93,967 článků

V pořadí 36. ročník festivalu mezinárodní rozhlasové tvorby spustil speciální web, který je do 31. prosince 2019 určen primárně autorům původní rozhlasové tvorby. Autoři zde mohou začít přihlašovat svá díla do kategorií Drama, Dokument, do mezinárodní soutěžní sekce Reportáž a do prvního oficiálního ročníku kategorie Multimédia.

Nadcházející 36. ročník Prix Bohemia Radio se uskuteční od 30. března do 2. dubna 2020 v Olomouci. „Prix Bohemia Radio – mezinárodní festival rozhlasové tvorby Českého rozhlasu je mostem, který spojuje české a zahraniční tvůrce, osobnosti kulturní scény a posluchače. Pro posluchače je to možnost setkat se s tím nejlepším z rozhlasové tvorby, pro tvůrce pak příležitost ke srovnání a načerpání inspirace či seznámení se s aktuálními trendy,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Tři dlouholeté soutěžní kategorie Dokument, Drama a Reportáž doplní první oficiální ročník sekce Multimédia. Tato kategorie bude zaměřena na multimediální a on-line projekty. Autoři mohou svá díla přihlašovat do jednotlivých soutěžních sekcí prostřednictvím on-line formuláře na webu Prix Bohemia Radio. V každé soutěžní kategorii budou uděleny tři hlavní ceny.

Blížící se 36. ročník Prix Bohemia Radio opět představí i nezávislé studentské poroty, které rozhodují o držitelích Cen studentů ze všech soutěžních děl a multimediálních projektů. Tváří festivalu a čestnou prezidentkou bude i v nadcházejícím ročníku herečka Hana Maciuchová.

V rámci festivalu budou uděleny další dvě ceny. Tou první je Cena Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře, kterou uděluje Herecká asociace ve spolupráci s Českým rozhlasem, a dále rozhlasová Síň slávy, kterou uděluje generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral výrazným osobnostem za jejich přínos pro rozhlasovou tvorbu a její rozvoj.

 Jaká je podoba partnerského soužití v 21. století, proč se v dnešní době lidé berou a co je v prvních letech manželství čeká? Do soukromí vybraných manželských párů nahlédne nová série dokumentů Manželské etudy: Nová generace. Tentokrát v režii dcery Heleny Třeštíkové, Hany. První díl uvede program ČT2 ve středu 27. listopadu od 20 hodin.

Autentický pohled na sny a překážky, se nimiž se potýká současná mladá generace, je zachycen známou časosběrnou metodou, kterou proslavila režisérka Helena Třeštíková. „Časosběrná metoda, kterou jsem převzala z původní série, poodkryje při dnešním zrychleném stylu života mnohem víc, než by se mohlo zdát. Zdánlivě banální situace a zachycení všednodenního života se ve střižně proměňují v cennou výpověď doby o jedné generaci,“ vysvětluje režisérka Hana Třeštíková. Rozhovor s režisérkou si můžete přečít ZDE.

Zásadní rozdíly mezi začátkem původních etud a dneškem potvrzuje i dokumentaristka Helena Třeštíková: „V osmdesátých letech se mladí brali kvůli ekonomickému tlaku, byla to šance na byt. Dnes to zkoušejí nanečisto, jsou váhavější a volí soužití na hromádce. A potkávají se nyní s dost odlišnými, avšak často fatálními problémy.“

Úvodní epizodu s názvem Mirka a Kuba vystihuje popis „láska z technopárty aneb sedm let mladého páru“. Režisérka zachytila příběh vztahu od svatby, narození syna a stěhování za město až po krize a konflikty, které lze překonat jen stěží.

Druhou epizodou je Irena a Petr, „klasický pražský pár“. Oba pocházejí z centra a chodí spolu již devět let. Jako důvod ke svatbě shodně uvádí, že chtějí vztah posunout, a také udělat velký mejdan pro sebe a své přátele. Svatbu berou jako zábavu.

Třetí pár – Alena a Bernard – patří mezi ty nejklasičtější. Zkusili si spolu několik let chodit a pak i bydlet, mají se rádi, oba pracují, a tak nic nebránilo, aby se vzali. Během natáčení se jim narodily dvě děti.

Režisérka také sledovala i učitelku Petru a zaměstnance Památkového úřadu Viktora. Pocházejí z Brna, brali se na Staroměstské radnici a společně bydlí na Vysočině. Oba touží po druhém dítěti a přiznávají, že pro bezproblémové početí se asi poznali příliš pozdě.

Posledním párem je majitel firmy Lukáš a marketingová manažerka Zuzana. V době, kdy s nimi štáb začal točit, se jednalo o pár, který představoval generaci zlaté a úspěšné „mládeže". Život jim ale přinesl různá překvapení a úskalí…

Původní Manželské etudy natáčela Helena Třeštíková od roku 1980. Tehdy si náhodně vybrala několik manželských párů, které sledovala od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Cyklus byl poprvé odvysílán v televizi v roce 1987. Z této série, stejně jako z časosběrné metody se stalo celoživotní zaměření Heleny Třeštíkové, a tak na přelomu století vznikly ještě Manželské etudy po 20 letech a nejnověji také Manželské etudy po 35 letech, mapující původní manželské páry.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jaguar Land Rover jako první na světě vyvíjí technologii lehké elektroniky ve zjednodušené architektuře (LESA – Lightweight Electronics in Simplified Architecture), která se standardně používá ve flexibilních nositelných zařízeních a v zakřivených OLED televizích, také pro interiéry automobilů. Tato novinka může v budoucnosti radikálně změnit interiéry aut a nabídne zákazníkům větší schopnost personalizace vozů a...

Dělal disertaci u legendárního profesora Holého. Když vypráví o chemických reakcích, hydroxymethylových skupinách, plazmidech nebo DNA, mluví poutavě, jako by enzymy ze zkumavek žily a měly svůj příběh. Profesor Ing. Michal Hocek, CSc. DSc. pracuje na něčem, co se jednou, možná, bude jmenovat jako „ovladač na geny“. Přesněji přepínač DNA. Českým vědcům z Ústavu organické...

Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT vybavený přístrojem SPHERE zjistili, že planetka Hygiea by mohla být klasifikována jako trpasličí planeta. Hygiea je čtvrtým největším objektem hlavního pásu planetek, v této oblasti Sluneční soustavy ji velikostí předčí jen Ceres, Vesta a Palas. Vědcům se vůbec poprvé podařilo toto těleso pozorovat v takovém rozlišení, aby mohli zkoumat jeho povrch...

Exkurze do nanosvěta a exkluzivní rozhovor… …o nanotechnologiích …o konkurenceschopnosti české vědy …o cizincích v českých vědeckých pracovištích …o platech zahraničních vědců …o patentech a milionech   Má časosběrnou paměť, jako kluk hrál fotbal za olomouckou Sigmu, pak ale zjistil, že chce být vědcem. Dnes patří do prestižního jednoprocentního klubu nejcitovanějších světových vědců a především vede...

Autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí.

„Na konci dubna se mi ohlásila mírná bolest, pokud si dobře pamatuji, pod žebry na pravé straně. Nebo na levé? Nestaral jsem se o to. Zjistili mi rakovinu slinivky břišní s metastázemi v játrech,“ sděluje čtenářům Péter Esterházy v knižním vydání deníku, který si začal vést, když mu diagnóza potvrdila smrtelnou chorobu, na niž v červenci 2016 zemřel. Autor pozoruje sám sebe (své nové, nemocné já) i okolí, reflektuje a zaznamenává, co se s ním děje a co dělá, nebo — ačkoli by měl — naopak nedělá, doma, v nemocnici či kam ho právě tok všedních dnů zanese. Své postřehy a úvahy prokládá citáty, zážitky z četby, ba dokonce i kratšími literárními útvary. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň — právě proto — i krutá.

 

Ukázka z knihy

SOBOTA 26. ZÁŘÍ 2015

Lepší, zajímavější by byl mozkový nádor. Cože? Ty budeš eště vybíravej? — Tohle jsem teď našel na jednom zatoulaném papírku. Nějak příliš mnoho věcí se zatoulává.

 

Celý včerejší den ve znamení bezcílného, znaveného ploužení, zatímco odpoledne jako bych měl ordinační hodiny: Návštěvy přicházely jedna za druhou. Spal jsem sladce (mně z toho bylo sladko). Ráno mě chytla záda, opravdické leknutí, že tohle mi tak ještě chybělo. Za chvíli zase čas k jídlu. I když dnešní snídaně byla tak „civilní“, jako by se právě nic nedělo. Ano, nacházím se v dění. V téhle vteřině mě přepadlo nepříjemné tušení, že tyto řádky píšu jako alibi, řečeno s mírnou nadsázkou se k nim utíkám, místo abych psal to, co musím. No jo, ale tohle taky musím. Tak si jako přechod mezi obojím otevřeme Kosztolányiho.

     Řeč je o textu jako nositeli pravdy. Že určitý text byl zhuštěn, přeskupen, ba dokonce zkreslen, tudíž ztratil schopnost stát se nositelem zmíněné. Text v sobě ale nikdy nenese Pravdu s velkým P. Je nositelem všeho možného, dílčích pravd, té či oné stránky pravdy, různých pravd. Věta měla správně začít takto: Pravda je, že text nikdy není nositelem Pravdy s velkým P. (Po důchodcovském šlofíku z televize: Je třeba trpět. Je třeba žít. Je třeba hořet. — To určitě, celej nakřivo.) Rakovina sliznice, to zní ještě víc nóbl než název té mojí. Kosztolányi je nepochybně elegantnější než já. Elegantní spisovatel, to dneska zní pejorativně. Co znamená elegance, to teď rozebírat nebudeme. Ačkoli — ale to je fuk. Existuje i prázdná elegance, slitina módy, způsobů, zvyků, předpisů. Že by to bylo totéž jako prázdná forma? Může však být forma prázdná? Prázdnota, dostane-li formu, už je něčím. Stůj, rozume neposedný.

     V květnu 1936 podstoupí operaci, v jejímž důsledku se mu zkřiví tvář. Na základě všech dřívějších let si to vůbec nelze představit. Kosztolányi s pokřivenou tváří není. Trochu ješitnosti: A může existovat plešatý — raději ani nenapíšu kdo? Ke konci na něm řádí skalpel, ozařují ho, řez hrtanem, transfuze — nečte se to příjemně. Srůsty a otok hrtanu, pěkná slova, říká ten idiotský… co je to zač?, jo ták, spisovatel, ano, spisovatel to říká. Když pěkná, tak pěkná. Kdo byl nejhezčí zločinec? Hitler není můj typ, ani pro Rákosiho mé srdce nebije, Stalin možná je trochu sexy, nemluvě už o — ale toto jméno z malicherné politické zaujatosti schválně neprozradím. Nemuší bejt k zahození, jak by to formulovali moji bratři.

 

NEDĚLE 27. ZÁŘÍ 2015

Ráno rychlejší než obvykle. Žádný ranní zážitek před zrcadlem. Jako bych nedovedl věnovat pozornost několika věcem najednou. Co psát?, na to se soustředím a mezitím zapomínám na úkoly, sliby a akce. Trochu capkání po internetu. Dippoldův (ten umí být daleko lepší, přesnější, talentovanější i poctivější) článek, kterým na mě doráží v deníku Magyar Hírlap. Hezky se zbodnul, když napsal, že jsem určitě sežral křídu, abych se mohl vymluvit na horečku, a proto jsem nejel do Göteborgu. Teď mu to nechají vyžrat. Mám z toho prdel, co bych to tajil, řehtám se jak blázen. A taky napsal, že si při tom všem ještě stoupám na špičky na prahu světové slávy. Ledaže tak — slyším zase jednou hlas svého otce. No, jeden výlev duše pro dnešek stačí.

 

Měl jsem takový pocit, že sl. Inivka je smutná. Vy jste tragický typ, kde se tohle říkalo? Inivka je tragický typ. A přitom včera dostala spoustu dobrot, i víno, ba i polotajně ulomené konce moučníků. Strašně se mi líbí můj brácha, jak mě úplně vážně zprdává, když mě přistihne. Včera zase zaznělo — no zase všecko dokola, jako vždycky. Klekni si a měj mě rád — například tohle. A pak zase uprchlická otázka, úplně stejně jako minule. Zase jsem po určitém čase neměl čím argumentovat. Nejzajímavější byly ty potlačené emoce. Emoce mávají celou naší zemí. Celou Evropou. Jako by (a zase kolik jako by; a kolik zase!) byla dnes racionálnost podezřelá. Myslel jsem, že právě na tohle jsme my, lidstvo, vždycky měli Evropu a staré dobré řecké tradice. Ale o tom mám nanejvýš mlhavou představu. Pracuji z mlhava, I am afraid, přestože vůbec neumím anglicky.

 

Čtu tady, že Kosztolányi literárně ztvárnil svoje „radiové zážitky“. To si najdu. V sebraných spisech sestavených péčí Pála Réze si nalistuji báseň, která po zmíněném ztvárnění následuje. Kdo jiný by si mohl dovolit takový úvodní rým? Takovou drzost. Vyzáblého kloučka u kabiny okna / překvapím, zevnitř sklem do tváře mu jukna. Nádhera. Referát se ani slovem nezmiňuje, ani narážkou nenaznačuje, co a proč tam Kosztolányi dělá. Jako by jen náhodou zabloudil na zajímavé místo, s kterým teď seznámí i velectěné čtenářstvo. A jakou větou to zakončí! Žít, žít, vzhlížet ke slunci, nebo zmizet, zemřít, zemřít, což švédsky zní tak měkce jako chůvina píseň, sladce jako dětské žvatlání, je to totiž pouhé kraťoučké dö.

 

Zatímco jsem tohle psal, zmocnil se mě pocit, jehož bych se měl vyvarovat, leč přetrvává. Že bych měl dělat (psát) něco jiného, ale co? Jinde to nazývám tísní. Stísněností. Kde bych mohl najít trochu klidu? Copak dosud jsem ho měl? Měl. Pracovní klid, přičemž podotýkám, že samotná práce klidná být nemůže. Vždycky je v ní něco nevypočitatelného, výhrůžného, nervózního, a vůbec, celý ten výčet by byl dlouhý. Ale nade vším tím se neochvějně vznáší pocit, že dělám to, co dělat mám. Že u psacího stolu jsem na svém pravém místě. To je teď trochu rozhašené. Ale myslím si, že se to zase spraví. Budu mít své místo. Místo v univerzu. A v rámci toho na Zemi. Do dalších podrobností zabíhat nebudu. Udejte jména a adresy atomů, mezi kterými se cítíte být na správném místě. To je málo, že je vám fajn.

 

Už zase několik dlouhých minut zděšeně hledám papír, který si mám vzít na zítřejší CT. Ještě v poledne jsem ho měl v ruce. To se mi snad jenom zdá, říkává se v takových případech. Hrome, to musí být sen, fujtajbl! — Papír jsem našel. Byl v patře. Neboť potomci moji nakládali se mnou jako s pitomcem, řkouce, že onen kus oděvu podobný košili, který jsem měl na sobě, je až příliš otrhaný, a tak jsem s papírem v ruce vyšel nahoru, převléci se do košile jiné, méně kritizovatelné. (Moje záda měla radost, ale do toho teď nešťourejme. Šťourání by si žádalo ohnout se v pase — a co, vem to nešť. Vypijme kalich hořkosti až do dna: Ohnout se v pase, to je kříž. Neznám text, s výjimkou tohoto, ze kterého by výše uvedená pasáž nemusela být vyškrtnuta. Snad jen učebnice by ji snesla, v kapitole „Co nikdy nedopusťme“.)

 

List Budapesti Hírlap oznámil, že Kosztolányi zemřel 3. listopadu 1936, v 11 hodin 06 minut. Nevím proč, ale nerad bych to zapomněl. Zapíšu si to do notesu. I to mi jednou pomůže, říkám napůl vážně. Teď bych si bez dlouhého rozmýšlení vlastně ani nedovedl vzpomenout na něco, co by mi nepomohlo. Pomocí je i ta nenávist, pohrdání a přehlížení, o nichž se mohu dozvědět z krátkého, opravdu kraťoučkého surfování po internetu. Nemám na to žádnou teorii, mám jenom jakýsi uspokojivý pocit klidu, že to tak je. I když si zrovna tak dobře mohu myslet, že mi nepomůže nic, k tomu si ovšem hned přimyslím, že ani žádnou pomoc nepotřebuji, všechno klapne samo od sebe. Už zase jsem spokojený se stvořením. Následující větu hned odvolávám (jako obyčejně: Napadla mě, ale prosím, prosím, paní učitelko, já jsem v tom nevinně): Jen aby to Pán s tou svojí sebedůvěrou nepřehnal. Zapsal jsem si to. V notesu stojí, že ten den mají svátek Győző a Hubert.

 

PONDĚLÍ 28. ZÁŘÍ 2015

Zase je odpoledne. Ráno jsem svoji průsvitnou vlasovou jakonosetomu, vlasovou korunu, hřívajznu, ohodnotil jako zoufalou, ale nezoufal jsem si. Horší byl ten detailní sen, který jsem měl o lécích, o tom, že s nimi mám ráno něco dělat, ale později už jsem si nedokázal pořádně vzpomenout, co se to po mně chtělo. A proto dlouhé vysedávání na pelesti, což je opravdu zoufalé. Na CT mě strašili, že mi dříve či později bude špatně, ale zatím nebylo. Dvakrát za sebou do mě špatně zabodli jehlu, ale ono to opravdu není snadné. Když mnou protékala kontrastní látka — hotová ohnivá řeka. Připomínalo to lávu řinoucí se ze sopky po výbuchu, jenže láva teče ven, a tohle dovnitř. Do mého vnitř.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Péter Esterházy (1950–2016) byl potomkem slavného šlechtického rodu a jedním z nejvýraznějších současných maďarských spisovatelů posledních let. Vystudoval matematiku, do roku 1978 byl profesionálním spisovatelem. Z jeho díla jmenujme například Malá maďarská pornografie (1984), Hrabalova kniha (1990) nebo Harmonia caelestis (2000). Byl nositelem mnoha prestižních literárních ocenění.

Nakladatelství Dybbuk, z maďarského originálu Hasnyálmirigynapló přeložil Robert Svoboda, 2019, vázaná, 200 stran, 1. vydání.

Malá vodní díla a terénní úpravy sloužící k zadržování vody v krajině by mohly do budoucna vznikat pouze na ohlášení vodoprávnímu úřadu a nebudou vyžadovat obvyklé stavební řízení. Poslaneckou novelu stavebního zákona a zákona o vodách, která to má umožnit, dnes podepsal prezident Miloš Zeman. Informoval o tom Hrad. S novelou zákona přišli ve Sněmovně... ...

Společnost CAUDETE s.r.o. z Moravského Žižkova prováděla ve dnech 18. až 25. července 2019 v areálu zemědělského družstva v Mikulově drcení betonových sutí. Zahájení provozu zdroje znečišťování ovzduší v předstihu neoznámila Městu Mikulov a České inspekci životního prostředí (ČIŽP). Drcení materiálu bylo navíc prováděno bez dostatečného snižování... ...