80 článků ze ČTVRTKA 15.8.2019

Mluví-li se o českých držitelích Nobelovy ceny, zpravidla padnou jména Jaroslavů Heyrovského a Seiferta. České země však světu daly více laureátů tohoto ocenění, i když ne všichni měli jako svůj rodný jazyk češtinu. 15. srpna 1896 se v pražské Petrské ulici narodila holčička, kterou rodiče pojmenovali Gerty Theresa. V prosinci téhož roku jen o dva...

Když Anna Mautnerová ve své knize Každý má svého vraha, která loni vyšla v nakladatelství Sumbalon, napsala, že český antikomunismus je zvláštním návratem ke studené válce, zarazilo mne to. Pro úplnost dodávám, že autorka je vynikající germanistka i spisovatelka, předlistopadový režim ji vykázal ke koštěti, hadru a kbelíku. Žel i trpké polistopadové zkušenosti ji přiměly, aby raději pro svoji tvorbu přijala pseudonym.

 

Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Nejbědnější a nejkřehčí ze všech tvorů je člověk, i když je zároveň tvorem nejnadutějším. Michel de Montaigne, Eseje

 

Minulý týden jsem zaběhla před deštěm do jedné pražské kavárny v centru města, ač se kavárnám s televizí vyhýbám, tentokrát jsem neměla na vybranou; na obrazovce se objevil záběr z ruské tajgy zachvácené plameny, jakýsi muž v kavárně k tomu nahlas cynicky poznamenal: Rusákům je teplíčko, co?! Vykázán nebyl, naopak, jeho poznámku několik hostů souhlasně přijalo jako vtipnou…

Znechuceně jsem vyšla do deště a koupila si noviny, o tragédii poblíž Krasnojarska a Irkutska, kde hoří miliony hektarů půdy, většina deníků krátce informovala na třetí čtvrté stránce, přední místa ovládlo kvarteto Zeman, Babiš, Hamáček a jeho favorit na ministra kultury! V televizních zprávách sice občas promluví nějaký znalec ruských poměrů, většinou vyjmenuje všechna tamní pochybení, slovy kritiky nešetří a horlivě přikyvuje na další restrikce.

Avšak podobná pochybení ve spřátelených zemích se přecházejí bez většího povšimnutí, jen namátkou připomínám, že nedávno ve Francii při policejním zásahu proti žlutým vestám, o nichž českým médiím také do hovoru moc nebylo, došlo k těžkým úrazům, jeden demonstrující po zásahu gumovým projektilem oslepl, mnozí byli podobně těžce zraněni… Rány jako by zkrátka bolely jinak od ruské a francouzské policie – nikoliv, bolí stejně.  Anna Mautnerová takovým postojům ve své knize říká špatně čitelný boj se zlem.     

V této souvislosti se nemohu ubránit pocitu, že ti, co kdysi na věčné časy milovali SSSR, nyní nenávidí Rusko. Obojí je i bylo výhodné, první před Listopadem, druhé teď. Znepokojení z russophobie panuje i ve francouzském intelektuálním prostředí, za všechny jmenuji alespoň známého filozofa a historika Emmanuela Todda, který v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France-Culture loni v dubnu prohlásil, že i pokud je Rusko „démocratie autoritaire“, přesto je Vladimir Putin řádně „zvolen“. A vyslovil své velké obavy ze skutečnosti, že ať řekne Rusko cokoliv, je to vždy jen a jen „la parole de Satan“, slovo Satanovo.

Mnohé české protiruské vystupování působí až komicky, vzpomínám si na literární večer, který proběhl před pěti lety ke konci ledna, známý novinář a komentátor tehdy vehementně tvrdil, že Osvětim neosvobodili Rusové, ale Ukrajinský front, a tudíž Ukrajinci, podotýkám, že v té době se to – vzhledem k Majdanu – (pře)velice hodilo. Jenže chyba lávky, Rudá armáda nebyla nikdy formována na národnostním principu, a každý front nesl jméno území, kde byl nasazen do bojů, Ukrajinský front tedy proto, že bojoval na Ukrajině, odkud postoupil do Polska, až k Osvětimi! A když letos v lednu obdobně známý český intelektuál při podobné příležitosti neváhal stejně úporně tvrdit, že žluté vesty jsou organizovány ruskými agenty, kteří prý v hojném počtu operují v Paříži, tak to už věru připomíná frašku, resp. éru mandelinky bramborové a zákeřných imperialistů

V tomto kontextu musím žel znovu konstatovat, že francouzští novináři informují o dění nejen ve vlastní zemi, ale i v Rusku i jinde, podstatně lépe, objektivněji a kultivovaněji, asi si více berou k srdci, co napsal Montaigne ve svých Esejích, a nepřizpůsobují si namyšleně pravdu, jak se jim to právě hodí; píší a referují o ruské tragédii na prvních stánkách svých deníků, píší o zoufalství obyvatel, o uhořelých zvířatech, o jiných, která před smrtí v plamenech panicky hledají úkryt ve městech a vesnicích. Zatímco české noviny věnují pozornost okrádání turistů na dovolených, ceně brambor nebo kam Češi nejraději jezdí na prázdniny… atd. atp. Kdo si nevyhledá na internetu, neví.

Deník Libération z 30. července píše o jednom z největších požárů v zemi, o hustém dýmu, který se drží nad Tomskem i Jekatěrinburgem a tamní obyvatelé často vycházejí v kyslíkových maskách. Obdobnou reportáž na předních stránkách přinesl i deník Le Monde z 1. srpna, rozhlas a televize vysílají reportáže z míst připomínajících apokalypsu; bezmocní lidé zoufale vzpínají ruce k Putinovi a prosí, aby je neopouštěl, ten vyčerpaně slibuje, že se do postižené oblasti brzy vrátí. Nad tím, proč se Vladimir Vladimirovič těší ve své zemi navzdory všemu stále značné důvěře, není třeba příliš mudrovat.

Nad čím však zůstává rozum stát, že nikdo z našich komentátorů se nezmíní o tom, co je zřejmé, že Rusko vzhledem ke své historii, ke své hrůzné zkušenosti nemůže mít přece po třiceti letech to, čemu se říká standardní demokracie, jaká existuje v západní Evropě. A navíc, promiňte, nejsem advocatus diaboli, ale jedno je jisté, že po rozpadu SSSR se přece Rusku nedostalo ani zdaleka takové podpory ze Západu, žádný Marshall nebyl po ruce, jako byl kdysi pro nacistické Německo či jiné země postižené fašismem. Rusko přece žilo v komunistickém režimu skoro jedno století! A nelze také zapomenout, jak úporně se Rusové tomu režimu bránili v občanské válce, trvající několik let, tehdy padly miliony ozbrojených odpůrců i civilistů…

{loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Stále jen hystericky poukazovat na jeho stinné stránky, nevraživě útočit při každé příležitosti, podceňovat, sankcionovat a šmahem té zemi přičítat všechno zlé, slovy Emmanuela Todda diaboliser, nepovede k ničemu dobrému. Přisuzovat dnešnímu Rusku jen roli zlého vlka je přinejmenším přehnané. A přehlížet ekologickou tragédii, kdy se Sibiř změnila v kalamitu, nenabídnout pomoc (než text vyjde, tak se možná nějaká zpráva o pomoci také kmitne, zatím jsem o ní neslyšela ani z doslechu!), dokonce si utahovat z toho, že v Rusku je zle, o tom by mohl platit výrok Napoleonova ministra Josefa Fouché, který v souvislosti s jistou politickou událostí pronesl výrok, jenž vešel do dějin: Sire, to je něco horšího než zločin, to je hloupost.

Z opovrhované, izolované země, protože tato tendence stále pokračuje, se může stát mučednice. A se všemi (i nebezpečnými) důsledky! Už ve Světové revoluci varoval T. G. Masaryk, že negativistická politika vůči Rusku podle zásady čím hůř, tím lépe nemůže přinést nic dobrého. Masaryk velice dobře rozuměl ruským poměrům, bolševiky chápal jako děti carismu, a přesto byl zastáncem humánních postojů (i humanitární pomoci!) a před izolovaností té země naléhavě varoval. A ne nadarmo Dostojevský i Camus ve svých dílech upozorňují, že v důsledku odcizení se stává svět absurdním. A co platí pro člověka, platí i pro zemi. I pro Rusko. V plamenech.                       

P.S. Televize přináší zprávy o masakru v texaském El Pasu a v ohijském Daytonu, o protestech v Moskvě, na zprávy z nešťastné tajgy se hned tak nedostane. To vím jistě. A ještě malé upřesnění, sotva jsem dopsala text, Trump brnknul Putinovi a nabídl mu pomoc, doufejme, že nejde jen o licoměrnou nabídku…

 

Autorka je spisovatelka. 

Původní anketa vydržela na našem webu necelého čtvrt roku a už ji nahrazuje nové otázka - tentokrát velmi aktuální. Nevymyslel ji nikdo z naší redakce - s nápadem přišel náš čtenář, který do komentářů pod články přispívá pod nickem pbpitko, kterému tímto děkujeme za inspiraci. Před pár dny jsme vydali článek, který se podrobně věnuje čtyřem lokalitám, které NASA vytipovala na povrchu planetky Bennu pro odběr vzorků sondou OSIRIS-REx. V dalších měsících se NASA na základě detailnějších analýz rozhodne, kterou lokalitu vybere. Ale zkuste si představit, že byste o výběru rozhodovali Vy - jaká lokalita by vyhrála? Rozhodovat se můžete na základě informací uvedených v článku. A jelikož NASA vybere hlavní a záložní oblast, můžete i Vy v anketě označit dvě možnosti (ale již bez rozlišení na hlavní a záložní).

Najdete v něm ale i nabídku výletů v národních parcích, aplikaci pro poznávání druhů a závěrem pozvánku na letošní 45. ročník festivalu Ekofilm, který má jako hlavní téma přírodu - naše dědictví.Další číslo našeho elektronickéhoZpravodaje se věnuje především invazním druhům. Invazní druhy se šíří do naší přírody a díky svým schopnostem se... ...