Rád narušuju žánr hororu, říká Denis Côté, režisér filmu Antologie města duchů

Nepřehlédnutelná postava québeckého filmu Denis Côté letos soutěžila na Berlinale s novinkou Antologie města duchů. Atmosférické drama o městečku, kde se začnou zjevovat duchové, sám režisér představil na karlovarském festivalu. Před jeho českou premiérou určenou na Halloween film promítá také přehlídka Be2Can, která se koná do 8. října v Praze, Brně, Ostravě a Zlíně.

 

Film sklidil deset nominací na québecké filmové ceny Iris. Takže se místní neurazili, že v něm vyprávíte o québecké izolaci?

Já jsem opatrný. Nechci divákům nic nutit, na diskusích po filmu ale rád trochu mluvím o tom, jaký je Québec. Ne proto, že by Antologie byla politický film nebo proto, že bych byl nacionalista. Jen mám pocit, že lidi berou Kanadu jako Kanadu. Jenže uvnitř ní leží dva světy. Není to ani tak otázka politiky jako kultury. Proto vysvětluju, jak jsme odlišní od všeho, co nás obklopuje. Těžko se ztotožňujeme s ostatními Kanaďany, nemáme vztah k USA, rádi říkáme, že jsme trochu Evropané, ale je to pravda? Pořád zůstáváme Severoameričany, Anglosasy, kteří mluví francouzsky. Kdo tedy vlastně jsme? O tom od nepaměti píšeme knihy a natáčíme filmy. I ten můj je o malém národě, který se snaží nezmizet. Pokud se na Antologii chcete dívat jako na příběh vesnice, kam se vracejí mrtví, můžete si ho užít i tak. Pod povrchem se ale skrývá film o Québecu.

 

Sami Québečané tyto analogie vidí?

Ano. Možná o nich už moc mluvím, někdy mi přijde, že novinářům říkám, co mají psát. Ale diváci tu metaforu chápou. Québec je malý národ. Dohromady jsme rádi drsní a arogantní a máme vlastní pravidla. Jakmile se ocitneme mimo domov, jsou z nás malí, ztracení lidé, kteří nevědí, kam mají jít, protože se odlišují. Ten paradox najdete i ve filmu. Všechno, co patří ke vsi Sainte-Irénée-les-Neiges, je v pořádku. Jakmile tam po záhadné smrti mladíka dorazí jiní lidé, všichni znervózní. Bojí se, že o něco přijdou. 

 Antologie města duchů. Foto: Film servis festival Karlovy Vary

Mezi ony „jiné“ patří i duchové místních mrtvých. Od nich bychom čekali hrozbu a vraždy, vy si ovšem s pravidly hororového žánru dost hrajete.

A tak duchové nedělají vůbec nic, jsou to ti nejnudnější zombie v historii. Mí maskéři se vyptávali, jak chci, aby vypadali. A já že nijak. Že stačí dlouhé kabáty, že se nikdo z nich nebude hýbat. Když Aleš Stuchlý uváděl v Karlových Varech první projekci filmu, mluvil o Jarmuschovi a zombie filmech, až jsem se bál, že lidi začnou očekávat horor, kde vybuchují hlavy. Já rád žánr hororu narušuju. Jako malý jsem viděl všechny horory, co kdy vznikly, proč bych měl točit další? Ten žánr je ve mně, ale pokud chcete v roce 2019 udělat zombie film, musíte v něm mít něco navíc. Nějaké metafory pod povrchem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Mají zombie fungovat i jako metafora imigrantů, od kterých mnozí čekají potíže, zatímco oni nic nedělají?

Nechci vám do krku cpát své významy. Ale pokud se ptáte na inspiraci, pak ano, chtěl jsem psát o obyčejné xenofobii, o našem strachu z toho, co se od nás liší. Když jsem film ukázal jeho sponzorům, tu metaforu o imigraci tam vůbec neviděli. Což je v pořádku. Preferuju jemnější významy. Jako ve scéně, kdy vejde do restaurace žena v hidžábu poslaná do vsi z většího města jako psychologická pomoc. Ve většině filmů by následovala velká konfrontace. Nebo karikatura. V reálu to ale takhle není. Kdyby ta žena vešla sem, dívali bychom se na ni, pokud by na nás promluvila, začali bychom se s ní bavit. Na konci filmu je i ona součástí řešení, na hidžáb všichni zapomenou. 

 

A z postavy starostky si utahujete? Ona je trochu…

Je trochu… Prostě vedoucí malé komunity. Představte si ves v Česku, kam by z Prahy poslali pomoc. Taky by o ni nestáli. Myslím, že její postava je univerzální. Nemusíte z ní dělat velkou komedii nebo společenský komentář. 

 

Kolik jste si vlastně vypůjčil z knihy Laurence Olivierové, která film inspirovala?

I v ní se zabije teenager při autonehodě, přesně jako na začátku filmu, a lidi nechtějí říct, jestli šlo o nehodu, nebo sebevraždu. Celá kniha je pak o tom, jak spolu vesničané nedokážou komunikovat a je hodně poetická. Žádný sníh, žádná zima, žádná starostka, žádní zombie. To jsem vytvořil já. Z knihy jsem ponechal asi 8 % obsahu, název a jména postav. Pak jsem scénář poslal Laurence a ona odpověděla: Můj bože, tam je celý duch té knihy! Film se jí moc líbil, přijela i na premiéru do Berlína. 

 

Antologie je schválně obrazově trochu špinavá. Jak brzo víte, jak bude váš film vypadat?

Nejdřív se potkám se svým kameramanem a probíráme možnosti. Mluvíme o typech barev, snažíme se estetiku filmu přehnaně akcentovat. S Françoisem Messier-Rheaultem jsme se bavili, o čem Antologie vlastně je. A shodli jsme se, že o staré vesnici, která mizí. Tak jsme vzali slovo „mizení“ a snažili se ho přeložit do vizuální estetiky. Začali jsme žertovat, že film natočíme na Super VHS nebo Super osmičku, pak jsme skončili u filmového pásu. O něm se taky říká, že mizí. Není to úplně pravda, ale i tak jsme se pro něj rozhodli. Štáb měl díky tomu mnohem víc respektu, protože takové natáčení stojí víc peněz. Práce je pak klidnější, filmový pás se stane objektem, idolem, který uctíváte. Rád se teď ptám diváků, jestli si myslí, že je Antologie ošklivý film. Pro mě je hlavně syrový.

 

Při diskusích s diváky taky rád vyzýváte, aby si vás lidi našli na Facebooku, že jim pošlete své starší filmy. Kolik lidí to opravdu udělá?

Ve Varech jsem to zmínil na všech projekcích a za dva dny se mi ozvali tři lidi. Ale myslím si, že se pak na ty filmy stejně nedívají. Většina lidí mi totiž už nenapíše, jak se jim líbily. Mám teorii, že pokud vám někdo pošle film zadarmo, je to moc jednoduché. Jsme zvířata a chceme lovit. Pokud vám pošlu odkaz na film zadarmo, zůstane ve vašem e-mailu a nebudete mít potřebu se na něj podívat. Zato pokud chcete dneska večer vidět konkrétní titul, klidně zaplatíte pár dolarů poté, co si ho najdete na iTunes.

{/mprestriction} 

Autorka je filmová publicistka.