníku soutěže o značku Dobrý tuzemský potravinářský výrobek „ČESKÁ CHUŤOVKA 2019" a 9. ročníku soutěže o značku „DĚTSKÁ CHUŤOVKA 2019“ je 12. září. Slavnostní předávání ocenění se uskuteční 10. října opět ve Valdštejnském paláci, který je sídlem Senátu. Přítomní novináři tam i letos na základě vlastní ochutnávky předají třem z oceněných plaketu „Cena novinářů – Česká chuťovka 2019“ a podruhé také bude ve spolupráci s Literárními novinami vyhlášena „Harmonická potravina 2019“. V pořadí již sedmá výrazná osobnost českého potravinářství bude slavnostně poctěna titulem „Rytíř české chuti“.

Státní dozorové orgány se úspěšně soustředí zejména na bezpečnost potravin, která je dnes na našem trhu již samozřejmostí, a naše potraviny tak dokonce patří k nejbezpečnějším v Evropě. Na druhou stranu žádné výživové doporučení neplatí univerzálně – každý má jinou genetickou výbavu a jiné zdravotní předpoklady. Jedna zásada má však univerzální platnost pro každého zákazníka – chce jíst kvalitně a chutně. A přesně to vyjadřují i značky ČESKÁ CHUŤOVKA a DĚTSKÁ CHUŤOVKA. Je proto potěšitelné, že popularita soutěže rok od roku vzrůstá.

V loňském jubilejním 10. ročníku se klání zúčastnilo již 73 výrobců, přičemž o Českou chuťovku se ucházelo 234 nejrůznějších potravin (značku nakonec získalo 173 z nich) a o Dětskou chuťovku 41 (uspělo 29). Odborníci v hodnotitelské komisi budou mít i letos co dělat, aby podobné množství vzorků zvládli senzoricky otestovat během dvou dnů a rovněž dětské porotce čeká perné dopoledne pořádně nabité chuťovými vjemy.

Od roku 2017 si soutěž vzala pod svá „ochranná křídla“ Stálá komise Senátu pro rozvoj venkova, která tím deklaruje svůj zájem o podporu českých potravin, což je vyjádřeno i celoročním působením jejího místopředsedy přímo v hodnotitelské komisi a přípravném výboru soutěže. Záštitu soutěži letos poskytli 1. místopředseda Senátu Jiří Růžička, místopředsedové Senátu Milan Štěch a Jan Horník a rovněž ministr zemědělství Miroslav Toman.

Přihlášku i pravidla soutěže, jakož i seznam historicky všech úspěšných výrobců a oceněných potravin, lze nalézt ZDE. Českou chuťovku je možné také sledovat na facebooku, kde jsou uveřejňovány aktuální informace a novinky od držitelů ocenění.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Před čtyřmi lety jí byla diagnostikována rakovina mízních uzlin – vyléčila se, vypsala se z ní… Tereza Schillerová je dnes úspěšnou blogerkou a spisovatelkou. Co jí nemoc vlastně vzala a co jí naopak dala?

 

Asi osm měsíců po ukončení léčby rakoviny mízních uzlin jste začala psát blog. Proč až tak pozdě – a ne v jejím průběhu?

Během léčby jsem ho nedokázala začít psát. Byla jsem vyčerpaná, neměla jsem nadhled, priority byly jinde. Byly to měsíce, kdy jsem žila zřejmě z podstaty, moc si z toho nepamatuji, jen útržky. Pak mi zpětně došlo, co jsem prožila a že to bylo doopravdy. Dolehlo to na mne a zároveň mne paralyzoval strach z případného relapsu. Po tom tři čtvrtě roce jsem to nějak s psychikou a závislostmi „vybojovala“, ale byl to neuvěřitelný očistec. Nechtěla jsem svoji nemoc v sobě popřít, a tak jsem sedla a začala psát.

 

Proč jste se ho vlastně rozhodla psát?

Protože jsem se o takových šílenostech, které jsem prožila, nikde nedočetla, nevygooglila jsem nic o lidském pohledu na rakovinu, jen odborné články a všeobecné řeči. Chtěla jsem sepsat otevřenou a spontánní zpověď o tom, co všechno může léčba rakoviny obnášet. Není to jenom o tom, dostat chemoterapie, přijít o vlasy, ale že vás to rozhodí totálně psychicky, nemoc zasáhne do vztahů – partnerských, pracovních i přátelských. A ještě si odnesete post trauma. Také mi došlo, že rakovina je vlastně akutní záležitost. Je nutné, aby lékaři zasáhli brzy. Vše se na začátku odehraje tak rychle a vy nestíháte vnímat, jak vážné to je, proto to u mě mělo takovou časovou setrvačnost.

 

Chápete své psaní jako jistou formu psychoterapie?

Psaní blogu mne začalo naplňovat. Byla to terapie sdílením. Dostávala jsem okamžitou zpětnou vazbu od čtenářů, kteří se v mých zápiscích zrcadlili anebo díky nim pochopili, co prožívali jejich blízcí, kteří si tímto masakrem prošli. Mnozí lidé, stejně jako kdysi já, vůbec netuší, jak je onkologické léčba náročná. Já sama jsem tím byla tehdy úplně zaskočená.

 

Dnes píšete i příběhy jiných lidí, kteří prošli či stále procházejí rakovinou. Co mají tito lidé společného? A co je naopak rozděluje?

Dnes už ne. Toto byl projekt, který jsem na blogu před dvěma roky. Bylo to velmi úspěšné a toto jsou právě ty příběhy, které jsou součástí knižního vydání Deník raka 2. Dneska už bych takové příběhy psát nemohla. Jsem čtyři roky od uzdravení a bavit se stále na téma nemoci mi už dávno začalo brát energii. Až jsem se dostala do fáze zvané „mám rakoviny plné zuby“. Vracet se pořád k nemoci nikam nevede. Nejde to uzavřít zcela, ale nemá cenu se v tom moc nimrat. Stalo, se stalo. Jsem tu, měla jsem štěstí, život jde dál. A tím, že mi umřelo na rakovinu i pár přátel mi to o to více dochází. Oni tu bohužel nejsou, ale já stále ano. Tito lidé mne naučili si uvědomovat realitu a její pomíjivost a bylo by trestuhodné ji prožít sžíráním sebe sama „co by kdyby“. Přišla jsem sice o iluze, ale také jsem přišla na to, co v životě chci, a tak za tím jdu.

 

Jak vlastně píšete – myslím, za jakých podmínek?
Nejčastěji píši večer, někdy i do noci a pak se člověk probudí do unaveného rána. Potřebuji být soustředěná a u psaní jsem ráda sama. Do uší si pouštím hudbu, abych se úplně odstřihla od vnějšího světa. Je to pro mě důležité. Pak už se to ze mě sype. No a věřím, že jednou přijdu na to, proč vlastně píšu. Jak řekl Charles Bukowski: „Psaní si nevybíráš ty, to si vybírá tebe.“ Samozřejmě je k tomu potřeba mít určité vlohy a nadání. Psaní je řemeslo.

 

Na svém blogu jste velmi otevřená, přímo vyzýváte své čtenáře, aby reagovali a kontaktovali vás. Nevrací Vás tyto kontakty snad až příliš zpět do dob, kdy jste vy sama byla ohrožena na životě? Co vám podobné „vztahy“ dávají a co vám naopak berou?

Otevřená jsem stále, čtenáře ráda zapojuji do některých úvah, a také třeba do organizace mých besed, ale ta interakce už není zdaleka taková, jako bývala v začátcích blogu. To mi denně chodily desítky zpráv, dneska už jich tolik nechodí, ale když už nějaká přijde, tak je pro mne velmi povzbudivá. Prostě satisfakce. Přiznám se ale, že mi chodí dotazy, které mne tahají zpět do té doby a nedělá mi to dobře. Jsou to leckdy odborné dotazy do toho já se pouštět prostě nechci, nabádám lidi, ať se na tyto věci ptají lékařů. Jednou jsem dokonce svoji kamarádku musela tak jako velmi hezky poslat do háje, když se mě ptala, co má dělat kolegyně, která je po rakovině a je nepříjemná a zádumčivá. Nemůžu řešit všechny osudy, a nejsem psycholog. Lidé si blogování s tímto někdy pletou. Každý musí začít u sebe a já lidem pořád říkám, že pokud se necítí dobře tak ať za těmi odborníky jdou. Dneska máme možnost odborných terapií, které hradí i zdravotní pojišťovna. Lidé mají ale kolikrát vůči tomuto sociální stigma a bojí se tam jít. Za to já ale odmítám nést odpovědnost. Mohu jen inspirovat, nic víc.

 

Má váš blog nějaký předobraz, inspiraci?

Právě, že vůbec. Deník raka je čistě můj projekt a nebyl vůbec nijak dopředu promyšlený. Založila jsem ho kdysi v dubnu 2016 na facebooku, a až po založení jsem začala psát první články.

 

Více najdete v aktuálním vydání přílohy Literárních novin Harmonie života.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Nová kniha Terezy Schillerové právě vychází

Člověk až po letech zjistí, s kým to vlastně žije. Úderem čtyřicítky se Jolana rozhodla, že se rozejde se svým dosavadním partnerem, a přestala se ohlížet na to, co od ní očekávají ostatní. Začala konečně žít sama pro sebe. Všichni (včetně jí samé) se ale najednou nestačí divit, protože Jolana se de facto „urve ze řetězu“… A postupně jí dochází, že ji jen těžko mohou mít rádi druzí, když nemá ráda sama sebe. Princezna Psycho je kniha, která vám bude mluvit z duše.

Po letní pauze se vracíme s pravidelnými týdenními pozvánkami na literární akce a (audio)knižními tipy. První zářijový týden je, co se týče autorských čtení, knižních křtů apod. spíše zahřívací, ovšem zajímavých nových titulů se po dvouměsíčním půstu naštěstí objevila přehršle.

POZVÁNKY

2. 9.

Praha / Od 19 hodin proběhne ve vinohradské Božské lahvici křest knihy Michala Janaty Mr(a)zí (Malvern 2019) s podtitulem „Deník, který jím není“. Vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům do ní autor zařadil i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace aj.

 

3. 9.

Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení – pobočka Městské knihovny v Praze – v rámci zahájení nové sezony autorské čtení básníků a básnířek z řad svých pracovníků, jmenovitě Olgy Słowik, Vojtěcha Vacka a Josefa Straky.

 

4. 9.

Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková. Její tvorbu od počátku provází kontrast provokativní otevřenosti a vědomé stylizace. Za básnickou sbírku Chůze po dunách (2013) obdržela cenu Magnesia Litera.

 

6. 9.

V pátek 6. září začne 26. ročník literárního festivalu Ortenova Kutná Hora, který nabídne mimo jiné připomínku 100. výročí Ortenova narození ve formě kompozice z básníkovy korespondence pod názvem Drahý Jirko, milá maminko... (účinkují Lukáš Hlavica a Daniela Kolářová), večer mladých básníků, na němž za přítomnosti organizátora Jana Těsnohlídka vystoupí Miroslava Ábelová, Ondřej Hrabal, Ondřej Macl a Lucie Faulerová, nebo autorské čtení Davida Zábranského ad.

Klatovy / V Městské knihovně Klatovy představí svou tvorbu básník, autor knih pro děti a překladatel Radek Malý (jeden ze spoluautorů aktuálního zářijového čísla Biblia). Dosud vydal šest básnických sbírek a několik dětských knížek, za které obdržel mj. Cenu Jiřího Ortena nebo dvě ocenění Magnesia Litera.

Praha / V 19 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční křest povídkové sbírky Dory Kaprálové s názvem Ostrovy (Druhé město 2019). Knihu obsahující jedenadvacet krátkých próz, v nichž je na intimních příbězích tematizována ohraničenost ostrovů v širokém smyslu slova, uvede Ivana Myšková a ukázky z ní přečte sama autorka.

NOVÉ (AUDIO)KNIHY

Ve svém dalším románu Ta blízkost (nakladatelství Malvern) nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filozofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě.

Román americké spisovatelky Jesmyn Wardové Píseň zbloudilých duší (nakladatelství Vyšehrad), který vychází v překladu Romana Jakubčíka a s doslovem Ladislava Nagye, je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec…

Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází Pavel Bušta se zbrusu novou prózou Lobotomík (nakladatelství Argo), stojící na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely. Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou slzných kanálků a červeného pavouka s tmavými slunečními brýlemi jménem Reginald. Jednoho dne důmyslný pavouk Reg zosnuje útěk všech tří přátel z ústavu a začíná nedlouhá, zato dobrodružná a fantaskní cesta za svobodou a poznáním, co vlastně je a co není skutečné. – Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním zářijovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 9/2019.

Dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, nabízející šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc, se dočkalo vydání v podobě audioknihy o délce 14 hodin a 30 minut, kterou pro vydavatelství Audiotéka načetli Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal. Můžeme ji číst (poslouchat) jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí.

Jako audiokniha vychází román Samuraj (délka nahrávky činí 15 hodin a 53 minut), v němž se Šúsaku Endó vrací do období střetávání Japonska a japonské kultury s evropskými mocnostmi a křesťanstvím a který pro vydavatelství Vyšehrad načetl Martin Zahálka. Výměnou za právo obchodovat s Latinskou Amerikou se skupina samurajů vydává spolu s františkánským knězem na cestu do křesťanského světa. Cestují do Mexika, Španělska i do Říma, kde tři z nich přijmou křest jako prostředek ke splnění své mise. Jenže jejich výprava v Evropě zkrachuje. Situace v Japonsku se změnila. Šógunát o vazby se Západem nemá zájem a křesťané jsou pronásledováni. Rozehrává se tak střet dvou odlišných kultur na pozadí japonských dějin.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Neděle 1. září 2019


Čas plyne zvláštně, každému asi jinak rychle a také se tempo mění s věkem. Relativita zkoumaná Albertem Einsteinem je skutečně ohromující a vytváří magické nepoměry. Již Isaac Asimov se zmiňoval o tom, jak jej překvapuje krátkost dějin Spojených států. Jedná se jen o několik století a výsledkem je hlavní světový četník, jak by řekl mnohý občan.

Co všechno se za těch pár století semlelo, kolik měly Státy prezidentů, kde všude zasahovaly. A ono se toho semlelo hodně i v Anglii, dejme tomu, anebo ve Francii, ale všude se už stovky let přehouply do tisíciletí. Tam uprostřed severoamerického kontinentu však ne. Jeden člověk se mohl narodit v čase založení USA a žít ještě ve druhé polovině 19. století. Jeho vnuk s vámi mohl možná ještě klidně mluvit. Asimov prý nad tím vždy žasl, ale vraťme se do Čech a vzpomeňme jiných nepoměrů. A protože chci být osobní, připomenu zdejší premiéru snímku V zajetí rytmu. Došlo na ni začátkem osmdesátých let a film mě nadchl. Ale jednu věc jsem nedokázal úplně vstřebat, pochopit.

„Oni ještě žijí?“ nechápal jsem. Protože přední rokenrolové hvězdy tu hrají samy sebe. „Přece je to tak dávno, co vznikl rokenrol,“ říkal jsem si. „A oni jsou tady a hrají.“ Jerry Lee Lewis, dejme tomu. Mně bylo totiž tenkrát méně než dvacet a pohled zpátky, až někam do let padesátých, byl prostě závratný. Bylo to podobné jako s těmi Spojenými státy vnímanými Asimovem. „Kdysi se začalo hrát jinak a je to pravěk populární hudby, která mezitím prošla značným vývojem,“ říkal jsem si v biografu. „Tam jsou jiná měřítka času. Deset let jako století. Jak je to možné?“

A tento nepoměr nechápu dodnes. Dějiny světa kontra dějiny popu. Dějiny lidstva versus krátká historie letectví. Starověk, středověk, novověk a vedle toho historie internetu anebo mobilního telefonu. Připadá mi, že ty kratší historie by nutně měly být jaksi hutnější, ale nejsem si tím jist. Vždyť celé dějiny jsou nabity událostmi a nepředstavitelně hutné. Nelze určitě říct, že se valily pomaleji. Nebo snad ano?

Čas je zvláštní věc a měřit jeho rychlost nelze jinak než vlastními smysly. Věřte však smyslům, když je podle nich dětství jako nekonečný sad a stáří jako let, během kterého není už takřka na nic čas a mnoho úkonů, které děláme, provádíme naposled, což si také uvědomujeme. Když jsem byl malý kluk, bylo pro mě založení Československa vzdálené přímo nekonečně. Dnes už mi to tak dávno nepřipadá a vznik rokenrolu je teď blizounký. Škoda. Když mi bylo těch osmnáct, byla to éra nekonečně vzdálená, a mně připadalo, že je na všechno dost času. Není.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

 

Jak víte, obecně používáme tzv. arabské číslice v jejich ustáleném tvaru. Tyto číslice v naší desítkové soustavě poměrně vyhovují. Jsme na ně od malička zvyklí a většina z nás je umí i napsat. Někdy s nimi vyřeší i jednodušší početní příklad. Problém nastane teprve tehdy, podíváte-li se na ně ze sochařského hlediska. Pak je najednou leccos jinak! Některé číslovky prostě neobstojí! Nestojí.

Jistě, dnešní sochař si poradí s takovým viklanem, jako je pětka, osmička, či – ještě – hůř – trojka. To již umíme. Většina architektů oblibuje dvojku, ta stojí pevně a jistě. Ale vizualizujte si ty ostatní! No, jen si to zkuste! Tak zkuste si to…

Kde zjistíte problém hned, na první pohled? Ne, paradoxně to není sedmička, vesele stojící na jedné noze. Dobře vyvážená, podobá se kose, lidovému nástroji ze dřeva a kovu, sloužícímu k sečení trávy. Ne, sedmička ne.

Mnozí z vás vědí, že problémem je devítka, která se už teď tak trapně plete se šestkou, takže k chudince šestce se musí přidávat tečka. Devítka to byla, kdo umělcům i přizvaným architektům vzdorovala, ale nakonec ji přece pokořili a místo břicha na tyči, místo toho sloupu s pupkem nahoře, co trčí na jednu stranu, navrhli nové, elegantní řešení! Nožičkou proškrtnutý kruh.

Krása, uznejte sami. Dokonce i pro ty, kteří píší i číslice jedním tahem, se poměrně brzy našlo řešení.

Asi chápete, že teď už se blížím k závěru, k problému největšímu. Je to hned naše první číslice, jednička. Ta prostě nevyhovuje. Všimněte si. Začíná někde ve vzduchoprázdnu, pak pokračuje k vrcholu a padá dolů. Když si ji sochař vezme na modelovací stůl, zavrhne ten tvar ihned.

Jediná možnost by byla postavit ji na šikmo, o něco víc, než je šikmá věž v Pise, kvůli vyvážení. Socha jedničky. Sám jsem na tom pracoval několik týdnů takřka ustavičně, než přišla do atelieru Julie a upozornila mě, že takto nakloněná jednička se bude plést se sedmičkou. To mě přivedlo na to, proč někteří naši bližní nožičku sedmičky přeškrtávají! Zřejmě už kdysi dávno některým sochařům vadil tvar jedničky, nakláněli si ji a zjistili, že se plete a že se i oni pletli. Pletl jsem se po nich a nebýt Julie, bůhví jak bych se ještě pletl dlouho.

A potom, najednou, to přišlo, bylo to jako políbení můzy, jako vánek v letních záclonách, jako radost beze jména. Vzpomněl jsem si na jednu paní učitelku v mé druhé třídě, která psala jedničku nejen směle protáhlou, ale s oběma čárkami stejně dlouhými. Jakýsi nakloněný ostroúhlý trojúhelník. Tady je návrh.

Jak vidíte, jednička stojí pevně oběma nohama na zemi.

To co se zdálo tak obtížné, je hotovo.

Na prestižním světovém mezinárodním sochařském kongresu v Dolánkách u Turnova, poblíž Dlaskova statku, byl můj návrh nové jedničky přijat s nadšením a oceněn zvláštní cenou poroty. Byl jsem jmenován jakýmsi apoštolem nového psaní číslic a mohu vám sdělit, že tuto funkci přijímám s velkou odpovědností. Jsou totiž před námi další výzvy, digitální číslice…

Těm, kteří přijdou, zpívám do pochodu! Vzhůru sochaři! Do výše zdvihněte… Co vlastně?

Inu – teď je na čase, pustit se do práce mnohem těžší – ano, mnozí již potěžkávají a tuší. Na řadě jsou písmena.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Republikánský senátor za Jižní Karolínu Lindsey Graham již několikrát varoval prezidenta USA Donalda Trumpa, že odchod amerických vojáků z Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“. Tvrdí, že „když se zeptáte naší zpravodajské komunity... co by se stalo Americe, kdybychom stáhli (z Afghánistánu) všechny naše síly… řeknou bez váhání, že to povede k dalšímu 11.září.“ 

Na otázku, kolik vojáků má v Afghánistánu zůstat, Graham odpověděl: „Kolem 8600. Jít níže, by bylo opravdu riskantní.“ Prezident Trump nakonec prohlásil, že takový počet vojáků USA v Afghánistánu je v pořádku, a k dalšímu snižování jednotek se nevyjádřil, protože se z toho stalo explozivní téma. Trumpovi teď stačí zmenšit počet oficiálních amerických vojáků, aby získal volební body.

Americké síly nikdo nespočítá

Ve skutečnosti ale nevíme, kolik válečnických jednotek v Afghánistánu je. V šedé zóně tam působí nejméně stovky kontraktorů čili civilistů, tedy bývalých vojáků a policistů ze Západu, kteří suplují vojáky USA a NATO.

Nejasný je též status „armády CIA“. Jde o polovojenské jednotky, snad v počtu od šest až deset tisíc afghánských žoldnéřů. Američané je využívali již koncem roku 2001, když zaútočili v Afghánistánu na Tálibán. Milice také umožnily USA provádět v letech 2002–2003 pátrací a úderné operace ve východní a jihovýchodní části země, ačkoliv tam měly USA jenom omezený počet armádních jednotek.

K demobilizaci miličních jednotek (skupin) a jejich začlenění do oficiální afghánské armády došlo jenom velmi omezeně. Sami Američané viděli v milicích dobře využitelné spojence proti Tálibánu. Samotní vůdci milic zájem na demobilizaci neměli. Zajímavější je poskytovat ochranu těm, kdo platí, ať to jsou USA, afghánská vláda, kmenoví stařešinové či různé podnikatelské mafie.

Pod péčí CIA jsou i afghánské jednotky NDS: V roce 2015 CIA pomohla afghánskému Národnímu ředitelství bezpečnosti (NDS) zřídit nové afghánské polovojenské jednotky pro boj proti partyzánům.

CIA byla ale také kritizována, že rozšiřuje tajné operace v Afghánistánu a vysílá malé týmy zkušených důstojníků a kontraktorů spolu s afghánskými silami k lovu a zabíjení Tálibánců, i když na to jsou lépe vybaveni vojáci

Otázkou je, zda Trumpovo prohlášení, že v Afghánistánu musí zůstat silná zpravodajská přítomnost USA, zahrnuje do zpravodajské komunity i oficiálně neexistující jednotky financované a řízené CIA. Také nevíme, do jaké míry při jednání Tálibánců s USA je debatována demobilizace jednotek řízených CIA.

Útok z 11 září: staré metody, lepší organizace

Proto je Grahamovo varování před stažením amerických vojáků z Afghánistánu pózou. K dalšímu 11. září může dojít kdykoliv. K samotné přípravě útoku na mrakodrapy v New Yorku a na Pentagon nebylo potřeba nic víc než základna, na kterou mohou v poklidu přicházet kurýři. Důležitý je plán. K tomu stačí skupina chytrých lidí. Stejně musí 80 procent „práce“ teroristé provést až v perimetru budoucího cíle útoku.

Že vojenské opuštění Afghánistánu povede k „dalšímu 11. září“ je hloupost. V Pákistánu mají džihádisté rozsáhlé oblasti, které již dlouhodobě využívají, tisíce domů a stovky madras, kde se může sdružit nepozorovaně skupina teroristů.

Symbolika 11. září se přeceňuje. Je proti morálce doby považovat teroristické útoky z 11. září 2001 za všední násilné činy nevymykající se z běžného teroristického „pracovního“ průměru.

Ve skutečnosti byly útoky tohoto typu očekávané. Odborníci věděli, že se jim pravděpodobně nedá zabránit. Také věděli, že aktivita teroristů od devadesátých let stoupá, ale jenom v muslimské oblasti. Separatistické snahy v různých oblastech světa proti tamní dosavadní státní moci jsou jen průběžnými problémy.

Letecký útok byl očekávaným projevem zvyšujících se technických možností teroristů. Přesto nebyl výjimečný, šlo o typický teroristický útok s minimem inovací, který pouze byl organizačně daleko složitější: Nejednalo se o zaparkování aut naložených výbušninou, ale o synchronizovaný únos několika letadel. Útok se zdařil jen částečně – cíle dosáhla pouze tři ze čtyř unesených letadel. A pouze dva údery letadel do dvou mrakodrapů byly dostatečně ničivé. Náraz letadla do Pentagonu měl sotva průměrný účinek a ještě k tomu jen na velmi malou část stavby.

V dubnu 2004 se v americkém tisku objevil rozhovor (tradičně s nejmenovaným představitele státní moci) o tom, že varování před útokem bez zcela konkrétních stop mohla být jen rámcová. CIA prý již od roku 1995 varovala před nebezpečím atentátů, které by mohli v USA provést muslimští extremisté jako mstu za podporu poskytovanou USA Izraeli a za americkou vojenskou přítomnost v Saúdské Arábii.

Varování byla údajně obsažena ve výroční zprávě CIA za rok 1995 a v následujících zprávách. I když zpráva za rok 1995 ještě neuváděla zakladatele mezinárodní teroristické sítě Al-Káida Usámu bin Ládina, upozorňovala na možnost, že muslimští extremisté zaútočí na letadla a na symbolická místa v New Yorku a ve Washingtonu. Zpráva se prý výslovně zmiňovala o newyorském Wall Streetu a o jeho finančních institucích a také o úředních budovách, jako Bílý dům ve Washingtonu. Jednalo se o obecné prognózy, o samozřejmé vidění hrozeb, o průběžné obavy.

Příliš mnoho varování

Desetičlenná nezávislá komise vyšetřující okolnosti teroristických útoků z 11. září byla zřízena až v roce 2004, ale již předtím se vědělo, že neexistují natolik pádné argumenty, aby Američané vpadli vojensky na území vzdáleného Afghánistánu. Bin Ládin byl sice v Afghánistánu, ale útočníci z 11. září vůbec Afghánistán jako zázemí nepotřebovali. Jejich zázemím byla naopak oblast západní atlantické civilizace.

Ředitel zpravodajské služby CIA George Tenet před komisí uvedl, na otázku, proč vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky, když ke konci července 2001 bylo zřejmé, že se chystají mnohočetné teroristické útoky proti americkým cílům, odpověděl, že americká špionáž předpokládala útoky, které budou směřovat spíše proti americkým zájmům na Blízkém východě.

Například deník The New York Times 10. února 2005 informoval, že americký Federální úřad pro letectví (FAA) byl řadu měsíců před teroristickými atentáty z 11. září 2001 mnohokrát varován před nebezpečím únosů letadel a sebevražedných útoků, a to částečně dokonce vlastním bezpečnostním oddělením. Na varování však nijak nereagoval a v praxi odbavování cestujících na amerických letištích se nic nezměnilo.

FAA dostala jen v období od dubna 2001 do 10. září 2001 celkem 52 různých upozornění, v nichž je zmiňována teroristická organizace Al-Káida nebo její vůdce Usáma bin Ládin. Úřad se však více věnoval problematice odstraňování zpoždění v letecké dopravě než její bezpečnosti a kontrole provozu. FAA obvinění z podcenění těchto varování odmítl s tím, že varování byla příliš nejasná a neumožňovala přijmout konkrétní opatření.

Obecná varování nezkvalitní činnost bezpečnostního systému. Nemají motivační charakter, naopak se berou jako běžná informační kulisa.

Útok může přijít odkudkoliv

Pokud Američané opustí Afghánistán, bezpečnostní hrozba se tím nezvětší, ani nezmenší. Organizace (skupina) může připravovat útok na jakýkoliv cíl kdekoliv, kde má vhodné zázemí. To se nachází pro džihádisty dnes i v Bruselu, v sídle EU. Jakákoliv větší městská komunita (ghetto) muslimů v sobě pohodlně skryje skupinu potichu plánující teroristický útok. Jak poznáte mezi lidmi teroristu? Nijak.

Kdekoliv v EU muslimové vytvořili velké enklávy. Proto džihádisté nepotřebují k plánování útoků již Afghánistán nebo Pákistán. Mají své komunity v EU. A pokud se rozhodnou, že k takovému útoku dojde, těžko teroristy někdo zastaví, pokud bude skupina dodržovat základní pravidla:

  1. Na organizaci útoku začne pracovat skupina lidí, která není nijak napojena na teroristické organizace a vyhýbá se styku s lidmi z takového prostředí.
  2. Bude mít zajištěné financování od osob, které splňují kritéria bodu a).
  3. Jejich komunikace bude probíhat jenom osobně bez využití internetu a telefonu, i bez písemného styku.
  4. Tím budou akceptovat, že příprava akce bude velmi zdlouhavá, bez použití komunikačních výhod dnešní doby, aby bezpečnostní služby neměly šanci přípravu útoku odhalit.

Pozorováním míst možného útoku vytipují prostor, který má nejslabší systém ochrany, ačkoliv to na první pohled tak nevypadá: Každý řídící systém pracuje dlouhodobě na organizační volnoběh, vykazuje průměrné aktivity, tedy i průměrný sběr, vyhodnocování a předávání informací. To platí také o činnosti bezpečnostních služeb.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Průměrná bezpečnostní činnost vzbuzuje i iluzi vývoje zaváděním technických inovací a přijetím opatření reagujících na stížnosti a zjištěné chyby. Průměrná činnost neškodí systému, ale nemusí vést k jeho rozvoji. Většinu energie spotřebovává v rámci vyhledávání a řešení běžné (průměrné) odchylky od norem bezpečnosti. Zcela mimořádné ohrožení nemusí systém zachytit, protože jeho signály se na první pohled mohou jevit jako všední aktivity. Proto bylo možné úspěšně provést letecký útok dopravními letadly na dva mrakodrapy a Pentagon.

Ani všední míru kontroly pasažérů na letištích 11. září 2001 nelze nikomu vytýkat. Vyšší stupeň ostrahy byl nepřijatelný, protože nehrozilo konkrétní nebezpečí. K útoku mohlo dojít kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho by i zvýšená ostraha nemusela na letištích vést 11. září k identifikaci teroristů před vstupem do letounů. Pronesení plastových nožů by ani při zvýšené ostražitosti nemuselo být problémem.

Po 11. září 2001 jsou sice bezpečnostní orgány USA a dalších států vysoce motivovány v boji proti teroristům. Přesto stále rozsáhlejší činnost se dostává do roviny „hektického volnoběhu“. Systém si zvykl na vyšší obrátky, na komplexnější analýzy možných signálů nebezpečí. Proto k novému 11. září nepotřebují odhodlaní teroristé jako základnu Afghánistán. Stačí jim pro plánování teroristické akce jako základna třeba i Brusel nebo Berlín…


Sobota 31. srpna 2019



Pátek 30. srpna 2019


Celkem ve třech spolkových zemích sousedního Německa – v Sasku a Braniborsku 1, září a o necelé dva měsíce později v Durynsku – proběhnou v krátké době volby do regionálních parlamentů. Zdálo by se možná, že jde o lokální záležitost. Vzhledem k tomu, že Německo má federativní uspořádání, je váha jednotlivých spolkových zemí poměrně významná a politické strany jim věnují značnou pozornost. Navíc se tyto troje volby konají v tzv. nových spolkových zemích, tedy v bývalé NDR. A tam jsou i po třiceti letech od sjednocení přece jen proti západu země poněkud rozdílné politické preference. Všude hrozí úspěch AfD – Alternativy pro Německo. 

Čistě z geografických důvodů je pro českého pozorovatele nejzajímavější Sasko. Je takříkajíc za rohem. Když se procházíte v Drážďanech po Prager Strasse (Pražské ulici), patří čeština mezi nejčastější jazyky, které uslyšíte. Doposud byla v Sasku nejsilnější CDU, která tradičně stavěla předsedu vlády. Nyní je jím Michael Kretschmer, sympaticky vypadající mladý politik. Ale nemá a nebude to mít jednoduché.

Díky významné hospodářské pomoci ze západní části Německa zvládlo Sasko přechod do nové doby poměrně úspěšně. Dvě hlavní metropole – Drážďany a Lipsko – vypadají velmi dobře. Velké investice do infrastruktury napojily spolkovou zemi na zbytek Německa. A Sasko jako tradiční průmyslová země nestála stranou celkového rozvoje. Velké německé firmy využily tamní potenciál kvalifikované pracovní síly a usídlily tam atraktivní výrobní programy. Vznikla řada nových firem, které vláda cíleně podporuje.

Chybí deset procent

Když ale srovnáte výsledek posledních voleb v roce 2014 se současnými odhady, vypadá to pro doposud vládnoucí CDU dost hrozivě. Sice si stále udržovala i v posledních průzkumech týden před volbami 1. září náskok. Volilo by ji 29,3 procenta občanů, ale proti roku 2014 ztratila více než 10 procent podpory. O více než 15 procent proti tomu vzrostla podpora AfD (Alternativa pro Německo) na zhruba 25 procent. Roste i Strana zelených a naopak klesají preference sociální demokracie a levicové strany Linke.

Přitom proti Alternativě se vede velmi cílený a důsledný politický boj. Nejenom že je označována za ostře pravicovou a nechybí přirovnávání k neonacistické NPD. Saský volební výbor se dokonce pokusil této politické straně omezit počet kandidátů, které mohla do voleb postavit z navrhovaných 61 na 18 s odůvodněním, že jejich výběr nebyl proveden formálně řádným způsobem. Teprve odvolání k saskému Ústavnímu soudu straně umožnilo kandidovat celkem 30 politikům AfD.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Pro CDU to není vůbec jednoduchá situace, protože podle všech předvolebních průzkumů za hlavní problém označují oprávnění voliči dvě témata – u voličů mezi 18 a 44 lety je to životní prostředí a od 45 let jsou to imigranti, kteří jsou ovšem politicky korektně nazýváni uprchlíky. V obou případech jsou to dvě konkurenční strany – Zelení a AfD, které tato témata mají na prvním místě ve svých volebních programech.

Je problém Maaßen?

CDU v Sasku se navíc zmítá v určitých vnitřních problémech, které jsou ale přímým odrazem situace v celém Německu. Ten problém se jmenuje Maaßen. Bývalý šéf Spolkového úřadu pro ochranu ústavy po šesti letech v této funkci skončil loni po konfliktu s vyhodnocováním informací kolem útoku v Saské Kamenici, při kterém dva azylanti napadli nožem Daniela H. a usmrtili ho. Problémem se stalo vyhodnocení navazující situace, která byla zejména levicovou částí politického spektra vyhodnocena jako „hon na imigranty“. Hans-Georg Maaßen to odmítl a musel svoji funkci opustit. To je ostatně dost zajímavá výpověď o politické situaci v Německu. Maaßen sice chvíli mlčel, ale právě v souvislosti s volbami v Sasku se na politické scéně objevil znovu. Spolu s dalšími členy CDU založil tzv. Hodnotovou unii, která požaduje návrat CDU k jejím klasickým hodnotám. A především říká, že nevstoupil do CDU proto, aby souhlasil s příchodem miliónů imigrantů, přičemž u většiny z nich se vůbec neví, kdo jsou. Oslovil tím nemalou část německé veřejnosti, a tak si ho místní organizace CDU v Sasku začaly zvát na předvolební schůze.

CDU vlastně nevěděla, co si počít. Potácela a potácí se mezi potřebou politické korektnosti a skutečnými náladami ve společnosti. Šéfka CDU Annegret Kramp-Karrenbauerová se dokonce pokusila Maaßena navrhnout k vyloučení z CDU, ale rychle od toho ustoupila. A současný předseda saské vlády Kretschmar sice všude říká, že on pana Maaßena k volbám nepozval, ale nejsem si jistý, zda ve skrytu duše není rád, že je tu člen CDU, který svými názory na imigraci přece jen může něco postavit proti AfD.

Nejisté možnosti koalic

Výsledky voleb v Sasku lze jen těžko odhadovat, protože se dá téměř s jistotou počítat s tím, že ve výzkumech se dotazovaní nebudou úplně svobodně vyjadřovat ke svým volebním preferencím. Tlak médií je v tomto směru nebývalý. I když CDU volby vyhraje, výsledek AfD bude takový, že složit koalici, ve které by neměla AfD být, nebude vůbec jednoduché. A koalici s AfD Kretschmer jednoznačně vyloučil. Strana zelených sice nepochybně dosáhne na zajímavý počet mandátů, ale pro CDU to také není jednoduchý partner. Předseda vlády Kretschmer Zelené označil v rozhovoru pro Der Spiegel za stranu zákazů, která nemá žádný pozitivní program. A pak už zbývají jen klesající sociální demokraté a levicová strana Linke.

Rozdělení mandátů v saských volbách bude sice jednoznačně reflektovat politickou situaci v této spolkové zemi. Současně ale naznačí, jak se bude dál vyvíjet celé Německo. Preference v západních spolkových zemích sice nejsou identické s těmi na východě, ale německá politika byla vždy velmi pragmatická a dokázala poměrně přesně pojmenovat a prosazovat to, co lze označit za německý národní zájem. A to určitě nejsou otevřené hranice imigraci, sankční konflikty s Ruskem a Čínou a nerozvážná klimaticky podmíněná hospodářská politika. Uvidíme.

{/mprestriction} 

Jü Chua napsal tragickou švejkovinu v čínském balení, hrdinové povídek Benoîta Duteurtreho odmítají žít jako všichni a přelidnění dějů v románu Nebeské komando od Anny Strnadové poskytuje řídkou příležitost empatii.

 

Jü Chua: Bratři (Verzone 2018/ překlad Petra Martincová)

Městečko Liou, kam je umístěna tato sága plodného autora (1960), má do sebe cosi z márquezovského Maconda. Také zde se formativní proces moderního národa odehrává na pozadí života dvou protikladných bratří. Řečištěm románu rejdí navíc stovky epizodních postav se svými příběhy, takže máte pocit, že místy čtete tragickou švejkovinu v čínském balení. Jü lačně zpracovává reálie čínského společenského vývoje od kulturní revoluce až po začátek současného století a netrápí se rozpětím vyprávění od srdcervoucí krutosti ke grotesce a absurditě, od obrazu nuzného živoření k bezhlavé opulentnosti zbohatlíků. Mohutné časové plátno je zpracováno se smyslem pro detail jako tradiční malířský svitek.

 

Benoît Duteurtre: Divná doba (Atlantis 2003/ překlad Růžena Ostrá, čteno v originále Drôle de temps, Gallimard 1997)

V roce vydání originálu dostal autor (1960) cenu Francouzské akademie za novelu. V úvodu k druhému vydání napsal Milan Kundera, že u Duteurtra oceňuje umění vidět „komickou nahotu věcí“. Tisková konference ministra kultury, slavnostní večer nadace Richelieu, návštěva zařízení pro homosexuály, výjezd spisovatelů z Paříže na provinční knižní veletrh, to jsou scény ze života, jaký se dnes vede nejen ve Francii. Kromě takových bezdějových výjevů obsahuje kniha i rozsáhlejší povídky v tematickém rozpětí od autorova dětství po stav venkova na přelomu století. Zaznamenat přesný detail za závojem zvyku a lhostejnosti se daří jen dobrým prozaikům a Duteurtre k nim patří. Jeho hrdinové odmítají žít jako všichni.

 

Anna Strnadová: Nebeské komando (MOBA 2019)

Podtitul knihy zní „román podle skutečného příběhu“. Autorka vypráví o chlapci z česko-německé rodiny od Šumperka. Její hrdina se protlouká životem v době druhé světové války po brzké ztrátě rodičů. Nejdříve uvízne v sítích wehrmachtu a slouží na minolovce, dezertuje a uchýlí se k francouzským partyzánům a potom dojde s československou jednotkou až do osvobozené vlasti. Děs války bez ohledu na to, na které straně se jí hrdina právě účastní, je základním akcentem textu. Autorská důslednost vede ovšem místy až ke zbytečné doslovnosti, nevěří se tu síle náznaku. Přelidnění dějů poskytuje řídkou příležitost empatii, orientace v postavách je složitá, k prokreslení charakterů chybí prostor. Poctivý pokus.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Co spojuje Arnolda Schwarzeneggera, Cyrana z Bergeracu, Českou filharmonii a Visací zámek? Je to podzimní vysílací schéma ČT art. Tato stanice mimo jiné také odvysílá dosud neviděný díl muzikálové féerie Píseň pro Rudolfa III. s názvem Dinosaurus, který se po dlouhé době podařilo nalézt a zrestaurovat. 

„ČT art i v nové sezoně pokračuje v mapování významných českých divadelních scén. Na podzim uvede desetidílný cyklus hodinových dokumentů věnovaný té nejviditelnější, Národnímu divadlu. Druhý původní cyklus České televize se bude věnovat fenoménu českého loutkářství, které se nedávno dostalo na seznam nehmotného dědictví UNESCO,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Oba tituly vyplňují prázdné místo v dokumentární tvorbě věnované české kultuře. Přestože jde o zásadní témata, dosud se jim nikdo takto komplexně nevěnoval.“

Desetidílný cyklus Národní divadlo: Mýtus a realita zažije premiéru na ČT art ve středu 11. září. Postupně zmapuje historii Zlaté kapličky od samotné myšlenky na založení až po události ze současnosti. Pořadem režiséra Aleše Kisila provede diváky známý hudebník a filmař Ondřej Havelka. Na vzniku dokumentu se podílelo i samotné Národní divadlo, jak zmiňuje jeho generální ředitel Jan Burian: „Historie Národního divadla je obrazem české historie se všemi jejími radostmi i zákrutami. Je zprávou o hledání naší identity v tehdejší i dnešní evropské kultuře.“

Druhým cyklem, který se v programu premiérově objeví, bude Česká loutka. Vyřezávaní herci na nitkách mají dokonce o sto let delší historii než Národní divadlo. „Cyklus jsme se pokoušeli formovat tak, aby – přestože vznikal s experty na odborném základě – měl zároveň ambici oslovit široké publikum. Činí to několika cestami. Nejen dramaturgickou volbou jednotlivých témat, která zahrnují také loutku v animovaném filmu či na televizní obrazovce, což je loutka v masovém médiu, ale také volbou průvodců, jimiž jsou bratři Matěj a Petr Formanové, jež jednotlivá témata osobitě komentují,“ říká režisér Pavel Jirásek.

Už potřetí se vrátí na televizní obrazovky jazzman Rudy Linka. Tentokrát mezi svými hosty přivítá například kytaristu Michala Pavlíčka, cellistku Terezii Vodička Kovalovou nebo zpěvačku Lenku Dusilovou, která celou novou řadu otevře. V pořadu jsem se snažil ukázat bezprostřednost, přirozenost a radost, kterou hudba nejen rozdává, ale i vyžaduje, a také, že mezi žánry hudby není tak velký rozdíl, jak si mnozí myslí. Hudba je způsob komunikace a je daleko přímější než komunikace slovní. Přesně jako linka,“ popisuje režisér a průvodce pořadem Rudy Linka.

Dnes již tradiční Týden dárků začne v neděli 1. září, v den šestého výročí ČT art: „Důvody, proč Týden dárků zahajujeme přenosem představení Kolaps souboru Losers Cirque Company z Letní Letné, jsou velmi jednoduché. Přímý přenos proto, že v den, kdy ČT art před šesti lety startoval, připravujeme pro naše diváky už tradičně autentický zážitek nějaké výjimečné inscenace – a tou Kolaps určitě je. A proč zrovna Letní Letná? Protože žánr nového cirkusu je stále populárnější a nikdy jsme český soubor, natož v přímém přenosu, takto nezaznamenali,“ říká říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Diváci v podzimním programu uvidí také řadu koncertů skupin Queen, U2 i Monkey Business. Dokument Stroj jménem Arnold představí kulturistu, filmovou hvězdu a politika Arnolda Schwarzeneggera, vysílání připomene také herce Petera Falka nebo Jacka Nicholsona. V premiéře se více než padesát let po svém vzniku představí ztracený díl Písně pro Rudolfa III., pro který Iva Janžurová letos v létě znovu namluvila svoji postavu.

Kulturní stanice České televize se ohlédne i za festivalem Zlatá Praha, jehož 56. ročník hostí Nová scéna Národního divadla mezi 25. až 28. zářím. Uvede celovečerní sběrný dokument režiséra Pavla Štingla nazvaný Sarkofág pro královnu, který zachycuje pětiletý proces realizace unikátního díla dánského královského sochaře Bjöerna Norgaarda. Ten navrhl na objednávku dánské královny Markéty II. skleněný sarkofág pro katedrálu v Roskilde. Na obrazovkách rozehrají herci Národního divadla i klasický shakespearovský příběh Sen čarovné noci a zpracování pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Z New Yorku se před českého diváka dostane pět představení z Broadwaye včetně Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julie i čtyřdílná dokumentární série o počátcích hip hopu.

Ve chvíli, kdy musel francouzský prezident Emmanuel Macron ustoupit protestům žlutých vest a odložit ekologickou daňovou reformu, vstoupila na světovou politickou scénu patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Její školní stávka za klima od té doby poutá zájem médií a vytváří atmosféru, v níž by vládám mohlo snadněji projít zdražování energií a potravin výměnou za snížení daní miliardářům.

Česko je politickou laboratoří Evropy. Již za vlády premiéra Mirka Topolánka (ODS) parlament v roce 2007 schválil daňovou reformu, která by v současné atmosféře byla označována jako „ekologická“. Bez střelby do demonstrantů a barikád v ulicích u nás byla zavedena rovná daň z příjmů i uhlíkové daně. Rovná daň pomohla nejbohatším Čechům, Moravanům a Slezanům ušetřit na daních miliardy ročně zrušením třetí až páté sazby daně z příjmů. Mezní sazba byla předtím 32 %. Po reformě zůstala jen jediná sazba 15 %. Lidem s minimální mzdou tím stát naopak na daních z příjmů sebral několik stovek měsíčně. Před daňovým balíčkem ministra financí Miroslava Kalouska (tehdy KDU-ČSL) jsme z potravin, elektřiny, plynu, vodného a stočného platili státu 5 %. Po reformě DPH ze základních životních potřeb vzrostlo v několika krocích na 15 %.

Stát tak z rodin tahá měsíčně o několik tisíc více. Nemalou měrou se o to postaraly i ekologické daně, které během projednávání Kalouskova reformního balíčku připojil ve Sněmovně cestou pozměňovacího návrhu jako poslanec ministr životního prostředí Martin Bursík (Zelení). Reformní balík nazvaný zákon „O stabilizaci veřejných rozpočtů“ obsahoval v jednom tisku změny 52 zákonů. Do jejich změti byly metodou „volně loženo“ připsány nové daně z plynu, z elektřiny a z uhlí.

Místo stabilizace přinesla reforma růst státního dluhu. V roce 2009 skončilo hospodaření státu s rekordním deficitem ve výši 192 miliard. HDP poklesl meziročně o 4,8 %. S výjimkou Řecka se ČR z finanční krize, která vypukla v roce 2008, sbírala nejdéle v Evropě. 

Na rekordním růstu deficitu se podílelo i zavedení podpory pro tzv. ekologické formy výroby energie. Ještě během první vlády premiéra Mirka Topolánka, která nezískala důvěru Sněmovny, se poslanci Bursíkovi podařilo cestou pozměňovacího návrhu k novele spotřebních daní zavést osvobození biopaliv od spotřební daně. Zbohatly na tom firmy z koncernu Agrofert dnešního premiéra Andreje Babiše (ANO). Jako ministrovi životního prostředí se Bursíkovi navíc podařilo prosadit novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energií. Spotřebitelé byli zákonem přinuceni kupovat část energie vyrobené několikanásobně dráž v solárních a větrných elektrárnách. Výkupní ceny energií z těchto typů výroby byly garantovány státem. Kromě toho stát na výstavbu některých solárních a větrných parků přispěl i formou dotací. Celkově Bursíkovy „čisté energie“ zasekly do státního rozpočtu sekeru za 50 miliard ročně. Zhruba sedmkrát více se na solární barony složili občané v účtech za elektřinu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Žluté vesty

Ihned po svém nástupu do Elysejského paláce předložil Emmanuel Macron v květnu 2018 parlamentu daňovou reformu, kterou nazval „modernizační“ a „ekologickou“. Macron navrhl zrušit tzv. milionářskou daň, tedy mezní pásmo daně u příjmů nad 1 milion eur, která byla 75 %, a druhou nejvyšší sazbu, která činila 49 %. Ztráty za miliardy eur vznikající veřejným financím ze snížení daní nejbohatším chtěl kompenzovat především novou daní z elektřiny a vytápění a zvýšením spotřebních daní z paliv. Miliardy eur do rozpočtu mělo přinést i snížení maximální povolené rychlosti na silnicích a dálnicích a masivní nasazení pokutových radarů. Kromě toho Macron sliboval zavést dotační podporu ekologickým formám výroby elektřiny.

Během projednávání daňové reformy sestavilo trio aktivistů Jacline Mouraudouvá, Priscilla Ludoská a Eric Drouet nezávislý tým ekonomů, který vypracoval analýzu dopadů připravovaných změn daní na běžné obyvatelstvo. Podle jejich výpočtů měl vládní balíček zvýšit životní náklady pracujících Francouzů průměrně o více než 250 eur měsíčně. Po zveřejnění těchto čísel v srpnu 2018 se ve Francii zformovalo hnutí žluté vesty a vypukly mohutné protesty. Vláda proti nim nasadila policejní těžkooděnce a vodní děla. Při násilných zásazích bezpečnostních složek vyrostly v ulicích Paříže a dalších měst barikády. Reakcí na brutalitu policie a četnictva byl růst podpory žlutých vest. Na demonstraci před závěrečným parlamentním hlasováním o daňové reformě se 17. listopadu 2018 v Paříži sešlo více než 300 tisíc lidí. Vláda proti demonstrantům kromě policie a četnictva nasadila i armádu. Při střelbě do demonstrantů gumovými projektily bylo zraněno 585 civilistů – z toho 16 s trvalými následky na zdraví. Účinek byl opačný, než vláda čekala. Účast na každosobotních demonstracích žlutých vest před Vánoci 2018 vzrostla na miliony osob v rámci celé země. 

V pátek 4. ledna 2019 policie zatkla zakladatele žlutých vest Erica Droueta. Za to, že při demonstraci 8. prosince 2018 vylezl na Vítězný oblouk, z něhož promlouval ke shromážděným demonstrantům, jej obvinila z výtržnictví a poškození národní kulturní památky. 

Uvěznění Droueta a obvinění Mouraudouvé a Ludoské ze škod za 4 miliony eur vyhnalo další den do ulic ještě více lidí. Vláda proti demonstrantům nasadila 85 tisíc policistů a vojáků s rozkazem použít granáty s nervově paralytickým plynem. Po ošetření zraněných a laboratorním rozboru bylo zjištěno, že granáty obsahovaly i složky zakázané Úmluvou o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní. 

Po zveřejnění informací o použitích zakázaných chemických zbraní hněv demonstrantů vyvrcholil. Stoupenci žlutých vest na většině silnic zdemolovali policejní radary. Při mimořádné demonstraci uprostřed týdne se protestujícím podařilo vniknout do úřadu vlády. Mluvčí vlády Benjamin Griveaux musel být evakuován vrtulníkem. Při sobotní demonstraci 12. ledna 2019 se žlutým vestám podařilo s pomocí vysokozdvižného vozíku vniknout do budovy ministerstva financí. Při „návštěvě“ demonstrantů z budovy vyletěly oknem tisíce vládních dokumentů, které byly před objektem spáleny.

Spor rozhodla hrozba časově neomezené generální stávky. Odbory ji vyhlásily v reakci na zranění občana, který se kolem demonstrace vracel z práce a jemuž policejní granát utrhl 4 prsty na ruce. V pondělí 14. února prezident Macron částečně demonstrantům ustoupil. Vláda na jeho návrh schválila nařízení o odložení účinnosti daňového balíčku. 

Copaté beranidlo

Ihned poté byl zájem médií přesměrován ke studentské stávce za klima, kterou na 15. březen 2019 vyhlásila patnáctiletá záškolačka Greta Thunbergová. Školní stávku za klima vymyslel a zorganizoval švédský aktivista Bo Thorén z organizace Fossil Free Dalsland (FFD). Podle vzoru USA, kde děti po střelbě ve škole v Parklandu na Floridě vyšly do stávky proti zbraním. Greta byla na akci najata, protože jako jediná z dětských aktivistů byla ochotna do ní jít i sama. FFD akci rozjela v srpnu 2018. Finančně ji podpořil Open society Fund maďarského miliardáře a měnového spekulanta George Sorose. Až do Macronova ústupu však Greta demonstrovala před švédským parlamentem sama. Zájem televizních kamer zorganizovali po Macronově prohře švédští akcioví spekulanti Ingmar Rentzhog a David Olsson. Na první místo zpravodajských relací jí pomohl inzertní vliv nadnárodních korporací z energetického strojírenství, jako je ABB. Peníze na kampaň a vlivné kontakty dodala i bývalá viceguvernérka švédské centrální banky Kristina Perssonová. S jejich pomocí se během měsíce podařilo přesměrovat zájem médií od lidové vzpoury žlutých vest proti zdražování k tématu údajné hrozby konce světa v podobě CO2. Mediální kampaň ovlivnila i volby do Evropského parlamentu, po nichž stanula v čele Evropské komise bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová (CDU). Funkce se ujala se záměrem prosadit uhlíkově neutrální EU.

Poté, kdy Leyenová získala důvěru europoslanců, předložila německá vláda kancléřky Angely Merkelové (CDU) zákon o zavedení uhlíkové daně, která by zdražila ropná paliva až o 0,57 eur (15 Kč) za litr. Záměrem spolkové vlády je v zájmu „ochrany klimatu“ přeřadit maso ze snížené 7% sazby DPH do základní sazby 19 %. 

Nespí ani česká vláda. V meziresortním připomínkovém řízení už je návrh zákona o zvýšení Bursíkových ekologických daní. Pokud na podzim nepostaví v SRN barikády německé žluté vesty, tak to Babišově vládě projde stejně snadno jako letošní zrušení osvobození bytových domů se společným kotlem od ekologických daní. Parlament je schválil během protestu Milionu chvilek. Geislerová a Minář si toho ani nevšimli.

{/mprestriction} 

Autor je publicista.


Čtvrtek 29. srpna 2019


Komerční banka a Národní galerie Praha vyhlásily otevřenou soutěž na realizaci díla se sociálním rozměrem. Při jeho hodnocení bude kladen důraz na sílu a společenský apel projektu, stejně tak na způsob, jakým začleňuje jiné než umělecké aktéry.

„Cílem soutěže je podpořit projekty, které přesahují hranice výtvarného umění a využívají sílu umění k tomu, aby neotřelým způsobem poukázaly na některý ze současných společenských problémů. Výsledkem tak může být v zásadě cokoliv – důležité je, aby dílo vzniklo ve spolupráci s ostatními, tedy i s těmi, kterých se problém týká. Nehledáme pouze dílo, které vytvoří sám umělec, ale dílo se společenským apelem, originalitou a aktuálností,“ komentuje projekt Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění NGP.

„Z otevřené soutěže vybere porota, čítající odborníky Národní galerie Praha, tři nezávislé odborníky a zástupce Komerční banky, dva vítěze. Jejich projekty pak budou podpořeny každý částkou 200 tisíc korun,“ uvádí Kateřina Šušáková, ředitelka Komunikace v KB.

Soutěž je otevřená všem umělcům a umělkyním působícím na české výtvarné scéně bez ohledu na věk nebo národnost. Vítány jsou také návrhy uměleckých skupin.

Přihlášku do soutěže je možné poslat ještě poslední zářijový den. Do 15. října 2019 porota vybere a vyhlásí dva vítězné projekty. Následujících 12 měsíců bude probíhat realizace projektů a průběžné zveřejňování dokumentace. Konečné představení výsledků projektů (dle charakteru bude možná i výstavní prezentace v Národní galerii Praha) se uskuteční v listopadu 2020.

Podrobnosti o projektu jsou k dispozici ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Animovaná aplikace do tabletu Sen biskupa Karla, která provází zejména děti Arcidiecézním muzeem v Olomouci a zámkem v Kroměříži a snímek o aktivitách fotografa Jindřicha Štreita v 70. a 80. letech minulého století, kdy pořádal na Sovinci undergroundové výstavy nezávislé kultury, byly oceněny na konferenci AVICOM, což je multimediální odnož Mezinárodní rady muzeí (ICOM) sdružující více než 20 tisíc muzejních institucí z celého světa.

Ceny převzali zástupci Muzea umění Olomouc. Animace získala třetí místo v kategorii Interaktivní digitální média a film o známém fotografovi stejnou příčku mezi filmovými dokumenty.

„Ocenění, které jsme získali za aplikaci do tabletů je satisfakcí za tu obrovskou práci, kterou jsme s tím měli. Propojili jsme mnoho oborů od IT přes vzdělávání, výtvarné umění až po historii umění. Nikdo z nás neměl s počítačovou animací a dalšími technologiemi zkušenosti. O to více jsme rádi, že se nám to podařilo a že to ocenili odborníci i na mezinárodním fóru,“ říká vedoucí edukačního oddělení MUO Marek Šobáň, jehož kolegyně Hana Lamatová převzala cenu přímo v Šanghaji.

V nelidnatějším čínském městě se prosadil také film o Jindřichu Štreitovi, na němž se Muzeum umění Olomouc podílelo. „Pro mě je to až neuvěřitelné, že se nám podařilo uspět na celosvětové přehlídce muzeí a galerií. A vnímám to především jako velkou poctu pro to Jindru Štreita,“ zdůrazňuje Štěpánka Bieleszová, která cenu v Šanghaji přebírala.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V květnu tohoto roku se do literárního světa nenápadně vplížilo neznámé jméno A. Gravensteen, za nímž se skrývá český debutující autor románu Pohyby ledu. Ten posvěcují dvě skutečnosti: vydání v kvalitním nakladatelství Paseka a lichotivé citace na přebalu knih, jednak od Petra A. Bílka, jednak od čerstvé laureátky Ceny Jiřího Ortena Anny Cimy. Tajemství a jistá záruka kvality vzbuzují nemalá očekávání – dokáže je však autor se svým románem naplnit?

Miroslav Hammer alias Rosli je novinář znuděný pěnou dní vlastního života, dokud mu do cesty nevstoupí tajemná Klára. Ta uprostřed slavnostního otevírání skleníku pražské botanické zahrady přichází s informacemi, které mají ukazovat na podvodné machinace ohledně jeho stavby. Rosli se ujímá případu jako investigativní žurnalista, záhy však ztrácí hlavního podezřelého, když je ředitel skleníku nalezen mrtvý a případ je vyhodnocen jako pravděpodobná sebevražda. Ani s Klárou nemá milenecká aféra dlouhé pokračování: čím blíž se Rosli snaží dostat k ní, tím dál se snaží utéct. A tak ji doprovází až na vědeckou expedici do Grónska, kde teprve mrazivě tuhne krev v žilách, a to doslova.

I přes zdánlivě vyřešenou záhadu vše nasvědčuje tomu, že se před čtenářem rozehrává detektivní zápletka. To nepochybně je jedna z rovin románu, nicméně není jediná, ba dokonce ani stěžejní, protože zápletka není tím, co čtenáře na Pohybech ledu fascinuje a baví především. Obsah románu se s blížícím závěrem dostává do stínu formálních her se samotnou jeho strukturou, což může evokovat nejen Sedmou funkci jazyka či HHhH od francouzského spisovatele Laurenta Bineta, ale také domácího Ludvíka Němce a jeho loňský román Žena v závorce.

Na téměř banální příběh o zhrzených láskách a pomstách se tak nabaluje intelektuální hříčka se slovy, postavami, realitou a dalšími paralelními světy, která vyniká možná právě díky jednoduché kostře a do jisté míry předvídatelným zvratům. Předvídatelné zde totiž neznamená nudné, a to zejména zásluhou vypravěčova sebeironického a jízlivého charakteru, umné práce s napětím, ze kterého čtenáři přejíždí grónský mráz po zádech, a bizarních situací, o něž se starají například takzavní noční fenomenologové.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Náznaky detektivní struktury přitom stále ponechávají čtenáři možnost číst o tom, co se skutečně (a koneckonců i neskutečně) stalo. Vícevrstevnatost románu však skýtá prostor i pro čtenáře, který se nespokojí s viditelným kouskem ledovce, ale zajímá se o jeho největší část skrytou pod hladinou. Kterému nestačí běžné co, ale ptá se také jak. Kterého poslední dočtená stránka vrací zpátky na tu první, protože netušené pohyby ledu nenechaly nic na stejném místě. V této nejednoznačnosti tkví kouzlo románu neznámého autora, který do tuzemské literatury přináší čerstvý ledový vítr z dalekého severu.

Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 416 stran.


Středa 28. srpna 2019


Už minimálně dva dny je jasné, že ve Švýcarsku má pršet, ale je fakt, že o den dříve se předpověď nenaplnila. Je krátce po půl deváté. Mám nastudované památky Lucernu, kam máme jet, a už se nemůžu dočkat.

Mirek se posadí na posteli a prohlásí: „Má celý den pršet. Je pře námi ještě 900 kilometrů – já bych ten Lucern zrušil.“ Vzdávám se. „Podíváme se do Ženevy, je tam krásný vodotrysk, je to velmi fotogenické,“ láká mě Miroslav a významně ukazuje na Kožeňáka (fotoaparát). Vyrážíme krátce po desáté. Směr Bern.

„V Ženevě bychom se mohli najíst,“ prohlásí manžel, abychom o hodinu později, vyhladovělí, zaparkovali u jedné z pump a za, bratru, tisíc českých korun zhltli v restauraci bez klimatizace půlku, pravda, vynikajícího kuřete, hranolky a salát. Zato tam měli schránku, a tak jsme mohli poslat pohled strýčkovi (86), což činíme ze všech míst.

Švýcarsko je pekelně drahá země, nicméně zdejší krajina je nádherná. V jednom z městeček si vyžádám fotopauzu a vybíhám (doslova) k jezeru a místnímu zámku. A pak už zase pokračujeme dál, časomíra na navigaci ukazuje, že máme asi tak dvě hodiny času na zastávku v Ženevě. Prima. Tedy až do chvíle, než nás překvapí oranžová cedule.

Objížďka!? No, zkrátím to. Cesta po švýcarském venkově, mezi poli, starobylými městečky a jezery byla nádherná, ale zabrala nám přesně ty dvě hodiny. Když sjíždíme na silnici do Ženevy, mezi luxusními domy se na chvíli objeví Ženevské jezero a – „Vidíš ten vodotrysk?“ jásá Miroslav, zatímco já ani nestačím nasadit brýle na dálku. „Vezmu to už na dálnici do Španělska, nemáme čas,“ prohlásí můj muž. Maminka mi občas říkala: „A hodinky s vodotryskem bys nechtěla?“ Hodinky fakt ne.

Do cíle, tedy španělského Roses jsme dorazili ve 23 hodin. Miroslav odjíždí zaparkovat Červenýho, zatímco já čekám ve vstupní hale hotelu. Recepční je nakvašená, že slouží přes čas. Nakvašený se vrací i Miroslav, protože opět nefunguje vjezd do garáže. O hodinu později máme jedno konečně zaparkované auto, dva vybalené kufry a čtyři vypitá piva (každý dvě).

Roses, Costa Brava, Španělsko. Foto: Jana PavlováBudím se brzy, což se mi stává vždy, když jsem nervózní. Čeká na mě škola. Když jsem tam před dvěma týdny volala, žena ve sluchátku mě ubezpečila, že mám přijít a najdou pro mě vhodný kurz. Honím Mirka ze snídaně, nechci přijít pozdě. Vyrážíme na cestu, je to jen šest minut jízdy. Myslím, že zítra už to zvládnu pěšky, podél pláží. Navigace opět stávkuje, Miroslav se ale nedá a vjíždí do zákazu. Loučím se a vyrážím.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

V recepci školy mě vítá žena středního věku. Spustím na ni, kdo jsem a že zde mám začít kurz španělštiny, asi 20 hodin, loni v Denii jich bylo 40, jen nevím, jakou úroveň… Zarazí mě rychle. „Nemáme dostatek studentů, Roses je malé, a tak kurzy neotevřeme.“ Ptám se ještě na možnosti v okolí. Snad Figueres. Volám tam. Kurzy začínají v září. Nenašla jsem ani soukromé profesory.

Zcela zničená se vydávám na cestu zpět do hotelu. U první plážové sprchy si smočím vlasy. Odnese to i tričko. Miroslav mi nemůže přijet naproti, protože neví, kde jsem. Nevím to ano já, jsme tu první den. GPS v mobilu stávkuje a nechce mi ukázat cestu pro pěší. Cedule u pláže, která přibližuje místní cyklostezky, mě ubezpečuje, že trasa je dlouhá maximálně 10 kilometrů. A pak náhle zjistím, že cesta kolem moře končí. Sejdu mezi hotely a snažím se znovu přesvědčit navigaci, že nejsem autíčko. Ha! Hotel je 800 metrů odsud.

Stáhla jsem si jednu aplikaci na výuku slovíček. Miroslav mi pustil španělskou televizi. Budu to muset vzít v duchu „škola hrou“. Všechny plány vzaly za své. Tahle Cesta bude hodně jiná. V Chalkidiki, o němž jsme také uvažovali, vichřice zabila české turisty. Myslím, že jsme měli jet na tu Kubu! Nebo ne?

Státní opera v rámci rozsáhlé rekonstrukce dostane novou oponu. V průběhu posledních dvou let na ní pracuje tým pod vedením uměleckého ředitele sekce výroby Národního divadla Martina Černého ve spolupráci se studenty katedry scénografie DAMU.

Opona vzniká v dílnách Národního divadla podle návrhu původní opony Eduarda Veitha, kterou návštěvníci viděli při otevření Státní opery (tehdy Nového německého divadla) v roce 1888. Za dílem, jež v těchto dnech spěje do finále, se skrývá více než 1000 hodin práce.

Originální opona Eduarda Veitha se záhadně ztratila v roce 1945. Nová opona nahradí oponu akademického malíře Antonína Střížka, původně určenou pro nastudování Kouzelné flétny v roce 2002.

Budova Státní opery se po generální rekonstrukci znovu otevře veřejnosti v neděli 5. ledna 2020 operním galavečerem, který provede nejslavnějšími kapitolami její historie.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Na cenu mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva za rok 2019, kterou uděluje Rada Evropy ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77, byli nominováni Ilham Tohti z Číny, Buzurgmehr Yorov z Tádžikistánu a Mládežnická iniciativa za lidská práva.

Ilham Tohti je veřejně známý ujgurský intelektuál z Číny. Přes 20 let se angažuje v rozvíjení dialogu a porozumění mezi Ujgury a Číňany. V roce 2014 byl odsouzen na doživotí.

Buzurgmehr Yorov je právník v oblasti lidských práv, který téměř 20 let zastupuje osoby pronásledované pro jejich politické přesvědčení a aktivismus. Je hlasitým oponentem vlády a veřejně odsoudil vládu a státní orgány za zneužívání lidských práv. V roce 2015 byl odsouzen na 28 let vězení.

Youth Initiative for Human Rights (YIHR, Mládežnická iniciativa za lidská práva) byla založena v roce 2003. Propaguje usmíření prostřednictvím navazování vztahů mezi mladými lidmi na Balkáně, kteří pocházejí z různých etnických skupin, oblastí a zemí. YIHR se snaží rozšířit účast mladých na procesu přeměny justičního systému a budovat vazby, které zamezí dalšímu etnickému konfliktu, jež tolik let devastoval tento region.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

„Jejich odvaha a odhodlání, se kterým se staví za základní principy práva a spravedlnosti, přičemž tak často činí za velikých osobních ztrát, ohrožení vlastní svobody a někdy i vlastního života, si zaslouží náš hluboký respekt a vděk. Stojí na frontové linii lidských práv. Vybrali jsme tři vynikající kandidáty, jejichž práce je pokračováním nejlepších tradic v duchu Václava Havla. Výběr vítěze ceny za rok 2019 bude ještě těžší,“ říká předsedkyně Mezinárodní komisi Ceny Václava Havla za lidská práva a prezidentka Parlamentního shromáždění Rady Evropy Liliane Maury Pasquierová.

Slavnostní oznámení laureáta Ceny pro rok 2019 a její předání proběhne v rámci podzimní Valné schůze Parlamentního shromáždění RE ve Štrasburku, která se uskuteční v pátek 30. září.

 

Laureáti Ceny Václava Havla za lidská práva

2013 - Ales Bjaljacký (Bělorusko)

2014 - Anar Mammadli (Ázerbájdžán)

2015 - Ljudmila Alexejevová (Rusko)

2016 - Nadja Muradová (Irák)

2017 - Murat Arslan (Turecko)

2018 - Oyub Titiev (Rusko)


Úterý 27. srpna 2019


Umění xilingského spolku řezbářů pečetí, ale také krásy čínské kaligrafie a malířství – to je výstava, kterou lze až do čtvrtka 29. srpna spatřit v komplexu Rustonka v Praze 8, v nově otevřených prostorách če-ťiangského centra Hedvábné stezky – firmy Europe Huajie Development. Expozice se koná u příležitosti 70. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a Českou republikou.

Z vernisáže výstavy. Foto: Jana PavlováSpolek byl založen již v roce 1904, má více než 500 členů a je nejstarším uměleckým spolkem v Číně. Za dobu své existence dosáhl řady úspěchů nejen v oblasti umělecké tvorby, ale také akademického výzkumu, sběru kulturních památek, vydavatelské činnosti. Přirozeně je tak součástí světového nehmotného kulturního dědictví. V Praze představuje 118 uměleckých děl – soubor 48 pečetních kamenů symbolizuje téma olympiády a tradiční čínské poezie, dalších 70 děl představuje čínskou kaligrafii a malířství.

Z vernisáže výstavy. Foto: Jana Pavlová"Spolupráci mezi oběma našimi zeměmi se daří. Vřelého přijetí se v Číně dostalo například České filharmonii, v říjnu vyráží na turné Symfonický orchestr Českého rozhlasu a do Číny vyjede i balet Národního divadla. To vše posouvá vzájemné porozumění," uvedl při vernisáži velvyslanec Čínské lidové republiky v Praze Zhang Jianmin.

Z vernisáže výstavy. Foto: Jana PavlováŘezba pečetí je podle ambasadora vdechnutím nového života kamenům, které tak získávají další využití. Takováto pečetidla přitom před zavedením politiky reforem a otevírání se světu patřila do života každého dospělého Číňana. "Kdykoli jste potřebovali vyřídit nějaké formality, museli jste u sebe mít toto razítko, osobní pečeť. Bylo tedy jakýmsi závazkem každého člověka. Proto i návštěva této výstavy je jakýmsi závazkem Číny vůči vzájemnému rozvoji, komunikaci a vzájemné spolupráci," uvedl Zhang Jianmin.

Sérii mezinárodních výstav pořádá spolek řezbářů pečetí již od roku 2008, Praha je desátou zastávkou na celosvětovém turné.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}