37 článků ze SOBOTY 12.10.2019

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus.

Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce.

Ukázka z knihy:

Kapitola sedmá

BOHYNĚ

Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.

            „Miloval jsem svou ženu vůbec?“

            Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.

            Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.

            V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.

            Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“

            Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.

            „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“

            Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.

            Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.

            A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.

            Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.

 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.

            Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.

            Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“

            „A proč?“

            „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“

            „Jaký asi má být takový ideální otec?“

            „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“

            Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.

            „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“

            Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“

            Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.

            Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.

            Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.

            Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…

 

Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.

 

Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Před pár dny se objevily spekulace o tom, že by loď Starliner od firmy Boeing mohla na nepilotovanou zkušební misi OFT vyrazit 17. prosince letošního roku. Nyní můžeme tyto informace považovat za oficiální, jelikož NASA zveřejnila aktualizaci harmonogramu zkoušek této lodi. V něm jsme se dozvěděli, že 4. listopadu by mělo dojít ke zkoušce záchranného systému, když loď čeká na rampě. Zkouška reakce na havárii na rampě se bude provádět v Novém Mexiku na základně White Sands. Nepilotovaná testovací mise OFT by měla následovat v již zmíněném termínu, tedy 17. prosince. O start z vypouštěcího komplexu 41 Mysu Canaveral se postará raketa Atlas V.

Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof vyhlásila OSN již v roce 1989 a připomínáme si ho od roku 1990. Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof od svého vyhlášení až do roku 2010 připadal na každou druhou říjnovou středu. Od roku 2010 je Mezinárodní den za omezení přírodních katastrof stanoven na 12. října. Co nám má tento den Mezinárodní... ...

V obchodech už najdeme dýně v průběhu celého roku a nemusíme na ně čekat až na podzim...Nicméně právě na podzim jsou dýně obvykle od lokálních pěstitelů, jsou nejčerstvější a nabídka druhů nekončí u hokkaido a máslové dýně. V obchodech Tesco si na podzim můžete vybrat z mnoha druhů, aby vám přinesly co nejvíce radosti v kuchyni, i při výzdobě domu a... ...

Slavnostním předáváním cen vítězným snímkům dnes v pátek 11. října v Brně vrcholí 45. ročník mezinárodního filmového festivalu EKOFILM, který pořádá Ministerstvo životního prostředí. Cenu od mezinárodní poroty si odnáší pět filmů. Hlavní Cenu ministra životního prostředí Richarda Brabce získal americký snímek Kifaru o keňských strážcích posledního... ...

Jsem lesník, taxátor, pohybující se trvale v terénu. Na Šumavě jsem začínal v roce 1966.Ze své praxe se omezím jen na souvislosti s Národním parkem Šumava(dále jen NPŠ). Podílel jsem se zde na stanovištní typizaci, byl jsem specializován na ochranu lesa proti jeho rozpadu a zachování jeho funkcí. Před mýma očima se odehrávaly škody po kalamitách větrných,... ...

Nová studie vědců z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy prokazuje, že dlouhodobě ubývající hmyz lze chránit poměrně jednoduchým opatřením. Při letních toulkách krajinou jste si možná všimli, že části některých luk zůstaly neposečeny. Nejedná se však o lajdáctví zemědělců, kteří na loukách hospodaří, ale o záměr. Ponechávání neposečených... ...

Neposečené části luk pomáhají zvýšit nejenom množství hmyzu, ale i druhovou pestrost 7.10.2019 Dokládá to nová studie vědců z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. AOPK ČR, Ústředí Medvědice Ema ztratila telemetrický obojek 7.10.2019 S největší pravděpodobností jeho zapínaní sama zničila. AOPK ČR, Ústředí ... ...

Dnem 2.10.2019 nabývá právní moci opatření obecné povahy, které umožňuje i nadále provozování horolezectví na Pálavě, v sektorech Martinka a Trůn, které se nachází na území Národní přírodní rezervace Děvín - Kotel - Soutěska. Povolení platí pro všechny lezce, nejen pro členy ČHS, a je platné do konce roku 2024. Podmínky jsou téměř stejné jako dosud.... ...

Pražské služby pokračují v ekologických aktivitách, které přispívají k ochraně životního prostředí v metropoli. Společnost zahájila první etapu výsadby téměř 70 stromů na svých pozemcích. Největší městská svozová společnost se částečně inspirovala Akčním plánem výsadby stromů hlavního města Prahy a nepřímo se tak připojila k projektu. Slavnostního... ...

Inspektoři z České inspekce životního prostředí (ČIŽP) uložili pokutu 450 tisíc korun společnosti AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o. Firma při provozování skládek v Čáslavi a Benátkách nad Jizerou porušovala integrovaná povolení a provozní řády obou zařízení, zjistili to inspektoři při kontrolách v listopadu 2017. Na jedné části skládky v Čáslavi... ...

V Brně pokračuje nejstarší mezinárodní filmový festival o životním prostředí EKOFILM, který vyvrcholí večerní vyhlášením vítězů soutěžních kategorií. Vedle filmového programu pokračuje v ulicích Brna také bohatý doprovodný nefilmový program. Přinášíme exkluzivně rychlý souhrn předchozího dění a tipy pro dnešní den. Bohatý program pro školy,... ...

Jeden můj dobrý kamarád obsluhoval Gotta! Připomněl mi to tento čas podzimu 2019 a doba všeobecného vzpomínání na takříkajíc božského Karla.

„Přišel jsem tenkrát za ním,“ vybavil si onen absolvent hotelové školy jménem Jakub a naprosto jistě mi nelhal a pokračoval takto: „Z nějakého důvodu jsem jednoduše musel za ním zaskočit z hlavního sálu do šatny, heleď se, já už vážně nevím proč; anebo mě tam poslali, no, a Karel stál... Takhle, vidíš? Takhle stál před zrcadlem, ale ne, nemysli si, namyšlenej, to on teda nebyl. On si tam jenom nacvičoval novou písničku.“

„A jakou?“

Jako James Bond, jako James Bond… Pak mě ale zbystřil a řekl, že četl Obsluhoval jsem anglického krále. To mě dostalo. Chvíli jsme se bavili o Hrabalovi. Jo, už si vzpomínám. Já mu tam nesl pití. A nakonec mi prostě poděkoval. Toť vše.“

Takhle mi to tedy jednou vyprávěl jistý Jakub Pašek, absolvent vynikající hotelové školy v Mariánských Lázních, který však jinak rozhodně celebritám jenom nenosí pití do šaten. A já. Páni! Vždyť i já se s Karlem jednou potkal, vybavilo se mi.

„Vážně?“ podivil se Jakub. „Mhm, ale jen těžko jsi ho obsluhoval, co?"

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To tenkrát zrovna točil na Kampě Dívku závodní. A já šel náhodou nahoře po Karlově mostě, ne, náhodou to nemohlo být. Snad to byl osud anebo něco nad námi. A viděl jsem – z ničeho nic – dav jeho ctitelek a ctitelů. Tak jsem seběhl dolů na Kampu, no, a pan Gott tam ležel na zádech na obyčejné dlažbě pod, víš kterým, obloukem mostu a zdvíhal nahoru a dolů hrudník a jenom něco šeptal. Nebo dokonce pouze pohyboval rty. Á... Aha! Už jsem mu porozuměl. Má díí-vka závodní…

A jak byl soustředěný. Profesionál. Autem si okolo páádí... A já abych uskočil na chodník…

Také písnička. A i já raději uskočil. Ale jenom na chodník, kde byl stánek, a pro pohlednici. Pak...

To už stál. Podepsal mi před mnoha svědky klidně obrázek Karlova mostu „pro mladší sestru“ (jak jsem zdůraznil) a já se nenápadně a jenom nepatrně podivoval, že slavný zpěvák vlastně není moc vysoký.

Hm, a vzpomínám si, že jsem nechtěl působit jako fanatik, jenom to ne, a tak jsem mu klidně, ale asi dosti drze a do očí řekl:

„Ale ve Slavíku jsem stejně volil Ringo Čecha.“

Ani na sekundu to takřečeného Karlušu (ale PANA Gotta) nevyvedlo z míry a dodnes – díky své upřímnosti – slyším jeho typicky zvučné a neuvěřitelně přátelské zasmání. Ringo Čech mu ostatně napsal jedenáct písní i včetně Nápoje lásky číslo deset a „Volný den zítra mám...“

No, a stále, stále, stále slyším i Gottova následná, pobavená a nesmírně vstřícná a přející slova:

„Jo? Frantu?

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Stejně jako každá lidská činnost má i kosmonautika své pionýry, kteří prošlapávali ostatním cestu a stali se ve svém oboru, a nejen v něm, legendami. Jenže od prvních krůčků kosmonautiky už nás dělí šest dekád a čas neúprosně ubíhá bez ohledu na zásluhy, pocty, věhlas a slávu. Za obzorem tak mizí generace těch, kteří o sobě mohou říci – tehdy jsem byl první, přede mnou se o to ještě nikdo nepokusil. Je to normální běh tohoto světa, když lidé, které známe, pomalu odcházejí a s nimi i to nevyřčené, nepopsatelné, to, co se nedá přenést na jiné. S těmito pionýry se ztrácí zkušenost z první ruky, která je pro nás dnes téměř mýtická. A přestože dobře vím, že jednou musí přijít okamžik, kdy tady z oněch průkopníků již nezbude žádný, podvědomě se mi stejně nechce uvěřit, že odešel další z nich. Tím spíše, že byl jedním z největších. Včera na svůj velký let do neznáma nastoupila legenda jménem Alexej Archipovič Leonov. Muž, který byl jedním ze dvou posledních žijících členů prvního oddílu sovětských kosmonautů, muž, který jako první vystoupil do volného prostoru (a málem za to zaplatil životem), člověk, který velel misi, jež otevřela cestu ke spolupráci Ruska a Spojených států. A přitom stačilo málo, abychom jméno Alexej Leonov neznali z historie dobývání vesmíru, ale zcela z jiné oblasti lidského konání…