110 článků z PÁTKU 27.9.2019

V nekonečném světě začátek neexistuje. Ve vyprávění jde jen o to, kam položíte první větu. Kladu ji do bažin, kde řeka Seina zvláštním obloukem laská své ostrovy a kde už Caesar tušil, že římskou Lutecii nakonec překřtí draví Parisiové. Kladu ji do míst, kde srdce času tepe v rytmu revolucí a kde ani dnes napudrovaná paruka nebudí větší pozornost, protože zvláštní je tady obvyklé.

Kladu ji do míst, kde Kerouacovi řekl číšník: „Paris est pourri.“ Beatnik si to přeložil, že Paříž je svinstvo, mínil bych, že originál měl na mysli, že Paříž je prohnilá. Kladu ji do míst, kde v pět ráno jsou striptéři opět oblečení a kde se transvestité už zase holí. Kladu ji do míst, kde se ulice každý den sprchují pod zášlehy metel v rukou černochů. Kladu ji do míst, kde ve výklencích výloh nejluxusnějších obchodů na planetě stelou své ložnice lidé, jejichž kůže dosvědčuje pokrevní vazbu s kromaňonci, také sbírají, co najdou, a město je jim jediná velká jeskyně.

Kladu ji na lešení, které roste nad zřícenou věží katedrály a pod opěrnými oblouky zubožené gotiky. Kladu ji pod rozpraskané trámy učebny v ulici Saint-Jacques, kde bublá kávovar a kde se deset žen z hvozdů střední Evropy pokouší zapomenout, co žily doma, a hledí na sebe očima těch druhých. Jdeme do kavárny ke Dvěma magotům a hlavou nám táhnou Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí, a snažíme se na to také zapomenout a každý pro sebe vynalézá jakoby znovu a jakoby poprvé, co a jak se dá napsat, aby to nebylo zbytečné, aby to bylo jedinečné, aby to svědčilo o nás, protože text, o jaký nám jde, nemá nesvědčit o ničem jiném než o svém autorovi. A město mu má pomoci, aby se našel.

Před domem číslo 27 v ulici de Fleurus opakuji tak dlouho mantru, že Gertruda Steinová je Gertruda Steinová je Gertruda Steinová, až nám starý muž s hrstí klíčů odemkne vrata do dvora. Kdo asi dnes žije tam, kde vlaje záclona za otevřeným oknem a kde Georges Braque pomáhal Heleně, hospodyni Steinové, věšet na stěnu obrazy své, Picassovy nebo Matissovy? Hladové obejme na rohu vyhlášená restaurace Georgette a k neobvykle mluvícím ženám na terase se skloní zvědavý pán: „Z České republiky? Tady bydlí Kundera.“ Ach, kdyby to byla pravda! Ten šibal jako by vycítil, oč tu běží. To je to na nás tak vidět? To psaní?

Účastnice kurzu tvůrčího psaní šly na čtení. Pozval je sám ambasador. Na velvyslanectví představuje Lenka Horňáková Civade svou novou knihu. V kavárně Le Rostand u Lucemburské zahrady mi zatím jiná spisovatelka, paní Ladislava Chateau vypráví o připravovaném zákonu, který má legalizovat skutečnost, že homosexuální páry si nechávají odnosit dítě od domorodkyň v Africe. Kdo je podle matriky otec a kdo matka? Co dělat, když se náhodou narodí vadný kus? Platí pak ještě objednávka? O tomhle se v Bibli nedočtete.

Na počátku prý bylo slovo. Ale existuje počátek ve světě, kde lidské sobectví nezná mezí a je nekonečné? Svoboda chtění bez starosti o druhého je neautentická. Ze svobody rozpínající se bez odporu a mezí jako ve vzduchoprázdnu jde strach. Strach jde i z jejího omezování. Před Sorbonnou protestují proti násilí na ženách v Íránu. Čelo mohutné demonstrace Alžířanů proti tamějšímu vojenskému režimu zpívá píseň, v jejímž refrénu zní nádherně slovo „liberté“. Stojím na chodníku. Je to opojné.

Existencialisté ale říkali, že uvědomit si zcela rozsah své svobody znamená vrhnout se do stavu, kterému říkali úzkost. „Čím více volnosti v pohybu máme, tím horší je naše úzkost,“ parafrázuje tu myšlenku Sarah Bakewellová v knize nazvané V existencialistické kavárně. Účastníci příštího kurzu ji dostanou jako povinnou četbu.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

S objevy pocházejícími z Marsu se v poslední době roztrhl pověstný pytel. A přitom je jeden zajímavější než druhý. Čím dál více se tak blížíme odpovědi, zda je, či byl na čtvrté planetě naší sluneční soustavy někdy život. Na většině svého povrchu připomíná Mars některou z pozemských pouští. Výjimku tvoří polární oblasti pokryté vodním či...

Výrobci čipů nestíhají vyrábět. Jeden z největších výrobců, tchajwanská společnost TSMC má velké problémy s výrobními kapacitami a její zákazníci mohou očekávat až několika měsíční čekání na své dodávky. Podobné problémy má nyní také Intel. V obou případech je hlavním důvodem přechod na nové ...

Vědecký projekt PET MAT, řadu let podporovaný společností Mattoni 1873, letos vyvinul pro 3D tiskárny filament* z recyklovaného PETu. Díky propojení projektu s výrobní sférou již filament putuje k běžným zákazníkům. Tento filament je i po použití v 3D tisku znovu recyklovatelný a uzavírá tak cirkulární smyčku recyklace PETu. Na konci vývoje produktu stojí... ...

Výsev květnatých luk ve městě je nejen jednou z cest, jak přímo ve městě vytvořit prostředí pro existenci bezobratlých i na ně vázaných obratlovců a tím zvýšit biodiverzitu. Jedná se ale i o plochy, které mají velký potenciál z pohledu adaptace města na klimatické změny a zlepšení hospodaření s dešťovou vodou. Tyto plochy jsou pak na pohledově exponovaných... ...

Web mining, tedy aplikace, které běží v uživatelově prohlížeči a dobývají kryptoměny s cílem vydělat peníze, mohly za celý rok 2018 spotřebovat neuvěřitelných 18,8 gigawatt elektrické energie. Vyplývá to z analýzy společnosti Kaspersky věnující se vlivu dobývání kryptoměn na ekonomiku a životní prostředí. Jedná se o srovnatelné množství elektrické... ...

Poslední pátek v měsíci nemůže přinést nic jiného než tradiční Pokec s kosmonautixem. Jako obvykle se dnes v osm večer sejdeme u zhruba dvě hodiny dlouhého přátelského povídání, které bude vyplněno odpovídáním na Vaše dotazy. Budete to právě Vy, naši diváci, kdo určí, jak bude diskuse vypadat a kolem čeho se má točit. Jako obvykle platí, že na našich streamech panuje dobrá nálada a pohodová atmosféra - jako když se sejdou dobří kamarádi. Pokud tedy máte čas a chuť, začínáme už dnes v osm hodin večer.

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech.

V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce.

Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let.

Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic.

První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje.

Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista.

Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře.

Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře.

Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné.

Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky.

V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981.

Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Chtěli byste si zkusit pořídit fotku Mléčné dráhy, zachytit jasnější planetku, kometu nebo meteor, nebo třeba airglow, blesky, ohňostroje či noční svítící oblaka? A nechce se vám kvůli tomu hned kupovat digitální zrcadlovku a astronomickou montáž s pohonem? Tohle povídání vás zkusí přesvědčit, že má cenu to zkusit i s kompaktním fotoaparátem na obyčejné trojnožce, [...]

Již 9. ročník Fotograf Festivalu s názvem „Archeologie euforie“ začal v Praze 26. září. Ve více než desítce galerií odprezentuje domácí i zahraniční autory, ale i to nejzajímavější z archivů institucí. Letos je věnován transformaci společnosti z totalitního režimu do kapitalismu v letech 19851995.

Fotograf Festival se dlouhodobě věnuje tématům, která rezonují ve společnosti. V předcházejících ročnících se zabýval například proměnou pracovního a volného času, digitalizací každodenního života, nebo transformací ve vnímání vztahu kultury a přírody. Letošní téma se vztahuje k výročí 30 let od Sametové revoluce, rekapituluje postupný vývoj přibližně od 80. let až po definitivní nastolení kapitalismu ve společnosti.

Na konci roku 1989 došlo v celém tehdejším „východním bloku“ k pádu totalitních režimů, který radikálně předznamenal vývoj dalších desetiletí. Dosud převažující bipolární pohled na tehdejší politické změny přitom celou situaci často zjednodušuje. S dnešním dostatečným odstupem se nabízí možnost podívat se na celou problematiku politických a sociálních změn nikoliv perspektivou přelomu, ale spíše „tání“ či „přechodu,“ říká Pavel Vančát, kurátor letošního ročníku festivalu.

S otázkou legitimity a fundamentů naší demokratické minulosti samozřejmě souvisí i otázka důvěryhodnosti fotografie, masových médií a propagandy a jejich vlivu na utváření společenského povědomí a étosu doby. Právě poslední dekády 20. století představují dobu, která dovršila a následně zproblematizovala nadvládu fotografie jako moderního masového média. Rozpad hierarchické a regulované distribuce médií a informací, kterou začala narušovat tehdejší „nová média“ (video, xerox, počítače), postupně dostupná i širší veřejnosti, výrazně přispěl k rozlomení nadvlády centrální moci.

Festival již v prvním zářijovém týdnu otevřela výstava „Zákaz vycházení – Pražská repríza” kurátorky Zuzany Štefkové pořádaná v galerii ArtWall (potrvá do 15. Listopadu). Stejně tak už probíhá (až do 20.ledna příštího roku) výstava „Jasanský / Polák / Karny” známé autorské dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka Domě fotografie.

Stěžejním bodem festivalového programu je kolektivní výstava „Obrazy konců dějin / Česká vizuální kultura 19851995” kurátora Pavla Vančáta, která se uskuteční v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze od 17. října 2019 do 29. března 2020. Kurátorský koncept výstavy volně poukazuje k 30. výročí zlomového podzimu 1989, ale nahlíží jej v širším časovém, politickém i mediálním rozpětí. Výstava zachycuje období od roku 1985 do roku 1995 prostřednictvím fotografie a dalších obrazových médií (grafický design, výtvarné umění, video, karikatura, televize) a soustředí se na vzájemně související politické i mediální změny v české společnosti, přičemž období této „anti-dekády“ chápe jako koherentní období od počátku „tání“ perestrojky až po konečné ustavení dravého kapitalismu.

Ve Fotograf Gallery se uskuteční výstava „Svoboda“ (11. října až 6. listopadu) kurátorky Lucie Gavulové vybízející k pohledu na období od perestrojky po nástup kapitalismu optikou atmosféry raných 90. let v hlavním městě Slovenska Bratislavě. I v tomto roce je součástí programu diskusní fórum vztahující se k festivalovému tématu „Archeologie euforie: 19851995”. Uskuteční se 18. října 2019 od 10 do 16:30 hodin v knihovně Uměleckoprůmyslového musea v Praze.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Zahájení výstavy „1989“ 14. listopadu ve Veletržním paláci Národní galerie Praha bude zároveň zakončením letošního ročníku festivalu. Výstava kurátora Tomáše Pospěcha si klade za cíl připomenout 30. výročí Sametové revoluce. Současně chce s odstupem prozkoumat rok 1989, který byl zlomový nejen pro českou společnost, ale také pro fotografii.

V rámci festivalu vzniká projekt „Má historie", který má za cíl vytvořit online archiv amatérských fotografií z přelomu 80. a 90. let. Do projektu se může zapojit každý, a to na stránkách fotografestival.cz/ma-historie. Z archivu fotografií a osobních příběhů bude sestaven reprezentativní výstavní soubor, který bude představen v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.

Kompletní program spolu s přehledem festivalových lokací najdete ZDE.

V podzimní zahradě se ještě stále nabízí spousta práce. Jak připravit půdu na zimu? Je nutné klasické rytí celé zahrady? A víte, co je to slepičí traktor? Na zahradě žije také spousta užitečných živočichů, o které bychom se měli postarat. Víte, jak na to? Hranice mezi běžnou a přírodní zahradou bývá mnohdy docela tenká. Řada zahrádkářů dnes volí […]

The post Slepičí traktor a nepořádek pro ježky. Co udělat na zahradě na podzim? appeared first on Nazeleno.cz.