Po úspěšné Pustině přichází televizní stanice HBO s dalším výpravným seriálem. Scenáristou šestidílného Bez vědomí je Ondřej Gabriel, pro kterého zároveň jde o první zkušenost s jinou než divadelní realizací svého textu.
Jak se cítíte v roli debutujícího scenáristy, jehož hned první realizovaný scénář vznikl v produkci HBO?
Dobře. Je to ale samozřejmě velký závazek.
Kdy jste se dozvěděl, že do projektu vstupuje také Ivan Zachariáš, který stojí za úspěšným seriálem Pustina?
Poměrně brzy, myslím, že Ivan četl už jednu z prvních verzí scénáře. Tehdy jsme se ale ještě neznali.
Vstupovali během výroby do scénáře další tvůrci, nebo zůstal váš text víceméně nezměněn?
Měnil se, a to ne jednou. Mým hlavním partnerem během tvorby byla kreativní producentka HBO Europe Tereza Polachová. My se známe už asi třicet let, takže si nemusíme nic vysvětlovat. Důležitý byl pro mě i hlavní dramaturg HBO Europe Steve Matthews. Za prvé dodával feedback ze strany zahraničního diváka, tj. hlídal, co je pro cizince v příběhu a reáliích ještě srozumitelné a co už ne. Se Stevem se ale dobře spolupracovalo i proto, že je stejně jako já velkým fandou špionážního žánru, takže tohle pro něj byla trochu i srdeční záležitost. V poslední fázi jsem pak už řešil řadu věcí i s Ivanem Zachariášem. Musím říct, že jsem se od něj hodně naučil, má jedinečné filmové myšlení.
Jak úzce jste se účastnil výroby série? Navštěvoval jste plac během natáčení?
Jen párkrát jsem se byl podívat. Vidíte strašnou spoustu lidí, jak se snaží zhmotnit něco, co jste sesmolil někde u stolu. Na jednu stranu hezký pocit, na druhou trochu tísnivý. A nechtěl jsem se dostat do role scenáristy Jíši z filmu Trhák.
Pozice televizního scenáristy je v Česku stále trochu podceňovaná, jak vnímáte českou seriálovou tvorbu ve vztahu k vaší profesi?
Seriál je podle mě z hlediska audiovizuální tvorby formátem budoucnosti. Umožňuje představit víc postav různého typu, takže divák si může vybrat, s kým půjde příběhem. Zápletky mohou být komplikovanější, rozvržené na delší časovou plochu, do většího prostoru atd. Ale všechny tyhle výhody se mohou obrátit i v nevýhody, pokud tvůrce neví, jak s tím naložit. Nehledě na to, že řada výborných seriálů je relativně komorních, postav má málo a nějaké rozsáhlé fiktivní světy ani nevytváří. Pokud jde o údajné podceňování pozice scenáristy v Česku… Nevím. Asi se to nějak mění ve prospěch scenáristů, ale na druhou stranu je scenárista zcela zákonitě v pozici baskytaristy rockové kapely. Hlavními hvězdami jsou a budou zpěváci a sóloví kytaristi. Tedy herci a režiséři.
{mprestriction ids="1,2"}
Ústřední část seriálu Bez vědomí se odehrává v roce 1989 a nabízí pohled na dění v tomto roce prostřednictvím několika tajných služeb. Zajímá vás víc historický, nebo špionážní aspekt příběhu?
Já to beru jako jeden celek. O špionáž jsem se kdysi začal zajímat kvůli historii. Tajné služby jsou důležitou součástí procesu tvorby politických rozhodnutí, který do značné míry tvoří dějiny.
Připadá vám, že je tato nedávná minulost v dnešní době něčím stále aktuální?
Těžká otázka, nechci to v nějaké stručné odpovědi zploštit. Politika i tajné služby mají své zákonitosti, a ty zůstávají v zásadě platné navzdory měnícím se časům. Každý, kdo si myslí, že žije v přelomové době, která nějak historicky unikátně rozdá karty, takže odteď to najednou začne všechno fungovat úplně jinak než kdykoliv předtím, bývá zklamán. Dobře je to vidět na takových těch žebříčcích nejvlivnějších osobností dějin. Vždycky jsou tam strašně přeceňovaní současníci. Chybí odstup. Něco jako vír totální perspektivy z knih Douglase Adamse.
Ačkoli je v celém seriálu představeno hledisko různých osob, páteřní část tvoří příběh Marie v podání Táni Pauhofové. Pro špionážní thrillery je ženská protagonistka nezvyklou hlavní postavou. Proč jste si vybral právě ji?
Právě proto. Chtěl jsem ten příběh vyprávět z pohledu outsidera, který o tajných službách nic neví, ale přesto se s nimi musí nějak utkat. Tím, že se jedná o ženu, navíc zpočátku lehce naivní, tak je tento aspekt posílen, protože na konci 80. let minulého století to tak prostě společensky bylo. Naše hlavní hrdinka je ještě ke všemu umělkyně, že. Pravda, Sherlock Holmes hrál taky na housle, ale u něj to mělo úplně jiný význam.
Historická filmová (a televizní) díla kladou vždy velký nárok na důkladnou rešerši. Zvláště pak v prostředí tajných služeb se většinou jedná o domněnky nebo fikci. Vy jste scénář konzultoval s odbornými poradci, můžete prozradit, jak taková spolupráce probíhala a jestli třeba ovlivňovala i vývoj příběhu?
Já jsem se o tajné služby zajímal dávno předtím, než jsem vůbec začal přemýšlet o nějakém scénáři. Ta kauzalita byla tedy obrácená. Pokud jde o odborné poradce, hodně mi pomohl historik Daniel Povolný, který se zabývá mj. operativní technikou StB, a pak také konzultant CIA a přední sběratel špionážních propriet H. Keith Melton. Poskytl třeba přesné plánky na výrobu odposlechové techniky používané některými západními tajnými službami, a hodně jsme si povídali i o chování důstojníků tajných služeb v terénu.
Na čem pracujete teď? Máte podobných scénářů v šuplíku víc?
Hotových scénářů ne, ale řadu námětů pro film i televizi v různém stadiu rozpracovanosti ano. Jde o různé žánry, od rodinného dramatu až po komedii. Těším se, až najdu čas si na ně sednout. To první stadium tvorby je podle mě nejhezčí, protože je nezávazné a nikdo vás moc nehoní. Proto z toho možná taky kolikrát nic není. Momentálně ale poměrně závazně pracuji na dvou sériích, jedna je pro HBO, druhá pro Českou televizi. Samozřejmě není zdaleka jisté, že budou realizovány. Ale co je dneska jisté. Snad jen konec světa.
Jaký si myslíte, že bude mít seriál ohlas? HBO jej uvede poměrně nezvykle jako celou sérii najednou. Přemýšlel jste při psaní o divácích?
To musíte. Nejde o to se podbízet, ale příběh musí diváka chytit a musí se v něm elementárně orientovat. Například první verze scénáře byla tak komplikovaná, že každý, kdo by na vteřinu polevil v pozornosti, by byl ztracen.
Premiéra je stanovena na výročí třiceti let od začátku sametové revoluce. Jak ve vás rezonuje jedno z hesel blížících se oslav: „Třicet let svobody“?
Jsem rád, že žiju v zemi, která je z politického hlediska svobodná. Ale jakýchkoli hromadných oslav čehokoliv se obecně děsím, protože to nevyhnutelně sklouzává k trapnosti, davovosti a frázím. Já mám radši analýzu, skepsi a ironii. Nikdy jsem moc nepochopil pejorativní výraz „švejkování“. Pro mě je Švejk jednoznačně sympatickou postavou.
{/mprestriction}
Autor je filmový publicista a režisér.