17 článků z NEDĚLE 10.11.2019

Tohle bude stát za to, uznejte sami - první start Falconu 9 s ostrou (nikoliv testovací) várkou družic Starlink, první opakované použití aerodynamického krytu, první pokus o zachycení obou polovin aerodynamického krytu dvěma loděmi (GO Ms Tree a GO Ms Chief) a aby toho nebylo málo, tak první mise, při které poletí první stupeň Falconu 9 již počtvrté. Tak se dají ve stručnosti shrnout všechna hlavní lákadla startu, který nás čeká už zítra v 15:51 SELČ. Chybět samozřejmě nebude ani pokus o přistání prvního stupně na mořské plošině, takže je jasné, že si ani my nenecháme ujít komentovaný přenos.

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání.

Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme.

Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností.

Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí.

Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak?

Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Ukázka z knihy

Kouzla, která zabíjí?

Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni.

Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se.

Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl.

Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů.

„Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl.

Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku.

Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris.

„Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi.

Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho.

Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře.

„Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana.

„Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni.

Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“

„Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem.

„To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“

„Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“

„Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“

„Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se.

„Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“

„Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se.

„Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor.

„Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts.

Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit.

„Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se.

„Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal.

Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem.

„Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se.

„Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor.

Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času.

„Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha.

Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti.

Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry.

„Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem.

„Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.

 

Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.

 

Někdo mi vyprávěl, že Martin, později řečený svatý, se s někým rozdělil o svůj plášť. Ne, nebudu to nikde vyhledávat, někdo to rychle udělá a pošle mi, jak to bylo.

Protože tohle jméno sám nosím již drahně let, mohu svědčit, že to není špatné jméno, nikdo se mi kvůli němu nesmál, ani když jsem byl malý, je dost staré, aby mělo tradici a Martiny znám fajn kluky i Martiny b… Těch druhých je výrazně míň.

Nevím, jakou barvu měl ten Martinův plášť, to asi zůstane tajemstvím už napořád, ale když řeknete to jméno, většině lidí vytane na mysli bílá.

Opět domácí úkol pro někoho z vás – odkud pramení ta pověst o bílém koni, na němž jsem přijel/nepřijel i já? Třeba je to jednoduché, párkrát kolem svátku sv. Martina napadl sníh a příměr byl na světě. Podzim zahýřil barvami, rozzářil lesy paletou léta babího i indiánského a potom zhnědnul do odstínů hlíny uhrabané na záhonu či na hrobě. A když už bláta a deště a hnědí bylo dost, přišel sníh…

Teď, když napad sníh,/ když je venku mráz

My jsme v závějích,/ závěje jsou v nás…

Zpívala „Hegerka“ v písničce Rozvod a já si (dnes už potřetí) přeju, aby někdo našel na internetu autora textu a poslal nám ho.

Kůň byl bílý, bílý byl sníh, bílá byla vždycky i svatomartinská husa, krmená – cpaná šiškami, nahá prsa mazaná husím sádlem byla bílá jako mléko z jiných prsů pro kojence a bílý byl i šátek, který mě zpátky nezavolal (dej si ho do kastrola a dobré chutnání – parafráze na dobový šlágr Tvůj bílý šátek, tango).

A já se t ě š í m na tu martinskou, bílou chvíli, kdy se moje zatím jen fb přítelkyně Tereza Fišerová od Kosmasů zeptá, kdo zná nějakou literární postavu – rozuměj – z knih, postavu, která má jméno Martin. A těch Martinů bude najednou na té stránce tolik, tolik, jako peříček v duchně z té martinské a jistě i dalších a dalších hus.

A víte, co napíšu já?

Můj p r v n í Martin je Martin Dřevorubec z trilogie Trygve Gulbranssena Věčně zpívají lesy, který, když už starý a sedřený nemá kam jít, vrací se ke starému Dagovi na Medvědí důl. A zatímco spí na slámě u koní, konečně bez starostí, odchází – ve spánku – tam, odkud přišel, tam, kde slovo starost neznají.

D r u h ý Martin jsem já sám. Ano, já sám jsem i literární postavou z vlastní knihy povídek Jako v nebi (povídky Sůl nad zlato, O Haničce). Jak vidíte, začínám být originální, velmi originální!

A budu v tom pokračovat zase do třetice, takového Martina jako já toho třetího mít nikdo nebude, he, he heč a hepšík! Víte, kdo je můj třetí literární Martin?

No, nebudu vás napínat.

Můj t ř e t í Martin knižní je houser Martin z knihy Selmy Langerlofové Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Jo, jo, je to ten houser Martin, který vyslyší vábivé volání divokých husí a s klukem Nilsem, zmenšeným do velikosti skřítka na zádech, opouští rodný dvůr a vydává se na dalekou cestu…

Zapomněli mu přistřihnout křídla.

Leťte ke sluníčku jménem radost, Martinové, nebo sedlejte bělouše.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Týden se s týdnem sešel a k tradičnímu nedělnímu obědu je nyní připraven souhrn všech podstatných událostí kosmonautiky, které se odehrály v uplynulých sedmi dnech. Hlavní téma nás tentokrát zavede až na samotné hranice vlivu našeho Slunce. Data z Voyageru 2 promluvila a dokreslila nám náš obraz toho, jak vypadá hranice heliosféry a mezihvězdného prostoru. V dalších tématech se podíváme například na čtyři osazené motory RS-25 rakety SLS, anebo na přípravy na start Falconu 9 s první operační dávkou družic Starlink. Přeji vám pěkné čtení a příjemnou neděli.

Krvavé nepokoje v Iráku nejspíš nepřinesou žádnou pozitivní změnu. Z pohledu Evropy je to spíše riziko.

Vzhledem k tomu, nakolik jsme si už zvykli na špatné zprávy z arabského světa (kdy vlastně naposledy přišla nějaká dobrá?), si toho moc nevšímáme, ale v Iráku už druhým měsícem probíhají krvavé protesty proti vládě, které stály zatím život zhruba 270 lidí. To je docela dost – podle projektu Correlates of War (PDF) se za mez občanské války považuje „1000 battle-related deaths“. Nevím, zda by se takové chaotické násilí dalo počítat jako bitva, každopádně je to dění velmi varovné. Sousední Sýrie se ještě ani nestihla zklidnit a druhý nestabilní stát v regionu už se zase začíná viklat na svých vratkých nohou.

Méně krvavé, ale přeci jen rozsáhlé protesty už letos postihly Libanon, Alžírsko a Egypt. Všechny tyto země dohromady mají skoro 200 milionů obyvatel převážně mladého věku. Destabilizace kterékoliv z nich, ale zejména těch tří velkých (Libanon je maličký), by nepochybně vedla k další migrační vlně srovnatelné s rokem 2015, ne-li větší. Zvlášť pokud by „vyjel z kolejí“ stomilionový Egypt, kde sekulární vláda generála Sísího není u příznivců Muslimského bratrstva nijak oblíbená.

V téhle souvislosti moc nechápu, proč takovému dění dávají média stále ještě nálepku „arabské jaro“. Jaro má konotaci něčeho pozitivního, optimistického, co přináší nový život, rozkvět a slibuje příchod léta. Dosavadní zkušenost s „jary“ v našem okolí ale nic takového neukazuje. Já bych tomu dění říkal spíš „arabská sopka“, případně „arabský výbuch přetlakovaného papiňáku“.

Všechno má svoje výjimky. V mezích demokracie se jakžtakž udrželo Tunisko, ani poslední prezidentské volby na tom nic nezměnily; i tam ovšem panuje velká nespokojenost s životní úrovní. Vysoká nezaměstnanost, nízké mzdy, korupce, korupce, korupce. Vlastně se ty stížnosti ani moc neliší od poměrů v Itálii či ve Španělsku, však je omývá jedno moře. Ale kdyby všechny arabské státy fungovaly aspoň jako Tunisko, nejspíš bych teď psal o něčem jiném.

Leč nefungují. Země jako Irák jsou na tom daleko hůř a zdaleka to není jen historií cizích vojenských intervencí. Prudký nárůst obyvatelstva bývá spojen s nestabilitou a obzvlášť těžké jsou situace, kdy ekonomika nestačí těm masám mladých mužů poskytnout dobrá pracovní místa a oni zůstanou „na dlažbě“, respektive na ocet v domech svých rodičů (v tradiční společnosti se nezaměstnaný a ekonomicky nezajištěný mladík jen tak neožení), takže ani toho sexu si neužijí.

Jak říká nějaké přísloví, jehož původ už si nepamatuji: pro ruce, které nemají nic prospěšného na práci, si ďábel vždycky nějaké úkoly najde. Takhle už v 70. letech „ajatolláhův dav“ smetl v Íránu sice nepopulární a autoritářský, ale přeci jen moderní šáhův režim a nahradil jej teokracií, ze které za dobu její existence uteklo několik milionů vzdělaných lidí. Prostě ty krásy islámské republiky nejsou ochotni snášet. Ano, Írán není arabská země, ale přeci jen je součástí tamní širší kulturní sféry a dost často se ukáže, že ve vývoji měl před svými sousedy náskok. A zrovna ten problém „davu mladých mužů“ tam byl vidět o generaci dříve než jinde.

Porodnost v arabském světě sice poklesla, ale mládež, která plní v Káhiře, Alžíru nebo Bagdádu ulice, jsou lidé narození zhruba v letech 1990–2005, čili v době, kdy porodnost přeci jen překračovala tři děti na ženu, v případě Iráku dokonce pět.

Zajistit takovému množství mladých lidí slušné životní podmínky je těžký úkol i pro vyspělé ekonomiky, a toto vesměs vyspělé ekonomiky nejsou. Státy, které si zvykly na přísun peněz z těžby ropy, jsou vystaveny neustálému kolísání její ceny na světovém trhu. Ty, které ani tu ropu nemají, můžou v nejlepším případě doufat v přesun nějakých montoven z Evropy – a ten se bude realizovat jen tehdy, uvěří-li investoři, že v dané zemi bude klid. Do potenciální válečné zóny nikdo peníze lít nebude.

Další velký problém této oblasti: potraviny. Rychlý nárůst počtu obyvatelstva daleko utekl místní potravinářské výrobě. Regiony, kde se kdysi zrodila usedlá zemědělská civilizace (pamatujete ještě na ty mapy z učebnic dějepisu? Jeden flíček – starý Egypt, druhý – stará Mezopotámie), jsou nyní odkázány na dovoz jídla z ciziny.

A nebavíme se přitom o nějakém malém dovozu. Situace se během druhé půlky 20. století obrátila zcela drasticky. Egypt byl po pár tisíc let obilnicí východního Středomoří a tamní úroda živila i Řím na vrcholu jeho slávy. Nyní dováží země na Nilu zhruba 12,5 milionu tun pšenice ročně, daleko víc, než kolik sama vypěstuje. Je to ovšem mimo jiné tím, že dnešní Egypt má podstatně víc hladových úst než celá dávná římská říše. (Výborná diskuse na subredditu AskHistorians, který si potrpí na kvalitní příspěvky.) A bývalý mocný Babylon na tom není o nic lépe – moderní Irák dováží polovinu své spotřeby obilovin, mimo jiné z Íránu, který tím získává nad svým sousedem další soft power.

Z hlediska pozorovatele z roku 1950 je to stejně absurdní vývoj, jako kdyby Francie začala masově dovážet víno nebo Vietnam rýži. Leč stalo se – a tím mají příslušné země zaděláno na další nestabilitu. O dovoz potravin se vesměs stará stát a subvencuje je, aby i ti nejchudší měli aspoň co jíst. Jakmile ale kupní síla daného státu na světovém trhu poklesne, nebo ceny příslušných komodit příliš vzrostou, je zle.

V. I. Lenin kdysi pravil, že „každý národ je tři zmeškaná jídla od chaosu“ a já bych mu v tomto případě věřil; Lenin byl na vytváření chaosu odborník. Jenom ta konstanta „třech zmeškaných jídel“ je trochu nejistá, odhadl bych, že v případě některých arabských zemí na to možná stačí i dvě.

No, proč to vlastně píšu? Protože mě baví předpovídat budoucnost, i když třeba nepřesně. Výše zmíněné faktory totiž patří k těm, které se nedají snadno politicky změnit a mají obrovskou setrvačnost.

Trh s potravinami je globální a světová populace bude ještě několik nejbližších desetiletí narůstat, což znamená, že zásobování nově narozených miliard lidí potravinami bude přinejmenším nejisté; a složení obyvatelstva v zemích, jako je právě Irák nebo Egypt, vcelku jasně ukazuje, že mladých mužů bude v nejbližších letech dorůstat ještě spousta.

Stejně tak se nedá úplně čekat, že by se z těchto států stali nějací ekonomičtí tygři. Ani Libanon zatím neprojevuje žádný trend se stát novým Singapurem a Egypt či Irák vlastně nemají světovému trhu moc co nabídnout; nejvzdělanější lidé mají tendenci z takových států utíkat, aby se uplatnili jinde, jenže to zároveň jejich staré vlasti odsuzuje ke stagnaci, už tak dost zafixované místními nepříliš schopnými elitami. Jediný technologicky skutečně vyspělý stát celé oblasti je Izrael, a ten se z pochopitelných důvodů se svými arabskými sousedy o důležité technologie dělit nebude. Možná tak o odsolování mořské vody, ale o nic, co by se časem dalo použít proti dárcům samotným.

A co z toho plyne pro nás? Scénáře typu Sýrie se v okolí Evropy nejspíš budou v nejbližších třiceti letech opakovat. I kdyby nedošlo k plnokrevným občanským válkám, minimálně pouliční neklid srovnatelný s tím současným iráckým bude častější než dřív. Ale osobně bych se divil, kdyby nějaká Sýrie číslo dvě nebyla.

Takové události budou samozřejmě motivovat část tamních obyvatel k tomu, vyrazit „na cesty“, a tamní obyvatelstvo, bereme-li to od Maroka až po íránské hranice, už v součtu tvoří stamiliony; i jedno procento takové masy na pochodu je slušný zástup. Prudký vzestup divoké migrace přes Balkán a Středozemní moře roku 2015 nemusel být ani tak ojedinělou krizí, jako spíš předznamenáním možných větších krizí budoucích.

Přitom vůbec nemůžeme počítat s tím, že Turecko bude dělat špinavou práci za nás, i kdyby jednoho dne neseděl v Ankaře kníratý strejda Erdogan. Ona je to nevděčná role a Turci jsou hrdí. Někdy možná příliš hrdí, ale v tomto případě se jim nedivím. Taky bych nechtěl cizím bohatším lidem dělat vrátného.

Podívám-li se na to střízlivě, máme chvilku relativního klidu, abychom se připravili na další migrační krize, možná větších rozměrů než ta minulá, která ještě ani neskončila (185 tisíc žádostí o azyl za rok 2018 jen v Německu není banální číslo). Bohužel se mi zdá, že si ten krátký oddech řada evropských politiků spletla s trvalým zlepšením a takovým věcem, jako je demografický vývoj v okolních regionech, vůbec nevěnují pozornost.

Jednou z důležitých vlastností civilizace je schopnost myslet trochu do budoucna. U nás v Evropě je tahle schopnost hodně selektivní. Řešíme vývoj klimatu do roku 2150, no dobrá. Ale otázku, co budeme dělat v případě, pokud v nepříliš vzdáleném Iráku či Egyptě za pár měsíců či let přijdou ke slovu bomby a samopaly, tu jsem v tisku moc přetřásat neviděl. A přitom ty podmínky tam k tomu očividně jsou. Tohle „jaro“ jen tak neskončí.

Jenže Greta, která by kvůli tomu začala stávkovat před školou, by byla za fašistku.

{loadmodule mod_tags_similar,Související}

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Když se řekne Segway, většina lidí si vybaví drahá dvoukolová vozítka. Ti znalejší vědí, že Segway dnes nabízí i elektrické koloběžky, jednokolky či brusle. Teď ale firma představila nový typ elektrického dopravního prostředku - terénní elektromotorku Dirt eBike. Segway nabízí dva modely - Dirt ...

Přehled událostí na obloze od 11. 11. do 17. 11. 2019. Měsíc bude v úplňku. Merkur projde v pondělí před kotoučem Slunce. Večer za soumraku je vidět Jupiter a Saturn, ale velmi nízko na jihozápadě už se objevuje i jasná Venuše jako Večernice. Ráno je vidět Mars. Povedl se pěkný zákryt planetkou Sylvia a máme před sebou další zajímavé zákryt hvězd planetkou i Měsícem. Boeing provedl úspěšný test úniku Starlineru z rampy, ačkoli jeden z padáků selhal. SpaceX vyšle po delší odmlce další Falcon 9 s družicemi Starlink, a to s několika prvenstvími. Na ISS mají vystoupit do kosmu Andrew Morgan a Luca Parmitano. Před 50 lety odstartovala k Měsíci posádka v kosmické lodi Apollo 12.

Nejen jako ohlas na studentské hnutí se stále více v řadě velmi různorodých médií diskutuje o možnostech cesty k nízkoemisní energetice. Je důležité, aby se od diskuzí postupně dospělo k reálným krokům, které by umožnily postupnou efektivní a dostupnou náhradu fosilních zdrojů u nás, bez ohrožení sociální stability a životní úrovně.