feed info

1,132 článků z Věda

V létě se v Česku strhl boj o pražský pomník maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, před pár týdny vandalové polili rudou barvou Památník Rudé armády v Ostravě. Pomníky a jejich strhávání (případně obrana před jejich strháváním) nejsou přirozeně jen českou kratochvílí. Ve Spojených státech amerických se před pár lety rozpoutala debata o odstranění sochy jednoho amerického (jižanského) generála (Robert E. Lee), ve Velké Británii se zase začalo hovořit o odstranění pomníků připomínajících admirála Nelsona (pro jeho sympatie k otroctví) nebo Cecila Rhodese (vášnivý imperialista).

Mám sice obecně tendenci shodovat se s Jacobem Burckhardtem, který ve svých Úvahách o světových dějinách napsal něco v tom smyslu, že se jedinec určité doby zpravidla cítí naprosto bezmocným, protože poplatným buď agresivní, nebo bránící se straně a že jen málo lidí si vydobylo archimedovský bod mimo dění (a ten se snažím dosáhnout), ale přece jen tentokrát archimedovský bod nechám archimedovským bodem, a připíšu několik více či méně nesouvislých poznámek na okraj.

• • •

Za prvé, jedni říkají, že je poněkud nepatřičné chodit kolem soch generála otrokářské konfederace nebo – v jiném případě – sovětského maršála zodpovědného za masakry v Budapešti (a za jiné nehezké věci). Druzí říkají něco v tom smyslu, že všechny tyto sochy jsou pouhopouhými dějinnými artefakty, popřípadě na výtky s oblibou opáčí, že třeba onen sovětský maršál dělal nejen velice nehezké věci, ale že třeba rovněž stál v čele vojsk, která v roce 1945 nemalou měrou přispěla k osvobození našeho území od nacistů.

Ironií je, že pravdu často mají obě strany (Koněv je toho dobrým příkladem). Vzniká tak rozpor, ten však není v žádném případě tragédií, a tak bychom ho za ni neměli považovat.

Ostatně už Hegel kdesi pravil, pokud si pamatuju přesně a moc ho nekomolím, že jedinou věcí, která je bez rozporu, je mrtvola.

Takže buďme rádi, že dějiny mrtvolné nejsou a nesnažme se z nich mrtvoly dělat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Za druhé...

{/mprestriction} 


Středa 27. listopadu 2019


První výstava věnovaná řediteli školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni a dvornímu architektovi kancléře Metternicha, pro nějž vybudoval mimo jiné reprezentativní sídlo na zámku Kynžvart, probíhá nyní v Západočeská galerii v Plzni ve výstavní síni „13“. Galerie ji připravila ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd ČR a otevřená bude až do 10. února příštího roku.

Architekta Pietra Nobileho, významnou postavu evropského neoklasicismu, není snadné zařadit. Rodák ze švýcarského italskojazyčného kantonu Ticino, který se prosadil u vídeňského dvora a zakázkami pro kancléře Metternicha, patřil k následovníkům slavné generace architektů Ledouxe a Boullého, jejichž myšlenky začal rozvíjet v letech 1800–1806 na Akademii St. Luca v Římě.

„Název výstavy původně odkazoval k Nobileho reformě školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni v letech 1818–1828. Během přípravy se však podařilo neočekávaně objevit doklady o mnohem širším zázemí Nobileho úvah o kráse a technice. Výstava tak přináší nové doklady o Nobileho snaze propojit „vědu, mechaniku a estetiku“ v praxi,“ vysvětluje autorka koncepce výstavy Taťána Petrasová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR.

Výstava je rozdělena do tří okruhů: vstupní část Technika a krása ukazuje zdroje Nobileho teoretického přístupu, který mu v praxi umožnila spolupráce s knížetem K. W. L. Metternichem. Její počátek sahá do roku 1820, ale ke skutečnému rozvinutí přispěly teprve projekty pro plaské Metternichovy železárny, budované od roku 1827. Druhý okruh se zabývá budováním Metternichovy rezidence v Čechách – zámkem, parkem a hospodářským dvorem v Kynžvartě, jako důležitým příkladem novodobé palladiánské vily.

„Třetí část výstavy přináší seznámení s projekty iniciovanými nejvyšším purkrabím Království českého, hrabětem Karlem Chotkem v Praze: Koňskou bránou a Staroměstskou radnicí. Zároveň vysvětluje, jaký význam měla pro tuto i pro pomníkovou Nobileho tvorbu debata otevřená objevením řeckých chrámů v italském Paestu a sicilském Agrigentu,“ říká Taťána Petrasová.

Kvůli rozptýlenosti fondů, které jsou dnes uloženy ve Vídni, Terstu, Bellinzoně, Praze, Krakově, Kynžvartě a na dalších místech, nebylo dosud souhrnně možné tuto významnou autoritu středoevropské architektury v úplnosti představit. Plzeňská výstava je od roku 1954, kdy město Terst uspořádalo ke stému výročí úmrtí svému rodákovi první monografickou výstavu, teprve čtvrtou příležitostí vidět originály kreseb.

Součástí expozice je mimo jiné sedm děl zapůjčených z vídeňské Albertiny a téměř padesát exponátů z Polo museale del Friuli Venezia Giulia v Terstu.

K výstavě vychází stejnojmenná publikace, jejímiž autory jsou Taťána Petrasová, Rossella Fabiani a Luca Caburlotto. Knihu vydala Západočeská galerie a Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) bude příští rok po sedmadvacáté rozdávat své výroční ceny symbolizované soškou Českého lva. Stane se tak na galavečeru v sobotu 7. března 2020 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina a tradičně jej v přímém přenosu odvysílá Česká televize. Role moderátora se zhostí již podruhé herec Václav Kopta. Český lev dostal k nadcházejícímu ročníku nový vizuální styl odkazující k tradičnímu českému cibuláku.

Novinkou sedmadvacátých výročních cen je zcela nový vizuální styl, který letos studio Dynamo design pojalo jako kombinaci Českého lva a českého cibuláku s jeho typickým modrobílým dekorem. „Vytváření vizuálního stylu pro Českého lva je vždy pocta a zároveň příjemná výzva. Letos jsme zapátrali hlouběji v našich národních kořenech a spojili Českého lva s českým cibulákem. Věříme, že toto propojení je poměrně překvapivé a bude výrazným osvěžením celé komunikace ročníku,” vysvětluje Jan Šlégr, senior graphic designer studia Dynamo design. „Naše koncepce vychází z toho, co se v minulém roce osvědčilo. Z novinek nicméně stojí za zmínku právě výrazný grafický vizuál, jehož motivy se uplatní i v průběhu večera,“ dodává supervizor Českých lvů Marek Najbrt.

Filmy jsou hodnoceny na základě hlasování členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). „Více než 300 renomovaných filmových profesionálů hodnotí v patnácti kreativních kategoriích hrané, animované a dokumentární filmy a ve dvou kategoriích televizní tvorbu,” uvádí výkonná ředitelka ČFTA Tereza Rychnovská a dodává: „Patnáctičlenné prezídium ČFTA pak oceňuje každoročně mimořádný přínos české kinematografii a může udělit i cenu za mimořádný počin v oblasti audiovize.”

Nejvíce Českých lvů, rovný tucet, si dosud odnesl film Masaryk Julia Ševčíka za rok 2016 a jen o jednoho méně získal tři roky před tím Hořící keř Agnieszky Hollandové. Historicky nejúspěšnější herečkou mezi akademiky je Anna Geislerová s celkem pěti Českými lvy, mezi muži pak vede zcela přesvědčivě Ivan Trojan se šesticí sošek. Výběr úspěšných snímků české kinematografie nabízí ČFTA ke zhlédnutí ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Dörte Hansenová dává čtenářům tradičně vyprávěný příběh s nádechem nostalgie, tématem sbírky Ivana Blatného z roku 1945 je snaha pochopit povahu času a dětská knížka Hugo Schreibera ukazuje tradiční postavy pohádek trochu jinak.

 

Dörte Hansenová: Polední hodina (Host 2019/ překlad Viktorie Hanišová)

Když Hansenová (1964) přišla v roce 2013 se svým románem Starý kraj, způsobilo to v Německu překvapení. Ukázalo se totiž, jak čtenáři touží po tradičně vyprávěném příběhu s nádechem nostalgie. Báječně se prodávala i tato druhá kniha s epicentrem v autorčině severoněmeckém rodném kraji. Zánik venkova a s ním jednoho zvláštního způsobu života se v textu odehrává pozvolna, téměř nepostřehnutelně, vypravěčka si dává na čas, nikam nepospíchá. Do písečné roviny bičované větry pronikají dějiny jen občas, když vypukne válka, nebo se nově vyměřují pozemky. Místňáci dodržují letité rituály, a kdo se tlačí do města, je zrádce. Hansenová nezkouší čtenářovu paměť, ani netestuje jeho pozornost, je přívětivá.

 

Ivan Blatný: Tento večer (Host, Druhé město 2019)

Sbírka vyšla poprvé v roce 1945 a nabídla verše psané pod válečným nočním hučením bombardérů v cizích bytech i básně zpracovávající euforii osvobozeného Brna. Nejvlastnějším tématem je však básníkova snaha pochopit povahu času, jenž osciluje od intimního prožitku v zátiší lampy až k nedozírným plochám historie, která je tu sice přítomna, ale kterou si v její pravé povaze uvědomíme až zpětně. Jedné noci mezi korunami stromů a ploty si zpívá rudoarmějec a ta báseň se jmenuje Okamžik dějin. Převažujícímu volnému verši ubylo obvyklé Blatného hudebnosti, začínají se spíše objevovat refrénovité repetice přibližující výraz k litanickému zaříkávání. „Říkám, že každý okamžik je hoden básně!“

 

Hugo Schreiber: Ztraceni v klobouku. Stopy vedou do říše pohádek (Perseus 2019)

Žáci Anička Lišková a Kryštof Novák zmizeli při jedné školní kouzelnické seanci v cylindru Františka Okůrky jinak též kouzelníka Čáryfuka. Začne po nich pátrat nejen znepokojené učitelstvo a rodičovstvo, ale také detektiv Koudelka. Netuctově výtvarně pojatá kniha je členěna prakticky do krátkých kapitol, aby předčítající rodič, či přímo začínající malý čtenář nebyli zavalováni masami textu a mohli usínat už po několika epizodách. S tradičními postavami pohádek (král, Červená Karkulka, saň Matylda, kat) i s létajícím kobercem pracuje autor netradičně a baví tak dnešní děti prolnutím nadreálné říše s moderním světem, který by jinak odkouzlen vyzníval ploše. Nečtu pohádky, ale malý tip do adventního času se hodí.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

To, co dva ruští matfyzáci provedli s vízovým systémem, ve mně vzbuzuje hluboké pochybnosti o fungování našeho státu. Ne, že bych je předtím neměl…

Takže, bezpečnostní zpráva měsíce, ne-li roku: dva Rusové usedlí v Praze ovládli systém udělování českých víz ve Vietnamu tak, aby mohli dávat prioritu lidem, kteří zaplatili příslušné výpalné vietnamské mafii. Fungovalo to šest let.

Coby člověku, který se léta zabýval počítačovou bezpečností, se mi ježí vlasy na hlavě. Toto jsem možná ani nechtěl vědět. Tenhle drak má dvě tlamy, jednu hroznější než druhou.

Ta první spočívá v tom, že nešlo o jednorázové hacknutí, ale trvalý stav. To bohužel ukazuje, jaká kultura bezpečnosti IT na tom ministerstvu panuje.

Nevyčítal bych nikomu – ani státu, ani firmě – že jej hacknuli jednou za dlouho. To se stane, 100 % bezpečné digitální systémy neexistují, neušli tomu Američané, Rusové, nikdo. Ale kdo má aspoň trochu pojem o ochraně dat, tak si zavede v organizaci mechanismy, které na takový útok mají přijít a zareagovat. Ideálně brzy, během pár hodin, maximálně během pár dní. Prostě takovou digitální kontrarozvědku, imunitní systém. Proti matfyzákům musejí stát jiní matfyzáci. Jinak to nejde, žádný magický recept na to není. (Omlouvám se všem dalším fakultám, které jsem tady teď nevyjmenoval. Já vím, že jste dobří. Ale tohle je nějaký slohový útvar, který musí mít spád.)

Šest let? ŠEST LET? Abych si půjčil slova své vlastní literární postavy, majora Legnattiho z Krvavých levandulí: „To je kurva špatný!“

Nemyslím si přitom, že ti lidi, kteří pro vládu pracují, jsou líní nebo nekompetentní. Tipuji na něco jiného – nejspíš jich bude málo. Na bezpečnosti se snadno škrtá, navíc panuje tuhý boj o IT talenty se soukromým sektorem, který je ochoten je daleko lépe zaplatit a vůbec se o ně starat. Byl jsem před pár měsíci na návštěvě v jedné velké a proslulé antivirové firmě – tam se ti programátoři mají „jak prasata v žitě“. To jim stát nedokáže zajistit.

Druhý průser spočívá v povaze útoku. Přátelé, drtivá většina ilegálních hackovacích aktivit jsou nenápadné, tiché krádeže dat. Prostě se ten útočník někam vloudí, exfiltruje ven, co může, a následně se za sebou snaží zamést stopy tak, aby se ani nepoznalo, že tam byl. Dost často se na to taky nepřijde, nebo až s velkým časovým odstupem.

Jedna z věcí, o které se v takovém případě hackeři snaží, je to, aby se napadený systém nezačal chovat v žádném smyslu divně. Aby to prostě fungovalo jako dříve a nikdo si ničeho nevšiml – rozhodně ne amatéři, kteří ten systém v každodenním provozu používají. Řemeslně provedený hackerský útok může odhalit jedině profesionál, který o tom něco ví.

Toto byla naprosto jiná kategorie útoku, naprosto drzé aktivní ovlivňování činnosti systému tak, aby dělal to, co si útočníci přáli. A jak nápadně! Permanentně přetížená telefonní linka pro normální lidské použití, hergot, to nikoho netrklo dřív? To je přeci dost výrazný symptom, že něco není v pořádku.

Jak se praví v tom článku na Seznamu: v roce 2017 „sílilo podezření“, tak raději vypnuli starý systém a zavedli nový, který byl ihned znovu napaden – hm, když máte sílící podezření, asi je na místě spíš zkoumat, co se tedy konkrétně děje, ne? Ne jenom přehodit systém z jedné implementace na druhou. To podezření přeci znamená, že někde může být aktivní útočník, a ten se na to nevykašle jen proto, že se technologie změnila. Ten asi útočí z nějakého důvodu, který nepomine tím, že vyměníte servery. (V tomto případě byl motivem peněžní zisk).

Ano, je možné, že příslušní lidi byli podplaceni, aby si toho nevšímali, ale moc tomu nevěřím. Ve službách vlády pracuje dost lidí na to, aby ani bohatá vízová mafie nedokázala snadno identifikovat a uplatit či zastrašit všechny. Nejlepší důkaz toho, že tam pracují nějací poctiví administrátoři, je nakonec to, že se na celou věc přišlo. Ale trvalo to zatraceně dlouho. Příliš dlouho, na to, jaká byla povaha útoku.

Totálně si předělat systém používaný denně X lidmi k obrazu svému, to je i v hackerském světě chucpe.

A to přitom podle toho popisu, který nám Seznam zprávy přinesly, ani nemůžu říci, že by ti dva maníci byli kdovíjaké high-tech komando. Jo, něco nepochybně uměli, ale státní složky velkých zemí mají ty schopnosti ještě řádově někde jinde.

Návazná myšlenka tohoto článku: proboha, jenom nezavádějte elektronické volby. Opravdu ne. Na kolenou vás prosím. Ano, já vím, že to některé státy udělaly. Ne, nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. Něco málo už jsem k tomuto tématu napsal zde a zpětně bych na tom nic neměnil. Zato bych rád něco dodal, a to nejen ve světle průšvihu, který vyplaval v systému udělování víz.

Kdykoliv čtu něčí argumenty, proč hlasovat po internetu, narážím buď na naprosto bezobsažné fráze typu „je 21. století“ (A co? Já mám taky kalendář, vím to.) nebo na argumentaci typu „zvýší to volební účast“. Já jsem většinou hodný člověk, ale tady si nebudu brát servítky: toto je idiocie a ten, kdo tak vážně argumentuje, by si měl dát před zrcadlem pár facek. Snaží se totiž vyměnit mírný nárůst efektivity za zásadní bezpečnostní rizika, která se ani nedají úplně modelovat. Přirovnal bych to ke snaze ušetřit na nákupu nových pneumatik, když ty staré jsou totálně sjeté a meteorologové hlásí, že bude náledí.

Efektivita + uživatelská přívětivost vs. Bezpečnost mají totiž při zpracování dat určitou tendenci jít proti sobě. Není to 100% pravidlo, má své výjimky, ale těch výjimek je málo. Chcete zase přirovnání? Je to asi stejně platné pravidlo, jako že lidi mají ve čtyřiceti letech více špeku na břiše a vyšší krevní tlak než ve dvaceti. Najdou se jedinci, kteří se tomuhle nepříznivému trendu dokážou vzepřít, ale je jich málo.

A volby nejsou nic jiného než masové zpracování dat, u kterých se navíc snažíte uhlídat anonymitu a osobní výkon volebního práva, což je v IT opravdu těžký oříšek. Čím jednodušší a pohodlnější ten systém digitálního hlasování bude, tím větší pravděpodobnost, že v jeho bezpečnosti se budou skrývat závažné díry. Jenomže nebude-li pohodlný, zase jej lidi nebudou používat, tudíž by byl k ničemu.

Umíte si představit, jaký dopad by na stav demokracie v této zemi mělo zjištění, že něco podobného, jako se stalo se systémem udělování víz, se stalo taky se servery, které zpracovávají výsledky elektronických voleb? Že by se jednoho dne ukázalo, že posledních šest let si s hlasováním mohl dělat nějaký Arťuchin, Zhang Li nebo třeba Johnson (dosaďte další jména podle svého oblíbeného globálního bubáka), co chtěl? Nezpůsobilo by to náhodou opravdu vážný úpadek důvěry v základní mechanismy fungování státu? My Češi už jsme beztak dost skeptičtí vůči tomu, jak to nahoře funguje. Toto by byla brána vedoucí k totálnímu cynismu a zahořklosti.

Obzvlášť v tomto směru apeluji na Pirátskou stranu, která už se rozcvičuje k účasti ve vládě. Hele, já vím, že vy jste progresivní levice a já jsem stará konzerva. Je mi naprosto jasné, že se nemůžeme shodnout na migraci, eurohujeřině a podobných kontroverzních tématech. Ale toto je nadstranická záležitost, otázka fungování celého demokratického systému. Zrovna od vašich členů a příznivců jsem bohužel myšlenky na digitální hlasování slyšel často.

Prosím vás snažně, Piráti, vyssss…te se na to. První, co je potřeba udělat, je důkladná revize zabezpečení všech IT systémů, které tento stát provozuje už teď. Jenom to by podle mého názoru zabralo tak pět let práce, protože to není jednorázový úkon, ale nastavení trvalého procesu, a těch lidí, kteří tohle dokáží udělat a dozorovat, není zas tak moc. Zahrňte do toho i medicínské a pojišťovenské databáze, superpopulární terč hackerů po celém světě.

Do té doby, než bude tohle zajištěno na adekvátní úrovni, a to včetně nezávislých auditů (rozhodně se nesmí důvěřovat úředníkům, že budou dostatečně kontrolovat sami sebe), nemá ani smysl uvažovat o nějakých elektronických volbách.

Zlatej papír. Ten se dá třeba spálit, ale nenápadně pozměnit miliony papírových lístků, a ještě odněkud z opačného konce planety, to opravdu nejde.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Úterý 26. listopadu 2019


Sobota 30. listopadu bude patřit v malé obci Velké Přílepy u Prahy předvánočnímu setkání umělců různých žánrů: od spisovatelů přes malíře, ilustrátory až po herce a zpěváky. Ti všichni se budou v tento den (od 10 do 18) v místní sokolovně podepisovat a snažit se překonat dosavadní rekord z listopadu 2016, kdy se akce zúčastnilo 120 podpisujících.

Účast už přislíbili například Marie Formáčková, František Novotný, Jan Cimický, Jiří Grygar, Ivo Šmoldas, Václav Větvička, Jaroslav Svěcený, Ivanka Devátá, Míša Dolinová a další. Nad regulérností dohlédne pelhřimovská agentura Dobrý den – muzeum kuriozit.  

V doprovodném předadventním programu nebudou chybět vánoční koledy, soutěžní výstava betlémů, unikátní mobilní zvonkohra Petra Manouška, děti přijde pozdravit Mikuláš.

Tak jako se v milostném duetu v Pucciniho Bohémě snaží Rolando Villazón přeznít Annu Netrebko, Jan Němec ve své panychidě za mrtvou lásku až dětinsky upíravě nechce uvolnit prostor pro partnerčinu verzi příběhu.

Autor se neskrývá za fiktivního vypravěče, naopak přeskoky a jiskření mezi autobiografií a fikcí ho baví a rád si s nimi hraje, dokonce z nich buduje jedno z hlavních výpovědních pásem knihy. Proto se dá bez rizika konstatovat, že od okamžiku, kdy se partnerka vypřáhla ze vztahu, ocitá se vypravěč v šoku, sebelítostně brouzdá vzpomínkami a není s to přes veškerou snahu pochopit, co se to vlastně stalo.

Po úspěchu své třetí knihy, románu o Františku Drtilokovi nazvaném Dějiny světla, se Němec, povzbuzen cenami a překlady, nadechl k dalšímu ambicióznímu projektu. Uvědomoval si, na jak ošidný terén se pouští, když chce napsat milostný román. „A přesto jsem se do toho pochybného podniku pustil, protože v neustálém sporu exprese a sebekritiky musí mít poslední slovo to první, podobně jako poslední hexagram čínské věštecké Knihy proměn není ukončení, ale před ukončením.“

Příběhy lásky a o lásce jsou stále stejné, a přesto lidi baví vyprávět si je stále znovu. Láska je život na druhou a tahle nikdy dokončená kvadratura kruhu vábí k opakování, protože co kdyby se to povedlo. Každé takové smlouvání s osudem se vznáší v plodové vodě konkrétního času a rázy historických dějů pronikají do bublin zamilovaných. Nina a Jan žijí české jednadvacáté století, surfařské a mobilní, jejich nezaseknuté kotvy pročesávají svět fakult, redakcí, barů a krajin, jejich brněnské, olomoucké nebo pražské postele na čas střídají lože toskánská, krakovská nebo bratislavská, vztahy jejich přátel se svíjejí v krizích a nikdo pořádně neví, čeho se chytit. Jan je sice přisát k mateřskému prsu literatury, ale Nina osciluje mezi studiem, modelingem, barmanstvím a kavárničením. 

Němec má inteligentní styl a osvědčuje kompoziční vytříbenost na menších plochách jednotlivých kapitol. V závěru mu však text uniká mezi prsty a třeba kapitola Kabinet odložených odstavců svědčí o tom, jak nerad se loučí s větami, které se mu povedly, ale které přetékají přes okraj románu jako svébytného tvaru. Místo tečky konce nabízí autor roztřepený okraj a potvrzuje tak názor známý z poetiky románu, že tento žánr ve skutečnosti konec nemá nikdy, protože ve vyprávění se vždy dá pokračovat, neboť čas plyne a s ním i životy postav a autora. 

Podtržená písmena na obálce knihy (nino) oslovují ztracenou lásku a podtrhují dojem adresnosti výčitky, kterou se kniha obrací k té, která odešla a ublížila. Hrdina i vypravěč se při pohledu zpět, kdy vyvanula magie milosti, začínají stydět, protože se vydali všanc, a teď jsou nazí všem na očích. Němcovým záměrem je vplést román do žitého světa. Vtahuje do knihy například citace reálných příběhů ze serveru Novinky.cz nebo naopak nabízí na YouTube a Spotify skladby, o kterých se zmiňuje v románu. Do závěru knihy umístil autor rozhovor sám se sebou a tam příznačně praví: „Ale je pravda, že milostné vztahy jsou tak trochu poslední věc, která zbyla, a proto jsou ta očekávání občas nesmyslně vyšponovaná.“ Ano, o to tu jde.

 

Čtenáře Biblia a Literárních novin zveme na debatu nad knihou Možnosti milostného románu, a to 27. 11. od 18 hodin v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny v Praze, Mariánské nám. 98/1.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Lidstvo staví domy, aby se v nich dalo dobře bydlet, funkčně úřadovat nebo pohodlně hrát divadlo. Domy se stavějí kvůli vyhraněnému účelu, a ten nepotřebují skrývat ani maskovat tím, že se tváří jako něco jiného než domy. Tomu se také podřizuje volba místa. Jiné domy se budují ve městech, jiné ve vesnicích nebo rekreačních oblastech. Ale pojďte a poslyšte pověsti tohoto času. 
V Praze u stanice metra Nové Butovice je malé parkoviště zhruba pro šedesát aut. Ukázalo se, že nepravidelný pozemek ve tvaru kapky patří developersko-stavební firmě Trigema. Každá dlaň země je pro developera neodolatelným pokušením, chopí se proto rákosky a šlehá tak dlouho, dokud z ní nevyteče co nejvíc peněz. Co je nejvýnosnější? Rekordy. Agenturní zpráva říká: „Nejvyšší budovu v Česku s názvem Top Tower chce postavit developerská společnost Trigema v Nových Butovicích v Praze. Má být vysoká 135 metrů, náklady jsou dvě miliardy. Stavba by mohla v ideálním případě začít v roce 2021, trvat by měla tři roky. Na návrhu se podílejí sochař David Černý a architekt Tomáš Císař ze studia Black n‘ Arch.“ Vizualizace vypadá jako žert. Na standardní mrakodrap s poměrně malou základnou je přilepena troskotající loď zabořená přídí do země. Prý obraz naší kolabující civilizace. Odpudivá rzivá barevnost vraku ovšem spíš křičí cosi o ztroskotání lidské soudnosti, která vypínavě hodlá stavět sochy místo domů. Co na to odborníci?
Na serveru lidovky.cz jsem našel názor člověka, který je zakladatelem pražského Centra města budoucnosti a autorem 154 metrů vysokého hotelového komplexu v Las Vegas i mnoha dalších realizací na území Spojených států. Jmenuje se Michal Postránecký: „Trigema podle mého názoru nejde správným směrem. Myslím si, že architektura je o něčem jiném, než představuje pan Černý. Měl by být realističtější. Třeba to ale postaví a z budovy bude světový trhák. Apokalyptický vrak lodi je snaha bombasticky na něco upozornit, exhibovat, ale výšková budova je vysoce sofistikované dílo. Z urbanistického hlediska si myslím, že by tam výšková budova být mohla. Ale zvolený koncept není šťastný, nemá přidanou hodnotu.“
Jiní lidé z oboru kupodivu tvrdí, že Praha mrakodrapy potřebuje a že ty, co stojí na Pankráci, vypadají tak hloupě právě proto, že jich tam není víc. Prý jsou krásné jen ve shluku. Zajímalo by mě, jak ten shluk vytvoří Trigema v zastavěných Butovicích, asi je zbourá. Plody exhibicionistického kouzlení Davida Černého už tam ostatně jsou: soustava očních bulv s kamerami zvaná Trifot jen lačně čeká, až se zaměří na budoucí Top Tower, a povrch kovové bubliny robotické vinárny Cyberdog museli už po roce opravit. 
Zastánci stavby Top Tower při svých přesvědčovacích akcích pro místní veřejnost vedou řeči o ekologické šetrnosti projektu. Přitom každá z vystavených digitálních vizualizací je usvědčuje z účelové lži. Těch planých prostor! Těch technických zbytečností! Aby se iniciátoři věže vyhnuli nařčení z porušení pražského panoramatu, zdůrazňují, že odnikud z centra nebude stavba téměř viditelná. Zkrátka barák, na který je bolest pohledět. Geniálničení za rohem. Roky zničeného životního prostředí pro tisíce lidí.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

V listopadu jsme na domácí i evropské politické scéně byli svědky praktických ukázek planých výhrůžek. České hnutí Milion chvilek pro demokracii na happeningu v předvečer výročí Sametové revoluce vyhrožovalo premiéru Andreji Babišovi, že když do konce roku neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, budou svolány další demonstrace. Evropský parlament podobně vyhrožoval Turecku, že pokud neukončí agresi do kurdské Rojavy v severní Sýrii a nepřestane s námořní blokádou Kypru, uvalí na něj ekonomické sankce. V dalším odstavci příslušné rezoluce je však napsáno, že „protiturecké ekonomické sankce nesmí poškodit tureckou ekonomiku“. Erdogan se jim směje stejně jako Babiš letenským demonstrantům.

Ministr zahraničí pěti režimů „před“, „během“ a „po“ Velké francouzské revoluci Charles Maurice Talleyrand během své diplomatické kariéry opakovaně upozorňoval své nadřízené, že vyhrožovat nepříteli se má jen tím, čeho se bojí. „A jen v případě, pokud jste připraveni hrozbu skutečně splnit,“ dodával vždy Talleyrand. I když jde zřejmě o nejúspěšnějšího diplomata v historii, který dokázal vyjednat suverenitu Francie i po dvou velkých válečných porážkách, dnešní politici už možná ani nevědí, kdo to byl. Natož aby si přečetli něco z jeho velmi poučných prací, které opakovaně vyšly tiskem.

Jen se klidně bavte

Hnutí Milion chvilek pro demokracii začínalo před téměř dvěma lety jako petiční akce. Petici za odchod beneficienta holdingu Agrofert Andreje Babiše z funkce předsedy vlády podepsalo několik set tisíc lidí. Milion to sice stále ještě není, i když každým dnem počet podpisů pod elektronickou – zákonem neuznávanou – peticí stále roste.

Když počet petentů přesáhl hranici sta tisíc, založili členové petičního výboru spolek s názvem Milion chvilek pro demokracii. Začali sbírat peníze a hmotné vybavení k pořádání demonstrací. Na zkoušku je loni několikrát svolali do různých měst v ČR. Vrchol jejich snažení přišel v létě letošního roku, kdy se na jejich výzvu na Letné sešlo odhadem 250 tisíc lidí. Šlo o největší politickou akci od Listopadu 1989.

Na tribunách proti Babišovi vystoupila řada řečníků z řad stávajících i minulých politiků. Řečnili a zpívali i umělci. Akce připomínala spíše happening než protivládní demonstraci. Pořadatelé ohlásili svolání „ostré“ demonstrace na 30. výročí Sametové revoluce. Pokud Babiš do té doby neodstoupí z funkce nebo se nevzdá Agrofertu, který je největším příjemcem českých i evropských dotací a největším dodavatelem státu, co se týká objemu veřejných zakázek.

Z vás strach nemám

Andrej Babiš odpověděl metodou „zákopové války“. Opevnil se v pozicích, které v rámci státu už ovládl, a s pomocí peněz, které Agrofert získává z veřejných rozpočtů, PR oddělení jeho hnutí ANO v kyberprostoru podniká diverzní výpady na milionchvilkaře. Česká oblast sociálních sítí působí dojmem, že v zemi žijí jen dvě skupiny lidí – ANOnisté a milionchvilkaři.

Nespokojených s poměry v zemi je mnohem více, než kolik se jich v červnu sešlo na Letné. Kuřákům vadí zákaz kouření v hospodách. Více než milion lidí trápí drakonické exekuce, při nichž jim exekutor často sebere násobně více, než kolik dluží. Policisté, hasiči, lékaři, zdravotní sestry a učitelé jsou nespokojení s výší svých platů, které i v době statisticky vysokého hospodářského růstu rostou mnohem pomaleji než ceny. Ke zdražování navíc silně přispívá i vláda svými opatřeními, jako je například EET, které způsobilo zdražení jídla. Nebo zvýšení spotřebních a ekologických daní, které zvedlo ceny nejen piva a kuřiva, ale i elektřiny a vytápění.

Rozdělení nevládnou

Učitelům, kterým je celou dobu Babišova vládnutí slibováno zvýšení platů, o němž se však násobně více mluví v parlamentu a píše v tisku, než kolik se objeví v peněženkách kantorů, krátce před výročím Sametové revoluce došla trpělivost. A poprvé během polistopadového režimu šli do stávky.

Reakce na jejich stávku z řad organizátorů a podporovatelů letenských demonstrací však ukázala, kde je hranice, kterou toto hnutí nedokáže překročit. Učitele stávkující proti Babišově vládě za vyšší platy nejenže letenští nepodpořili, ale řada aktivistů z Milionu chvilek, jako jsou Bohumil Kartous nebo senátor a neúspěšný prezidentský kandidát Jiří Drahoš, stávku učitelů odsoudila, a dokonce během celé doby kolektivního vyjednávání o platech učitelů pořádala mediální kampaně na podporu zákona, který má kvalifikované učitele nahradit nekvalifikovanými levnějšími amatéry. Zákona, který předkládá Babišův ministr školství Robert Plaga (ANO).

Učitelů je více než 150 tisíc. Do stávky si troufla jít asi šestina z nich. I ti ostatní, kteří většinou nejsou spokojeni s politikou vlády, však dobře viděli, čím se k nim otočila mediálně nejviditelnější část opozice. I ostatní profesní skupiny na tomto příkladu mohli vidět, že společnost není rozdělena jen na Babišovce a Letenské. Tedy, že ani druhá parta jejich zájmy nereprezentuje. A podle toho se zachovali večer před výročím 17. listopadu 1989. Na Letnou nešli.

Jak sejmout Babiše?

V reakci na stávku učitelů premiér lhal o 60procentním zvýšení platů kantorů, které údajně provedla jeho vláda. Ve skutečnosti je nominální růst kantorských platů za celou dobu, kdy je Babiš členem různých vlád, necelých 20 procent, což je přibližně valorizace růstu životních nákladů. Jeho až hysterická reakce však ukazuje, čeho se Babiš skutečně bojí. Stávky, která by zastavila chod jím jako firmu řízeného státu.

Něco takového však zatím nikdo není schopen zorganizovat. A už vůbec ne milionchvilkaři, kteří se stávek štítí. Takže jim nezbývá než jen planě vyhlašovat další demonstrace, kterých se Babiš vůbec nebojí. Společnost je nadále rozdělená a dokud se nespojí za zájmy většího počtu lidí než jen voličů stran Demokratického bloku, bude nám Babiš vládnout.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Pondělí 25. listopadu 2019


Polský ministr zahraničí Jacek Czaputowicz udělil bývalému řediteli Muzea umění Olomouc Michalu Soukupovi vyznamenání Bene Merito za výjimečný přínos pro rozvoj kulturní spolupráce mezi Polskem a Českou republikou. Ocenění za odbornou činnost včetně významných projektů, jako byla například loňská výstava Abstrakce.PL | Abstrakce v polské malbě 1945–2017, převzal Michal Soukup 25. listopadu na polské ambasádě v Praze

„Beru to jako ocenění práce celého Muzea umění, které se díky projektu Středoevropského fóra dlouhodobě snaží představovat nejen polské umění, ale kulturu celé střední Evropy. To ukázal také mezinárodní projekt Rozlomená doba putující po všech zemích V4, který by bez klíčové polské součinnosti nevznikl. Zároveň jsem velmi rád, že naše spolupráce pokračuje dál. Už v příštím roce představíme v Muzeu umění dílo významného polského malíře a grafika Jana Pamuły,“ připomíná Michal Soukup.

Olomouckou premiéru výstavy Rozlomená doba 1908–1928 | Avantgardy ve střední Evropě loni v září osobně zahájil koncertem svého světově proslulého díla Credo legendární polský skladatel a dirigent Krzysztof Penderecki, který se na popud Michala Soukupa rozhodl věnovat partituru Creda do arcibiskupského hudebního archivu v Kroměříži. Je to jediné místo v České republice, které se může pochlubit Pendereckého dílem.

„Máme obrovskou radost z rozhodnutí Krzysztofa Pendereckého. Jeho Credo patří k nejvýznamnějším duchovním dílům 20. století. Díky této partituře se rozšíří unikátní sbírka, ve které najdeme díla takových velikánů jako je Wolfgang Amadeus Mozart, Pavel Josef Vejvanovský či Ludvik van Beethoven, i o současnou duchovní hudbu. Je to pro nás mimořádný okamžik,“ doplňuje ředitel Muzea umění Olomouc Ondřej Zatloukal.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Německé úřady se tentokrát blýskly: Ibrahim Miri (psali jsme o něm ZDE), mnohonásobný zločinec bez státní příslušnosti, už podruhé nuceně opustil Německo a toho času se opět nachází v Libanonu. Jestliže poprvé trvalo úsilí o jeho deportaci 13 let, tentokrát stačily tři týdny. Aneb čeho všeho je stát schopen, dostane-li se mu příliš velké a veřejné ostudy…

Článek ve Spiegelu přináší zajímavé informace. Odsun byl uspíšen o dva dny, protože úřady nemohly vyloučit, že se někdo pokusí o Miriho osvobození. Na návštěvu do deportační vazby k němu totiž chodili různí také velmi nevinní kumpáni. Jeden si přinesl nůž, jiný vyhrožoval přítomným úředníkům slovy: „Pojďte na ulici, tam mám tisíc lidí, ti vás oddělají.“

Inu arabské bití v prsa, kdyby jim člověk věřil všechno, tak už asi čtyřikrát slavně porazili Izrael; ale na úplně lehkou váhu se to brát nedá, zvlášť u kriminálníků s bohatým záznamem. A když už jsme u bohatých záznamů, konečně jsme se taky dozvěděli, jak tedy vypadá trestní rejstřík samotného odsunutého kápa: devatenáct pravomocných odsouzení, od krádeže a loupeže přes přechovávání kradeného zboží a zpronevěru až po organizovaný obchod s drogami. Vskutku renesanční osobnost, ten Ibrahim Miri.

Zajímavá otázka je, zda se pan Miri pokusí vrátit ještě jednou. Německý stát chce zabránit jeho novému návratu mj. tím, že mu vyúčtuje náklady předešlého odsunu; jelikož let stál 65 tisíc eur a nacházeli se v něm dva deportovaní, vycházelo by to Miriho na 32 tisíc eur (necelý milion korun).

Německé úřady poslední dobou vůbec sáhly k postihu kriminálních klanů skrze peníze a majetek, samozřejmě vesměs nezdaněný. To je jedna z mála oblastí práva, kde zatím ani velmi široké pojetí lidských práv nezabránilo existenci účinných trestů. Každý stát chce mít silné nástroje, jak z někoho vymáčknout dlužné peníze, a ani křik aktivistů jej v takovém případě moc nezajímá.

Bohužel se nedá říci, že by se odsunem Ibrahima Miriho celková bezpečnostní situace v SRN kdovíjak zlepšila, protože jen několik hodin předtím přisvištěla za pomoci spolkové vlády na letiště ve Frankfurtu první vracející se „nevěsta Islámského státu“ i se třemi dětmi. Více informací o této paní nám úřady nesdělily, jen to, že vůči ní neexistuje žádný zatykač. Takže asi bude dále žít na svobodě, možná „v hledáčku úřadů“, ve kterém ovšem byl už leckdo.

Jestli jí také ten let naúčtují jako Mirimu, o tom se článek nezmiňuje.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

 

V těchto dnech přichází na knižní trh další kniha Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ). Autorka ji nazvala Krvavé slunce pod gilotinou. Kdyby ji nazvala Žaluji, nebylo by to originální, ale daleko srozumitelnější a výstižnější: je to vášnivá obžaloba pokleslých jedinců v řadách policie, státního zastupitelství a justice, kteří ji pronásledují od jara 2013, a vládnoucího systému, jenž umožňuje bezohledné zneužívání orgánů činných v trestním řízení k ničení životů nevinných lidí, kteří překážejí „mafiánským“ rejdům.

Dopsala ji 13. září 2019, dle svých slov „v černý pátek pro českou justici“, tedy v den uveřejnění zprávy o zastavení trestního stíhání Andreje Babiše & spol. Tehdy ještě žila v nejistotě o dalším vývoji její „fotovoltaické“ kauzy. Zneklidňoval ji zlovolný zásah nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal v její neprospěch dovolání proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Měla sice naději, nikoli však jistotu, že senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně se podřídí právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR a zprostí ji obžaloby, ale do hlavního líčení 13. listopadu 2019, na němž pak skutečně došlo k pravomocnému zproštění, bylo ještě daleko.

Základem vyprávění je faktograficky a chronologicky přesný (až na pár nepodstatných drobností) popis vývoje jejího pronásledování od sdělení obvinění až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce v její neprospěch způsobem, který ve výsledku vedl k dokonalejšímu odůvodnění jejího zproštění Vrchním soudem v Olomouci. Největší pozornost věnuje trestnímu řízení u senátu Aleše Novotného Krajského soudu v Brně, v němž byla stíhána za to, že nezabránila spoluobžalované Michaele Schneidrové zastavit řízení o povolení obnovy licenčního řízení chomutovských fotovoltaických elektráren rodinného klanu Zemků.

Ale popisuje i trestní řízení u Okresního soudu v Jihlavě, který ji stíhá za jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Zvláštní pozornost věnuje trapným úvahám jihlavského okresního státního zástupce Kamila Špeldy o tom, že plat Renaty Vesecké je škoda, způsobená státu, protože její pracovní výkony měly kvůli její nedostatečné kvalifikaci nulovou hodnotu. Alena Vitásková by podle jeho názoru měla škodu uhradit.

Autorka líčí i průběh trestního stíhání její podřízené, bývalé ředitelky licenčního odboru ERÚ, spoluodsouzené Michaely Schneidrové. Obě dámy si na začátku odnesly od senátu Aleše Novotného kruté tresty 8,5 roku odnětí svobody. Zatímco Alenu Vitáskovou zprostil Vrchní soud v Olomouci obžaloby, Michaele Schneidrové pouze mírně snížil trest. Nezbylo jí než nastoupit výkon trestu v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou, odkud ji na základě dovolání jejího obhájce po sedmi měsících vyprostil Nejvyšší soud ČR a vrátil ji do postavení obžalované. Ocitla se pak sice rázem zcela bez prostředků, ale svoboda jí přesto chutnala sladce. Nepříjemných zážitků ji mohl ušetřit ministr spravedlnosti Robert Pelikán stížností pro porušení zákona, ale nepřejícní úředníci odmetli podnět ke stížnosti k přezkumu na státní zastupitelství. Měla i jistou naději na milost prezidenta republiky, který ale chuť pomoci ztratil, když si přečetl ostudný pamflet v její neprospěch, který mu podstrčil hradní právní expert Václav Pelikán (pozn.: není příbuzný s Robertem Pelikánem).

Na tomto základě pak autorka staví vylíčení kruté psychické trýzně, kterou jí trestní stíhání způsobilo. Sugestivně popisuje vracející se sen, v němž prožívala vyvedení z vězeňské cely na popraviště a viděla svou vlastní popravu gilotinou. Na jiném místě se vrací k motivu snu o čekání na vpuštění do věznice, který v době své senátorské volební kampaně použila v „modré brožurce“ Na prahu vězení. Tam jí na cestu nezvonily okované podpatky eskorty, ale trápilo ji škodolibé šeptání jejích nepřátel, kteří se tísnili za jejími zády.

Na to vše navazují různé hodnotící soudy o jednání úřadů a jednotlivců, kteří jí po celou dobu škodili, snažíce se vystrnadit ji z postavení, v němž mohla šlapat na jejich penězovody. V té souvislosti rozvíjí i některé „konspirativní“ teorie, zmiňuje se o různých věčně odkládaných trestních oznámeních a bez servítků jmenuje pachatele různých hospodářských či administrativně právních nepřístojností. Dopouští se i drobných právních nepřesností, jejichž význam na pozadí toho, co musela prožít, je nicotný. Lze to chápat jako projev posttraumatického syndromu, vyvolaného víceletým trýzněním. Ovšem její vyprávění se dosti podstatně liší od optimistických zpráv vrcholných představitelů státního zastupitelství a soudnictví o skvělých poměrech v trestním řízení.

Jako celek to je úděsný obraz. Celé „fotovoltaické“ řízení stojí od počátku v podstatě na nesmyslné domněnce, že důvodem k vydání licencí chomutovským fotovoltaickým elektrárnám v noci 31. prosince 2010 byly padělané revizní zprávy a předčasně podepsané předávací protokoly o převzetí zařízení elektráren do vlastnictví investora, přičemž elektrárny nebyly ani zčásti dostavěné. Kvůli tomu bylo obžalováno osm lidí, kteří se podíleli na přípravách předložení žádostí o licence, a k nim orgány činné v trestním řízení přihodily výše zmíněné dámy, ač z celkového objemu jednání se jich týkal jen nepatrný zlomek.

Ve skutečnosti výše zmíněné listiny byly jen formálními přílohami licenční žádosti a ERÚ ani investor nebyli oprávnění zkoumat pravdivost revizních zpráv. Investor si je v žádném případě neobjednal. Rozhodující roli v řízení o vydání licencí sehrála tříčlenná komise ERÚ, která posoudila stav elektráren na místě a rozhodla, že jsou způsobilé k vydání licencí. Její členy orgány činné v trestním řízení nestíhaly, pouze je použily jako svědky obžaloby.

V trestním stíhání Aleny Vitáskové kvůli jmenování Renaty Vesecké jde o formální pochybení, spočívající v tom, že předsedkyně ERÚ ji do funkce dosadila, ač neměla energetickým zákonem vyžadovanou praxi v energetice. Je ovšem otázka, zda mohl zákonodárce počítat s možností, že právník s vysokou kvalifikací nejvyššího státního zástupce bude ochoten vykonávat daleko méně významnou a méně náročnou funkci v ERÚ. Přehlíží se, že Alena Vitásková ji jmenovala v nouzové situaci, kdy se jí dlouhodobě nedařilo zastřešit právní útvar právníkem přiměřené úrovně a už vůbec se nemluví o tom, že „nekvalifikovaná“ Renata Vesecká zvládla funkci bezchybně.

Kvůli takovým „proviněním“ ztěžovaly orgány činné v trestním řízení výkon funkce regulátorce trhu s energiemi, jejíž práce měla dopady až do životních nákladů občanů. A nejde jen o tlaky, vyvíjené přímo na ni, ale i na stovky hodin, které museli za státní peníze věnovat úředníci ERÚ k uspokojování požadavků policie.

Nyní již bezpečně víme, že podle právního názoru Nejvyššího soudu ČR Alena Vitásková a Michaela Schneidrová se nedopustily trestného činu. Jejich víceleté pronásledování a s tím spojené psychické trýznění byly tedy zcela zbytečné. Na místě je otázka, kdo ponese odpovědnost za nesmyslné týrání obou dam. Pravděpodobná odpověď zní, že nikdo: v současných podmínkách mají jejich trýznitelé zaručenu beztrestnost.

Alena Vitásková si v knize všímá i jisté podobnosti mezi jejím případem a pronásledováním Andreje Babiše. Také jeho obtěžování nakonec státní zástupci po letech „odtroubili“. Vzali tak organizátorům štvanic na něj hlavní argument, který používali bez ohledu na presumpci neviny. Jeho funkce je podstatně náročnější než funkce předsedkyně ERÚ, a proto jeho odvádění od plnění pracovních úkolů mohlo mít daleko horší důsledky.

Je zde ovšem nepřehlédnutelný rozdíl, který autorka příliš nezdůrazňuje: zatímco každý měl možnost sledovat přímo v soudní síni, jak se věci kolem ní vyvíjejí, v případě Andreje Babiše se musíme spokojit se skutečností, že neveřejné rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání má hodnotu pravomocného rozsudku. Asi se nikdy nedovíme pravdu o tom, co po čtyřech letech vyšetřování přivedlo státního zástupce Jaroslava Šarocha a jeho nadřízeného Martina Erazíma k zastavení trestního stíhání. Má to neblahý politický důsledek: pokud někdo věří, že státní zástupci poskytli předsedovi vlády neoprávněnou výhodu, není čím mu jeho víru vyvrátit. I v tomto případě mi visí na rtech otázka, kdo a zda vůbec někdo bude odpovědný za to, že víceletým trestním stíháním podpořil opozici a různé neziskové organizace v pronásledování předsedy vlády, které zastavení trestního stíhání v žádném případě zpětně neposvětilo.

Autorka si podstatně méně uvědomila přesah jejího příběhu do příběhů Alexandra a Zdenka Zemkových a úředníků, kteří na pokyn zaměstnavatele připravili k podpisu předávací protokoly. O nesmyslnosti důvodů k rozpoutání celé štvanice jsem se zmínil výše.

V každém případě Alena Vitásková napsala zajímavou knihu, nad jejímž obsahem by se měli zamyslet všichni, kdo mají možnost a povinnost zabránit opakování podobných nešvarů v trestním řízení v budoucnosti.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Neděle 24. listopadu 2019


Během rozhovoru pro časopis paní redaktorku zaujala „kniha o krasobruslení“. Nejdřív k ní občas jen zalétla pohledem, no, představte si to: kniha na brusli! A pak nevydržela a málem sochaři skočila do řeči.

A co je tohle?

To je objekt – Kniha o krasobruslení.

Proto je tam to srdce? A šněrování z boty…

Ano, bota krasobruslařky.

A vy máte nějaký vztah… někoho jste znal, kdo bruslil?

Ne.

A rozhovor plynul, jenže dřevěná kniha s bruslí byla neodbytná a redaktorka ji musela vzít do ruky.

A proč tedy… Jak vás to krasobruslení napadlo?

Sochař vstal a zkoumavě si redaktorku prohlížel. Potom přešel do vedlejší dílny a vrátil se se dvěma většími dřevěnými kostkami, které položil na podlahu šikmo od sebe. Byly vysoké asi patnáct centimetrů.

A teď se na ty kostky postavte, vybídl redaktorku.

A ona sice vrtěla hlavou, ale vstala a na kostky se (trochu nejistě) postavila.

Tak, řekl sochař, a teď máte výrazně prodloužené nohy, aniž byste musela stát na špičkách. Ale zároveň máte při pohybu kupředu, při každém pohybu dopředu překrásnou linii nohou a zadku.

A sochař předmět svého zájmu nejprve zálibně pohladil a potom plácnul.

Redaktorka mu hned vrazila facku. Jenže jak byla na těch kostkách nejistá, zakolísala a dopadla na zem, právě na zadek. Před úderem hlavy o podlahu ji zachránila sochařova pohotová ruka.  Jeho druhá ruka jí pak pomohla vstát.

Vy jste ale pitomej, vyhrkla celá zčervenalá.

Moc vám to slušelo, řekl sochař a pro jistotu o krok ustoupil. Dokonce i na té zemi.

Chvíli se na sebe dívali a potom se začali smát.

I proto já mám tak rád krasobruslení.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Sobota 23. listopadu 2019


V knihovně Pražákova paláce v Brně se již tradičně představují mimořádné publikace, které se umístily v  soutěži Nejkrásnější česká kniha roku. Do 54. ročníku soutěže se přihlásilo hned 264 titulů, což je nevyšší číslo v historii soutěže. Vysoké číslo vypovídá o velmi dobré úrovni grafického zpracování současných knih. Výstava potvá do 27. února 2020.

Mezi knihami o výtvarném umění zvítězila kniha Epos 257: Kořen, větve, stromy, v níž umělec vypráví o neznámých zákoutích hlavního města. Nejkrásnějším katalogem se stala Pocta suknu: Textil v kontextu umění, která je první publikací Nadačního fondu 8SMIČKA, nakladatelství nově vzniklé zóny pro umění v Humpolci. Nejkrásnější knihy pro děti a mládež pocházejí opět z nakladatelství Baobab, stejně jako v minulém ročníku, i nyní obsadilo toto malé rodinné nakladatelství první tři místa.

V Knihovně Pražákova paláce jsou vystaveny nejen vítězné knihy, ale také práce, které se dostaly do užšího výběru. Mezi nimi například Stokerův Dracula s dřevoryty Františka Štorma, jež byly k vidění na Mezinárodním bienále grafického designu v roce 2018.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

„Uháním na tu Sázavu,“ povídá mi Josef, sedmdesátiletý matematik a kamarád. „Projdeme to tam.“ A stál proti mně na své chalupě, zády k plamenům krbu a napůl Indián z Guatemaly, o čemž napsal knihu. Ale stvořil i příručku středoškolské matematiky a srdcem hořel i v momentech, kdy procestoval Izrael, anebo objel Spojené státy i včetně rezervací rudochů, kde již prý dávno nesedají kolem ohňů.

Právě v duchu tančil jako oni a plál víc než krb za snění o Ztracence a Pobožném střelci. „Víš vůbec,“ povídá, „že Rikatádo, tahle píseň Boba Hurikána, a Limonádový Joe, film Jiřího Brdečky, mají stejnou atmosféru?“

„Neblbni, Pepo? A co je spojuje?“

Falešný hráč klesne. A snad i to péra lítaj z kanape.“

Pak odjeli, já jim hlídal chalupu místo psiska. Bylo mi pětapadesát, nikdy jsem však na Sázavě ještě nebyl a lítost mnou tudíž prošla. Svezl jsem se do pohodlného křesla a slovo pohodlný opakuji. Vysvětluje dost. A co hlavně?

Líní netrempují, líní sní a život jim proteče skrz prsty a pozdě bycha honit. Proč já jen nedoprovodil alespoň letos onen manželský pár?

Poněvadž jsem neviděl naději. Poněvadž nejspíš již není u mě šance, abych ještě – ve svém věku – vstřebal, co všechno táhlo trempíky na Sázavu. I plakal jsem nad tím jako malý kluk a brečel, že nejsem znova pětiletý, čtyřletý chlapec – a nedovezli mě do Štěchovic. Kamkoli, ale na řeku, okolo které se to vlní a houpá smrkovým porostem. Pobřeží stoupá až k nebi, stráně jsou zarostlé borovicemi a vše je plné chatiček i celých táborů. Otřel jsem své oči sraba a...

Přijedu-li na Sázavu či Berounku až jako stařec – a poškozen životem, snad i vnitřně devastován městy a jejich pekly, nespatřím už to, co by uviděla dobrá kukadla dítěte. Bude příliš pozdě a umřu, umřu, umřu z toho. A proto já nenásledoval doktora Poláka a snil zde sám a sám o Zemi ohňů.

Byla ideál. Ne však septimy. Žila světem trampingu. Má velká iluze. A v té zemi neexistovalo nic jiného než tančící plameny nesčetných táboráků podpálených po setmění, než tlukoucí srdce chlapců a jinochů a mužů, ale i dívek a žen kolem ohnišť. Nic než boudy, kanady, usárny, skoky přes potok, které nevyjdou, ale ono to nevadí, když se vymácháte. Edvard Valenta tu za kuropění opět sestupuje žlebem potůčku od své chatičky a vnořuje se otužile do vln, aby koupelí ozřejmil vlastní existenci a opět spatřil na oblém kameni mlčícího chlapce. Josef Peterka alias Bob Hurikán znovu žene stáda s chlapci z Rikatáda a zpívá písně spolu se svou Bo. Jerry Packard teprve vymýšlí svou brigádu a chystá odboj a kterýsi zelenáč dostává teprve rady od zkušeného. A taky já zde dostal přezdívku. Snílek.

To já jsem onen greenhorn, učím se a jsem mlád a jezdím do Svatojánských proudů, které náhle opět nejsou zality, a brousím kol potůčků vlévajících se do Sázavy. Po ní jdu na nejkrásnější místa Vysočiny, abych se však stejně vrátil omlácen do Luk pod Medníkem. Pak se začíná šeřit. Mžourám z toho a plameny vyskakují. Část osady se vydá na výpravu, i plazím se také podrostem. Nato shlížíme na jiný tábor.

„Nepostavili hlídky,“ řekl Packard.

„Jsou to Rychlé šípy?“ zeptal jsem se z borovice, na niž jsem v tom snu vyšplhal, a Jerry se zasmál. „Říkají si tak. Ohniváči. Ohniví chlapci, kteří nám loni šlohli totem. Bastardi! Letos přijdou o modly sami. Hele, hele, ahoj. Na co tam tak čumíš, Snílku?“

Špička borovice se vtom začala pod mou vahou ohýbat a tremp má být útlý, věděl jsem, a má zvládat dlouhé pochody a mít krabičku poslední záchrany a neodhazuje obal od čokolády do jehličí. Zíral jsem s tím vědomím na Packardův, Daňkův a Hurikánův kraj a cítil, že se zřítím; ale neuměl jsem odtrhnout oči od toho světa. A v tom snu byl tohle kompletní a celičký vesmír a spatřil jsem na ploše desítky táboráků a některé na pahorcích a jiné v údolíčcích a slyšel jsem zpěv i hlas Jarky Mottla a uzřel dokonce Jardu Štercla a slyšel historky, sta a sta historek rozprostřených po té nejčlenitějším krajině Zeměkoule. Po krajině Čech. Posázaví hořelo. Blížila se půlnoc. V mém snu přece ještě byla šance a já se nechal jako pírko vymrštit borovicí k hvězdnatému nebi a letěl a svištěl jako noční démon nad tím vším a myslil na Kapitána Kida i támhle na Vokouna a Sandyho a všechny kamarády a kamarádky, které já měl uvnitř svého idealistického snění o Zemi ohňů, co v nejčistší podobě nikdy neexistovala.

Pak něco bliklo. Přišlo ráno. Okolo znělo město. Dlažba se potýkala s podrážkami dělníků, i já byl jedním. Mířili jsme k huti, což byla náhle jiná. I jiná zem. Zem pracovního ohně. Ale už nastala sobota a my utíkali, jeli Posázavským pacifikem ven a unikali nutnosti a žili. Zpola vymyšleným světem. A když jsi mladý, vidíš prérii v louce a chápeš ještě Stevensona i jeho romány. Čteš Londona, Setona, Foglara, Thoreaua; rozumíš tomu, co cítili. A jsou šťastni staří, kteří tu schopnost neztratili. Závidím jim! Nikdo z nich ještě nevymlátil dětství a oni jen škrtnou zápalkou a nový oheň se zdvihne z kousků dřeva a osvítí tváře.

„…ku mexické hra-ni-ci... Občas někdo hlesne, falešný hráč klesne…“ Zpívat jsem v tom snu uměl a zvládl dokonce správně sbalit júesku a najednou to nebyl problém. Už jsem nebyl dítě, ale ještě ani nepráchnivěl v hrobě. A představa, že nějací trampové žijí na Sázavě po celé týdny a měsíce a bez přestání i roky a nevracejí se ani za prací do Prahy, ta je tedy sladká, byť falešná. Sen úplňku mi ale náležel v té podobě a prožil jsem v něm takovou variantu života. V ní mi Země ohňů neunikla, v ní já zvládl vstřebat vše a nepoškodit ani suchou větývku. A snad jsem potkal i Evu, jejíž polibek mi teď připadá dokonalý. Splynuli jsme rty tak, jak jsem to předtím nepoznal, a Eva mě na Sázavu poté přečasto doprovázela a smáli jsme se slovům o dokonalém kýči jménem MUŽ MILUJE ŽENU, ONA MUŽE.

Ach, jaký kýč? Pouze splnění touhy obyčejných a návrat k přírodě. Procitl jsem.

Krb zrádně pohasl. Zem ohňů zmizela. Polákovi už bušili.

„Jaké to TAM bylo?“ ptám se.

„Ne takové, jak jsem si to představoval,“ řekl doktor a matematik, ale jeho paní mě rázem uklidnila: „Pepa vždycky přehání. Viděli jsme moc. Je to tam všechno. Jen chtít. Jen počítat. A není to žádná literatura, to nejsou pouze sny, jsou to zbytky skutečných osad, chat i záchodků, ale i současná tábořiště. Je to Sluneční zátoka i Zelená příšera.“

Stál jsem u krbu. Povídám: „Příště přece pojedu s vámi. Třeba to ještě poberu. Obrodím se.“

„A proč´s nevyrazil hned?“

„Proč? Potřeboval jsem obranu před nárazem drsné reality, než se tam podívám. Inu... Musel jsem si Zem ohňů nejdřív vypočítat, vysnít a namalovat!“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Pátek 22. listopadu 2019


Německý statistický úřad vydal na svém webu zprávu „Migrace a integrace“, doprovázenou zajímavými grafikami. Jedna z nich zobrazuje demografický strom země s přihlédnutím k tomu, kolik lidí má „migrační kořeny“. Ty jsou definovány tak, že člověk má „migrační kořeny“, pokud on sám nebo aspoň jeden z jeho rodičů není narozen jako německý občan.

Demografické stromy mám rád, protože jsou přehledné a ukazují detaily, které by se v běžném zprůměrování „slily“ do jednoho čísla. I tenhle je docela poučný:

Stromy jsou „přeloženy přes sebe“, tj. černá a modrá jako by pokračovaly pod červenou. Černá je celková struktura německého obyvatelstva, červená jsou lidé s migračními kořeny, modrá ti, kdo je nemají.

Co tedy vidíme?

Za prvé, že v celkové mase německého obyvatelstva zatím stále ještě hrají hlavní roli velmi početné generace „domorodých“ Němců nad cca 45 let věku.

To jsou tyto:

To je skupina obyvatelstva, která bude v nejbližších patnácti až dvaceti letech mít rozhodující vliv u voleb, protože jsou a) početní, b) mají vesměs občanství, tudíž i hlasovací právo (pozor na to, že grafika zahrnuje veškeré obyvatelstvo, nikoliv jen občany), c) jsou k těm volbám zvyklí pravidelně chodit.

Za druhé, dva zajímavé „zuby“ v porodnosti:

Ten první jsem označil „válka“, ale týká se i bezprostřední poválečné mizérie, kdy byl nedostatek potravin, (nerozbitých) domů, uhlí, léků, nezmrzačených chlapů atd. Je vidět, že tehdy měla německá společnost ještě výraznou schopnost se z průšvihu zotavit. Kolem roku 1947 bylo dosaženo dno a od té chvíle začal opět populační boom.

Ten druhý je psán s otazníčkem, protože o to, zda příčinou masivního propadu v porodnosti vyspělých států byl skutečně nástup hormonální antikoncepce, se vedou spory. V Německu byl tenhle jev proti USA o několik let zpožděn, ale když už nastal, přišel s daleko větší silou a Německo se rychle propadlo pod úroveň prosté reprodukce populace.

Za třetí to, jak to vypadá v mladších generacích. Chcete-li vidět budoucnost země, musíte zkoumat školky, ne domovy důchodců. V tomto případě je vidět, že podíl Němců na celkovém obyvatelstvu dost rychle klesá. Mezi novorozenci mají stále ještě nějaký náskok, ale zmenšuje se. A bude-li trend ještě nějakou dobu trvat, stane se z Němců nemigračního původu v mladé generaci menšina:

Ještě zajímavější by bylo rozdělení podle kulturních okruhů původu (Jihoevropané, Poláci, bývalá SSSR, Balkán, Turecko, Afrika atd.), ale to už bohužel statistický úřad neuvádí.

Škoda, to by mě zajímalo hodně. Ona ta červená množina je vevnitř velmi různorodá a v ČR bych se k ní řadil i já (viz to poněkud zvláštní příjmení, které nosím). Ještě více by mě zajímalo, jak takové populační stromy vypadají třeba v Berlíně nebo v Kolíně nad Rýnem.

Každopádně si při pohledu na ten spodek grafu říkám, že vstřebávací schopnost německého školského systému je vystavena solidnímu zátěžovému testu – zvláště vezmeme-li v potaz, že to obyvatelstvo není rovnoměrně promícháno, takže někde bude koncentrace Neněmců velmi vysoká.

Však už se také z CDU ozval názor, že děti přijímané na základní školy by měly umět plynně německy a pokud ne, měly by se němčinu nejdřív někde doučit v přípravném kurzu. Samozřejmě ale tento návrh jiná paní z CDU ihned označila jako populistickou pitomost (tamtéž).

Jestlipak by říkala totéž, kdyby ji samotnou jako dítě zničehonic strčili do školy, kde se vyučuje třeba … v půvabném jazyce maďarském?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Od dřevořezů Michaela Wolgemuta z tzv. Schedelovy Kroniky světa z roku 1493 až po moderní autory Zdeňka Sýkoru, Victora Vasarelyho či Adrienu Šimotovou. Do bohaté sbírky grafiky Muzea umění Olomouc mohou zájemci nahlédnout do 1. března příštího roku díky dvojjediné výstavě Art&Print zahrnující starou grafiku a Post.Print s díly 20. a 21. století.

„Sbírka volné grafiky představuje třetí nejobsáhlejší sbírkový fond Muzea umění Olomouc. Je rozdělena na dva celky – menší kolekci staré grafiky 15. až 19. století a obsáhlejší konvolut moderní a současné grafiky,“ uvádí Helena Zápalková, kurátorka starší části výstavy. „Naše sbírka je jednou z nejbohatších. Ukazuje úchvatnou pestrost umění, respektive toho, co to vůbec umění znamená,“ doplňuje Barbora Kundračíková, autorka druhé části výstavy.

Art&Print

Grafika se jako samostatný umělecký obor začíná rozvíjet v době, kdy Kryštof Kolumbus objevoval Nový svět. „Vedle dřevořezů z tzv. Schedelovy Kroniky světa náleží k nejstarším grafikám na výstavě drobné mědiryty tzv. malých mistrů, působících v první polovině 16. století v jižním Německu. V muzejní sbírce jsou však významně zastoupeni také nizozemští mistři pozdního manýrismu, tedy doby skutečně zlatého věku rozvoje mědirytecké techniky,“ říká Helena Zápalková.

Ze své podstaty byla grafika dříve vnímána především jako reprodukční médium, zdroj informací o historii, kultuře, umění. Velmi záhy se však začala rozvíjet i její druhá role – tedy umělecká, exkluzivní, výsostně autorská. Obě polohy se přitom vzájemně potkávaly, prolínaly či doplňovaly. „Na vybraných exponátech vyprávíme příběh grafiky v průběhu jejího historického vývoje i širokou škálu jejich výtvarných, námětových i funkčních podob. Jsou zde tak zastoupeny ilustrace, autorské tisky i reprodukční a užitá grafika. Z hlediska námětů alegorické i náboženské tisky, portréty, architektura, krajina, žánr i satira. Z celé řady jmen lze jmenovat například Jacquese Callota, Aegidia Sadelera, Václava Hollara, Giovanni Battistu Piranesiho, Antonín Mánesa či Julia Mařáka“ přibližuje Helena Zápalková.

Post.Print

Druhá část výstavy, která představuje moderní a současné umění, poukazuje na rozšiřování grafického způsobu vidění světa – tj. také mimo vlastní rámec. „Jestliže je umělecké dílo výjimečným nástrojem našeho vztahování se ke světu, je grafika svého druhu mapou – zhmotnělým procesem uvažování: vzniká ve fázích, je konstrukcí, která volbou techniky pouze začíná, zároveň ji lze libovolně reprodukovat,“ vysvětluje kurátorka Barbora Kundračíková.

Olomoucká sbírka grafiky je budovaná tradičně, obsahuje pouze finální tisky – žádné matrice či žádné prostorové instalace. „Výběr a skladba exponátů nicméně nemají jiný cíl, než poukázat na skutečnost, že obraz je svorníkem, úhelným kamenem, v němž se schází nekonečný počet potencialit, jež v sobě obraz, jeho tvůrce i divák skrývají. Představuji si, že je středem přesýpacích hodin, vosím pasem času a významu – a mám přitom před očima třeba díla Jamese Ensora, Bohuslava Reynka, Marie Blabolilové nebo Otto Piena. Dobré umělecké dílo je takové, jež v nás dokáže evokovat nekonečné autonomní světy,“ zdůrazňuje kurátorka sbírky grafiky. Od konkrétního uměleckého díla se tak dostáváme k jeho širšímu historickému i filosofickému pozadí, od sbírky k muzeu, od Olomouce ke střední Evropě a dále.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Když jsem se dozvěděl, že zemřel režisér Vojtěch Jasný, tak první, na co jsem si vzpomněl, byla píseň z filmu Všichni dobří rodáci. Určitě ji znáte: Naším údolím přes vodu vede most / jeho každý trám už dobře znám / ale já to vím, že včera zpíval drozd / abych nechodíval přes něj sám…

Ve filmu zazní – pokud si to pamatuju dobře, ale je možné, že se pletu – dvakrát. Na jeho začátku v hospodě. Všichni se dobře baví, tančí, atmosféra je uvolněná, radostná, přirozená – aby ne, vždyť je těsně po válce, nacismus je minulostí, a každý do budoucna pohlíží s nadějemi.

Podruhé ji – už jen instrumentálně – můžeme slyšet na oficiálně zorganizované slavnosti o pár let později. Atmosféra se změnila. Tančí se – ale na pódiu. Někdo se sice stále ještě i baví, ale už ne všichni. Naděje hlavních hrdinů se vytratily, a spolu s tím i štěstí.

Opakování té písně, jež je vlastně všechno jiné ne opakování, je pro mě velice silným obrazem konce jedné naděje.

Jasný zemřel vpředvečer třicátého výročí toho, čemu říkáme sametová revoluce.

Byly to dobře zorganizované oslavy, že ano? Všude se komemorovalo – zřejmě abychom neztratili (nebo si nenechali ukrást?) naši paměť. Noviny měly své výroční seriály (i já jsem byl na jednom z nich účasten…), natočilo se plno rozhovorů, demonstrovalo se všude možně a za všechno možné i nemožné, přednášky se odpřednášely, a v různých městech jsme mohli jsme sledovat dokonce už i videomappingy (doba kráčí kupředu!).

I kvůli tomu jsem si vzpomněl na Jasného film a píseň z něj. Zdá se mi, že se historie, byť samozřejmě ne úplně ve všem (minimálně kulisy jsou jiné), jistým způsobem opakuje.

Po třiceti letech jsme byli svědky velice dobře zorganizované slavnosti se spoustou písní a veselí, ale vůbec nejsem si jistý, že se baví všichni; možná je nějak víc těch, kteří jenom přihlížejí.

Co vlastně zbylo ze všech těch listopadových nadějí?

Je ještě hodně těch, kteří je mají, nebo to už vyvanulo, a zbyla jen ta dobře zorganizovaná slavnost s tanečníky na pódiu?

Ten Jasného film se mi zdá dost jasnozřivý.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}


Čtvrtek 21. listopadu 2019


Komunikaci bez moderních komunikačních prostředků, jakými je i mobilní internet, si už v současnosti neumíme představit. Nejinak je tomu v Číně, kde trend zábavy a práce s mobilem v ruce dosahuje obřího využití.

Mobilní internet se v Číně stal důležitou součástí života lidí. Nejoblíbenějším programem je WeChat, který v sobě zahrnuje funkce řady sociálních sítí a aplikací, jako jsou Facebook, Instagram, Viber, WhatsApp a další. Díky tomu Číňané nemusejí střídavě používat různé aplikace na posílání zpráv a sdílení emocí. Ještě důležitější však je, že se čínský WeChat stal důležitým nástrojem lidí pro pracovní komunikaci. Aplikace umožňuje i pořádání videokonferencí, díky čemuž mohou uživatelé po celém světě mezi sebou snadno komunikovat, aniž by za hovor utratili jediný cent. Navíc čím dál tím více autorů přes WeChat publikuje svá díla na platformě WeMedia a kdo má zájem si jejich tvorbu číst, stačí jen zaplatit. Jak jinak než přes WeChat. Tato platforma zároveň přinesla možnost nové formy práce z domova. 

Ve skutečnosti takové široké využití WeChatu v životě Číňanů, při studiu a v různých oblastech sociálních kontaktů vedlo k tomu, že se stal nejběžnějším, ba dokonce jediným nástrojem komunikace v zemi. 

Firmy provozují veřejné účty, díky nimž mohou prostřednictvím WeChatu snadno svým (zaregistrovaným) uživatelům posílat reklamní či jiná sdělení, opět za pomoci WeChatu zjišťovat jejich reakce a ve finále pak korigovat své působení na spotřebitele. Počty lidí, kteří prodávají zboží přes WeChat, jdou v Číně již do desítek miliónů. Na rozdíl od Facebooku, jehož tři miliardy uživatelů jsou rozptýleny po celém světě, je miliarda uživatelů WeChatu soustředěna převážně v Číně. Díky tomu mohou čínské firmy na WeChatu přesněji cílit reklamu a marketingové kampaně.

Platební systémy jsou „základní strukturou“ čínského mobilního internetu. WeChat a systém „peněženky“ AliPay uvedené na trh firmou Alibaba představují dva různé elektronické platební systémy. Oba jsou propojené s bankovní kartou uživatele a je přes ně možné pohodlně provádět platby na naprosté většině míst v Číně. V důsledku rozšíření elektronických plateb spoléhají Číňané na hotovost čím dál méně. Od koupě auta až po šálek kávy – stačí mít po ruce mobil. Lidé se tak mohou v běžném životě zcela obejít bez používání hotovosti. Elektronické platby umožňují Číňanům pohodlnější a rychlejší toky finančních prostředků, dokončení převodu peněz z účtu na účet trvá jen několik sekund. Jednotlivé banky zároveň vyvinuly vlastní aplikace a nyní již kvůli vyřizování většiny bankovních služeb není třeba jít na přepážku. 

Cesta k důvěryhodné společnosti

Každý uživatel AliPay, ať už jde o prodejce zboží nebo o kupujícího, má „kreditní skóre“. To odráží pohled na to, jak tento uživatel plní smlouvy a s jakou důvěryhodností si počíná v různých oblastech života. Firma Alibaba navíc lidem s vyšším kreditním skóre poskytla nájemní bydlení, půjčení auta bez záloh až po servis přímého zařízení víz bez dokladů. Využití kreditního skóre se rázem zvýšilo. 

Návrat ke království kol

Využití mobilního internetu v Číně nepředstavuje jen oblast sociálních sítí a plateb, ale přináší obrovský dopad na všechny sféry života Číňanů. Například sdílená kola, která bývají označována za jeden ze „čtyř nových čínských vynálezů“ změnila způsob dopravy Číňanů. Čína kdysi bývala královstvím bicyklů, avšak v důsledku hospodářského rozvoje si čím dál tím více lidí kupovalo auta. Milióny vozů v ulicích jednoho města poté vytvářely dopravní zácpy a znečišťovaly ovzduší. Množství firem nyní na nejrůznějších lokalitách velkých i malých čínských měst umístilo kola, jejichž počet jde do desítek miliónů. Lidé si za pomoci aplikace v mobilu naskenují dvojrozměrný kód a ihned mohou na zapůjčeném kole odjet, přičemž pak platí asi 10 amerických centů za hodinu. Sdílená kola se tak stala důležitým dopravním prostředkem Číňanů pro spojení mezi domovem, velkými dopravními uzly a stanicemi metra a zároveň hrají důležitou roli při podpoře ekologické dopravy a snížení znečištění životního prostředí. Počínaje rokem 2018 začaly postupně přicházet na čínský trh také sdílená elektrokola a sdílené elektromobily. 

Máte hlad?

Donášku jídla nabízí mnoho restaurací, nicméně v Číně vznikla k využívání této služby zvláštní platforma, která soustředila informace o desítkách milionů restaurací. Lidé si doma, v kanceláři nebo kdekoli jinde otevřou mobilní aplikaci, v ní si najdou restauraci v okolí, která tuto službu nabízí, a ze stovek tisíc druhů jídel nabízených tisíci zařízeními si mohou vybrat oběd dle vlastního gusta. Mobilem si jídlo objednají, zaplatí a pracovník rozvozové firmy podle požadavků ze systému pokrm do půl hodiny doručí do rukou zákazníka. Doručovatel navíc neroznáší jen pro jednu restauraci, ale software rozvozové firmy mu inteligentně sestaví trasu, takže může během jedné hodiny vyřídit nejméně deset objednávek. 

Co se týče řidičů, mobilní navigační software je pro ně nepostradatelný. Čínský navigační software může řidiči nejen navrhnout trasu, ale co je důležitější, může v reálném čase zobrazovat a aktualizovat informace o stavu silnic a průběžně navrhovat volbu ještě lepší a rychlejší trasy. Za zmínku stojí, že mnoho mobilů vyrobených v Číně podporuje navigační systém „Pej-tou“ (doslova „Severní naběračka“, čínské souhvězdí našeho Velkého vozu, podle nějž se určovaly světové strany – někdy do angličtiny překládáno též jako Compass – pozn. překl.), který Čína vyvinula sama a který bude v budoucnu poskytovat ještě přesnější satelitní navigační služby celému světu. 

Najděte věc, kterou máte rádi

Nakupování přes mobil je zábavou. Služba AliExpress se v Číně nazývá Tchao-pao (Taobao), toto slovo znamená „najít věc, kterou máte rádi“. Tchao-pao se již stalo vedoucí platformou v oblasti čínské e-komerce. V současné době každoročně 11. listopadu organizuje akce na podporu prodeje, jichž se účastní desítky miliónů obchodníků a které se podobají slevám na Black Friday (11. 11. je dnem zasvěceným lidem žijícím single). 11. listopadu 2018, během pouhých 24 hodin, dosáhla hodnota prodaného zboží na Tchao-pao 30 miliard dolarů. Platforma vám přitom umožní koupit si dům, auto nebo jen tužku či láhev minerálky. 

Podle statistik představuje čínská e-komerce svým rozměrem již zhruba pětinu celkové hodnoty spotřeby čínské společnosti, to znamená, že pětina zboží se prodá na internetu. Na elektronických obchodních platformách mohou velké firmy prodávat spotřební zboží, které vyrobily, včetně toho velmi drahého a luxusního, a zároveň i drobní prodejci zde mohou prodávat vlastní řemeslné nebo zemědělské výrobky. Elektronické obchodní platformy poskytly desítkám miliónů čínských živnostníků pracovní příležitosti, a navíc iniciovaly hospodářský rozvoj v mnoha nerozvinutých oblastech země.

Aby mohli spotřebitelé rychleji obdržet zakoupené zboží, prošlo čínské odvětví logistiky velkým vývojem a velkými změnami. V současné době mohou lidé v mnoha velkých městech dostat zboží zakoupené na internetu již do tří hodin. Pokud jste si zboží objednali z města vzdáleného přes tisíc kilometrů, pak se na ně můžete těšit do druhého dne. V roce 2018 se v Číně přepravilo asi 50 miliard balíků, z čehož velké množství představovalo zboží, které si lidé zakoupili na Tchao-pau a dalších elektronických obchodních portálech.

Mobilní internet právě mění život Číňanů. Čína zároveň doufá, že se bude moci o tyto technologie podělit s takovými zeměmi a jejich obyvateli, kteří věří, že jim nové technologie přinesou výhody a pohodlnější život.

Česká marketingová společnost vyhlásila jubilejní patnáctý ročník soutěže Marketér roku za rok 2019. Vyhlášení proběhlo v rámci odborného semináře Reklama drahá nebo účinná, který 20. listopadu v Praze pořádala Česká marketingová společnost spolu s Klubem učitelů marketingu.

Jedním z hlavních cílů České marketingové společnosti je podpora marketingu jako nezbytného faktoru rozvoje a konkurenceschopnosti naší ekonomiky. I proto pořádá soutěž o Marketéra roku, která vstupuje již do patnáctého ročníku. Oceňuje významné osobnosti, které realizovaly marketingové projekty odpovídající pravidlům soutěže z hlediska inovativnosti, efektivnosti, rozvoje metod a současných principů marketingu včetně etického přístupu a příspěvku ke společenské odpovědnosti firem.

Vítěz získá Velkého modrého delfína, který je symbolem moudrosti, aktivity, komunikativnosti i pozitivního pohledu na okolní svět. Souběžně probíhá soutěž Mladý delfín pro vysokoškoláky studijních oborů zaměřených na marketing, jejichž úkolem bude tentokrát zpracovat projekt na téma Jak úspěšně komunikovat aktuální ekologická témata v Česku.

Uzávěrka přihlášek je 15. dubna 2020. Slavnostní galavečer s vyhlášením výsledků se koná 21. května 2020 v Divadelním sále Klubu Lávka na Novotného lávce v Praze 1. Podrobnosti o soutěži, zejména o způsobu podávání přihlášek, jsou k dispozici ZDE.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Po úspěšné Pustině přichází televizní stanice HBO s dalším výpravným seriálem. Scenáristou šestidílného Bez vědomí je Ondřej Gabriel, pro kterého zároveň jde o první zkušenost s jinou než divadelní realizací svého textu.

 

Jak se cítíte v roli debutujícího scenáristy, jehož hned první realizovaný scénář vznikl v produkci HBO?

Dobře. Je to ale samozřejmě velký závazek.

 

Kdy jste se dozvěděl, že do projektu vstupuje také Ivan Zachariáš, který stojí za úspěšným seriálem Pustina?

Poměrně brzy, myslím, že Ivan četl už jednu z prvních verzí scénáře. Tehdy jsme se ale ještě neznali.

 

Vstupovali během výroby do scénáře další tvůrci, nebo zůstal váš text víceméně nezměněn?

Měnil se, a to ne jednou. Mým hlavním partnerem během tvorby byla kreativní producentka HBO Europe Tereza Polachová. My se známe už asi třicet let, takže si nemusíme nic vysvětlovat. Důležitý byl pro mě i hlavní dramaturg HBO Europe Steve Matthews. Za prvé dodával feedback ze strany zahraničního diváka, tj. hlídal, co je pro cizince v příběhu a reáliích ještě srozumitelné a co už ne. Se Stevem se ale dobře spolupracovalo i proto, že je stejně jako já velkým fandou špionážního žánru, takže tohle pro něj byla trochu i srdeční záležitost. V poslední fázi jsem pak už řešil řadu věcí i s Ivanem Zachariášem. Musím říct, že jsem se od něj hodně naučil, má jedinečné filmové myšlení.

 

Jak úzce jste se účastnil výroby série? Navštěvoval jste plac během natáčení?

Jen párkrát jsem se byl podívat. Vidíte strašnou spoustu lidí, jak se snaží zhmotnit něco, co jste sesmolil někde u stolu. Na jednu stranu hezký pocit, na druhou trochu tísnivý. A nechtěl jsem se dostat do role scenáristy Jíši z filmu Trhák.

 

Pozice televizního scenáristy je v Česku stále trochu podceňovaná, jak vnímáte českou seriálovou tvorbu ve vztahu k vaší profesi?

Seriál je podle mě z hlediska audiovizuální tvorby formátem budoucnosti. Umožňuje představit víc postav různého typu, takže divák si může vybrat, s kým půjde příběhem. Zápletky mohou být komplikovanější, rozvržené na delší časovou plochu, do většího prostoru atd. Ale všechny tyhle výhody se mohou obrátit i v nevýhody, pokud tvůrce neví, jak s tím naložit. Nehledě na to, že řada výborných seriálů je relativně komorních, postav má málo a nějaké rozsáhlé fiktivní světy ani nevytváří. Pokud jde o údajné podceňování pozice scenáristy v Česku… Nevím. Asi se to nějak mění ve prospěch scenáristů, ale na druhou stranu je scenárista zcela zákonitě v pozici baskytaristy rockové kapely. Hlavními hvězdami jsou a budou zpěváci a sóloví kytaristi. Tedy herci a režiséři.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Ústřední část seriálu Bez vědomí se odehrává v roce 1989 a nabízí pohled na dění v tomto roce prostřednictvím několika tajných služeb. Zajímá vás víc historický, nebo špionážní aspekt příběhu?

Já to beru jako jeden celek. O špionáž jsem se kdysi začal zajímat kvůli historii. Tajné služby jsou důležitou součástí procesu tvorby politických rozhodnutí, který do značné míry tvoří dějiny.

 

Připadá vám, že je tato nedávná minulost v dnešní době něčím stále aktuální?

Těžká otázka, nechci to v nějaké stručné odpovědi zploštit. Politika i tajné služby mají své zákonitosti, a ty zůstávají v zásadě platné navzdory měnícím se časům. Každý, kdo si myslí, že žije v přelomové době, která nějak historicky unikátně rozdá karty, takže odteď to najednou začne všechno fungovat úplně jinak než kdykoliv předtím, bývá zklamán. Dobře je to vidět na takových těch žebříčcích nejvlivnějších osobností dějin. Vždycky jsou tam strašně přeceňovaní současníci. Chybí odstup. Něco jako vír totální perspektivy z knih Douglase Adamse.

 

Ačkoli je v celém seriálu představeno hledisko různých osob, páteřní část tvoří příběh Marie v podání Táni Pauhofové. Pro špionážní thrillery je ženská protagonistka nezvyklou hlavní postavou. Proč jste si vybral právě ji?

Právě proto. Chtěl jsem ten příběh vyprávět z pohledu outsidera, který o tajných službách nic neví, ale přesto se s nimi musí nějak utkat. Tím, že se jedná o ženu, navíc zpočátku lehce naivní, tak je tento aspekt posílen, protože na konci 80. let minulého století to tak prostě společensky bylo. Naše hlavní hrdinka je ještě ke všemu umělkyně, že. Pravda, Sherlock Holmes hrál taky na housle, ale u něj to mělo úplně jiný význam. 

 

Historická filmová (a televizní) díla kladou vždy velký nárok na důkladnou rešerši. Zvláště pak v prostředí tajných služeb se většinou jedná o domněnky nebo fikci. Vy jste scénář konzultoval s odbornými poradci, můžete prozradit, jak taková spolupráce probíhala a jestli třeba ovlivňovala i vývoj příběhu?

Já jsem se o tajné služby zajímal dávno předtím, než jsem vůbec začal přemýšlet o nějakém scénáři. Ta kauzalita byla tedy obrácená. Pokud jde o odborné poradce, hodně mi pomohl historik Daniel Povolný, který se zabývá mj. operativní technikou StB, a pak také konzultant CIA a přední sběratel špionážních propriet H. Keith Melton. Poskytl třeba přesné plánky na výrobu odposlechové techniky používané některými západními tajnými službami, a hodně jsme si povídali i o chování důstojníků tajných služeb v terénu.

 

Na čem pracujete teď? Máte podobných scénářů v šuplíku víc?

Hotových scénářů ne, ale řadu námětů pro film i televizi v různém stadiu rozpracovanosti ano. Jde o různé žánry, od rodinného dramatu až po komedii. Těším se, až najdu čas si na ně sednout. To první stadium tvorby je podle mě nejhezčí, protože je nezávazné a nikdo vás moc nehoní. Proto z toho možná taky kolikrát nic není. Momentálně ale poměrně závazně pracuji na dvou sériích, jedna je pro HBO, druhá pro Českou televizi. Samozřejmě není zdaleka jisté, že budou realizovány. Ale co je dneska jisté. Snad jen konec světa.

 

Jaký si myslíte, že bude mít seriál ohlas? HBO jej uvede poměrně nezvykle jako celou sérii najednou. Přemýšlel jste při psaní o divácích?

To musíte. Nejde o to se podbízet, ale příběh musí diváka chytit a musí se v něm elementárně orientovat. Například první verze scénáře byla tak komplikovaná, že každý, kdo by na vteřinu polevil v pozornosti, by byl ztracen.

 

Premiéra je stanovena na výročí třiceti let od začátku sametové revoluce. Jak ve vás rezonuje jedno z hesel blížících se oslav: „Třicet let svobody“?

Jsem rád, že žiju v zemi, která je z politického hlediska svobodná. Ale jakýchkoli hromadných oslav čehokoliv se obecně děsím, protože to nevyhnutelně sklouzává k trapnosti, davovosti a frázím. Já mám radši analýzu, skepsi a ironii. Nikdy jsem moc nepochopil pejorativní výraz „švejkování“. Pro mě je Švejk jednoznačně sympatickou postavou.

{/mprestriction} 

Autor je filmový publicista a režisér.

Příběh líčící osudy žen odvlečených po druhé světově válce do ruských gulagů napsal slovenský prozaik a novinář Peter Juščák (*1953) už v roce 2014 – letos vyšla kniha A nezapomeň na labutě! (Prostor 2019) v českém překladu Evy Josífkové. Autor už má za sebou řadu čtenářsky oblíbených děl a za sbírku povídek Komu ujede vlak (1986) získal dokonce Cenu Ivana Kraska za nejlepší debut.

Autentické výpovědi lidí, kteří zažili na vlastní kůži zatčení a transport do ruských pracovních táborů, zpracoval již ve své publicistické knize Odvlečení (2001, 2011). A právě odtud pochází inspirace k jeho další tvorbě. V tomto případě se rozhodl napsat na dané téma román s jedinou hlavní hrdinkou.

Beletrie pojednávající o životě lidí, kteří byli bez jasných důkazů po rychlých vojenských soudech odvlečeni do gulagů, nepochybně slibuje zajímavou četbu. Nicméně čtenář, který drží v ruce knihu Petra Juščáka, by si měl uvědomit, že čte vyprávění poskládané ze skutečných výpovědí lidí, kteří prošli pracovními tábory. Silný příběh mladé slovenské matky Ireny Kalaschové, která se za naprosto absurdních okolností ocitne na ruském Dálném východě, tedy nenese jen uměleckou hodnotu, nýbrž i poselství o tom, jak to v táborech opravdu vypadalo.

Tomu je přizpůsoben i charakter vyprávění. Hlavní hrdinka Irena se stává jakýmsi průvodcem, který čtenáře provádí po táboře, v němž žije. Skrze příběhy svých přátel však líčí i situaci v jiných gulazích nebo život svobodného obyvatelstva v této oblasti. Autor se snaží o navození kýžené atmosféry nejen pochmurným zobrazením prostředí, ale i bohatými ruským lexikem, především ruskými nadávkami, které zaznívají z úst dozorců.

Nejde přitom jen o to, zobrazit nevinné vězně na jedné straně a zlé dozorce na straně druhé. Autor se naopak od jednoduchého černobílého konceptu distancuje a ve své knize problematizuje i otázku mentality dozorců. Nejvýrazněji tu figuruje příběh příliš kruté Parasky, kterou formovala nejen ruská vlast, ale i její nešťastné mládí. Dozorci tu mají povětšinou velké plány, budují světlé zítřky, a jsou přesvědčeni o tom, že jim svěřené zlodějky a špionky je třeba opravdu napravit. Jedině pak se budou moci podílet na budování velké socialistické vlasti. Ukazuje se ale, že i oni jsou jen obyčejní lidé s mnohými slabostmi.

Stejný důraz klade vypravěč i na vykreslení psychologie hlavní hrdinky a jejích přítelkyň. Každá z nich prochází v době svého věznění jakousi vnitřní proměnou a po návratu domů čelí podobným problémům jako tzv. ztracená generace, tedy účastníci 1. světové války. I tyto vězněné ženy zpřetrhaly, ač ne úmyslně, všechny vazby s běžným životem i se svým domovem.

Po smrti Stalina a propuštění všech vězňů z pracovních táborů bylo jasné, že doma na ně už nečeká stejný život, jaký vedli předtím. Budou mít problém navázat tam, kde skončili, a někteří se ani nebudou mít kam vrátit. Jejich partneři si našli jinou ženu, změnili se k nepoznání, nebo jednoduše zemřeli. Tuto krutou pravdu si ale ženy uvědomují až ve chvíli, kdy se vrací domů.

Přesto hraje v Juščákově knize výraznou roli naděje. Celé dílo je protkáno leitmotivem v podobě ptactva, především pak labutí. Symbolizují volnost, nespoutanost, a jsou tedy pro vězněné a trýzněné ženy známkou naděje v jejich bezútěšné situaci. Vězenkyně se snaží zachovat si alespoň kousek lidské důstojnosti, a kromě pozorování labutí (v některých případech i hraní si na ně) či snění o domově a volnosti k tomu využívají i pěvecký sbor. Jeho vedoucí jej dokonce považuje za jakousi pomstu vůči trýznitelům.

Próza Petera Juščáka je bezpochyby řemeslně dobře zvládnuta. Vyprávění je dynamizováno napínavými scénami i nevšedními událostmi, které čtenáře zneklidňují, a zároveň je protkáno popisy místní nehostinné krajiny. Ty nemají za úkol pouze zachytit podobu přírody na Dálném východě, ale účinně rovněž zpomalují děj v napínavých okamžicích. A efektivní je i samotný konec příběhu, který je koncipován jako výpověď muže, který vzpomíná na shledání se svou matkou.

 

Přeložila Eva Josífková, nakladatelství Prostor, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 400 stran.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}