Mornštajnová nepodlehla módě ozvláštňovacích křečí, Broch nahmatal osudovou nutnost fašismu a pozoruhodné je chápání dětského světa v esejích Feng C‘-kchaje.
Alena Mornštajnová: Tiché roky (Host 2019)
Další autorčin rodinný román uspokojí přání usedlejších čtenářů dostat se konečně k dobře vyprávěné a přehledné současné české knize. Mornštajnová nepodlehla módě ozvláštňovacích křečí na straně jedné a na straně druhé neklesla pod hladinu dobrého vkusu a nepodbízí se. Životy jejích hrdinů jsou nehrdinské a odvíjejí se všedním tempem českého dvacátého století. Mají-li osudy tří generací postav něco jednotícího, je to ubývající schopnost vzájemně komunikovat, a tudíž vykročit vstříc pochopení toho druhého. Disharmonie vztahů mezi manžely nebo mezi rodiči a dětmi jako kdyby se dědila v záhadném genu. Román úporně trvá na autorčině přesvědčení, že epika je i dnes stále ještě možná.
Hermann Broch: Nevinní (Dauphin 2017/2018, překlad Michal Kleprlík)
Jeho Smrt Vergilovu jsem četl snad před padesáti lety. Se zvědavostí jsem proto sáhl po tomto téměř čerstvém překladu a chtěl jsem konfrontovat tohoto klasika (1886–1951) nejen rakouské literatury s tím, co se píše nejen v Rakousku dnes. Potvrdilo se, že Brochova (a Kafkova) generace se čerta starala o to, co by chtěl čtenář. Otázka viny a soudu se klade jako základní, i když vlastní vůle postav podléhá nezbadatelné manipulaci, jež neodvratně ústí do tragédie. Broch ex post nahmatává osudovou nutnost fašismu a příšerné je jeho zjištění, z jak nepatrných příznaků se zvedá vichřice. Celkový dojem z románu kazí lehké podezření, co se týče kvality překladu, neboť četné chyby nesvědčí o přílišné pečlivosti.
Feng C‘-kchaj: Nahé srdce (Brody 1998, překlad Dušan Andrš)
Svazek esejů připomněl v roce vydání sté výročí narození čínského malíře, spisovatele, překladatele, hudebního teoretika a pedagoga. Poté, co jsem v městečku Š‘-men-wan v provincii Če-ťiang navštívil klasikův rodný dům, potřeboval jsem si dokreslit pozadí jeho osudu a díla. Tyto texty mě překvapily důsledností, s jakou Feng kráčel v duchu buddhistické tradice. Pozoruhodné je také jeho chápání dětského světa, do něhož se vracel nejen ve vzpomínkách, nýbrž i bedlivým pozorováním svých sedmi dětí. I při přemítání o povaze snu zůstává autor zcela asexuální tak jako i v ostatních textech, na hony vzdálen freudismu. Jeho jednoduchá, ale výrazná tušová kresba, jejíž vzorky jsou připojeny, v současné Číně zlidověla.