1,407 článků mezi dny 1.8.2019 a 31.8.2019

Publikací „Exilový orloj. Nezapomínky“ (2019) s ilustracemi Clary Istlerové navázal Karel Hvížďala především na dva svazky fejetonů a esejů Osmý den týdne (2015) a Dobře mrtvý dědeček (2017). Tři tyhle knihy nenahrazují snad úplně jeho autobiografii, ale jde o jakýsi „životopis skromného“ proložený mimo jiné aktuálními zamyšleními.

V přítomném svazku píše Karel Hvížďala především o těch, s nimiž jej propojila zkušenost exilu. Tam žil (právě) tucet let, nicméně zachycených osobností je víc. Celkových 28 kapitol předkládá dosti ucelený obraz let osmdesátých a konce let sedmdesátých. Nelze přitom říct, že by se Hvížďala oněm kamarádům zpětně podbízel a současně od něj leda stěží můžeme očekávat, že vytáhne vědro špíny. Výsledek je až noblesně korektní, nic však nelakující. Karel Hvížďala – i navzdory některým zklamáním – má prostě ony osobnosti rád.

Výtečně to lze ilustrovat na Pavlu Landovském, jemuž je věnována prostřední, čtrnáctá kapitola Intelektuál s maskou křupana. Hvížďala jej znal od samého začátku šedesátých let a nepochybuje o zvláštní „přírodnosti“ jeho vrozené inteligence. „Lanďák“ byl opakem pozéra. A navzdory zjednodušujícímu titulu kapitoly nebyl ani tak křupan jako bijec všeho uměle falešného. Jeho revolta přitom plynula z určité niterné úzkosti, kterou ostatní sotva kdy zahlédli. Hvížďala v tomto smyslu cituje Pavla Landovského: „Můj humor častokrát vycházel z toho, že bych nejraději brečel, ale nedal jsem to znát, a naopak lidi začal bavit, protože jsem měl hrozně rád, když se smějou. To na mě působilo hojivě.“

Karel Hvížďala znal Pavla Landovského takřka půl století a první rozhovor s ním vedl již roku 1969 pro Mladý svět. Ten jej otiskl v momentě vrcholné hercovy slávy, kdy „naturbuš“ zářil stejně v „Činoheráku“ jako ve filmech. Dodnes stačí Hvížďalovi k hercově charakteristice v podstatě jen jediná věta: „Byl jako houba, všechnu zkušenost do sebe nasával z druhých: měl dobré oči, fantazii a paměť pro situace, které pak s chutí trochu karikované předváděl...“ A po chvíli už jen dodá: „I jiným jeho pozdějším kamarádům chvíli trvalo, než pochopili, že Pavlova jistá exaltovanost není hraná, ale jeho přirozenou pohonnou směsí. Proto mohl i kníže Karel Schwarzenberg po hercově smrti prohlásit, že patřil k jeho nejlepším kamarádům, i když on sám má vrozenou poker face.“

Karel Hvížďala v knize vzpomíná na pětidenní, na Hrádečku realizované natáčení známé Audience v režii Luboše Pistoria i na daleko pozdější zrod jejich společné knihy Soukromá vzpoura (podzim 1987 ve Frankfurtu). „Pavel mi vynadal, že jsem udělal rozhovor s Václavem Havlem, a na něj, na starého kamaráda, kašlu.“ Tady je ovšem na místě spolu s Hvížďalou upřesnit, že Soukromá vzpoura není zcela použitelný historický pramen, ostatně Václav Havel mu k tomu napsal: „Klidně to pusťte do světa tak, jak to je, snad jen v nějakém doslovu či ediční poznámce můžete decentně naznačit, že Lanďák je mistr v dobásňování skutečnosti a že je to třeba občas brát spíš jako beletrii než jako historický materiál.“

Když knihu o „soukromé vzpouře“ ve Vídni autorizovali, byl to právě Landovský, kdo Hvížďalovi doporučil, aby realizoval také knižní rozhovor s Karlem Schwarzenbergem. Tím přecházíme k dalším a dalším aktérům práce letošní a bilanční. Jistěže autor těží i z více než třicítky svých knižních rozhovorů, ale dojde přečasto i na momenty, které se tam nevešly či byly z nějakého důvodu původně „vystřiženy“. Čtivě, stručně a pravdivě k nám tak z Exilového orloje „promlouvají“ Milan Kundera i Josef Škvorecký, Arnošt Lustig i Jiří Gruša, jistěže Václav Bělohradský a rovněž Jan Kaplický, Pavel Šrut, Josef Topol, Karel Kryl či Karol Sidon. Autor přitom své kamarády ani vzdáleně „nenasekal“ do uzavřených kapitol. Naopak! Roli při jeho psaní hrály asociace, a to někdy jen zpola vědomé. Psaní ostatně pro Karla Hvížďalu, jak sám přiznává, zůstává formou magie, skrz níž dává moc „svým hrůzám i touhám“.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Nakladatel knihy Zdenko Pavelka v závěrečné poznámce upřesňuje: „Osmý den týdne byl především jakousi poctou Hvížďalově babičce Bohumile Maštalířové, rozené Mallottové, druhá Hvížďalova vzpomínková kniha je připsána jejímu muži Václavu Maštalířovi, jehož předci se psali Mastalier a...“ A nápad na tuto knihu třetí? „Karel s ním přišel někdy během cest za čtenáři.“ Magdalena Deiml z nakladatelství Mladá fronta mu totiž nabídla besedy v knihovnách, těch cest bylo nakonec nepočítaně a „darovaly nám čas na povídání v autě i ve vlacích“.

Po právu má Pavelka Exilový orloj – i předchozí dvě autobiografické knížky – za „výjimečné memoáry“. Výjimečné i tím, že autor jen zřídka vypráví o sobě, a když to přece dělá (hlavně v závěrečné povídce Soňa), změní si cudně jméno. „Píše tak především o lidech, kteří pro něj něco znamenali, od kterých se učil životu a s nimiž prožil okamžiky, které mu paměť uchovává jako pokladnice drahokamy.“

 

Karel Hvížďala: Exilový orloj. Nezapomínky. Ilustrace Clara Istlerová. Vydalo nakladatelství Novela bohemica. Praha 2019. 280 stran.

Na čínském blogu china-aerospace.blog se objevil článek od Jeana Devilla, který převzal a komentoval poslední zprávu FutureAerospace - Commercial Space Investment Race, ze které také pocházejí dále uváděné číselné údaje. Originál zprávy v mandarínské čínštině je dostupný na webu - [1] nebo [2]. Čínský NewSpace roste, ale kdo jej subvencuje? Pozorovatelé kosmického průmyslu obecně uvědomují, že do čínského New Space, který v současné době čítá něco mezi 50 až 100 společností (v závislosti na definici “NewSpace”), se nalévá velký proud investic. Jen v samotném roce 2018 bylo do čínských start-upů investováno 2,1 miliardy čínských jüanů - RMB (cca 300 mil. USD). Ale odkud se tento kapitál bere? Kteří investoři jsou oporou čínského NewSpace? FutureAerospace, v Pekingu sídlící investorská a konsultační společnost, právě publikovala zprávu Commercial Space Investment Race, která nabízí některé odpovědi na zmíněné otázky. Níže jsou uvedeny přeložené hlavní body této zprávy.

Elon Musk se vyjádřil k tématice potenciálně nebezpečných asteroidů. V neděli na Twitteru uvedl, že „Zemi nakonec zasáhne velká skála a v současné době nemáme žádnou obranu.“ Toto zlověstné varování přišlo jako reakce na příspěvek Joe Rogana, který sdílel článek britského bulvárního deníku The ...

Inscenaci na pomezí divadla a filmu s názvem Putinovi agenti připravuje na začátek října divadelní soubor Temporary Collective, který se v čele s režisérkou Petrou Tejnorovou věnuje vždy aktuálním společenským tématům, má tentokrát v hledáčku ruské tajné služby. Inscenace volně vychází ze stejnojmenné knihy Ondřeje Kundry a je založena na výzkumu vlivu ruských tajných služeb u nás.

Dějovou linku inscenace tvoří případ jediného odhaleného ruského agenta po roce 1989 Roberta Rachardža. Jedná se o inscenaci v žánru live cinema: každý večer se dvě stovky diváků stanou součásti živého kina a na vlastní kůži pocítí praktiky agentů. Film totiž vzniká přímo před zraky publika.

V žánru live cinema dochází k propojení divadelního jazyka a filmové technologie. „Již v předešlých projektech jsem se žánrem live cinema zabývala. Od začátku mě fascinoval, a ačkoliv v zahraničí už byl všude silně rozšířen, u nás se o něm příliš nevědělo. Na live cinema mě baví zejména rozpor mezi tím, co se reálně odehrává na jevišti a tím, co divák vidí na plátně. Film, potažmo obraz, přestože vypadá zcela reálně, umí dokonale lhát. Umí podávat důkaz i o tom, co se nikdy nestalo. Celé je to jedna velká hra, ve které účinkuje jeden herec a v komparzu se objeví tak trochu celá naše země a její občané,“ vysvětluje režisérka inscenace Petra Tejnorová

Život českého občana Roberta Rachardža, psychologa rusko-indonéského původu, nese rysy doslova hollywoodského špionážního příběhu. Podařilo se mu proniknout ke špičkám české armády a politiky a následně za velmi dramatických podmínek beze stop zmizet ze země. A přestože se celý případ odehrál před deseti lety, dodnes se o něm objevují stále nové informace.

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

„Proč se zabýváme tématem ruských tajných služeb u nás? Protože naše bezpečnostní služby o nich hovoří každoročně jako o největším nebezpečí. Protože ruská ambasáda v Praze je největší v celé Evropě. Protože se lidem hájícím ruské zájmy daří celkem snadno pronikat ke špičkám české politiky a byznysu,“ vysvětluje dramaturg inscenace Jan Tošovský.

Inscenace bude uvedena v premiéře 8. října a následně v reprízách 9. a 10. října v divadle Jatka78.

Temporary Collective je nezávislá platforma kolem režisérky Petry Tejnorové, která se dlouhodobě se věnuje dokumentárnímu divadlu, fyzickému a autorskému divadlu, divadelním sondám do různých společenských a sociálních vrstev. Jako autorka a režisérka spolupracovala například s Národním divadlem, Dejvickým divadlem, HaDivadlem, Divadlem Archa, Divadlem PONEC či Studiem ALTA.