94 článků z PONDĚLÍ 26.8.2019

Vídeňské komposty fungují jako ochránce klimatu. Město navíc kompost zdarma nebo za malý poplatek rozdává zájemcům a samo jej také využívá při péči o městskou zeleň.Jeden milion tun kompostu - to je množství, které se ve Vídni nasbíralo od zavedení svozu bioodpadu v roce 1991. Ten pochází třeba ze slupek od okurek, ohryzků od jablek, salátových listů, spadaného... ...

Zástupci českého Ministerstvo životního prostředí se v minulém týdnu setkali na mimořádném jednání k Turowu se svými polskými protějšky. Mimořádné jednání vyvolala česká strana na základě nedávného, z pohledu českých zástupců, nezákonného vydání změny územního plánu města Bogatynia. Polská strana při jeho vydání nečekala na řádné ukončení... ...

Ministerstvo životního prostředí vyhlásilo Výzvy pro předkládání žádostí o poskytnutí podpory v rámci nově schváleného programu Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny. Program slouží zejména na adaptaci proti změně klimatu a boji proti suchu, podporuje širokou škálu opatření pro zadržení vody v krajině, ale také proti invazním druhům. Pro externí... ...

Moderním přístupům k omezení následků sucha a k zajištění vody v krajině a ve vodních zdrojích se věnovala dnešní konference Voda v krajině 21. století v Českých Budějovicích. V rámci agrosalonu Země živitelka ji pořádalo Ministerstvo zemědělství (MZe) a zúčastnili se jí představitelé české vlády v čele s premiérem Andrejem Babišem a odborníci z České... ...

Sbalit, aniž byste věděli, kam pořádně jedete a na jak dlouho, není úkol zase tak těžký. Za předpokladu, že máte základní informaci: prvním cílem bude Španělsko. Prověřená lokalita zvítězila nad jinými lákavými nabídkami. No, „zvítězila“ asi není to přesné slovo. „Řecko ne, Tenerife,“ jásám s myšlenkou, že se konečně podívám na Kanáry, v Puertu de la Cruz je kurz španělštiny, a to je jedno z kritérií.

Přesto, když se Miroslav vytasí s nápadem letět na Kubu, pláču radostí škola neškola. Pravda, je tam sice období dešťů, takže cena za zájezd slezla na letošní minimum, ale na internetu píšou, že slejvák přichází jen večer. „Kvůli pár dnům volna se mi nechce letět tak dlouho,“ zabíjí zanedlouho sny Miroslav.

Objednáváme hotel ve francouzském Nimes, mám radost, že se podíváme do San Tropez. Jenže další pracovní povinnosti nás zastihnou ještě pár hodin před odjezdem. Vyrážíme rovnou z redakce a je jasné, že do 1370 km vzdáleného cíle to nestihneme. A v pondělí už mi začíná kurz v městečku Roses.

„Vezmeme to přes Curych,“ mění trasu Miroslav a oželí tak jeden zaplacený nocleh. Ve Švýcarsku jsem ještě nebyla, a tak se těším. Těší se i syn Mireček, který v Curychu studuje. Do města dojedeme celkem bez problémů za sedm hodin (sic! Ještě dvě hodiny a byli bychom na Kubě!).

Navigace ukazuje k hotelu, ale pak začne přepočítávat. Honí nás, mrcha, kolem a kolem, jednosměrka střídá jednosměrku v uličkách plných cizokrajných restaurací. Miroslav vyráží navázat „styk s místním obyvatelstvem“. Nedaří se. Jeden neví, druhý mluví italsky, třetí neví… A pak má můj muž ten spásný nápad: změní číslo popisné za lomítkem za číslo před. Hodinu po příjezdu do Curychu konečně dorážíme do hotelu.

„Vy ale máte ubytování objednané až na zítřek,“ dorazí nás recepční. Už nám v minulosti dvakrát uletělo letadlo, ujel vlak a teď, pro změnu, propadne druhé ubytování? Mladík za pultem je nadmíru ochotný. Snaží se dovolat na rezervační systém, aby nám vrátili platbu a nahradili ji tou dnešní. Jenže telefon vyhrává melodii a vzteklý a unavený Miroslav mává kreditkou a vykřikuje, že už chce být na pokoji a ať se na to recepční vykašle.

Manželé PavloviSnaživý muž to ale nevzdává, proti vrtochům svých hostů je zřejmě odolný a taky slyší mou intonaci, když svého muže napomínám, ať vydrží pět minut. Ten snědý chlapec ale ví, jak na to. Jednou rukou trpělivě drží sluchátko, druhou Mirkovi podává klíče od garáže. Manžel odchází zaparkovat...  Drama ale pokračuje. „Už to chtěli zrušit, ale nemohli se vašemu muži dovolat,“ mračí už se recepční. Miroslav je zřejmě v té garáži! Zanedlouho se ale vrací a směje se na mě. Rezervace je vyřízená.

Jenže zatímco my už máme kde přenocovat, auto, kterému přezdíváme Červenej, je na tom o poznání hůř. „Garáž jsem našel, ale čip nefunguje,“ oznamuje Mirek. To už se zapojí i druhý recepční a vyráží na pomoc s náhradním čipem.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

O deset minut později už sedíme se synem Mirečkem v jeho oblíbené restauraci. Asi nemusím dodávat, že zcela vyřízení. Ano, představovala jsem si večeři v centru Curychu. Místo toho jsme někde na okraji, v liduprázdné ulici, jíž dominuje zadní východ z kina. V jedenáct hodin už nikdo z nás (kromě mladého Mirečka) nemáme sílu jet dvacet minut tramvají do centra plného lidí, kteří přišli na slavnosti, jež se prý konají jen jednou za tři roky.

„To nevadí, zítra se podíváme do Lucernu,“ navrhuje syn a ukazuje mi fotky nádherného starého mostu. Víte ale, že „zítra může být všechno jinak“?