74 článků z PONDĚLÍ 23.9.2019

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.

V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme třeba rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme i do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.

Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině, která se dočkala šesti vydání a prodalo se jí čtyřiceti tisíc výtisků, pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová.

 

Ukázka z knihy

(z rozhovoru Kdo kopne rychleji s Bajzou)

 

Jak dlouho tu jsi?

Na tohle místo jezdím asi patnáct let, nepravidelně. Taky jsem tu třeba tři roky nebyl, měl jsem kšeft jinde.

 

Říkáš kšeft? Co to je?

Honit dobytek, vypásat s koněma pozemky nebo spravovat traktory, které už dneska nikdo nemá, staré zetory. Však vidíš, mám tu hafo vercajku, klidně tady na louce udělám spojku, kdybys potřeboval, nebo rozpůlím traktor, kterej ale asi nemáš. Do čeho se mi moc nechtělo, byly brzdy u zetorů, protože to se musí sundávat i portály. Pořád něco mám… Ráno tu byl porybnej, píchnul a nemoh povolit kolo, ve finále se protočil i závit, tak jsem musel celou matici rozseknout rozbrušovačkou napůl.

 

Takže ti dva kapři, co tu máš v kbelíku…

Jasně, to je honorář.

 

Pár lidí tu o tobě tedy ví.

Ale neprásknou mě. Sem trefí jen ten, kdo trefit má.

                                             

I tady jsi s koněma vypásl pastvinu.

Už si mě na pastvu skoro nikdo nezjednává, všechno sežrali dotacáři. Stačí posekat dvakrát za rok a berou na to šílený dotace. Pro mě je pak bída něco sehnat. Já tu znám kdejaký bývalý smetiště, kam za ves vyváželi bordel. Na Štiptoni spadnul kravín, bylo to ještě za komančů, a celá vesnice tam padesát let vyváží klumprt. Tak jsem jim to tam vypásal. Byly tam ještě nájezdový jámy, všelijaký jímky a na betonových podlahách už vrstva hlíny.

Rostla na ní tráva. Přírodu nezastavíš. Moje koně jsou už na takové podmínky zvyklí. Na Fišerkách jsem vypásal na místě, kam vyváželi svinstvo vojáci, bejvaly tam péesácký kasárna. Do země to zahrnuli buldozerem, tak po sobě uklidili. Co bys řek, že tam bylo nejčastějším artiklem?

 

Náboje?

Pytlíky od mlíka! Ty staré umělohmotné, co tekly, pamatuješ? Miliony pytlíků od mlíka. Přírodu ale fakt nezastavíš, ona si i tohle vezme zpátky. Dneska se už pomalu ani nehospodaří, vlastníci si napakujou dotace – a seno? To nepotřebujou, tak ho klidně nahážou do lesa. I když, jak přibývá sucho, možná se to změní.

 

Seno nad zlato?

Už v létě se začíná přikrmovat. Rakušáci dávají sto euro za balík.

 

A ty máš šest koní.

Pasu, dokud to jde. A pak sháním, co se dá, nechám se někam najmout, že mi zaplatí senem. Ale letos nevím, jak to bude, nevím. Kdyby přišla katastrofa, tak musím zabít, nedá se nic dělat.

 

Už jsi někdy musel svého koně zabít?

Ještě ne, zatím mi to vychází. Ale nechat koně chcípnout hlady bych nemoh. Byly lepší časy, to když se ještě spravovaly traktory, to jsem si na zimu něco nasušil a něco vydělal. Ale poslední roky, pět sedm let, jdu do zimy a nemám ani padesátikorunu. Tak to musím vždycky nějak vyšašit. Chodil jsem třeba krást řepu, co vozí myslivci prasatům. Ona je dobrá, vyzkoušej to někdy, ale posereš se z toho jak Alík. To je pak horší než lepší.

 

Když je nejhůř, přijdou na řadu tvoje pověstné sibiřské řízky.

Dá se to žrát, ale věř mi, není to žádná sláva. Na hrázích na dubech tu roste lišejník, orvu ho rukama, nakrájím kudlou, když je trocha mouky, přidám ji do toho, omastek je taky důležitej, pokud nějakej mám. Uplácám z toho placky a osmahnu na táhlu na ohni. Dobrota to není, ani se moc nenajíš, ale když máš hlad, sežereš všechno.

 

Míváš v zimě hlad?

Ale jo, abych neměl.

 

Takže skutečná reklama na bídu.

V zimě mám běžně měsíc hladovku, než se mi povede něco sehnat. Ten měsíc se to dá vydržet. Týden máš hlad, to ti nic není, je ti vcelku dobře, ale když to trvá přes měsíc, už se ztrácíš, těžko se hýbeš, ztrácíš na výkonu. Měsíc je moje norma.

 

Za tu dobu nejíš vůbec nic?

Prostě nemám, už nemám ani hovno. Nejdřív sežeru cukr, kterej zbyl, pak vylízám koření, co jsem kde měl. To člověka nijak nezasytí, ale psychika takhle funguje, když není nic, tak aspoň něco, aspoň nějakej ten zapomenutej kmín. A pak už nemám ani ten kmín a začíná to bejt vážný.

 

Ty ostatně nemáš, jak tě pozoruju, ani žádnou zásobu tuku.

Loni na jaře jsem měl ještě jednu hladovku navíc. Kráva mi zlámala žebro, a to víš, se zlámaným žebrem si nikde moc nevyděláš.

 

Jak se to přihodilo?

Byla jankovitá a zbušila mě, odneslo to tadyhle spodní žebro. Oni tyhle současní „zemědělci“ jsou totální hovada. On se bojí krávy, tak vezme traktor a jde se s ní trkat. Zjančí ji do ultimáta, najíždí na ni, ona mu omele blatníky, což je „zemědělci“ jedno, protože si za dotace koupí nový, a vystrká ji, kam chce. A když k ní pak vlezu já, nabere mě, jak je tím traktorem vytrénovaná. Dneska nedělá zemědělství ten, jehož táta a děda byli sedláci, dneska dělá zemědělství ten, kdo umí udělat papíry. Protože papírování znamená dotace. Tohle je pro krajinu nejhorší svinstvo, co může bejt.

 

Šel jsi se zlomeným žebrem k doktorovi?

K doktorovi, zbláznil ses? Ještě tam něco chytnu! Vždyť je to tam samej lazar.
K doktorovi nepůjdu, ani kdybych umíral. Fakt ne, věř mi.

 

Věřím.

Taky tam nechoď.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině.

Johana Pošová (1985) pochází z Prahy, kde v roce 2012 vystudovala ateliér fotografie na VŠUP. Absolvovala stáž ve španělské Valencii na škole Bellas Artes, dále pak na Islandu v Creative Centre HERE a také v lisabonské galerii Syntax. Fotografuje a současně pracuje s videem, objekty a instalací. Pravidelně vystavuje v galeriích v Česku a v zahraničí, například v Portugalsku, Belgii a ve Slovinsku.

Nakladatelství PROSTOR, 2019, 400 stran, první vydání