Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků. 

 

Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba?

V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko. 

 

Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého?

Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární.

Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu. 

 

Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností? 

Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst. 

 

Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete?

Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.

 

Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla? 

Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.

 

Kolik hodin nového materiálu jste natočila?

To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli. 

 

Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“?

Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce. 

 

Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu?

Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská. 

{/mprestriction} 

Autorka je filmová publicistka.