V nejlepším zájmu dítěte? Těhotenství jako kšeft

Nedávno jsem v jedné anketě na otázku, zda je současná demokracie ohrožena, odpověděla, že demokracie mi dnes většinou připomínají spíš lunapark s více či méně stupidními a nebezpečnými atrakcemi, k nimž nepochybně patří experimenty s rodičovstvím, stejně jako genetické proměny. O své dojmy ze země galského kohouta se se čtenáři Literárních novin ráda podělím, neboť mám obavu, že platí, co kdysi vyslovil slavný Sigmund Freud, že věci, jež se staly, nikdy nemají konce.

Francouzské i jiné právní autority nyní čím dál častěji řeší dosud nevídané kauzy, kdo je matka a kdo otec a zda matka může být zároveň i otec. Rozhlasová stanice France Culture se ve své relaci z 28. září letošního roku zabývala britskou kauzou transgender Freddyho McConnella, novináře Guardianu, který porodil dítě a chtěl být zapsán v rodném listě jako matka i otec dohromady. Nakonec soud rozhodl, že bude zapsán jen jako matka. Obdobný příběh řeší i soud v Montpellier, nejprve ženatý otec čtyřleté Émeline se posléze stal ženou, se svou manželkou Isabellou vytvořili jednopohlavní dvojici, a společně pak požádali, aby i on (tj. už ona) byl(a) také zapsán(a) jako matka v rodném listě jejich dcery. Pokud vím, soudní řízení v této kauze se vleče, soud totiž považuje za poněkud neobvyklé, aby žena, původně muž, byla matkou a aby jedno dítě mělo dvě matky a žádného otce (Le Figaro ze 14. listopadu 2018). A nejeden právní problém už nastal i v případě, že dítě přišlo na svět na objednávku a bylo zapotřebí určit, kdo jsou jeho rodiče?! Všechny právní i jiné autority přitom upadají do nápadných rozporů.

Smluvní těhotenství 

Letos na podzim opět projednával francouzský parlament zákon gestation pour autrui, GPA, který lze přeložit jako těhotenství pro jiného, neboť tato praktika už dávno naplno běží ve Velké Británii, Řecku, Portugalsku, Ukrajině a o Asii ani nemluvě. Stačí, aby si muž pronajal dělohu a dodal sperma. Poslanci však ani letos nedospěli k jasnému rozhodnutí, podobně jako v jiných zemích, kde zákon tuto metodu sice výslovně neupravuje, ale také nezakazuje. Mlčky ji toleruje. Zmatek je velký. Na dítě má právo každý, tvrdí jedni a druzí dodávají: mám právo být rodičem a jak, do toho nikomu nic není. A kdo to nechápe, je zaostalý. Nejhlasitěji a unisono zní podobné výroky z úst mladých liberálů, kteří odmítají respektovat jakoukoliv tradici – budují Novou společnost, Nového člověka. 

Ale k věci. V případě náhradního mateřství jde zejména o matku, jejíž role spočívá pouze v těhotenství. Po porodu se novorozeně odevzdá objednateli, jinými slovy – zákazníkovi. Neboť tato záležitost je upravena smlouvou, která stanoví výši odměny, ta se skrývá pod pojmem náhrada nutných výdajů spojených s graviditou a porodem… Skutečnost ale bývá často jiná! Většinou si nasmlouvaná žena potřebuje nutně přilepšit. Jenže, jak jinak to zařídit, když smluvní strany musí splnit podmínku, která platí ve všech civilizovaných státech, zvláště ve Francii, zemi Deklarace lidských práv, že lidská bytost nemůže být předmětem obchodu, nemůže být biologickým zdrojem jinak než na základě vlastního svobodného rozhodnutí. 

{mprestriction ids="1,2"}

O to více zneklidňuje rychle se rozvíjející marché de la maternité, trh s mateřstvím, jak píše známá francouzská filozofka Sylviane Agacinski ve své brožurce L´Homme désincarné. Du corps charnel au corps fabriqué, Bezbožný člověk. Od těla tělesného k tělu vyrobenému (Gallimard, 2019). Pro úplnost dodávám, že autorka knihy se v roce 1994 provdala za socialistického politika Lionela Jospina a dvakrát neúspěšně kandidovala na prezidentský úřad; ostře vystupuje proti GPA, metodě, kterou považuje za obchod s ženským tělem. A zdá se, že má v mnohém pravdu. Stačí si otevřít internet a na netu hned najdete nabídky na mère-porteuse, ženu-nosnici, k dispozici jsou i návrhy smluv, včetně ceny za poskytnutou službu. Adopce se prý byrokraticky vleče, a tak jako forma náhradního mateřství už nestačí. Proto se zavedly jiné metody, jako právě zmíněná GPA, praktika, která je ve Francii zvláště požadována stejnopohlavními dvojicemi, žádajícími její legalizaci. A velice hlučně si v tomto směru počíná Association des parents et futurs parents gays et lesbiens, Asociace budoucích, homosexuálních a lesbických rodičů, známá jako APGL. 

Zastánci argumentují tím, že každý má právo na štěstí, každý má právo na dítě, jedno, na čí úkor. Francouzská média už uvedla bezpočet reportáží, rozhovorů, dokumentů, které do alelujá vychvalují GPA (např. Regards croisés sur la GPA, Křížení pohledů vysílaný na France Inter 8. ledna 2017). Ale pozor, nemusí vždy všechno dopadnout jako ve filmu, tělo bývá vrtošivé. Může se stát, že těhotenství bude rizikové, že bébé nebude vyhovovat přání zákazníka, i na to smlouva pamatuje – obsahuje i údaje o interrupci či možnost předat dítě někomu jinému, než bylo původně ujednáno. Komplikace občas nastanou – byl tu už problém s dítětem, které se narodilo s vrozenou malformací… Vzpomínám si na ten případ dobře, byl hodně medializovaný, novorozeně pak nechtěla ani žena-rodička, ani objednatel, nakonec po velkých tahanicích skončilo přece jen u rodičky. Platí samozřejmě i situace, že náhradní matka si během devíti měsíců vše rozmyslí, k nenarozenému dítěti přilne a rozhodne, že si ho ponechá. Mateřství totiž není jen organická funkce, jak by si protagonisté GPA přáli. 

Vyrobená těla

I přes letošní intenzivní tlak na parlament a vládu zůstává GPA ve Francii stále v šedé zóně, toleruje se. A proč by se mělo něco měnit? Ani Evropský soudní dvůr se o ni příliš nezajímá. A tak baby business vzkvétá. Vše lze nějak ospravedlnit. A vůbec nejjednodušší je zajet si z Francie pro mimino rovnou do zahraničí, nejlépe tam, kde se pořídí nejlevněji. Turistika v tomto směru utěšeně běží, navíc pokud je turista – francouzský státní příslušník, dítě automaticky – v nejlepším zájmu – obdrží také francouzské státní občanství; nezáleží, za jakých okolností (krutých, zkorumpovaných a nelegálních) přišlo na svět; rodička se v dokladech neuvádí. Lhostejné, že muž si pronajal ženské pohlavní orgány a dítě bylo předmětem smlouvy. Zvláště ve třetím světě jsou k tomu účelu najímány mladé ženy a dívky, nejčastěji z chudého venkova; smluvní režim chladnokrevně omezuje jejich soukromí, způsob života a ohrožuje jejich zdraví. V Kalifornii, jak píše Sylviane Agacinski, existuje dokonce podnik CLARA, který se specializuje na vyhledávání vhodných náhradních matek. Někdy jsou těhotné ženy nuceny i k tomu, aby se k porodu vydaly do některé ze zemí Evropské unie, dítě tak obdrží unijní doklady, a pak už jde vše jak po másle. V nejlepším zájmu dítěte se přece nebude něco komplikovat, něco kontrolovat, ne?

Autorka Bezbožného člověka. Od těla tělesného k tělu vyrobenému v této souvislosti uvádí, že i k nám do Čech dojíždějí náhradní matky, aby přivedly na svět dítě pro jiného. Pouze konstatuji, co píše. Na jiném místě pak dodává, že na Ukrajině existuje Institut Feskov, který rodičce nabízí ty nejlepší podmínky i cenu, včetně pojištění, lékařské péče atd. Institut zaručuje nejen zdravé novorozeně, ale i volbu jeho pohlaví, a dokonce si zákazník může vybrat, zda raději evropský, asijský či africký genotyp… Cena: 28 700 eur. Indii, která byla ještě nedávno v tomto směru také velice vyhledávanou zemí, údajně přinášel tento byznys 365 milionů eur ročně. V prosinci minulého roku však stát využívání žen a metodu GPA přísně zakázal.

Může se stát, že matky hodné, zlé a macechy budeme brzy potkávat už jen v pohádkách, teď se do popředí tlačí matky gestační a sociální i jiné, jejichž názvy si už ani přesně nevybavuji. Člověk je přece svobodný a může si vybrat. Výklad svobody má však nakyslou příchuť. Znejistění otce a matky je vážná věc, je to narušení přirozených vazeb. Když pomineme zdravotní rizika i psychickou zátěž, kterým jsou náhradní matky vystaveny, rozhodně nelze pominout, že mateřství „jako věc na prodej“ je hrubý útok na rodinu i společnost. Škoda, že poslanci Macronovy strany En marche jsou podobným metodám nakloněni (metod je několik, společné mají jedno – zneužívání žen). A Comité consultatif national d´étique, CCNE, Národní poradní výbor pro otázky etiky, založený v roce 1983, aby poskytoval svůj názor v morálně problematických věcech, se vyjadřuje jen sporadicky a neurčitě. V květnu 2015 několik významných intelektuálů, jako jsou psycholog Michel Onfray, již zmíněná Sylviane Agacinski, univerzitní profesorka Marie-Jo Bonnet, známá etnoložka Martine Segalen a další zveřejnili v deníku Libération petici Stop Surogacy Now. Signatáři žádali okamžité zastavení praktik náhradního mateřství, zvláště GPA, které považují za bezostyšné zneužívání žen z nejchudších společenských vrstev, v textu zdůraznili vážné ohrožení jejich zdraví, stejně tak i dětí. Marně. Všichni, kdo vehementně metody jako GPA i jim podobné prosazují, necítí potřebu zatěžovat se čímkoliv, a hlavně ne tím, co bude, až dítě vyroste. 

{/mprestriction} 

Autorka je spisovatelka a publicistka střídavě žijící v Praze a v Paříži.