95,208 článků

Microsoft chystá další zajímavý program pro Android. Jmenuje se Math Solver a aktuálně je zdarma ke stažení v Obchodě Play v rámci předběžného přístupu. Jak už patrně tušíte z názvu, jedná se o aplikaci pro řešení matematických příkladů. Na novinku od Microsoftu čeká poměrně široká konkurence, ...

Je to podobné jako s tím Švandrlíkem. Bylo mu opakovaně spíláno „pravými“ Černými barony, kteří nezažili o pouhých pár let pozdější volnější období. Mně zas musí být některými nadáváno, že vojnu za socialismu líčím jako kojnou a veget, jak se na ní říkalo, zatímco dříve než v letech osmdesátých, byla zlejší, krutější. Je to fakt!

A také to vždy záleželo na útvaru. Já sám sloužil nejprve půl roku ve slovenském Breznu (1986–1987), kde jsem absolvoval solidní poddůstojnickou školu a získal i jistou fyzičku. Nijak nás nešetřili, a když jsme závěrem běželi několikakilometrový okruh ještě zasněženými Tatrami, jeden můj druh dokonce neudržel svěrač. Na pokraji sil vykonal do kalhot tělesnou potřebu. Ocitl jsem se v lehkém šoku, když se to ke mně bez zápachu doneslo, a žasl, že se něco podobného může stát. Byl jsem zkrátka mlád a k mládí ještě patří i víc divení se. Nikdo z velitelů se tenkrát Hramádkovi (jmenoval se trochu jinak) ani v nejmenším nevysmál; i to mě příjemně překvapilo.

Některé hodiny výuky probíhaly taky mimo tamní kasárna a občas takřka v závějích. Ale když to Courala a Marka přestalo bavit, nechali nás sáňkovat. Jak vzpomínám, dojezd byl šílený. „Copak, vojíne Fencle? Vy se bojíte?“

„Povinný to snad není, ne? Trať se mi nezdá bezpečná, soudruhu desátníku.“ Mluvil ze mě Mirek Dušín. Odpovědí byl tentokrát smích. Jistý Mlynárik (jméno opět měním) se jen o pár minut nato skoro zabil, nesli jsme jej tedy na ošetřovnu. Nehnul jsem brvou, ale dělalo mi dobře, když došlo na má slova a že si to oba desátníci očividně uvědomují.

Také věděli, že jsem o čtyři roky starší než ostatní vojíni, a já si chvíli myslel, že jsem tudíž zkušenější. Byl to nesmysl. Kde a jak... bych asi životní zkušenosti pobral na pražských vysokých školách (1982–1986)? A jindy jsem přece blbl a šílel stejně jako ostatní a neváhal mrštit ostré vidle z vlečňáku nadskakujícího za traktorem. Bodec se do pole zabodl těsně u balíku slámy a já jej za zběsilé jízdy ještě stačil šikovně vyrvat z brázdy. Napodruhé jsem už slamněný kvádr vidlemi „odlovil“, když to traktorista obrátil a jel okolo naplno opět. „Pohoda. Rychleji!“ Hovořím zde o brigádě, během níž vojáci z kasáren v Benešově u Prahy pomáhali zemědělcům ve Slaném.

V Benešově jsem sice fyzičku získanou mezi Slováky zvolna ztrácel, ale podobné aktivity na strništích to maskovaly. Každopádně brigáda představovala pár z nejšťastnějších týdnů mého života.

Na jejich začátku nás naložili do „vétřiesek“ a vezli z Benešova do Slaného. Tam dodnes stojí zimní stadion. Ubytovali jsme se uvnitř na žíněnkách a velice blízko ledové plochy, připadalo mi to kouzelné. Vedle mě ležel nějaký můj „mladý“ neboli zobák, připravený mi otročit, ale já po něm nechtěl nikdy takřka nic. Jednoduše to byl kamarád. A jestli čekáte, že brzy začal mou ležérnost zneužívat, pletete se. Miloval mě.

Uměl jsem vyprávět a tím jsem se také odreagovával a byl s výjimkami oblíbený. Ale obecně ovšem byl odreagováním CHLAST. Pivo. V takzvaných lahváčích. Peníze byly (i ze žoldu) a nikdo nám nebránil, abychom pitivo neustále nakupovali a pili během brigády od rána do večera. Sám jsem sice předtím do žádné mokré čtvrti nepatřil, ale zvykl jsem si. Snadno. Asi i rád. První, druhé, třetí pivo... Svět byl najednou krásný. Nějakou práci jsme odvedli a jenom si na ni jaksi už nevzpomínám. Ale nepochybně jsme na valnících a při nakládání balíků slámy „za letu“ porušovali řadu předpisů. Nikdo to neřešil a nikomu se naštěstí nic nestalo.

A jak krásný byl vždy návrat na žíněnku a ke knize i dalším lahváčům. Nechtělo se mi nikam, ani o ženské jsem snad na té brigádě nestál. To bylo i „hladinkou“ vypitého moku. Cítil jsem se šťasten, pilně vracel vyprázdněné láhve a za korunky kupoval pivo nové. Nebo to za mě dělali vlastně „mladí“, jinak to ani nešlo. A vracení láhví se ještě vyplatilo. A najednou přišel konec. Nečekaně. Přijel důstojník, šikoval nás. Vypadali jsme neustrojeně, což přehlížel, a já ještě cpal do torny ony láhve.

Přiskočil ke mně jeden kamarád a k mé hrůze je vyhodil kamsi na mez u stodoly. „Zbláznil ses? Je nástup!“ To mě otrávilo. Nikdo mi tornu pak neprohlížel, to sklo tam možná ještě leží. Dodnes. Tak tolik tedy k výpomoci zemědělcům ze Slaného! K dalšímu lážo-plážu. A jindy zase kanón na „palpostu“ a krásná příroda okolo, celé dny nicnedělání. Sestoupil jsem jen o pár metrů „pod“ dělo a zakryt kamenem četl celý den Setona. Nikdo se po mně nesháněl, nikdo tam nepřišel, ač byli jen pár metrů „nade“ mnou. Ale toto štěstí mělo i své sporné stránky. Později mi bývalý spolužák z gymplu Franta Bláha napsal, že tam byl taky, jejich útvar ho možná vysadil jen pár set metrů od mého lůžka v trávě. Kdybych popošel, proklábosili bychom ten den.

Ani první setkání s tamní mazáckou vojnou příjemné nebylo.

Zjara 1987 jsme vlakem přicestovali ze Slovenska a šli na cimře spát. Někdo ulehl dolů, jiný nad něj, ale tři patra „bidel“, to už neexistovalo. Najednou došlo k vytržení ze sna a koukám, ačkoli je půlnoc, celý pokoj na nohou. „Staří“ se vrátili z hospody a vysvětlili nám nyní budoucí, nová pravidla. Bál jsem se tehdy docela dost, i když svěrač vydržel. Nikoho nemlátili, ale zřetelně bylo definováno, jak precizně budeme leštit parkety a dlaždicové chodby, mýt „hajzly“ atd. A že budeme „starým“ nosit „bufet“, aby nemuseli chodit do jídelny; že jim budeme čistit boty a... Zkrátka a dobře, že to máme „za milión“. Opasek jsme museli nosit pouze jediným možným způsobem a totálním prohřeškem by pak bylo si na něj po vzoru mazáka pověsit ohnutý „bagr“ (lžíci). Tímto bagrem se po nekonečném půlroce i „povyšovalo“ a samo sebou to bolelo. Ale skoro všichni to podstoupili, až na několik výjimek, kterým nikdo nerozuměl. „Hele, kluci, Skryja se snad zbláznil. On se nenechá dnes večer povýšit!“

A taky že nenechal. Ostatní jsme vzápětí směli takřka vše a část našich povyšovatelů brzy ostatně zmizela do civilu, ale nikdy nezapomenu na obličej kamaráda Skryji, když klečel v rohu benešovské chodby a čistil dlaždičky zubním kartáčkem. Byl na kraji psychického zhroucení. „Ahoj,“ povídám. Neodpověděl, protože by se rozbrečel. V nacistických koncentračních táborech to, pravda, bylo milionkrát horší, ale je to argument? Neřekl bych. Není v životě zlé situace, kdy by to nemohlo být horší.

Zajímavé se přitom zdá, že i navzdory všemu mazáctví jsme nebyli ani v onom prvním, a ještě drsnějším půlroce v Benešově zcela omezováni a hlídáni.

Tak například já jsem v podstatě nechodil před barák na ranní rozcvičky a nikdy si toho nikdo ani nevšiml; a pokud snad ano, nehledali mě. Nikomu to nevadilo. Obvykle jsem horem vlezl na zamčené WC a teprve po vícero měsících jsem byl odhalen nějakým „kolegou“, takže mě prostě shora polili. Toť vše. A po povýšení už bylo samozřejmostí, že „za nás“ na rozcvičku chodí pouze mladí.

Jen jednou jsem se hloupě zašil za nějaký opřený pingpongový stůl v jakési nevyužité místnosti a zaskočilo mě, že tam od stolku přišel dozorčí chodby a masturboval. Samo sebou jsem na sebe neupozornil, ale nikdy už jsem ten úkryt nevyužil. Podle mého názoru bylo na vojně nejskvělejší, že mi tolik (mladších) vojáků stále něco vyprávělo a že se mi dokonce svěřovali a otvírali mi přímo srdce. Proč, to neumím analyzovat, a mnozí jistě dávno zapomněli, že jsem o čtyři roky starší, anebo to nikdy ani nevzali v potaz.

Bohužel docházelo i na nudnější příběhy. Vojín Bárta navštívil třeba taneční zábavu, kde „teprve“ napodruhé sbalil místní dívku, se kterou měl okamžitě sex na parkovišti. Celé mi to opilý po návratu odvyprávěl s detaily, ležel vedle mě na pryčně a popravdě řečeno mi to připadalo banální a skoro o ničem. Ale jeho zaujetí pro krásu žen a důvěra ke mně… To vzhlížení... Že jsem panic, ho ani nenapadlo.

Kamarád Váša se zase vrátil z Písku, nebo kde to bydlel, vrátil se po víkendu a o své holce samozřejmě mlčel. Ale ohromil jej film Bounty. Úplně opilý mi děj vyprávěl ještě tu neděli večer a snad hodinu. I on se všemi detaily. A mně teprve v polovině vyprávění došlo, že jsem film přece viděl. Ono to totiž bylo v jeho podání úplně jiné.

Jednáním Christiana Fletchera byl ohromen, krásou domorodek uhranut, kapitán Bligh určitě nebyl teplý... Atd. Ale byl jsem rád, když skončil, a nikdy mu nepřiznal, že jsem to znal už z civilu.

A to je taky klíčový rozdíl mezi dneškem a socialismem. Tenkrát jste totiž viděli Bounty roku 1986 a ještě roku 1988 ji v biografech pořád a pořád a jako něco úžasného dávali. Mezi mnoha jinými filmy ze socialistického tábora.

Prví díl vyorávění o vojně najdete ZDE, druhý ZDE.

Podzimní ráno bylo dneska studené. A vlastně před chvilkou jsem měl svátek, svátek, bylo Martina, už zase! A tak jsem pro vás vytáhl jednu příhodu z knihy Tajemství Dřeva…

Hádej hádej hadači!

Přišel k nám bílý kůň, / zalehl nám celý dvůr.     (sníh)

Jestli nevíte, kdo to byl, tak to byl bílý Bůch, který kdysi dávno přišel se sněhem k jednomu chudému chalupníkovi a přinesl mu skleněnou trubičku. Vyndal ji z dřevěného tubusu, pouzdra a podal ji chalupníkovi. Touhle trubičkou se měří teplota. Řekl mu.

Co? Jaká, čeho? Ptal se chalupník. Já měřím teplotu rukou. A vzduch nosem. Ale jeho třináctiletý synek se Bůcha zeptal, jestli tou trubičkou se dá měřit i teplota vody.

Ano. Řekl Bůch a ohlédl se po svých ženách. Jenže ze všech jeho žen tu najednou byla jediná – Celsia.

Podíval se na ni a řekl: Zařiď to. Když voda bude v ledu, bude to nula. A když bude vřít a měnit se v páru, plyn, tak to bude sto dílků. Sto stupňů. Zařiď to, aby si to lidé zapamatovali a pro mě, řekl chalupníkovi, udělejte z té vody, co se vám mění na kamnech v páru, horký čaj na průdušky, a… nějak mi vyhládlo. Nabral do ruky sníh, podal ho chalupníkovi a sníh se proměnil ve švestkový koláč s mákem.

martin patricny zima2Krásná tmavovláska Celsia uposlechla. Jenže ostatní Bůchovy ženy nedávaly pozor, zvlášť Reaumura s Rankinou byly neukázněné a podobně jako Farenheita a Kelvina se zvědavě rozletěly kolem a nedávaly pozor, no a zvrzaly to. Každá zkrátka udělala stupnici jinou. Zmatení stupnic nastalo. Babylonská věž stupnic.

Od těch časů mají lidi různé stupnice pro měření teplot, pokud ovšem neměří rukou. Maminky měří kojencům teplotu láhve na tváři, na předloktí a ty nejpozornější na očním víčku. Ve stavu zavřeném.

Když Bůch viděl, jaký zmatek jeho ženy na světě provedly, moc se mu to nelíbilo, ale pak si řekl, že oni si s tím lidi nějak poradí, jsou to fiškusové.

Ale doma si sám pořádek udělal!

Bílé znaménko má za dnešek jenom Celsia, řekl.

Jindy používal červenou vlaječku a zase jindy květ šípkové růže do vlasů anebo puntíky – bílý a černý. Tak odměňoval chování. Neutralita byla třeba nepřítomnost vlaječky.

Vy ostatní, podíval se na ženy přísně, máte černý puntík. Ženy zašuměly.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Jak je možné, že ve Francii stávkují proti penzijní reformě na výzvu odborů společně veřejný i soukromý sektor, učitelé, právníci, zdravotníci, letecký personál či železničáři, ale u nás je největší průšvih to, že ve vládě sedí nesprávný oligarcha? Kvůli tomu se scházejí statisíce na Letné, aby je pochválili představitelé stran, které se svým asociálním vládnutím natolik znemožnili, že mnoha lidem přijde snesitelnější beneficiář holdingu Agrofert?

Ve Francii nejde o nic jiného než o penzijní reformu s tím, že „peněz je málo“. Přitom bohatí za prezidenta Emmanuela Macrona, tedy to nejbohatší procento, bohatnou tempem 35 procent za půl roku. Peníze tedy evidentně jsou, ale jen pro někoho. A Francouzi to ve své většině pochopili.

U nás máme jít demonstrovat a protestovat, aby se přesně ti, kteří chtějí provádět podobné reformy jako Macron, dostali k moci. A jsou kupodivu tací, kteří, vedeni neustálou snahou revidovat výsledky prezidentských a parlamentních voleb u nás, na to přistoupili. Aniž by si uvědomovali, co vlastně činí. To nemluvím o tom, že u nás penzijní reforma a zvyšování odchodu do důchodu proběhly také, za naprostého klidu, protože je třeba roztáčet kola kapitalismu a myslet na blaho nejbohatších.

Mně takhle „napařili“ osm let nucených prací navíc, aniž bych cokoli provedla. Mladí lidé pak otevřeně říkají, že oni už žádné důchody brát nebudou a musí si „naspořit“. Jak? Do soukromých fondů, které hrají vysokou burzovní hru s cizími penězi? Do „štrozoku“? Do nemovitostí? A z čeho, když naše platy se potácejí kolem třetiny platů německých, přičemž u nás opravdu všechno třikrát levnější není? A věk odchodu do důchodu se má neustále zvyšovat, jak radí i předsedkyně Evropské centrální banky Christine Lagarde s tím, že „lidé se dožívají vysokého věku v penzi a s tím se musí něco dělat“. Nyní je nízká nezaměstnanost, ale nová krize je za rohem a starší lidé budou mít problém sehnat práci. Asi se budou muset do důchodu prožebrat.

To všechno, zdá se, naše revolucionáře nezajímá. Oni jsou zaměřeni na dva objekty – Babiše a Zemana, a „nezávislost justice“. Až tady nebudou ti, kdo podle nich brání naprosté bezkorupčnosti, nastane nejspíš ráj.

Minulý týden přišel z Bruselu audit, podle kterého je premiér Andrej Babiš ve střetu zájmů. Ne, že bychom to nevěděli, nejpozději od jeho nástupu do funkce. Řádně to také využil a téměř ztrojnásobil majetek Agrofertu.

Tento týden, očekávaně, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vrátil pražskému státnímu zastupitelství kauzu Čapí hnízdo. Chce, aby „trestní stíhání pokračovalo u Andreje Babiše a Jany Mayerové. Další čtyři lidi z případu zůstávají zproštěni obvinění“.

Otázka je, k čemu to vše má směřovat. Jisté je, že hnutí Milion chvilek nabere nový dech, a podle zjevně předem připraveného scénáře zahájí už v prosinci novou vlnu protestů, pokud Babiš neodstoupí či se „nezbaví“ Agrofertu. Přičemž, jak radí komentátor Jiří Pehe, už nemá jít jen o „festivalové protesty“, ale o scénář podobný protestům v Hongkongu či Chile. Čili o násilné protesty. Ale co se chce, kromě odchodu Babiše z funkce? Nové volby? To těžko, ty vyhraje Babiš, který posílí právě díky neustálé mediální štvanici, které už většina lidí má plné zuby. Takže jak? Bez voleb bude vládnout kdo? Premiéra jmenuje prezident, čili to garantovaně nebude nikdo z Demobloku. Takže protesty budou pokračovat i nadále, dokud se nějak nepodaří co? Zabránit lidem ve svobodných volbách?

Ještě k tomu „chilskému scénáři“. Tam lidé zoufale protestují proti neúnosnému zdražení života v ráji neoliberálních poměrů. Proč bychom u nás šli na barikády, abychom vyměnili jednoho viditelného oligarchu za ty, kteří vyznávají naprosto stejné hodnoty jako on, jen místo sebe pošlou do vlády demoblokaře? Proč bychom měli jít na barikády kvůli Kalouskovi, Fialovi, Hřibovi a jejich loutkovodičům, kteří nemají ani tolik odvahy jako Babiš, aby do politiky vlezli sami? Vždyť Babiš je výsledkem jejich asociálního vládnutí!

A přitom by bylo proč protestovat. Například školství – v právě schváleném státním rozpočtu na něj má jít ubohých 3,65 procenta HDP. Tedy hluboký podprůměr mezi státy Evropské unie. Průměr je pět procent, Finsko, náš vzor ve všem všudy, dává 5,6 procenta. Rozdíl činí 114 miliard. Poslankyně Valachová se na poslední chvíli s částí opozice pokusila najít v rozpočtu alespoň nějaké peníze, ale neuspěla. Nepodpořili ji ani komunisti. Hlasovací mašinérie vlády a podpůrné KSČM je bezchybná.

Bohužel, sama učitelská obec je nejednotná. V médiích ji zastupují většinou ti, kdo neučí, činovníci neziskovky EDUin například, kteří sice proklamují, že do školství má jít více peněz, ale jejich konkrétní kroky směřují jinam. Protože nedostatek peněz se projevuje mimo jiné i úbytkem učitelů, máme finských cílů, kde učí „jen“ dobře placení kvalifikované učitelé, dosáhnout tím, že učit bude kdokoli s magisterským titulem, jak praví novela školského zákona, která jde do parlamentu. Později kdokoli. Ráda bych věřila, že řeči o tom, že senátor Jiří Drahoš, předseda senátního školského výboru, má už připravený zákon, podle kterého budou učit i maturanti, je jen bohapustá pomluva.

Když část učitelů následovala výzvy školských odborů a spolku Pedagogická komora a zorganizovala jednodenní stávku nejen za splnění vládních slibů ohledně zvýšení učitelských platů o 10 procent, nikdo z výše uvedených činovníků, kteří mají na mysli blaho školství, nás nepodpořil. Nepodpořily nás ani některé ředitelské spolky, zejména ty, které se zaštiťují tím, že jednají vždy pouze s korektními partnery. A ničeho viditelného nedosáhnou, pochopitelně.

Na Letné, pokud vím, nic o podfinancovaném školství nezaznělo.

Pan ministr Plaga ale podporu stávky nezapomněl a bere ji zřejmě jako osobní výzvu. Pedagogickou komoru, z. s., označil v poznámce ve sněmovně za v podstatě nelegitimní spolek, se kterým nemá cenu se bavit, protože ani neudává počet svých členů (je to ve stenoprotokolu z jednání sněmovny). Pane ministře, takže zaprvé – počet členů je na webu. Zadruhé, je nás nejvíc po odborech. Zatřetí – jednáte se spolky, které mají desítky členů, možná. To, jestli se s někým bavíte nebo ne, neurčuje počet členů, ale počet kývnutí. A my nekýváme. My chceme peníze do školství, a to se nerado vidí. Letos se pod vaším vedením dostalo do rozpočtu MŠMT opět trapných 3,65 procenta HDP. Kdybychom chtěli peníze pro sebe za nějakou tu službičku v médiích, možná bychom neměli problémy s tím, že pan ministr stále s námi odmítá oficiálně jednat. Ale takových spolků je už dost.

Stejně jako bojovníků proti korupci a podvodům. Jen těch mediálně viditelných a neustále zviditelňovaných, ovšem. Ve Francii se dokázala spojit většina veřejnosti proti asociálním reformám. To je ta revolta, kterou lidí následují, protože se jich existenčně dotýká. Boj oligarchů, kterému se budou věnovat naši revolucionáři další rok a další rok, většinu lidí nemůže strhnout. Už jen učitelská stávka byla představitelům Milionu chvilek fuj. Spojte se, aby se pravicové strany dostaly k moci. Blbost, že? Přesto se to po nás chce.

Autorka je členkou Pedagogické komory.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Google potvrdil, že už příští rok přinese podporu digitálních dokladů, a to v rámci systému Android R. Majitelé podporovaných zařízení si tak budou moci do telefonu nahrát svůj řidičský či občanský průkaz, přičemž se budou moci těmito doklady identifikovat například při cestování nebo policejních ...

Na Marshallově středisku v Huntsville (stát Alabama) se připravuje zkouška, při které bude testovací exemplář vodíkové nádrže centrálního stupně rakety SLS zatížen nad návrhové limity, aby inženýři zjistili, kde už konstrukce nevydrží. Jelikož je testovací nádrž konstrukčně shodná s letovým hardwarem, pomohou tato data lépe porozumět odolnosti celé rakety. Asi není potřeba zdůrazňovat, že podobné údaje mají velký vliv na celkovou bezpečnost a také najdou využití při plánování dalších verzí rakety SLS.


Pátek 6. prosince 2019