K agresi vůči Kurdům nelze mlčet: Můžeme požadovat sankce a vyloučení Turecka z NATO

Bezmoc, hněv, slzy, zhnusení, to vše se vnímám, když vidím informace přicházející v posledních dnech ze Sýrie, kde Turci spolu s islamisty útočí na Kurdy a jejich spojence. Chybí mi slova, jsou to jen shluky písmen. Zdá se, že se nic nezměnilo, stejně jako v roce 1938, kdy jsme my byli zrazeni tzv. mocnostmi, se nyní totéž stalo Kurdům.

Navíc nyní Česká republika jakožto člen NATO, tedy my všichni, je v podstatě spojenec Turecka a jeho fašizujícího islamistického režimu. Kurdové se ovšem, na rozdíl od nás, nevzdají. Jsou to statečný národ a nejen to. V rámci svých komunit se snaží o demokratický, autonomní systém vlády, kde jsou mimo jiné kurdské ženy rovnoprávné s muži. Nevídané v muslimském světě, a i proto jsou islamistům, mezi něž pochopitelně Erdogan a jeho režim náleží, takovým trnem v oku.

I proto bychom je měli ze všech sil podporovat. Oni bok po boku bojují za svou zem, za svobodu a životy. A nenechme se mýlit v našem středoevropském kotlinkovém klídku, ono se tam v podstatě bojuje i za nás. Zda se bude zase historie opakovat, či přeci jen nyní se dokáže svět jasnému agresorovi postavit hned na začátku.

Zatím to tak nevypadá, bezpáteřní Trump hledící jen na své volební preference a finanční prospěch, bezzubá EU s jalovými prohlášeními a představitelé NATO breptajících něco o oprávněné starosti Turecka o své hranice. Turky podporovaní islamisté znásilnili a ukamenovali umírněnou kurdskou političku, mladou ženu, postříleli její doprovod, vše si to natočili a turecká oficiální média tuto do nebe volající zrůdnost popisovala jakožto úspěšnou eliminaci. Do toho umírají další bezejmenní lidé a svět přihlíží. Ne, že by toto byla jediná nespravedlivá šílená agrese, která se na světě děje, o to nejde. Nemůžeme ale prostě mlčet, nemůžeme být v jednom spolku s režimem, který toto páchá.

Co můžeme dělat? Možná se nám zdá, že nic. Nebo že jen hodně málo. Ale i málo je lepší než sedět s rukama v klíně. Dokud Turecko nezastaví agresi a nestáhne se zpět na své území, můžeme apelovat na své zastupitele s jasnými požadavky: tvrdé sankce proti Turecku (a to nejen na vývoz zbraní), vyloučení Turecka z NATO, vyslání vojsk NATO či mezinárodních sil na turecko-syrskou hranici s cílem zachovat celistvost hranic Sýrie a zabránit Turkům a jejich spojencům v páchání válečných zločinů. A co můžeme udělat jako jednotlivci? Účastnit se demonstrací proti turecké agresi, bojkotovat tureckou ekonomiku – v našem případě jde hlavně o Turkish Airlines a o dovolené v Turecku. Finančně podporovat organizace pomáhající přímo na místě, například Kurdský červený půlměsíc a jiné.

Bylo by naivní si myslet, že se nás to netýká. Je to stejné jako s klimatickými změnami a devastováním přírody. Provázaný není jen ekosystém, ale i lidské společenství. Máme tu krásný podzim a vše se zdá v pořádku. Ale v ne až tak vzdáleném Kurdistánu to v pořádku není. Myslím, že my to chápeme i více, než některé jiné národy. V naší historické paměti, v našich buňkách je zapsán zážitek zrady velice silně. Zvoní, zvoní zrady zvon – zní slova známé básně z oné doby. Nedopouštějme, abychom mlčky stáli na straně těch, kteří ho rozhoupali…

{loadmodule mod_tags_similar,Související}