64 článků ze STŘEDY 10.7.2019

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí.

K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí.

Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví).

Dědictví antisemitismu

Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?).

Busta Cosimy Wagnerové. Foto: Petr FeyfarIdeologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz).

Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program.

Změny se netrpí

Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné.

Vila Richarda Wagnera, dnes muzeum. Foto: Petr FeyfarZměny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena.

Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou).

Bayreuth žije Wagnerem. Foto: Petr FeyfarPoněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur.

Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo.

Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku.

Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky

Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival.

Bayreuth žije Wagnerem. Foto: Petr FeyfarTematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď.

Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu.

Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí.

Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky.

Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky.


V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Muzeum Fojtství v Kopřivnici, se sídlem v nejstarší budově ve městě, otevřelo o prvním letním dnu výstavu frenštátského malíře Zdeňka Píži (*1955), člena moravské surrealistické skupiny Stir up. Výstava má titul Iluze skutečnosti. V působivém historickém interiéru uvádí bezmála stovku děl tohoto severomoravského autora.

 

Divák vnímající vaše obrazy vstupuje do světa obrazivosti bohatého tvary a barvami. Ve fundamentu je vaše značná kreslířská schopnost. Říká se, že ta je darem talentu, Kdo jej nemá, v kresbě stále zápasí o formu. 

Leonarda da Vinciho mínil, že talent jsou pouhé tři procenta tvorby. Zbytek je neutuchající píle dobré řemeslné práce, nekonečná inspirace živená celoživotním studiem a vnímavostí umělce vůči svému okolí. Jsem veskrze malířský typ, ale kresba je samozřejmě alfou i omegou. Na ní stojí kompozice a jiné technické náležitosti. Ale spíše mne zajímá hra s barvou, s jejími valéry, sfumaty a někdy s až rafinovanou souhrou světel a stínů, která v konečné fázi vyústí v neskutečné kreace.


Zdeněk Píža: Cestování časem, olej a tempera, 60 x 35 cm, 2015. Foto archiv autoraUž v mladosti vás zaujal surrealismus. Byl jste členem Společnosti Karla Teiga a od poloviny 90. let náležíte k ostravské části moravské surrealistické skupiny Stir up. Surrealismus vznikl před sto lety. Jak se za ten dlouhý čas změnil? 

V základech zůstává nezměněn. Před sto lety otevřel svět s nekonečným prostorem, jímž se dá kráčet celé hodiny a dny, prožívat neuvěřitelné příběhy, poznávat osoby a věci podivuhodných tvarů a vlastností. I dnes je specifičností surrealismu pohlížet na svět okolo sebe očima zázračna, uchýlit se do světa imaginace a fantasknosti. V dnešní době každý ortodoxní surrealista se samozřejmostí sobě vlastní znovu a opětovně řeší originálním způsobem všeobecně známá fakta, znamenající výzvu, jak pochopit a pojmout vyšší stadium existence novým a neotřelým způsobem.

Surrealismus však v současnosti dehonestují různí neumětelové a břídilové, kteří kopírují krásné, v minulosti vytvořené artefakty a vydávají je za vlastní nebo vytvářejí rozplizlé, banální, hloupé a nic neříkající obrazy, které se tváří jako avantgardní. Tím se ale onen pravý surrealismus, zděděný po předcích, dostává do nepěkné všednosti.

 

Zdeněk Píža: V okovech touhy, olej a tempera, 70 x 45 cm, 2018. Foto archiv autoraKunsthistorik Václav Pajurek o vás napsal, že vaše práce se světlem na ploše obrazu je esoterního charakteru, obsahuje tajemství, dovoluje rozličné výklady.

Rád preferuji veristický přístup k malbě, kde jsou světlo a jemné, transparentní přechody ploch stěžejními prvky. Maluji lazurní technikou olejomalby. Je to zdlouhavý proces, který výborně zvládli staří mistři renesance a baroka. Mně je lazurní technika blízká, vyhovuje mému naturelu. Některé olejomalby ještě doplňuji reliéfní plastickou strukturou, aby dostaly jiný náboj. Mám rád v obrazech tajemno. Dává prostor pro divákovy asociace. Mnoho let jsem se věnoval studiu mystiky a sektářství, což v tvorbě hojně využívám.


Na aktuální výstavu jste snesl obrazy rozličného obsahu a v různých technikách. Jako byste řekl, že život surrealisty má vedle stěžejního proudu přítoky, které do hlavního toku přinášejí barvitost. 

Je to výstava retrospektivní. Obsahuje díla od roku 1990 do současnosti. Stěžejní jsou zmíněné olejomalby. Jsou dynamickým prvkem. Nechybí pastely, jimž jsem se hojně věnoval v devadesátých letech. Zastoupeny jsou akvarely, koláže, monotypy a kombinované techniky, skládající se z pastelových a kvašových ploch, namnoze doplněných drobnou koláží.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Dovolím si zmínit i svou literární tvorbu. Na výstavě je v prosklených vitrínách. K vidění je knížka povídek Hra na sny a sbírky básní Diagonální fermentaceZazděný trubadúrPoutník pod povrchemPecky v krychli a Měděná vosa. Je zde rovněž dvojjazyčná sbírka, česko-francouzská, s titulem Rukopis nalezený v Épinay-sur-Orge, a poslední povídková bibliofilie doplněná básněmi Schválené krutosti. Obrazy a literární práce jsou neoddělitelnými částmi mé tvorby.

 

Zdeněk Píža, Iluze skutečnosti, obrazy, Muzeum Fojtství, Záhumenní 1/25, Kopřivnice. Výstava je přístupná do 4. srpna, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny, v pondělí je zavřeno.

Letos vydaný soubor osmnácti – nikoli jen fantastických – próz Herberta George Wellse (1866-1946) se nazývá Strůjci nových časů (sebrané povídky, svazek II) a je prvním českým představením dvou jeho knih Povídky o prostoru a času (1899) Dvanáct povídek a Sen (1903).

Starší ze sbírek shrnuje jen tři povídky a dvě rozsáhlejší novely Příběh doby kamenné a Příběh dnů příštích, zatímco druhá sestává z tuctu povídek a kratší novely Sen. Autor těchto průlomových prací nastavil bezděky etalony, se kterými se chtě nechtě museli poměřovat všichni tvůrci science fiction dvacátého století. Jistěže někteří přišli s dalšími nápady a náměty, je ale překvapující, kolik nápadů později recyklovaných objevíme už v díle (jediného) H. G. Wellse.

Úvodní text českého souboru Křišťálové vejce je působivá varianta příběhů o nenápadných objektech tohoto světa, skrze které lze jako branou pozorovat světy zcela jiné; v tomto případě život až na vzdálené planetě. Wells už dříve vytvořil podobný text Pozoruhodný příběh Davidsonových očí.

WELLS OBALKAHvězda líčí den po dni ohrožení našeho světa, který je terčem stále se zvětšujícího (stále se přibližujícího) kosmického objektu. Ten jej nakonec těsně mine, i tak ale způsobí obrovské katastrofy a změny. Síla Wellsovy imaginace může až zarazit, přičemž povídka je do jisté míry základnou pro pozdější Wellsův (ne už tak zajímavý) román Za dnů komety.

Příběhu doby kamenné mnohého čtenáře zarazí značná brutalita, o níž Wells u našich předků nepochyboval a která se kupříkladu Eduardu Štorchovi do plánu jeho prací jaksi nevměstnala. Působivé jsou kapitoly Jeskynní medvěd a Souboj ve lvím doupěti.

Příběhu dnů příštích, novele rozdělené (stejně jako ta pravěká) do pěti krátkých částí, pak autor nepochybně a neblaze popustil uzdu své víře v totální genovou předurčenost každého z nás. „Upřímně vám doporučuji eutanazii,“ říká zde lékař bohatému hrdinovi poté, co jej prohlédne. Tato próza je volně propojena s povídkou pravěkou a zaujme v té souvislosti moment, kdy Wells během líčení krajiny budoucnosti podotkne: „Přesně tam kdysi leželo tábořiště Újových předvěkých dětí.“ Pointou je ne zcela pravděpodobný čin zamilovaného boháče, který uzná vlastní nicotnost a vše odkáže dvěma milencům, jež tím osvobodí z bahna práce. Sám dobrovolně a co nejrychleji podstoupí eutanazii. Wells překonal značnou bídu, než se díky psaní vyšvihl, a měl na bohatou elitu sporný náhled. Jeho hrdina závěrem vyjadřuje víru, že ne zcela dovtipní lidé jednou zmoudří.

Muž, jenž dokázal činit zázraky je už klasickým příběhem, v němž autor vzorně domyslil, co by takto obdařený mohl provést, kdyby se rozhodl naráz zastavit zemskou rotaci.

Filmer do oblasti fantastiky takřka nepatří, ale ve svých časech tam náležel, i když příběh vynálezce létajícího stroje klade na váhy v první řadě psychologické nuance.

Svět kouzel je magickou povídkou o krámku, který mizí a zase se zjevuje na všední londýnské ulici. Chcete tu koupit hračku? Budete udiveni.

Údolí pavouků je hororovým záběrem na běh několika mužů. Prchají před děsivými smotky pavučin i jejich tvůrci. Jde o mistrný kousek – ve své strohosti.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Povídka Jak to opravdu bylo s Pyecraftem vypráví o muži, který se vznášel pod stropem jako bublina. Pan Skelmersdale v pohádkové říši je dokonalou ukázkou Wellsovy schopnosti podat báj o lesních vílách jako realistickou fantazii, která sice mohla být jen hrdinovým snem, ale věru to tak nevypadá. Nezkušený duch je další klasický majstrštyk, a to spíše duchařský než vědeckofantastický. Úžasná a děsivá je jeho pointa.

Tím se v knize dostáváme k první ryze realistické povídce Brejlovec Jimmy, domorodý bůh, ve které Wells patrně zpracoval nějakou skutečnou historku z kolonií. Je přitom faktem, že potápěč, který vystoupí z oceánu ve starodávném skafandru, bude uctíván každým domorodým kmenem. Příběh se dosti podobá jedné povídce Johna Buchana, jejíž hrdina byl divochy uctíván i bez skafandru.

Geniální Superstimulátor předvádí „zpomalený svět“ z pohledu muže, kterému bylo umožněno využít čas x-krát intenzivněji, ale nemůže se nyní rozběhnout, aniž by na něm nevzplály šaty. Povídka byla, jak její vypravěč tvrdí, vytvořena v neuvěřitelně krátkém čase a právě pod vlivem titulního „superstimulátoru“. V knize Superaktivátor vydané roku 2003 nazvala jiná překladatelka Lydia Stohrová tentýž vynález právě „superaktivátorem“.

Prázdniny pana Ledbettera jsou realistický příběh obyčejný človíčka, jenž se dostane do ohniska dobrodružství, aniž je s to chod příhod příliš ovlivnit. Kdyby psal Wells pouze takto dobře, už bychom se o něm neučili.

Odcizené tělo je určitou variantou Wellsovy starší povídky Příběh Gottfrieda Plattnera a „záhrobí“ zde zobrazené není po přečtení nikdy zapomenutelně. Poklad pana Brishera je jednou z více Wellsových povídek o objevení pokladu; i v tomto případě je šťastlivec smolařem, i když… Následuje ještě jeden zvrat. Srdce slečny Winchelseaové realisticky líčí jedno milostné rozčarování a pro život typické rozpouštění citu v nicotu.

Sen o konci světa? Tato závěrečná povídka působí velmi překvapivě. Máme silný pocit, že se podobný sen opravdu zdál (i kdyby pod vlivem nějaké drogy) a děj směřuje k sadistické pointě. U ní se nelze vyhnout srovnání s motivem z Burroughsových příběhů o podzemním světě Pellucudaru. Autor Tarzana bezostyšně využil pointu Wellsova vyprávění a rozvinul odporný motiv lidi oklovávajících ptáků v cosi ještě přízračnějšího. H. G. Wells náleží k zakladatelům science fiction, ale nepochybně tíhl i k deziluzi a hororu.

Většina povídek je nově přeložena, ale využity byly i starší překlady Františka Gela a Vladimíra Svobody z knih Povídky s X a Válka světů a jiné příběhy z neskutečna.

 

Strůjci nových časů. Sebrané povídky H. G. Wellse. Přeložili Zdeněk Beran, František Gel, Markéta Musilová a Vladimír Svoboda. Ve společnosti Albatros Media vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 424 stran

Po 36 natáčecích dnech padla na začátku července poslední klapka nového filmu polské režisérky Agnieszky Holland Šarlatán, ve kterém ztvárňuje hlavní roli léčitele herec Ivan Trojan. Ve filmu se objeví také jeho syn Josef. Scénář napsal Marek Epstein.

Poslední klapka filmu Šarlatán patřila mladé verzi léčitele Jana Mikoláška, osmnáctiletému Josefu Trojanovi. Jelikož jde o životopisné drama inspirované léčitelem, který zasvětil svůj život péči o nemocné, právě on ztvárnil „šarlatána“ v nejmladším věku, kdy na své léčitelské schopnosti přichází a učí se od jiných.

Dalších několik desítek let života již potom obsáhl Ivan Trojan. „Myslím si, že je to nejlepší scénář, jaký kdy Marek Epstein napsal. Zároveň to bylo to nejnáročnější, co jsem kdy točil. Obsáhl jsem tři věková období, ta postava je velmi rozporuplná a scénář se pohyboval v několika časových rovinách, takže jsem musel být velmi dobře připravený,“ říká Ivan Trojan.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Film je inspirován skutečnými osudy léčitele Jana Mikoláška, na kterého se v průběhu několika desetiletí obracely s prosbou o pomoc tisíce lidí ze všech společenských vrstev včetně nejvýznamnějších osobností politického i kulturního života.

„Jeho schopnosti a určitou jinakost lidé obdivovali, ale mnohdy také nepřijímali. Vznikalo tam tak drama, odehrávající se mezi ním a okolním světem. A ovlivňovalo jej také jeho vnitřní drama… Uměl pomoct lidem, ale zároveň si uvědomoval, že potřebuje pomoct i sám sobě,“ dodává Trojan.

Roli léčitelova asistenta si zahrál slovenský herec Juraj Loj. „Nikdy jsem nehrál postavu takového rozsahu a v životě by mě nenapadlo, že moje, v tomto ohledu, filmová prvotina bude právě s Agnieszkou Holland a Ivanem Trojanem. Je to obrovská zkušenost,“ říká Loj.

Polská režisérka Agnieszka Holland u nás v roce 1971 absolvovala pražskou FAMU. Za film Hořící keř z roku 2013 získala Českého lva za nejlepší režii a zároveň cenu filmových fanoušků i Cenu filmové kritiky.

„Mám velmi dobrou zkušenost s českými štáby. Možná k tomu přispívá i fakt, že jsem sama tak trochu Češka, znám tuhle zemi, mám tady nějakou minulost, mluvím česky, všichni mě tady berou za svou, takže točit tady je vždy velmi příjemné,“ zdůrazňuje.

Do českých kin by měl snímek dorazit počátkem příštího roku.

Už začátkem září vypukne pátý ročník Divadelního festivalu Kutná Hora. Festival pořádán Divadlem X10 se koná v pátek 6. a v sobotu 7. září. Zve na netradiční prezentaci autorského divadla v mezinárodním měřítku s důrazem na aktuální témata. Vše se bude odehrávat v interiérech Sedleckého pivovaru, ale také venku, například na Palackého náměstí.

„Těšit se můžete na to nejlepší ze současného nezávislého divadla, například na A Studio Rubín, bratislavské divadlo S.T.O.K.A, ale také na umělce z Itálie a Polska a samozřejmě Divadlo X10. Na Palackého náměstí pak vystoupí jedny z nejlepších divadel pro děti Toy Machine nebo LokVar,“ zdůrazňuje Lenka Havlíková, ředitelka Divadla X10.

„Na své by si mohli přijít i milovníci netradičních míst díky Sedleckému pivovaru. Do jeho prostor má veřejnost přístup pouze výjimečně a nyní se v něm budou odehrávat všechny festivalové inscenace kromě pohádek,“ říká Havlíková.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Kromě divadelních představení čekají návštěvníky také diskuse s divadelními režiséry (Blaho Uhlár, Jan Nebeský a Jan Frič), diskuse o nezávislém evropském divadle nebo pohybovém divadle v České republice a Rusku. I tento rok bude možné vidět inscenaci, která vznikne přímo na festivalu, tentokrát v podání Kultu hanby a bude jej zakončovat.

„Letos chceme festival pojmout i jako setkání zaměřené na rozvoj spolupráce mezi jednotlivými umělci a soubory, zveme také studenty divadelních škol, aby se s námi na něm podíleli,“ dodává Havlíková.

Divadelní festival Kutná Hora založili v roce 2015 kulturní manažer Kryštof Koláček společně s enfant terrible české divadelní kritiky Vojtěchem Varyšem. Divadelní festival pořádal od jeho vzniku spolek Kulturní invaze. Divadlo X10 se festivalu účastnilo od jeho počátku, v roce 2018 bylo spolupořadatelem a od roku 2019 jej plně převzalo.

Stránky festivalu najdete ZDE.

Kniha o Kafkovi a Praze puntičkářsky vyznačuje, kde všude spisovatel pobýval, Juliana Barnese provokuje nespolehlivost lidské paměti a román Anglické roky nastoluje otázku, zda se dá vylhat pravdivost literárního díla.

 

Franz Kafka a Praha. Literární průvodce Haralda Salfellnera (Vitalis 2019/ překlad Pavel Cink)

Jestli jste už absolvovali třídílný Kafkův životopis od Reinera Stacha, dopřejte si malou repetici soustředěnou na pražský místopis. Objevné dobové fotografie a dokumenty až puntičkářsky vyznačují časovou stopu, jíž klasik svým životem přežehnal město nad Vltavou. Jakoby mimochodem si uvědomíte, jak se do tváře Prahy zakously boje na konci druhé světové války a způsobily například to, že dům, kde Kafka napsal svou slavnou povídku Ortel, zmizel. Stojí tam hotel InterContinental. Zopakujete si také, že v budově současného amerického velvyslanectví dostal Franz poprvé chrlení krve. Na domě ve Skořepce č. 1 budete pak marně hledat desku, že se tam poprvé sešel s Bauerovou a že tam žil Max Brod.

 

Julian Barnes: Jediný příběh (Odeon 2019/ překlad Petr Fantys)

Jestli jste měli to štěstí a přečetli jste si Barnesovu (1946) knihu Flaubertův papoušek, budete jeho posledním románem poněkud zklamáni. Neubylo stylistické brilance ani poctivé reflexe, pouze se vytratilo pevné historické pozadí. Je sice jasné, že ústřední milenecká dvojice reaguje svým vztahem na konzervativní upjatost anglické společnosti uprostřed šedesátých let, dosavadní stereotypy praskají ve švech, leč společenský kontext autora až tak nezajímá. Provokuje jej více nespolehlivost lidské paměti, alibistická hra motivů našeho jednání, šalebnost zamilovanosti a lásky, dialektika náhody a záměrnosti v osudech lidí. Příklad toho, jak se dá napsat silný milostný příběh bez explicitních sexuálních scén. Nic pro voyeury! 

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Norbert Gstrein: Anglické roky (Prostor 2019/ překlad Radovan Charvát)

Jestli si chcete zopakovat téma židovských úniků před nacismem z kontinentální Evropy do Anglie a dále, tento dvacet let starý román rakouského spisovatele vám poskytne obšírnou příležitost. Gstrein však nepopisuje jen poměry v záchytných táborech Albionu, přemýšlí svým psaním o tom, zda lze někomu ukrást jeho minulost a navázat na ni bez následků pro vlastní identitu. Dá se vylhat pravdivost literárního díla? Jsme to, co z nás vnímá naše okolí? Dlouhá souvětí plynou jako čas, není třeba spěchat, minulost neuteče, ledaže ji zapomeneme. Znovu je tu hra s vyprávěním, s vypravěčem, se závazností fikce. Redukuje literatura život, nebo je naopak schopna jej zmnožovat? Jsou spisovatelé mýtomani?

Fotbalisté Slavie zvládli vítězně generálku na novou sezonu. Obhájce ligového titulu na stadionu na Střížkově rozdrtil jiný pražský celek druholigový Žižkov 6:0. Premiérový gól si hned při prvním startu v červenobílém dresu připsala nejnovější posila Nicolae Stanciu, který odehrál druhý poločas. Prvně ve slávistických barvách skóroval i Júsuf Hilál, další branky dali Mick van Buren, Vladimír Coufal, Alexandru Baluta a Tomáš Holeš.