69 článků ze STŘEDY 11.9.2019

Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas…

Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb.

Pláž za deště (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováRestaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole.

Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím.

V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří.

Rybí trh. (Platja d'Aro). Foto: Jana PavlováMá novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe.

A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Malířka, grafička a ilustrátorka Dana Puchnarová vystavuje o tomto víkendu svá díla v Galerii Jedlová v Jedlové (okres Svitavy). Vernisáž výstavy se uskuteční v sobotu 14. září ve 14 hodin.

Témata, která jsou pro její tvorbu charakteristická, hledala (a stále ještě hledá) ve filozofii a literatuře; v první etapě tvorby to byla díla Jacquese Maritaina, Alberta Camuse, Františka Halase a zvláště povídky a romány Franze Kafky.

Již od roku 1966 pracovala s křivkami a čistými barvami a dosáhla tak souladu a jednoduchosti, výrazně odlišné od předchozí etapy, v níž pracovala s těžkou malířskou hmotou a strukturami. Cyklus Vize zničené civilizace z roku 1978 zahrnuje několik osobitých parafrází totalitárního Pomníku, to vše jako součást projektu stejně tak konceptuálního jako vizionářského.

Duchovní předěl v díle Dany Puchnarové iniciovala návštěva Indie, ašramy duchovního učitele a zkušenost s jógovými praktikami pomohly umělkyni na cestě k nové transcendenci. Výrazem této orientace byl v roce 1996 cyklus Sítě, tak jako některé další cykly je i tento neukončený i neukončitelný, neboť tyto sítě jsou ve své nadčasovosti, slovy umělkyně – symbolem duchovní jednoty a společné cesty k míru a harmonii.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Národní muzeum otevírá v Národním památníku na Vítkově novou výstavu s názvem Podkarpatská Rus – součást našich dějin, která představuje Podkarpatskou Rus v dobových souvislostech. Tato výstava je svým návštěvníkům otevřena od 11. září tohoto roku až do 23. února 2020. Před sto lety došlo k podepsání tzv. Malé saint-germainské smlouvy, která potvrdila připojení Podkarpatské Rusi k Československu. U příležitosti...

Firma SES dnes oznámila, že pro vybudování družicové sítě na střední oběžné dráze využije raket Falcon 9 startujících z Floridy, přičemž by mohlo jít až o sedm družic. Obě firmy už v minulosti ukázaly, že se nebojí inovativních přístupů a že si navzájem věří. Když  SpaceX v roce 2013 letěla poprvé na dráhu přechodovou ke geostacionární, nesla družici SES-8, o čtyři roky později, kdy letěl první Falcon 9 s použitým prvním stupněm, byla na palubě družice SES-10. Jejich další start plánovaný na rok 2021 by měl být opět přelomový - družice komunikačního systému O3b mPOWER (viz náš starší článek) od firmy SES totiž má mít terabitové přenosové možnosti.

Ve čtvrtek 26. září vstupuje do českých kin britsko-německý dokument Aquarela, který vezme diváky na pouť za proměnlivou krásou a syrovou silou vody. Snímek o vodním živlu a měnícím se klimatu natočil ruský režisér Viktor Kossakovsky. Dokument doprovází metalový soundtrack zakládajícího člena kapely Apocalyptica Eiccy Toppinena.

V dokumentu Viktora Kossakovského se voda stává protagonistou, zatímco člověku připadá epizodní role v odvěkém koloběhu vzniku a zániku. Voda je moc, která v křehkých lidských bytostech vyvolává úctu, euforii i zoufalství. Kamera v Aquarele cestuje kolem světa: ze zamrzlé hladiny Bajkalu, přes ledové hradby Antarktidy, do útrob hurikánu Irma či mocných venezuelských Andělských vodopádů. Vykresluje portrét tvořivé i ničivé síly ve všech jejích formách a zachycuje důsledky dramatických proměn klimatu.

“Při natáčení Aqurely jsem chtěl zachytit všechny možné emoce, které lze zažít při interakci s vodou, příjemné i zneklidňující — extázi, inspiraci, destrukci a lidskou devastaci,” řekl Kossakovsky. „V roce 2000 jsem při přípravě filmu I Loved You bydlel na ostrově Bornholm v domě s výhledem na Baltské moře. Všiml jsem si, že moře se mění každý den, každou hodinu, dokonce každou minutu. Nikdy jsem se nenudil, protože voda se pořád měnila. Říkal jsem si, že kdybych mohl jen snímat vlny a jak se voda mění z okna po celý rok, snadno bych udělal skvělý film beze slov i bez pohybu kamery. Různé barvy, různé pohyby, různé energie, skrze přírodu a vodu bychom mohli prožívat a cítit pohyby a toky všech nám známých lidských emocí a pocitů — vztek, agrese, klid, ušlechtilost, samota, žárlivost.“

“Filmová báseň o kráse a síle vody ve všech jejích podobách je frustrující a okouzlující zároveň. V době změny klimatu přináší Kossakovsky čirý smyslový zážitek oproštěný od jakéhokoli vysvětlujícího voice overu či mluvících hlav. Aquarela využívá jen evokativní síly filmové řeči. Není to apelativní ekologický dokument, nestojí za ním slavný herec, je to tvrdý útok na divákovy smysly a představivost,” říká ředitel filmové distribuce Artcam Films Vít Schmarc.

Režisér, kameraman, scenárista a střihač Viktor Kossakovsky začal filmovou kariéru v roce 1978 v Leningradském ateliéru dokumentárních filmů. V roce 1989 režíroval svůj první celovečerní film Losev a poté v roce 1992 svůj nejslavnější dokument Bělovy. V roce 2011 byl Kossakovského snímek Ať žijí protinožci vybrán jako zahajovací film filmového festivalu v Benátkách. V mnoha svých filmech (včetně Aquarely) působil současně jako režisér, kameraman i scénárista.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}