18 článků ze STŘEDY 6.11.2019

Jiří Šlitr se stal slavným díky hudbě a divadlu, ale sám se nejvíc ze všeho cítil výtvarníkem. Narodil se před 95 lety a od jeho předčasného skonu letos uplynulo 50 let. Šedesátiny pak letos slaví Divadlo Semafor, v jehož historii hrál klíčovou roli. Tato tři výročí inspirovala Galerii Villa Pellé, aby připravila velkou výstavu, která pod názvem Šlitr Šlitr Šlitr představí od 30. listopadu 2019 do 15. února 2020 výtvarné práce tohoto autora.

Pod vedením kurátorky Daniely Kramerové vznikne v Galerii Villa Pellé nejrozsáhlejší expozice Šlitrových prací za posledních 35 let. Představí klíčovou osobnost české kulturní historie, jejíž dílo se stalo součástí velkého boomu české umění karikatury a ilustrace v 50. a 60. letech. Dominující kresby výjevů z městských ulic, kaváren, divadel, črty z koncertů, svérázné karikatury muzikantů a zpěváků a samozřejmě četné kresby žen i erotických variací doplní na výstavě i autoportréty. Kromě kreseb různých typů a technik budou na výstavě i příklady malířské tvorby, ilustrátorské dílo a doplní ji i biografická expozice s rozsáhlou fotodokumentací ze Šlitrova života.

Skicář byl stálou výbavou Jiřího Šlitra, doma i na četných pracovních cestách v zahraničí s Laternou Magikou či Semaforem. Výstava představí v části Cesty ojedinělé kresby krajin, originální zábavné studie městského života, rozsáhlou sérii výjevů z barů a kaváren. Ženy a erotika byly dalším velkým tématem jeho života i tvorby, v takto pojmenované části expozice budou vystaveny momentky žen, rychlé portréty v kresbě i akvarelu i stylizované erotické akty v kresbě barevnými fixami, akvarelu i malbě. K vidění budou i osobité karikatury hudebníků a zpěváků.

V prvním patře Villy Pellé výstava v psané i fotografické formě přiblíží osobní historii a šíři talentu Jiřího Šlitra jako muzikanta a divadelníka. Budou zde unikátní fotografie z archivu rodiny i šéfa provozu Divadla Semafor Ivana Englicha. Zatímco na schodišti galerie uvidí návštěvníci autoportréty Jiřího Šlitra vytvořené v různých obdobích různými technikami, na půdě najdou přes 20 dobových publikací a dobové dokumenty, mapující jeho hudební a výtvarnou tvorbu. A poprvé bude k zhlédnutí také dosud nepublikovaná korespondence Jiřího Šlitra s Jiřím Voskovcem.

Zároveň se chystá publikace Šlitr Šlitr Šlitr, kterou lze již nyní podpořit prostřednictvím HitHitu. „Po některých výstavách zůstane prázdná vila, po jiných prázdné srdce. A Jiří Šlitr nám za dobu, po kterou na výstavě pracujeme, k tomu našemu přirostl. Chceme, aby po skončení výstavy zůstala jeho a naše práce svázaná pohromadě v publikaci, ke které se budou lidé rádi vracet,“ vysvětluje ředitelka Galerie Villa Pellé Vladana Rýdlová.

Jiří Šlitr (*1924), český hudební skladatel, klavírista, zpěvák, herec a výtvarník, se narodil 15. února v Zálesní Lhotě u Jilemnice. Studoval na gymnáziích v Jilemnici a v Rychnově nad Kněžnou, kde maturoval v roce 1943. Spoluzakládal Rychnovský dixieland, vystupující v Praze pod názvem Czechoslovak Dixieland Jazz Band, hrával s Akord clubem, kde se seznámil s Jiřím Suchým. S ním posléze vytvořil kongeniální tandem v divadle Semafor a měl zásadní podíl na jeho tváři, přestože oficiálně nebyl nikdy jeho členem. Byl vystudovaný právník, tomuto oboru se však nikdy nevěnoval.

Vojtěch Razima byl mimo jiné zpravodajským důstojníkem BIS a Služby pro odhalování korupce Policie ČR, konzultantem ve společnosti Deloitte či bezpečnostním ředitelem Komerční banky. V roce 2009 založil organizaci Kverulant.org, o.p.s, která mimo jiné přiměla Českou obchodní inspekci zveřejňovat benzinové pumpy s nekvalitním palivem.

 

Proč jste si zvolili pro vaši organizaci název Kverulant? V češtině má, myslím, toto slovo tak trochu negativní nádech.

Souhlasím s vámi, že určitý negativní náboj tam může být. Jako bychom chtěli někomu jen okopávat kotníky. Po deseti letech naší činnosti jsme tomu názvu ale snad dali i pozitivnější význam. Pro nás je kverulant ten, kdo se ptá. Ostatně to pochází z latinského kvere, ptát se. A tak se ptáme: A je to opravdu takhle správně? A to, co nám říkáš jako politik, není to náhodou proto, že tě za to někdo platí? A nemáš tam nějaké skryté zájmy? Proto jsme kverulanti, takoví šťouralové. Ale samozřejmě ctíme právní řád, jsme systémoví lidé.

 

Když jsem se podíval na vaši profesní dráhu, našel jsem tam řadu významných funkcí ve státní správě, v bankovnictví i v průmyslu. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal do nejistých vod neziskové organizace?

Myslel jsem si, že mne to bude docela bavit.

 

A potvrdilo se to?

Určitě ano. A navíc jsem v České republice neviděl takovou organizaci, která by se zabývala tím, co dnes dělá Kverulant. Aby si vytkla nějaký konkrétní cíl a nedala tak dlouho pokoj, až by se jí podařilo dosáhnout konkrétní změny. V roli šťouralů působí novináři, ale jejich úkolem není být účastníkem sporu. Principiálně by měli o problému jen referovat. A tím to většinou končí, protože nemají čas se tomu věnovat dlouhodobě. Pak jsou tu také neziskové organizace, které si ale často pletou svoji roli s těmi novináři. Také něco napíší a tím to také skončí. Ale neziskovky by primárně neměly psát novinové články, protože ony bývají účastníky toho kterého sporu. Podle mého názoru by měly říci, že tohle je jejich pozice, a pak může přijít novinář, který se zeptá i druhé strany. Takhle to prostě doposud nikdo nedělal, dokud jsme nepřišli my. 

 

Jak si vybíráte témata?

Pro nás stojí otázka trochu jinak. Ne jak si vybíráme témata, těch je opravdu dost, ale na co máme kapacitu. Určitým společným jmenovatelem pro téma, které vybereme, je, že se jedná o významnou záležitost, má dosah na celou republiku a nikdo tomu zatím nevěnoval pozornost. Občas to chce i mít trochu odvahu. Viz například náš boj proti billboardům, kde stát vlastně nedokázal prosadit svoje zákonné rozhodnutí. Teď už je prakticky vyhraný, ale zpočátku to tak určitě nevypadalo. Když jsme se do tohoto tématu pouštěli, byl to byznys, ve kterém se točily miliardy korun ročně. A ti lidé, kteří se tomu věnovali, teď přemýšlím, jak je nazvat… Prostě nebyli to zrovna hodní lidé. Proto zdůrazňuji, že to chtělo určitou odvahu.

 

Ty billboardy vás tak trochu proslavily, protože jsou hodně vidět.

Co nás ve skutečnosti opravdu poprvé proslavilo – a dnes si to už skoro nikdo nepamatuje – byla kauza kvality benzínu a nafty. Česká obchodní inspekce pravidelně měřila kvalitu benzínu a nafty na jednotlivých čerpacích stanicích. Ale zároveň nikomu neřekla, které čerpací stanice kontrolovala a kde měli špatnou kvalitu paliv. My jsme si řekli, že se tyto informace z nich pokusíme dostat na základě zákona o přístupu k informacím. Jejich reakce byla, že nám to nedají. A nedají! Dokonce jsme se s nimi soudili. A pak nás napadlo, že to zkusíme trochu jinak. Jeden měsíc jsme se zeptali, kde všude měřili. To nám kupodivu dali. Další naše otázka byla, kdo všechno prošel v pořádku. Pak už stačilo ty dva soubory porovnat a hned jsme měli hříšníky. České obchodní inspekci už nezbylo nic jiného než ten náš seznam komentovat. S jednou jedinou malou chybou byl správný.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Reakce na vaše zjištění asi nebudou u těch kritizovaných příliš nadšené. Přitom by Česká obchodní inspekce měla mít v tomto případě, který jste popisoval, zájem na zveřejnění.

Také jsme tomu nerozuměli. Říkali jsme si, jestli za tím není korupce. Ale ty velké řetězce čerpacích stanic, které by asi na korupci mohly dát dost peněz, měly většinou kvalitu pohonných hmot v pořádku. Podle našich zkušeností se jedná o zhruba dva důvody. Ten první je určitá zaťatost. Když to nemusíme zveřejňovat, tak to prostě zveřejňovat nebudeme. Ten druhý důvod už byl více racionální. Spočíval v tom, že Česká obchodní inspekce je organizovaná po krajích. Docházelo k tomu, že některé krajské inspektoráty dávaly za stejné pochybení drakonicky vyšší pokuty než v jiných krajích. Ještě to občas přetrvává, ale už ne v takovém měřítku. Když jste třeba měl chybu v hodnocení kvality paliva o 1,5 stupně, což je malý prohřešek a prakticky to nikdo v provozu nezaznamená, někde dávali pokuty 250 tisíc a jinde třeba jen 20 tisíc.

Ptáte se, jak reagovali? Většinou jako obvykle. Jste nikým nevolená neziskovka, která jen parazituje. Ty serióznější čerpací stanice ale kvitovaly, že se výsledky kontrol zveřejnily, protože se mohly odlišit od těch, které opravdu přimíchávaly nekvalitní palivo. Jsme přesvědčení, že se díky této naší kauze kvalita pohonných hmot zlepšila. Pokud máme věřit České obchodní inspekci, máme za poslední čtyři roky nejlepší benzín v Evropě.

 

Zažíváte pocit úspěchu? Zadostiučinění?

Ano, nechci to skrývat. Jen mne trochu mrzí, že si to dnes už skoro nikdo nepamatuje. Byla to jedna z našich prvních kauz a tehdy jsme ten úspěch nedokázali využít k tomu, abychom oslovili více našich potenciálních příznivců a dárců.

 

Jak vůbec financujete svou činnost? Když jsme se poprvé setkali, použil jsem výraz sponzor, ale s tím jste nesouhlasil.

To je pravda. Sponzor je podle mého názoru někdo, kdo za svůj dar očekává protislužbu. Třeba formou reklamy. Něco takového my nemůžeme nabídnout. Naši činnost financujeme z darů. Těch drobných je více než 1 500. Máme dárce, kteří nám posílají pravidelně sto korun měsíčně, nebo jednorázově pět set korun. Mezi dárci jsou i typické české střední firmy, kterým se líbí, co děláme, a rozhodnou se, že nás podpoří. Jejich motivace je, že platí daně a nelíbí se jim, jak stát s vybranými daněni hospodaří. A jsou tu ještě peníze od nadací, což jsou také firemní peníze, ale nedostáváme je přímo. Jsem velmi hrdý na to, že nebereme peníze z veřejných rozpočtů, protože o nich do značné míry rozhodují politici. Jak chcete ministrovi vnitra klást nepříjemné otázky, proč vypisuje tendr na vysílačky za miliardy korun, které ale nikdo nepotřebuje, a pak s ním vyjednávat někde o grantech na protikorupční činnost? To prostě nejde! 

 

V aktuálním tištěném vydání Literárních novin najdete kauzy řešené organizací Kverulant.org, jako byl například největší tunel v dějinách českého IT či fingovaná soutěž Generálního ředitelství cel na nákup předražených vysílaček. Webové stránky Kverulanta jsou ZDE.

Památník Lidice, příspěvková organizace MK ČR, a Památník Ležáky spadající pod Památník Lidice, pořádají od roku 2013 celostátní přehlídku dětských recitátorů, která se koná u příležitosti uctění Dne válečných veteránů. Stejně tomu je i letos, ve výročním třicátém roce od listopadu 1989.

Památník Lidice si letošní výroční rok připomínal cyklem Hovory o svobodě, ve kterém se probírala různá témata se svobodou a totalitou. Svoboda slova je nejbytostnějším znakem svobody. Poezie, básně a veškeré veršování je zase nejčistším projevem svobody slova.

Zrušení cenzury v roce 1989 i válečné veterány připomene 7. listopadu v Památníku Ležáky jednodenní recitační soutěž ve třech blocích, které budou doplněny o profesionální přednesy herců, kteří i letos zasednou v odborné porotě. Začne v 9.00 registrací soutěžících.

Cílem recitační přehlídky je setkání v přátelské atmosféře, poznání práce ostatních a připomenutí si historických souvislostí spojených s místem konání. V letošním ročníku v odborné porotě zasedne herečka Marie Málková a Dana Černá. Dále herec Petr Burian a pedagožka Klára Litterová.

Přehlídka je určena dětem a mládeži do 15 let a je otevřena také pro veřejnost. Ve všech kategoriích si soutěžící mohou vybrat libovolný text/báseň, kterou budou recitovat, a to na libovolné téma, v libovolném rozsahu a od libovolného autora – rozhodně je vítaná tvorba vlastní.

V rámci cyklu Hovory o svobodě, neboť si připomínáme 30 let od sametové revoluce, si účastníci mohli vybírat příspěvky také z této milníkové periody.

Soutěžící budou hodnoceni ve třech kategoriích:

• 1. – 3. ročník,

• 4. – 6. ročník,

• 7. – 9. ročník.

V závěru přehlídky obdrží účastníci Pamětní list a věcný dar. Vítězové ze všech tří kategorií obdrží diplomy a ceny pro vítěze. Porota má možnost udělit také speciální cenu, a sice „Cenu poroty“, a to v každé kategorii.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Pozorování TESS v primární části mise je rozděleno na dvakrát třináct sektorů. Od konce července 2018 do června letošního roku pozorovala TESS jižní oblohu. Nyní už pilně pracuje na té severní. Aktuálně pozoruje 18. z celkových 26 sektorů. Primární mise skončí v červenci příštího roku a začne prodloužená mise. Podle aktuálních plánů by měla družice […]

The post NASA uveřejnila fascinující panoráma jižní oblohy od TESS appeared first on Exoplanety.cz.

Jak využít nepálenou hlínu při stavbě či rekonstrukci domu? Nabízí hliněné stavební materiály nějaké výhody? Jaké produkty jsou k dispozici, kam je použít a jaké jsou jejich vlastnosti? Nepálená hlína patřila u nás po staletí k nejpoužívanějším stavebním materiálům. Byla vždy k dispozici v bezprostředním okolí domu a poměrně snadno se zpracovávala. Nyní se však stále více ukazuje, že hlína pro naše […]

The post Hlína – krásný, zdravý a (někdy) levný stavební materiál appeared first on Nazeleno.cz.

Česko-německý fond už počtvrté ocenil novináře, kteří přispěli k vzájemnému porozumění Němců a Čechů. Hlavní ceny tentokrát dostala Česká televize a Deník N. Mimořádnou cenu udělila porota česko-německé novinářce a spisovatelce Aleně Wagnerové, jejíž nová knížka Cesta životem vyšla letos v září.

Česko-německé diskusní fórum vzniklo brzy po revoluci. Sdružuje osobnosti politiky, občanské společnosti, vědy a hospodářství, po čtrnácti z obou zemí a přidružuje tzv. Fórum mládeže. Schází dvakrát do roka, aby řešila současné vzájemné vztahy, perspektivy a rozvoj další spolupráce. Naposledy se tak stalo letos 2. listopadu v Lipsku za předsednictví bývalého místopředsedy Evropského parlamentu Libora Roučka a německého ministra zahraničí Christiana Schmidta.

Tématem se staly problémy jako Ekonomická transformace a její dopady na společnost. Vývoj demokracie po roce 1989. Rozdílné podmínky mezi východní a západní částí tohoto společenství. Přenášejí se nově prosazené hodnoty na mladé? Jsou mladí ochotni se za ně stavět? Jaká je tu role obou zemí?

Alena Wagnerová (1936) vystudovala biologii a pedagogiku, později divadelní vědu a komparatistiku. Od roku 1969 žije v Saarbrückenu, po roce 1989 střídavě v SRN a v Praze. Publikuje v Německu i u nás sociologické studie, literární eseje, prózy, fejetony (například v Listech, Tvaru, Lidových novinách aj.). Zajímají ji hlavně „silné ženské osobnosti“ – Milena Jesenská, Božena Němcová, Sidonie Nádherná, Toyen... Zabývala se i Kafkou a má za sebou rovněž rozhovory s odsunutými bývalými sudetskými Němci, publikaci o německých odpůrcích nacismu a další.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Dne 4. října společnost Airbus v jihoněmeckém Manchingu odtajnila program bezosádkového stealth letadla LOUT (Low Observable UAV Testbed). Již skončený program studoval nejmodernější letecké technologie v oblasti radiolokační, infračervené, elektronické a akustické „neviditelnosti“. Výsledky programu LOUT budou přeneseny do francouzsko-německého programu bojových leteckých systémů nové generace FCAS (Future Combat Air System).

Veřejnou figurou byl pan G. jen krátkou dobu, a určitě ne dobrovolně. Jako první tajemník velvyslanectví NDR v Budapešti dostal za úkol přesvědčovat uprchlíky pomocí letáčků a slibů k návratu. Protože uprchlíci nepřicházeli k velvyslanectví, měl svoji kancelář v kempinkovém přívěsu v improvizovaném stanovém městečku v Zugligetu. Pan G. tam strávil týden, částečně mu jeho krajané nadávali, ignorovali ho, nebo se mu posmívali. Většinou měl zatažené záclony. Groteskní obrázek, zachycený v nesčetných reportážích z těchto dnů napjatého čekání.

Zatímco západní tiskové agentury psaly denně o „bezprostředně blížícím se otevření hranice“, nedělo se na samotném místě skoro nic, co by už nebylo dříve obsáhle popsáno: rozhodnost převážně mladých lidí z NDR, pokusy o útěk přes zelenou hranici, opatrné pragmatické odchylování se Maďarska od pravidel hry východního bloku. V souhře zpravodajství z Maďarska a jeho vnímání v NDR se upevňoval dojem možného konkrétního východiska. A tento dojem opět podněcoval stále více mladých lidí k tomu, aby vyrazili do Budapešti, kde stoupal tlak, aniž by se měnil stav věcí. Pan G. se tak přechodně dostal do světla reflektorů více než padesáti televizních týmů z celého světa jako výplň v kronice změn v roce 1989.

lNovinářský potulný cirkus doprovázel velké události i před třiceti lety. Přinejmenším stejně početní jako kamerové týmy, i když méně nápadní, byli ten den fotoreportéři a další členové novinářské družiny v Budapešti, kde maďarský ministr zahraničních věcí Gyula Horn oznámil 10. září 1989 otevření hranice. Tehdy složili svoje stany nejenom uprchlíci z NDR, ale také stovky novinářů. Maďarsko si bylo v té době už jisté svým politickým prostorem, a tak tuto zprávu dokázalo mediálně účinně zinscenovat. Vystoupení Horna bylo přenášeno do stanového městečka na velkou obrazovku, kterou k tomu účelu instalovali. Když byly v květnu 89 demontovány první hraniční zábrany s Rakouskem, režim se omezil na relativně stydlivé oznámení. Pro mezinárodní televizní týmy byla část železné opony znovu postavena a každý si mohl vzít kousek ostnatého drátu.

V posledním zářijovém týdnu 89 se tvrdé jádro východoevropských zpravodajů shromáždilo v Praze, kde přistála nová uprchlická vlna z NDR. Před jejich očima se proměnila barokní zahrada německého velvyslanectví v okamžiku v přeplněný stanový tábor. Až do 30. září, kdy Hans-Dietrich Genscher z balkónu velvyslanectví oznámil možnost vycestování, byly na místě také „special envoys“ se svými přenosovými vozy. Tím byl dán mechanismus, který dokumentoval rozpad východního bloku pro západní publikum na rozhodujících momentech. Technické předpoklady – noviny, rozhlas a televize, tehdy tři média s pevnými termíny vycházení a vysílacími časy – dávala tomuto procesu rozpadu přehledný rámec. Zhruba půl roku, mezi květnem a říjnem 1989, bylo zpravodajství o východním bloku propojeno se zprávami o uprchlících z NDR.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

{mprestriction ids="1,2"}

Frankfurter Allgemeine Zeitung měl v té době dva východoevropské korespondenty se sídlem ve Vídni. Viktor Meier byl uznávaným expertem na Balkán a doplňovala ho autorka těchto řádků. Pod její oblast spadaly Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Jugoslávie. Byl to do značné míry strnulý svět. Se stařeckými vedoucími figurami a malým vlastním významem, politicky a ekonomicky závislý na Sovětském svazu. Historická a kulturní komplexnost byla až k nepoznání převážena ideologií.

Proč Frankfurter Allgemeine Zeitung za těchto podmínek zřídil nové místo zpravodaje, a navíc ho obsadil začínající novinářkou, která navíc neovládala ani jeden z jazyků této oblasti? Vydavatel hospodářské části FAZ Jürgen Jeske viděl ve východním bloku počínaje rokem 1986 oblast, která se mocenskou změnou v Kremlu, glasností a perestrojkou dostává pod povrchem do pohybu. Zkušení novináři tehdy usilovali o prestižnější pozice a mladí novináři se zkušenostmi o východní Evropě prostě nebyli. Ostatní vydavatelé FAZ sice nebyli tak úplně přesvědčeni o nápadu kolegy Jeskeho, ale nechali ho pracovat.

První setkání ve Vídni vedla k vystřízlivění, počínaje Spolkem zahraničního tisku. Kolegové západních médií, převážně starší pánové, byli mazaní všemi mastmi studené války. Psali už zprávy o maďarském povstání v roce 1956 a o potlačení pražského jara v roce 1968. Za ty roky byli s několika málo výjimkami poznamenáni k Východu vztahem lásky a nenávisti. Jednotlivé režimy sice znali ve všech jejich projevech, ale současně získali zkušenost, že tyto jejich speciální znalosti mimo Vídeň, včetně vlastních redakcí, nikoho moc nezajímají. Proto málo cestovali a rešerše omezovali jen na čtení rakouských a východoevropských tiskových agentur, a tak se točili v kruhu.

Novinářští kolegové z východní Evropy vděčili za svoje vyslání do Vídně nejen novinářské kvalifikaci, a tak mladou korespondentku přijímali s podezřením. Podobné to bylo při nezbytných návštěvách jednotlivých velvyslanectví, kde byla akreditace spojena se zdvořilostními termíny u tiskových tajemníků. Bez víza žádný vjezd, bez předchozího obsáhlého rozhovoru k plánovaným článkům a partnerům pro rozhovor žádné vízum.

Překvapivě nekomplikovaná byla akreditace v Bulharsku, kde jsem dostala spontánně trvalé vízum. Tento náznak svobody tisku byl ale spojen s důvěrou v kontrolní mechanismy režimu. Účinnou výspou ve Vídni byl mladý, inteligentní a v Moskvě vystudovaný muž. Pro akreditované novináře platila nepsaná povinnost k pravidelným rozhovorům s tímto „kolegou“, který se nemusel namáhat s předstíráním novinářského zájmu o světové dění. Na místě v Bulharsku pak byl vystřídán podobně kompetentním „tlumočníkem“. Bulharská propaganda pro zahraničí se tak mohla spoléhat na podivuhodně dobře vyškolené spolupracovníky. Ovládali nejméně jeden západní jazyk bez akcentu, ale navíc se dokázali chováním přizpůsobit perfektně cizinci ze země, kterého provázeli. Dalo se skoro zapomenout, že to byli bulharští funkcionáři. Ostatně to bylo cílem.

Pro každou zemi platila zvláštní pravidla. V Rumunsku se dostal zpravodaj FAZ na černou listinu kvůli dobře informovanému zpravodajství. Až do pádu Ceausescuova režimu nedostával vstupní vízum. Čas od času rumunští diplomaté zkoušeli štěstí, zda by byla mladá kolegyně zainteresována na exkluzívní poznávací cestě. To ale bylo z principiálních důvodů nemožné. Albánie byla v mnoha ohledech zvláštní případ. Politicky a kulturně zcela izolovaná, stalinistická kmenová společnost s paranoidními rysy. Západním novinářům se ale tamní funkcionáři ukazovali jako srdečně otevření. Vnější kontakty byly tak řídké, že oficiálně přidělení průvodci a tlumočníci překypovali zvědavostí.

Nejenom v Československu ukazovala tajná policie demonstrativně svoji přítomnost. To se týkalo samozřejmě domů, ve kterých žili disidenti. Před nimi stála stráž, ale také setkání s oficiálními partnery pro rozhovory, kterých se zúčastnili výše postavení spolupracovníci státní bezpečnosti. Jak sarkasticky konstatoval jeden americký kolega, jako novinář si byl v Praze jistý před obyčejnými zločinci. Den předtím byl na policejní stanici oznámit, že mu někdo propíchl pneumatiky u auta. Když policista zapsal jeho osobní údaje, rozpačitě mu sdělil, že pokud to nepochopí jako určitý signál, nemůže kriminální policie v tomto speciálním případě nic podniknout,

Mezi akreditací a článkem byly ještě další, dnes už těžko představitelné překážky. Hoteloví portýři stáli na vrcholu efektivně fungujícího nedostatkového hospodářství. Bez podplacení žádný pokoj – i v hotelích, které byly oficiálně provozovány mezinárodními řetězci. Akreditovaní Syřané a Iráčané, o kterých se nevědělo, co vlastně pod pláštíkem novinařiny dělají, už před rokem 1989 aktivně působili na černém trhu. Pro západní korespondenty to bylo příliš riskantní. Drahým zbožím byly také mezinárodní telefonní linky. Pokud aktuálnost neumožňovala počkat až do návratu do Vídně, bylo třeba linku zaplatit hotovými penězi. Jiná cesta, jak dostat zprávy do redakce, a tím ke čtenářům, neexistovala.

Institucionalizovaná nesvoboda s ležérním pracovním tempem vytvářela čas pro přemýšlení a dodatečné otázky. Nutila k tomu dívat se pozorně, číst mezi řádky a vypěstovat si schopnost úsudku, která nebyla na Západě potřebná. I to zdánlivě vedlejší mohlo být příznačné. Jako pan G. z kempinkového přívěsu, který se po otevření hranic vrátil do Zugligetu, aby se rozloučil s farářem. Byrokrat a současně člověk v mezní situaci.

 

Vzpomínka tiskového mluvčího Adamcovy vlády Miroslava Pavla na Jacqueline Hénardovou

Jacqueline Hénardová pracovala v roce 1989 jako východoevropská zpravodajka významného německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. A tak jsme se také seznámili. Doprovázela premiéra Adamce při jeho návštěvě Rakouska v květnu 1989. V přestávce mezi jednáním jsem vyšel na Ballhausplatz před sídlo kancléřství, abych se nadýchal trochu čerstvého vzduchu, a tam jsme se náhodou potkali. Jako správná novinářka mne hned začala zpovídat k situaci v Československu. Moc chuti k diskusi jsem neměl, byl jsem trochu unavený. Už si nevzpomínám, o čem všem jsme se bavili. Jednu její otázku si ale pamatuji dodnes. Dovedete si představit, že po Václavském náměstí budou jezdit bílé Rolls-Roycey a vy v nich nebudete sedět? Chtěla tím vyjádřit blížící se politické a ekonomické změny, které se nevyhnou ani Československu. A samozřejmě můj další osud. Stejně, jako se ptala, tak jsem i odpověděl: Rolls-Royce není moje oblíbená značka.

{/mprestriction} 

Časopis Astropis se vás dovoluje pozvat na další, v pořadí již šestnáctý, Den s Astropisem, který se bude konat v sobotu 30. listopadu 2019 v budově Planetária ve Stromovce. Připomeňme, že jde o celodenní přednáškový maraton a setkání čtenářů Astropisu a příznivců astronomie s předními českými odborníky v oborech astronomie a astrofyzika.

Stalo se jakousi normou, že ti, kteří to myslí s planetou dobře, se nekompromisně staví za zavádění ekologického zemědělství, razantní snížení stavů skotu a masivní zavádění technologií na eliminaci oxidu uhličitého z atmosféry. Cílem je zlepšit zdraví naše i Matičky Země. S transparenty ve stejném duchu se setkáváme i na masových studentských akcích. Je nasnadě, že politici na to začínají slyšet. Problém je v tom, že vědcům ze Stanfordu a Cranfield University, se všechny tři zmíněné aktivity, tak jak se dělají, jeví jako kravina.