Petra Dvořáková: Psaní si nechávám jako svůj svobodný prostor

Loni se v románu Dědina vrátila do kraje svého dětství, v novém románu Chirurg těží ze svých zkušeností bývalé zdravotní sestry. Pro spisovatelku Petru Dvořákovou je podstatná důkladná znalost prostředí, o kterém píše – a na jejích prózách je to znát. 

 

V posledních letech vydáváte rok co rok novou knihu, kde pořád berete inspiraci a jak vypadá váš obvyklý pracovní den?

Víte, on to není záměr, spíš se mi to nějak sešlo. U mě to funguje tak, že vždycky nejdřív přijde nápad a ten mě přinutí psát knihu. Nikdy nezačínám tím, že bych si řekla: chci napsat knihu, a začnu pátrat, o čem by to mohlo být. A jakmile mám nápad, tak pracovní náplň je jasná – vstanu velmi brzy a v podstatě píšu až do večera, každý den, dokud není text nahrubo hotový. Samozřejmě je to taky díky tomu, že synové jsou dospělí, nemám žádné velké starosti a můžu se věnovat tomu, co mě baví. Na druhou stranu, byly roky – a vím, že zase můžou přijít –, kdy nápad nebyl, a tudíž nebyla ani kniha.

 

Na svém kontě máte nejen prózy určené dospělým čtenářům, ale i několik knih pro mládež. Pro kterou z těchto cílových skupin píšete raději a z jakých důvodů?

Tohle se asi nedá jednoznačně zodpovědět. Rozhodně je psaní pro děti jiné než pro dospělé. Ostatně i pro děti v různém věku člověk píše různě a klade to na něho jiné nároky. Na obojí musí být člověk nějak naladěný, nastavený. Pro děti mám možná větší sklon psát ve chvílích, kdy se s nimi potkávám, kdy s nimi mluvím. Vidím, co je skutečně zajímá, vnímám jejich vidění světa, prožívání, inspirují mě. 

 

S loňským románem Dědina jste sklidila nemalý úspěch u kritiky, ovlivnilo to nějak vaši práci na aktuální novince?

Vůbec ne. Psaní knih si nechávám jako svůj absolutně svobodný prostor, kde si dělám, co chci a jak chci. Bez ohledu na kritiku, úspěch či neúspěch konkrétní knihy. Snažím se respektovat pouze jediné – literatura má být komunikace mezi autorem a čtenářem. Usiluju o to, aby to tak bylo. Protože jinak nemá smysl knihu vydávat, pokud bych psala pro své ego, tak si můžu text strčit do šuplíku a pak se jím sama donekonečna opájet.

 

Jak už napovídá název románu Chirurg, jeho děj jste zasadila do lékařského prostředí, které coby bývalá zdravotní sestra velmi dobře znáte. Nakolik vám to ulehčilo psaní?

Samozřejmě to, že jsem kdysi pracovala na operačním sále, mi umožnilo postihnout detaily a atmosféru, které bych sebelepším sbíráním informaci nezískala. A popravdě – kdybych to prostředí neznala, vůbec bych si netroufala psát něco takového. Považuji za hodně důležité, aby prostředí, o kterém člověk píše, bylo dobře napsané. Sama jako čtenář vždycky trpím, když vidím, že autor si o něčem něco přečetl na Wikipedii a získal z toho dojem, že o tom může psát. To je vždycky poznat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Po nářečí z Vysočiny, jehož výrazné použití v Dědině ocenila řada čtenářů i kritiků, se tak ke slovu dostaly medicínská terminologie a lékařský slang. Musela jste si potřebnou slovní zásobu nějak osvěžit?

Víte, já jsem ze zdravotnictví víc než šestnáct let pryč, takže jsem především musela ověřovat informace – medicína se za tu dobu nesmírně posunula, a když tam mám popsané nějaké medicínské postupy, kontrolovala jsem jejich aktuálnost a správnost. Ten slang a terminologie se zas až tolik nemění a v člověku to zůstává.

 

Příběh někdejšího slibného chirurga, který kvůli problémům s alkoholem zabředne do dluhů a je nucen opustit i s rodinou Prahu a hledat druhou šanci na malém městě v pohraničí, nutí čtenáře hledat si cestu k člověku, který opakovaně lže svým blízkým, podvádí manželku a kvůli alkoholickým excesům ohrožuje i životy druhých lidí, ovšem přitom se snaží dbát na etiku a zachovat si jakousi profesní čest. Jaký je váš pohled na doktora Hynka Grábla? 

Když jsem ten rukopis během korektur s trochou odstupu četla, tak jsem si říkala, že on opravdu dělá věci, ke kterým jsem hodně kritická a těžko bych pro ně měla třeba v partnerském životě pochopení. Ale i přesto jsem si uvědomovala, že ho z nějakého důvodu mám ráda. Možná proto, že jsem si dovolila ten luxus vžít se do něj a koukat na život a svět jeho očima. A taky myslím, že je to postava, která sice spoustu věcí opravdu hodně pokazí, ale na druhou stranu – má v sobě pořád to dobrý. A dokáže se k tomu vrátit. Taky už jsem dost stará na to, abych věděla, že v životě každý člověk naseká tolik chyb a selhání, že ani svého chirurga nedokážu soudit. Myslím, že není ani černý ani bílý, tak jako nikdo z nás.

 

A měly některé z postav nebo samotná nemocnice svůj reálný předobraz? 

To vůbec ne. Já vlastně hned od začátku věděla, jak má ten příběh běžet a k tomu jsem si domodelovávala postavy a charaktery jednotlivých doktorů. Ale asi je pravda, že v každé nemocnici najdete obdobnou typologii, pokud jde třeba o lékaře. Jak vždycky říkám: každá nemocnice má svého primáře Sovu, ale i doktora Cvacha.

 

Téma alkoholismu je v české společnosti i beletrii trvale přítomno, kde všude jste hledala inspiraci pro jeho literární ztvárnění? 

Bohužel naše společnost má tak intenzivní vztah k alkoholu, že v tomto ohledu se můžete inspirovat prakticky kdekoliv. Já sama pár alkoholiků kolem sebe zažila a mám k alkoholu dost odtažitý postoj. Ale myslím, že ty psychologické mechanismy u lidí, v nichž se rodí závislost, jsou velmi podobné – člověk si to pořád omlouvá, myslí si, jak to má pod kontrolou, pořád si nedá říct, pak se ocitne na dně a je ochotný si to přiznat. A pak je velkou otázkou, zda a co s tím zvládne udělat.

 

Operační sál se pro vašeho antihrdinu stává jakýmsi útočištěm před problémy vnějšího světa – nekonečnými dluhy, manželčinými výčitkami, synovou revoltou. Druhou takovou oázu pak nachází v náruči své milenky (nepříliš překvapivě mladé sestřičky). Může dnes ještě podobnou funkci plnit i literatura? 

Tak úplně obecně se dá utéct do čehokoliv a literatura k tomu určitě prostor nabízí. A může do ní utéct jak autor, který ji tvoří, tak čtenář, který skrze četbu žije životy knižních postav a nachází v tom náhradní svět. A pokud bych měla mluvit konkrétně o sobě – strašně ráda utíkám do života svých postav, které tvořím. Ale taky se nesmírně ráda vracím do toho svého obyčejného života, kde se cítím šťastná a spokojená.

 

V knize poukazujete na důležitost fungujícího vztahu doktor-sestra. Je to v něčem podobné vztahu autora a jeho redaktora? 

Jednoznačně, tyhle týmy musí vždycky fungovat, musí tam být nějaká souhra. U doktora a sestřičky, zvlášť na sále, se to hodně pozná – když je to sehraný tým, vždycky jsou nižší rizika, že se něco pokazí. U autora a redaktora je to totéž. Stejně tak to platí i pro scenáristu a dramaturga. V tvůrčích profesích je nesmírně důležité, aby ti lidi byli schopni nějak zahlédnout ten samý obraz, příběh s jeho atmosférami, rytmem, dojmy. Pokud se autor a redaktor míjejí, výsledek nikdy nebude dobrý. 

 

V jednom rozhovoru jste prozradila, že román Dědina, tvořený jednotlivými obrazy z venkovského života, jste ve skutečnosti vystavěla podle důmyslného klíče, který však málokdo postřehl. Oplývá něčím podobným i na první pohled přímočarý a lineární příběh Chirurga

Máte pravdu, Chirurg je takový lineárnější, stavba podobného příběhu neumožňovala nějaké složitější „kódování“. Tím ale nechci říct, že kniha nemá ambici dotknout se nějakého důležitého tématu. Pro mě to tady je – krom problémů v lékařském prostředí – krize středního věku, vztah ke stárnoucím rodičům i vyhoření z letitého manželství. A ta věčná otázka, jestli a jak se dá ze všech těch problémů dostat alespoň trochu se ctí.

 

Na čem pracujete nyní? Zaslechl jsem něco o dalších rozpracovaných knihách?

Aktuálně dokončuji korektury na knize Vrány, která vyjde v listopadu. Je to taková novela, příběh dvanáctileté, velmi talentové holčičky a její rodiny. Psala jsem ho poměrně dlouho a zkusila si v něm zase jiný způsob psaní. A vidíte – když o tom mluvíte – Vrány jsou stavěné podle určitého klíče, ale ten opravdu prozrazovat nebudu, na to musí čtenář přijít sám.

{/mprestriction} 

Petra Dvořáková (*1977) vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra, poté dálkově vystudovala filozofii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Literárně debutovala knihou rozhovorů Proměněné sny (2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera v publicistické kategorii. Od té doby se etablovala jako úspěšná prozaička (Já jsem hlad, 2009; Sítě – příběhy (ne)sebevědomí, 2016; Dědina, 2018) i oceňovaná autorka knih pro děti a mládež (Julie mezi slovy, 2013; Flouk a Líla, 2015; Každý má svou lajnu, 2017). Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Chirurg.