feed info

748 článků z Věda

Inscenaci na pomezí divadla a filmu s názvem Putinovi agenti připravuje na začátek října divadelní soubor Temporary Collective, který se v čele s režisérkou Petrou Tejnorovou věnuje vždy aktuálním společenským tématům, má tentokrát v hledáčku ruské tajné služby. Inscenace volně vychází ze stejnojmenné knihy Ondřeje Kundry a je založena na výzkumu vlivu ruských tajných služeb u nás.

Dějovou linku inscenace tvoří případ jediného odhaleného ruského agenta po roce 1989 Roberta Rachardža. Jedná se o inscenaci v žánru live cinema: každý večer se dvě stovky diváků stanou součásti živého kina a na vlastní kůži pocítí praktiky agentů. Film totiž vzniká přímo před zraky publika.

V žánru live cinema dochází k propojení divadelního jazyka a filmové technologie. „Již v předešlých projektech jsem se žánrem live cinema zabývala. Od začátku mě fascinoval, a ačkoliv v zahraničí už byl všude silně rozšířen, u nás se o něm příliš nevědělo. Na live cinema mě baví zejména rozpor mezi tím, co se reálně odehrává na jevišti a tím, co divák vidí na plátně. Film, potažmo obraz, přestože vypadá zcela reálně, umí dokonale lhát. Umí podávat důkaz i o tom, co se nikdy nestalo. Celé je to jedna velká hra, ve které účinkuje jeden herec a v komparzu se objeví tak trochu celá naše země a její občané,“ vysvětluje režisérka inscenace Petra Tejnorová

Život českého občana Roberta Rachardža, psychologa rusko-indonéského původu, nese rysy doslova hollywoodského špionážního příběhu. Podařilo se mu proniknout ke špičkám české armády a politiky a následně za velmi dramatických podmínek beze stop zmizet ze země. A přestože se celý případ odehrál před deseti lety, dodnes se o něm objevují stále nové informace.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

„Proč se zabýváme tématem ruských tajných služeb u nás? Protože naše bezpečnostní služby o nich hovoří každoročně jako o největším nebezpečí. Protože ruská ambasáda v Praze je největší v celé Evropě. Protože se lidem hájícím ruské zájmy daří celkem snadno pronikat ke špičkám české politiky a byznysu,“ vysvětluje dramaturg inscenace Jan Tošovský.

Inscenace bude uvedena v premiéře 8. října a následně v reprízách 9. a 10. října v divadle Jatka78.

Temporary Collective je nezávislá platforma kolem režisérky Petry Tejnorové, která se dlouhodobě se věnuje dokumentárnímu divadlu, fyzickému a autorskému divadlu, divadelním sondám do různých společenských a sociálních vrstev. Jako autorka a režisérka spolupracovala například s Národním divadlem, Dejvickým divadlem, HaDivadlem, Divadlem Archa, Divadlem PONEC či Studiem ALTA.


Čtvrtek 22. srpna 2019


Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory. 

S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po okupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal. 

Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. V zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná. 

Dubček politická superstar

Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.”

Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat: 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem uklidněni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje. 

Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka a 86 % Národnímu shromáždění. 

Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.


A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. Celkem 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo. 
V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu: 95 % řeklo, že ano, 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci.

S Titem a Ceaușescem na věčné časy 

Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé dohody. 

Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacet let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby. 

Celkem 29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie), 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení. 

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení.

Pesimisté do roka z pěti na sto

Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.”

Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoucí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.

 

Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Začátkem října se uskuteční další ročník Be2Can, přehlídky festivalového filmu z Berlína, Benátek a Cannes. I letos slibuje výběr toho nejpozoruhodnějšího a nejpodnětnějšího, co představily soutěže tří nejvýznamnějších evropských filmových festivalů. 

Ústředním tématem letošního ročníku je hledání domova a překračování hranic. To je téma filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida, vítěze Zlatého medvěda z letošního MFF v Berlíně. Hrdinou autobiografické satiry je mladý Yoav, který se zcela bez prostředků vydává do Paříže, aby se stal plnokrevným Francouzem. I když ale utíká před svou rodnou zemí, kterou shledává jako odpornou, páchnoucí, obscénní a sprostou“, před svojí identitou uniknout nedokáže.

Podobně utíká a hledá alternativní domov hlavní hrdina rovněž autobiografického snímku To musí být nebe Elii Suleimana. Nejslavnější palestinský režisér, který si za svou novinku odnesl zvláštní uznání poroty v Cannes, se po deseti letech vrací k celovečernímu filmu s melancholickou, epizodicky vystavěnou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film To musí být nebe je věnovaný Palestině, do které se Suleiman nebojí svým svérázným, zřetelně ironicky cíleným, ale zároveň poetickým humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA.

Drsnější variantou hledání svého místa na světě přináší drama Bídníci. Film inspirovaný pařížskými nepokoji z roku 2005 se odehrává na půdě současného Montfermeilu – stejného místa, kde se bouřili slavní Bídníci Victora Huga. Debut režiséra Ladje Ly si z letošního Cannes odnesl Cenu poroty.

Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Pracují s ním bratři Dardennové ve filmu Mladý Ahmed; portrétu třináctiletého chlapce, belgického muslima, který se navzdory liberální výchově uzavírá pod vlivem bigotního imáma do ideologické ulity. Fanatická víra dovede Ahmeda až ke krajnímu činu (o filmu jsme psali ZDE). Ve svém novém filmu klasici sociálního realismu zkoumají, jak hluboko se ukrývá lidskost pod nánosem náboženské doktríny a co může zvrátit náboženský fanatismus – výchova, sociální otevřenost nebo první láska. Z Cannes si režisérské duo odneslo cenu za režii.

Po lásce doslova křičí devítiletá Benni, dívka s problémovým chováním a tváří anděla, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce, protože narušuje zaběhnutý systém. Narušitel systému je debut režisérky Nory Fingscheidt, která si za něj na letošním Berlinale vysloužila Stříbrného medvěda/ Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy. Snímek, který pohání kupředu výkon mladičké Heleny Zengel, je příběhem o neutišitelném vzteku i touze po opravdovém citu, o limitech systému péče o dítě i hranicích osobní svobody.

Dítě, respektive rodinu v hlavní roli, přináší i čínský film Sbohem, můj synu, který je důkazem, že velké city nepotřebují velká gesta. Film uznávaného režiséra Wanga Xiaoshuaie reflektuje skrze osobní lidské drama odvrácenou stránku čínské kulturní revoluce a zejména politiky jednoho dítěte. Oba představitelé hlavních rolí, herec Wang Jingchun a herečka Yong Mei, byli oceněni Stříbrnými medvědy na Berlinale za nejlepší herecké výkony.

Novinka osmdesátiletého klasika světového filmu Kena Loachese jmenuje  Pardon, nezastihli jsme vás.  Enfant terrible britského filmu si po premiéře svého filmu v Cannes vyžádal mikrofon a publiku vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“ Ve svém nejnovějším filmu Loach pokračuje v empatické linii příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží udržet alespoň zdání důstojnosti na společenském okraji.

Zneklidňující úvahy o smrti a osudu vnáší do letošní festivalové nabídky snímek kanadského režiséra Denise Côtého Antologie města duchů, situovaný do zapadlé vesnice kdesi na kanadském venkově. Melancholický i vtipný, poetický i politický snímek využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Přední německý režisér tureckého původu Fatih Akin ve své tvorbě spojuje artové ambice a schopnost oslovit mainstreamového diváka. Odolnost obou skupin testuje ve svém posledním snímku U Zlaté rukavice, který je portrétem sériového vraha. Akin se inspiroval skutečným případem vraha Fritze Honky, který v polovině sedmdesátých let šokoval celé Německo. Jeho naturalistický snímek vzbudil na letošním Berlinale mezi kritiky mírné zděšení, přesto ho ale není možné odsoudit jako plytkou provokaci. Jde spíše o řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí.

„Už šest let přináší Be2Can inspirativní filmy z hlavních soutěží tří nejprestižnějších světových filmových festivalů – Berlína, Benátek a Cannes. Letos přidáváme Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou,“ dodává Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe.

Detailní program kin bude zveřejněn ZDE

Poprvé v historii je český film zařazený do prestižní sekce Special Presentations na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu. Dokázal to režisér Václav Marhoul s filmem Nabarvené ptáče. Dalším českým snímkem v programu kanadského festivalu je Dcera režisérky Darii Kashcheevy, kterou Toronto uvede v sekci pro krátkometrážní snímky Short Cuts. A v sekci Primetime bude uveden seriál Bez vědomí Ivana Zachariáše.

"Uvedení Nabarveného ptáčete na festivalu v kanadském Torontu je velkým úspěchem, neboť se jedná o pomyslnou vstupní bránu na filmový a distribuční trh v Severní Americe," upozorňuje ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková. "A zařazení filmu Dcera do festivalové sekce jen dokazuje, že ocenění v Annecy a nominace na studentského Oscara nejsou žádná náhoda," dodává. Festival v Torontu patří k největším a nejnavštěvovanějším filmovým festivalům na světě, začíná ve čtvrtek 5. září a končí v neděli 15. září.

Snímek Nabarvené ptáče režiséra a scenáristy Václava Marhoula je zařazen do sekce Special Presentations, která je určená filmům z hlavních soutěží jiných festivalů nejvyšší A kategorie a také filmům významných světových filmařů. Státního fondu kinematografie podpořil Nabarvené ptáče celkovou částkou 25,8 milionu Kč, přičemž celkový rozpočet filmu se pohybuje okolo 175 milionů Kč. Film se dostal i do hlavní soutěže jednoho ze tří nejprestižnějších filmových festivalů světa, do Benátek, které svůj 76. ročník uspořádají na přelomu srpna a září.

Krátkometrážní film Dcera režisérky Darii Kashcheevy promítne festival v sekci Short Cuts určené pro krátké filmy a nadějné filmaře. Snímek studentky pražské FAMU posbíral již řadu významných ocenění, dvě ceny si odnesl například z festivalu animované tvorby ve francouzském Annecy. Byl také nominován na studentského Oscara, jehož vítěz bude vyhlášen 17. října v Los Angeles. Fond podpořil cyklus Trojhlas, kterého je film Dcera součástí, částkou 390 tisíc korun.

Film Dcera. Foto: Státní fond kinematografieDalším českým projektem v Torontu, který Státní fond kinematografie podpořil v systému filmových pobídek, je špionážní drama Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše z produkce HBO Europe. První dva díly šestidílného seriálu jsou zařazeny do sekce Primetime určené televizní a seriálové tvorbě. Ivan Zachariáš v této sekci uvedl v mezinárodní premiéře v roce 2016 již svůj předchozí seriál Pustina, spolurežírovaný Alicí Nellis.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Režisér hollywoodského hitu Thor: Ragnarok Taika Waititi obsadil do hlavních rolí své nové protiválečné komedie Jojo Rabbit superstar Scarlett Johansson a oscarového Sama Rockwella. Díky systému filmových pobídek se část filmu natáčela i v českých lokacích. Mezinárodní filmový štáb zde od konce května do poloviny července 2018 strávil celkem 40 natáčecích dní, a to například v Barrandovských ateliérech, Žatci, Kytíně, Úštěku, Lenešicích a na dalších místech. Toronto uvede Waititiho film ve světové premiéře v sekci Special Presentations.

V sekci Wavelengths pro artové a experimentální snímky se představí koprodukční film State Funeral od režiséra Sergeje Loznici, na němž se podílely Nizozemsko, Litva a Česká republika.


Středa 21. srpna 2019


Občas je vhodné si připomenout minulost, abychom jasněji viděli věci a události z přítomného času. Pro umělce i výtvarnou veřejnost je takovým připomenutím 55. výročí vzniku surrealistické skupiny Lacoste v Brně (název je dle zříceniny hradu Markýze de Sade v Provence).

Lacoste vzešla v roce 1964 z přátelství čtyř vysokoškolských studentů, Arnošta Budíka, Jiřího Havlíčka, Josefa Kremláčka († 2015) a Václava Pajurka, z jejich touhy rozvinout své směřování v prostoru imaginace a též z chuti zkusit souběžně s nadrealistickou tvorbou i odpovídajícím způsobem žít. Výtvarnými projevy byli v surrealismu již zachyceni, ale přizpůsobit mu životní styl, jak vyžadovaly čtyři desetiletí staré surrealistické postuláty, o to se hodlali opravdově pokusit. Přitom si uvědomovali, že v zemi s panující ideologií striktně odmítající odchylky všeho druhu a nepřizpůsobivé individuality to nemůže být snadné. (To není stylistická figura autora článku, nýbrž část pozdější vzpomínky Josefa Kremláčka vyslovené při příležitosti vernisáže výstavy skupiny Lacoste v Galerii Malovaný v Třebíči v roce 1999.)

Arnošt Budík: Bez názvu, koláž. Foto: Jan DočekalK zakládajícím členům skupiny Lacoste brzy přibyli Karol Baron († 2004), František Deák a Aleš Navrátil. Další tři výtvarníci, Lubomír Kressa († 1981), František Malý († 1989) a Ladislav Novák († 1999), se zúčastňovali akcí skupiny jako hosté. Lacoste spolupracovala se zahraničními surrealistickými skupinami. Nejpodnětnější kontakty měla s tvůrčí skupinou CIAFMA (Centre international de l'actualité fantastique et magique) se sídlem v Bruselu a se slavnou pařížskou skupinou André Bretona, hlavního představitele a teoretika surrealismu. (V roce 1924 napsal Manifest surrealismu, zemřel roku 1966.)

Jiří Havlíček: Mutant, litografie. Foto: Jan Dočekal V Manifestu Breton mimo jiné píše: "Surrealismus je čistý psychický automatismus, kterým má být vyjádřeno, ať už ústně, ať už písmem nebo jakýmkoli jiným způsobem, reálné fungování myšlení. Diktát myšlení za nepřítomnosti jakékoli kontroly prováděné rozumem, mimo jakýkoli zřetel estetický nebo morální. Surrealismus je založen na víře ve vyšší realitu určitých forem asociací až do jeho doby opomíjených, ve všemohoucnost snu, v nezaujatou hru myšlení. Směruje k tomu, aby definitivně zlikvidoval všechny ostatní psychické mechanismy a zaujal jejich místo při řešení hlavních problémů života."  

Josef Kremláček: ilustrace k francouzsko-české bibliofilii Arnošta Budíka Les îles perdues, Ztracené ostrovy, Amaprint-Kerndl, Třebíč 2005. Foto: Jan Dočekal Skupina Lacoste uskutečnila řadu výstav. Do roku 1969 vydávala bulletin s titulem Styx, dodnes dosažitelný v knihovnách v některých ze západoevropských kulturních center. Horečnou aktivitu skupiny Lacoste přetrhl, stejně jako sen jejích členů o svobodě, 21. srpen 1968 a jeho politické a kulturní následky. Poslední výstava Lacoste v Československu byla uskutečněna v roce 1971 v Třebíči, s účastí téměř dvou desítek hostů, poslední vůbec o rok později v dánské Kodani. Do Třebíče se vrátil výběr z tvorby členů Lacoste po dvaceti osmi letech, v roce 1999 (bez Fr. Deáka a Fr. Malého). Uvedl většinou díla vzniklá v letech aktivity skupiny. Nebyla to však bilance, "jen" pozoruhodné připomenutí fragmentu moravské (při účasti Karola Barona i slovenské) výtvarné scény v druhé polovici 60. let.

Václav Pajurek: Blyštivě dlouhá tma, akryl na plátně. Foto: Jan Dočekal V roce 1994 zaniká v Ostravě moravská část Společnosti Karla Teiga. Její členové a k nim přibyvší zakládající členové už neexistující skupiny Lacoste (bez Jiřího Havlíčka, který si zvolil status občasného hosta) zakládají v nezávislých poměrech novou surrealistickou skupinu s názvem Stir up. Ztotožnila se s programem Společnosti Karla Teiga i s někdejší tradicí skupiny Lacoste. Po dvanácti letech, na jaře 2006, získal Lubomír Kerndl, malíř, sochař a polygraf, jeden z reprezentantů Stir up, pronájem bývalého Mohelského mlýna na levém břehu dolního toku řeky Jihlavy. Úpravou tří kompaktních podlaží vznikla Galerie Čertův ocas (Čertův ocas je převzaté historické pojmenování blízkého říčního meandru), připsaná skupině Stir up. Letos sezonně slouží už čtrnáctým rokem výstavám děl členů skupiny a hostů od nás a z ciziny. Kurátory jsou Lubomír Kerndl a Václav Pajurek. Pod Kerndlovým redakčním vedením došlo k obnově bulletinu Styx, v nové podobě s titulem Styxus.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Tvrzení, že Čertův ocas je každoročně cílem kohorty vyznavačů surrealismu, by bylo nenáležité. Všichni reální návštěvníci však zasluhují respekt. Platí-li, že soudobé výtvarné umění není pro všechny, musí následovat druhá věta, že i při výjimečnostech autorských myšlenek a kráse často skryté je surrealismus cílem jen a jen pro zasvěcené. Ale ti, kteří přicházejí do Mohelského mlýna, pokud lze soudit z vetknutých zápisů v "ohavně" realistické návštěvní knize a z verbálně šířených mínění, považují Galerii Čertův ocas (kam možno přibýt jen autem nebo z Mohelna kus pěšky, autobus tam nestaví) za svoji kulturní domovinu. A ještě je tu jeho, onoho čertovského ocasu, přeshraniční rozměr. Dosahuje do evropských, severoamerických, středoamerických a jihoamerických surrealistických ateliérů a tvůrčích koutků. Odtud, často přes kontakty Arnošta Budíka, dostává se k nám současný surrealismus ze světa. Privátně, s přátelskou důvěrou. A v Belgii, Portugalsku, Brazílii, Kostarice, Chile a jinde jsou reciproční cestou několikrát ročně k vidění práce členů skupiny Stir up a jejích moravských hostů, protože někteří surrealisté z některých zemí se spřátelili.    

 

Skupina Lacoste měla trvání šest let, 1964 – 1972. Její zakládající členové dnes: PhDr. Arnošt Budík, narozen 1936, historik umění, teoretik surrealismu, básník, kolážista, člen surrealistické skupiny Stir up, od roku 1969 žije v Bruselu. Doc. PhDr. Jiří Havlíček, narozen 1946, historik umění, malíř a grafik, vysokoškolský pedagog. Akademický malíř Josef Kremláček, narozen 1937, malíř, grafik, ilustrátor, pedagog, bývalý člen surrealistické skupiny Stir up, zemřel v létě 2015 v Třebíči. PhDr. Václav Pajurek, narozen 1944, historik umění, malíř, sochař, básník, guru surrealistické skupiny Stir up, kurátor.            

Celkem 30 občanských spolků a společenských organizací sdružujících bývalé politické vězně, zabývajících se výchovou mládeže, vzděláváním a badatelskou činností, vyjádřilo prostřednictvím Srpnové deklarace podporu založení Muzea paměti XX. století v Praze. Jeho projekt byl představen za účasti představitelů těchto spolků a pražských politiků 21. srpna.

Mezi spolky, jejichž představitelé vyjádřili podporu vybudování moderního muzea v Praze věnovaného historickým událostem minulého století, jsou Konfederace politických vězňů ČR, Sdružení bývalých politických vězňů ČR 1948-1989, Junák – český skaut, Orel, Asociace soukromých zemědělců, Post Bellum, Centrum pro dokumentaci totalitních režimů, Památník Šoa Praha, Člověk v tísni, Český filmový a televizní svaz FITES či Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.

Ve svém prohlášení připomněli skutečnost, že postupně odchází pamětníci a jejich zkušenosti je nutné zachovat pro další generace: „Vzhledem k tomu, že postupně odchází očití svědkové historických událostí XX. století, je důležité zprostředkovávat jejich životní zkušenosti nastupujícím generacím. Pochopení podstaty autoritativních způsobů vládnutí, ovládání a kontroly společnosti, je zásadní pro poznání současných hrozeb, kterým společně čelíme. V tomto kontextu je důležité připomínat si nejen spáchané zločiny a hrdinské činy, ale také formy přizpůsobení se či otevřené kolaborace.“

Jako vhodnou formu pro splnění tohoto poslání považují zástupci spolků a organizací moderní muzeum, koncipované jako vzdělávací a otevřená kulturní instituce ve službách společnosti. Projekt Muzea paměti XX. století podporují pražští politici z různých politických stran. Myšlenku zřídit muzejní instituci věnovanou době nesvobody má ve svém programu i současné vedení Prahy.

„Považuji za obrovský dluh, že po třiceti letech od pádu komunistického režimu nemáme doposud moderní muzeum, které bude připomínat památku obětí totalitních režimů, ale také úctyhodnou statečnost občanů, kteří za cenu obrovských obětí bojovali za svobodu a demokracii. Tento dluh jsme se rozhodli v Praze napravit, a proto chceme v metropoli založit Muzeum paměti XX. století,“ uvádí pražská radní Hana Kordová Marvanová.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

„Chceme přispět ke vzniku místa, které by nám autenticky připomínalo, jak důležitá je svoboda. Zároveň by přispělo i k tomu, abychom chyby z minulosti neopakovali. Nápad vzniku takového Muzea vyšel z hlavy Hany Marvanové, stal se jednou z priorit naší koalice, a proto jsem rád, že tento projekt nyní získává konkrétní obrysy,“ podporuje projekt pražský zastupitel Jiří Pospíšil.

„Založení muzea paměti XX. století považuji za nutnost. I přes snahu některých osvícených kantorů je historická paměť mladší generace oslabena. Je to dáno nejen časovým odstupem historických událostí XX. století, jakož i nedostatky ve školní výuce, která tato období silně zanedbává. Ne všichni vyučující vnímají, že současné příkopy vybudované v dnešní společnosti mohou být nástupem sil, podobných těm, které stály u vzniku minulých totalit. Jsem nadšena, že se spojily veškeré demokratické síly, které podporou tohoto projektu vyjadřují své obavy a zároveň i odvahu čelit snahám zvrátit demokratický vývoj v naší společnosti,“ doplňuje předsedkyně kontrolního výboru pražského zastupitelstva Jaroslava Janderová.

Historik Petr Blažek doporučuje při zvažování podoby pražského muzea inspirovat se zahraničními příklady, které vznikly postupně v posledních patnácti letech: „Patří mezi ně například Muzeum historie holokaustu, které je součástí Jad Vašem v Jeruzalémě, Muzeum Varšavského povstání ve Varšavě, Muzeum II. světové války v Gdaňsku, Dům teroru v Budapešti, Muzeum holocaustu ve Washingtonu či Topografie teroru v Berlíně.“

Národní muzeum v roce 2015 vykoupilo chátrající objekt ve Všetatech a zahájilo práce na jeho přeměnu na Památník Jana Palacha. Součástí památníku je i expozice, která ukáže čin Jana Palacha v kontextu dějin 20. století. Slavnostní otevření je plánováno na konec měsíce září.

"Málokterý čin v českých dějinách 20. století vyvolal tak vášnivou a rozporuplnou odezvu jako smrt Jana Palacha. Akt, který provokuje, rozděluje společnost a také vyvolává řadu otázek. Platí to nejenom o době těsně po Palachově smrti v lednu 1969, ale opakovaně až do současnosti. Před autory Památníku stál hodně nelehký úkol: zachytit a interpretovat hrdinský Palachův skutek, jeho vliv na osudy společnosti a samotné rodiny, citlivě včlenit Památník do prostoru Všetat a v neposlední řadě si poradit s komplikovaným prostorem domu, kde Jan Palach strávil své dětství a mládí," říká Lenka Boučková, vedoucí oddělní vnějších vztahů Národní muzea.

Autoři památníku (MCA Ateliér) vytvořili podle Lenky Boučkové nadčasový projekt, který vnímá Palachovo sebeupálení jako klín, který rozdělil společnost a hluboce zasáhl osudy celé rodiny. Současně ale projekt otevírá Palachův odkaz široké veřejnosti a vytváří z něj věc veřejnou.

Součástí Palachova památníku bude i expozice, která káže hrdinský čin Jana Palacha a včlení ho do kontextu dějin 20. století. Na čtyřech interaktivních obrazovkách návštěvníci uvidí  nejen rodinu, ve které Jan Palach vyrůstal, ale i jeho životní osudy až do počátku roku 1989. "Důležitou součástí bude i reakce společnosti a státní moci na Palachův odkaz nejen v roce 1969, ale zejména v období normalizace a také po roce 1989," uvádí Lenka Boučková.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Expozice ukáže několik předmětů spojených se smrtí Jana Palacha: aktovku, kterou měl u sebe v den svého sebeupálení, státní vlajku, kterou bylo přikryto jeho tělo po smrti, anebo posmrtnou masku od sochaře Olbrama Zoubka. Součástí expozice bude i projekce dokumentu o Janu Palachovi, který speciálně pro Památník Jana Palacha připravila Olga Sommerová.

„Po mnoha letech nezájmu o toto významné místo se Národní muzeum, vedle svých dalších úkolů, ujalo nejen záchrany rodinného domu Palachových, kde Jan Palach žil od svého mládí, ale realizovalo ambiciózní projekt přeměny tohoto místa v důstojný a architektonicky zajímavý Památník Jana Palacha a jeho mimořádného činu,“ zdůrazňuje generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš.

Památník měl být původně dostupný pro veřejnost už od 21. srpna, ovšem kvůli zdržení souvisejícím s výkupem nemovitosti, získáním stavebního povolení, opakovaným výběrovým řízením na zhotovitele stavby a velice špatným technickým stavem původního objektu, je slavnostní otevření stanoveno na konec září.

Počátkem srpna vyšel v Respektu článek Kudy z Afghánistánu ve kterém Fareed Zakaria navzdory své reputaci píše opakuje nepravdivá tvrzení, třeba že "existují náznaky, že se mění také pákistánský pohled na Afghánistán. Pákistánská vláda údajně pomohla zahájit zmíněné rozhovory mezi Spojenými státy a Tálibánem." Ve skutečnosti neoficiální oťukávání Tálibánu a USA probíhá již řadu let. Pákistán se z toho jenom pokouší vytěžit, co se dá, zvláště, když k tomu vyzval Trump.

Pro Pákistán by byl nejpřijatelnější Afghánistán s režimem podobným pákistánskému, čili tálibánský bez tvrdých islamistických excesů popuzující veřejné mínění. Pákistán v tom podporuje i Čína, ale jenom do té míry, že potřebuje přes Afghánistán ve směru do Evropy prorvat svou hedvábnou dopravní dálnici.

"Mizející" afghánští vojáci

Politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem lze uskutečnit jenom tak, že se jedna strana (současná západem dotovaná vláda) vzdá budoucnosti. Přijme kompromis, o kterém ví, že bude fungovat omezeně a psychologickou výhodu budou mít povstalečtí islamisté. Ostatně Tálibán už delší dobu získává moc opotřebovací válkou a mocenským "kapilárním vzlínáním".

Vojenský a policejní rozpočet afghánských sil platí USA, spolu s dalšími dárcovskými státy se podílí i na financování afghánské státní administrativy. Síla bezpečnostních sborů (armády a policie) čili ANDSF se snížila (ke květnu 2019) o 41 777 zaměstnanců oproti přibližně stejnému období v roce 2018, a dokonce o 50 277 ve srovnání se stejným obdobím v roce 2017. Letos je náhle o 9 554 méně vojáků a o 24 788 méně policistů, než kolik bylo evidováno začátkem roku.

Ne, že ozbrojené složky měly tak strašlivé ztráty: ozbrojené síly Afghánistánu přišly o 34 342 osob kvůli chybám v evidenci mužstva, kromě toho vládní úředníci se snaží bagatelizovat vykazování takzvaných mrtvých duší. K tomu je třeba dodat, že Američané sami upozorňují, že nejsou schopni ověřit přesnost údajů o síle ANDSF.

I v afghánském tisku se píše o denních ztrátách "mladých lidí" kolem 200 denně, jak uvedl 5. srpna 2019 Mohammad Karim Khalili, předseda Vysoké rady míru (Chairman of the High Peace Council), pro deník Afghan Times.

Bez USA se afghánská armáda a policie zhroutí

Zakaria se bojí, aby odchod Američané neodbyli. Píše: "Záleží na tom, jakým způsobem Trump odchod uskuteční. Správně by se měl zaměřit na politickou dohodu mezi afghánskou vládou a Tálibánem. Takový postup by mohl zachovat úspěchy reálně dosažené od vypuknutí konfliktu. Pokud však odchod Američané odbudou, může to znovu rozpoutat afghánskou občanskou válku, dodat odvahu teroristickým skupinám a uvrhnout zemi do další dekády všeobecného rozvratu – což může nakonec donutit Spojené státy k nějaké formě návratu."

Ale co mohou Američané odbýt? Bez intenzivních leteckých útoků amerického letectva, bez technické a štábní podpory a bez pomoci amerických komand by afghánské ozbrojené síly nebyly schopné dlouhodobě odolat náporu partyzánů. Tato fakta si lze přečíst ve zprávách oficiální americké organizace (agentury) Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction – SIGAR. Poslední vydala 30. července.

V jiných textech publikovaných v rámci SIGAR je uvedeno, že podle vyšších amerických vojenských funkcionářů bude ANDSF (afghánské bezpečnostní síly) v dohledné budoucnosti vyžadovat podporu USA, i když se americké bojové síly stáhnou. USA pravděpodobně budou i nadále nasazovat poradce pro podporu armády a policie a radit afghánským velitelům a úředníkům. Kromě toho bude ANDSF nadále vyžadovat finanční podporu a další vojenské vybavení z USA. Bez této podpory ANDSF hrozí zhroucení.

Budoucnost předznamenává i sdělení ze 17. srpna o tom, že kulturní komise pro pořádání 100. výročí Dne nezávislosti Afghánistánu uvedla v sobotu, že kvůli bezpečnostním výzvám v celé zemi se bude oslava o dva dny později konat pouze v Kábulu. "Plánovali jsme oslavit 100. výročí Den nezávislosti v sedmi zónách země a chtěli jsme vytvořit zábavné tábory pro děti a otevřít výstavy. Oslavy měly trvat tři dny," povzdechl si Feraidoon Ilham, člen výboru.

Fascinace Vietnamem

Fareed Zakaria stejně jako řada jiných vztahuje afghánský ústup k Vietnamu. Podobně titulek v Právu (6. srpna) zněl Bude Afghánistán druhý Vietnam? Spíše by měli autoři ptát, zda bude Afghánistán druhým Afghánistánem, protože odjezd a odlet sovětských jednotek z divokého Afghánistánu provázely podobné diplomatické tanečky a dohody o dohodách atp. (tehdy za mírné asistence OSN).

Tálibán má výhodu institucionální paměti. Řada starých mužů s ním spojených (samozřejmě i v nejvyšších pozicích Tálibánu) si pamatuje, co se na skryté politické, oficiálně diplomatické i prakticky vojenské scéně dělo při vyštvávání sovětské branné moci z Afghánistánu od druhé poloviny 80. let. Do značné míry je to dnešní situaci podobné. Sovětům také šlo o zachování tváře, tehdy i dnes se básní o přechodové či prozatímní vládě jakési národní jednoty atp.

Tálibán se stává součástí oficiální moci

Tálibán již "přiměřeně" infiltroval afghánskou společnost: v rámci korupce, kmenového a mafiánského domlouvání musí každý předvídavý politik počítat s čímkoliv. Během 18 let po svržení Tálibánu se zvýšila značně míra vzdělání Afghánců, nemalá část mladších Afghánců nemá radost z toho, že bigotní Tálibán opět vstoupí do afghánské politiky. Ale vyšší vzdělání také zvyšuje schopnost mnohaúrovňové vyčůranosti v rámci spolupráce každého s každým, tedy i s Tálibánem.

Ani o demokratizaci Afghánistánu není třea mít velké iluze. Zhruba 3200 delegátů mírového poradního sboru (džirgy) jednajících o míru možnostech a jednání mezi prozápadní vládou s Tálibánem uvedlo v bodě 7 dokumentu o tom, jak by měl mír vypadat: "Základní práva všech Afghánců, včetně práv žen a jejich práv na vzdělání, by měla být v mírovém procesu zachována." Ovšem 2. května v jednom článku zaznělo varování, že někteří členové výborů poradního sboru „trvají na omezení práv žen“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

K tomu dodejme, že již dnes mocenským "kapilárním vzlínáním" se stává Tálibán součástí oficiální moci i v oblastech, které nemá plně pod kontrolou. Na stále větším území uplatňuje čím dál silněji vliv na poskytování veřejných služeb afghánskou vládou. S Tálibánem musí spolupracovat sponzoři, neziskové organizace a nic jiného nezbývá ani afghánským vládním službám, pokud v některých oblastech chtějí zachovat zdravotnické služby a školský systém.

Tálibán například hrozil útokem na afghánskou vládní elektrickou infrastrukturu, pokud nezajistí stát elektrickou energii i vesnicím pod jeho kontrolou. Ve více okresech Tálibán údajně přebral různé vládní služby a zdanění poskytovatelů služeb. Také o tom si může Zakaria přečíst v poslední zprávě SIGAR.

Trump by měl být spokojen

Zakaria radí: "Dalším krokem by mělo být rozšíření rozhovorů tak, aby zahrnuly i afghánskou vládu. Konečným výsledkem by byla vláda národní jednoty, jejíž součástí by byla dnešní afghánská vláda i Tálibán. Zdá se to být nepředstavitelné, časem a postupnými kroky toho ale dosáhnout lze." Jenže Tálibán začne jednat s afghánskou vládou teprve v okamžiku, když dohoda s USA bude jistá. A Trumpovi jistě slíbí všechno možné, neboť platí, že slibem nezarmoutíš.

Tálibán předpokládá, že bude dále probíhat rozklad vládní struktury kvůli vzrůstající nejistotě jako po odchodu sovětské armády. Vláda se bude držet v omezené míře při životě, dokud budou přicházet sponzorské miliardy. Lze očekávat, že Tálibán nadělí před volbami Trumpovi na první pohled líbivou dohodu o ukončení války v Afghánistánu. Dokonce ji zpočátku bude více méně dodržovat, protože mu zajistí počáteční pomalé oficiální prorůstání do politických a vládních struktur.

Mezitím přitvrdí při kapilárním vzlínání tálibánského vlivu, když budou Tálibánci různé činovníky poučovat, proč je zdraví škodlivé být oddaný současné vládní struktuře.

Prioritní bude pro Tálibán (jako v době odchodu sovětských vojsk) nenápadně získat ve vybraných oblastech na svou stranu vojenské jednotky a místní policejní útvary.

Současná vláda je odsouzena k zániku

V knize Bombardovat nemocnice je normální v roce 2017 jsem uvedl: "Padne kolem roku 2020 prozápadní vláda v Afghánistánu? Autor knihy to předpokládá." Dnes na otázku, zda se Tálibán zmocní opět vlády v Afghánistánu, lze odpovědět, že k tomu dojde zhruba po dvou letech od odletu posledního amerického vojáka.

Zakaria se mýlí, když píše: "Washington by mohl něčemu podobnému (pozn.: jako obsazení Jižního Vietnamu vojsky komunistického Severního Vietnamu) v Afghánistánu zabránit tak, že by odložil stažení až do chvíle, kdy bude dosaženo hmatatelného pokroku ve sdílení moci a národním usmíření." Tálibán (podobně jako protisovětští povstalci koncem 80. let) odpor neukončí, dokud cizinci v uniformách nezmizí z Afghánistánu. S vojáky USA (a s mírnou podporou vojáků NATO) je vláda nepopiratelně silnější a může vůči Tálibánu vystupovat více z pozice síly. Pokud by Tálibánci polevili v ozbrojené aktivitě, využila by situace automaticky oficiální afghánská armáda.

Americké ministerstvo obrany uvedlo, že s podporou USA a koalice se afghánská ANDSF "stále více zaměřovala na Tálibán vojenským tlakem přes zimu a na jaře s cílem přesvědčit Taliban, že nemohou dosáhnout svých cílů prodloužením konfliktu a vyžadováním podmínek za urovnání." (DOD, Enhancing Security and Stability in Afghanistan, 6/2019.) Zvýšení počtu ofenzivních operací bylo především řízené afghánskými speciálními bezpečnostními silami (ASSF) zaměřenými na narušení pohybu Tálibánu a obranu "klíčových oblastí", jako jsou velká populační centra, kritická infrastruktura a silnice. V západních zemích se psalo jednostranně o ofenzívě Tálibánu, přitom ale jde o vzájemné boje. Obě strany si jdou stále po krku a z hlediska Tálibánu pokračuje opotřebovací válka.

Zakaria nepochopil, že dokud nebude afghánská vláda odkázána jenom sama na sebe (bez přímé americké, byť omezené, infuze), boje neskončí. Po dvou třech letech většinu Afghánistánu bohužel obsadí islamistický Tálibán, ale taková je "objektivní realita" mocenské krutosti. Nelze vyloučit chronické lokální ozbrojené střety. Současná vláda snažící se zachovat zdání prozápadních demokratických postupů, je ale odsouzena k zániku, protože žádný ze sousedních států nemá zájem aktivně podporovat proamerické směřování Afghánistánu.


Úterý 20. srpna 2019


Cena Michala Ranného je udělována umělcům, kteří zásadním způsobem obohatili českou vizuální kulturu a zároveň ovlivňují nastupující generaci umělců. Jakožto desátého laureáta vybrala odborná komise Vladimíra Kokoliu, jenž vede ateliér grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze.

Cenu Michala Ranného uděluje od roku 1999 každé dva roky Společnost přátel Moravské galerie, spolupořadatelem je Moravská galerie. Prvním laureátem se stal Dalibor Chatrný, následovali Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová, Daniel Balabán, Václav Stratil a Marian Palla.

Letošní laureát, malíř, kreslíř a grafik Vladimír Kokolia se narodil v roce 1956 v Brně a po absolvování Střední školy uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti nastoupil do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2012 byl oceněn prestižní Cenou od Dalibora Chatrného, jež je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců.

„Vladimír Kokolia patří k nejvýraznějším představitelům generace českých umělců nastupujících v osmdesátých letech 20. století. Jeho Ateliérem grafiky II, který na vede na pražské AVUod roku 1992, prošla již celá řada významných současných výtvarníků, mezi nimi například Kateřina Šedá,“ říká člen odborné poroty Petr Ingerle.

Slavnostní předání Ceny Michala Ranného laureátovi se bude konat 4. září v Barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Díla Vladimíra Kokolii je možné si prohlédnout v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně v rámci intervence do expozice moderního umění.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Krátce nad ránem 20. srpna zemřel ve „svém“ Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) docent MUDr. Rudolf Kramář, CSc., jeden z pionýrů české i slovenské kardiovaskulární chirurgie. Bylo mu 89 let.

„Tyto chvíle patří mezi ty nejsmutnější, které člověk zažívá. Odešel poslední z našich chirurgických ‚otců’, kteří stáli u zrodu IKEM. Svým vztahem k pacientům, ale i životu vůbec nám byl v mnohém vzorem. Chvíle s ním prožité zůstanou v mém srdci navždy,“ říká profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra IKEM a blízký přítel zesnulého. K uctění památky Rudolfa Kramáře bude nad Institutem klinické a experimentální medicíny vlát až do posledního rozloučení černá vlajka.

Doc. MUDr. Rudolf Kramář, CSc. se narodil 30. září 1930 v obci Řásná (u Telče). V roce 1956 promoval na Fakultě vnitřního lékařství UK (dnešní 1. LF UK), o šest let nastoupil do Ústavu klinické a experimentální chirurgie v Thomayerově nemocnici. Zde se nejprve věnoval problematice cévní chirurgie a později, po zahájení kardiochirurgického programu, i tomuto oboru. V obou odvětvích exceloval při zavádění nových metod a postupů. Do podvědomí veřejnosti se zapsal svojí účastí na přípravě transplantací ledvin a později i srdce, kdy se v roce 1984 účastnil jako jeden ze čtyř chirurgů první transplantace tohoto orgánu v tehdejší ČSR.

Rudolf Kramář se za svého života nestal členem žádné politické strany. V roce 1989 se aktivně účastnil debat s veřejností, sám vyprávěl, že v jeden večer vystupoval na podiích obou scén Národního divadla (nová, stará). Na základě těchto debat přišla po revoluci nabídka na post ministra zdravotnictví, kterou odmítl s tím, že chce léčit lidi, ne úřadovat. Docenturu získal až po roce 1989. Byl svého času nejstarším registrovaným ligovým hráčem volejbalu v ČR, přestal hrát až dlouho po své sedmdesátce.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Grafický kabinet v expozici Českého moderního umění ve Veletržním paláci je od 20. srpna věnovaný Emilu Fillovi (1882–1953). Národní galerie jej připravila jako připomínku 80. výročí začátku druhé světové války a doby, kterou umělec strávil v koncentračním táboře.Fillovy práce zasazuje do širšího evropského kontextu karikatura Pabla Picassa.

„Komorní výstava s podtitulem Herakles zápasí s býkem představuje Fillovu grafickou tvorbu 30. a 40. let, cyklus Bojů a zápasů a album Herakles, v nichž se Filla vyrovnává s běsy své doby v hlavní roli s řeckým mytologickým hrdinou vytrvale bojujícím proti útisku,“ představuje kurátorka grafického kabinetu Adriana Šmejkalová.

S posílením nacistické ideologie v Evropě proniklo v druhé polovině 30. let do umělcovy tvorby téma boje. „Filla, jenž během první světové války aktivně působil v zahraničním odboji, si byl vědom bezprostředního ohrožení a nutnosti obrany před tyranií. Postavou Herakla symbolicky vyjádřil zápas člověka s temnými silami, jejichž poražením se rodí svoboda,přibližuje kurátorka.

Tvorbu Emila Filly doplňuje v grafickém kabinetu karikatura Pabla Picassa Sen a lež generála Franca z roku 1937, kriticky hodnotící politickou situaci v rodném Španělsku. Filla společně s Picassem byli jedni z prvních umělců varujícími před nebezpečím fašismu.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Emil Filla byl zatčen gestapem hned na počátku druhé světové války 1. září 1939, v první vlně zatýkání českých elit. Ani v koncentračním táboře Buchenwald ale neztrácel víru v člověka ave vítězství lidskosti nad válečným šílenstvím. Své filozofické kontemplace psané během zajetí vydal později pod titulem O svobodě (1947). Po válce se vrátil opět k motivu Herakla,hrdiny vítězícího bez ohledu na útrapy a strasti boje.

Emil Filla patří k předním českým osobnostem první poloviny 20. století, vedle rozsáhlé umělecké tvorby, zahrnující kresbu, malbu, grafiku a plastiku, věnoval se také teorii výtvarného umění. Byl členem expresionistické skupiny Osma a inicioval založení Skupiny výtvarných umělců, orientované ke kubismu, později jej volně oslovily mytologické náměty surrealismu.

Výstava se koná až do 17. listopadu


Pondělí 19. srpna 2019


Ministerstvo kultury tvrdí, že nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) ve své kontrole peněz rozdělovaných na kulturu pomíjí skutečnost, že "kulturní a umělecké obory jsou v systému státní správy velmi specifickou oblastí".

"Pokud se má podpora cílit efektivně, k potřebám každého oboru, je třeba nadefinovat podrobně specifika tohoto oboru, což bude do jisté míry vždy znamenat roztříštěnost požadavků na jednotlivé dotační okruhy a obtížnost při stanovení společných cílů," píše se v tiskové zprávě ministerstva kultury reagující na kontrolní závěry týkající se dotací na kulturu (více o kontrole ZDE).

Ministerstvo upozorňuje, že již začátkem roku 2015 zahájilo "systémové změny a změny vedoucí k vyšší transparentnosti", a to v reakci na předchozí kontrolu v roce 2014: "Konkrétně rozhodnutím o vzniku jednotného informačního systému a postupnou kompletní úpravou kritérií pro hodnocení žádostí o dotaci, v jejichž případě nyní neshledal NKÚ žádná pochybení. Byla parametrizována kritéria nová, navzájem souměřitelná, porovnatelná, zavedla se bodová a slovní hodnocení projektů." Pracovní skupina má do konce letošního roku navrhnout systém měřitelných, konkrétních cílů, kterých chce ministerstvo kultury dosáhnout podporou kulturních aktivit.

Informace o dotacích jsou podle ministerstva pro žadatele nově na internetových stránkách logicky strukturované, jednoznačné a srozumitelné. "Na některých odborech probíhá pravidelná závěrečná evaluace dotačních výběrových řízení a taktéž byla jednotlivá dotační výběrová řízení provázána s cíli aktuální státní kulturní politiky," píše ministerstvo v tiskové zprávě s tím, že v blízké době bude celý tento systém převeden do elektronizované podoby.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

"Od 12 dubna 2019 také platí příkaz ministra sjednotil a podrobně upravil systém dotací napříč jednotlivými sekcemi ministerstva kultury, zejména:

  • Základní oblasti podpory, jejichž financování je zajišťováno dotacemi z rozpočtové kapitoly 334 – Ministerstvo kultury
  • Výzvy k podávání žádostí o poskytnutí dotace; náležitosti žádostí o poskytnutí dotace a řízení o ní
  • Proces hodnocení žádostí
  • Rozhodnutí o poskytnutí dotace a jeho změny; jeho náležitosti
  • Rozhodnutí o zamítnutí žádosti
  • Použití dotace; vyplacení dotace příjemci; hodnocení poskytnutých dotací
  • Stanovení podmínek finančního vypořádání a vyúčtování dotace včetně kontroly použití
  • Založil povinnost součinnosti s novým oddělením dotací, upravuje řízení o odnětí dotace, postup při neoprávněném použití peněžních prostředků nebo náležitosti spisu o řízení
  • Zavedl jednotný formulář, který bude s účinností od letošního příjmu žádostí o dotaci na rok 2020 v elektronické a uživatelsky přívětivé podobě

Přijetí tohoto předpisu ve velké míře eliminovalo roztříštěnost, složitost, administrativní zátěž a neefektivitu dotačních výběrových řízení administrovaných ministerstvem kultury," dodává tisková zpráva.

Nejvyšší kontrolní úřad kritizuje ministerstvo kultury za to, že finančně podporuje Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Podle podmínek ministerstva nesmí být totiž z dotace realizován zisk, přičemž u MFF Karlovy  Vary "potenciál ziskovosti byl". Ostatně každoročně vykazoval v původním vyúčtování zisk 20 milionů, ovšem v následném opravném výkazu byla naopak vždy uvedena ztráta.

Mezinárodnímu filmovému festivalu Karlovy Vary ministerstvo každým rokem poskytuje třicetimilionovou dotaci, což představuje zhruba 20 procent z přibližně 150 milionového rozpočtu. "Většinu výnosů tohoto projektu tvořily platby od smluvních partnerů. Ministerstvo kultury však i tento projekt s převahou příjmů od soukromých subjektů podpořilo významnou dotací a příjemce zavázalo k plnění standardních dotačních podmínek určených pro nestátní neziskové organizace, včetně nemožnosti realizovat zisk," konstatuje NKÚ.

Kontrolní úřad mimo jiné zjistil, že minimálně v letech 2013 až 2017 poskytlo ministerstvo kultury podporu FSF Karlovy Vary (Film Servise Festival Karlovy Vary, a. s., organizátor festivalu) na základě nekompletně vyplněných žádostí. "Nebyla například vyplněna část o řešiteli projektu, chyběl popis projektu a určení odpovědné osoby. Ministerstvo žadatele nevyzvalo k doplnění chybějících údajů, ani jeho žádost nevyřadilo," uvádí NKÚ.  

Minimálně ve stejných letech FSF Karlovy Vary každoročně vypracoval dvě verze vyúčtování, přičemž v opravných verzích neodůvodněně krátil příjmy projektu. Podle původních vyúčtování dosáhl vždy zisku a podle opravných verzí naopak vždy zaznamenal ztrátu. "Celkem za roky 2013 až 2017 vykázal FSF Karlovy Vary v původních vyúčtováních zisk ve výši 87,8 milionu Kč. Rozdíl ve zdrojích financování mezi původním a opravným vyúčtováním činil za roky 2013 až 2017 celkem 112,3 milionu Kč," zjistil NKÚ.

FSF Karlovy Vary přitom měl vrátit zisk do státního rozpočtu, a to až do výše poskytnuté dotace. "V rámci mezinárodního filmového festivalu v roce 2016 dosáhl zisku minimálně 10 398 628 Kč, (přičemž jeho výše mohla činit až 21 495 000 Kč), v roce 2017 dosáhl zisku minimálně 11 279 467 Kč (přičemž jeho výše mohla činit až 25 631 104 Kč) a v roce 2018 dosáhl zisku minimálně  5 803 732 Kč. V tomto roce již FSF Karlovy Vary v reakci na probíhající kontrolu NKÚ vyhotovil pouze jedno vyúčtování, ve kterém však rovněž příjmy projektu krátil. Realizací projektů v letech 2016 až 2018 tak tento příjemce dosáhl skutečného zisku v souhrnné výši minimálně 27 481 827 Kč. V rozporu s podmínkami rozhodnutí a s rozpočtovými pravidly tyto prostředky nevrátil do státního rozpočtu," konstatoval NKÚ.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Ministerstvo kultury opodstatněnost krácení příjmů v opravných vyúčtováních vůbec neřešilo. "Na rozdíl od postupu u jiných příjemců probíhala komunikace  s FSF Karlovy Vary ohledně dvou verzí vyúčtování pouze telefonicky, přičemž ministerstvo žádné doklady o této komunikaci nedoložilo. Minimálně za roky 2013 až 2017 akceptovalo každoročně opravné verze vyúčtování, aniž by odstranilo pochybnosti o oprávněnosti a správnosti vykazování příjmů. MK neprověřovalo opodstatněnost významných každoročních změn ve vyúčtováních u příjemce, a to ani v rámci veřejnosprávní kontroly, kterou provedlo u FSF Karlovy Vary pouze jednou, a to v roce 2014," dodal NKÚ.

Podle organizátorů MFF Karlovy Vary kontrolní úřad nesprávně vyhodnotil povahu festivalu. "Jsme přesvědčeni, že jsme při vyúčtování dotace postupovali zcela správně. Věříme, že se to v navazujících řízeních prokáže,“ uvedla na dotaz serveru iROZHLAS.cz mluvčí festivalu Uljana Donátová. Není to přitom poprvé, co NKÚ kritizuje organizátory za nakládání se  státními penězi. V roce 2004 kontroloři konstatovali, že "FSF KV vyplatil v letech 1999-2002 prostředky od ministerstva kultury ve výši 35 miliónů korun dodavatelům, které vybral bez výběrových řízení." 

Rozdělování dotací na kulturní aktivity, jako jsou tanec, divadlo, literatura, hudba nebo výtvarné umění, je roztříštěné a neefektivní. Vyplývá to ze zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), který prověřil prostředky rozdělené ministerstvem kultury v letech 2016 až 2018.  

NKÚ podotýká, že ministerstvo určilo jen velmi obecné cíle projektů, na které mají peníze směřovat („rovnost občanů v přístupu ke kulturnímu bohatství“, „zmírnění vlivu komercionalizace umění“ nebo „vytvoření podmínek pro kulturní potřeby všech občanů“) a nestanovilo ukazatele, podle kterých by mohlo vyhodnotit její přínos. Zároveň příjemce podpory nedostatečně kontrolovalo.

Ministerstvo navíc podle NKÚ poskytovalo peníze netransparentně tím, že podpořilo i projekty mimo výběrové řízení, přičemž k jejich přidělení "nemělo žádné objektivní důvody". "Zatímco v letech 2011 až 2013 šlo o více než 68 milionů korun, v letech 2016 až 2018 to bylo přes 112 milionů korun. Zároveň přidělovalo podporu i žadatelům, kteří nesplnili podmínky. Podporu tak dostal například i žadatel, který v minulosti nedodržel podmínky dotace, nebo mu v žádosti chyběly základní údaje," konstatuje NKÚ.

Ministerstvo kultury ročně vypisuje 25 výzev na podporu kulturních aktivit. V kontrolovaných letech na ně rozdělilo každý rok zhruba 500 až 600 milionů korun. "Za přidělení dotací je zodpovědných celkem devět odborů ministerstva, které postupují rozdílně a svůj postup nekoordinují. Často se tak liší požadavky na příjemce a zvyšuje se administrativní zátěž jak pro ně, tak pro ministerstvo. Například pokud příjemce pořádal festival zahrnující divadlo i tanec, musel podat dvě žádosti. Každé výběrové řízení spravoval jiný odbor ministerstva s odlišnými požadavky. Příjemce tak nakonec musel vést účetnictví pro každou část festivalu zvlášť, připravit zvlášť vyúčtování a dvě závěrečné zprávy," kritizuje NKÚ počínání ministerstva.

Jedním z důvodů takto složitého rozdělování podpory je podle kontrolního úřadu i fakt, že na ministerstvu kultury stále chybí informační systém pro její poskytování. Přitom se podle kontrolorů zavázalo, že jej vytvoří už po předchozí kontrole v roce 2014, dosud ale výrazně nepokročilo. "Teprve na konci roku 2018 zpracovávalo podklady pro výběrové řízení na dodavatele informačního systému. Příjemci tak musí například opakovaně dodávat stejné doklady, které už předali v rámci jiné žádosti. Na ministerstvu kultury se také kvůli chybějícímu informačnímu systému lišily údaje o objemu podpory," konstatuje NKÚ.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

NKÚ prověřil také příjemce, u nichž zkontroloval 180 milionů korun a u některých zjistil nedostatky. "Například jeden z příjemců měl skutečné náklady nižší, než byl původně plánovaný rozpočet, ale dotaci přesto čerpal v plné výši. Jiný příjemce vypracoval každý rok dvě verze vyúčtování. Zatímco v prvním vyúčtování vykazoval zisk, v opraveném vyúčtování vykazoval ztrátu. Ministerstvo kultury několik let za sebou přijalo bez výhrad toto opravované vyúčtování a každoročně tomuto žadateli přidělilo dotaci ve výši, kterou požadoval. Jednalo se o desítky milionů korun. Značnou část těchto prostředků měl vrátit příjemce do rozpočtu, což ministerstvo nepožadovalo," konstatuje NKÚ.

Kontroloři navíc dodávají, že všechny tyto nedostatky jsou dlouhodobé a ministerstvo se u mnohých z nich zavázalo už po předchozí kontrole v roce 2014, že je napraví. "Téměř nic se ale nezlepšilo," zdůrazňuje NKÚ.


Neděle 18. srpna 2019


Jsa hochem, zaujala mě v dětském časopise rubrika každotýdenních výročí. Jen mi připadala neúplná, i začal jsem pro rodinu barevně psát a vyvěšovat vlastní tabulky, aniž mě napadlo uvažovat ne téma, KOLIK výročí vlastně je.

Dnes to napravím a zauvažuji. Výročí je nekonečně. Irituje mě proto rozhlas, ze kterého například slyším: „Dnes, ale před X lety lety začala stavba observatoře v Greenwichi. A před Y lety prvně užil doktor Z dezinfekci.“

Uznejte sami, má něco podobného smysl? Vsadím se, že stavba známé observatoře v reálu začala o den dřív a že dezinfekci onen lékař v soukromí užil již o týden dříve. I kdyby to nebyla pravda, jaký smysl má připomínat ona původní data?

Dobrá, řeknete. Ale sto let od narození malíře Omega snad je správné připomínat. Na to odpovím, že nevím. Jde o zažitou tradici, ale co by se, propána, stalo, kdybych uspořádal na Žofíně oslavu a napsal: „Je to proto, že se před sto lety, jedním měsícem, jedním týdnem a jedním dnem (a jednou hodinou) narodila feministka Beta!“

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Navíc... Nezdá se vám, že výpočty jsou poněkud ošemetné? Tak například v Rusku se, jak známo, v čase revoluce měnil kalendář. K obdobnému skoku v počítání dnů došlo však všude jinde už o pár století dřív, i ptám se: JAK slavit výročí lidí, kteří se narodili OKOLO těchto dat?

Když se pak zamyslíte nad věcí ještě hloub, dojde vám, že i dala vzdálenější od těchto zlomů jsou vlastně falešná; nebo snad ne? Onen posun byl přece papežem stanoven náhodně a mohlo k němu zrovna tak dojít o padesát pět let později.

Ale aspoň vlastní narozeniny slavíš, ne? To dodáte. Na to odpovídám, že ano, ale nerad. Jsem vždy o rok starší a nepřipadá mi, že bych proto měl toho dne pracovat víc anebo naopak vůbec. Přesto lidé neustále nějaká výročí slaví, a kdyby byla zrušena práce, tak se vsadím, že by takřka nic jiného nezbylo než každodenní slavení desítek, ne-li stovek výročí. Není totiž dne v dějinách, kdy by se nepřihodilo milion významných věcí. Proč se ale raději nedívat kupředu?

„Pozor, vyletí ptáček!“ hlásala kdysi před focením formulka, která však v současnosti může mít úplně jiný účinek. Je možné, že někdo už neznalý té tradiční věty zvedne hlavu směrem k blízkému stromu v domnění, že byl upozorněn na chystaný vzlet nějakého opeřence z větvoví.

Jak pamětníci vědí, původně šlo o avízo, že člověk bude za chvilku zobrazen. A že by se měl dívat směrem k aparátu, nemrkat a nevrtět se. Zároveň se tvářit tak, jak by chtěl být zvěčněn, aby nevypadal jako špatně vyřezanej svatej. 

Ale co s tím měl společného ptáček? 

Usuzuji, že hláška vznikla zřejmě ještě v časech skříňových deskových fotoaparátů, které připomínaly bedničku. Mohlo tedy jít o navození symbolické představy, že právě z té uzavřené klece nějaký ptáček vyletí.

K uživatelům takového fotoaparátu patřil například legendární mistr Josef Sudek. Když jsem s ním svého času pořizoval interview, škoda, že jsem se ho opomněl otázat, zda i on někdy použil tuto pomocnou předehru.

Stejně tak bych se mohl zeptat i Herberta Slavíka, jestli se k onomu úsloví uchýlil při vznikání oficiálního prezidentského portrétu Miloše Zemana. Slavíkův fotoaparát už nebyl skříňový, ale i tak docela rozměrný. Navíc v souvislosti se zkoumanou průpovídkou stojí za pozornost i význam fotografova příjmení. 

Ohledně zrodu rčení o vylétajícím ptáčkovi bych si uměl představit taky možnost, že to upozornění mohlo kdysi v počátcích fotografie účelově předznamenávat, že záhy „vyletí“ magneziový blesk.

Ptačí symbolika bývala spojena s fotografickým konáním natolik bezprostředně, že Zdeněk Thoma, cestovatel a fotograf, ptáčkuje důsledně už přes půl století ve svých novoročenkách. Jeho PF (jejichž autorem je výtvarník Ladislav Havlíček) jsou každoročně různě variovaná, ale vždy s tématem opeřence vylétajícího z aparátu. 

K loňským Thomovým osmdesátinám vyšly ty svérázné novoročenky dokonce souborně vydané jako malá knížka se zmíněným rituálním zvoláním na obálce.

Příslušné rčení se vyskytuje taky na štítu knížek Jindřišky Smetanové a Kurta Vonneguta jr. Je zároveň spojeno se souborem koláží Adolfa Hoffmeistera.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Mám to úsloví uložené v paměti mimo jiné i v souvislosti s bývalými pouličními fotografy, kteří patřili k městskému koloritu.

Taky se mi vybavuje rituál při pořizování skupinových snímků školní třídy. Komunální fotograf nás nejprve stupňovitě naskládal, abychom byli všichni vidět, a pak završil obřad onou kanonickou větou. Ve skutečnosti mu šlo především o apel technický, nikoliv o požadavek snažící se o vykřesání povinného úsměvu, jak o něj loudí novodobě panující vybídka „Řekněte sýýýýýr!“

Jestliže sýrové heslo vytěsnilo to bývalé ptáčkovské, stojí za zmínku, že je svým způsobem náhodou, že právě tak jako v angličtině, kde je původní návodné zvolání cheeeees spojeno s vyslovením dlouhého ííííí, umožňuje totéž foneticky i české slovo stejného významu.

Nevím, jak to mají v jiných zemích, kde taková zvukově táhlá shoda v překladu sýra do tamních jazyků není. Už třeba na Slovensku zdánlivě stejné slovo neplní očekávanou funkci tak docela. SYR bez čárky nevymodeluje zrovna moc usměvavý výraz ve tváři, jak je možno si ověřit před zrcadlem. 

Ale ještě zpět k ptáčkovi. Zánik toho dnes už archivního zvolání je zjevně podmíněn i tím, že do přítomných stále častěji užívaných placatých fotomobilů by se nevměstnal už ani kolibřík.


Sobota 17. srpna 2019


Na britském serveru Spiked, který se často věnuje otázkám svobody slova, vyšel rozhovor s Harrym Millerem. Ten se v lednu 2019 stal v Británii známý tím, že jej policie vyšetřovala kvůli retweetnutí „závadného limericku“.

 

Přeložil jsem tři úryvky z rozhovoru, které považuji za nejzajímavější.

Spiked: Co se při policejním vyšetřování stalo?

Harry Miller: Bylo to v lednu, zrovna jsem šel nakupovat a seděl jsem na parkovišti, když mi zazvonil telefon z práce a říkali mi, že do kanceláře přišel policajt a chce se mnou mluvit. Dali mi jeho číslo a já jsem mu zavolal. Vůbec jsem netušil, o co jde. Řekl mi, že mě hledají kvůli transfobním projevům nenávisti (transphobic hate speech). Někdo z jihu si stěžoval. Řekl prý, že mé pracoviště je kvůli mně velmi ‘nebezpečným’ místem. To se mi zdálo směšné. Zeptal jsem se policisty: ‘Spáchal jsem nějaký zločin?’. Řekl: ‘Ne, nespáchal jste žádný zločin.’

Policie měla třicet mých tweetů. Zeptal jsem se policisty: ‘Co je nejhorší, co máte? Co se nejvíce blíží hranici nebezpečného zločinu?’ Řekl: ‘No, ten limerick.’. Na to jsem mu odpověděl, že žádný limerickjsem nenapsal. A on řekl: ‘Ne, ale retweetnul jste ho.’ Přečetl mi ho a já na to, ‘To si snad děláte srandu’. Nebyl to ani limerick, byl to kus textu feministické písničky. Řekl mi, že s tím musím přestat. Zeptal jsem se znovu, čeho špatného jsem se dopustil. A v ten okamžik mi řekl tu nesmrtelnou větu: ‘Musím prověřit vaše myšlení.’

Vyprávěl jsem mu o Georgi Orwellovi. 1984 měl být dystopický román, ne policejní manuál. Nikdy o Georgi Orwellovi neslyšel, takže to nepochopil.

Poznámka: limerick je krátká básnická forma, většinou žertovného rázu.

 

Druhá citace:

Podali jsme stížnost a policie se ještě zatvrdila. Řekli, že v takových věcech musejí zasahovat kvůli případu Stephena Lawrence. Řekl jsem, že si nejsem úplně jistý, jak moje tweety souvisejí s ubodáním černého kluka tlupou bílých rasistických gaunerů. Řekli: ‘Neříkáme, že nemůžete tweetovat. Jenom říkáme, že bychom byli radši, kdybyste to nedělal.’

Požádal jsem pak humbersideskou policii, aby mě odstranila ze své statistiky zločinů z nenávisti. Řekli, že nemohou, protože se řídí policejními regulacemi. Je to bizarní, ale v nich se říká, že ‘nenávistný incident je jakýkoliv incident, který policista nebo jiná osoba vnímá jako motivovaný nenávistí’. Také se tam říká, ‘není potřeba žádný důkaz o nenávisti’.

Poznámka: Stephen Lawrence byl ubodán v roce 1993, tedy před 26 lety a hodně dávno před érou Twitteru.

 

Třetí citace:

spiked: Hrozí nám kriminalizace běžného slovního projevu?

Miller: Naprosto. Trvalo mi od ledna do června, než mi policie vydala kopii těch tweetů, které vyšetřovala. Jeden z nich prostě říkal: ‘Odkdy máme transgenderový památeční den?’. Jenom tahle otázka. Další – a ani nevím, komu jsem odpovídal, protože to začernili – byl můj retweet s komentářem ‘Cože?’. ‘Cože’ je teď projev nenávisti. Vážně, ‘cože’ je projev nenávisti. Další ten můj tweet zněl ‘Přepínám kanály mezi Gillette Soccer Saturday a Sarah Brightmanovou na Sky Arts. To je jasný důkaz, že jsem genderqueer.’ Dělal jsem si srandu ze sebe samotného a to je považováno za projev nenávisti. A nejen projev nenávisti. Policie říká, že šlo o projev nenávisti ‘zamýšlený k tomu, vzbudit zneklidnění a tíseň v transgender komunitě.’ Tohle sakra myslí vážně?

Moje kamarádka Margaret Nelson, která má přes 70, je také součástí kampaně Fair Cop. Napsala blog, který rozebíral, jak archeologové určují pohlaví podle kostí. Zavolala jí policie, že určování pohlaví podle kostí je transfobní. Co? Policie z West Yorkshire ji vyšetřovala za zločin misgenderingu. A pak jsem tu já, který jsem retweetnul nepovedený limerick a zpochybňoval ‘transgenderový den’.

Poznámka: Fair Cop je kampaň, kterou Miller s ostatními založili, aby tohle zneužívání úřadů trochu omezili.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Mimochodem, v tom článku z Telegraphu se říká, že za poslední rok vzrostl počet vloupání v Humberside o 17 procent a počet násilných zločinů o 24 procent. Asi holt páni policajti nestíhají jinou práci, když musejí řešit nenávistné incidenty tohoto typu.

Nepíšu o tomto tématu jen pro pochmurnou zábavu. Bohužel máme v posledních měsících namířeno stejným směrem:

- Vláda nám zavedla pojem předsudečná nenávist.

- Před pár dny vyšla zpráva MV ČR o projevech nenávisti (PDF), kde se kromě popisu skutečných zločinů objevily i extrémně vágní formulace jako Většina médií na tzv. „alternativní“ scéně nadále útočila na pilíře liberální demokracie a šířila nenávistné obsahy.

- Poslankyně SPD Maříková byla vyšetřována za srovnánímigrační vlny s nepůvodními (invazivními) druhy, čímž se měla dopustit přečinu podněcování nenávisti.

Nejvyšší čas zpozornět, abychom se nedostali tam, kde se právě nachází Henry Miller, občan země, která kdysi byla synonymem pro politickou svobodu. Jestliže i naše vláda, která je běžně označována za „populistickou“, takovým způsobem utáhla šrouby, co se stane, až tam nastoupí někdo jiný?

Osobně budu volit jen takovou stranu, která slíbí počet verbálních trestných činů zásadně zredukovat, nejlépe na nulu. (Z čehož plyne, že to rozhodně nebude ČSSD ani ODS.) To je totiž ten původní a pravý význam slova liber, svoboda.

A naopak: kdo je příznivcem toho, aby úřady postihovaly verbální projevy, nemůže si říkat liberál. Tedy může, ale má to stejný význam, jako by si říkal žirafa. Není žirafou a není liberálem, i kdyby si to nechal vytetovat na čelo.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Věděli jste to? Že ten pán zpívá? Že hlasem vychází ze svého těla a míří k vám. Kdybyste ho měli nějak zařadit, ten zpěv, snad je to folk s různými přesahy, ale proč nenechat prostě jen písničkáře?

Protože je to i trochu jinak. Některé Bedřichovy písničky totiž nejsou "pouhými" písněmi a jsou všeobecně známé. Ještě se nechytáte? Abych přestal blbnout? Poslechnu.

Jsou to znělky. Pro každý svůj dokumentární seriál si pan režisér nařídil či doporučil napsat melodii a text, nazpíval si ji a pak šla do světa.

V jedné takové znělce se zpívá i o mně, ach! Představte si to! Jsem na to dost pyšný a musím teď na chvilku přestat psát, abych se vzpamatoval. Mám leccos za sebou, ale přece jen, když už se o vás začne i zpívat…

Tak. Už jsem zase zpátky. Nohama na zemi.  A hned mě napadá otázka, jestli totiž může blízký člověk psát o svém příteli? Odpověď? Může. Klíďo – píďo.

Některé Bedludovy písničky, nejen znělky, mají v sobě zvláštní kus tajemství. Jakoby z mužského i ženského světa.

 …a uhod bys je snad/jen kdyby Bůh byl stvořil muže/ ze žebra Evy

(Vladimír Holan)

 Zažít to zpívání je nejlíp na živo, pamatuju jeden čas pravidelné večery B. Ludvíka (někdy s Terezou Boučkovou a dalšími hosty) v Jindřišské věži v Praze. Ale co se dá vlastně psát o tajemství?

Abych vám připomenul, co vlastně od Bedřicha všechno znáte, zmiňuji některé seriály. Tak třeba ten o rozhlednách – Rozhlédni se, člověče. Do věží, cyklus o pražských věžích, Památné stromy, Zpět k pramenům

Julie se mě teď ptá, kterou tu píseň - znělku mám nejraději já. Tak to je jednoduché, Půjdem zpět k pramenům, k vodě a kamenům, zpět k pramenům. (Zpíváme si to i v autě, ale nikdy se nějak netrefíme – kdyby to byl někdo jiný, podezíral bych ho, že to dělá schválně, aby mě hudebně zblbl, ale Bedřich? To ne.)

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Proč je na začátku titulek Zpívá Bedřich Ludvík?

Protože on toho kromě zpívání, hraní a skládání dělá ještě hodně. Kromě práce v lese a na pozemku a občasné pomoci dětem pořád točí, snímá, stříhá. Z posledního roku se mi líbil například dokument o naší hymně s kytaristou Štěpánem Rakem. Odvysílala ČT2.

Zpět k písničkám. Jednu má Bedřich zvláštní, je na cestu domů. Bývá na koncertě poslední, jenže někdy to nevyjde a lidi si vytleskají přídavek, a to je pak jiná. Nebo ji pan autor zařadí jako přídavek, a lidi zrovna dost netleskají nebo pospíchají. Ta písnička má pěknou lehkou melodii a opravdu o ničem jiném není, jen na cestu domů aby se vám dobře šlo. Až se jí naučím, budu ji zpívat vnučkám před usnutím.

Poslední proč. Proč si některé Bedřichovky zpívám? Z radosti. Třeba proto tušené tajemství, třeba proto, že můžu snít. O tom jak krásný bude svět až Bůh stvoří muže ze žebra Evy.


Pátek 16. srpna 2019


Profesní organizace Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR /SKIP/  protestuje "proti nezdůvodněnému odvolání dlouholetého předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR) PhDr. Víta Richtera". Sepsala kvůli tomu dokonce petici, kterou zveřejňujeme v plném znění.

Ministr kultury Antonín Staněk odvolal 31. července z funkce předsedu Ústřední knihovnice rady Víta Richtera, respektive rozhodl, že tímto předsedou bude vždy generální ředitel Národní knihovny (Vít Richter členem komise zůstává). "Jsme přesvědčeni, že koncepční změna, kdy v čele rady má stát generální ředitel Národní knihovny, která je ze zákona odpovědná za formulování metodik a koncepcí pro veřejné knihovny, je správná," sdělila mluvčí resortu Martha Häckl České televizi. Doporučení rady je navíc výsledkem hlasování všech členů. jejím předsedou je nyní ředitel Národní knihovny Martin Kocanda.

„Z mého pohledu to přišlo zčistajasna, byl to velmi nečekaný krok. Jsem přesvědčen, že ministr Staněk problematiku knihoven vůbec neřešil, na jednání Ústřední knihovnické rady vůbec nechodil. Nechápeme, proč došlo k tomuto odvolání,“ řekl Českému rozhlasu Plus předseda Svazu knihovníků a informačních pracovníků Roman Giebisch.  Nyní už exministr Staněk ale tvrdí, že nešlo o "blesk z čistého nebe". „Tuto koncepční změnu jsem chystal delší dobu, ale bohužel vzhledem ke všeobecně známým okolnostem jsem několik koncepčních rozhodnutí musel zprocesovat v posledních dnech mého úřadu,“ napsal na svém twitterovém účtu.

Jeho krok podpořilo České centrum mezinárodního PEN klubu. "Je logické a vhodné, aby v čele Ústřední knihovnické rady, hlavní poradní orgán ministra kultury, stálý představitel instituce, která má ze zákona povinnost metodicky využívat ostatní knihovny v naší zemi. S příchodem současného generálního ředitele Martina Kocandy Národní knihovny ožila, má vlastní zkušenosti, kteří mají ústní knihovníky, výborně a PEN klub v něm najdu partnera a podporují své činnosti. Proto se rozhodli, že změna v principu řízení Ústřední knihovnické rady generálního ředitele Národní knihovny vede k lepším výsledkům.

Jsme organizace, která sdružuje tvůrce knih, proto si je velmi přáli, aby se utišila zjitřená atmosféra kolem těchto změn. Věříme, že ÚKR je možné, že máte k dispozici poradní orgán ministra a jeho členy s bývalým předsedou. Vítem Richtrem budou moci a můžete využít své nápady a zkušenosti," sdělil za PEN Klub jeho předseda Jiří Dědeček. 

Vít Richter v médiích uvedl, že radu vedl dvacet let a už několikrát říkal, že by už předsedou měl být někdo jiný. Měl by to ale podle něj být odborník a nikoliv manažer, jakým je i Martin Kocanda. Navíc by podle něj nemělo jít ani o ředitele Národní knihovny. Rada v minulosti několikrát kritizovala rekonstrukci Klementina, což podle Richtera mohlo způsobit jeho odvolání.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Petice SKIP ČR proti odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady PhDr. Víta Richtera

Nezdůvodněné odvolání předsedy Ústřední knihovnické rady (ÚKR je poradní orgán ministra zřízený ze zákona a MK ČR vydává jeho statut a jednací řád) dne 31. 7. 2019 ministrem kultury Antonínem Staňkem, způsob jeho provedení a účelovou změnu Stanov ÚKR považujeme za porušení základních principů profesionality, etického chování a zároveň za manažerské selhání ze strany pana ministra.

Bývalý ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) poslední den ve funkci odvolal předsedu ÚKR Víta Richtera, který tento ministrův poradní orgán dlouhodobě vedl. Ministr kultury Antonín Staněk z našeho pohledu účelově změnil statut Ústřední knihovnické rady.

PhDr. Vít Richter je jedna z nejvýznamnějších osobností současného českého knihovnictví. Profesně je téměř celoživotně spjat s Národní knihovnou ČR (NK). Byl hlavním iniciátorem vzniku grantového programu MK ČR  -  VISK (Veřejné informační služby knihoven); zcela mimořádné je jeho úsilí o internetizaci českých veřejných knihoven. Jako předseda SKIP a ÚKR prosazoval zájmy knihoven při přípravě nové podoby Knihovního zákona, Autorského zákona, Katalogu prací, Standardu VKIS atd.

Vít Richter permanentně jedná s autorskými ochrannými svazy, vydavateli a producenty, ministerstvy, knihovnami ad. Věnuje se organizační a řídící činnosti ve SKIPu, mimořádná je jeho činnost přednášková a publikační v České republice i zahraničí, věnuje se výzkumné činnosti, mimořádné jsou jeho aktivity na podporu spolupráce mezi knihovnami a dalšími paměťovými institucemi, byl dosud předsedou ÚKR. Nedovedeme si vysvětlit, jaké důvody mohly vést ministra kultury k těmto náhlým koncepčním změnám.

My, níže podepsaní knihovníci a informační pracovníci, vyjadřujeme zásadní nesouhlas se způsobem a formou odvolání pana Víta Richtera z funkce předsedy Ústřední knihovnické rady /ÚKR/.

Za petiční výbor: Mgr. Roman Giebisch, Ph.D., předseda SKIP

Petici lze podepsat ZDE.


Čtvrtek 15. srpna 2019


Když Anna Mautnerová ve své knize Každý má svého vraha, která loni vyšla v nakladatelství Sumbalon, napsala, že český antikomunismus je zvláštním návratem ke studené válce, zarazilo mne to. Pro úplnost dodávám, že autorka je vynikající germanistka i spisovatelka, předlistopadový režim ji vykázal ke koštěti, hadru a kbelíku. Žel i trpké polistopadové zkušenosti ji přiměly, aby raději pro svoji tvorbu přijala pseudonym.

 

Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Nejbědnější a nejkřehčí ze všech tvorů je člověk, i když je zároveň tvorem nejnadutějším. Michel de Montaigne, Eseje

 

Minulý týden jsem zaběhla před deštěm do jedné pražské kavárny v centru města, ač se kavárnám s televizí vyhýbám, tentokrát jsem neměla na vybranou; na obrazovce se objevil záběr z ruské tajgy zachvácené plameny, jakýsi muž v kavárně k tomu nahlas cynicky poznamenal: Rusákům je teplíčko, co?! Vykázán nebyl, naopak, jeho poznámku několik hostů souhlasně přijalo jako vtipnou…

Znechuceně jsem vyšla do deště a koupila si noviny, o tragédii poblíž Krasnojarska a Irkutska, kde hoří miliony hektarů půdy, většina deníků krátce informovala na třetí čtvrté stránce, přední místa ovládlo kvarteto Zeman, Babiš, Hamáček a jeho favorit na ministra kultury! V televizních zprávách sice občas promluví nějaký znalec ruských poměrů, většinou vyjmenuje všechna tamní pochybení, slovy kritiky nešetří a horlivě přikyvuje na další restrikce.

Avšak podobná pochybení ve spřátelených zemích se přecházejí bez většího povšimnutí, jen namátkou připomínám, že nedávno ve Francii při policejním zásahu proti žlutým vestám, o nichž českým médiím také do hovoru moc nebylo, došlo k těžkým úrazům, jeden demonstrující po zásahu gumovým projektilem oslepl, mnozí byli podobně těžce zraněni… Rány jako by zkrátka bolely jinak od ruské a francouzské policie – nikoliv, bolí stejně.  Anna Mautnerová takovým postojům ve své knize říká špatně čitelný boj se zlem.     

V této souvislosti se nemohu ubránit pocitu, že ti, co kdysi na věčné časy milovali SSSR, nyní nenávidí Rusko. Obojí je i bylo výhodné, první před Listopadem, druhé teď. Znepokojení z russophobie panuje i ve francouzském intelektuálním prostředí, za všechny jmenuji alespoň známého filozofa a historika Emmanuela Todda, který v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France-Culture loni v dubnu prohlásil, že i pokud je Rusko „démocratie autoritaire“, přesto je Vladimir Putin řádně „zvolen“. A vyslovil své velké obavy ze skutečnosti, že ať řekne Rusko cokoliv, je to vždy jen a jen „la parole de Satan“, slovo Satanovo.

Mnohé české protiruské vystupování působí až komicky, vzpomínám si na literární večer, který proběhl před pěti lety ke konci ledna, známý novinář a komentátor tehdy vehementně tvrdil, že Osvětim neosvobodili Rusové, ale Ukrajinský front, a tudíž Ukrajinci, podotýkám, že v té době se to – vzhledem k Majdanu – (pře)velice hodilo. Jenže chyba lávky, Rudá armáda nebyla nikdy formována na národnostním principu, a každý front nesl jméno území, kde byl nasazen do bojů, Ukrajinský front tedy proto, že bojoval na Ukrajině, odkud postoupil do Polska, až k Osvětimi! A když letos v lednu obdobně známý český intelektuál při podobné příležitosti neváhal stejně úporně tvrdit, že žluté vesty jsou organizovány ruskými agenty, kteří prý v hojném počtu operují v Paříži, tak to už věru připomíná frašku, resp. éru mandelinky bramborové a zákeřných imperialistů

V tomto kontextu musím žel znovu konstatovat, že francouzští novináři informují o dění nejen ve vlastní zemi, ale i v Rusku i jinde, podstatně lépe, objektivněji a kultivovaněji, asi si více berou k srdci, co napsal Montaigne ve svých Esejích, a nepřizpůsobují si namyšleně pravdu, jak se jim to právě hodí; píší a referují o ruské tragédii na prvních stánkách svých deníků, píší o zoufalství obyvatel, o uhořelých zvířatech, o jiných, která před smrtí v plamenech panicky hledají úkryt ve městech a vesnicích. Zatímco české noviny věnují pozornost okrádání turistů na dovolených, ceně brambor nebo kam Češi nejraději jezdí na prázdniny… atd. atp. Kdo si nevyhledá na internetu, neví.

Deník Libération z 30. července píše o jednom z největších požárů v zemi, o hustém dýmu, který se drží nad Tomskem i Jekatěrinburgem a tamní obyvatelé často vycházejí v kyslíkových maskách. Obdobnou reportáž na předních stránkách přinesl i deník Le Monde z 1. srpna, rozhlas a televize vysílají reportáže z míst připomínajících apokalypsu; bezmocní lidé zoufale vzpínají ruce k Putinovi a prosí, aby je neopouštěl, ten vyčerpaně slibuje, že se do postižené oblasti brzy vrátí. Nad tím, proč se Vladimir Vladimirovič těší ve své zemi navzdory všemu stále značné důvěře, není třeba příliš mudrovat.

Nad čím však zůstává rozum stát, že nikdo z našich komentátorů se nezmíní o tom, co je zřejmé, že Rusko vzhledem ke své historii, ke své hrůzné zkušenosti nemůže mít přece po třiceti letech to, čemu se říká standardní demokracie, jaká existuje v západní Evropě. A navíc, promiňte, nejsem advocatus diaboli, ale jedno je jisté, že po rozpadu SSSR se přece Rusku nedostalo ani zdaleka takové podpory ze Západu, žádný Marshall nebyl po ruce, jako byl kdysi pro nacistické Německo či jiné země postižené fašismem. Rusko přece žilo v komunistickém režimu skoro jedno století! A nelze také zapomenout, jak úporně se Rusové tomu režimu bránili v občanské válce, trvající několik let, tehdy padly miliony ozbrojených odpůrců i civilistů…

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Stále jen hystericky poukazovat na jeho stinné stránky, nevraživě útočit při každé příležitosti, podceňovat, sankcionovat a šmahem té zemi přičítat všechno zlé, slovy Emmanuela Todda diaboliser, nepovede k ničemu dobrému. Přisuzovat dnešnímu Rusku jen roli zlého vlka je přinejmenším přehnané. A přehlížet ekologickou tragédii, kdy se Sibiř změnila v kalamitu, nenabídnout pomoc (než text vyjde, tak se možná nějaká zpráva o pomoci také kmitne, zatím jsem o ní neslyšela ani z doslechu!), dokonce si utahovat z toho, že v Rusku je zle, o tom by mohl platit výrok Napoleonova ministra Josefa Fouché, který v souvislosti s jistou politickou událostí pronesl výrok, jenž vešel do dějin: Sire, to je něco horšího než zločin, to je hloupost.

Z opovrhované, izolované země, protože tato tendence stále pokračuje, se může stát mučednice. A se všemi (i nebezpečnými) důsledky! Už ve Světové revoluci varoval T. G. Masaryk, že negativistická politika vůči Rusku podle zásady čím hůř, tím lépe nemůže přinést nic dobrého. Masaryk velice dobře rozuměl ruským poměrům, bolševiky chápal jako děti carismu, a přesto byl zastáncem humánních postojů (i humanitární pomoci!) a před izolovaností té země naléhavě varoval. A ne nadarmo Dostojevský i Camus ve svých dílech upozorňují, že v důsledku odcizení se stává svět absurdním. A co platí pro člověka, platí i pro zemi. I pro Rusko. V plamenech.                       

P.S. Televize přináší zprávy o masakru v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu, o protestech v Moskvě, na zprávy z nešťastné tajgy se hned tak nedostane. To vím jistě. A ještě malé upřesnění, sotva jsem dopsala text, Trump brnknul Putinovi a nabídl mu pomoc, doufejme, že nejde jen o licoměrnou nabídku…

 

Autorka je spisovatelka. 

Česká televize připomene srpnové události z let 1968 a 1969 vysíláním posledního filmu Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad, dokumenty Okupace 1968 a Československo: Portrét tragédie nebo televizní premiérou koncertu Karla Kryla v Norsku a záznamem festivalu Midem v Paříži, kde vystoupili Hana Hegerová, Golden Kids nebo Yvonne Přenosilová. Jakub Železný v pořadu Dnes před 50 lety divákům přiblíží události z 21. srpna zpravodajským pohledem tak, jako by se odehrávaly v aktuálním čase.

„Tentokrát se zaměříme na tragický den naší moderní historie, na 21. srpen 1969, od nějž uplyne již padesát let. Ano, není to překlep, je to o roce 1969. Tedy o dni hanby, kdy nikoli sovětští okupanti, ale jejich čeští a slovenští kolaboranti brutálně rozehnali demonstrace k prvnímu výročí okupace a neváhali při tom zavraždit pět mladých lidí, včetně dítěte. Ukážeme místa, kde došlo k největším střetům s komunistickou mocí, zkombinujeme dobové záběry s rozhovory s pamětníky i experty, popisuje moderátor Jakub Železný podobu chystaného vydání pořadu Dnes před lety

Program 21. srpna doplní zpravodajství pravidelnými vstupy z Václavského náměstí moderovanými Jiřím Václavkem a Romanem Fojtou. V jedenáct hodin dopoledne uvidí diváci přímý přenos pietního aktu před budovou Českého rozhlasu, svého speciálu se večer dočká i 90´ČT24.

Česká televize také uvede v televizní premiéře dokumentární film Okupace 1968, který vznikl v koprodukci veřejnoprávních televizí Česka, Slovenska, Bulharska a Polska. Díky rozmanitému pohledu pěti režisérů ze zemí bývalé Varšavské smlouvy vznikl film, který vedle sebe staví svědectví obyčejných vojáků a generálů.

Odlišný pohled na Pražské jaro 1968 přinese také americký dokument Československo: Portrét tragédie. Americký reportér tehdy zpovídal před příjezdem sovětských tanků československé politiky, ekonomy, umělce i běžné kolemjdoucí. Filmař Jan Chleboun zase doplňuje svým stejnojmenným půlhodinovým dokumentem knihu Tomáše Chvátala a Iva Navrátila Plíživá kontrarevoluce v Semilech 1968.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Televizní stanice ČT art připomene výročí dvěma unikátními záznamy. Vůbec poprvé uvidí televizní diváci v Česku recitál Karla Kryla z roku 1969 a vystoupení československých hudebních hvězd včetně Karla Gotta, Marty Kubišové, Heleny Vondráčkové, Václave Neckáře nebo Hany Hegerové z druhého ročníku canneského festivalu Midem. 

„Jsem rád, že můžeme oba raritní koncerty, které natočila francouzská, respektive norská televize, nabídnout v premiéře našim divákům. Od sebe je odděluje necelý rok a půl, ale vyzněním a náladou tisíce světelných let. Optimismus a uvolnění našich zpěváků v Cannes v lednu 1968 doslova hmatatelně kontrastuje se smutkem a beznadějí Karla Kryla v Norsku zjara roku následujícího. Oba koncerty dělí sovětská invaze a oba jsou kromě uměleckého zážitku cenné právě oním nechtěným svědectvím toho, čím musela naše země na konci šedesátých let projít,“ vysvětluje výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl.